METAL

Na svůj první metalový koncert jsem zavítala, když mi bylo nějakých 23 let. Vzpomínám si na to živě. Ten ohlušující rachot. Ty nuance mezi hard-core, gore, grind, death... Nakonec jde vždycky o totéž. O metalisty. Přesněji: o muže. Neboť metal jest ponořením se do odéru vlastního mužství. Divadýlko, humor, rachot, síla. My můžem. Protože přesně víme, kde jsme.

 

Ptávají se mě přátelé, co na tom metalu furt mám. Je to nadhled. Metal znamená "Vím, že si hraju, a je to skvělé, ta hra mě baví." Neposlouchala bych punk a všechny ty "echt-styly" - působí na mě dojmem "beru se sakra vážně!!" - tedy pošetile. Chce se mi věřit, že metaloví diváci, kromě bordela na zemi, žádné další kulišárny neprovádějí. Jest to zvláštní sebeusebrání, metal.

 

Závislost na technice. Bez elektrické kytary a bicích se neobejdou. Vypnout jim elektřinu, je po kraválu. Ale chlapi si vynalezli techniku, aby jim sloužila. Proč by je měla zklamat? Metal je okamžik, kdy muž tvoří. A muži moc tvořiví nejsou, buďme vděční. Mám ráda metal. Je fantasticky životaschopný, aniž by se musel příliš proměňovat. Jak už se jednou zrodil, vždycky bude. Je kulturou, která je opodstatnělá svým "ksoběsměřováním". Svět sám pro sebe. Mužský svět, černý svět. Krásný.

ÚDĚL IV

Jo, klášter, došel jsem tam pěšky. Ne z Norska, kristepane, jsem snad nějakej poutník? Z parkoviště. Asi deset kiláků skoro pořád do kopce. Za sucha milá procházka horskou krajinou. Autem se až nahoru nedostaneš, starosvětská idyla. Přišel jsem akorát k obědu. S sebou v batohu čtyři stovky chesterfieldek. To by ses divil: tabák byl, je a (podle mě) vždycky bude to nejtvrdší platidlo v Evropě! Jen musíš správně poznat, komu ho nabídnout a kolik požadovat do protihodnoty.

Opat mě přijal ve svém kanclu a fakt mu řádně zatrnulo, jakmile mě spatřil. Nekontaktoval jsem ho deset let, a teď si najednou nakráčím osobně (a sám). „Dávno jsme tady o tobě neslyšeli, Grozare.“ (Divíš se té přezdívce? Hm, zpětně mi přjde maličko trapná.) Měřil si mě v pohodlném světle, zatímco já z něho viděl akorát siluetu, ta ovšem sama o sobě stála za to. Je ode mě starší asi o patnáct let nebo tak, nevím jistě, ale málem bys to na nás nepoznal.

„Cave, adsum. Dokonce s atraktivní nabídkou," střes se, jsem zde, to je latinsky, opřu se ve starodávném stylovém křesle a očima odlupuju třísky, co trčí z hrany jeho bytelného psacího stolu.

Ještě jsem ani nedomluvil, a už mě načet do poslední synapse, kurva, to bych taky chtěl mít tolik času, zavřít se do takovéhle vychytané školy a v klídku si kontemplovat a rozvíjet své dovednosti a učit se nové, k tomu nic neriskovat, nulový stres, žádná politika, žádnej zkurvenej kavkazskej kriminál, navrch bych v posteli protočil všecky přítomné ženské, co by byly aspoň trošku k světu, hernajs, vykutil bych si na to otáčecí kalendář, aby si žádná nemohla stěžovat, že jsem k ní nespravedlivý. Už se vidím: šéfoval bych tomu jedna radost a časem bych tam přenesl celé zázemí ze Severu a vytvořil kompletní invokační centrum. Ach, ano, měl bych zájemce o studium z celé Evropy, cenu bych stanovil pořádně vysoko, systém stipendií pro mimořádné talenty, a osobně bych si z uchazečů vybíral, koho chci. Jo, to by byl ráj, to bych pak taky uměl nahlížet do hlavy kdekomu se mi zlíbí.

„Pokud jde o mě, jseš tu zbytečně,“ řek klidně, jak by mluvil k vánkem zčeřené hladině. Naivně jsem se toho hned chytil a začal vyjednávání, ale moh jsem mu říct něco, cokoli, co by předem neuhod? On kdysi býval první Séthův velekněz. Slyšíš dobře, první! Výkvět celé německé školy. Hrome, a to mu mám věřit, že celej Séth pověsil dávno na hřebík?! Že rezignoval na veškeré evropské kořeny a přesedlal na zen-buddhismus nebo osho nebo kýhočerta co to za pseudovýchodní magořiny? Leda hovno! Na vlastní pěst rozjel proces, kterej nebudu popisovat. Ale řekněme, že riskuje krk. Náš Řád nemá konkurenci už pár desetiletí. Hlavně proto, že ji nesnese.

Kdybych si dřív uvědomil, kdo mi sedí naproti, moh jsem si ušetřit ten trapas. A zatím naivně sázím argumenty v domnění, že je chce slyšet, německá slova o výzvě a zodpovědnosti, sázím je jak buchty na pekáč a on na mě hledí mlčky, a tím ze mě dělá idiota a já v ten moment jsem fakt idiot, kdybych se místo toho řečnění, co já vím… třeba pověsil z okna za nohu, byl bych si počínal moudřeji.

„Já nemám zájem, příteli.“

„Nejsme přátelé, ale můžem to změnit… Séth má, a dokud budu naživu, tak garantuju, že i bude mít v Radě a v celém Řádu své pevné, nezastupitelné, neoddiskutovatelné místo…“

Skočil mi do toho: „Šetři dechem. Ona čeká.“

Přisámbů, že tahle slova se mi vryla do mozku. Šetři dechem – ona čeká…

Promiň, je v tom něco, co mě vždycky donutí se odmlčet. Hlavně mě mrzí, že jsem mu zkoušel lhát, což na mě vždycky poznal, sotva jsem se k tomu přichystal. To bych musel nejprve krutě skvěle obelhat sám sebe, upřímně věřit, že Séthův kult patří do našeho Řádu. Je to pitomost. Taková znouzectnost, přimíšenina někdy ze sedmdesátých let. Vždyť říkám, že rozklad Organizace se vleče už nějaký čas. Co já vím… Nevím. Možná už celá staletí.

Ptáš se mě na ni, bratře Slováku, a já nevím, co říct, aby to nevyznělo moc sentimentálně. Sotvaže mi došlo, koho má na mysli, zakrojil se mi neviditelný nůž až do kostí. „A kurva,“ projelo mi hlavou při pomyšlení, že Opat si mě prohlíží, aby vyčíh byť jen náznak myšlenky, že bych se odsaď v tichosti vytratil, a tím se jí elegantně vyhnul. Vytanul mi v hlavě obraz, její tělo, její obličej, ty vyděšené oči malé, tupoučké prosebnice. Co tu, kurva, celých deset let dělá?! Můžeš mi to vysvětlit? Je snad Opat magor, že ji tu drží?!! Už jsem si hovno pamatoval, co jsem jí tehdá ve svých pošahaných dvaceti letech napovídal, snad jsem jí řek, že se pro ni vrátím nejdřív za hezkou řádku let a že naprosto chápu a ctím, když tak dlouho nebude čekat a odejde z kláštera a zařídí si svůj život, jak se jí bude líbit. Já teda v ten moment doufal, že jsem byl řek něco takového, že jsem nevypustil z huby nic, co by ji muselo zatvrdit v nesmyslných nadějích, eh, normálně si prostě nevzpomínám, je to, kurva, už celých deset let. Pamatuješ si snad ty, cos dělal nedělal před deseti lety? Tos byl ještě v klídku v Košicích, ne? U ženušky, u rodinky. Ne, nevyzvídám, nemusíš odpovídat. Ale určitě jsem s ní nespal! To vím jistě! To bych si pamatoval.

