KTERÁ ARCHITEKTURA

je nejlepší?

Přece gotická! Nehledě na profánnost.

Z Prahy - chrlič na Sv. Vítu. (Původně skica fixem, zde suchá jehla.)

Z Olomouce - schodiště ve dvojité spirále při dómu Sv. Mořice.

Z Ostravy!!! Gotický interiér je tu jediný - jestlipak to čtenář ví? (Jednou jsme tam museli se školou na hloupoučké katolické představení, co zbývá: metal do uší a chytit aspoň to něco, co má úroveň.)

Tady jsem doma. Nebudu vysvětlovat.

CHARAKTERISTIKA

Zadání: charakteristika

Napsat sem naprosto všechno, co o něm vím, nikdy nebylo mým cílem. Vepíšu tedy metaforu, která, jak víme, bývá zdaleka nejpřesnějším vystižením podstaty.

Je přátelský a komunikativní. Ale  myslím, že to jen čistě z toho důvodu, že mu to tak právě vyhovuje. Dovedu si představit, že by lidem kolem sebe mohl místo přívětivých krajin ukázat taky nakrásně trní a hluboký příkop plný hladových vlků. Prozatím je to tedy slunná zahrada – kdoví, třeba to tak zůstane už napořád. Co že tam roste? Ach, to já přece nevím, nechodím v té zahradě, ostatně jsem tam ani nebyla pozvána. Ale třeba mu na tom až tak nesejde, třeba tam nechá své návštěvníky pěstovat, co se jim zlíbí, kopřivy či jabloně… Nechť se tam spánembohem procházejí a sluní do sytosti – jen jediného (krom destrukce či výtržnictví, jistě) ať se laskavě zdrží – tu skálu veprostřed toho všeho velkorysého bohatství nechť nepokoušejí.

Tvrdý kamenný hrad – toť on osobně. Jen pro sebe samého. Myslím, že by rychle vykopal každého, kdo by mu příliš vehementně ťukal na zeď. Či lépe – takové nenechavce do svých teritorií z principu nepouští.

Do zmíněného hradu se nikdá nikdo nedostane. Nemá totiž žádné dveře, víme? Stojí tam od prvopočátku a přestojí všechno až do konce. Stejně tvrdý, neústupný, nezlomný. Co že se nachází v něm? Ach, jak bychom mohli vědět, možno jen hádat. Dozajista temná bludiště i velké vzdušné sály plné slavnostních světel. Bydlí tam i bloudí, dost možná nikdy svůj hrad celý neprochodí, a pokud – dávno na druhém konci zapomene, co viděl na prvním. No ale abych ho nepodceňovala – nelze vyloučit, že se tam vyzná líp, než myslím. A určitě jedno důležité dávno našel – ten portál, jímž promlouvá s univerzem. Trpký úsměv, čtenáři? Eh, kolik dospělých vzdělaných lidí může závidět…

A co já? Ach, já. Stojím opodál, pod kopcem. Stojím a dívám se zpovzdálí. Nezávidím těm, již se vyhřívají v stínech shovívavých zahrad – mohou-li tam mít nějaký nadhled? Když se hlídám, tak nežárlím ani v nejmenším. Má pozice je nepochybně unikátní. Vidím tak věci, jež druhým zůstanou skryté. Vidím, že v skále, jež nemá vchod, vězí řada oken. Většinu času snad zamknutých za pevnými okenicemi, budiž. Ale tu a tam – dřevo náhle praskne, pak se roztříští v bezmocné kusy a oknem vylétne hejno šedých ptáků. Velká a vznešená mají těla. Na ně čekám. Dívám se bedlivě. A pak je kreslím. Proč by ne? Nakonec sbírám jejich stříbrné peří, doma je ukládám do papírové krabice vystlané sentimentem.

Jen se klidně posmívejte, žádný z vás by mou roli nezvládl! Nejste dost trpěliví – a kdyby… nevěděli byste, na co se dívat – a kdyby… nedovedli byste se dívat správným způsobem, naslouchat té specifické frekvenci – a kdyby ano… nechtělo by se vám, známe se, že – a kdyby přece…

dozajista

nikdo z vás neumí kreslit

tak dobře jako já, hm?

STROMY

Nemělo by to být snadné? Asi mělo. Tak proč není?

Nemám tu kresby z plenérů, to snad až jindy. Ačkoli tato skica tak trochu plenérová je. Ze Štramberka. Pár let zpátky.

Vždycky se tak trochu nadchnu pro kmen. Takže na korunu často ani nedojde.

Pro akvarelové pokusy jistě skvělé téma. Ale těžká, těžká věc.

Nebo rovnou les. držme se při zemi.

A dost možná - pahýl je asi ten úplně nejpřesvědčivější způsob stromu, jaký kreslím.

GROZAR II - PAK-NAKOR

I. díl novely

                Správní soud se odebral k poradě. Třináct postav v obřadních pláštích vystoupalo na vrcholek nedalekého vršíku, kde se usadilo na třinácti prastarých kamenných stolcích uspořádaných v důstojný kruh. Dole u ohně zůstal jen Grozar, dva z nejmladších eliandarů a Druhý mistr, jenž nebyl přizván mezi soudce. Dílem pro svou iracionální náklonnost k obžalovanému, dílem z ohledů na duševní stav, který v posledních letech ochromoval starcovu mysl „věšteckým Duchem“.

