VYVOLENÍ II

Od včerejšího večera poprchávalo. Drobné kapénky páchnoucí vody hýčkaly starou dlažbu, jejíž holé kamenné hlavy čněly k hluchému nebi. Tmel ze spár mezi nimi dávno chyběl, rozežrán kyselými dešti. Na sever k horám mířila malá karavana. Pět mladých lidí, shrbených a zahalených do černých igelitových kápí. Tři táhli dvoukoláky naložené zbožím a batohy, zabalené v plachtách z PVC. Hle, jak smutné procesí stěhuje část nejdražšího jmění. Pomalu, rozvážně postupují dolů po cestě poseté shnilými krámy, vyhýbajíce se výmolům a hlubokým průrvám v žalostném dláždění.

Ze zvonice má člověk opravdu všechno jak na dlani. Agnes zapálila louč a zachumlala se do husté vlněné pleteniny. Pochmurná delegace se zvolna ztrácela za clonou jedovatého mžení, jež zvolna ustávalo. Saidé se vydal už před hodinou s menší skupinou do bludiště uliček. Vyhledat Koňského dědka a dojednat s ním zápůjčku aspoň jednoho z jeho valachů. Podle všeho dědek zase nad ránem šmejdil po městě. Saidému osobně by to bylo jedno, ale chlapi ze Stanice to viděli neradi. Jejich základna, jejich město, jejich teritorium.

„K čemu ty tajnosti, příteli,“ pronesla smírně ke schodišti, jež zaznívalo blížícími se kroky a polohlasým supěním. Sám velitel bezpečnosti, jak se rád tituloval. Prošel ztěžka kolem ní a zhasil louč.

„Zbláznila ses? Žádné světlo na zvonici! V noci ani ve dne!“
„A už vůbec ne otevřený oheň,“ doplnila ho.

Opřel se pravicí o zeď a nahnul se k oknu, před nímž seděla. „Kdyby bylo po mém,“ začal zvolna, hledě přitom do vlhké mlhy k horám, „vypadla bys ještě včera večer. Když už jsi ale tady,“ tón hlasu nezakrýval, jak mu její přítomnost pije krev, „taky si mákneš.“

Agnes polilo horko v očekávání něčeho neblahého.

„Pomůžeš ve skleníku nosit vodu. A to tak, že hned!“ natočil k ní masitý obličej s tetováním kolem očí v barvě usedlé krve umrlců. Na tuhle chvíli čekal bezmála dvanáct hodin. A dočkal se. Saidé je pryč, holce nezbude než poslechnout. Ostatně nevymyslel pro ni nic ponižujícího. Dolovat ze studny vodu a nosit ji do kuchyně a lázně byl dennodenní úkol na pár hodin. Z nějakého nikdy nevysloveného důvodu se voda považovala za ženskou starost, zatímco muži si brali za úkol obstarávat palivo.

„Mám ti to snad dát písemně!“

Agnes se zvedla a zamířila ze schodů. Vztek jí hnal krev do hlavy, ale vazoun si pro „donucovací prostředky“ nechodí daleko. To si stihla všimnout. Taky se bere děsně vážně. Dáš mu najevo, jak tě sere, a máš po srandě. Sestupoval hned za ní, aby si ohlídal, že splní, co jí uložil. Co teď? V horké hlavě se rychle klubaly zaječí úmysly. Pracovat teda rozhodně nebude! Nosit vodu… Chtějí z ní sedřít kůži? Nepatří k nim a rozhodně se nesníží na úroveň řadového člena Stanice. Bydlet s nimi? Jíst? Nosit vodu, chystat, uklízet, obstarávat, hlídat děti? Chodit na sběr? To byla vůbec nejoblíbenější činnost tady. Rabovat domácnost za domácností, kanceláře, obchody, univerzitu, nemocnici, dokonce galerie, budovu soudu, radnici a staré muzeum, prolízat domy od půdy po sklep, ulici za ulicí, vzít, co se hodí. Ne, nikdy se k nim nesníží! Ach, kdybyste jen věděli, vy pošetilí…

*  *  *

Jejich odhad nebyl úplně přesný. Městem nešmejdil Koňský dědek, nýbrž malý kluk, asi dvanáctiletý, kterého neznali. Postupoval pomalu, probíral se veteší zaplevelenou hlavní silnicí na jižním svahu a za uzdu vedl unaveného tažného koně, obtěžkaného velkými žlutými vaky, do nichž chlapec ukládal nalezené poklady. Sbíral snadno tvarovatelné dráty, nářadí, provazy a podobné krámy. Taky drogistické zboží, ale největším úlovkem byl perlový náhrdelník, jejž objevil ve velkém domě až úplně dole u staré tržnice. Zabalil ho do šátku a strčil do kapsy, ale neodolal a každou chvíli se zastavoval, aby se šňůrou lesklých kuliček znovu pokochal.

V jednom takovém okamžiku ho přepadla dvoučlenná hlídka. „Hej, kluku!“ V poslední chvíli se chlapec otočil, poděšen nechal otevřená ústa, v prstech sevřel perleťový poklad.

„Kdes vzal toho koně?!“ statný blonďák zmáčkl drobnou ručku, hošík sykl a udidlo pustil. Zíral na oba muže, sotva dvojnásobného věku, než byl sám, ale neodpověděl. Ten druhý se k němu shýbl. „Neumíš mluvit, co,“ uchopil dětskou bradu, chlapec ucukl, mužská ruka hmátla po útlé paži, dítě se rozkřičelo. Sytý řev brzy přešel ve vzlykot, žádné artikulované zvuky, ani náznak.

„Nemluví, parchant jeden,“ zacloumal blonďák mimoděk uzdou. Apatický valach jen zafrkal.

„Hele ho, zloděje,“ škubnul ten druhý perlami, které se do drobné hrsti už nevešly. Děcko ale nepustilo, škubnul znovu, nit se přetrhla, kuličky se rozsypaly, většina se rozutekla dolů po hrbolaté cestě. Nářek ustal, všichni tři zůstali na okamžik zírat na tu perlovou spoušť.

Mladík vytáhl kolt.

„Neblbni, je to malej kluk!“

„Je to zloděj koní! Zajímalo by mě, odkud přitáhl, „hej, synku – ztrať se,“ namířil na něj zajištěnou zbraní. Kluk začal couvat, pak se otočil a úprkem se pustil dolů po silnici.

„Ven z města!“ doprovázel ho blonďákův hlas, „nebo skončíš –“

Za jejich zády stanul Saidé s dvoučlenným doprovodem. „To se mi snad zdá. To už okrádáme i toulavá děcka?!“

„Čorka,“ odplivl blonďák za prchající postavičkou, „tenhle valach patří Koňskému dědkovi. A to nemluvím o těch krámech, co tu sbíral.“

Saidé popošel ke koni a poplácal ho po mohutné šíji. Pak nahlížel do jednoho ze žlutých vaků. „Asi jo, ale jak víš, že k dědkovi nepatří i ten kluk?“

„Nesmysl! Dědek žije sám. Byl jsem u něho stokrát, žádné děcko jsem tam neviděl.“

Stočili se zpátky ke Stanici. Cestou vedli úvahu, jaké opatření by jim pomohlo udržet si trvalý přehled o všech obyvatelích Jižních svahů. Co takhle plošný registr obyvatel a občanské průkazy? Ha ha, ovšem pomyšlení, že by mohli vládnout nad celým územím, vydávat závaznou legislativu a fakticky regulovat život všech bytostí v okolí Stanice, mělo svůj omamný rozměr. Místo výměnného obchodu je třeba zdanit? Vytyčit hranice, vydávat zákony, zajistit bezpečnost, svrchovanost, suverenita, ustálená jurisdikce… vlastní stát, Saidé?

Cizí kluk, hm, ze západu na východ až k horizontu se táhne Spáleniště. Obrovské, smrtonosné, prokleté. Tak kde se tu vzal?

