ÚDĚL III

Byly by k tomu celému poručnickému soudu plně stačily nějaké tři čtyři minuty. Styl: „Máme tu červa, je někdo z bratrů ochoten se obětovat, nebo má být zlikvidován? Nějaký zájemce o adopci? Ano, bratr Števa (ach, jsem krutě rád, že zde můj jediný parťák do hovoru není Polák), dobrodinec chudejch psů, ještěže ho máme, poslední šmíra byla utracena naposled někdy v polovině předminulého století (dle pečlivých záznamů, Archiv je taky v Norsku, mimochodem, ač si na něho brousí zuby sám Opat, toho neznáš) a Řád by se opravdu nerad vracel k této prastaré metodě, ve světle módního evropského humanismu poněkud brutální.“ A bratr Števa se přihlásí, samozřejmě, a bratr Števa ji dostane pod svou laskavou ochranu, samozřejmě, ať už žila život jakýkoli (a podle těch hadrů ve stylu „nedbalá elegance z vietnamské tržnice“, co se jí teď povalují okolo kotníků, asi ne moc šťastný), už je rozhodnuto, shnije v jeho pekle (a cestou do hrobu mu vydělá nějaké drobné). Koukám na ni, německy zřejmě neumí ani tolik co já, hovno tuší, co se tady točí, tak nevidí Úděl, který už si pro ni kráčí a který je nevyhnutelný. (Že by utekla? Asi těžko.) Ledaže bych se do věci vložil já!

Chápeš, bratře Slováku? Nic není náhoda, můj mistr vizio sleduje, co se ve mně vaří a poznal mé odhodlání a zásobuje mě zezadu instrukcemi, jaká slova, v jakou chvíli, kterým směrem. A jsem ještě mladej ambiciozní vůl, přiopilý chrámovým kadidlem, a už vím, že tahle role prostě čeká na mě. Naposled kouknu na ten bledý, vyrážkou poznamenaný ksichtík, jak svítí to pytlovité bílé tričko. Tahle bude moje! Protože chci tomu davu ukázat, že jsem tady. Protože jsem hero jak z béčkového trháku. Protože ten polskej zmrd mě sere příliš hodně!!

Si piš, že to bylo pozdvižení. Hlavně se naprosto nepočítalo, že by se moh přihlásit ještě někdo další. Števův „zaopatřovací podnik“ byl taková klasika. Takový zvyk. Samozřejmost, o které se nediskutuje. A najednou si tu vyskakuje nějakej maník z Česka, o kterém tu takřka všichni slyšeli poprvé, děcko, co chce být děsně dospělé; mladistvý dobrman se rve o kost lákavou jak rok neprané ponožky. Tragikomedie. Nesmál by ses? Dva kohouti se do krve semelou o vypelichané, pajdavé kuře. No, aspoň nějaké vzrůšo v týdnu vyplněném vleklými ceremoniemi.

Jasně že se jí nechtěl vzdát. Nadto bylo žádoucí mě pořádně zesměšnit. „Nemůžeš ji adoptovat, chlapče, to mohou pouze mistři.“ Ten okázale klidný, přezíravý tón; být kohoutem, klovnu ho do tučného ohryzku tak, že se tam už nadosmrti neodváží holit žiletkou!

„Můžu,“ vracím úder, „usnesení Rady ze třetího novoluní devatenáct set šestnáct,“ hubené roky, pravda, za Velké války nedostatek všeho, Evropou zuří zmar a chaos a náš tajný Řád, všech třináct Patriarchů si klidně zasedá v honosné vile poblíž Berlína a sníží laťku pro adopce. Stačí zahájit zkouškové období, být představen komisi funkcionářů (a já byl předevčírem představen samotné Radě, a to kompletní!) a jsi oprávněn, zaručí-li se za tebe tvůj stávající mistr. Maličká, však nevídaná změna starých a respektovaných pravidel. Na objednávku, jak jinak. Nevím, komu to tehdy mohlo pomoct, snad jsem byl úplně první případ, kdo úspěšně využil tohoto administrativního institutu. A že jsem to tak skvěle znal? Eh, to byla teprve frajeřina, kdo měli členství kratší pětadvaceti let, valili oči. Hrstka zasloužilých Patriarchů nikoli a Velmistr už vůbec ne. Ještě předtím, než jsem se narodil, usiloval můj laskavý vizio o totéž. Prohrabal tehdy půlku Archivu, aby našel něco – cokoli, výjimku, která pomůže. A našel. A použil! Moc štěstí z toho ale tenkrát nevzešlo. Jeho objekt zájmu se jaksi nedožil. Ehm, politika.