                Druhý mistr, bývalý učitel, jemuž čestně zůstal někdejší titul, byl tím nejsmutnějším překvapením, co Grozar po návratu do staré vlasti nalezl. Za dvacet let jakoby zestárnul o dvě stě. Že má „věšteckého Ducha“ říkali, aby si nemuseli nahlas přiznat, že se docela pomátl. Ve zsinalém světle pozdního pochmurného odpoledne si hřál vrásčité žluté ruce u skomírajícího ohně a vousatá čelist se mu klepala, skoro stejně jak v jednom z těch jeho proslulých záchvatů, kdy vydržel hodiny sedět se zle vytřeštěnýma očima chvěje se v táhlém tranzu a trpělivě vyčkávaje, až se zbloudilý duch navrátí ze svých stále častějších a stále odvážnějších toulek zpátky do těla. Za každý takový epochální výlet své duše platil Mistr nemalou daň. Mozek po nich zůstával vždy o něco více zakalen, než býval dříve.

                Grozar si ho mlčky prohlížel a srdcem mu opět pulzovala melancholická bolest. Druhý mistr, pochmurná živoucí relikvie ze zašlých časů zlaté éry Temného impéria, a dnes již takřka pohřbené slávy Zurag-narských bojových jednotek.

                Z vršíku sem dolehl jakýs hněvivý vícehlasý hlahol, jemuž však nebylo rozumět. Oba chlapci protáhli obličeje.

                „To vypadá na dlouho,“ povzdechl ten vlevo a dál prohrabával klackem bílý popel.

                Grozar ze zvyku sáhl za pás, aby přebrousil dýku, když mu došlo, že všechny zbraně musel odevzdat v táboře. Opřel tedy lokty o kolena a propletl prsty. Všímal si, jak mu tělo dřevění, a hlavou běžel znovu a znovu tentýž záznam.

                „Obžalovaný, mohl byste laskavě soudu vysvětlit, čeho vlastně chcete svým návratem dosáhnout?“

                Grozarovi ta strojená řeč skřípe v uších a otázce taky ne zcela jasně rozumí.

                „Dosáhnout?“ opakuje hloupě po hlavním řečníkovi a nálada zoustne všeobecnými rozpaky.

                „Proč ses vrátil do Zurag-naru, chlapče?“ překládá Mistr laskavým hlasem. Kdyby mu tak ještě napověděl, co chytrého odpovědět. Přece si tu otázku musel položit už stokrát.

                „Nevím, co říct,“ přiznává se zámlkou, „asi už nechci – už nevydržím žít jinde. Vrátím se domů, ať to stojí co to stojí.“

                Muži se po sobě významně podívali, jak by váhali, jestli mu to vpálit přímo. Nakonec sebral odvahu Sa-Ul, elf, který pamatoval Grozara ještě jako bratra z kolejí:

                „Nehrej na nás pitomce,“ nasadil zcela věcný tón, „vypočítal sis to náramně chytře!“

                „Přeceňuješ mě, bratře,“ kontruje Grozar pomalu, vypočítal nevypočítal, tu zvedne hlavu a zpříma se zahledí do očí předsedajícímu, „přijmu jakýkoli trest.“

                „Tady jsi u správního soudu!!“ štěkl hlavní řečník.

                Předsedající nabral dech a jal se ujasňovat: „Zurag-narský trestní soud tě odsoudil k smrti v nepřítomnosti, už před dvaceti lety. Našim úkolem je přezkoumat starý rozsudek v duchu „dnešních“ zákonů,“ a dal takový studený důraz na slově „dnešních“, že to mohli ostatní rovnou považovat za povel k úšklebku.

                Grozar se útrpně usmál sám nad sebou. No ano, je to pravda. Využil nové mírové legislativy, která přísnost dřívějších představ o spravedlnosti fantasticky zkrouhla. Odložil svůj návrat do Temné říše až na dobu, kdy si mohl být plně jist, že z něho vlastní národ nenadělá žrádlo pro psy. Odpuštění je nemožné. Ale jistou šanci by dostat mohl. V tu doufal. Pro ni si přišel.

----------------------------------------------

Do hvozdu padla tma. Elfové rozžali pochodně a sílící noční chlad je konečně přinutil domluvit se na nějakém kloudném závěru. Vyzvali obžalovaného, aby předstoupil. Vlastně všichni stáli, jen zapisovatel seděl u přenosného stolku a při světle malé lampy hbitě škrabal olůvkem po pergamenu, vytvářeje tak už nějaký desátý palimpsest.

„Grozare ze Zurag-naru, tento soud přezkoumal tvou věc a verdikt polního soudu vynesený…,“ obžalovaný těkal očima mezi ohni, opakovaně ho fascinoval pracovitý písař, jenž ani hlavu nezvedl, „…a dospěl k souhlasnému závěru…,“ těch úředních keců, násilím se snažil přinutit svůj mozek vnímat, „… se ruší. Nově je nahrazen trestem doživotního vyhnanství…“

„No to ne!!“ v Grozarovi se vypružil adrenalin, snad nepochopili, že sem nevážil cestu pro nic za nic?!

Řečník zvedl dlaň na znamení, že ještě neskončil.

„Území Temné říše ti zůstává zapovězeno,“ zvedl oči od listu, z něhož četl, „opustíš neprodleně tuto zemi,“ jak se rychle a nervozně rolovat jej ve svitek, dodávaje spatra, „zůstat můžeš pouze za zvláštních podmínek-“ dokončil, či spíše svou řeč přetrhl.

