Dům u jezera IV

Studená a zlá je voda, když tady nejsi. Nevýslovně opuštěný je náš dům u jezera, zrádné a tiché větve černých stromů kynou mi v ústrety. Absurdní prázdno provane přes práh, kudy vcházím zabalena v měkké osušce. Pak stojím uprostřed nepřátelské kuchyně, stojím dlouhé minuty neschopna pohybu, jak by mě naložili do paralytického rosolu. Tak sevřené mám srdce, když tady nejsi.

     Věděla jsem, že budeš průběžně odjíždět a přijíždět, však taková byla dohoda a já s ní počítala. A stejně nyní obtáčí vlákno úzkosti, již vypocují jedovaté stěny, osamocenou kořist. Drtí mě samota, jíž jsi mě zanechal, tak záhy, tak nestydatě. Ach, Saidé, zase a znova musíš upřednostnit kdejakého švába, a co bude se mnou, to tě netrápí ani za mák!

     Nehraješ fér. Neumíš to. Nechceš.

     Tak co, budu tu stát do večera? Nutno učinit na sobě jisté násilí a začít fungovat. Držím se tréninkového plánu bod za bodem, jen šidím jídlo a volný čas nahrazuju vyklízením hasičárny (ach, zde bude ještě mnoho práce, než se vyčistí, s některými břemeny ani sama nepohnu), navečer je cvičná štola aspoň základně průchodná – o to zanešenější moje plíce. Po setmění brouzdám internetem, usazena v jednom nanicovatém baru, pozornost pupkatých džentlmenů mi však nedělá dobře. V noci pak (stále dle svého výkonného plánu) běžím domů po zanedbané cestě okolo lesa – a ty čtyři kilometry mírně z kopce nejsou dost, aby mě utahaly, přesněji: nejsou dost, aby utišily bolest, jejíž záchvaty mě uvrhají do pláče. To by si jeden div nevyrval srdce z těla. (Vážně jsem použila obrat „domů“?)

     A v naší budově u jezera nemohu usnout, ze stěn jako by vzlínalo vápenné mléko a matrace je cítit zánovní gumou. Snad mě tu démon Úzkosti zadáví?

     A tak někdy po půlnoci hrabu ve skladišti firmy, která obchoduje s nábytkem, a mezi krabicemi hledám… Ha! Jsou tady!

     Místnost, kterou jsi nazval dodžo, měním na osobní zrcadlovou kapli. Měli jich na skladě dost, abych obložila všech dvanáct metrů stěn. Vysoké nebe vymetlo oblaka už před pár hodinami, a laskavý měsíc pouští sklepním oknem jeden moudrý prst – a v tomto magickém vláknu sedím na patách a hledím na svůj odraz a odrazy odrazů, já Agnes, zmnožena tisíckrát, hlídám své zkřehlé a zraněné já, až mě prostoupí únava, uléhám mezi zrcadly. A říkám si, že jestli takhle vypadá má první osamocená noc zde v domě u jezera, tak se něco musí rychle stát. Ano, NĚCO se musí stát, a to RYCHLE. MUSÍ se stát… jinak tady uhynu. A to si říkám, dokud neusne mé do černých šatů oděné tělo v opalizující záři měsíce. Dokud neusnou všechna má šedavá těla.