Si piš, že jsem se těšil, až dojde na pěsti. Se mi divíš, bratře? Úplně vážně a krásnými patetickými slovy (a to v němčině!) jsem ho vyzval na souboj! Rychle sypal všemožné důvody, výmluvy, sračky a pohádky, proč to je ode mě celé jako omyl, proč on ji může nárokovat, kdežto já ne – a přihlížející, jejichž zájem, nadšení, nudu i znechucení jsem čichal ve vzduchu, otáčeli hlavami hned k němu, hned ke mně, cítil jsem, jak vyhrávám, mlčel jsem, velkolepě, jako ten, který ví, hleděl jsem na něj tvrďácky, být tam někdo z Hollywoodu, nabídne mi angažmá.

„Na své výzvě trvám!“ v ozvěně se mi vracel můj triumfální tón. On byl zvyklý řešit spory prachama, nejlíp přes prostředníka, ale tady se styděl. Fakt že jsem po tom toužil! Dostal bych ho nejpozději třetí ranou, kurvu jednu namyšlenou! Znáš tyhle pády?

No, couvl, co si myslíš! „No tak si tu krasavici, mladej, nech,“ hodil mi polsky a přiznám se – že tahle tečka mi zkazila celý zážitek. Kdyby byla hezká aspoň průměrně… Asi prostě nelze mít štěstí ve všem.

A to je z té historie celkem všechno. Naložili jsme mou nicnechápající kořist do auta a šoupli ji pod ochranu Opatovi. Už jsem o něm mluvil? Jo, zaparkoval jsem ji v jednou esoterním klášteře na Jihu, a pak se hned odstěhoval na Sever ponořit se do svého vznešeného úkolu. Mile symbolické, ne? To víš, směju se, takhle se kdysi umisťovaly do internátů mladičké manželky, aby tam za vysokou zdí bezpečně dorostly. He, rozdíl je v tom, že já ji tam neuklidil, spíš odložil a vysral se na to. Získal jsem pro ni svobodu, nový život, zachránil jsem ji před zasraným kuplířem. Je to snad málo?! Tím to pro mě skončilo, amen.

Dal si mě zavolat Opat. Sedím v nevelké pracovně a prohlížím si jeho siluetu proti světlu. Holá hlava, sebevědomá čelist, skloněn nad lejstry. Na těch pětapadesát, co mu má letos být, ani nevypadá. Dolistuje a podívá se na mě. To, co zatvrdlo v obličeji, je snad sama moudrost, hledí na mě tmavýma laskavýma očima a jeho velké silné ruce poklidně spočinou na dubové desce prastarého psacího stolu.

Ach, můj nejdražší, jednou jsem se Ti zavázala, a vytrvám ve svém slibu (a vytrvám ve svých poledních rituálech, jež mi Tě přibližují), ale… kdybys snad jednou byl jako on! Ztrácím se v tom pohlcujícím pohledu, který proniká srdcem jak naostřená dýka.

„Čekali jsme další dva roky, Agnes. Jak sis přála.“ Vím, kam míří. „A tvůj poručník se o tebe nepřihlásil.“

Říká to tak prapodivně povzbudivým hlasem a já klopím zrak a pod tíhou těch slov se propadám kamsi…

Pokračuje a jeho řeč se zarývá do kůže: „A zase ti říkám, že jsi svobodná a můžeš odejít. Je ti sedmadvacet, žij svůj život.“

„Žiju svůj život, Mistře,“ oslovuju ho jako učitele na hodině, ačkoli není toho mnoho, co by mě zrovna tenhle muž naučil, jeho kurzy o Vědomí smrti jsou na mě moc chlapské. Moc silové.

„Jistě, jen bys ho nemusela utrácet čekáním na někoho, kdo možná ani nepřijde.“

„Přijde. Slíbil to, tak přijde,“ odvětím stejně sebejistě, prsty si hraju s rýhami v hraně stolu, krátkými nehty vjíždím do spár letokruhů a vyplazuju jazýček jako děcko.