Všichni upřeli na přivandrovalce zvědavé oči. Dávno tu nebyla žádná poctivá zábava.

„A to?“ klouzal pohledem z jednoho na druhého.

„Pak-nakor,“ pronesl předsedající zvučně, „projdi zkouškou krve a můžeš se vrátit,“ dodal civilně.

„To jsou zákony nového Patriarchy??“

„Ne,“ mluvil hlavní soudce už spíš po sousedsku, „to jsou naše pravidla. Ostatně – my jsme západní samospráva, my si určujem, kdo se tu může usadit a za jakých podmínek,“ unaveně povzdychl. Několikahodinové jednání ho vyčerpalo. Proč jen musí být ty procesní  protokoly tak podrobné?

„Pak-nakór,“ zašeptal Druhý mistr do větru, „moudré rozhodnutí, moudré,“ důstojně nadzdvihl hlavu a neslyšně odkráčel mezi stromy.

„To přijímám,“ pospíšil si vyhnanec s odpovědí dřív, než si samospráva návrh rozmyslí.

„To není nabídka,“ ozval se Sa-Ul, „musíš požádat…“

„Tak teda žádám!“ přihodil Grozar netrpělivě.

„Patrně nevíš o co!“ namítl předsedající.

„Ale vím,“ odpověděl stejně vážně, „Pak-nakor, starý vojenský rituál,“ zamyšleně se ušklíbl, „prolil jsem krev Zurag-naru, procedím svou vlastní.“

„Princípium,“ zamyslel se nejstarší elf polohlasem, „prastaré tradice začínají být naším jediným pevným bodem.“

„Budiž tak,“ uzavřel předsedající hledě na pilného písaře, jenž vršil popsané listy, „zítra za svítání projdeš. Pak se můžeš vrátit ke své rodině.“

Grozar široce rozevřel oči, rozhlédl se doprava, doleva. Jeden z eliandarů napověděl: „Na Akademii.“

„Na Akademii, jistě,“ poděkoval předsedající kývnutím.

Shromáždění se už rozcházelo, když Sa-Ul přihodil bývalému bratrovi zblízka: „Kdyby sis to rozmyslel, ušetři nás trapnosti a ztrať se ještě za tmy.“

--------------------------------------------

Grozar si došel pro Mistra do lesů. Bylť by stařík schopen prochodit sychravým vlhkem celou noc. Nechal se odvést do tábora. V osvětleném stanu byl usazen za stůl, tam také vsedě usnul, pomalu kývaje hlavou v neslyšitelných rytmech. Jeho někdejší žák s ním vedl poklidný dialog, aniž by očekával hlasité odpovědi.

Mladý eliandar přinesl Grozarův tlumok. Vrátili mu všechno kromě zbraní. Ani ten nejmenší kapesní nůž. Řek si, že to sakra nějak přehánějí.

„Taky sis vsadil?“ oslovil mladíka, prohledávaje chvatně obsah zavazadla, jestli tu snad nezůstala aspoň ta do staré holínky důmyslně ukrytá dýka. (Ukrývat zbraně do hadrů se naučil u lidí, ale nahlas by to nepřiznal.) Když vzpomenul na svá kadetská léta, nedovedl si představit, že by se eliandaři nevsázeli, jestli adept zítřejší ceremonii přežije.

„No jo,“ usmál se chlapec mile, myslel zřejmě, že byli viděni, „ale já vsadil na tebe! Protože jsi ze staré školy.“

„V jakém kurzu?“ vida, znovu začíná být středem pozornosti, oč sladší, že tahle patří vlastním krajanům.

„Čtyři ku jedné proti tobě, totiž...“ eliandar nedokončil, snad si vzpomněl, že by se tu neměl vybavovat a rychle odešel.

Ze sebestředných myšlenek ho po chvíli vytrhla Mistrova mírná, zasněná řeč: „Ozbrojený jsi nebezpečný, Grozare. To jsem jim řek já. Jsi přízrak starých dob. Oni už zapomněli, oni tě neznají. Nevsázejí na tvoje přežití. Sázejí se, že v noci utečeš.“

--------------------------------------------------

Bylo to zatím nejchladnější ráno z celého letošního podzimu. Prořídlá tráva ztvrdla jinovatkou a při zemi vzduch sladce jiskřil.

„To je znamenité, znamenité, chlad pomůže,“ zhodnotil Druhý mistr, zabalen do vrstvené vlny, když kráčeli na místo včerejšího sněmu.

Grozar v noci nespal. Snažil se nejprv utřídit myšlenky v hlavě, pak si představoval, co ho čeká. Zakoušel úzkost a dojmy vznešenosti.

Stanul na shromaždišti vysvlečen do půli těla. Vlasy snad poprvé v životě svázané v uzel. Studený vítr mu olíznul kůži. Rozložil váhu na obě nohy a hleděl před sebe, jak se elfové zahalení v kápích seřadili do dvou k sobě navzájem obrácených řad. Ulička anonymních postav, osm z každé strany, jedna jako druhá, dvě němá sloupořadí, v každé pravé ruce nůž. Ulička úzká tak, že kdyby roztáhl ruce, uchopil by dva protilehlé krky. Velkolepé, obřadné ticho.

„Tak jsem tady, Zurag-nare, tvůj nevěrný syn se vrací domů!“

Na konec té zlověstné stezky se postavil Mistr a usmál se tak, jak se usmíváme na batolata, když je chceme povzbudit k prvním krůčkům.

