VLKOV - OBŘAD

               Svolila tedy ke sňatku. Ale v srdci nebylo ani stopy po hrdém uspokojení, jaké nám činívá vědomí „Toť má vůle, toť mé rozhodnutí!“ či lépe, „Řídím svůj život!“ Agnes ani neměla odvahy položit si otázku, kdo nebo co nyní řídí její život. Neměla odvahu, neboť se bála duševních stavů, jež by ji mohly pohltit, a další slzy by rozleptaly už tak dost nahlodanou hrdost stříbrného majestátu. Těšila se tedy bdělým sněním, které znají všechny ženy. A zajisté by se na celém kontinentu nenašlo ženské duše, která by nedovedla porozumět: Seděla nyní na velkoryse vystavěné židli (tu si prý před lety nechala vyrobit nebožka královnina matka, když ve stáří nekontrolovaně tloustla) a bylo tuze úsměvné sedět v té vysoce vypolstrované sesli uprostřed svatebních skvostů. A bylo příjemné rozhlížeti se z tohoto centra po všem tom třpytivém a krásném a myslet na svatbu. Ach, které děvče by jí nezávidělo!
               „Chtěla by ses vdávat, má nejmilejší?“ ptal se vévoda, stoje v zahradě tambrinického paláce, usmívaje se rozšafně, jak se usmívají lidé, již předem znají odpověď.
               „Ano, otče, moc bych chtěla. Moc a moc!“ bylo jí dvacet a celý svět byl sladký a žití v něm tolik snadné.
               „Tak? Manželství jest vážná věc,“ namítl pro jistotu, ale žádné kázání by nemohlo zakalit čistý proud radosti v dopoledním slunci vonného léta.
               „Ach, otče!“ zvolala laškovně s dívčí upřímností, „Všechny holky se rády vdávají!“
A to tenkrát ještě ani přesně nevěděla, jakého ženicha že jí kníže vyvolil. Vždyť na ženichovi ostatně až tolik nesejde. Svatba jsou šaty z navrstvené vznešenosti a látky lehké jako dech! A euforické očekávání, že přijde veliké Něco, a od zítřka už nic nebude stejné jako dříve. Svatba je záře, která tryská z hlubin dívčí touhy, svatba je událost, při které není možno nebýt zamilována. V prvé řadě do sebe! Kdo by neznal roztěkané štěstí panenských nevěst! Květiny, hedvábí, šperky, úsměvy a banální řečičky svatebčanů a přípitky a lahůdky a lehkost a roztomilé chichotání družiček. Všeho záplavy, až k přesycení plné mísy, až k zalknutí naplněné džbány, až do úmoru dlouhé zástupy dalších a dalších dávek – štěstí – pokud v něj věříš. A uvěřit ve štěstí je snadné, když se vdáváš. Jsi středobodem všeho toho slavnostního hemžení: nevěsta, nejkrásnější skvost.
               Agnes se zálibně rozhlížela světnicí. Šaty se zlatým leskem pošité perlami, saténové střevíce, několik kytic ze sušených květin, skleněná lahvička s růžovou voňavkou, plechové nádobky s líčidly, šperky. Ach, královská svatba!
               Tak! Agnes se zítra vdává, podruhé sice, ale oč slavněji: vždyť západní král snoubí svou kmotřenku. Všechny ženské budou závidět! I staré báby uroní slzy, že za celý život jedinkrát nevsunuly chodidlo do tak krásného střevíčku. A náhrdelník se bude lesknout na plném Agnesině dekoltu, to se zblázní všechny služky z paláce, za celý život si nevydělají byť na jediný opál, jichž do zlata umně zasazeno hned několik.
               A dále snivě probírala všemožné ženy, které znávala dříve, a představovala si je, jak přihlížejí její kráse a blednou vzteky. A myslela na Vlkov a celou tu sebranku z čeledníku. Hubená Bařka – duši by upsala mít v jediný moment Agnesin plný dekolt obtěžkaný královským náhrdelníkem! Malá divoška – prsty by si ukousala pro Agnesinu mléčnou pleť, majestátně vysoké čelo lemované lehkými plavými vlasy spletenými v účes podle dvorské módy! A to děcko sotva patnáctileté… ach, hloupoučké děvčátko by si zítra mohlo oči vykoukat, patříc na Agnesin pyšný postoj ve zlatých závojích a výsostně pevný krok v něžných střevíčcích tkaných z letních paprsků! Tak, holky z Vlkova, kde je jim jen konec?