Mno, únik nepřipadal v úvahu, jsem tu přece hlavně proto, abych nakupoval, říkal jsem si. Co, Opata? Eh, to těžko, ten se nedá koupit. Ale z hlav jeho žáků jsem chtěl vytáhnout něco inspirativních informací. Požádal jsem o ubytování na týden. Řek mi, že nepřipustí, abych tam jen zbůhdarma okouněl a kul pikle proti vší slušnosti. Jestli prej tam chci pobýt, mám zacálovat aspoň dvanáct dní a zapsat se na kurzy. Mentora jsem odmít hned ze startu, řek, že jeden krok stranou, a osobně si mě přiváže na řetěz. Na to stejně nedošlo, nezdržel jsem se nakonec víc než dva dny. Možná škoda. Zahrál jsem si na sponzora a zaplatil rovnou za tři cykly, fásl klíče od své cely (jak se po staru pěkně říká) a sotva jsem hodil batoh přes rameno a sáhl na kliku, zastavil mě:

„Jseš tak drzej, nebo hraješ idiota? Žádné návykové látky zde nejsou povoleny, synu.“

Otočil jsem se po hlase. Jasně. Rentgen místo očí. Ukázal prstem na horní desku kartotéky, musel jsem vysázet všechno kuřivo ke skartaci, i tu načatou krabku, co jsem měl v kapse. Ty asi kouříš dost, co? Ne, v pohodě, jen kuř, já se nepřidám.

„Skvěle,“ nespouštěl mě z očí, „a buď rád, že tě na úvod nedám zpráskat, fili mi.“ Kurvadrát, říkám si… být na jeho místě, víš, tu funkci, to místo, ty jeho schopnosti… bratře Slováku, věř mi, kurevsky bych si to užil!

Sotva jsem zahnul přes dva rohy do křížové chodby, víš vlastně…? Ale víš, jasně, vy na tom východě jste všeci kresťania, že… táhl se tam takovej pěknej běhoun s vysokým chlupem, kterej jsem drtil svou těžkou trackovou podrážkou, narazil jsem na ni, div že jsem ji nesejmul, jak mi batoh sjel náhle z ramene. Šok z toho, že ji tu mám tak náhle před sebou, přesně ji,  a zároveň údiv na tím vším, co tady nehrálo. Moc věcí. Těch deset prošlých let se někde muselo projevit. Hodně zhubla například. Skoro bych řek, že jí někdo kompletně vyměnil tělo. Co já na ní moh vlastně poznat… Jen to, že je to ona a že se, kurva, nevzdala. Tak tam stojíme, vzájemně na sebe valíme oči, je krátce po poledni a já mám normálně solidní hlad, stejný jako teď, ale jestli bude zas ta přesolená gulášovitá sračka, přísahám, že začnu vraždit!

Dívat se, jak odcházíš… Sotva jsi přišel. Jak se Ti do zad opírá slunce (ne dost horké, aby obměkčilo kámen), jak samozřejmé jsou Tvé kroky, cesta se stáčí, brzy Tě ztratím mezi stromy. Zmizíš beze zbytku. Čemu mě má naučit tato tvrdá lekce? Vše, co jsem nabízela, jsi mi hodil pod nohy. Ranní vítr čechrá suchá stébla, Tvá silueta je stále menší. Vzdálenější. Z oranžového batohu na Tvých zádech už jen tečka proplouvající řídkým křovím. Stát a dívat se – jak s sebou cynicky odnášíš Smysl, jímž jsi mě měl přece obdarovat.

„…a nikdy, nikdy se mu nevěšte na paty, chce-li odejít!“

V ten jistý okamžik se soudnost odvrací a já se musím rozběhnout a popadnout Tě oběma rukama a rvát a žadonit, musím, trapná a pošetilá, otravná a hloupá, nesnesitelně dětinská, přece… Přece nemůže být Vesmír tak beznadějně bohaprázdný!!!

Doběhla jsem Tě na štěrkovaném prostranství. Nezapomenu nikdy, jak ses otočil, nechal mě přiblížit se sotva na tři metry, dokud mě nezastavily Tvé přísné oči.

„Koukej mazat zpátky, ti řikám!!“ Zasloužila jsem si tak nepřátelský tón, Zatvrzelý? Dokonalý. Nedostupný.

„Já… Čekala jsem DESET let!!“

„No, já se tě o to neprosil, že.“

Říkám si, komu z nás se v tu chvíli oči rozšířily víc.

„Co mám teď dělat?!“ Skutečně jsem si myslela, že nedáš-li mi novou naději, nezůstane mi v životě už vůbec nic? Chvíli ses rozhlížel po okolí, jako bys hledal inspiraci.

„Co na to říct… mám své úkoly...,“ obličej se Ti vykřivil do výrazu upřímného váhání, „zkus - Ne. Prostě na mě zapomeň. To bude nejlepší.“ Krátké pokývnutí na rozloučenou a jdeš pryč. To je všechno? Všechno?!!!

Těch pár kroků, co jsi ušel, jsem přeletěla takřka neslyšně v jediný moment; a už bych Ti byla visela kolem krku, kdyby ses  jediným prudkým chvatem neohradil. Máš reflexy válečníka, můj nejdražší. A stisk jako kovářské kleště.

Pár sekund jsi mi drtil levou rukou pravé předloktí. Všechny kosti v těle bych dala, abys zůstal. Zchladils mě pohledem a propustil ze sevření.

„Mám tě snad přivázat ke stromu?! Nech mě jít!“

Ach, dívat se za Tebou, jak odcházíš. Duši bych upsala, abych to nemusela prožít. Jen okamžik tam stojím a nahlížím Propast, jež se mi otevírá co brána mých zítřků. Ne! Já už nejsem ta vyděšená plachá holčička, již jsi tu ponechal před deseti lety. Mé srdce dnes něco váží a mé zbraně – nebudou se Ti líbit.

Jo, během těch dvou dnů jsem si s ní odseděl pár konverzačních chvilek. Ne, nechápeš mě. To, co z ní na mě přecházelo, když se na mě dívala, se mi nelíbilo ani za mák. Hodil jsem trochu sondáž mezi osazenstvem, dal důkladnější řeč se sklepmistrem (to ale není totéž co vinař), nakonec jsem se přesvědčil, že jiný klenot než Opat  tu není (a ten na mě stejně sere, aby mi pomáhal zachraňovat germánskou větev Řádu, natož nějakou jinou), řek jsem mu akorát o své další cestě, řek mi na to, že jsem magor, a že na mým místě by zůstal v klášteře, šel trochu víc do sebe, než se hnal do světa furt pryč, připravil se na zkoušky… Jenže já se nechci zastavit.

„Mě nezastaví vůbec nic, brácho,“ řek jsem mu, když jsem se s ním loučil. Je ti asi do smíchu, bratře Slováku, když mě potkáváš tady v téhle svinské díře, kde hniju už přes měsíc. Však se neboj, už jsem učinil jistá opatření, budu venku natotata, phe.

Mno. Jednu věc jsem se tam na Jihu přece jenom naučil (a už z toho pohledu tam ten strávený čas nebyl pouhopouhou ztrátou), nikdy žádný ženský nic neslibuj! Dokonce i sám Opat se za ni přimlouval. Co si sakra mysleli, že ji potáhnu s sebou? Že si ji pověsím na krk nebo co? Kdyby se mi chtělo lhát (ale před tím chlapem s rentgenovým zrakem nevím nevím, jak bych pochodil), řek bych, že se pro ni vrátím na zpáteční cestě vodsaď.

„Jseš akorát magor,“ řek mi Opat, to už jsem asi říkal, že, „jseš magor, na Kavkazu si akorát vylámeš zuby. Neumíš ani rusky, nemáš kontakty, nemáš doporučení.“

„Jen se smějte invokátorovi, ještě vím, co na mafiány platí.“

„Kult ohně si nekoupíš, i kdyby ses z posledního vydal.“ Proč jsou, ksakru, vždycky všichni chytřejší než já?