*  *  *

Ačkoli se na první pohled vztahy na Stanici tvářily rovnoprávně, vládla tu samozvaná hierarchie. V kuchyni poroučela paní Magda. Pětačtyřicetiletá žena, výrazně nejstarší jedinec na základně. Před Pohromou šéfovala závodní kuchyni, v čemž ani teď nehodlala ustat. Měla se za všeobecně oblíbenou a uznávanou, každý čin sledoval její osobní důležitost. Vynutila si do své komůrky starý šlapací šicí stroj a přiměla kluky, aby jí ho rozchodili. Po večerech se na něm „dřela“, i když snad neexistoval textilní výrobek, jejž by neměli v zásobě na dobrých dvacet let dopředu. Paní Magda byla pracovnice svědomitá a Saidého či Esovo slovo u ní bylo svaté. Mezi ženami však toužila po statutu z jejího věku vyplývajícím. Komandovala Agnes celé dopoledne, ta nosila další a další kanystry vody, mlčela a zuřila. Dobře míněná moudra paní vrchní kuchařky, že bez práce nejsou koláče a že komu se nelení… by vytočila i mrtvého. Proč ji Saidé u všech čertů nevzal s sebou ven?

Před obědem se konečně vytratila. Ještě tak poslouchat, že koho chleba jíš… Musela to vzít řádnou oklikou k úpatí. V troskách nádražní haly vyhledala své zásoby. Na zbytcích někdejšího nástupiště, oddělena od vyhlídky na město vysokou zdí, rozdělala maličký oheň. Znovu dlela ve svých maskáčových hadrech a vojenských botách, ve kterých byla přišla. Ale neměla už svou dýku, tu pořád zadržovala Esova Bezpečnostní jednotka.

Agnes se opřela zády o zavlhlý brizolit a koukala do plamenů. Snad si nevšimnou, že jim zmizelo něco dřeva, jež měli vyskládané v kapli vedle krbu. Žmoulala pět dní starý chleba. Nebylo jí do jídla, bylo jí do breku. Jaká budoucnost, Saidé? Na Stanici je těžký vzduch. Obyvatelé na sebe nevraží a tvůj velitel bezpečnosti si brousí zuby na místo absolutního vládce základny. Nevšiml sis? Kouká mu to z těch jeho podbarvených očí. Ráno jsi vyslal delegaci na Jižní svahy, obejdou chalupy, nakoupí maso. Ale jejich návrat tě nepotěší.

Za zdí zavrzal šrot, zakřupala suť, v posledních zachovalých zárubních se objevil Saidé.

„Nejsme zas tak hrozní, Agnes, na oběd jsi mohla zůstat.“

„Ovesná kaše s překvapením paní Magdy? Už jsem měla tu čest.“

Přisedl k ní na zelenou karimatku. „Pro tebe,“ otevřel jí dlaň a vložil do ní pár perleťových kuliček, jež nasbíral cestou. „A tady,“ vrátil jí dýku s dlouhou tenkou čepelí. Žádný úsměv ale v odpověď nepřišel.

„Skoro jako bys mě přišel vyprovodit.“

„Neblbni, počítá se s tebou k večeři. Za pár hodin se vrátí karavana, přiveze drůbež.“

Pak vyprávěl, jak koně provizorně umístili do skleníku, nažere se čerstvé trávy, zanechá nějaké hnojivo. A zítra se s ním osobně vypraví za Koňským dědkem, aby věc urovnal.

„Ty se fakt vyznáš. Nic ti nezkazí náladu,“ prohlížela si lesk největší perly.

„Stanice je na vzestupu,“ vzpomněl na požehnaný stav své dívky, „věci jdou dobře. Zásoby jídla minimálně na dva roky a pak… Na Jižních svazích je zdravá půda. Jehličí ji ochránilo. Jen aby taky někdy vylezlo slunce,“ zvedl oči k obloze, „ta věčná inverze mi leze krkem.“

„I Eso je dobrej, hraje frajera, ale je na něho celkem spoleh. Před pěti měsíci přišel o sestru. Prostě se v noci sebrala a odešla přes Spáleniště. Je z tebe trochu nervózní,“ zahleděl se jí do obličeje a další slova pronášel záměrně pomalu, „přišla jsi právě z toho směru.“

Řekla by mu, že Spáleniště je obrovské, jak sám tuší, zamořená krajina, kde raší toxický lišejník a prohánějí se divoké zrůdy, zbytky zubožených savců zaživa uhnilých. Ale není nekonečné, přejdeš ho za pár dní, jen musíš mít zásoby, odvahu a dost sil. Dávat pozor, kam šlapeš a vůbec se mít na pozoru. Nedopustit, aby se tvé naděje vpily do jedovaté půdy, aby ti kůži poleptal kyselý déšť a tvé svaly se rozpustily ve shnilých kalužích. Aby ti obličej rozežraly jehličky smrdutého popela, jenž přichází ve větrných poryvech, agresivní a lstivý. Několikadenní pouť, sebere ti slova. V obsažném mlčení pozorovali skomírající oheň a zaposlouchali se do dávno odeznělých zvuků nádraží.

*  *  *

Ke kostelu se vrátili právě v okamžiku, kdy tříčlenná Bezpečnostní jednotka vlekla neznámé mátožné tělo. Ze zahalených obličejů jim koukaly jen podezíravé oči.

„Co je tenhle zač?“

Muž asi třicetiletý, zanedbaného zjevu, ohromný jetý kabát, špinavé vlasy se mu lepily na tvář, měl nepřítomný pohled, a když ho lapli kousek odtud, sotva se vlekl.

„Tak mluv!“ pustili ho u schodiště. Těžce hekl a vrávoravě se obracel ke kamenným stupňům.

„Je zfetovanej.“

Saidé si přetáhl šátek přes obličej a vyměnil své kožené rukavice za žluté, gumové. Přiklekl k nečekanému hostu, uchopil jeho hlavu do obou rukou a natočil směrem k nebi. Reakce přítomných prozradily úlek. Muži sykli, z ženského hrdla vyšel krátký výkřik. Pískovcové sochy světců na římse kostela jako by se zachvěly odporem. Saidé se nepohnul, jen na moment zavřel oči. Muž měl ústa rozežraná až k bradě. Odhalená čelist bez rtů a všech předních zubů dala tušit zbytky jazyka ve svých útrobách.

„Nažral se toho slizkého lišejníku, idiot!“

„Kudy přišel?!“ Saidé zvýšil hlas.

Muži mlčeli a jaksi automaticky se všichni podívali na Agnes. Před jejich zraky pomalu couvla. Všimli si, ach, moc dobře si všimli, jak se na cizince prvně dívala.

„Neznám ho,“ pronesla tiše v posvátné hrůze z živoucí mrtvoly.

Chlapi se po sobě významně podívali. Pak promluvil blonďák. Pevně a rozvážně: „Přes půl roku jsme tu sami. Žádná návštěva. Ani noha. A teď najednou,“ přecházel očima z Agnes na Saidého, „za poslední dva dny je tu už třetí. To se mi, kurva, nechce líbit.“

VYVOLENÍ I

První kapitola jedné z mých nejlepších próz. Z roku 2012. Dedikována Saidému, jenž byl inspiroval hlavní postavu.

Nebe bylo kalné. Tupá mračna se odrážela v kalužích na cestě. Těžkým vzduchem se neslo ticho zmrtvělého města. Kdysi města. Vítr houpal strženými dráty, prohnal zbytky záclon ve vymlácených oknech. Opuštěné domy, stokrát přeházené zařízení dřív úzkostně udržovaných interiérů.

„Pěkné místo sis vybral, příteli,“ řekla si pro sebe otírajíc o obrubník podrážku potřísněnou koňským trusem. Kdo by pomyslel, že se naše civilizace navrátí ke koním?

