Víš, to se vždycky stane.
Strašná, strašná kocovina.
„Ty vole…“ chlapci přebrali.
Euforie tatam a nyní je čeká bolestný detox. Povalují se na šedé nafukovačce
půl dopoledne, a že došly nápady, chtějí jen kafe „smrťák“, které stejně
nepijou. Pokud jde o mě: nikdy do sebe nedostanu až tolik alkoholu, že bych se
přiotrávila, proto neznám ono slavné utrpení. Ale to zdaleka neznamená, že by
mi bylo hej. Celé ráno se procházím lesem – protože se pro nával myšlenek nemohu
rozběhnout. Je mi zle, k smrti zle, to se mužům nedá vysvětlit. Natož
jejich stínům. A když vidím ty dva borce, jak se potácejí jejich jinak pevná
těla… Jak už zase jsou všechna jejich témata tak banální… Ne, to se nedá
vypovědět tomu, kdo se stará zásadně o sebe.
Prokletý mám dar, příteli můj. Chtěla
bych být jako ty: Rebelem bez příčiny, který je vždycky „nad věcí“, který
zbožňuje adrenalinové zábavy a málokdy si s něčím dělá starosti.
Když se mladíci konečně
vypotácejí na světlo boží, tak vidím tu bídu. Vezmi dva průměrné kousky
z nějaké house-party, navlíkni je do sepraných tepláků, hlavy omoč
v rosolu pitomosti a trochu protřepej. Jeden by se styděl… Může být
pravda, že jsem s tímhletím někdy vlezla do postele?! Odklízím ze stolu,
zatímco z mobilu nám drsný raper sděluje své politické názory, a blonďák
mi nonšalantně přiloží dlaň na pozadí. A jak se otočím, pokouší se laškovně
mrknout pravým okem, úsilí mu však pouze pokroutilo výraz. Před obličejem mi
pohupuje nedopitou lahví bourbonu. Jeho kolega zakotvil na okraji rampy,
spustil dolů jednu nohu, pak se svalil na záda a skučí. Tím hlasitěji, čím víc
si myslí, že ho slyšíme. Někde mezi tím si stihl zapálit cigaretu. Volnou rukou
si kasá tričko a snad si hraje s bradavkami, pokud právě neurovnává rozkrok.
Zápach by se dal krájet. Chápeš tu scénu – co myslíš, že udělám?
Tohle zlatavé svinstvo se dobře
pije! Rychle, rychle se mi do žil vrací včerejší šelma, která urvala kus masa –
a jen tak ho nepustí! Čas nám přátelsky plyne a jako laskavý lékař odnáší
z našich těl starou žluč. Tak se paří, když je ti dvacet.
„Vypni toho kokota a pusť tam tu
blonďatou diskošku, hej! Jebat fííííkúúús…!“ V poledne už můžem i chodit,
odpoledne blbnout a večer… Však scénář znáš. Jen už nejsme tak opatrní jako
včera. Člověk se brzy otrká, nejdřív si přeje, pak si řekne, pak si poručí,
nakonec si bere bez ptaní. Asi takhle: vyhledej libovolný pornoweb, pak klikej
na videa – chvíli tohle, chvíli tamto – hned jak to začne být nezajímavé, klik,
klik, pak gradace, něco míň obyčejného, něco víc extra, klik, klik, klik… Až
z toho vznikne v těle pořádný guláš, tak jseš u cíle. A nezapomeň
podlívat alkoholem.
No. Jestli jsme včera ráno byli
na sračky, tak nevím, co za hnojiště je z nás dneska. Jsme všichni tři
znovu na terase – z podlahy je jeden velký popelník, z lidí přepocená
klubíčka jedu. Piju. Taky kouřím a nechce se mi oblékat. Nevolnosti preventivně
zajídám ibalginem.
„Hele, schválně: kdyby sem přišel
Saidé, myslíte, že by se přidal?“ Blonďák se zasněně usmívá, jak se mu rozeběhne
fantazie.
„Pochválil by nás, vole, he he.
Že jsme si vystačili s chlastem a jen dvěma krabičkami,“ Martin opět leží
na okraji s nohou dole, rozvážlivě nasaje z poslední cigarety a
natočí hlavu ke mně, „a přitom jsme se o tu jeho samičku postarali prvotřídně,
což? Uspokojená, madam?“
Jeho řeči mi nejsou po chuti ani
za mák, „Brzdi, gigolo. Saidé se vrátí zítra, to znamená, že vypadnete ještě
dneska večer, ať stihnu uklidit.“
Čekám, že bude protestovat, ale
překvapí mě: „Myslím, že se vrátí už dneska. Říkal pátek, že, Danek?“
„Jo jo, pátek odpoledne,“ přitaká
mu parťák.
„V sobotu,“ kontruju hlasem stále
nejistějším a oči mi sjíždějí z jednoho na druhého.
Oba synchronně kroutí hlavou. A
kurva!!! „Si děláte prdel.“
Kroucení hlavami pokračuje.
Exploduje ve mně ukázková panika.
Vyskočím na nohy, „To, kurva, ne!“
„Už to tak bude, kotě. Volal mi
ještě, když jsme stáli na benzínce na cestě sem.“
Žádné komentáře:
Okomentovat