Z triumfálního příjezdu na
západní dvůr se záhy vyklubala nezáviděníhodná blamáž. Čtvrtý den zůstává
vévodkyně ve svém chladném pokoji, jenž jí byl přidělen v pustém domě na
konci nejodlehlejší ulice rozsáhlého podhradí. Rozežíraná studem sedává
v hluboké sesli zabalená do vlněných pletenin a vůbec nevychází.
V péči komorné, staré služky, již znávala ještě v Tambrinice, přijímá
toliko bratra a vyslance svého mocného kmotra. Dávno pryč jsou blahé časy, kdy
ho oslovovala „strýčku“. Teď s ní král jedná odměřeně jak s otravným
břemenem, jež je nucen vystát z jakýchsi pradávných závazků. Odmítla
všechny delegace tambrinických emigrantů žádající o podporu, výpomoc, dotace,
jsouce bytostně přesvědčeni, že jejich dobrá panovnice má u sebe nesmírné
bohatství, z nějž přece drobnými výlohami na ctnostné a rozumné účely
neubude.
„Vskutku nevypadáš dobře,“
zahájil Isidor, jediný její příbuzný v těchto kletých končinách, ranní
konverzaci, sotva vešel. Zamířil rovnou ke krbu, aby přiložil, venku přituhuje
a stěny starých domů jsou necitelné.
„Nech to být,“ pronesla suše,
„víc dřeva mi tu nepřidělí.“
„Tak se přestěhuj k nám,
furt ti to říkám, beztoho je hospodyni smutno,“ namítl konverzačně.
Lehce zavrtěla hlavou. Nebudeme
se o tom bavit.
Chtěl ji rozveselit, vyndal
z kapsy jablko a hodil jí ho opatrně do klína. Odrazilo se od vrstev vlny
a odskočilo na zem. Zvedla k bratrovi bezmocné oči, nic víc. Vzdychl a jal
se jablko lovit zpod stolu.
„Navštívila jsi sestřenky?“
Žádala jsem předevčírem, ale král
mi odmítl. „Nejsou to sestřenky, Isidore, a my už nejsme dětmi.“
„A kým jsme?“ Už ho našel, vytáhl
sestřinu levou ruku a vložil jí plod do dlaně.
Zamyšleně si ho prohlížela, jak
by k tomu v předešlém životě neměla příležitost. „Ty jsi voják. Dokonce
kapitán. A nemáš ani jasno, pro koho tě posílají.“
Tyhle její nekonečné narážky mu
lezou krkem. „Řek jsem ti snad stokrát, že jsem to nevěděl!! A popravdě –
králův smysl pro humor mě nevyděsil o nic míň než tebe.“
„Já jsem persona nongrata,“
pokračovala pro sebe.
„Ne zcela,“ přecejen přiložil pár
třísek do zmírajících jisker, „obávám se, že s tebou má dalekosáhlé
plány.“ Když ho povzbudila napjatým výrazem, obrátil list, aby nevypadal jako
roznašeč kdejakých klepů. „A možná jsme měli zůstat na Vlkově, jak jsem
navrhoval.“
„Odjeli jsme právě včas!“
odrazila závan idylické představy coby-kdyby. Černá holubice rozhodila své
vnadné sítě a uši má všude. Hned dvě výpravy se tam přihnaly pro stříbrnou
kořist. První ze vzteku, že jdou pozdě, Vlkov vyrabovala, druhá jej ze stejných
pohnutek vypálila. Do dvou týdnů po odjezdu vévodkyně a celého jejího bohatého
doprovodu nezbyl z pevnosti kámen na kameni. Isidor ovšem samozřejmě
počítá, že by se náporu hravě ubránil, kdyby byl zůstal.
Její zaryté mlčení a směs rezignace
a hlubokého vzteku, jež barvila tón ženského hlasu, mu byly den ze dne nepříjemnější.