Agnes stoupala ulicí, jejíž vylámaná dlažba vyprávěla přes dva roky starý příběh zoufalého násilí, hromadné paniky, urputné vůle přežít. Kdo zaleze, vyhraje, platilo tenkrát. Pokud máš to štěstí, že zalezeš dost hluboko, aby tě nevyhmátli. Bylo nabíledni, že právě urputnost měla na svědomí nejvíc zabitých. Ten odvěký paradox. Člověk, což o to, člověk je silný, dovede si poradit, postará se o sebe. Ale lidi – ne, lidi jsou ztraceni. Nedají si pokoj, dokud se vzájemně neuhryžou. Hleď si svého, zařiď se pro sebe, nikomu nevěř.

Kráčela a s každým metrem přibývalo krámů, shnilé veteše nakupené snad kdysi do naivních barikád. Nábytek, zbytky lešení, cihly, kusy těžkých strojů. K čemu teď by byly stroje? Co není z masa, to nepracuje. Opuštěné vředy dříve tak sebevědomé civilizace.

Na obzoru se mihly dva stíny. Vida, už o ní vědí. Neubránila se úsměvu. Tak je to přece pravda, setká se s ním. Po tolika letech. Bude na ni zírat, překvapen tím náhlým štěstím. Krev v mladých žilách se rozproudila rychleji, tělem se rozlilo teplo, srdce se sevřelo. Měl by to mít s větší parádou, napadlo ji, když se zadívala na svůj odraz v zašlém skle ještě netčené výlohy. Uchopila dlažební kostku a ranní vzduch zařinčel skřehotem sypajícího se skla.

Ještě neuvykli diplomatickým návštěvám, sledovali ji dobrých třicet minut, aniž by se odhalili. Snad ani nechtěli uvěřit, že by mohla být sama (!). Co na ně zkouší, že rozfláká výlohu, jejich základna, jejich město, takže jejich výloha. Že se převlíká do šatů jak za časů bezstarostných pubescentních večírků, že krade z obchodu rudé střevíce. Jejich střevíce. Pozorovali toho rozmazleného vetřelce, copak naivní blondýny nevyhynuly? Kdo si dneska může dovolit se takhle bezstarostně strojit, v obsazené zóně! Nemohla snad předpokládat, že by tohle město zůstalo natrvalo opuštěné. Zírali na ty rudé boty, na tu nestoudně jistou chůzi spletitými uličkami. Nechali ji přijít až ke kostelu. Autentické barokní jednolodí napojené na zbytky někdejšího kláštera, dříve chlouba katolické církve, kolik to stálo vyjednávání, doprošování a organizování, peněz a peněz. Zrestaurovat sochy, zpřístupnit kapli, opravit fasádu, pořídit velký zvon. Ani za pohnutých událostí posledních let neztratil ze své majestátnosti, jen pískovcové schodiště před vchodem se drolí. Hezky sis to vybral, bratře, baroko, může být něco méně vkusné? Sám papež prý stavbu před drahnou dobou pochválil, ach, malicherné obzory církve, nakonec Satan máchl ocasem a sežehl půl kontinentu na uhel.

„Co jsi zač, že si dovoluješ demolovat naše město?!“ postavil se před ni plešatý vazoun s divokým tetováním kolem očí. Garde mu dělali dva chlapci sotva kolem dvaceti, měřili si ji drsňáckým zrakem. Agnes zacukalo v koutcích úst. S ramenou jim splývaly černé pláště, jaké si před Pohromou oblékali jen fanoušci historického šermu.

„Zaveď mě ke svému vůdci,“ řekla pevným hlasem, samotnou by ji nenapadlo, že si situace vyžádá tak teatrální průběh. Jenže tihle machři mohli za tu dobu, co se tu schovávají, uvyknout hře natolik, že si ji zvolili za novou realitu.

„S vůdcem právě mluvíš,“ namítl blonďák zkraje. Rozložitý pořízek k ní pokročil nebezpečně blízko. Snad aby ji uzemnil váhovým rozdílem, který musel být trojnásobný.

„Ty hadry nejsou tvoje!“ uchopil ji za rukáv těch pěkných červených šatů s prošívaným lemováním, stisk špinavých prstů nakrčil lehkou látku a zcela nedvorně stáhl ženskou paži. To už si dovolil trochu moc, zaslechl CVAK – v ten mžik strnul. Chlapci se rozpačitě chopili svých původně snad policejních koltů. Tenká dlouhá čepel elegantní dýky kotvila těsně před jeho zbytnělým mužstvím. Že by skutečně mohla bodnout? Od muže by se toho nenadál, zjevně se má ještě co učit.

Přiblížila ústa k jeho uchu, těsně jako při polibku, a zašeptala: „Saidé mě očekává, skopová hlavo!“

*  *  *

Z kostelní zvonice byl královský výhled do tří stran až k obzoru a na sever k horám. Saidé tam chodíval za těch posledních pár měsíců, co byla Stanice provozuschopná, skoro denně. Sedával na trámech zády k největšímu zvonu. Hodiny vydržel koukat zahnědlým oknem do krajiny. Samotu a ticho nacházel v malé, dřevem obložené místnosti. A ano, když pocítil, že ze dna prosakuje úzkost a pochybnosti, přišel sem a rozmlouval s těmi třemi zvony. Dotýkal se jejich pláště, prsty stíral prach z latinských nápisů, tak prosil o naději. Obvykle se mu jí dostalo vrchovatě, pak vylezl po vachrlatém žebříku až nahoru na ochoz a v poryvech studeného větru sondoval okolí, neblíží-li se snad odněkud nebezpečí.

Dnes zašel na zvonici hned zrána, sám nevěděl, co ho vytáhlo z teplé postele. Jeho spolunocležnice se protáhla, pak se schoulila na levý bok. Políbil její štíhlou šíji, pod peřinou ji pohladil po kulatém bříšku, pak vstal. Když vystoupal až nahoru na ochoz, spánek ho definitivně přešel. Od jihu se přes zmrtvělé pole šourala osamocená postava. Sáhl po dalekohledu. Ne, nemohl se mýlit, neviděli se pár let, ale je to Agnes.

Do Saidého vjela euforie. Měl chuť mávat na ni a hulákat, jak by ho ale mohla vidět z takové dálky? Pak ho náhle napadlo… chvíli ji napjatě sledoval, pochybnosti se rychle vytratily, mířila najisto k jeho Stanici. Počkal ještě, než mu zmizela mezi troskami nádraží, pak se pustil rychle ze schodů. Ne víc než dvě hodiny, a je tady. Bloudit jistě nebude. Znali se dlouho, znali se dobře, sny toho druhého a tajné plány. I když je Pohroma zastihla každého někde jinde, tahle chvíle musela přijít. Na okamžik se mu vnutila myšlenka, že snad na ni čekal, že snad všechny hodiny, a že jich byly stovky, co stojí Stanice, které trávil na zvonici zíráním do krajiny, nebyly ničím jiným než čekáním na ni. Teď ale není čas se dlouze zamýšlet. Měl tisíc chutí zburcovat celou základnu. Místo toho prolítl chodbou a pustil se do překotné inspekce. V atriu pištěly děti, tahajíce se o míč. Kaple už byla vytopená, pět lidí tam sedělo nad snídaní. Saidé měl krutě dobrou náladu, všechno, co viděl, ho naplňovalo štěstím. 

Vida, ani Eso není takový magor, jak se dělá, vytírá po sobě politou podlahu a hlásí, že se užuž vydá na obchůzku. Podle rozpisu měl vyrazit před rozedněním, ale Saidé vidí dnes všechno nekriticky. Prochází křížovou chodbou a mnohem víc než jindy se obdivuje žebrové klenbě. To se ti bude líbit, Agnes, nakreslíš mi celou Stanici na památku. Každý její detail. Celé to velkolepé dílo, poslední útočiště lidství. Rok a půl, kdy na dvacet lidí pod jeho vedením dřelo denně od úsvitu do soumraku a když ztráceli naději, táhl je kupředu silou a zbytky své touhy po aspoň nějaké budoucnosti.