„A na ni zapomínáš.“

Zahleděl jsem se na něho, „Jako proč?“

„Je to tvoje chráněnka, vysereš se na ni znova?“

„To nebudu komentovat,“ poznal jsem, že v tom dusném jižanském hnízdě trčím kapku přesčas. To mě chtěli vydírat či co? Já nevím. Dělal jí snad advokáta? „Když ti na ní tak záleží, tak se o ni postarej sám, kámo, já mám důležitější poslání!“ Řek jsem mu to dobře, co myslíš? Chápej, pětkrát jsem ho na závěr žádal, aby mi aspoň nějak vypomohl s mojí misí, když už odmítá výpomoc Řádu jako takovému. Ale furt mlel o tom, že mám radši zůstat, studovat, že má se svou školou dalekosáhlé plány, dokonce chvíli blouznil, že by tam přenes celý řádový Archiv a vybudoval centrální knihovnu, že severské větve se stejně nezvratně rozpadají, Organizace se prý nedá zachránit, jen její vědění: zakonzervovat na bezpečném místě (rozuměj: jeho místě), dokud nedoroste nová generace mágů (rozuměj: generace jeho vlastních žáků), hernajs, místy jsem měl pocit, jak bych se bavil s nějakým samozvaným magickým diktátorem.

„Žene tě jen slepá vášeň, příteli.“

„Tak podle tebe jsem už slepý?!“

„Zoufalý. Kam se rozběhneš po fiasku s Kavkazem? Do Asie?“

„Směj se mi, jak libo. Třeba je můj úkol bláznivý. A třeba při jeho plnění zdechnu. Ale aspoň jsem se pokusil ten Rozklad zastavit, na rozdíl od někoho!“ píchnul jsem ho prstem do břicha, než se stačil ohradit, a vyrazil jsem ze dveří. Zas pěšky, jak jsem prve přišel, s poloprázdným batohem přes levé rameno, sejdu sotva na první poštěrkovanou rovinku, když si všimnu, že nejsem sám. To ona za mnou vyběhla. Jak děcko za fotříkem, že nedostalo pusu na rozloučenou. Zahnal jsem ji velmi rychle. Ale neříkám, že nebyla hezká, zkrásněla za ta léta velmi solidně, zajímá-li tě, jestli bych ji šukal, neříkám ne. Ale mám já čas na takové kraviny? Si piš, že nemám.

Ačkoli tady v týhle noře se může jevit, že mám času hromadu. Iluze, kámo ze Slovenska. Dávám tomu nejvejš měsíc. Nejvejš!

A teď pro změnu mluv ty, já si lehnu tady na tuhle lavici, zavřu oči a budu dělat, že poslouchám, hm?

                „Kam, sakra, tak cílevědomě odchvátal?!“ nervozně zpovídám Opata v jeho kanclu. Když vidí, jak se mi třesou ruce, „Ázerbajdžán,“ povídá, tím mi náladu moc nezvedne, Ázerbajdžán??! Kde to, kčertu, je? A co za poklad tam jako hledá??

                „Neměl jste ho nechat odejít!“

                Opat se na mě dívá dlouze s tou mírnou převahou, pro niž nelze nemít slabost, „To jsem ho měl tady strčit pod zámek? By mě zajímalo, jak bys pak lámala jeho vztek.“

                No jasně, strčit Tě hladce a nemilosrdně do igeliťáku! Přiznám – můj osobní zlepšovák. Je až s podivem, jak z toho kousku plastu za oknem magikové šílí. Dva tři týdny, a dá na modlení i zapřisáhlý ateista.

                „Kdepak, tenhle má řádně tvrdou hlavu,“ otevře horní zásuvku kartotéky, z krabičky chesterfieldek mi nabízí cigaretu, již si nechám připálit – a opatrně saju dým, já nekuřák, když ne teď, tak kdy? Snad je na mě žalostný pohled. Cítím své svraštěné obočí a tlak v čele, pevně skousnuté čelisti. Všecko je špatně, těžce špatně.

                Nasadí měkký, chlácholivý tón: „Potřebuje čas. Pár let, řek bych.“

                „Pár let?! Jakých pár let, jsem připravena teď!!“

                „Ecce,“ praví moudře, taju pod tíhou jeho zsinalého klidu. Seknu sebou do křesla a umíněně kouřím, moc mi to nejde. Co na tom všichni mají – je to tak divné, když se člověku kouří z hlavy, vypouštět dým, jak by v nás hořel nějaký nepatřičný oheň. K tomu ta šedavá pachuť. Opat mi podsune černý popelník, kam to típnu.

                „Pár let. Zastavit se, přemýšlet. Cvičit, trochu studovat.“

                „Rok, dva?“ chytám se přízračné naděje, byť vím, jak je iluzorní.

                „Za rok za dva ho stihnem akorát nasrat,“ teď si zapaluje sobě, „to víc,“ dívá se na mě přes chomáč řídnoucí mlhy a jeho oči se mě ptají: Jak dlouho ještě vydržíš čekat?

                „Pět let,“ říkám pevně, „dejme mu pět let,“ to mi bude už dvaatřicet, letí mi hlavou, tvary mi povadnou, vráska kol úst se prohloubí, rysy ztvrdnou, a to, co ve mně za tu dobu, tuším, naroste: touha! Až se otevřou dveře Tvé cely, chci vidět, jak obstojíš: buď mě srazíš na kolena silou své integrity, nebo Ti urvu hlavu, příteli!!

                „Pět let,“ opakuji. Víc po mně nemožno žádat. Nemožno.

                „Pět let,“ potvrzuje Opat a dívá se odhodlaně znovu s tím sebejistým úsměvem, hned vím, jakou strategii promýšlí. Inspirovaně se zahledí do stropu. Pátrám ve spikleneckém výrazu jeho tváře. Myslí na Žluťáska? Ten odjel před týdnem.

                „Ne,“ odpovídá mlčky, „za pár dní čekám ty nadšence ze Slovenska. Budeš mi zas tlumočit, že,“ mírný úsměv, „je úžasně milé, že jsou stále tak plni elánu, tihle začátečníci jsou k nezaplacení, berou každou misi nesmírně vážně. Za každý úkol jsou tak vděční.“

                Když vstávám z křesla a mířím ke dveřím, s tím nehorázně lahodným pocitem, jak Tě mám v hrsti, aniž bys to tušil, napadá mě, zda není příliš kruté nechat Tě hnít v jedné cele ve vzdálené zemi takřka bez podnětů. Nedosycenost je podmínka sebeusebrání, tolik se toho potřebuješ naučit, můj milý, snad pro Tebe chystá Opat metody drastické natolik, že propláču řadu nocí, co modlitbu za hloubku Tvého utrpení. Neboj, nepřipustím, abys trpěl zbytečně. Jen co si Úděl žádá. Rok, dva, projdeš si osobním peklem (pak nějaký příslib naděje, materiály ke studiu…), toho Tě nelze ušetřit, dokud se nezbavíš nezdravého Lpění. Já budu tady, můj drahý. Tvá královna, Tvá sudba, Tvá trofej, pane, počkám.

                Když beru za kliku, Opat mě vyprovází slovy, „Nepřestane mě fascinovat, jak se vy ženy o ty parchanty vždycky tak strachujete. Na světě jsou i jiní muži, Agnes.“

                Snad je to zbytečné, ale pro úplnost s úsměvem, již uklidněna, odvětím: „Jenže žádný není jako on.“

                Usměje se v odpověď a pak oba vyslovíme naráz očima: „Chvála Séthu.“

ÚDĚL III

Byly by k tomu celému poručnickému soudu plně stačily nějaké tři čtyři minuty. Styl: „Máme tu červa, je někdo z bratrů ochoten se obětovat, nebo má být zlikvidován? Nějaký zájemce o adopci? Ano, bratr Števa (ach, jsem krutě rád, že zde můj jediný parťák do hovoru není Polák), dobrodinec chudejch psů, ještěže ho máme, poslední šmíra byla utracena naposled někdy v polovině předminulého století (dle pečlivých záznamů, Archiv je taky v Norsku, mimochodem, ač si na něho brousí zuby sám Opat, toho neznáš) a Řád by se opravdu nerad vracel k této prastaré metodě, ve světle módního evropského humanismu poněkud brutální.“ A bratr Števa se přihlásí, samozřejmě, a bratr Števa ji dostane pod svou laskavou ochranu, samozřejmě, ať už žila život jakýkoli (a podle těch hadrů ve stylu „nedbalá elegance z vietnamské tržnice“, co se jí teď povalují okolo kotníků, asi ne moc šťastný), už je rozhodnuto, shnije v jeho pekle (a cestou do hrobu mu vydělá nějaké drobné). Koukám na ni, německy zřejmě neumí ani tolik co já, hovno tuší, co se tady točí, tak nevidí Úděl, který už si pro ni kráčí a který je nevyhnutelný. (Že by utekla? Asi těžko.) Ledaže bych se do věci vložil já!