Když se obrátil k odchodu, aspoň ji to přinutilo vstát. Objala ho srdečně,
však krátce. Hlídala se před každým větším projevem citu ve strachu, že
propadne křeči a nekonečnému dávivému štkaní, jež ji pohltilo hned první večer
po onom nešťastném entrée. Je tuze ošklivá, když pláče. Sliznice se zduří,
horká víčka napuchnou, až skorem přetékají přes zakalené oči. Rty se zvětší a
zrudnou, chřípí se roztáhne do hanebné šíře a po tom všem tečou slzy
v pravidelných dávkách, palčivé a lepkavé. Celou noc a celý den nebyla
k utišení. Nikdo ji nesmí takto vidět, ani služka. Jak kruté hry někdy
bohové hrají!
Když osaměla, zachumlala se
zpátky do svého smutného pelechu a oddala se sebetrýznivému usebrání. Znovu a
znovu si přehrávala onu hroznou chvíli, kdy se z vítězů udělají poražení
pro obveselení přihlížejících. Jaké úžasné překvapení, kdy vládce rozkáže
hromovým hlasem „Okamžitě ho zbavte pout!!“,
že by všichni ochotníci záviděli. A pak „Konečně!“ Načež si
s Barbarem teatrálně padnou kolem krku. A diváci vzrušeně vydechnou a
sourozenci z Tambriniky valí oči a Agnes bleskne hlavou vzpomínka na
všechny schválnosti, jimiž vězně na Vlkově počastovala, a pokouší ji mdloba.
Ksakru! Kdo to tady vlastně
věděl?? Snad všichni? Každičký králův dvořan i služky i poslední somrák
v podhradí?? Každý leník a jejich državy a celá západní armáda vyjma
Isidora a jeho stovky mužů? Či jí bratr lže – a celý svět to věděl, jen Agnes
ne. Ani ve snu by ji nenapadlo, že stojí ten vychcánek u krále tak vysoko
v oblibě. Tuze vydařený žert, jen co je pravda. Dal na něj vypsat
pohádkovou odměnu, aby mu zajistil rychlou a bezpečnou dopravu na západní dvůr,
aniž by vyzradil pravý úmysl plánu takřka geniálního. Každičká banda žoldáků či
jakých lumpů by si raději ukousala ruce, než aby ho nedopravila svižně a ve
zdraví. V odměnu: tři sta tambrinických tolarů!!! A kde je zadavatel
velkorysého úkolu vezme? Vévodkyně nechce ani pomyslet. Kdyby byl znal Isidor
výši té částky, zdaleka by sestře vězně nepropůjčil na hraní. Ukládal by ho do
bavlnky jak křehkou vzácnost nezměrné ceny.
Když ho přivedli do audienční
síně v řetězech, zacukalo králi v koutcích úst. Eh, proč ji jen nenapadlo,
jakých konsekvencí se dočká. Tomu ji doma tedy neučili – metodiku
diplomatických žertů! A Barbar to věděl!! Celý měsíc si hrál na oběť, aby… Ve
snaze nahlédnout podstatu neomalencových motivací ji rozbolela hlava.
Jaký tu klid, vstala a vyhlížela
z okna do zasněžené ulice, jíž brousily zahalené postavy. Však tomu patrně
nezůstane dlouho. Panovníkův šprým bude mít zlou pointu.
Tu zpozorovala trojici
rozložitých těl, jak rázují, probůh, přímo sem! Prostřední zvrátil hlavu a kápě
mu sklouzla po temeni. To on!! Agnes maně vykřikla a uskočila od okna. Snad je
tady! Bohové, co teď – dát se zapřít? Pozdě, bezpochyby ji spatřil. Rozhlédla
se po komnatě a dala se do zbrklého úklidu, křikla na komornou, aby rychle
smetla prach, sama do krbu hodila dvě velká polena, v posledním okamžiku
chytla jablko a schovala ho v dlaních za záda.
Slyšela ještě, jak zavelel svým
průvodcům. Pak zhurta nakráčel do místnosti, bezděky couvla k protilehlé
stěně. Trhnutím hlavou vykázal služku ven. Co to máš za vkus, Agnes, vypadá jak
přestárlá kojná. Ale možná jsi dobře vyvolila, staré báby mě skutečně neberou.