V kapse nahledal klíče a odemknul dvířka poustevny. Seběhl po příkrých schůdcích do šera a rychle se rozhlížel na všechny strany. Máme zásoby, že by papaláši z fešáckých protiatomových krytů mohli závidět. Saidé osobně žádné neznal, vycházel z toho, co si pamatoval z filmů zkouknutých ještě před Pohromou. Celý jeho nynější svět sestával ze Stanice, v ní dvaadvacet lidí, za jejichž životy a zdraví cítil zodpovědnost, jejího nehostinného okolí a několika nuzně obývaných chaloupek na jižních svazích hor.

Když dvířka zase zamykal, uslyšel za sebou lehké kroky.

„Děje se něco?“ pronesla ustaraným hlasem jeho dívka. Pohled na ni mu přinášel další rozkoš. Oblékala se do splývavých šedých šatů a vždycky dbala na pečlivý účes. I v pátém měsíci se nesla vznešeně a držela se zpříma. Usmál se na ni. Vlastně třiadvacet.

*  *  *

Snad si představovala svůj příchod do jeho království víc triumfální, ale možná se Sartre nemýlil, když zdůrazňoval, jak je důležité, aby skutečnost nekopírovala projekce, jež jí předcházely. Agnes klopýtala po ušoupané mramorové dlažbě lodi kostela a nestačila se divit. Zdi i klenba byly překryty dlouhými pruhy tmavých textilií, převážně černých. Oltář sám byl jimi zafáčován jak zlomená noha v polních podmínkách. Jen málo se dovnitř dostávalo světlo okny chóru. Jen tam, kde látka chyběla či byla zavěšena neuměle a odchlipovala se. Ráda by se zastavila a žasla nad tím umíněným dílem, ale vazoun ji zezadu držel za krk a v rychlém tempu ji strkal tělem dopředu. Blonďatý hoch šel napřed a v ruce si pohrával s její dýkou. Je snad tohle zacházení daní za to, že ji vzali dovnitř? Na okamžik se ulekla: co když tu Saidého nenajde, co když opravdu šéfuje Stanici ten proplešlý vepř?

Odbočili doprava do křížové chodby. Zahlédla pootevřené dveře vedoucí ke zvonici, v nich dva tři páry očí, ale to už ji pořízek surově táhl chodbou. Levou rukou pootevřel těžké kované dveře, na které si nevzpomínala, a natlačil ji za ně. Pustil ji, konečně, a dveře zavřel. Ocitla se v ráji. Na místě staré farské zahrady obdivuhodně zbudovaný rozlehlý skleník. Uprostřed seděl Saidé na kamenné obrubě a kouřil cigaretu.

Setkání to bylo veliké. Všechno chtěl vypovědět, všechno chtěla slyšet, na vše se vyptat. Znovu prožít ty tři roky tak, jak je popíše. Snad že toho bylo příliš, koukali jeden na druhého a neřekli si skoro nic. Vědění nepřichází se slovy. Je v nás. Stačí ho nechat rozeznít. Usedla vedle něho a v každém nádechu žilo čistokrevné štěstí.

„Na tuhle studnu,“ přerušil mlčení a ukázal dolů za sebe, „jsem opravdu hrdý. S ní stojí a padá celá Stanice. Voda přitéká od hor. Ale je krutě hluboká, chtělo by to nějak vymyslet.“ Opřel se o prastarý rumpál.

Chtěla vědět, proč je to baroko za zdí zahalené černou látkou.

„Bylo tam trochu… přemodleno,“ vysvětlil. Pak chvíli zvažoval, kam s vajglem. Vlastně bylo zakázáno ve skleníku kouřit. Poprvé překročil své vlastní nařízení.

Vyčetl jí z očí ten obvázaný oltář. „Nechci se už vracet k tomu, co bylo před – Tím. Nechci ani vzpomínat. Koukám dopředu.“

Zvedla hlavu a přes tabule z umělého skla a vrstvu nezdravých mračen se spojila s vesmírem.

„A co vidíš, když tam koukáš, Saidé?“

Teď i on vzhlédl k obloze, po níž táhly šedé kouře.

IMMORTAL VII

Ale dej pokoj s granátem! Co myslíš, že by takový standardní vzorek (i kdybych ho schovával od první světový) udělal s řádkou umakartových kabinek, až k prasknutí narvaných marnivejma slečnama – snad jsi zapomněl, co jsem prve povídal? Neriskuju životy Nevinných a nenechal bych vybuchnout granát v obchodním centru – to bych se musel stydět do morku svejch zapůjčenejch kostí! Jen jedna malá tajuplná lahvička ze starejch zásob, však nemusíš vědět všecko, hm? Důležitý je, že Helmut v tomto příběhu končí (mít ještě ono osvalené hispánské tělo, pořád cítím jeho kopance), budiž mu lehko. A taky: Jedna okouzlující detonace laboratorních rozměrů vyvolala řádný poprask, ječení a paniku, pobíhání a žvanění do mobilů a vysílaček (dokonce i ta cintavá hudba z repráků ustala) přesně tak, jak jsem to mohl potřebovat. Druhý z bodyguardů se mi ztratil v davu, zřejmě mu jeho první větší adrenalin napověděl, jak se bere do zaječích. S útěkem neposkvrněného jsem ostatně dobře srozuměn, na rozdíl od jisté blondýny, jež zůstala nečekaně sama a kterou se mi podařilo nadmíru hladce zajmout.

Zajmout a dokopat až do suterénu. Na schodišti nás spěchající masa mohla dobře považovat za starostlivý pár na úrovni, mladou dámu a zasloužilého šikmookého gentlemana, vedeme se ve zrychleném tempu k toaletám (kdo by nevěděl, co jsou starší pánové s prostatou?). Vstrčil jsem ji za dveře (ale ne ty s panáčkama, nýbrž za ty nejzadnější, do místnůstky s přebalovacím pultem (co ty víš, co budeš ještě na stará kolena potřebovat, phe)).

A divný je, že se vlastně nikterak nebránila, ani když jsem vytáhnul nůž a zapíchnul jí ho pod žebra. Svíjí se mi tu na zemi, tiskne si k hrudníku módně střižený kožíšek, jak by jí snad mohl ulevit od bolesti, a náramně se diví. Jsem asi zklamaný, čekal bych od tebe víc, holka.

Chvíli stojím a koukám na ni, přidržuji se bílého přebalovacího pultu (stejně si myslím, že spíš než maminy ho používají mládežníci na šoustání), těžce se mi dýchá, no jo, nejsem nejmladší. Až pak si všimnu, že můj útok stihla adekvátně opětovat: podívám se dolů, vidím, že mi přes kabát kolmo trčí konec asi třiceticentimetrové bodné zbraně (rozpoznávám autenticky starej bajonet, ach, můj zamilovaný bajonet, tak jsme zase spolu, brachu, a zas nemám možnost tě někde pěkně ukrýt, kruci), že krvácím z díry v břiše, a automaticky jdu do kolen.

Pár minut se rozvalujem po neosobní zánovní dlažbě a vzdycháme jak hypochondr pod stetoskopem. Kdybys tam byl, chápal bys to. Koukáme na sebe přes celou místnůstku, chabě podepřeni o protilehlé stěny, vysoko nad její hlavou zachytím koutkem oka bílou cedulku s nápisem „šetřete vodou“. Je možné, že nevedu svou misi kupředu, nýbrž že se trapně motám v kruhu? Právě jsem vyřídil nejobtížnější problém, co za svou kariéru pamatuju (ještě těžší než toho Turka, co se přede mnou zavřel do pevnosti málem uprostřed pouště a nechal se strážit snad stovkou Nevinných – však mi taky trvalo dobrých patnáct let, než jsem ho dostal, šel jsem na to psychologicky a pravidelně ho strašil: nakonec se mě bál tak, že sebral odvahu ke smrti a podříznul se sám), ale nějak odvázanej z toho nejsem.