Chápeš, bratře Slováku? Nic není náhoda, můj mistr vizio sleduje, co se ve mně vaří a poznal mé odhodlání a zásobuje mě zezadu instrukcemi, jaká slova, v jakou chvíli, kterým směrem. A jsem ještě mladej ambiciozní vůl, přiopilý chrámovým kadidlem, a už vím, že tahle role prostě čeká na mě. Naposled kouknu na ten bledý, vyrážkou poznamenaný ksichtík, jak svítí to pytlovité bílé tričko. Tahle bude moje! Protože chci tomu davu ukázat, že jsem tady. Protože jsem hero jak z béčkového trháku. Protože ten polskej zmrd mě sere příliš hodně!!

Si piš, že to bylo pozdvižení. Hlavně se naprosto nepočítalo, že by se moh přihlásit ještě někdo další. Števův „zaopatřovací podnik“ byl taková klasika. Takový zvyk. Samozřejmost, o které se nediskutuje. A najednou si tu vyskakuje nějakej maník z Česka, o kterém tu takřka všichni slyšeli poprvé, děcko, co chce být děsně dospělé; mladistvý dobrman se rve o kost lákavou jak rok neprané ponožky. Tragikomedie. Nesmál by ses? Dva kohouti se do krve semelou o vypelichané, pajdavé kuře. No, aspoň nějaké vzrůšo v týdnu vyplněném vleklými ceremoniemi.

Jasně že se jí nechtěl vzdát. Nadto bylo žádoucí mě pořádně zesměšnit. „Nemůžeš ji adoptovat, chlapče, to mohou pouze mistři.“ Ten okázale klidný, přezíravý tón; být kohoutem, klovnu ho do tučného ohryzku tak, že se tam už nadosmrti neodváží holit žiletkou!

„Můžu,“ vracím úder, „usnesení Rady ze třetího novoluní devatenáct set šestnáct,“ hubené roky, pravda, za Velké války nedostatek všeho, Evropou zuří zmar a chaos a náš tajný Řád, všech třináct Patriarchů si klidně zasedá v honosné vile poblíž Berlína a sníží laťku pro adopce. Stačí zahájit zkouškové období, být představen komisi funkcionářů (a já byl předevčírem představen samotné Radě, a to kompletní!) a jsi oprávněn, zaručí-li se za tebe tvůj stávající mistr. Maličká, však nevídaná změna starých a respektovaných pravidel. Na objednávku, jak jinak. Nevím, komu to tehdy mohlo pomoct, snad jsem byl úplně první případ, kdo úspěšně využil tohoto administrativního institutu. A že jsem to tak skvěle znal? Eh, to byla teprve frajeřina, kdo měli členství kratší pětadvaceti let, valili oči. Hrstka zasloužilých Patriarchů nikoli a Velmistr už vůbec ne. Ještě předtím, než jsem se narodil, usiloval můj laskavý vizio o totéž. Prohrabal tehdy půlku Archivu, aby našel něco – cokoli, výjimku, která pomůže. A našel. A použil! Moc štěstí z toho ale tenkrát nevzešlo. Jeho objekt zájmu se jaksi nedožil. Ehm, politika.

Si piš, že jsem se těšil, až dojde na pěsti. Se mi divíš, bratře? Úplně vážně a krásnými patetickými slovy (a to v němčině!) jsem ho vyzval na souboj! Rychle sypal všemožné důvody, výmluvy, sračky a pohádky, proč to je ode mě celé jako omyl, proč on ji může nárokovat, kdežto já ne – a přihlížející, jejichž zájem, nadšení, nudu i znechucení jsem čichal ve vzduchu, otáčeli hlavami hned k němu, hned ke mně, cítil jsem, jak vyhrávám, mlčel jsem, velkolepě, jako ten, který ví, hleděl jsem na něj tvrďácky, být tam někdo z Hollywoodu, nabídne mi angažmá.

„Na své výzvě trvám!“ v ozvěně se mi vracel můj triumfální tón. On byl zvyklý řešit spory prachama, nejlíp přes prostředníka, ale tady se styděl. Fakt že jsem po tom toužil! Dostal bych ho nejpozději třetí ranou, kurvu jednu namyšlenou! Znáš tyhle pády?

No, couvl, co si myslíš! „No tak si tu krasavici, mladej, nech,“ hodil mi polsky a přiznám se – že tahle tečka mi zkazila celý zážitek. Kdyby byla hezká aspoň průměrně… Asi prostě nelze mít štěstí ve všem.

A to je z té historie celkem všechno. Naložili jsme mou nicnechápající kořist do auta a šoupli ji pod ochranu Opatovi. Už jsem o něm mluvil? Jo, zaparkoval jsem ji v jednou esoterním klášteře na Jihu, a pak se hned odstěhoval na Sever ponořit se do svého vznešeného úkolu. Mile symbolické, ne? To víš, směju se, takhle se kdysi umisťovaly do internátů mladičké manželky, aby tam za vysokou zdí bezpečně dorostly. He, rozdíl je v tom, že já ji tam neuklidil, spíš odložil a vysral se na to. Získal jsem pro ni svobodu, nový život, zachránil jsem ji před zasraným kuplířem. Je to snad málo?! Tím to pro mě skončilo, amen.

Dal si mě zavolat Opat. Sedím v nevelké pracovně a prohlížím si jeho siluetu proti světlu. Holá hlava, sebevědomá čelist, skloněn nad lejstry. Na těch pětapadesát, co mu má letos být, ani nevypadá. Dolistuje a podívá se na mě. To, co zatvrdlo v obličeji, je snad sama moudrost, hledí na mě tmavýma laskavýma očima a jeho velké silné ruce poklidně spočinou na dubové desce prastarého psacího stolu.

Ach, můj nejdražší, jednou jsem se Ti zavázala, a vytrvám ve svém slibu (a vytrvám ve svých poledních rituálech, jež mi Tě přibližují), ale… kdybys snad jednou byl jako on! Ztrácím se v tom pohlcujícím pohledu, který proniká srdcem jak naostřená dýka.

„Čekali jsme další dva roky, Agnes. Jak sis přála.“ Vím, kam míří. „A tvůj poručník se o tebe nepřihlásil.“

Říká to tak prapodivně povzbudivým hlasem a já klopím zrak a pod tíhou těch slov se propadám kamsi…

Pokračuje a jeho řeč se zarývá do kůže: „A zase ti říkám, že jsi svobodná a můžeš odejít. Je ti sedmadvacet, žij svůj život.“

„Žiju svůj život, Mistře,“ oslovuju ho jako učitele na hodině, ačkoli není toho mnoho, co by mě zrovna tenhle muž naučil, jeho kurzy o Vědomí smrti jsou na mě moc chlapské. Moc silové.

„Jistě, jen bys ho nemusela utrácet čekáním na někoho, kdo možná ani nepřijde.“

„Přijde. Slíbil to, tak přijde,“ odvětím stejně sebejistě, prsty si hraju s rýhami v hraně stolu, krátkými nehty vjíždím do spár letokruhů a vyplazuju jazýček jako děcko.

„Za deset  let se neozval,“ o co mu jde? Chce mě vyštvat?

„Čas je iluze. Vaše vlastní slova, hm?“ zvedám oči k jeho zraku a znovu se v něm rozpouštím.

