Na svůj první metalový koncert jsem zavítala, když mi bylo nějakých 23 let. Vzpomínám si na to živě. Ten ohlušující rachot. Ty nuance mezi hard-core, gore, grind, death... Nakonec jde vždycky o totéž. O metalisty. Přesněji: o muže. Neboť metal jest ponořením se do odéru vlastního mužství. Divadýlko, humor, rachot, síla. My můžem. Protože přesně víme, kde jsme.
Ptávají se mě přátelé, co na tom metalu furt mám. Je to nadhled. Metal znamená "Vím, že si hraju, a je to skvělé, ta hra mě baví." Neposlouchala bych punk a všechny ty "echt-styly" - působí na mě dojmem "beru se sakra vážně!!" - tedy pošetile. Chce se mi věřit, že metaloví diváci, kromě bordela na zemi, žádné další kulišárny neprovádějí. Jest to zvláštní sebeusebrání, metal.
Závislost na technice. Bez elektrické kytary a bicích se neobejdou. Vypnout jim elektřinu, je po kraválu. Ale chlapi si vynalezli techniku, aby jim sloužila. Proč by je měla zklamat? Metal je okamžik, kdy muž tvoří. A muži moc tvořiví nejsou, buďme vděční. Mám ráda metal. Je fantasticky životaschopný, aniž by se musel příliš proměňovat. Jak už se jednou zrodil, vždycky bude. Je kulturou, která je opodstatnělá svým "ksoběsměřováním". Svět sám pro sebe. Mužský svět, černý svět. Krásný.
Žádné komentáře:
Okomentovat