„Za deset  let se neozval,“ o co mu jde? Chce mě vyštvat?

„Čas je iluze. Vaše vlastní slova, hm?“ zvedám oči k jeho zraku a znovu se v něm rozpouštím.

Vzdychne a opře se v křesle. „Jak si představuješ svůj další život, děvče? Dalších pět let?“

„Budu tady,“ odlupuju konečně jednu obrovskou třísku, jedno rekordně dlouhé dřevěné vlákénko, „žít a pracovat,“ sotvaže ji vítězně odtrhnu, naše oči se opět střetnou, „počkám dalších pět let, pane.“

„Nechceš si to ještě rozmyslet? Dal bych ti peníze do začátku, vyjednal zázemí třeba v Římě,“ snad čekal, že na mě udělá dojem?, „italština ti jde, přihlásíme tě na univerzitu…“ Jeho řeč bere směr do vytracena, sotvaže se mé rysy začnou zatvrzovat. Tak mluví ten, s nímž se bavím latinsky (a jde mi to rok od roku lépe). Dál už nenabízí, přečetl mé odhodlání, jež snad nemálo přehrávám (abych umlčela všecky pochybnosti), nakonec jen domlouváme detaily mé nadcházející kariéry tady. Knihovník brzy odejde, převezmu celé skriptorium, cele výuku kaligrafie a správcovství Archivu, s nímž má Opat dalekosáhlé plány (nemusí mi to ani líčit, stačí, jak mu svítí oči). Samé bezva funkce pro sedmadvacetiletou holčinu.

Když se s ním loučím, dívá se na mě opět tím pohledem hlubokým jak hvězdná tůň, znovu mě z toho mrazí na těle a svrbí kůže a kolena se podlamují, jak se sunu ke dveřím, zbývá jen kousek k sebeodevzdání. Ne! Jen Tobě, můj jediný zachránce a pane!! Kde je mé srdce, tam jde má čest! A já už se zaslíbila.

Eh, už jsem to snad někde zmínil, ne? Ale fakticky mě těší, že tě to zajímá. Kurva, přes dvacet dní jsem s nikým pořádně nepromluvil! Mám přechodný titul Doctus-vyjednavač. Pověřený samotným Velmistrem, mám na sebe delegovanou defakto veškerou jeho exekutivní moc (jen pod sebou žádné výkonné orgány), myslím toho posledního Velmistra, co zemřel ve funkci předloni, a od těch dob – přiznávám to kurva nerad – jsme bez Velmistra. Protože šest Patriarchů je na jmenování nového příliš málo: Mým úkolem je splašit další. Ať jich máme aspoň devět. Pak bude Rada usnášeníschopná. (A měl bych s tím pěkně máknout, než se na to vyserou i ti zbývající. Chápej, každičký den, co sedím tady, je nenahraditelně ztracený!) Sám jím budu taky, jistě, ostatně invokační proud tam teď žádné zastoupení nemá, jen co absolvuju – a upřímně, bratře Slováku, mám fakt nemalé obavy, abych se jím nestal dřív. Co proč ne?! Co sakra nechápeš, kořeny našeho Řádu sahají někam do osmého století!! Jsou nějaká pravidla postupu,  a ta se budou ctít, i kdybych měl všecky naivní narušitele povraždit! Ostatně… no nic, nic jsem neřek.

Hernajs, jak tě vidím balit ten smotek, mám zas děsnej hlad! No, Opatovi jsem se nemoh vyhnout. Je to Čekatel. To je něco jako „v záloze“. Můj vizio deklaroval rovnou, že se mnou nejde. Myslel jsem, že zná předem Opatovu odpověď, myslel jsem, že nemá žaludek na vlastní uši poslouchat, až mi Opat řekne: „Seru na tyhle tvoje nabídky, kámo.“ A ejhle – je to vizionář, viděl něco, co mě fakticky nenapadlo. Jednak jsem na to solidně zapomněl a jednak by mě ani nenapadlo, že by někdo vydržel celých deset let…