Vzdychne a opře se v křesle. „Jak si představuješ svůj další život, děvče? Dalších pět let?“

„Budu tady,“ odlupuju konečně jednu obrovskou třísku, jedno rekordně dlouhé dřevěné vlákénko, „žít a pracovat,“ sotvaže ji vítězně odtrhnu, naše oči se opět střetnou, „počkám dalších pět let, pane.“

„Nechceš si to ještě rozmyslet? Dal bych ti peníze do začátku, vyjednal zázemí třeba v Římě,“ snad čekal, že na mě udělá dojem?, „italština ti jde, přihlásíme tě na univerzitu…“ Jeho řeč bere směr do vytracena, sotvaže se mé rysy začnou zatvrzovat. Tak mluví ten, s nímž se bavím latinsky (a jde mi to rok od roku lépe). Dál už nenabízí, přečetl mé odhodlání, jež snad nemálo přehrávám (abych umlčela všecky pochybnosti), nakonec jen domlouváme detaily mé nadcházející kariéry tady. Knihovník brzy odejde, převezmu celé skriptorium, cele výuku kaligrafie a správcovství Archivu, s nímž má Opat dalekosáhlé plány (nemusí mi to ani líčit, stačí, jak mu svítí oči). Samé bezva funkce pro sedmadvacetiletou holčinu.

Když se s ním loučím, dívá se na mě opět tím pohledem hlubokým jak hvězdná tůň, znovu mě z toho mrazí na těle a svrbí kůže a kolena se podlamují, jak se sunu ke dveřím, zbývá jen kousek k sebeodevzdání. Ne! Jen Tobě, můj jediný zachránce a pane!! Kde je mé srdce, tam jde má čest! A já už se zaslíbila.

Eh, už jsem to snad někde zmínil, ne? Ale fakticky mě těší, že tě to zajímá. Kurva, přes dvacet dní jsem s nikým pořádně nepromluvil! Mám přechodný titul Doctus-vyjednavač. Pověřený samotným Velmistrem, mám na sebe delegovanou defakto veškerou jeho exekutivní moc (jen pod sebou žádné výkonné orgány), myslím toho posledního Velmistra, co zemřel ve funkci předloni, a od těch dob – přiznávám to kurva nerad – jsme bez Velmistra. Protože šest Patriarchů je na jmenování nového příliš málo: Mým úkolem je splašit další. Ať jich máme aspoň devět. Pak bude Rada usnášeníschopná. (A měl bych s tím pěkně máknout, než se na to vyserou i ti zbývající. Chápej, každičký den, co sedím tady, je nenahraditelně ztracený!) Sám jím budu taky, jistě, ostatně invokační proud tam teď žádné zastoupení nemá, jen co absolvuju – a upřímně, bratře Slováku, mám fakt nemalé obavy, abych se jím nestal dřív. Co proč ne?! Co sakra nechápeš, kořeny našeho Řádu sahají někam do osmého století!! Jsou nějaká pravidla postupu,  a ta se budou ctít, i kdybych měl všecky naivní narušitele povraždit! Ostatně… no nic, nic jsem neřek.

Hernajs, jak tě vidím balit ten smotek, mám zas děsnej hlad! No, Opatovi jsem se nemoh vyhnout. Je to Čekatel. To je něco jako „v záloze“. Můj vizio deklaroval rovnou, že se mnou nejde. Myslel jsem, že zná předem Opatovu odpověď, myslel jsem, že nemá žaludek na vlastní uši poslouchat, až mi Opat řekne: „Seru na tyhle tvoje nabídky, kámo.“ A ejhle – je to vizionář, viděl něco, co mě fakticky nenapadlo. Jednak jsem na to solidně zapomněl a jednak by mě ani nenapadlo, že by někdo vydržel celých deset let…

Zajímá tě, proč ještě nejsem mistrem? Kdybych byl alibista, řek bych, že invokační magie je fakt náročný obor. Ale fakticky – pokud mám kápnout božskou: přiznám, jednou už jsem k závěrečným zkouškám přistoupil, před čtyřmi lety, a nezvlád jsem to nejtěžší: posral jsem invokační praxi. Jaj, zjevně si pleteš invokaci s exvokací, můj drahý vězeňský spolubydlící z dalekého Slovenska. Nevím, jestli se mi chce vysvětlovat základy. In – znamená „dovnitř“. Vyvolat – dovnitř. Prostě: vyvolám, ehm, entitu, nasaju ji do sebe, tím mi propůjčí svoje schopnosti, pak ze mě vytěká. Nakonec ji pošlu tam, odkud přišla. Jasně, je slušnost po sobě uklízet. (A ne, na to, abych se odsaď sám zdejchnul, to nestačí. Překvapen? Hlavně kvůli tomu pitomýmu igelitu!) No, čtu ti v očích pochybnosti, ale vlastně je mi celkem jedno, jestli mi věříš nebo ne. Ono to možná bude i pro nás oba takhle lepší.

Si piš, že s tím můžu frajeřit a dělat dojmy, jakkoli se mi zlíbí. Ale asi jsem z toho už vyrost. Přejedly se mi ty povrchnosti a efekty, vychloubání. Stejně jako podkuřování, fakt si cením upřímnejch lidí, jako jseš ty, fakt si cením, jak to říct, jisté skromné pokory, jisté… čistoty! A to je klenot, který na svých cestách nepotkávám. Asi proto, že se v jednom kuse prohrabuju stokami Řádu a jeho exkrementální politika je mi denním chlebem. Vidíš, vzal bych veget. Jel bych třeba do Tater… v životě jsem tam nebyl. Směješ se mi? Asi právem. Tak zpátky:

Za Opatem jsem jel s pořádným despektem. Ale taky poctivým odhodláním. Vyjednávat. Nakupovat, chceš-li. Nevím, jestlis mě už dostatečně pochopil: akutně svinsky moc potřebuje Rada doplnit stavy. Ber kde ber. Podobně jako akutně nutně fest potřebovala v minulých letech trochu pročistit od parazitů. Padni komu padni. No co uděláš, když ti tělo požírá Záhuba, že organismus hrozí naprostým kolapsem a zubatá už klepe na dveře? Vezmeš nůž a odřežeš všecko prožrané a napadené. Pokud to, co ti pod rukama zůstane, bude životaschopné… vyhráls. A jak jsem řek: nejsem tady proto, abych prohrál: Já teda ne! To zní asi hustě, když tu bezmocně lepím v teplákovce v zavšivený ázerbajdžánský cele, kde není ani rozvrzaná židle. Že by sežraná nějakým ještě vyhladovělejším bratrem, he? No dobře, humor mi moc nejde. (Zas mám jiný kvality.)

Jasně že zdaleka nemám hotovo ani tam ani onde, na to vem jed, že ještě zbejvá pár pěkně vykrmených tasemnic k vyhubení, a jasně že jsem to cestou do toho jižanského kláštera moh vzít přes Polsko. Stejně jako přes Německo. Hlavně si nemysli, že té věci rozumíš líp než já sám. Každý můj krok je předem promyšlený, naplánovaný, chceš-li – propočítaný. Nejsme amatéři, nestřílíme naslepo. Ostatně si to ani nemůžem dovolit. A pak: čím lépe vymyšlená akce, tím nižší náklady a nároky na žoldáka. Já osobně se nakrásně obejdu bez střelné zbraně. No, nejsem žoldák, jsem šelma. A ta zná svůj revír a své řemeslo kurevsky dobře. A ano, ty sám máš důvod se mě obávat. Stejně jako každý jiný „civilista“. Ale klid, dokud jsme oba lapení tady, jsme vpravdě bratři. Ruku na to, příteli?

Ach, požehnané třinácté století, kteří toliko hrstkou ječmene zaplacení nebožáci postavili tento klášterní komplex na kopci ku věčné slávě umučeného Spasitele? V prvním momentu zdá se obrovský, ve druhém zase nepatřičně malý. Až nehorázně miniaturní, má-li zde někdo strávit kolik let svého života, toho jediného vezdejšího, který se hodinu po hodině krátí. Jsem tu deset let, svinsky dlouhá doba, a znám tu každou prasklinu v dlažbě. Ale je například Tvůj život barvitější, jen tím, že víc těkáš z místa na místo?