V tom světle bílých zářivek vypadá má soupeřka starší, než když jsem ji před měsícem objevil. Asi o sto let. Tytam jsou pevné rysy odhodlaných tváří, z vlasů vyprchala zář, pohasly oči (dřív chtivé jak dva voje hladových bojovnic), poklesla ramena hráčské alegorie, do záhybů vrásek padl stín. To všechno jsem jí udělal já? Nesmrděla jako jiní klienti, ale tentokrát jsem si dovolil vsadit na svou intuici (a vsadil jsem na ni veškerou svou profesní čest). Nespletl jsem se, teď proti mně umírá nafintěná postarší bába, povrchně vzato. Ale podívej se líp: krásně vyostřené ženství, které přetrvá do věčnosti. Být smrtelným mužem, už pro ten její vyjevený výraz by mě bavilo drtit podrážkou veškerou ženskou emancipaci. Tolik bych jí toho řek, ale nějak mně není do řeči. Jsem zraněný. A když jsem zraněný, bývám…

„Mlčenlivý,“ zachraptěla s lahodným kolínským akcentem, „děláme pokroky.“

„V čem konkrétně?“ pravačkou si vytahuju z rány svého věrného druha, není snad úsměvné, že i já scházím tím, s čímž jsem rád zacházel? Ale zas jsem o jeden způsob bolesti chytřejší… jo, to se vlastně hodí. Horší je, že začínám mít nepěkně velkou spotřebu těl. Bejt svým vlastním šéfem, už se zvu na kobereček.

„Tohle je tvá poslední inkarnace, kterou jsem ti nevybrala já,“ tiše kašle ve snaze vyloudit vítězoslavný smích. Namáhá se zbytečně, jsem prostě jen unavenej, neschopen větších emocí. Mám starý tělo, starej mozek a pocit, že už mě nic nepřekvapí. Všecko jsem viděl, všecko jsem zažil, všecko znám. (V útrobách moderní stavby slyším spěšné kroky a vyděšený shon, kapku jsme to tady rozproudil, jen co je pravda. Ovšem když se kácí les…) Mně budeš vyprávět, bábo! A přitom bych byl velmi rád zvědavý a rád bych se cítil překvapený, ohromený, nelze mi dobře. Zato se mi chce, kruci, na záchod!

„No nepovídej, chodící leukémie, tvoje armáda je už na cestě, co?“ utírám bajonet (už zase svůj, byť patrně ne nadlouho) do košile starýho dědy, co je mi do Číňana, co je mi do života, jsem utahanej, normálně bych si dal dvacet. Jenže: příroda volá, příroda šéfuje, musím se pokusit vstát, nemám-li mu návdavkem promočit kalhoty. Třaslavýma rukama se šplhám po chromovaný noze toho krámu (čert věř dnešnímu nábytku) a funím přitom jak astmatik nad výfukem.

„Taky se musíš chytit kdejaké kraviny, co? Sám toho někdy nakecáš, že by si jeden radši uříz hlavu.  Ale pravdu máš, příteli, mí lidi jsou tu za pár minut,“ zakuckala se, ale takovým méně zmíravým způsobem (!), převážil jsem se zpátky, abych na ni viděl: Vskutku, starou bábou by ji nyní nenazval už ani náctiletý hipík, mládne, sílí… Tak jsem to posral, u všech ďasů, v těch vrásčitých rukách mám hovno cit, nevymlouvám se!

Anebo jo, vymlouvám se. Ale snad chápeš, že mladší tělo = praktičtější tělo = lepší výsledky.

„A na co se jako můžem těšit pro příští kolo?“  Bod bych ji znova, líp, jenže nemám sil. Uf, stáří mě dohání, svoje krvácení jsem nezastavil, propadám něčemu, co bych nazval „smír“ (tyhle čínský reflexy mně byl čert dlužen).

Usmívá se pro sebe, usmívá se upřímně, taková nějaká celkem žádoucí třicítka, blond, typicky germánský ksichtík (nemůžu si pomoct, ale prsatý, světlý Evropanky byly vždycky můj typ, ať jsem měl tělo jakékoli). „Vzpomínáš si snad na naše setkání v cihlovém domě, vzpomínáš si na miminko v postýlce, že? Není to přece tak dlouho.“

„Ale hovno! Pche, nesmrtelný se nemůže inkarnovat do dětského těla, hlouposti! Patrně proto… že se tam… nevejde.“ Ten pohrdavý tón hraju, poznávám svou slabost. V každé buňce, v každé synapsi, v každém nádechu. Sotva to řekla, upadám v halucinogenní mrákoty, vzpomínám si na to dítě před pár týdny, zřetelně a z nezvyklého úhlu dění: vidím místnost přes mřížoví dřevěné postýlky, napětím ani nedutám, slyším exploze tříštícího se skla, ze stolu v plném slunečním světle zmizí jedním rázem, jediným máchnutím, všecky nádobky, krupobití skla a porcelánu o dřevěnou podlahu (znáš ten zvuk, když se tříští sklo o dřevěnou překážku?), ale já ještě nevím, co je sklo, a nevím, co je porcelán, jen se bojím, děje se něco velkého. Fatálního. Bojím se křičet, bojím se hlesnout, bojím se cokoli pociťovat. Nerozumím tomu. Je však záhodno se bát. Když jsi dítě, vyděsíš se snadno z toho, co neznáš. A neznáš skoro nic. (Nebyl čas moc toho poznat, jsi přece malé dítě.) …a cizí strejda, ohromnej hispánec, jde ke mně a jeho tlapa, větší než moje hlava, mi přejede přes měkkou lebku.

„Zlé sny?“

„Ty jsi ta můra,“ otvírám oči a vidím, že je to blbý: už se neválím na zemi, jsem vlečen, tak nějak nadnášivě tažen okachlíkovanou chodbou, místo zářivek svítí jen nouzové diody, jsem evakuován nějakými těly v bundách, ani je nedovedu spočítat. A kousek za hlavou se mi pohybuje zdroj toho zvláštního pachu, taková nevkusná směska feromonů, cigaretového kouře a jakéhos dávno prošlého deodorantu – znovu zavírám oči, vnímám, jak mnou otřásají, musím se stydět!

Čich mám skvělej, ale paměť občas přehlednou jak knósskej labyrint.

Jasně že ho znám! Bývávaly časy, kdy jsem takovédlenc výpary snídal, obědval i večeřel jako zákusek k dennímu chlebu: trávíval jsem v Kuchyni takové moře času, že jsem ho brzy nedovedl cítit, než zase až druhý den, kdy jsem tam znovu vešel. Musel jsem jím smrdět přes půl města, říkávali mi, že přes dvě ulice každej pozná, že jdu zrovna ze služby. Tím odérem jsem se dovedl proplížit do každé komory a každé ložnice ukryté za hrázděným zdivem. Dlouhé hodiny jsem věnoval drhnutí stárnoucí zašedlé (později i nazelenalé) kůže v kádích s kafrovou vodou, mazal jsem se octem, dokonce olovnatou mastí, zbytečně. Chodili si stěžovat i sousedi z koželužny. A prej ani barvírna za městem za plného provozu se nevyrovná jedinému okamžiku, kdy si dovolím ve svém kamrlíku na moment otevřít okno. Je to dávno, tak dávno, že na tom nezáleží, a já si zatraceně hlídám jedno zlaté pravidlo: nebejt sentimentální! A to slovo na A ani nebudu zmiňovat. Jednak je pěkně zastaralé, jednak mi lezlo krkem, co se pamatuju. Ale řekněme, že tentokrát je klíčem k mé nynější situaci.

Stydím se, že mě netrklo už před těmi několika týdny, kdy jsem objevil jejich várnu v posledním patře cihlového domu. Stydím se, že jsem nepoznal tu Němku, a tudíž jsem případ trestuhodně podcenil.

Nadto: ani ty kalhoty jsem Číňanovi nezachránil.

Obrazy se míhají, jako když usneš v kině. Parkoviště: tak už si hned tak nezařídím, je mi to jedno. Cihlovej barák v americkým stylu: moje další rakev, je mi šumák. Staříkovo tělo (důstojné vzezření se mi hned tak nepoštěstí): mám zcela paralyzované, čert ho vem. Aspoň orientačně se v hlavě probírám všemi svými klienty, jež jsem v tomto městě vyřídil. Hm. Až na tu trojčlennou rodinku prve v parku, všecko to byli tzv. „prošlé balíčky“ (tenhle termín se asi neujme, ale mně se líbí), vyděšení z pohledu do propasti vlastní nezasloužené dlouhověkosti, chtěli umřít. Považoval jsem se za lovce: zatím jsem se sám stal lovnou zvěří, nemám k tomu emoce. V posledku: napíchali toho do mě docela dost, zůstávám klidný. A můžeš hádat proč.