Grozar se na něj zahleděl a vykročil jak ve snu. První dva kroky – dva elfové ho řízli do paží, každý z jedné strany. Další dva kroky – dvě řezné rány do zad. Pak zprava do hrudníku – zavrávoral. Pomyslel, že každý řez  krvácí a hlava se mu zatočila – kčertu, to brzo. Krok – ostrý nůž otevřel levý triceps – cítil, že padá na kolena – zvedal se jak opilý a řada kápí před ním je skorem nekonečná – tři rychlejší kroky – čtyři další řezy – to už ti docházejí síly, bojovníku? Zvedl hlavu, aby neviděl svou krev.

A Mistr daleko v cíli němě rozpřáhl paže.

ZA OKNEM

Kdy tak asi kreslím výjevy za oknem? Z bytu?? No, vlastně taky. Ale jsou to malby většího formátu, nemám je ještě nafocené, uvidíme časem, jestli je uvidíte.

Tak tedy z vlaku. Hm, moc pěkné skicové cvičení. Jeď někam hodinu vlakem a udělej záznam.

Mám pár krajin z cest do Olomouce.

Krajina vesměs rovná, ba jednotvárná. Takže dokonalá.

Taky z učebny. O přestávce. Někdy dělá člověk i zoufalé činy, aby se nemusel zapojit do nekonečných tlachů se spolužáky typu "a jaké jsou vlastně podmínky k tomu zápočtu?". Je s podivem, že se celé ty tři roky, během všech přestávek vydrželi bavit právě o tom. O aktuálních studijních formalitách. Jestlipak si to ještě pamatujou... Jestlipak je někdy napadne, že shluk vysokoškolsky vzdělaných lidí může komunikační čas vycpat i jinými, řekněme, závažnějšími tématy. No ano, dobírám si pošetilost bývalých spolužáků, a vpravdě - co jsem o těch přestávkách dělala já? No umění přece, že.

Karel Šiktanc - ADAM A EVA

Jedna z těch básní, které jsou geniální.

Byl Den.

A byla Noc.

A Země byla nesličná

a pustá.

„Kdo jsi?“

křičel jí do tváře,

jak by měl úzkost,

že se mu jen zdá.

                A déšť mu zalil ústa.

                Neb

stála voda vzpřímená

nad dějstvím ryb jak šestý prst.

A nikde prám. A nikde chrám.

                A neslyšeti Boha.

                „Jsem Eva,“

řekla, tišeji než les.

A zeměplazi metli vřes.

A pod Světem, jenž vířil tmou,

                se třásla muří noha.

 

               Bil zvon.

A kvetl hadí mord.

Obrátil kapsy naruby

a kladl před ni střep a nůž

                a peří na hromádku.

                „Jsem Adam!“

křičel na lesy.

A mraky šly jak procesí.

„Jsem Adam! Vše se začíná

                a končí od začátku!“

                Smutně se smála.

Žal i vděk

jak vydražený nábytek

v ní mrtvě ležel – naskládán

                až po poslení vrásku.

                Klekl jí k nohám.

Zalklá tmou,

skryla ho sama před sebou.

A Bůh si vzdychl – neviděn –

                byv stvořiv pozdní lásku ---

 

ŠIKTANC, K. Adam a Eva. Praha: Československý spisovatel, 1968.

PTÁCI

Který pták je nejlepší?

Mrtvý celý jako studie tuší?

Mrtvý celý jako skica fixem?

Mrtvá polovina jako suchá jehla?

Nebo Ikaros - bílým fixem na černém papíře?

Mrtvé kachňátko - studie tenkým fixem?

Nebo Vrán??

VLKOV - DIPLOMACIE

Pozn. IV. díl novely Vlkov (I. díl Vlkov - Audience, II. díl Vlkov - V područí, III. díl Vlkov - Vítězství).

Z triumfálního příjezdu na západní dvůr se záhy vyklubala nezáviděníhodná blamáž. Čtvrtý den zůstává vévodkyně ve svém chladném pokoji, jenž jí byl přidělen v pustém domě na konci nejodlehlejší ulice rozsáhlého podhradí. Rozežíraná studem sedává v hluboké sesli zabalená do vlněných pletenin a vůbec nevychází. V péči komorné, staré služky, již znávala ještě v Tambrinice, přijímá toliko bratra a vyslance svého mocného kmotra. Dávno pryč jsou blahé časy, kdy ho oslovovala „strýčku“. Teď s ní král jedná odměřeně jak s otravným břemenem, jež je nucen vystát z jakýchsi pradávných závazků. Odmítla všechny delegace tambrinických emigrantů žádající o podporu, výpomoc, dotace, jsouce bytostně přesvědčeni, že jejich dobrá panovnice má u sebe nesmírné bohatství, z nějž přece drobnými výlohami na ctnostné a rozumné účely neubude.

„Vskutku nevypadáš dobře,“ zahájil Isidor, jediný její příbuzný v těchto kletých končinách, ranní konverzaci, sotva vešel. Zamířil rovnou ke krbu, aby přiložil, venku přituhuje a stěny starých domů jsou necitelné.

„Nech to být,“ pronesla suše, „víc dřeva mi tu nepřidělí.“

„Tak se přestěhuj k nám, furt ti to říkám, beztoho je hospodyni smutno,“ namítl konverzačně.

Lehce zavrtěla hlavou. Nebudeme se o tom bavit.