Zastavme se v křížové chodbě, mám to tu ráda. Dá se jí courat donekonečna, hleďme: naše krásná oktogonální věž – tam sídlí knihovna, skriptorium, budoucí Archiv. Opat si od něho hodně slibuje. Potáhnou se prý sem za námi zástupy nadšenců. No, doufám, umím italsky, německy, latinsky, polsky, sem s těmi turisty „po stopách magie“, s těmi obrýlenými pídily, co se na týdny zahrabou ve studovně, aby vynašli dávno pozapomenutá tajemství severského ritu, rekonstruovali mocná zaklínadla, prostudovali pohnuté dějiny Řádu. Sem s nimi! Chci si čítat u okna, svlékána jejich melancholickými pohledy a myslet přitom na Tebe. Sledovat po očku soustředěné obličeje, oči vražené do zatuchlé kartotéky, pozorovat široké prsty (jak by horkostí tvrdla naše těla při spěšných dotecích hledajících průchod do toho druhého – průchod a pak dno).

Hned, co jsem přišla, věděla jsem, že si máknu. Můj první mentor (stejně malý jako já, Němec, čtyřicátník odněkud z Bavorska) mě přejel pátravýma očima a řekl jen: „Fhm, fhm.“ Myslela jsem, že pohrdá mými křivkami (značně zdeformovanými vrstvami zoufalství), to jsem se spletla, už kutil v hlavě tréninkový plán. A tak jsem musela běhat do schodů, zlézat okolní kopce, chodit na kurzy kdečeho, nastudovat kdeco, jíst ledasco a vyhnout se skoro všemu, co mi dříve přinášelo radost, uvolnění a pocit lahodného sebezapomnění. Říkám „musela“, protože tady ze začátku všechno „musíš“. Teprve potom to „chceš“. A až to „chceš“ (cvičit a kontemplovat a pracovat a rozvíjet), pak teprve jsi připravený: jít domů. Nebo „postoupit“. Podivné, zdá se, ano, nešlo mi na rozum, že sem lidi přijíždějí, aby si prošli „musíš“ a dosáhli „chceš“. Nechápala jsem, že sem přijdou a zaplatí za to. Já neplatila (a to, co jsi za mě dal Ty, by prý nepokrylo ani první dva měsíce), a přesto… mám pocit, že platím pořád. Nechme toho, prostě jsem se sžila. Zapustila kořeny a rozkvetla. Pak mi nezáleží, přijdeš-li už dneska: jsem připravená, krásná a dospělá. Když přijdeš zítra: budu ještě připravenější, krásnější, dospělejší, a každý večer, když uléhám (dneska jsi nepřišel, snad to tak mělo být), zítra třeba…

Říkají tomu „práce na sobě“. Tomu jsem nikdy neporozuměla. Mě žene touha rozkvétat: pro Tvé oči, pro Tvé ruce, Tvou rozkoš – hluboké lidské štěstí. Naše štěstí, lásko, věřím.

A ten pocit, že už jsi tady, že si pro mě jdeš: naše setkání v křížové chodbě – ta silueta tamhle! Ne, jen jeden z nových adeptů. A tam! Nic, jen zahradník. Znova, znova zklamání. A úleva zároveň: Když uvykneš čekání, uklidňuje Tě, že ses nedočkal, protože vrátit se k čekání.. jest vrátit se domů. Až mi kolikrát napadne, že přijdeš, já přistoupím a zatvářím se krutě, zfackuju Tě a: „Koukej zmizet! Vrať mi mé čekání, můj Úděl!“ Ach, úsměvný nesmysl. Je-li slovo „láska“ zprofanované, pak nevím, co použít. Posedlost? Nutnost? Smysl? Pointa? Prostě Ty. Nedovedu prosit tak, abych byla vyslyšena. Dovedu prosit jen tak, že to nefunguje. Prosím, Osudový, přijď. Dneska. Teď!

A tak si přemítám v poledním tichu, a jdu křížovou chodbou a tu – zpoza rohu vyjdeš Ty. Reálný a hmatatelný. Přesně Ty. Přesně v ten Čas. Vymodlený stejně jako nečekaný. Dokonalý. Nádherný. Tedy přece.

Přece!

ÚDĚL II

Tak ta celebrace k zimnímu slunovratu, jasně. Nevídaná pocta pro nicotně malou českou odnož hostit tak velevýznamnou událost: Celý summit (jaj, politika), plénum s proslovy, vlastní jednání a k tomu tři celebrace jako kulturní vložku. Padly na to veškeré naše úspory a ještě jsme museli tak trochu zmáčknout všecky naše sponzory. Sorry, o těch pomlčím, režijní tajemství.

A co se posralo? Vlastně nic. Tedy – nic důležitého. Pronajali jsme takovou odlehlejší usedlost v pohraničí, ze stodoly vybudovali sál, naše zahraniční hosty (tehdá snad nádherných sedmdesát lidí) rozstrkali po všech možných hotelech. (Říkám si, kolik bych jich dokázal zkolektit dneska. Pětadvacet? No, spíš deset proti sedmi, proti pěti a ten zbytek proti nim… rozumíš, že.) Jen ty obřady vyžadovaly pokaždé jiné vychytané místo. Celebrace ke slunovratu byla poslední, samotný závěr, přišli tam všichni, fakt všichni, a já byl děsně pyšný, jak jsme to všecko skvěle zmákli. Tu zchátralou kapli u ospalého nanicovatého městysu, kde i lišky serou na to, aby tam někomu dávaly dobrou noc (asi víš, o čem mluvím, na Slovensku jich musíte mít veľa), vybral kolega. A vybral ji dobře! Myslel jsem si to tehdy a myslím si to i dneska. S chutí bych mu znovu pogratuloval, kdyby jeho popel (svinské příbuzenstvo – můžeš jim unikat ze všech sil, a stejně se nakonec najde nějaká zapomenutá tetička či kýhočertakdo, která ti jak napotvoru musí vyjednat kremaci, jakkoli Řád předepisuje pohřbívat své členy zásadně do země!) nestál v urně na hřbitůvku přeplněném barevným kýčem (ale říkám si, že už je to jedno, když tělo jednou strávil oheň, tak už je to jedno, kam se urna postaví) už dýl jak čtyři roky. Bylo mu jen málo přes čtyřicet (podobně jako tobě, hm?), taková malá mrzutá nehoda, o které bych i něco věděl, ale co vzal Čas, to mu budiž ponecháno i s dávkou tajemství.

A tak k té kapli: ach, přál bych ti vidět tu nádheru, bratře Slováku. Stěny ověšené černými prapory – kdyby nás zmerčil laik, což je žel přesně ten detail, co se posral, musel by si myslet, že jsme nějací pošahaní satanisti. Okolo chóru třináct malovaných zvířecích lebek a celebranti na kněžišti v zelenomodrých hábitech – jo, vyladili jsme obřad v barvách Séthu, abychom se zavděčili Němcům, jediným osvětlením v lodi: ohně v přenosných drátěných koších, můj nápad, shromáždění v černé, jen já (a ještě jeden kluk, snad Maďar (za ním bych se ostatně měl taky zastavit, napadá mě, připomeň mi to zítra, nebo radši až na odchodu, hm?), v purpurovém rouchu (jo, byl jsem docela citelně poučen, abych tomu neříkal „rudá“ nebo „červená“), protože jsem byl initiatio – představen Radě jako čerstvý examinand a cítil jsem se tak děsně důležitě, jako by ten obřad byl vlastně k oslavě mé maličkosti. Když spustil celý dav jako jeden muž Žalm slunovratu, ozvěna se tříštila o stěny a požírala poslední známky katolického  kultu a znovu jsme zasvětili místo pohanské Svátosti, zdálo se mi, že zpívají všichni a všechno, že se přidali i chlápci z ochranky na ochozech, zvedal jsem oči ke stropu a užuž jsem čekal, že se stane, chápeš, něco ohromného, třeba se zřítí klenba a rozpustilým paprskem nás zašimrá slunce nějakého cizího, vzdáleného světa, že mi pukne dlažba pod nohama a malá larva se vyškrábe z Pekla, svůdná jak mléčná mlha. (Jo, čekal jsem, že musí, že se sakra sluší, aby se teď, právě teď něco stalo, překvapivého, aspoň malého. Čul jsem to v kouři těch ohňů, jen jsem se koukal špatným směrem.) Byl jsem, jak se říká, pohnut (jak se to řekne u vás – pohnutý?), emoce mi rozmazávaly obraz celebrantů před očima, zasnil jsem se, už jsem se viděl mistrem a viděl jsem se Patriarchou – nejvyšším invokátorem, všeznalým a moudrým (přitom rekordně mladým) ochráncem prastarého vznešeného umění.