Zavíraje za ní dveře všiml si klíče zastrčeného v zámku. Jat náhlou
inspirací dveře dovřel, zamkl a klíč vsunul do kapsy. Zaostřil na svou
hostitelku, stála vylekaná, nalepená na zeď. Prošel kolem krbu, proužek dýmu sténal
mezi netečnými poleny, bezmocný jak sama vévodkyně.
„Takhle to hořet nebude,“
poznamenal stroze místo pozdravu a jal se udělat v popelu pořádek.
Pozorovala jeho sebejisté počínání, bílá jak ten sníh, jenž příchozímu roztával
na botách a plstěném plášti, jejž byl odhodil na stůl.
„Víc dřeva mi tady nepřidělí,“
bránila se chabě.
Ten zděšený tón ho vysloveně
rozesmál, což hleděl rychle skrýt. „Dám vám sem poslat třeba celou fůru.“
Za zády křehnoucími prsty mačkala
jablko změklé dlouhým skladováním. Hlavou letí vzpomínky. Děsné a výsměšné. Šlehne
bič a prosekne mu kůži, plápolá oheň a jeho velké ruce drtí nahé ženské boky,
Bohové! Přišel si pro ni a není úniku! Kůže ji pálí, jak by ji drásali vysušeným
trním, žaludek se bolestně svírá a jízlivý démon poroučí: budeš prosit!
Přistoupil k ní tak blízko,
že by si to ani vévoda nedovolil. „Nemáte smysl pro humor, Agnes,“ poznamenal
studeně, přičemž ji uchopil za bradu a zdvihl jí skloněnou hlavu.
Vyškubla se a odvrátila tvář.
„Zato vám bylo dáno vrchovatě!“ odsekla.
Stiskl ženě paži. Bolestně sykla
a odevzdala plod, který skrývala za zády. Vzal jí jablko z dlaní a
zahryznuv se, odkráčel doprostřed pokoje. Žvýkaje rozkládal: „Tak jste
v cíli své cesty. V bezpečí, mezi svými… Spokojená? Šťastná?“ Usadil
se do židle a nohy v botách, z nichž stékala špinavá břečka, položil
do složené vlněné deky na protější sesli.
Dělá jí to naschvál?? Ach,
jistěže! Čertví jak dlouho si s ní hraje, snad od samého začátku?
„Přišel jste se mi vysmát?“
pohnula se konečně a otočila k oknu, ať si před ním nepřipadá tak obnažena.
„Eh,“ odfrkl, „to za mě obstarají
jiní,“ ohlodával dužinu kolem hořkého jádřince, „vlastně jsem vám přišel
blahopřát.“
Agnes tušila něco velmi
neblahého.
„Dnes ráno jsem požádal krále o
vaši ruku,“ prohlásil chlubně a mrštil ohryzkem do plamenů. Zapadl mezi klacky
jak sazenice do zkypřelé půdy.
Jakže?!! Snad se přeslechla?
Nedokázala skrýt překvapení.
Usmíval se samolibě, no ano,
takhle jsem tě chtěl vidět. Dodal: „Zítra večer máme zásnuby.“
„Dost té komedie!“
Rozvalil se v židli jak
vzpurný pubescent. „Já nic nehraju, Agnes, to vy.“
Přišla blíž, sundal nohy, aby
měla kam usednout. Razantně smetla zablácenou deku na podlahu, což jí sebralo
poslední zbytky energie. Spustila tělo do sesle tak nešikovně, že z ní div
nevypadla. Co mi to tu sakra povídáš? Vytřeštěné oči a výraz poplašeného
bojového psa.
Položil kotník pravé nohy na levé
koleno a připadal si božsky. Tak tedy moje lekce z politiky: „Že vás král
provdá, bylo nasnadě, ne? Jste nejbohatší bytost v oblasti.“ Posluchačka
skryla tvář do dlaní, učitel pokračoval: „Jste jen žena. A ty se neponechávají
o samotě, dokud jim je co sebrat. A je vám jasné, že sama stříbrné město
nevystavíte.“
„Nemusíte mě poučovat, pane,“
pochlapila se, „věděla jsem, že bez nového tambrinického vévody odsud neodejdu.
