Napsat sem naprosto všechno, co o
něm vím, nikdy nebylo mým cílem. Vepíšu tedy metaforu, která, jak víme, bývá
zdaleka nejpřesnějším vystižením podstaty.
Je přátelský a komunikativní.
Ale myslím, že to jen čistě z toho
důvodu, že mu to tak právě vyhovuje. Dovedu si představit, že by lidem kolem
sebe mohl místo přívětivých krajin ukázat taky nakrásně trní a hluboký příkop
plný hladových vlků. Prozatím je to tedy slunná zahrada – kdoví, třeba to tak
zůstane už napořád. Co že tam roste? Ach, to já přece nevím, nechodím v té
zahradě, ostatně jsem tam ani nebyla pozvána. Ale třeba mu na tom až tak
nesejde, třeba tam nechá své návštěvníky pěstovat, co se jim zlíbí, kopřivy či
jabloně… Nechť se tam spánembohem procházejí a sluní do sytosti – jen jediného
(krom destrukce či výtržnictví, jistě) ať se laskavě zdrží – tu skálu
veprostřed toho všeho velkorysého bohatství nechť nepokoušejí.
Tvrdý kamenný hrad – toť on
osobně. Jen pro sebe samého. Myslím, že by rychle vykopal každého, kdo by mu
příliš vehementně ťukal na zeď. Či lépe – takové nenechavce do svých teritorií
z principu nepouští.
Do zmíněného hradu se nikdá nikdo
nedostane. Nemá totiž žádné dveře, víme? Stojí tam od prvopočátku a přestojí
všechno až do konce. Stejně tvrdý, neústupný, nezlomný. Co že se nachází
v něm? Ach, jak bychom mohli vědět, možno jen hádat. Dozajista temná
bludiště i velké vzdušné sály plné slavnostních světel. Bydlí tam i bloudí,
dost možná nikdy svůj hrad celý neprochodí, a pokud – dávno na druhém konci
zapomene, co viděl na prvním. No ale abych ho nepodceňovala – nelze vyloučit,
že se tam vyzná líp, než myslím. A určitě jedno důležité dávno našel – ten
portál, jímž promlouvá s univerzem. Trpký úsměv, čtenáři? Eh, kolik
dospělých vzdělaných lidí může závidět…
A co já? Ach, já. Stojím opodál,
pod kopcem. Stojím a dívám se zpovzdálí. Nezávidím těm, již se vyhřívají v stínech
shovívavých zahrad – mohou-li tam mít nějaký nadhled? Když se hlídám, tak
nežárlím ani v nejmenším. Má pozice je nepochybně unikátní. Vidím tak
věci, jež druhým zůstanou skryté. Vidím, že v skále, jež nemá vchod, vězí
řada oken. Většinu času snad zamknutých za pevnými okenicemi, budiž. Ale tu a
tam – dřevo náhle praskne, pak se roztříští v bezmocné kusy a oknem
vylétne hejno šedých ptáků. Velká a vznešená mají těla. Na ně čekám. Dívám se
bedlivě. A pak je kreslím. Proč by ne? Nakonec sbírám jejich stříbrné peří,
doma je ukládám do papírové krabice vystlané sentimentem.
Jen se klidně posmívejte, žádný
z vás by mou roli nezvládl! Nejste dost trpěliví – a kdyby… nevěděli
byste, na co se dívat – a kdyby… nedovedli byste se dívat správným způsobem,
naslouchat té specifické frekvenci – a kdyby ano… nechtělo by se vám, známe se,
že – a kdyby přece…
dozajista
nikdo z vás neumí kreslit
tak dobře jako já, hm?
Žádné komentáře:
Okomentovat