Eh, byl jsem vůl. Ale zas ne tak úplný vůl, vezmeš-li v úvahu mou tehdejší situaci, spíš oběť nedostatku informací. Ne že bych nevěděl, že zkoušky jsou mnohaletý běh pěkně dlouhé a nebezpečné tratě – abych ti to konečně vysvětlil: u nás to není jak na vysoké škole, examinand – zkoušený je vlastně adept, který vyslovil odhodlání, že to všecko bere vážně. Přihlásíš se k mistrovským zkouškám – a tím ti skutečné studium v podstatě začíná. Jednou z důležitých věcí, co jsem tenkrát nevěděl – že žádná velká autorita přes invokaci ze mě nebude hlavně proto, že severská větev vyšší invokace je vymřelá už přes sto padesát let! (Buď rád, že jste to na Slovensku nikdy neměli, leda by teď bratia hořce plakali.)

Vzpomínám na naše první setkání a připadá mi stále jako úder Osudu, jako dokonale  projevená vůle Prozřetelnosti, jíž není vyhnutí. Teprve v onom okamžiku jsem začala žít, jakoby snad to všecko předtím bylo jen zchromlé mátožení cizím světem jiných, vzdálených lidí, již mi nerozuměli. Někdy s Tebou rozmlouvám v hlavě (vlastně tím trávím mnoho hodin každý den!) a opakovaně se vyptáváš, zda lituji ztrát, zda se mi stýská za tím životem, z něhož jsi mě musel vytrhnout. Nestýská! Neželím toho kómatu, jehož jediný smysl byl: připravit se na Tebe. Ach, kdyby mě to jen bylo napadlo! Místo královny svého laskavého srdce jsi našel roztřesenou hromádku zoufalství. Mrzí mě to poněkud; a Tys mě přesto poznal! Klenot zakletý do ošuntělé skořápky. Obdivuji se Tvé moudrosti, s níž jsi mě vsadil do těchto vznešených míst jak vzácnou bylinu do úrodné půdy, jíž nebylo dříve dopřáno než unyle chřadnout. Děkuji za tu příležitost, prospívat, vykvést; přichystat se na Tvůj příchod. Můj jediný úkol, beru ho vážně.

Tu noc byla pole zasněžená, mráz a vítr. Potemnělá nehostinnost toho zapomenutého kraje, kam sis pro mě přišel, znovu mi přichází na mysl, když vídám, jak mírné jsou zimy zde. Když mnou někdy třepe chlad (v celách se netopí, tak velí tradice, pro jistotu ale vytápíme dormitář), stačí zavřít oči a znovu vidím onu bílou pláň. A sebe, jak uháním k obzoru. V tom sladkém měsíčním světle, bořím se do lehké ledové krusty, běžím polem, mrtvým a hladkým jak dětská dlaň, daleko, daleko od silnice, ode všeho, co ke mně nepatří. Vlasy mi vlají zpod čepice, té trapné růžové čepice, co je bůhvíodkaď a samý žmolek, je mi sedmnáct a z toho urputného sprintu sotva popadám dech. Nic nevím, neznám, nic nejsem. Můj cíl – to jediné místo, kde cítím, že Něco nad námi si mě prohlíží a splétá vlákna, zatímco ja doufám. (Jak by asi vypadal můj život, kdybychom se tam tenkrát nepotkali? Snad bych na Tebe čekala stejně. Jen bych nevěděla, že čekám.)

No, překvapilo mě, že „moje“ kaple, hleďme, tentokrát nezeje prázdnotou, jak jsem byla zvyklá. V tuto noc je tam jaksi obsazeno. Údiv, jistě, nebylo by mě napadlo, že by mohla sloužit ještě někomu dalšímu. A zvědavost. Tolik lidí? Ta fronta zaparkovaných aut  na neprotažené příjezdovce – tak cizí, tak prapodivně suverénní, borci v krátkých bundách courají a pokuřují před vchodem. Hlídka? No, ještě jsem to pořád já, kdo je tady doma! To nevíte, že můžu přijít odzadu přes zamrzlý rybník, tiše se vyškrábat přes chomáče rákosí, vklouznout skrytým otvorem do věže a neviděna zkouknout vaši šou; ať už uvnitř pořádáte cokoli, musím to vidět!

Na ochozu nebylo těžké skrýt se v zaprášené hromadě kostelní veteše. Vynikající pozorovatelna – dosyta jsem si mohla prohlížet celý ten děsivě černý zástup (ach, bože! Satanisti!), ty velké lebky okolo oltáře, vyfešákované kněží (to je nějaké krvelačné, zvrácené divadlo?), ohníčky podél stěn… i dívku v červených šatech vedli na pódium, šla jak ve snách, museli ji podpírat, co s ní bude, bojím se o ni!! Ve filmech vždycky takhle někdo, kdo má být přistižen, jak šmíruje, nějak nešikovně kýchne nebo zašramotí. Já byla tichounká jak pěna. Udělala jsem nějakou chybu, či mi nebylo přáno? Anebo prostě – mělo se to stát! Zahlédl mě ten velký chlap, co mi stál nejblíž. Jak mohl v té tmě? Na těch několik metrů, přísahala bych, naše oči se setkaly. Zrovna v moment, kdy dav zpíval, hrozivé echo rozechvělo stěny a já se rozklepala, teď se asi něco strašného stane.

Prchla jsem. No. Při své tehdejší váze spíš: pokusila jsem se o útěk. Má jediná výhoda – že jsem to tam znala nazpaměť i po tmě. Získala jsem náskok, což bylo stejně zbytečné, dohonil by mě i desetiletý mrzák s koňskou nohou. Led klouzal pod podrážkou. Takový jsem měla strach, a stejně: bylo by štěstí vyváznout jim? Vyděsilo mě, když mi na úpatí protilehlého břehu sáhl první ze tří pronásledovatelů na rameno. Strnula jsem, tedy přestala se škrábat přes ty drny nahoru, v mžiku mě popadl a strhnul pod sebe. Ječela jsem? Už si vzpomínám jen, jak mě vlekli zpátky do kaple, jak jsem tam stála polonahá mezi těmi přisluhovači Zla, docela paralyzovaná.  Bez odvahy prožívat jakékoli jiné pocity než hrůzu mláďat vytažených na světlo.

Kurva, že by se tu jeden přežral, tak to teda ani omylem. Říkám si, dělají mi to naschvál, že si jako cizinec nemám jak stěžovat, nebo je to celej národ dietářů? Možná jsem jen zhýčkanej poměrama na západě? Anebo mi prostě chybí vězeňský zkušenosti. No jasně, já jsem z tý generace, co už se vyhnula vojně, vím houby, co jsou polní podmínky. Že bych se dojed tady těma laminátovýma lištama? A bohatý svět si láme hlavu, jak zhubnout. Phe, bych jim předepsal ázerbajdžánskej kriminál – a za ten recept se zárukou jistého výsledku bych si účtoval tak dvacku. Hernajs, celkem mě mrzí, že ztrácím váhu, ale co už, můžu být rád, že místo oběda nedostanu obuškem.

No, jak říkám, celebrace vskutku skvostná. Němčouři dokonce dodali Animu, dost fešnou holčinu lehce v tranzu – ale moc bych za to nedal, že jí něco prostě píchli do žíly, tahle moderní uspěchaná doba se odmítá srát s časově náročnými procedurami – a práce s ženským tělem je sakra náročná a musíš to umět – ženské jsou vůbec náročné (taky na prachy, ale o tom se bavit nemusíme), celé hodiny vylaďuješ její energie – a pak najednou (řeklo by se zničehonic) se v ní něco stane – víš hovno co vlastně – a zas se celá rozhodí a můžeš začít znovu, ovšem až po přestávce – a ta taky může trvat měsíc. Jo, mluvím z vlastní zkušenosti. Herdek, přiznám se, že kdyby byl nějakej ženskej kult, sakra by mě zajímal! Rád bych viděl ženy celebrovat obřad slunovratu. No jasně, že by mě tam jako chlapa nepustily, ale od čeho jsem invokátor, ty vole! Ale pochybuju, že něco takovýho existuje. Anebo nemám štěstí. Anebo prostě: mám důležitější úkoly, jistě.