Zajímá tě, proč ještě nejsem mistrem? Kdybych byl alibista, řek bych, že invokační magie je fakt náročný obor. Ale fakticky – pokud mám kápnout božskou: přiznám, jednou už jsem k závěrečným zkouškám přistoupil, před čtyřmi lety, a nezvlád jsem to nejtěžší: posral jsem invokační praxi. Jaj, zjevně si pleteš invokaci s exvokací, můj drahý vězeňský spolubydlící z dalekého Slovenska. Nevím, jestli se mi chce vysvětlovat základy. In – znamená „dovnitř“. Vyvolat – dovnitř. Prostě: vyvolám, ehm, entitu, nasaju ji do sebe, tím mi propůjčí svoje schopnosti, pak ze mě vytěká. Nakonec ji pošlu tam, odkud přišla. Jasně, je slušnost po sobě uklízet. (A ne, na to, abych se odsaď sám zdejchnul, to nestačí. Překvapen? Hlavně kvůli tomu pitomýmu igelitu!) No, čtu ti v očích pochybnosti, ale vlastně je mi celkem jedno, jestli mi věříš nebo ne. Ono to možná bude i pro nás oba takhle lepší.

Si piš, že s tím můžu frajeřit a dělat dojmy, jakkoli se mi zlíbí. Ale asi jsem z toho už vyrost. Přejedly se mi ty povrchnosti a efekty, vychloubání. Stejně jako podkuřování, fakt si cením upřímnejch lidí, jako jseš ty, fakt si cením, jak to říct, jisté skromné pokory, jisté… čistoty! A to je klenot, který na svých cestách nepotkávám. Asi proto, že se v jednom kuse prohrabuju stokami Řádu a jeho exkrementální politika je mi denním chlebem. Vidíš, vzal bych veget. Jel bych třeba do Tater… v životě jsem tam nebyl. Směješ se mi? Asi právem. Tak zpátky:

Za Opatem jsem jel s pořádným despektem. Ale taky poctivým odhodláním. Vyjednávat. Nakupovat, chceš-li. Nevím, jestlis mě už dostatečně pochopil: akutně svinsky moc potřebuje Rada doplnit stavy. Ber kde ber. Podobně jako akutně nutně fest potřebovala v minulých letech trochu pročistit od parazitů. Padni komu padni. No co uděláš, když ti tělo požírá Záhuba, že organismus hrozí naprostým kolapsem a zubatá už klepe na dveře? Vezmeš nůž a odřežeš všecko prožrané a napadené. Pokud to, co ti pod rukama zůstane, bude životaschopné… vyhráls. A jak jsem řek: nejsem tady proto, abych prohrál: Já teda ne! To zní asi hustě, když tu bezmocně lepím v teplákovce v zavšivený ázerbajdžánský cele, kde není ani rozvrzaná židle. Že by sežraná nějakým ještě vyhladovělejším bratrem, he? No dobře, humor mi moc nejde. (Zas mám jiný kvality.)

Jasně že zdaleka nemám hotovo ani tam ani onde, na to vem jed, že ještě zbejvá pár pěkně vykrmených tasemnic k vyhubení, a jasně že jsem to cestou do toho jižanského kláštera moh vzít přes Polsko. Stejně jako přes Německo. Hlavně si nemysli, že té věci rozumíš líp než já sám. Každý můj krok je předem promyšlený, naplánovaný, chceš-li – propočítaný. Nejsme amatéři, nestřílíme naslepo. Ostatně si to ani nemůžem dovolit. A pak: čím lépe vymyšlená akce, tím nižší náklady a nároky na žoldáka. Já osobně se nakrásně obejdu bez střelné zbraně. No, nejsem žoldák, jsem šelma. A ta zná svůj revír a své řemeslo kurevsky dobře. A ano, ty sám máš důvod se mě obávat. Stejně jako každý jiný „civilista“. Ale klid, dokud jsme oba lapení tady, jsme vpravdě bratři. Ruku na to, příteli?

Ach, požehnané třinácté století, kteří toliko hrstkou ječmene zaplacení nebožáci postavili tento klášterní komplex na kopci ku věčné slávě umučeného Spasitele? V prvním momentu zdá se obrovský, ve druhém zase nepatřičně malý. Až nehorázně miniaturní, má-li zde někdo strávit kolik let svého života, toho jediného vezdejšího, který se hodinu po hodině krátí. Jsem tu deset let, svinsky dlouhá doba, a znám tu každou prasklinu v dlažbě. Ale je například Tvůj život barvitější, jen tím, že víc těkáš z místa na místo?