A samozřejmě mě provdá král, jako mě předtím provdal otec. Kde jste ale přišel
na myšlenku, že mé vdavky mají co dělat s vámi?“
Lišácky protáhl pravý koutek.
„Svou část dohody jsem splnil, má drahá vyvolená. Teď je řada na vás – a já
chci novou Tambriniku a vévodský titul…“
„Politika vás přece nudí!“
Nenechal se přerušit: „…a solidní
armádu, abych pokořil vellskou holubici, a do postele všechny vaše služky,
zatímco vy budete rodit, vyšívat a lkát na hrobě prvního manžela!“ zakončil
důrazně. „No, jak se vám pozdává šíře mé fantazie?“
Jeho provokace dodávaly vzpruhy
oběma stranám. „Takových ženichů jako vy… jsou tu desítky.“
„Desítky nemají královské
požehnání,“ laškovně mrknul jedním okem.
Děláš si ze mě srandu? „Král svou
kmotřenku nepředhodí vlkům,“ natož prasatům, „nevím, čím jste ho oslnil, ale
váš nápad je nesmyslný… absurdní…“
Upřel na ni jeden ze svých
spalujících pohledů. „Já vám vidím až do žaludku, stříbrná vévodkyně. Myslíte
si na Isidora. Má ta vaše famílije takové svérázné zvyky. A kluk je dost
naivní, aby vám na trik skočil.“
Poslouchala jeho drzosti hledíc
úkosem a vzteky jí vařila krev. Copak ty kecy myslí vážně? Může být, že by král
na takovou fantastickou opovážlivost kývnul? A strašná myšlenka se jí zahryzla
do hrudi – MŮŽE!
„Znám tě, Agnes, jseš zákeřná
potvora. Tebe může mít buď zkušený drezér, nebo sebevrah. Ale já si tě uvážu na
špagát, to se neboj.“
„Podívejte, pane,“ těžce polkla,
„rozumím, že chcete… že máte důvod se mi mstít.“
Co máš na mysli, u všech čertů?
Já nejsem ty. Chesmicka? Kdepak! To bych tě nesměl znát. Mí lidi jsou pro tebe
nic. Jen plevel v polích.
„Myslíte ten výprask?“ ušklíbl se
rozšafně, „Dostal jsem jich v životě tolik, že je dávno nepočítám.“ Náhle
se prudce předklonil a živě dodal: „Ale možná byl tenhle už poslední!
S vládcem Tambriniky si nikdo nevytře-“ co by dodal, aby to sedlo? „-
řiť.“ Líbilo se mu, jak jí zahrály svaly kol jařmových oblouků.
„Stavějte si své vzdušné zámky,
Barbare, nevěsta vám říká NE! Nevěšte však hlavu,“ založila ruce, „na zdejším
dvoře je dozajista spousta vdavekchtivých panen, které se nemohou dočkat, až je
uvážete na řetěz.“
Záludně zakroutil hlavou. „Čtete
ráda romány?“
Děsné. Takhle se zatváří vždycky,
než se vytasí s další fackou.
„Máme se o vás bít? No klidně,“
zvrátil hlavu a prohlížel si strop, „když to dámu potěší, vyzvu Isidora na
souboj.“ Jen to dořek, už viděl kaluž krve. „Ochotně zabiju každého vašeho
nápadníka, jenž by se mi chtěl stavět v cestu,“ dodal lehce, jak by
nabízel, že jí dá poslat zaplacené zboží.
V odpověď nasadila hlas
nízko a vemlouvavě, to ksakru platívalo i na vévodu: „Nemohu vás pojmout za
manžela, pane, i kdybych stokrát chtěla. Náš rod je starý sedm století. Nelze
mu přijmout neurozenou krev, byť by kolovala v sebelepším těle. Snad na to
král zapomněl, když vám, vašimi slovy, dával požehnání.“
Posměšně povytáhl spodní ret.
