Správní
soud se odebral k poradě. Třináct postav v obřadních pláštích
vystoupalo na vrcholek nedalekého vršíku, kde se usadilo na třinácti prastarých
kamenných stolcích uspořádaných v důstojný kruh. Dole u ohně zůstal jen
Grozar, dva z nejmladších eliandarů a Druhý mistr, jenž nebyl přizván mezi
soudce. Dílem pro svou iracionální náklonnost k obžalovanému, dílem
z ohledů na duševní stav, který v posledních letech ochromoval
starcovu mysl „věšteckým Duchem“.
Druhý
mistr, bývalý učitel, jemuž čestně zůstal někdejší titul, byl tím nejsmutnějším
překvapením, co Grozar po návratu do staré vlasti nalezl. Za dvacet let jakoby
zestárnul o dvě stě. Že má „věšteckého Ducha“ říkali, aby si nemuseli nahlas
přiznat, že se docela pomátl. Ve zsinalém světle pozdního pochmurného odpoledne
si hřál vrásčité žluté ruce u skomírajícího ohně a vousatá čelist se mu
klepala, skoro stejně jak v jednom z těch jeho proslulých záchvatů,
kdy vydržel hodiny sedět se zle vytřeštěnýma očima chvěje se v táhlém
tranzu a trpělivě vyčkávaje, až se zbloudilý duch navrátí ze svých stále
častějších a stále odvážnějších toulek zpátky do těla. Za každý takový
epochální výlet své duše platil Mistr nemalou daň. Mozek po nich zůstával vždy
o něco více zakalen, než býval dříve.
Grozar
si ho mlčky prohlížel a srdcem mu opět pulzovala melancholická bolest. Druhý
mistr, pochmurná živoucí relikvie ze zašlých časů zlaté éry Temného impéria, a
dnes již takřka pohřbené slávy Zurag-narských bojových jednotek.
Z vršíku
sem dolehl jakýs hněvivý vícehlasý hlahol, jemuž však nebylo rozumět. Oba
chlapci protáhli obličeje.
„To
vypadá na dlouho,“ povzdechl ten vlevo a dál prohrabával klackem bílý popel.
Grozar
ze zvyku sáhl za pás, aby přebrousil dýku, když mu došlo, že všechny zbraně
musel odevzdat v táboře. Opřel tedy lokty o kolena a propletl prsty.
Všímal si, jak mu tělo dřevění, a hlavou běžel znovu a znovu tentýž záznam.
„Obžalovaný, mohl byste laskavě soudu
vysvětlit, čeho vlastně chcete svým návratem dosáhnout?“
Grozarovi ta strojená řeč skřípe
v uších a otázce taky ne zcela jasně rozumí.
„Dosáhnout?“ opakuje hloupě po
hlavním řečníkovi a nálada zoustne všeobecnými rozpaky.
„Proč ses vrátil do Zurag-naru,
chlapče?“ překládá Mistr laskavým hlasem. Kdyby mu tak ještě napověděl, co chytrého
odpovědět. Přece si tu otázku musel položit už stokrát.
„Nevím, co říct,“ přiznává se
zámlkou, „asi už nechci – už nevydržím žít jinde. Vrátím se domů, ať to stojí
co to stojí.“
Muži se po sobě významně
podívali, jak by váhali, jestli mu to vpálit přímo. Nakonec sebral odvahu
Sa-Ul, elf, který pamatoval Grozara ještě jako bratra z kolejí:
„Nehrej na nás pitomce,“ nasadil
zcela věcný tón, „vypočítal sis to náramně chytře!“
„Přeceňuješ mě, bratře,“
kontruje Grozar pomalu, vypočítal nevypočítal, tu zvedne hlavu a zpříma se
zahledí do očí předsedajícímu, „přijmu jakýkoli trest.“
„Tady jsi u správního soudu!!“
štěkl hlavní řečník.
Předsedající nabral dech a jal
se ujasňovat: „Zurag-narský trestní soud tě odsoudil k smrti
v nepřítomnosti, už před dvaceti lety. Našim úkolem je přezkoumat starý
rozsudek v duchu „dnešních“ zákonů,“ a dal takový studený důraz na slově
„dnešních“, že to mohli ostatní rovnou považovat za povel k úšklebku.