Zastavme se v křížové chodbě, mám to tu ráda. Dá se jí courat donekonečna, hleďme: naše krásná oktogonální věž – tam sídlí knihovna, skriptorium, budoucí Archiv. Opat si od něho hodně slibuje. Potáhnou se prý sem za námi zástupy nadšenců. No, doufám, umím italsky, německy, latinsky, polsky, sem s těmi turisty „po stopách magie“, s těmi obrýlenými pídily, co se na týdny zahrabou ve studovně, aby vynašli dávno pozapomenutá tajemství severského ritu, rekonstruovali mocná zaklínadla, prostudovali pohnuté dějiny Řádu. Sem s nimi! Chci si čítat u okna, svlékána jejich melancholickými pohledy a myslet přitom na Tebe. Sledovat po očku soustředěné obličeje, oči vražené do zatuchlé kartotéky, pozorovat široké prsty (jak by horkostí tvrdla naše těla při spěšných dotecích hledajících průchod do toho druhého – průchod a pak dno).

Hned, co jsem přišla, věděla jsem, že si máknu. Můj první mentor (stejně malý jako já, Němec, čtyřicátník odněkud z Bavorska) mě přejel pátravýma očima a řekl jen: „Fhm, fhm.“ Myslela jsem, že pohrdá mými křivkami (značně zdeformovanými vrstvami zoufalství), to jsem se spletla, už kutil v hlavě tréninkový plán. A tak jsem musela běhat do schodů, zlézat okolní kopce, chodit na kurzy kdečeho, nastudovat kdeco, jíst ledasco a vyhnout se skoro všemu, co mi dříve přinášelo radost, uvolnění a pocit lahodného sebezapomnění. Říkám „musela“, protože tady ze začátku všechno „musíš“. Teprve potom to „chceš“. A až to „chceš“ (cvičit a kontemplovat a pracovat a rozvíjet), pak teprve jsi připravený: jít domů. Nebo „postoupit“. Podivné, zdá se, ano, nešlo mi na rozum, že sem lidi přijíždějí, aby si prošli „musíš“ a dosáhli „chceš“. Nechápala jsem, že sem přijdou a zaplatí za to. Já neplatila (a to, co jsi za mě dal Ty, by prý nepokrylo ani první dva měsíce), a přesto… mám pocit, že platím pořád. Nechme toho, prostě jsem se sžila. Zapustila kořeny a rozkvetla. Pak mi nezáleží, přijdeš-li už dneska: jsem připravená, krásná a dospělá. Když přijdeš zítra: budu ještě připravenější, krásnější, dospělejší, a každý večer, když uléhám (dneska jsi nepřišel, snad to tak mělo být), zítra třeba…

Říkají tomu „práce na sobě“. Tomu jsem nikdy neporozuměla. Mě žene touha rozkvétat: pro Tvé oči, pro Tvé ruce, Tvou rozkoš – hluboké lidské štěstí. Naše štěstí, lásko, věřím.

A ten pocit, že už jsi tady, že si pro mě jdeš: naše setkání v křížové chodbě – ta silueta tamhle! Ne, jen jeden z nových adeptů. A tam! Nic, jen zahradník. Znova, znova zklamání. A úleva zároveň: Když uvykneš čekání, uklidňuje Tě, že ses nedočkal, protože vrátit se k čekání.. jest vrátit se domů. Až mi kolikrát napadne, že přijdeš, já přistoupím a zatvářím se krutě, zfackuju Tě a: „Koukej zmizet! Vrať mi mé čekání, můj Úděl!“ Ach, úsměvný nesmysl. Je-li slovo „láska“ zprofanované, pak nevím, co použít. Posedlost? Nutnost? Smysl? Pointa? Prostě Ty. Nedovedu prosit tak, abych byla vyslyšena. Dovedu prosit jen tak, že to nefunguje. Prosím, Osudový, přijď. Dneska. Teď!

A tak si přemítám v poledním tichu, a jdu křížovou chodbou a tu – zpoza rohu vyjdeš Ty. Reálný a hmatatelný. Přesně Ty. Přesně v ten Čas. Vymodlený stejně jako nečekaný. Dokonalý. Nádherný. Tedy přece.

Přece!