Chtěl ji rozveselit, vyndal z kapsy jablko a hodil jí ho opatrně do klína. Odrazilo se od vrstev vlny a odskočilo na zem. Zvedla k bratrovi bezmocné oči, nic víc. Vzdychl a jal se jablko lovit zpod stolu.

„Navštívila jsi sestřenky?“

Žádala jsem předevčírem, ale král mi odmítl. „Nejsou to sestřenky, Isidore, a my už nejsme dětmi.“

„A kým jsme?“ Už ho našel, vytáhl sestřinu levou ruku a vložil jí plod do dlaně.

Zamyšleně si ho prohlížela, jak by k tomu v předešlém životě neměla příležitost. „Ty jsi voják. Dokonce kapitán. A nemáš ani jasno, pro koho tě posílají.“

Tyhle její nekonečné narážky mu lezou krkem. „Řek jsem ti snad stokrát, že jsem to nevěděl!! A popravdě – králův smysl pro humor mě nevyděsil o nic míň než tebe.“

„Já jsem persona nongrata,“ pokračovala pro sebe.

„Ne zcela,“ přecejen přiložil pár třísek do zmírajících jisker, „obávám se, že s tebou má dalekosáhlé plány.“ Když ho povzbudila napjatým výrazem, obrátil list, aby nevypadal jako roznašeč kdejakých klepů. „A možná jsme měli zůstat na Vlkově, jak jsem navrhoval.“

„Odjeli jsme právě včas!“ odrazila závan idylické představy coby-kdyby. Černá holubice rozhodila své vnadné sítě a uši má všude. Hned dvě výpravy se tam přihnaly pro stříbrnou kořist. První ze vzteku, že jdou pozdě, Vlkov vyrabovala, druhá jej ze stejných pohnutek vypálila. Do dvou týdnů po odjezdu vévodkyně a celého jejího bohatého doprovodu nezbyl z pevnosti kámen na kameni. Isidor ovšem samozřejmě počítá, že by se náporu hravě ubránil, kdyby byl zůstal.

Její zaryté mlčení a směs rezignace a hlubokého vzteku, jež barvila tón ženského hlasu, mu byly den ze dne nepříjemnější. Když se obrátil k odchodu, aspoň ji to přinutilo vstát. Objala ho srdečně, však krátce. Hlídala se před každým větším projevem citu ve strachu, že propadne křeči a nekonečnému dávivému štkaní, jež ji pohltilo hned první večer po onom nešťastném entrée. Je tuze ošklivá, když pláče. Sliznice se zduří, horká víčka napuchnou, až skorem přetékají přes zakalené oči. Rty se zvětší a zrudnou, chřípí se roztáhne do hanebné šíře a po tom všem tečou slzy v pravidelných dávkách, palčivé a lepkavé. Celou noc a celý den nebyla k utišení. Nikdo ji nesmí takto vidět, ani služka. Jak kruté hry někdy bohové hrají!

Když osaměla, zachumlala se zpátky do svého smutného pelechu a oddala se sebetrýznivému usebrání. Znovu a znovu si přehrávala onu hroznou chvíli, kdy se z vítězů udělají poražení pro obveselení přihlížejících. Jaké úžasné překvapení, kdy vládce rozkáže hromovým hlasem „Okamžitě ho zbavte pout!!“,  že by všichni ochotníci záviděli. A pak „Konečně!“ Načež si s Barbarem teatrálně padnou kolem krku. A diváci vzrušeně vydechnou a sourozenci z Tambriniky valí oči a Agnes bleskne hlavou vzpomínka na všechny schválnosti, jimiž vězně na Vlkově počastovala, a pokouší ji mdloba.

Ksakru! Kdo to tady vlastně věděl?? Snad všichni? Každičký králův dvořan i služky i poslední somrák v podhradí?? Každý leník a jejich državy a celá západní armáda vyjma Isidora a jeho stovky mužů? Či jí bratr lže – a celý svět to věděl, jen Agnes ne. Ani ve snu by ji nenapadlo, že stojí ten vychcánek u krále tak vysoko v oblibě. Tuze vydařený žert, jen co je pravda. Dal na něj vypsat pohádkovou odměnu, aby mu zajistil rychlou a bezpečnou dopravu na západní dvůr, aniž by vyzradil pravý úmysl plánu takřka geniálního. Každičká banda žoldáků či jakých lumpů by si raději ukousala ruce, než aby ho nedopravila svižně a ve zdraví. V odměnu: tři sta tambrinických tolarů!!! A kde je zadavatel velkorysého úkolu vezme? Vévodkyně nechce ani pomyslet. Kdyby byl znal Isidor výši té částky, zdaleka by sestře vězně nepropůjčil na hraní. Ukládal by ho do bavlnky jak křehkou vzácnost nezměrné ceny.

Když ho přivedli do audienční síně v řetězech, zacukalo králi v koutcích úst. Eh, proč ji jen nenapadlo, jakých konsekvencí se dočká. Tomu ji doma tedy neučili – metodiku diplomatických žertů! A Barbar to věděl!! Celý měsíc si hrál na oběť, aby… Ve snaze nahlédnout podstatu neomalencových motivací ji rozbolela hlava.

Jaký tu klid, vstala a vyhlížela z okna do zasněžené ulice, jíž brousily zahalené postavy. Však tomu patrně nezůstane dlouho. Panovníkův šprým bude mít zlou pointu.