Grozar
se útrpně usmál sám nad sebou. No ano, je to pravda. Využil nové mírové
legislativy, která přísnost dřívějších představ o spravedlnosti fantasticky
zkrouhla. Odložil svůj návrat do Temné říše až na dobu, kdy si mohl být plně
jist, že z něho vlastní národ nenadělá žrádlo pro psy. Odpuštění je
nemožné. Ale jistou šanci by dostat mohl. V tu doufal. Pro ni si přišel.
----------------------------------------------
Do hvozdu padla tma. Elfové
rozžali pochodně a sílící noční chlad je konečně přinutil domluvit se na
nějakém kloudném závěru. Vyzvali obžalovaného, aby předstoupil. Vlastně všichni
stáli, jen zapisovatel seděl u přenosného stolku a při světle malé lampy hbitě
škrabal olůvkem po pergamenu, vytvářeje tak už nějaký desátý palimpsest.
„Grozare ze Zurag-naru, tento
soud přezkoumal tvou věc a verdikt polního soudu vynesený…,“ obžalovaný těkal
očima mezi ohni, opakovaně ho fascinoval pracovitý písař, jenž ani hlavu
nezvedl, „…a dospěl k souhlasnému závěru…,“ těch úředních keců, násilím se
snažil přinutit svůj mozek vnímat, „… se ruší. Nově je nahrazen trestem
doživotního vyhnanství…“
„No to ne!!“ v Grozarovi se
vypružil adrenalin, snad nepochopili, že sem nevážil cestu pro nic za nic?!
Řečník zvedl dlaň na znamení, že
ještě neskončil.
„Území Temné říše ti zůstává
zapovězeno,“ zvedl oči od listu, z něhož četl, „opustíš neprodleně tuto
zemi,“ jak se rychle a nervozně rolovat jej ve svitek, dodávaje spatra, „zůstat
můžeš pouze za zvláštních podmínek-“ dokončil, či spíše svou řeč přetrhl.
Všichni upřeli na přivandrovalce
zvědavé oči. Dávno tu nebyla žádná poctivá zábava.
„A to?“ klouzal pohledem
z jednoho na druhého.
„Pak-nakor,“ pronesl předsedající
zvučně, „projdi zkouškou krve a můžeš se vrátit,“ dodal civilně.
„To jsou zákony nového Patriarchy??“
„Ne,“ mluvil hlavní soudce už
spíš po sousedsku, „to jsou naše pravidla. Ostatně – my jsme západní
samospráva, my si určujem, kdo se tu může usadit a za jakých podmínek,“ unaveně
povzdychl. Několikahodinové jednání ho vyčerpalo. Proč jen musí být ty procesní
protokoly tak podrobné?
„Pak-nakór,“ zašeptal Druhý mistr
do větru, „moudré rozhodnutí, moudré,“ důstojně nadzdvihl hlavu a neslyšně
odkráčel mezi stromy.
„To přijímám,“ pospíšil si
vyhnanec s odpovědí dřív, než si samospráva návrh rozmyslí.
„To není nabídka,“ ozval se
Sa-Ul, „musíš požádat…“
„Tak teda žádám!“ přihodil Grozar
netrpělivě.
„Patrně nevíš o co!“ namítl
předsedající.
„Ale vím,“ odpověděl stejně
vážně, „Pak-nakor, starý vojenský rituál,“ zamyšleně se ušklíbl, „prolil jsem
krev Zurag-naru, procedím svou vlastní.“
„Princípium,“ zamyslel se
nejstarší elf polohlasem, „prastaré tradice začínají být naším jediným pevným
bodem.“
„Budiž tak,“ uzavřel předsedající
hledě na pilného písaře, jenž vršil popsané listy, „zítra za svítání projdeš.
Pak se můžeš vrátit ke své rodině.“
Grozar široce rozevřel oči,
rozhlédl se doprava, doleva. Jeden z eliandarů napověděl: „Na Akademii.“
„Na Akademii, jistě,“ poděkoval
předsedající kývnutím.