„Co si slibuješ od tohoto experimentu, Agnes?“ šeptám, přes oči mám těžký studený hadr, ale cítím, že je tu se mnou. Taky poznám, že ležím na stole.

A slyším její lehké kroky: „Jako vždycky, novou naději.“

„Paralýza je vám k hovnu. Zastavím Číňanovo srdce, zítra jsem tu zas.“

„Vlastně se těším, tělíčko je připraveno.“

„Sračky. Nikdá jsem neměl tělo mladší… mladší…“ kdybych si jen vzpomněl, uvšechvšudy.

„Sedmnácti? To byl Jamie. A ano, ta školačka tenkrát, té bylo snad třináct,“ a tiché „hm“ jak spokojená babička, když se usmívá nad pošetilým světem mládí, „celkově vzato: děláme pokroky, to nepopřeš.“

„Povídej mi,“ už to vím jistě, jsem nehybný od krku dolů, ale hadr zmizel, je v mé moci se dívat škvírkami místo očí… vidím strop, fádní, svítidlem je jen úsporná žárovka.

„Na to, jak dlouho hrajem tuto Hru, nikdy jsme nebyli dost spolu, příteli. Pro příště začneme jinak, něžněji.“

Dokonce mohu poněkud pohnout hlavou, chci si ji prohlédnout, chci si vzpomenout, co hůř: poznávám toto Chtění, „Jak dlouho hrajem Hru?“

„Celá staletí.“

„Jak to, že mě furt baví?“ říkám spíš pro sebe.

„Saješ chuť do života od hostitelů svých inkarnací.“ Si představ, že hraješ nějakou hru nejen pár dní, nýbrž od sklonku šestnáctého století!

„A ty?“

„Darmo vysvětlovat, Nesmrtelný, máš srdce z kamene.“ A už se nade mnou skloní, konečky plavých vlasů mi olíznou nedůtklivé tváře.

„A teď si myslíš, že mě nacpeš do kojenecké hlavy? Vzpamatuj se.“

„No to se uvidí!“

Na moment si připouštím tu variantu, že by se to vážně mohlo stát: nesmrtelný zabiják v těle dítěte, mimina… To je tak trapné, že by se nesmál ani placený komik. Už nás vidím, jak mi děláš mamku, vozíš mě v kočárku, přebaluješ. Couráme po parčících (třeba tam, kde jsem trénoval Jamieho, kde jsem oddělal tu kočandu s červenými rtíky), hihňám se a ty mě honíš po bytě, jak ťapkám po podlaze, zas jsem cosi proved, a vřeštím, nééé, já nechci jít spááát!! (Ale ty cecíky by se mi líbit mohly, do jakého věku si s nimi budu moct hrát? Hm.) Směšné. Svým způsobem krásné, škoda, že příliš…

„Nereálné? Asi jako elixír dlouhověkosti, že. Uvidíme zítra, teď spi.“ Oteklá víčka mi zchladí studený hadr, a to už je asi poslední zážitek v tomto kole.

Dobře, usnu. Proč ne. Jsem zvědavý na ráno. Jsem zvědavý, jak mě zvládneš natěsnat k žijícímu děcku do jednoho mozečku. Jest to myšlenka šílená natolik, že nemůže nebýt uhrančivá. Tvůj plán patrně nevyjde (asi zas přijdu jako nějakej chlapskej ksindl, hovno si budu pamatovat, podám si tě víceméně bolestivě, možná tě i zabiju, jako už tolikrát), ale nevěš hlavu, zkusíš to pak znova, znova…jo, bavíme se už celá staletí a (náhodou) vím proč!

„Nechť to trvá navěky.“

Už usínám velkým spánkem, Číňan umírá podruhé, já sám svá usnutí nepočítám. Tak tedy zítra, plavovlasá. Kdybych si jen teď dovedl vzpomenout, kdo jsi.

A na samý závěr nemohu neopomenout Tebe! Ať jsi ženská, nebo mužskej, jsi-li na seznamu mejch klientů, tak i pro Tebe si dojdu, o to vůbec nemusíš mít strach. Pro každýho Provinilýho si jednou dojdu. Pomni, odkud k Tobě přišla ta opěvaná Naděje na život věčný v malé ampulce – odtud taky čekej mne. Ukrátím Tvé trápení a vím, že se mě bojíš. Chápej, kdyby Tě ONA nepokoušela, to by přece nebyla žádná hra. Jseš její (vcelku vedlejší) součástí, ale to jsi přece musel vědět, když ses napil. Možná Ti Tvá sličná pokušitelka dneska získala pár let k dobru, budiž. Koukej si je užít, páč Nesmrtelný je na cestě… Jaksi z podstaty věci, že.

IMMORTAL VI

Posledních čtrnáct dní si vážně nezapíšu na seznam světlejch období svý mise. Můžeš třikrát hádat, jak jsem je prožil. Blbě, příteli, maximálně blbě. Ale snad nejšťastnější vlastností minulosti je, že už minula. Teď ležím na chodníku v louži krve vyteklé z dolámanýho hubenýho tělíčka a koukám zpátky nahoru na otevřený okno v pátým patře nemocnice, ze kterýho jsem úspěšně vypad. Bez brýlí ho vidím děsně rozmazaně. Klíží se mi oči, tak by se hodila nějaká tryzna za Jamieho mrtvolku, a taky nějaká veselá hitovka za mý osvobození! Za pár minut zkapu, čeká mě další inkarnace, nemůžu se dočkat, to mi věř!

Můj hostitel, v tento moment už o něm přemýšlím fakticky in memoriam (v tomto těle již není možné odejít po svejch, čehož nelituju), mě rekordně nasral. Ač jsem doktůrka odpravil řádně, rychle a humánně (podříznul jsem mu zezadu hrdlo a vyprovodil ho laskavým slovem), ten náctiletej zrzavej prevít mě ještě ten den zatáh na fízlárnu a normálně nás udal. Nedokázal jsem tomu zabránit, v horečnatém stavu jeho paniky jsem se ztrácel, zřejmě mi bylo umožněno na vlastní kůži zakusit to, čemu se říká „svobodná vůle“.

Následky jsme si užili oba dostatečně. Podal si nás kolotoč policie – psychiatrie – nemocnice v mnoha obměnách. Utlumující dávky, zvracení a zimniční třes, nekonečná vyšetření, připitomělé výslechy „A ten hlas v hlavě ti říká, abys zabíjel?“, příchody a odchody uplakané matinky. (Ze zarytého mlčení nás mělo probrat album rodinných fotek, které přinesla. Tentokrát jsem to byl já, kdo začal vyšilovat, jakmile jsme zahlídli fotku Jamieho-batolete v modrých dupačkách.) A ve finále: jedna triumfální návštěva té blonďaté německé kurvy, co si říká Agnes.

„Co tu děláš, ke schizofrennímu vrahounovi směj jedině uniformovaní,“ plivnul jsem jí pod nohy, protože jinak jsem měl tělo fixované ke kolečkovému křeslu, v němž mě převáželi po chodbách. Jamie byl v ten čas v limbu, je na ty trapný prášky poněkud citlivější, budiž mu spánek úlevou.