Tu zpozorovala trojici rozložitých těl, jak rázují, probůh, přímo sem! Prostřední zvrátil hlavu a kápě mu sklouzla po temeni. To on!! Agnes maně vykřikla a uskočila od okna. Snad je tady! Bohové, co teď – dát se zapřít? Pozdě, bezpochyby ji spatřil. Rozhlédla se po komnatě a dala se do zbrklého úklidu, křikla na komornou, aby rychle smetla prach, sama do krbu hodila dvě velká polena, v posledním okamžiku chytla jablko a schovala ho v dlaních za záda.

Slyšela ještě, jak zavelel svým průvodcům. Pak zhurta nakráčel do místnosti, bezděky couvla k protilehlé stěně. Trhnutím hlavou vykázal služku ven. Co to máš za vkus, Agnes, vypadá jak přestárlá kojná. Ale možná jsi dobře vyvolila, staré báby mě skutečně neberou. Zavíraje za ní dveře všiml si klíče zastrčeného v zámku. Jat náhlou inspirací dveře dovřel, zamkl a klíč vsunul do kapsy. Zaostřil na svou hostitelku, stála vylekaná, nalepená na zeď. Prošel kolem krbu, proužek dýmu sténal mezi netečnými poleny, bezmocný jak sama vévodkyně.

„Takhle to hořet nebude,“ poznamenal stroze místo pozdravu a jal se udělat v popelu pořádek. Pozorovala jeho sebejisté počínání, bílá jak ten sníh, jenž příchozímu roztával na botách a plstěném plášti, jejž byl odhodil na stůl.

„Víc dřeva mi tady nepřidělí,“ bránila se chabě.

Ten zděšený tón ho vysloveně rozesmál, což hleděl rychle skrýt. „Dám vám sem poslat třeba celou fůru.“

Za zády křehnoucími prsty mačkala jablko změklé dlouhým skladováním. Hlavou letí vzpomínky. Děsné a výsměšné. Šlehne bič a prosekne mu kůži, plápolá oheň a jeho velké ruce drtí nahé ženské boky, Bohové! Přišel si pro ni a není úniku! Kůže ji pálí, jak by ji drásali vysušeným trním, žaludek se bolestně svírá a jízlivý démon poroučí: budeš prosit!

Přistoupil k ní tak blízko, že by si to ani vévoda nedovolil. „Nemáte smysl pro humor, Agnes,“ poznamenal studeně, přičemž ji uchopil za bradu a zdvihl jí skloněnou hlavu.

Vyškubla se a odvrátila tvář. „Zato vám bylo dáno vrchovatě!“ odsekla.

Stiskl ženě paži. Bolestně sykla a odevzdala plod, který skrývala za zády. Vzal jí jablko z dlaní a zahryznuv se, odkráčel doprostřed pokoje. Žvýkaje rozkládal: „Tak jste v cíli své cesty. V bezpečí, mezi svými… Spokojená? Šťastná?“ Usadil se do židle a nohy v botách, z nichž stékala špinavá břečka, položil do složené vlněné deky na protější sesli.

Dělá jí to naschvál?? Ach, jistěže! Čertví jak dlouho si s ní hraje, snad od samého začátku?

„Přišel jste se mi vysmát?“ pohnula se konečně a otočila k oknu, ať si před ním nepřipadá tak obnažena.

„Eh,“ odfrkl, „to za mě obstarají jiní,“ ohlodával dužinu kolem hořkého jádřince, „vlastně jsem vám přišel blahopřát.“

Agnes tušila něco velmi neblahého.

„Dnes ráno jsem požádal krále o vaši ruku,“ prohlásil chlubně a mrštil ohryzkem do plamenů. Zapadl mezi klacky jak sazenice do zkypřelé půdy.

Jakže?!! Snad se přeslechla? Nedokázala skrýt překvapení.

Usmíval se samolibě, no ano, takhle jsem tě chtěl vidět. Dodal: „Zítra večer máme zásnuby.“

„Dost té komedie!“

Rozvalil se v židli jak vzpurný pubescent. „Já nic nehraju, Agnes, to vy.“

Přišla blíž, sundal nohy, aby měla kam usednout. Razantně smetla zablácenou deku na podlahu, což jí sebralo poslední zbytky energie. Spustila tělo do sesle tak nešikovně, že z ní div nevypadla. Co mi to tu sakra povídáš? Vytřeštěné oči a výraz poplašeného bojového psa.

Položil kotník pravé nohy na levé koleno a připadal si božsky. Tak tedy moje lekce z politiky: „Že vás král provdá, bylo nasnadě, ne? Jste nejbohatší bytost v oblasti.“ Posluchačka skryla tvář do dlaní, učitel pokračoval: „Jste jen žena. A ty se neponechávají o samotě, dokud jim je co sebrat. A je vám jasné, že sama stříbrné město nevystavíte.“

„Nemusíte mě poučovat, pane,“ pochlapila se, „věděla jsem, že bez nového tambrinického vévody odsud neodejdu. A samozřejmě mě provdá král, jako mě předtím provdal otec. Kde jste ale přišel na myšlenku, že mé vdavky mají co dělat s vámi?“

Lišácky protáhl pravý koutek. „Svou část dohody jsem splnil, má drahá vyvolená. Teď je řada na vás – a já chci novou Tambriniku a vévodský titul…“

„Politika vás přece nudí!“

Nenechal se přerušit: „…a solidní armádu, abych pokořil vellskou holubici, a do postele všechny vaše služky, zatímco vy budete rodit, vyšívat a lkát na hrobě prvního manžela!“ zakončil důrazně. „No, jak se vám pozdává šíře mé fantazie?“

Jeho provokace dodávaly vzpruhy oběma stranám. „Takových ženichů jako vy… jsou tu desítky.“

„Desítky nemají královské požehnání,“ laškovně mrknul jedním okem.