„Nenechte se vysmát, madam. Doufáte v audienci u krále? Bez obav, už jsem
ji domluvil. Přijme vás zítra po snídani.“
Zazdálo se mu, že toho řekl už
dost. Je čas jít si po svých a nechat holku podusit ve vlastní šťávě. Zvedl se
a sebral plášť. Ona seděla bez pohnutí, oči znovu vytřeštěné, byl na ni luxusní
pohled.
„Navštívím vás zítra
v poledne.“
Bez odpovědi.
Když odemykal a bral za kliku,
nedalo mu, aby si nepřisadil: „Zvažte dobře, jestli pošlete bratříčka na smrt.
Ostatně by nebyl první, že.“
Mžik potom, co za ním zapadly
dveře, vyskočila a uchýlila se před okno. Z kalného nebe už zase sypal
sníh. V jeho poryvech mizela trojice válečníků. A drobné bílé chomáčky
zlehka dopadaly na římsu. Stála tiše a pozorovala je. Několik hodin.
Barbar seděl na vychládajícím
lůžku, na své poměry až zbytečně čistém a honosném, oblečený jen v kalhotách a
mnul si široký kořen nosu. Děvče se líně soukalo zpod přikrývek.
„Tak už sebou sakra hni!“ poručil
unaveně. Tyhle městské coury, to je na mašli, jak jsou shnilé. Chtělo by to
nějakou vzpruhu. No, však slíbil vévodkyni, že za ní v poledne zajde. Král
jí bezpochyby vytřel zrak, hm, to bude smršť, pomyslel si a znovu se natáhl na
postel s rukama pod hlavou, přemítaje o dnešní slavnostní večeři. Zpoza
dveří slyšet jakýs tartas – a! Smršť je tady osobně.
„Voblíkni se a padej!“ popohnal
holku, moje stíhačka si to sem energicky rázuje. Phe! Tisíckrát jsem si byl
sliboval, že se nikdá neožením, a hleďme, teď nemůžu dočkat, až strčím hlavu do
chomoutu.
„Jaké spí, je skoro poledne,“
vztekal se za dveřmi ženský hlas, „okamžitě mě uveď!“ Ta je rozpálená, jak by
jí tam nasekali. No, jen vejdi, má laskavá bohyně.
Dveře se pootevřely a rachotně se
pohybují tam a zpátky, jak by se o ně přetahovala armáda skřítků. Konečně Agnes
zvítězila a vrazila do ložnice svého nastávajícího snoubence. Z očí jí
blesky jen sršely. Ach, dámy se neznají, to bude krvavá řež! Pobaveně sledoval
pohoršený údiv mladé kurvičky (K čemu máš to služebnictvo, když si sem každý
vlítne, jak mu napadne!) a horečnatou nevolnost tambrinického majestátu.
Příchozí zatuhla v hrdle všechna
slova. Vrhla se po džbánu na prádelníku a zvěděvši, že po ruce není pohár, jen
kameninové umyvadlo, pozdvihla ho vzhůru a žíznivě hltala vodu přes ústí široké
tak, že se záhy vydatně polila.
„Tak už vystřel,“ tiše poradil
děvčeti, jež zůstávalo napůl neoblečené. Posbíralo si aspoň zbylé svršky do
náruče. Agnes vyprázdnila džbán a změřila si sokyni šílenýma očima. Mžik!
Mrštila těžkou nádobou přes celou místnost (dívčina s výkřikem taktak že
uskočila), prásk! Džbán vlítl do neomítnuté stěny a střep se roztříštil na sto
mokrých kousků.
Kčertu, Agnes, co jsem to
z tebe stvořil? Snad zapomínáš na své pověstné dekórum? Obě na něj
vyčítavě hleděly. Klidně vstal, vystrkal tu lehkou za dveře a důkladně je
zavřel, připraven na kalibr poněkud těžší.