Ale, škoda mluvit. Špatně ohlídaná kaple, selhání lidského faktoru, to se prostě vždycky stane. Jeden ten Polák nahoře zmerčil šmíru. Celkem ticho, pak najednou týpek sprintuje k věži. A další tři za ním jak ve filmu. Hlavní celebrant spustil ruce a všichni jsme se otočili k ochozu. Netrvalo dlouho a přitáhli ji hlavním vchodem dovnitř. Takovou nijakou náctiletou holku, kolo bys o ni neopřel. Osobně naprosto nechápu, proč ji vůbec honili. Jak by nám tak asi mohla uškodit, kdyby se na ni vykašlali? Zas někdo potřeboval sbírat politické body. Dramaticky jsme se rozestoupili, obřadní pláště z nás dělaly jeden velký, neosobní a hrozivý dav. Stála uprostřed dokonale polapená. Dokonalá kořist. Ale pak se toho chytnul Števa a to už byla veškerá velkolepá atmosféra obřadu definitivně v prdeli. Kdykoli o tom hajzlovi slyším, otvírá se mi nůž v kapse. Co bych ti tak o něm stručně řek, abych z toho nemusel jít blejt… Vypadá jak šizená polská klobása velikosti tři iks el. Prasečí rypák a sebevědomí, že by za něj moh inkasovat. Necelých čtyřicet. (Titul Mistr, ale fakticky magik jak moje bota.) Sběrač otroků, doslova.

A možná to přece jen byla taková sladká tečka za celým tím veledůležitým sejšnem. A ten purpurový ohoz mi ještě přikopnul sebedůvěru (škoda, že jsem ho musel těm Němcům zas vrátit), dostal jsem děsnou chuť být za hrdinu. Sotva mě to napadlo, začal jsem se o celou událost děsně zajímat, rozhodnutí ve mně vyzrálo rychlejc, než se vznítí suchej stoh, už jsem jen hleděl vyčíhat svou roli – a ta měla být velkolepá.

Vysvlíkli ji do trička a že jsem stál vpředu, měl jsem tu čest přednostně se znechutit žalostnými parametry své budoucí trofeje. Mám já to kurva smůlu, napadlo mě, kdybys ji viděl… Beztvará hmota jako tělo, dost špatná pleť, vlasy jak zechcaná sláma, i když tvar lebky by celkem šel, kůže na rukách jak kdyby doškrábaná (ačkoli výjev mohlo přiostřovat naše stylové osvětlení). Skoro bych i couvl, se přiznám, pro hovno se namáhat nebudu, aspoňže v těch vyděšených očích jsem zachytil něco – jasně že strach, ale taky něco za ním. Prosbu asi. Přízračnou jak kvílení vzdálené smečky opuštěných vlčat. A naléhavou – jak úder kamenem z pekelného dna. Posloucháš ještě?

Ovšem co mě heclo především: Samozřejmě se o ni hned přihlásil ten zkurvenec. Má jich už šestnáct, proč by jich nemoh mít sedmnáct, že.  (Však na toho hajzla taky dojde, to mě můžeš vzít za slovo!) Věc rozhodoval jeden Patriarcha, a dělal to promptně, nestíhal jsem rozumět té jeho němčině, však šlo stejně jen o formality, nikdo jiný si pod sebe tyhle případy nebere. Sbírá je jak houby, řek jsem si při pohledu na Polákův sebevědomý prasečí obličej, který v té záplavě černi všude okolo vyzníval ještě žlutější, než pámbu nadělil.

Až když jsem konečně poprvé našla odvahu zvednout oči od země, byla jsem iniciována: Zachytila jsem právě a pouze Tvůj pohled. A oslnila mě zář a něco se ve mně zcela proměnilo, jak když se sama dokořán otevře zapovězená komnata. Náhle jsem věděla, že sis mě vybral. Musel jsi mě rozpoznat.  V jediný okamžik prožívám hrůzu z verdiktu těch cynických šelem (umím německy, v pohraničí je to běžné, chlapovi bych rozuměla, i když mluvil rychle a bezbarvě, ale v tomto stavu bych nedovedla vnímat obsah jeho slov, ani kdyby mi ječel do ucha) a zároveň roztávám tváří v tvář Tvé dokonalosti. Mám-li teď zemřít, staniž se! Můj dosavadní život snad nestál za moc, ale pointu měl!

Veškeré mé dívčí sny. Ty desítky naprázdno probdělých nocí. Tisíce vykřičených zaklínadel, co jsem si sama navymýšlela (což mimochodem dělávám do dneška), a stovky pokusů zhmotnit si Tě poloslepou vůlí… A náhle stojíš přede mnou! Vysoký, nádherný, silný! Vidím Ti v obličeji, jak zraje Rozhodnutí, jak se má touha, má naděje, zhmotňuje ve Tvém narůstajícím odhodlání. Ne, dnes neprožiju svůj konec, toliko začátek! Jsem tady, pane, vezmi si mě, snad na to nevypadám, ale jsem připravena darovat Ti to jediné, co nemůže být vyzískáno násilím. Ono hluboké jádro v Tobě – ta moudrost, jež ho vyplňuje… Té jsem se zavázala! V onen okamžik, kdy blízkost Smrti nás dělá směšnými stejně jako velkolepými, nutnost nás tlačí zasvětit se přísahou.

A Tys byl ochoten o mně bojovat! Mít rukavice, mrštíš jimi pod nohy tomu Polákovi, jménem nějak na Š., tady mu všichni přezdíváme Žluťásek. Opatova prodloužená ruka, na první pohled vypadá fakt děsivě. Přijíždí dvakrát ročně tak na šest týdnů. Vždycky je na mě moc milý. Asi hlavně proto, že oba víme, jaké to je, když se člověku vysmívají kvůli vzhledu. Pokaždé žertuje, že to má z toho, že se nenarodil jako jiné děti, nýbrž se vylíhnul z vejce jednoho přerostlého žlutého pštrosa. Je to veselá kopa, otevřené středoevropské srdce. Jen občas si na hřbet naloží trochu moc najednou, pak přileze a žehrá o výpomoc. Ach, vaše slabosti mám ještě radši než vaše ctnosti. Opat mi prozradil, že si tento sádelnatý hromotluk ještě co by útloučký adept trvale poškodil pigmentaci a funkci některých žláz při opakovaných nepovedených invokacích. Ztuhnu, když na to pomyslím, jak jsou invokace nebezpečné, musím si vždycky vzpomenout na Tvůj překrásný inkarnát a bojím se o Tebe. Ne proto, že by ses mi snad mohl přestat líbit, mně vůbec nesejde na tělesných centimetrech nebo odstínech, ideál zůstane ideálem, byť by se přioděl jakýmkoli hábitem, ale myslím, že bys prožil zbytečný zármutek. A ten by Tě mohl zatvrdit stejně jako jeho, přidá se sebepohrdání, rezignace, kila jdou nahoru, vy muži jste hodně křehcí. Žluťásek s Opatem se znají hodně dlouho, prý se spřátelili ještě dřív, než jsem se narodila. Náramně je baví hrát si na „dobrého a zlého“. Mně přijde, že jsou to oba talentovaní intrikáni. Když si usmyslí a spustí akci, od mafie takřka k nerozeznání. Skoro každý rok rozehrajou nějakou „vaporizaci“. A že já jsem prý taky vaporizovaná, taky mě Řád nechal zmizet. A žes to na začátečníka prý tehdy zvládl celkem solidně, ale dost ti napomohli, když za Tebe zahlazovali stopy v mé domovské vesnici. Aby se tam po mně přece jen někdo moc vehementně nesháněl.