Děláš si ze mě srandu? „Král svou kmotřenku nepředhodí vlkům,“ natož prasatům, „nevím, čím jste ho oslnil, ale váš nápad je nesmyslný… absurdní…“

Upřel na ni jeden ze svých spalujících pohledů. „Já vám vidím až do žaludku, stříbrná vévodkyně. Myslíte si na Isidora. Má ta vaše famílije takové svérázné zvyky. A kluk je dost naivní, aby vám na trik skočil.“

Poslouchala jeho drzosti hledíc úkosem a vzteky jí vařila krev. Copak ty kecy myslí vážně? Může být, že by král na takovou fantastickou opovážlivost kývnul? A strašná myšlenka se jí zahryzla do hrudi – MŮŽE!

„Znám tě, Agnes, jseš zákeřná potvora. Tebe může mít buď zkušený drezér, nebo sebevrah. Ale já si tě uvážu na špagát, to se neboj.“

„Podívejte, pane,“ těžce polkla, „rozumím, že chcete… že máte důvod se mi mstít.“

Co máš na mysli, u všech čertů? Já nejsem ty. Chesmicka? Kdepak! To bych tě nesměl znát. Mí lidi jsou pro tebe nic. Jen plevel v polích.

„Myslíte ten výprask?“ ušklíbl se rozšafně, „Dostal jsem jich v životě tolik, že je dávno nepočítám.“ Náhle se prudce předklonil a živě dodal: „Ale možná byl tenhle už poslední! S vládcem Tambriniky si nikdo nevytře-“ co by dodal, aby to sedlo? „- řiť.“ Líbilo se mu, jak jí zahrály svaly kol jařmových oblouků.

„Stavějte si své vzdušné zámky, Barbare, nevěsta vám říká NE! Nevěšte však hlavu,“ založila ruce, „na zdejším dvoře je dozajista spousta vdavekchtivých panen, které se nemohou dočkat, až je uvážete na řetěz.“

Záludně zakroutil hlavou. „Čtete ráda romány?“

Děsné. Takhle se zatváří vždycky, než se vytasí s další fackou.

„Máme se o vás bít? No klidně,“ zvrátil hlavu a prohlížel si strop, „když to dámu potěší, vyzvu Isidora na souboj.“ Jen to dořek, už viděl kaluž krve. „Ochotně zabiju každého vašeho nápadníka, jenž by se mi chtěl stavět v cestu,“ dodal lehce, jak by nabízel, že jí dá poslat zaplacené zboží.

V odpověď nasadila hlas nízko a vemlouvavě, to ksakru platívalo i na vévodu: „Nemohu vás pojmout za manžela, pane, i kdybych stokrát chtěla. Náš rod je starý sedm století. Nelze mu přijmout neurozenou krev, byť by kolovala v sebelepším těle. Snad na to král zapomněl, když vám, vašimi slovy, dával požehnání.“

Posměšně povytáhl spodní ret. „Nenechte se vysmát, madam. Doufáte v audienci u krále? Bez obav, už jsem ji domluvil. Přijme vás zítra po snídani.“

Zazdálo se mu, že toho řekl už dost. Je čas jít si po svých a nechat holku podusit ve vlastní šťávě. Zvedl se a sebral plášť. Ona seděla bez pohnutí, oči znovu vytřeštěné, byl na ni luxusní pohled.

„Navštívím vás zítra v poledne.“

Bez odpovědi.

Když odemykal a bral za kliku, nedalo mu, aby si nepřisadil: „Zvažte dobře, jestli pošlete bratříčka na smrt. Ostatně by nebyl první, že.“

Mžik potom, co za ním zapadly dveře, vyskočila a uchýlila se před okno. Z kalného nebe už zase sypal sníh. V jeho poryvech mizela trojice válečníků. A drobné bílé chomáčky zlehka dopadaly na římsu. Stála tiše a pozorovala je. Několik hodin.

Barbar seděl na vychládajícím lůžku, na své poměry až zbytečně čistém a honosném, oblečený jen v kalhotách a mnul si široký kořen nosu. Děvče se líně soukalo zpod přikrývek.

„Tak už sebou sakra hni!“ poručil unaveně. Tyhle městské coury, to je na mašli, jak jsou shnilé. Chtělo by to nějakou vzpruhu. No, však slíbil vévodkyni, že za ní v poledne zajde. Král jí bezpochyby vytřel zrak, hm, to bude smršť, pomyslel si a znovu se natáhl na postel s rukama pod hlavou, přemítaje o dnešní slavnostní večeři. Zpoza dveří slyšet jakýs tartas – a! Smršť je tady osobně.

„Voblíkni se a padej!“ popohnal holku, moje stíhačka si to sem energicky rázuje. Phe! Tisíckrát jsem si byl sliboval, že se nikdá neožením, a hleďme, teď nemůžu dočkat, až strčím hlavu do chomoutu.

„Jaké spí, je skoro poledne,“ vztekal se za dveřmi ženský hlas, „okamžitě mě uveď!“ Ta je rozpálená, jak by jí tam nasekali. No, jen vejdi, má laskavá bohyně.