„Hm,“ samolibě se zavrtěla na židli a jehlovým podpatkem prořízla můj plivanec, „nechtěl ses spíš zeptat, jak jsme to dokázali?“

„Jak jste to dokázali? To by mě fakticky zajímalo, píchli jste mi toho kluka v tekutým stavu? Vážně geniální, se musí uznat.“

Usmála se tak jedovatě, že mě natáhlo, „Jamie je poklad, že? Hned, jak ke mně začal chodit na němčinu, věděla jsem, že to bude pro tebe to pravé. Pro nás všecky.“

„U čerta, hrozně rád bych poznal toho talentovaného alchymistu, kterej dokáže vybrat immortalovi hostitele.“

„Hm,“ vytáhla z nechutně růžový kabelky pilníček a začala si okázale vylepšovat manikúru, „takhle mluvíš pokaždé. A mně už unavuje dokolečka ti vysvětlovat samozřejmosti.“

„Slituj se, holka, už pro tendlencten trapnej předkus, kterým se na tebe musím culit.“ Sotva jsem to dořek, čísi ohromná tlapa mi pocuchala vlasy na temeni, až se mi svezly obroučky. Pitomá germánská gorila, tý bude nejmíň sto, a já nejsem ve stavu jí ukrátit trápení, ach jo.

„Tentokrát povídej ty, příteli, jsem zvědavá: Jak dlouho se my dva známe?“

„Pár týdnů? Ne dost na to, abysme se kámošili, řek bych.“ Pazoura mi přerovnala brejle na nose, jen jsem se ošil.

Zvedla pobaveně oči, a mě poprvé napadlo, že ji znám možná dýl, než myslím. Mnohem dýl, ksakru. Co horšího: právě jsem se prořek. Poznal jsem to podle toho, jak se začali spokojeně sbírat k odchodu. Udělal jsem chybu, když jsem myslel, že ty rádoby mystické kecy hraje stejně trapně, jako když mi tvrdila, že se bojí leukémie.

„Kdo jseš, Agnes Hermannová?“ zmizeli mi ze zorného pole, neměl jsem možnost ani pořádně otočit hlavou, natož zakřičet, ale slyšela mě a pocítil jsem na krku její vlasy a dotek snad rtů na levým uchu.

„Já jsem ta, která nesmrdí.“

Následovalo něco jako přitlumené hi hi, a pak už jsem zůstal sám ve svém bezvládném vězení, sám se svým vztekem hlubokým jak moje bezmoc. Děsnej stav, hnus. Naštěstí už pominul. Uznávám, že jste podali fenomenálně skvělý výkon, mí emancipovaní dobrodinci, ale každej pachatel něco opomene. A ejhle: zas jen drobnůstka, ale přece… Podcenili jste Jamieho nervičky.

Jedno pěkné slunečné odpoledne, kdy je na chodbě nemocnice krapet přetopeno, vydýchanej a těžkej vzduch po jedný nahnědlý rodince, která právě halasně odešla, otevře ošetřovatelka veliké okno bez mříží, jediné okno bez mříží, které nešťastný chlapec vídá na svých cestách národními institucemi. To okno, které si vyhlídl už před řádkou dní, no, věděl jsem o tom. A občas jsem na něj myslel s dobrým pocitem.  To je celé, co mezi mnou a tím oknem bylo. Všemu ostatnímu můžete říkat „náhodička“.

Že se rodinka hlasitě rozhádala hned za dveřmi ještě před výtahem (a když říkám „hlasitě“, tak fakt myslím „hlasitě“) – náhoda. Že pomocná sestra, která okno otevřela, kvapně odešla odvolána křikem zpoza dveří – náhoda. Že Jamieho ponechal personál nemocnice nepřikurtovaného v kolečkovém křesle odstaveném u stěny – náhoda. A zrovna dneska nedostal po ránu svou dávku prášků, to kvůli tomu vyšetření… Neříká se tomu „shoda náhod“?

No, výsledek je poněkud neestetický, ale jako humanista můžu konstatovat, že je to takhle pro něj lepší. Ostatně to byla jeho volba. Teď cítím, že upadám do šoku, omdlím taky. Prostě usnu z té bolesti a agónie, dláždění je pokryté jinovatkou a slyším, že se začínají sbíhat lidi. Oči už neudržím otevřené. Doufám, že až znovu spatřím světlo světa, poctí mě nová naděje svou laskavou návštěvou, je mi jí, kurva, zapotřebí!

A probouzím se znova, další kolo? Díky, Stvořiteli, až se jednou setkáme, rád bych viděl seznam. Do mého neustále přeskupovaného vědomí se moc dat, abych se vyjádřil moderně, nevejde. Tentokrát je ze mě solidní stařík, budiž. Polehávám na tomdlenctom katafalku už pár hodin, a přijde mi, jak bych měl furt nějak rozjebaný záda. Jak se tak rozhlížím bíle vyzdobenou místností, narůstá ve mně podezření, musím se vidět v zrcadle. To bych moh zvládnout tak za hodinku, až vstanu, prozatím jen ležím a dělám mrtvýho, páč mě sem co chvíli kdosi chodí kontrolovat.

Tak je to pravda: je ze mě Číňan. Před chvílí jsem si neodpustil žertík, posadil jsem se, pomalu a strnule jak umrlec z hororu, před celou přihlížející rodinou. S nikým to tedy neseklo, bělovlasá babča – zřejmě moje vdova – jen koukala, oči rozšířené skoro do evropských rozměrů, hlouček mládeže se roztiňťongoval v posvátné hrůze, teď se polovina odešla modlit. (Jestli poděkovat bohům za návrat ztraceného dědečka, či si stěžovat na existenciální nehoráznosti, těžko soudit.) Druhá polovina mi dělá servis, oceňuju tuhletu asijskou výchovu, osobně bych na zombie-dědu zavolal nějaký ozbrojený hochy, nešel bych ho převlíkat do čistejch tepláků. Za opačnou stranu dění ale děkuju, nebo aspoň takové nějaké zvuky produkuju, nerozumím jim, neumím čínsky, mluví ze mě zbytek toho dědy (protentokrát chci věřit, že bezpečně a definitivně zemřelého). Nechal jsem se usadit do starého křesla naproti velkému zrcadlu a pohodlně se prohlížím. Vida, jaký důstojný pán je ze mě, nenakynutý, neplešatý, z očních škvírek mi leze sama moudrost. Pořád mi trne levá ruka a ta slabost na hrudi, chápu, dědula sešel na infarkt, to se spraví rychle. Kolik mi může bejt? Sedumdesát nejmíň. A ejhle, jak dobře vidím! Klobouk dolů, patrně jakás vrozená dalekozrakost tělu kompenzuje nahromaděná léta, díky, fakt díky, do smrti se nechci starat o nějaký brejle, se zrzkem jsem si jich užil ažaž. (Aspoň do třetí smrti v řadě, pche.) Pěkné tělo, líbí se mi. Mezi lidmi nevyvolám sebemenší podezření: takovej seriozní stařík - a vrahoun? Ale, jděte k šípku s podobnými nesmysly. Jediné, čím se mohu vyzradit: Číňan, co neumí čínsky, nadto krásně negramotný.

No tak budu naturalizovanej americkej Číňan, pan Ho nebo Li nebo To Fu (ať je aspoň nějaká legrace). Zavolali na mě doktora, odpovídám mu jen „hm, hm“, jsem tu zas jen já, moje univerzální vzdělání a jediný, co vím o celý Číně, je, že tam vařej dobrý nudle. Uklání se mi skoro až k zemi, měl bych odsaď vypadnout dřív, než se to rozkřikne a udělaj si ze mě kult.

Probudil jsem se znovu v tom stejným městě, kdyby tě zajímalo. To je taky takovej dárek, nemuset se štrachat přes půl světa. Čtvrtý den pozoruju Jádro z druhé strany ulice, a nějak se nemám k intervenci. Ne že by mi bránily nové inkarnační vlastnosti, trochu se šourám, když jdu, ale nemrtvý zabiják s drahnými zkušenostmi nepotřebuje šplhat po lanech, skákat z výšek nebo se bít na pěsti. Stačí vyčkat série vhodných okamžiků, oddělám je jednoho po druhém, jak na střídačku vylízají z hnízda. Pravda, líbilo by se mi nakráčet tam se svým někdejším sebevědomím, jenže to mě opustilo. Tentokrát jsem opatrný. A když jsem opatrný, bývám pomalý.