Shromáždění se už rozcházelo,
když Sa-Ul přihodil bývalému bratrovi zblízka: „Kdyby sis to rozmyslel, ušetři
nás trapnosti a ztrať se ještě za tmy.“
--------------------------------------------
Grozar si došel pro Mistra do
lesů. Bylť by stařík schopen prochodit sychravým vlhkem celou noc. Nechal se
odvést do tábora. V osvětleném stanu byl usazen za stůl, tam také vsedě
usnul, pomalu kývaje hlavou v neslyšitelných rytmech. Jeho někdejší žák
s ním vedl poklidný dialog, aniž by očekával hlasité odpovědi.
Mladý eliandar přinesl Grozarův
tlumok. Vrátili mu všechno kromě zbraní. Ani ten nejmenší kapesní nůž. Řek si,
že to sakra nějak přehánějí.
„Taky sis vsadil?“ oslovil
mladíka, prohledávaje chvatně obsah zavazadla, jestli tu snad nezůstala aspoň
ta do staré holínky důmyslně ukrytá dýka. (Ukrývat zbraně do hadrů se naučil u
lidí, ale nahlas by to nepřiznal.) Když vzpomenul na svá kadetská léta,
nedovedl si představit, že by se eliandaři nevsázeli, jestli adept zítřejší
ceremonii přežije.
„No jo,“ usmál se chlapec mile,
myslel zřejmě, že byli viděni, „ale já vsadil na tebe! Protože jsi ze staré
školy.“
„V jakém kurzu?“ vida, znovu
začíná být středem pozornosti, oč sladší, že tahle patří vlastním krajanům.
„Čtyři ku jedné proti tobě,
totiž...“ eliandar nedokončil, snad si vzpomněl, že by se tu neměl vybavovat a
rychle odešel.
Ze sebestředných myšlenek ho po
chvíli vytrhla Mistrova mírná, zasněná řeč: „Ozbrojený jsi nebezpečný, Grozare.
To jsem jim řek já. Jsi přízrak starých dob. Oni už zapomněli, oni tě neznají.
Nevsázejí na tvoje přežití. Sázejí se, že v noci utečeš.“
--------------------------------------------------
Bylo to zatím nejchladnější ráno
z celého letošního podzimu. Prořídlá tráva ztvrdla jinovatkou a při zemi
vzduch sladce jiskřil.
„To je znamenité, znamenité,
chlad pomůže,“ zhodnotil Druhý mistr, zabalen do vrstvené vlny, když kráčeli na
místo včerejšího sněmu.
Grozar v noci nespal. Snažil
se nejprv utřídit myšlenky v hlavě, pak si představoval, co ho čeká.
Zakoušel úzkost a dojmy vznešenosti.
Stanul na shromaždišti vysvlečen
do půli těla. Vlasy snad poprvé v životě svázané v uzel. Studený vítr
mu olíznul kůži. Rozložil váhu na obě nohy a hleděl před sebe, jak se elfové
zahalení v kápích seřadili do dvou k sobě navzájem obrácených řad.
Ulička anonymních postav, osm z každé strany, jedna jako druhá, dvě němá
sloupořadí, v každé pravé ruce nůž. Ulička úzká tak, že kdyby roztáhl
ruce, uchopil by dva protilehlé krky. Velkolepé, obřadné ticho.
„Tak jsem tady, Zurag-nare, tvůj
nevěrný syn se vrací domů!“
Na konec té zlověstné stezky se
postavil Mistr a usmál se tak, jak se usmíváme na batolata, když je chceme
povzbudit k prvním krůčkům.
Grozar se na něj zahleděl a
vykročil jak ve snu. První dva kroky – dva elfové ho řízli do paží, každý
z jedné strany. Další dva kroky – dvě řezné rány do zad. Pak zprava do
hrudníku – zavrávoral. Pomyslel, že každý řez
krvácí a hlava se mu zatočila – kčertu, to brzo. Krok – ostrý nůž
otevřel levý triceps – cítil, že padá na kolena – zvedal se jak opilý a řada
kápí před ním je skorem nekonečná – tři rychlejší kroky – čtyři další řezy – to
už ti docházejí síly, bojovníku? Zvedl hlavu, aby neviděl svou krev.
A Mistr daleko v cíli němě
rozpřáhl paže.
Žádné komentáře:
Okomentovat