„Jste s králem příbuzní či
jak?!“ vyplivla s otázkou dávku adrenalinu.
„Asi jako vy s Isidorem,“
odpověděl poslušně.
Není možná!!! Hryzla se do rtů a
v obličeji jí škubalo. „Vždyť -“ ne a ne najít ta správná slova, „vždyť
nemáte ani – se ani neumíte chovat!“
Založil ruce a opřel se ramenem o
zeď. „A co je vychování, Agnes, držet správně vidličku, či držet dohody?“
Zalapala po dechu. „Účel světí
prostředky,“ ušklíbla se pro sebe.
„Ve jménu jakého účelu jste
z mých lidí nadělala mrtvoly?“
Ženskou hrudí se rozlila
malátnost s hořkou příchutí lítosti málem existenciální. Ach, jaký účel?
Jsme tam, kde jsme byli. Má novou družinu a nový zástup děvek. Je znovu na koni
a náladu o nic horší, než bývalo, když se na Vlkově seznámili. A jaká úleva na
její straně? Pohladila vodou zmáčené hedvábí svých šatů. No tak mě suď,
podrobím se. A máš pravdu – nepřepouštěj mi více moci, než unesu.
„Jste šlechtic?“ obrátila list.
„Otec i matka jimi byli, tak já
asi taky.“
„A čí jste syn?“
Ten křížový výslech mě baví.
„Matka žila v říši zurag-narského
Středu.“
„Není taková říše. Temné impérium
se rozpadlo před hromadou let.“
„Taky už není žádná Tambrinika,
madam.“
Ťal do živého. Došly síly? Jak já
to dělám, vždycky tě tak snadno usadím… A vzal ji za paži a umístil štíhlé tělo
na okraj postele se smaragdovými nebesy. Aby se neřeklo, začal urovnávat
lůžkoviny okolo té skleslé ctnosti. Všimla si pruhů na nahých zádech a přišla
si přemožená.
„Hlavu vzhůru, vévodkyně,
vystavíme novou Tambriniku, snad vám to král slíbil, ne?“
„Ach, ten? Zbláznil se docela,“
promluvila už věcně, „zadluží nás na desítky let…“ vážně užila plurál? „Nabízí
vojáky, když ani není co bránit. K čemu? Aby míchali maltu a fárali do
osiřelých dolů? Snad dvacet tisíc mužů, či jaké to šílené fantastické číslo, a
řádně drahých.“
„Padesát tisíc,“ opravil ji. „Na
můj návrh.“
Udiveně naň pohlédla. „To celou
třetinu západní armády?? Proč probůh?“
„Polovinu,“ posadil se vedle ní a
bosým chodidlem jí laškovně hrábl do sukní. „Tambrinický vévoda potřebuje
silnou armádu. Východ je na kusy a Severní Vella utrpěla značné ztráty – snad
sázeli, že vás dostanou a vyždímají tajné tambrinické zásoby. To už je jedno.
Barbarova pěst je zdrtí. Chytnu holubičku za bříško, až jí vylezou střeva oběma
konci. Můj bratr dávno nemá dobyvačné ambice, spokojí se s podílem ze
zisku.
Naslouchala mu
s vytřeštěnýma očima.
„Vaše bohatství a moje armáda,
Agnes, černé království podlehne, do roka a do dne je z vás stříbrná
královna, pak připojíme bývalé zurag-narské provincie a postoupíme na sever -“
jeho řeč byla plná sebejistého nadšení, „naši invazi nic nezastaví! Temné
impérium padlo před dvěma sty lety. Stříbrné teď povstane!“
Zešílel? Zírala před sebe a
vzduch v pokoji byl náhle tolik hustý a jiskřivý a plný tetelivých
záblesků, v nichž se zračila šťastná budoucnost. Na celém kontinentu není
odhodlanějšího válečníka a velí-li polovině jediného velkého vojska, které
zbylo… Z Isidora bude kvalitní správce nové Tambriniky. Města bohatého,
velkého a slavného, krásnějšího než kdykoli ve známé historii tohoto světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat