ÚDĚL IV

Jo, klášter, došel jsem tam pěšky. Ne z Norska, kristepane, jsem snad nějakej poutník? Z parkoviště. Asi deset kiláků skoro pořád do kopce. Za sucha milá procházka horskou krajinou. Autem se až nahoru nedostaneš, starosvětská idyla. Přišel jsem akorát k obědu. S sebou v batohu čtyři stovky chesterfieldek. To by ses divil: tabák byl, je a (podle mě) vždycky bude to nejtvrdší platidlo v Evropě! Jen musíš správně poznat, komu ho nabídnout a kolik požadovat do protihodnoty.

Opat mě přijal ve svém kanclu a fakt mu řádně zatrnulo, jakmile mě spatřil. Nekontaktoval jsem ho deset let, a teď si najednou nakráčím osobně (a sám). „Dávno jsme tady o tobě neslyšeli, Grozare.“ (Divíš se té přezdívce? Hm, zpětně mi přjde maličko trapná.) Měřil si mě v pohodlném světle, zatímco já z něho viděl akorát siluetu, ta ovšem sama o sobě stála za to. Je ode mě starší asi o patnáct let nebo tak, nevím jistě, ale málem bys to na nás nepoznal.

„Cave, adsum. Dokonce s atraktivní nabídkou," střes se, jsem zde, to je latinsky, opřu se ve starodávném stylovém křesle a očima odlupuju třísky, co trčí z hrany jeho bytelného psacího stolu.

Ještě jsem ani nedomluvil, a už mě načet do poslední synapse, kurva, to bych taky chtěl mít tolik času, zavřít se do takovéhle vychytané školy a v klídku si kontemplovat a rozvíjet své dovednosti a učit se nové, k tomu nic neriskovat, nulový stres, žádná politika, žádnej zkurvenej kavkazskej kriminál, navrch bych v posteli protočil všecky přítomné ženské, co by byly aspoň trošku k světu, hernajs, vykutil bych si na to otáčecí kalendář, aby si žádná nemohla stěžovat, že jsem k ní nespravedlivý. Už se vidím: šéfoval bych tomu jedna radost a časem bych tam přenesl celé zázemí ze Severu a vytvořil kompletní invokační centrum. Ach, ano, měl bych zájemce o studium z celé Evropy, cenu bych stanovil pořádně vysoko, systém stipendií pro mimořádné talenty, a osobně bych si z uchazečů vybíral, koho chci. Jo, to by byl ráj, to bych pak taky uměl nahlížet do hlavy kdekomu se mi zlíbí.

„Pokud jde o mě, jseš tu zbytečně,“ řek klidně, jak by mluvil k vánkem zčeřené hladině. Naivně jsem se toho hned chytil a začal vyjednávání, ale moh jsem mu říct něco, cokoli, co by předem neuhod? On kdysi býval první Séthův velekněz. Slyšíš dobře, první! Výkvět celé německé školy. Hrome, a to mu mám věřit, že celej Séth pověsil dávno na hřebík?! Že rezignoval na veškeré evropské kořeny a přesedlal na zen-buddhismus nebo osho nebo kýhočerta co to za pseudovýchodní magořiny? Leda hovno! Na vlastní pěst rozjel proces, kterej nebudu popisovat. Ale řekněme, že riskuje krk. Náš Řád nemá konkurenci už pár desetiletí. Hlavně proto, že ji nesnese.

Kdybych si dřív uvědomil, kdo mi sedí naproti, moh jsem si ušetřit ten trapas. A zatím naivně sázím argumenty v domnění, že je chce slyšet, německá slova o výzvě a zodpovědnosti, sázím je jak buchty na pekáč a on na mě hledí mlčky, a tím ze mě dělá idiota a já v ten moment jsem fakt idiot, kdybych se místo toho řečnění, co já vím… třeba pověsil z okna za nohu, byl bych si počínal moudřeji.

„Já nemám zájem, příteli.“

„Nejsme přátelé, ale můžem to změnit… Séth má, a dokud budu naživu, tak garantuju, že i bude mít v Radě a v celém Řádu své pevné, nezastupitelné, neoddiskutovatelné místo…“

Skočil mi do toho: „Šetři dechem. Ona čeká.“

Přisámbů, že tahle slova se mi vryla do mozku. Šetři dechem – ona čeká…

Promiň, je v tom něco, co mě vždycky donutí se odmlčet. Hlavně mě mrzí, že jsem mu zkoušel lhát, což na mě vždycky poznal, sotva jsem se k tomu přichystal. To bych musel nejprve krutě skvěle obelhat sám sebe, upřímně věřit, že Séthův kult patří do našeho Řádu. Je to pitomost. Taková znouzectnost, přimíšenina někdy ze sedmdesátých let. Vždyť říkám, že rozklad Organizace se vleče už nějaký čas. Co já vím… Nevím. Možná už celá staletí.

Ptáš se mě na ni, bratře Slováku, a já nevím, co říct, aby to nevyznělo moc sentimentálně. Sotvaže mi došlo, koho má na mysli, zakrojil se mi neviditelný nůž až do kostí. „A kurva,“ projelo mi hlavou při pomyšlení, že Opat si mě prohlíží, aby vyčíh byť jen náznak myšlenky, že bych se odsaď v tichosti vytratil, a tím se jí elegantně vyhnul. Vytanul mi v hlavě obraz, její tělo, její obličej, ty vyděšené oči malé, tupoučké prosebnice. Co tu, kurva, celých deset let dělá?! Můžeš mi to vysvětlit? Je snad Opat magor, že ji tu drží?!! Už jsem si hovno pamatoval, co jsem jí tehdá ve svých pošahaných dvaceti letech napovídal, snad jsem jí řek, že se pro ni vrátím nejdřív za hezkou řádku let a že naprosto chápu a ctím, když tak dlouho nebude čekat a odejde z kláštera a zařídí si svůj život, jak se jí bude líbit. Já teda v ten moment doufal, že jsem byl řek něco takového, že jsem nevypustil z huby nic, co by ji muselo zatvrdit v nesmyslných nadějích, eh, normálně si prostě nevzpomínám, je to, kurva, už celých deset let. Pamatuješ si snad ty, cos dělal nedělal před deseti lety? Tos byl ještě v klídku v Košicích, ne? U ženušky, u rodinky. Ne, nevyzvídám, nemusíš odpovídat. Ale určitě jsem s ní nespal! To vím jistě! To bych si pamatoval.

Mno, únik nepřipadal v úvahu, jsem tu přece hlavně proto, abych nakupoval, říkal jsem si. Co, Opata? Eh, to těžko, ten se nedá koupit. Ale z hlav jeho žáků jsem chtěl vytáhnout něco inspirativních informací. Požádal jsem o ubytování na týden. Řek mi, že nepřipustí, abych tam jen zbůhdarma okouněl a kul pikle proti vší slušnosti. Jestli prej tam chci pobýt, mám zacálovat aspoň dvanáct dní a zapsat se na kurzy. Mentora jsem odmít hned ze startu, řek, že jeden krok stranou, a osobně si mě přiváže na řetěz. Na to stejně nedošlo, nezdržel jsem se nakonec víc než dva dny. Možná škoda. Zahrál jsem si na sponzora a zaplatil rovnou za tři cykly, fásl klíče od své cely (jak se po staru pěkně říká) a sotva jsem hodil batoh přes rameno a sáhl na kliku, zastavil mě:

„Jseš tak drzej, nebo hraješ idiota? Žádné návykové látky zde nejsou povoleny, synu.“

Otočil jsem se po hlase. Jasně. Rentgen místo očí. Ukázal prstem na horní desku kartotéky, musel jsem vysázet všechno kuřivo ke skartaci, i tu načatou krabku, co jsem měl v kapse. Ty asi kouříš dost, co? Ne, v pohodě, jen kuř, já se nepřidám.

„Skvěle,“ nespouštěl mě z očí, „a buď rád, že tě na úvod nedám zpráskat, fili mi.“ Kurvadrát, říkám si… být na jeho místě, víš, tu funkci, to místo, ty jeho schopnosti… bratře Slováku, věř mi, kurevsky bych si to užil!

Sotva jsem zahnul přes dva rohy do křížové chodby, víš vlastně…? Ale víš, jasně, vy na tom východě jste všeci kresťania, že… táhl se tam takovej pěknej běhoun s vysokým chlupem, kterej jsem drtil svou těžkou trackovou podrážkou, narazil jsem na ni, div že jsem ji nesejmul, jak mi batoh sjel náhle z ramene. Šok z toho, že ji tu mám tak náhle před sebou, přesně ji,  a zároveň údiv na tím vším, co tady nehrálo. Moc věcí. Těch deset prošlých let se někde muselo projevit. Hodně zhubla například. Skoro bych řek, že jí někdo kompletně vyměnil tělo. Co já na ní moh vlastně poznat… Jen to, že je to ona a že se, kurva, nevzdala. Tak tam stojíme, vzájemně na sebe valíme oči, je krátce po poledni a já mám normálně solidní hlad, stejný jako teď, ale jestli bude zas ta přesolená gulášovitá sračka, přísahám, že začnu vraždit!

Dívat se, jak odcházíš… Sotva jsi přišel. Jak se Ti do zad opírá slunce (ne dost horké, aby obměkčilo kámen), jak samozřejmé jsou Tvé kroky, cesta se stáčí, brzy Tě ztratím mezi stromy. Zmizíš beze zbytku. Čemu mě má naučit tato tvrdá lekce? Vše, co jsem nabízela, jsi mi hodil pod nohy. Ranní vítr čechrá suchá stébla, Tvá silueta je stále menší. Vzdálenější. Z oranžového batohu na Tvých zádech už jen tečka proplouvající řídkým křovím. Stát a dívat se – jak s sebou cynicky odnášíš Smysl, jímž jsi mě měl přece obdarovat.

„…a nikdy, nikdy se mu nevěšte na paty, chce-li odejít!“

V ten jistý okamžik se soudnost odvrací a já se musím rozběhnout a popadnout Tě oběma rukama a rvát a žadonit, musím, trapná a pošetilá, otravná a hloupá, nesnesitelně dětinská, přece… Přece nemůže být Vesmír tak beznadějně bohaprázdný!!!

Doběhla jsem Tě na štěrkovaném prostranství. Nezapomenu nikdy, jak ses otočil, nechal mě přiblížit se sotva na tři metry, dokud mě nezastavily Tvé přísné oči.

„Koukej mazat zpátky, ti řikám!!“ Zasloužila jsem si tak nepřátelský tón, Zatvrzelý? Dokonalý. Nedostupný.

„Já… Čekala jsem DESET let!!“

„No, já se tě o to neprosil, že.“

Říkám si, komu z nás se v tu chvíli oči rozšířily víc.

„Co mám teď dělat?!“ Skutečně jsem si myslela, že nedáš-li mi novou naději, nezůstane mi v životě už vůbec nic? Chvíli ses rozhlížel po okolí, jako bys hledal inspiraci.

„Co na to říct… mám své úkoly...,“ obličej se Ti vykřivil do výrazu upřímného váhání, „zkus - Ne. Prostě na mě zapomeň. To bude nejlepší.“ Krátké pokývnutí na rozloučenou a jdeš pryč. To je všechno? Všechno?!!!

Těch pár kroků, co jsi ušel, jsem přeletěla takřka neslyšně v jediný moment; a už bych Ti byla visela kolem krku, kdyby ses  jediným prudkým chvatem neohradil. Máš reflexy válečníka, můj nejdražší. A stisk jako kovářské kleště.

Pár sekund jsi mi drtil levou rukou pravé předloktí. Všechny kosti v těle bych dala, abys zůstal. Zchladils mě pohledem a propustil ze sevření.

„Mám tě snad přivázat ke stromu?! Nech mě jít!“

Ach, dívat se za Tebou, jak odcházíš. Duši bych upsala, abych to nemusela prožít. Jen okamžik tam stojím a nahlížím Propast, jež se mi otevírá co brána mých zítřků. Ne! Já už nejsem ta vyděšená plachá holčička, již jsi tu ponechal před deseti lety. Mé srdce dnes něco váží a mé zbraně – nebudou se Ti líbit.

Jo, během těch dvou dnů jsem si s ní odseděl pár konverzačních chvilek. Ne, nechápeš mě. To, co z ní na mě přecházelo, když se na mě dívala, se mi nelíbilo ani za mák. Hodil jsem trochu sondáž mezi osazenstvem, dal důkladnější řeč se sklepmistrem (to ale není totéž co vinař), nakonec jsem se přesvědčil, že jiný klenot než Opat  tu není (a ten na mě stejně sere, aby mi pomáhal zachraňovat germánskou větev Řádu, natož nějakou jinou), řek jsem mu akorát o své další cestě, řek mi na to, že jsem magor, a že na mým místě by zůstal v klášteře, šel trochu víc do sebe, než se hnal do světa furt pryč, připravil se na zkoušky… Jenže já se nechci zastavit.

„Mě nezastaví vůbec nic, brácho,“ řek jsem mu, když jsem se s ním loučil. Je ti asi do smíchu, bratře Slováku, když mě potkáváš tady v téhle svinské díře, kde hniju už přes měsíc. Však se neboj, už jsem učinil jistá opatření, budu venku natotata, phe.

Mno. Jednu věc jsem se tam na Jihu přece jenom naučil (a už z toho pohledu tam ten strávený čas nebyl pouhopouhou ztrátou), nikdy žádný ženský nic neslibuj! Dokonce i sám Opat se za ni přimlouval. Co si sakra mysleli, že ji potáhnu s sebou? Že si ji pověsím na krk nebo co? Kdyby se mi chtělo lhát (ale před tím chlapem s rentgenovým zrakem nevím nevím, jak bych pochodil), řek bych, že se pro ni vrátím na zpáteční cestě vodsaď.

„Jseš akorát magor,“ řek mi Opat, to už jsem asi říkal, že, „jseš magor, na Kavkazu si akorát vylámeš zuby. Neumíš ani rusky, nemáš kontakty, nemáš doporučení.“

„Jen se smějte invokátorovi, ještě vím, co na mafiány platí.“

„Kult ohně si nekoupíš, i kdyby ses z posledního vydal.“ Proč jsou, ksakru, vždycky všichni chytřejší než já?

„A na ni zapomínáš.“

Zahleděl jsem se na něho, „Jako proč?“

„Je to tvoje chráněnka, vysereš se na ni znova?“

„To nebudu komentovat,“ poznal jsem, že v tom dusném jižanském hnízdě trčím kapku přesčas. To mě chtěli vydírat či co? Já nevím. Dělal jí snad advokáta? „Když ti na ní tak záleží, tak se o ni postarej sám, kámo, já mám důležitější poslání!“ Řek jsem mu to dobře, co myslíš? Chápej, pětkrát jsem ho na závěr žádal, aby mi aspoň nějak vypomohl s mojí misí, když už odmítá výpomoc Řádu jako takovému. Ale furt mlel o tom, že mám radši zůstat, studovat, že má se svou školou dalekosáhlé plány, dokonce chvíli blouznil, že by tam přenes celý řádový Archiv a vybudoval centrální knihovnu, že severské větve se stejně nezvratně rozpadají, Organizace se prý nedá zachránit, jen její vědění: zakonzervovat na bezpečném místě (rozuměj: jeho místě), dokud nedoroste nová generace mágů (rozuměj: generace jeho vlastních žáků), hernajs, místy jsem měl pocit, jak bych se bavil s nějakým samozvaným magickým diktátorem.

„Žene tě jen slepá vášeň, příteli.“

„Tak podle tebe jsem už slepý?!“

„Zoufalý. Kam se rozběhneš po fiasku s Kavkazem? Do Asie?“

„Směj se mi, jak libo. Třeba je můj úkol bláznivý. A třeba při jeho plnění zdechnu. Ale aspoň jsem se pokusil ten Rozklad zastavit, na rozdíl od někoho!“ píchnul jsem ho prstem do břicha, než se stačil ohradit, a vyrazil jsem ze dveří. Zas pěšky, jak jsem prve přišel, s poloprázdným batohem přes levé rameno, sejdu sotva na první poštěrkovanou rovinku, když si všimnu, že nejsem sám. To ona za mnou vyběhla. Jak děcko za fotříkem, že nedostalo pusu na rozloučenou. Zahnal jsem ji velmi rychle. Ale neříkám, že nebyla hezká, zkrásněla za ta léta velmi solidně, zajímá-li tě, jestli bych ji šukal, neříkám ne. Ale mám já čas na takové kraviny? Si piš, že nemám.

Ačkoli tady v týhle noře se může jevit, že mám času hromadu. Iluze, kámo ze Slovenska. Dávám tomu nejvejš měsíc. Nejvejš!

A teď pro změnu mluv ty, já si lehnu tady na tuhle lavici, zavřu oči a budu dělat, že poslouchám, hm?

                „Kam, sakra, tak cílevědomě odchvátal?!“ nervozně zpovídám Opata v jeho kanclu. Když vidí, jak se mi třesou ruce, „Ázerbajdžán,“ povídá, tím mi náladu moc nezvedne, Ázerbajdžán??! Kde to, kčertu, je? A co za poklad tam jako hledá??

                „Neměl jste ho nechat odejít!“

                Opat se na mě dívá dlouze s tou mírnou převahou, pro niž nelze nemít slabost, „To jsem ho měl tady strčit pod zámek? By mě zajímalo, jak bys pak lámala jeho vztek.“

                No jasně, strčit Tě hladce a nemilosrdně do igeliťáku! Přiznám – můj osobní zlepšovák. Je až s podivem, jak z toho kousku plastu za oknem magikové šílí. Dva tři týdny, a dá na modlení i zapřisáhlý ateista.

                „Kdepak, tenhle má řádně tvrdou hlavu,“ otevře horní zásuvku kartotéky, z krabičky chesterfieldek mi nabízí cigaretu, již si nechám připálit – a opatrně saju dým, já nekuřák, když ne teď, tak kdy? Snad je na mě žalostný pohled. Cítím své svraštěné obočí a tlak v čele, pevně skousnuté čelisti. Všecko je špatně, těžce špatně.

                Nasadí měkký, chlácholivý tón: „Potřebuje čas. Pár let, řek bych.“

                „Pár let?! Jakých pár let, jsem připravena teď!!“

                „Ecce,“ praví moudře, taju pod tíhou jeho zsinalého klidu. Seknu sebou do křesla a umíněně kouřím, moc mi to nejde. Co na tom všichni mají – je to tak divné, když se člověku kouří z hlavy, vypouštět dým, jak by v nás hořel nějaký nepatřičný oheň. K tomu ta šedavá pachuť. Opat mi podsune černý popelník, kam to típnu.

                „Pár let. Zastavit se, přemýšlet. Cvičit, trochu studovat.“

                „Rok, dva?“ chytám se přízračné naděje, byť vím, jak je iluzorní.

                „Za rok za dva ho stihnem akorát nasrat,“ teď si zapaluje sobě, „to víc,“ dívá se na mě přes chomáč řídnoucí mlhy a jeho oči se mě ptají: Jak dlouho ještě vydržíš čekat?

                „Pět let,“ říkám pevně, „dejme mu pět let,“ to mi bude už dvaatřicet, letí mi hlavou, tvary mi povadnou, vráska kol úst se prohloubí, rysy ztvrdnou, a to, co ve mně za tu dobu, tuším, naroste: touha! Až se otevřou dveře Tvé cely, chci vidět, jak obstojíš: buď mě srazíš na kolena silou své integrity, nebo Ti urvu hlavu, příteli!!

                „Pět let,“ opakuji. Víc po mně nemožno žádat. Nemožno.

                „Pět let,“ potvrzuje Opat a dívá se odhodlaně znovu s tím sebejistým úsměvem, hned vím, jakou strategii promýšlí. Inspirovaně se zahledí do stropu. Pátrám ve spikleneckém výrazu jeho tváře. Myslí na Žluťáska? Ten odjel před týdnem.

                „Ne,“ odpovídá mlčky, „za pár dní čekám ty nadšence ze Slovenska. Budeš mi zas tlumočit, že,“ mírný úsměv, „je úžasně milé, že jsou stále tak plni elánu, tihle začátečníci jsou k nezaplacení, berou každou misi nesmírně vážně. Za každý úkol jsou tak vděční.“

                Když vstávám z křesla a mířím ke dveřím, s tím nehorázně lahodným pocitem, jak Tě mám v hrsti, aniž bys to tušil, napadá mě, zda není příliš kruté nechat Tě hnít v jedné cele ve vzdálené zemi takřka bez podnětů. Nedosycenost je podmínka sebeusebrání, tolik se toho potřebuješ naučit, můj milý, snad pro Tebe chystá Opat metody drastické natolik, že propláču řadu nocí, co modlitbu za hloubku Tvého utrpení. Neboj, nepřipustím, abys trpěl zbytečně. Jen co si Úděl žádá. Rok, dva, projdeš si osobním peklem (pak nějaký příslib naděje, materiály ke studiu…), toho Tě nelze ušetřit, dokud se nezbavíš nezdravého Lpění. Já budu tady, můj drahý. Tvá královna, Tvá sudba, Tvá trofej, pane, počkám.

                Když beru za kliku, Opat mě vyprovází slovy, „Nepřestane mě fascinovat, jak se vy ženy o ty parchanty vždycky tak strachujete. Na světě jsou i jiní muži, Agnes.“

                Snad je to zbytečné, ale pro úplnost s úsměvem, již uklidněna, odvětím: „Jenže žádný není jako on.“

                Usměje se v odpověď a pak oba vyslovíme naráz očima: „Chvála Séthu.“