Dveře se pootevřely a rachotně se pohybují tam a zpátky, jak by se o ně přetahovala armáda skřítků. Konečně Agnes zvítězila a vrazila do ložnice svého nastávajícího snoubence. Z očí jí blesky jen sršely. Ach, dámy se neznají, to bude krvavá řež! Pobaveně sledoval pohoršený údiv mladé kurvičky (K čemu máš to služebnictvo, když si sem každý vlítne, jak mu napadne!) a horečnatou nevolnost tambrinického majestátu.

Příchozí zatuhla v hrdle všechna slova. Vrhla se po džbánu na prádelníku a zvěděvši, že po ruce není pohár, jen kameninové umyvadlo, pozdvihla ho vzhůru a žíznivě hltala vodu přes ústí široké tak, že se záhy vydatně polila.

„Tak už vystřel,“ tiše poradil děvčeti, jež zůstávalo napůl neoblečené. Posbíralo si aspoň zbylé svršky do náruče. Agnes vyprázdnila džbán a změřila si sokyni šílenýma očima. Mžik! Mrštila těžkou nádobou přes celou místnost (dívčina s výkřikem taktak že uskočila), prásk! Džbán vlítl do neomítnuté stěny a střep se roztříštil na sto mokrých kousků.

Kčertu, Agnes, co jsem to z tebe stvořil? Snad zapomínáš na své pověstné dekórum? Obě na něj vyčítavě hleděly. Klidně vstal, vystrkal tu lehkou za dveře a důkladně je zavřel, připraven na kalibr poněkud těžší.

„Jste s králem příbuzní či jak?!“ vyplivla s otázkou dávku adrenalinu.

„Asi jako vy s Isidorem,“ odpověděl poslušně.

Není možná!!! Hryzla se do rtů a v obličeji jí škubalo. „Vždyť -“ ne a ne najít ta správná slova, „vždyť nemáte ani – se ani neumíte chovat!“

Založil ruce a opřel se ramenem o zeď. „A co je vychování, Agnes, držet správně vidličku, či držet dohody?“

Zalapala po dechu. „Účel světí prostředky,“ ušklíbla se pro sebe.

„Ve jménu jakého účelu jste z mých lidí nadělala mrtvoly?“

Ženskou hrudí se rozlila malátnost s hořkou příchutí lítosti málem existenciální. Ach, jaký účel? Jsme tam, kde jsme byli. Má novou družinu a nový zástup děvek. Je znovu na koni a náladu o nic horší, než bývalo, když se na Vlkově seznámili. A jaká úleva na její straně? Pohladila vodou zmáčené hedvábí svých šatů. No tak mě suď, podrobím se. A máš pravdu – nepřepouštěj mi více moci, než unesu.

„Jste šlechtic?“ obrátila list.

„Otec i matka jimi byli, tak já asi taky.“

„A čí jste syn?“

Ten křížový výslech mě baví. „Matka žila  v říši zurag-narského Středu.“

„Není taková říše. Temné impérium se rozpadlo před hromadou let.“

„Taky už není žádná Tambrinika, madam.“

Ťal do živého. Došly síly? Jak já to dělám, vždycky tě tak snadno usadím… A vzal ji za paži a umístil štíhlé tělo na okraj postele se smaragdovými nebesy. Aby se neřeklo, začal urovnávat lůžkoviny okolo té skleslé ctnosti. Všimla si pruhů na nahých zádech a přišla si přemožená.

„Hlavu vzhůru, vévodkyně, vystavíme novou Tambriniku, snad vám to král slíbil, ne?“

„Ach, ten? Zbláznil se docela,“ promluvila už věcně, „zadluží nás na desítky let…“ vážně užila plurál? „Nabízí vojáky, když ani není co bránit. K čemu? Aby míchali maltu a fárali do osiřelých dolů? Snad dvacet tisíc mužů, či jaké to šílené fantastické číslo, a řádně drahých.“

„Padesát tisíc,“ opravil ji. „Na můj návrh.“

Udiveně naň pohlédla. „To celou třetinu západní armády?? Proč probůh?“

„Polovinu,“ posadil se vedle ní a bosým chodidlem jí laškovně hrábl do sukní. „Tambrinický vévoda potřebuje silnou armádu. Východ je na kusy a Severní Vella utrpěla značné ztráty – snad sázeli, že vás dostanou a vyždímají tajné tambrinické zásoby. To už je jedno. Barbarova pěst je zdrtí. Chytnu holubičku za bříško, až jí vylezou střeva oběma konci. Můj bratr dávno nemá dobyvačné ambice, spokojí se s podílem ze zisku.

Naslouchala mu s vytřeštěnýma očima.

„Vaše bohatství a moje armáda, Agnes, černé království podlehne, do roka a do dne je z vás stříbrná královna, pak připojíme bývalé zurag-narské provincie a postoupíme na sever -“ jeho řeč byla plná sebejistého nadšení, „naši invazi nic nezastaví! Temné impérium padlo před dvěma sty lety. Stříbrné teď povstane!“

Zešílel? Zírala před sebe a vzduch v pokoji byl náhle tolik hustý a jiskřivý a plný tetelivých záblesků, v nichž se zračila šťastná budoucnost. Na celém kontinentu není odhodlanějšího válečníka a velí-li polovině jediného velkého vojska, které zbylo… Z Isidora bude kvalitní správce nové Tambriniky. Města bohatého, velkého a slavného, krásnějšího než kdykoli ve známé historii tohoto světa.