Moje oblíbená blonďatá Němka chodívá ven v doprovodu dvou bodyguardů (matně rozpoznávám širokej ksicht slyšící na jméno Helmut). Nemusím bejt kdovíjakej znalec, abych pochopil: je to celý její podnik. Musím ji dostat, musím ji sejmout, a těsně předtím, než dokoná svou kariéru v immortalově misi, něco pěkného jí povědět. Zbytek už popadá jako hrušky. Pravda, po smrti hlavní velitelky je nejspíš panika vyžene na všecky strany, uvidíme, v nejhorším… Hleďme, my o vlku…, slabě sněží a do ulice právě vyšli z prosklených dveří tři zajímaví lidičkové. Uprostřed v tom kožíšku moje favoritka, toho čahouna nalevo si nepamatuju, že by Nevinný? Helmuta už známe. Kde jsem to skončil? Aha, „v nejhorším“, ale no tak, už jsem ti to přece říkal – pro každého Provinilého si časem dojdu, a pro tebe, Agnes-Leukémie, si jdu zrovna teď!

Jsem vcelku mizerný řidič, zato trpělivý. Mám auto z půjčovny (žel, půjčil si ho tam někdo jiný, podrobnosti vynechám), nejmíň jednou denně mu měním poznávací značku. Zaparkuju na nějakém klidnějším parkovišti a provedu výměnu se sousedem. Parkování mi trvá věčnost (Není to rouhání, říkat „věčnost“, když jsem Nesmrtelný?), se šroubovákem jsem rychlostní rekordman. Pro tuto chvíli se mě ovšem drží štěstí, vidět mě nějaký instruktor z autoškoly, bude na mě při mém pokročilém věku vpravdě hrdý: vlepil jsem tu černě lakovanou americkou šunku do řádky invalidních vozítek u obrubníku hned napoprvé, zarovnáno na centimetr.

„Ordnung muss sein,“ chválím se a už cupu do olbřímího obchodního centra s takovým spěchem, jak bych byl poobědval půl kila nahnilých hrušek. Vítá mě příjemně vytopená hala plná pestrobarevných blikátek a světélkujících lucerniček a kdejakého umělohmotného jehličí. Z neviditelných repráků se line vlezlé kýčovité vytí a ve mně se stydí vzpomínka na jednu nedávnou inkarnaci do speed metalového bubeníka. (Před pár lety v Evropě. Otrávil se alkoholem, blbec, pak jsem tělo na pár měsíců obsadil já a definitivně ho znemožnil před všemi bývalými fanoušky. Neudělal jsem to schválně. Ve zkušebně končetiny ještě poslouchaly staré návyky a já frontmanovi vskutku uvěřil, že to půjde i před lidmi, ale na prvním koncertě se provalil můj vlastní, bohužel omezený talent. Jako zabiják se ovšem neměl za co stydět, jenže to dneska valně lidí neocení.)

„…jingle bells, jingle bells…“ Advent na americkej způsob, co já jsem komu udělal? Ách, jak zřetelně zde cítit vzduch konzumním vzrušením a koupěchtivých zákazníků, jak by nasel. Někde mezi nimi jedna milá trojice, smysl mého momentálního bytí. Postavil jsem se do fronty u stánku s ohromným zeleným burgerem na plakátě, je snadné být nenápadný s tímto důstojně vetchým tělem. Stojím a čuchám, čuchám provinilou člověčinu, právě vystoupila z výtahu o patro výš.

Na maličký moment jsem zasněně zavřel oči, a už stojím před utahaným náctiletým prodavačem, aniž bych se prosil. Štěká na mě, co jako si dám, a zezadu mě pošťuchuje nevychovaný obézní capart v červené santovské čepičce se světélkujícím nápisem. Kouknu do napapaného obličejíku, kterej se na mě vztekle kření, a náramně mě svrbí pravá ruka. Ve jménu důsledného krytí si musím nechat zajít chuť. (A potom: copak jsem tady od toho, abych napravoval důsledky ujetejch výchovnejch metod? To by mně tak ještě scházelo!) Beze slov a bez výrazu opouštím stánek a hledím si těch několika desítek schodů do patra. Uši mi rve obchoďáková hudba na dokreslení láskou požehnané atmosféry a staré srdce už buší radostným očekáváním zodpovědné akce. V opačném směru mě div neporazí rodinka s balíčky a kornouty ovocné zmrzliny. Dokonalej blázinec.

Teda, nikdá nepochopím ty ženský, který s sebou tahaj chlapa do obchodů s dámskou módou. Holčičí dušičky probírají nekonečné řady svršků a „hm, ano, hm, to ne, taky ne, taky ne, hm…“ a týpek zatím stojí jak tvrdé y a sotva uskočí další štafetě bab, co si ho změří pohrdavým pohledem. A jednomu takovému rychlému ženskému soudu teď čelí Helmut, holohlavej pořízek vyčuhující zpoza pultu se zlevněnými topy jak nepatřičně velké B. Nezávidím mu. Jako starej Číňan se, pravda, nevyjímám v záplavě sportovních dámských legín o mnoho lépe, na rozdíl od něj si však nepřipadám, jak by na mě skočilo stádo blech. Vyznám se v dámské módě. Zíráš, hm? Jen za poslední století mě hostilo ženské tělo několikrát. Kdesi v sedmdesátých letech jako stárnoucí pouliční šlapka jsem měl vynikající výsledky. (Myslím v popravování Provinilých samozřejmě!) Každou svou inkarnaci beru zodpovědně. Sžil jsem se i s místy, jako je tohle, naučil se cupitat navoněný na jehlových podpatcích, navlíknout se do krajkový mini  a flirtovat v barech a slibovat noci lásky s pořádnou sadou nožů ukrytou ve vikslajvantový kabelce.

Eh, Helmute, chlapče nešťastná, dočkals času, Nesmrtelný teď ukončí tvé trápení. Ne, nemstím se ti za násilí, jímž jsi mě onehdá obšťastnil, ani za to, jak jste mi vybílili můj malej pronájem za vínovýma dveřma, nic osobního, tvůj osud se prostě naplnil. Už žádné další desetiletí, jež ti nenáleží odžívat, už žádná další potupná návštěva obchodů s dámskými pozlátky, spočineš v pokoji a chladivé hlíně mateřské temnoty. Copak jsi myslel, že vydržíš být stále připravený, v každém okamžiku výsostně obezřetný? Nezáleží, kolika zbraněmi máš napěchované kapsy, jak moc spoléháš na svou sílu, nakolik předvídavá je tvá velitelka. Vidíš, dere se k pokladně s nákupem, je tu příliš mnoho lidí, nestará se o svou ovečku, zanechavši tě na pospas Otupělosti. Jeden starej šikmookej dědula teď nepochopitelně stanul přímo před tebou a do rukou ti mlčky vložil hromádku dámského prádla. Krajkové kalhotky na věšáčcích křehkých tak, že bys je přelomil ve dvou prstech, podprsenky vycpané molitanem, pruží a jsou tak neskladné, že jich máš plnou náruč. Tak překvapivý, tak neuvěřitelný moment, že se nedokážeš bránit. Zíráš na Číňana s vážným, seriozním obličejem a zíráš na svůj prapodivný náklad, je nemožné ho v tu chvíli upustit. Však bych ti to ani neradil, už pro ten zástup nevinných ženštin okolo. Pak už je snadné chytit tě za rukáv, zaplnit tebou zkušební kabinku, pro úplnost zatáhnout závěs a malou pojistku si vsunout do kapsy.

  

ŽIVOTA BÁSĚŇ

JSME Agnes a Saidé

ROZPOZNÁTE NÁS PODLE self-made předmětů, jimiž se vzájemně obdarováváme

VLÁDNE TU dech Transcendence

SPOJUJE NÁS Osud

SNÍME O Onom, velkém questu

NETVRDÍME, ŽE nejsme jen lidé

SNAŽÍME SE, ABYCHOM si udrželi nezbytný odstup

HRAJÍ TU ROLI vzájemná úcta a respekt

DOUFÁM, ŽE to vydrží navěky