      Dozajista nebyly všecky pobity, i kdyby vztek nepřátel nezanechal z pevnosti než ruiny. Dost možná, že většina někdejších Barbarových lidí přečkala útoky, jimž by sotva mohla bez vůdce čelit. Zůstat bez velitele není jen bezmoc a vzlínání bahna anarchie. Být opuštěn velitelem jest také svoboda a možný nový začátek ve službách nového pána, jemuž složena přísaha. A Agnes to již vidí před očima docela živě: Vyděšený dav klečící na mrazem prožraném nádvoří, brána dokořán. Pak vůz, kam se nakládá a nakládá – dřevo a jídlo a demižony, i ten sud s kvašeným zelím, který tolik překážel na chodbě do kuchyně. A nakládají se zbraně a výstroje, zbytky Barbarovy válečné kořisti, dokonce balíky vydělaných, zatím však nikterak opracovaných kůží, dost možná i staré prubířské náčiní vytažené po dlouhých letech ze sklepů. A drůbež se nakládá. A postarší plebejové, jimž svitla naděje. A holky se nakládají, zabalené ve všechen svůj lněný a vlněný poklad, aby nepromrzly na dlouhé cestě… do Severní Velly.
      „Chamraď jedna nevěrná!!“ žilami stříbrné dědičky se rozlévá hněv. A vidí svou pevnost v rozvalinách, vidí hořet její krovy i kmínky palisád. Jak výhružně syčí požár a vysoké plameny buší do studené oblohy. Oheň se šíří, rozpaluje staleté kameny, jež v něm pukají, i kovy tají a lijí se v pramíncích jak rtuť a písek ve zdech se přetavuje na sklo. Hoří Vlkov a nic jej neuhasí, dokud nevyhoří v prach. Nemá již tambrinická vévodkyně své útočiště vprostřed jižních lesů, tak jako nemá své rodné město, tak jako nemá svou zem. Vše hoří a hoří. Oheň si ji najde i tady v komnatě a požírá její závoje, lesk svatebních skvostů se mění v plameny, jaké tu náhle horko, jak pálí kůži jed takových představ. Dost!
     Agnes otevře dveře a křikne na komornou. Zítra se vdává, a i kdyby ženichem měl být samotný ďábel z pekel a za družičky kostlivci ze hřbitova, bude krásná! Nejkrásnější!
     Dlouze si pak zkoušela šaty, jež pro jejich délku živůtku ne a ne napasovat na svůj korzet. Nastokrát švadlena párala a přišívala vsadky, srovnávala nakadeřené lemování výstřihu a zkracovala krajkoví nesmyslně dlouhé sukně. Navečer odešla nevěsta se svou služkou do lázně, jak velí tradice, v náladě spíše rozmrzelé. Tak se to má s její svatbou: všechny ty propriety jsou zapůjčené! Několik měsíců jest třeba na ušití a přípravy takových honosností. Jak by bylo možno pořídit je na zakázku za tři dny? Šaty zapůjčila královna. Střevíce jsou po nejmladší její dceři. Nějaké ty zbytkové vymoženosti svých šatníků přenechaly velkoryse dvorní dámy. A náhrdelník – ovšem, na kontinentu není mnoho šperků tak vzácných a drahých, rodový klenot této namyšlené rodiny, na králův rozkaz jí bude zapůjčen až ráno v paláci, aby hned po obřadu byl zas zabaven. Ne že by vlastní kmotr nechtěl Agnes dopřát, spíš mu přišlo nerozumné dráždit ješitnost svých dcer. Nevěstu to neponižovalo, věřila, že bude zítra krásnější všech královských princezen, které se stejně nepřijdou podívat. Dobře jim tak!
V předsíni lázně, kde se vzduch potí výpary z kotlů a mlhy houstnou tak, že se odpočívající hosté vzájemně ani nepoznávají, bylo živo. Přece jen byla Agnes překvapena: V mohutné siluetě před zacloněným oknem poznala Barbara. Její nastávající se tu veselil s bujnou lazebnicí a jakous mladou holkou útlou tak, že bys ji kolem pasu chytil do kleští. Další dva chlapi se činili podobně, hostíce lehčí holky luxusem zpravidla dostupným jen aristokracii. Odbyla toto setkání úšklebkem, však ji Barbar dráždí schválně pro své malicherné potěšení. Nebude mu radost sytit svým vztekem.
     „Nečeká vás snad vaše družina a porada u krále?“ hodila mu studeně.
     „Pravda,“ zvedl se, oděn prozatím jen v úzké kalhoty. „Zítra je náš velký den, madam. Máte nějaké zvláštní přání?“ Jeho hlas byl náhle měkký, snad nějak upřímný, jako jemně vybroušený nůž, jenž protnul tenkou strunu napjatého klidu v jejím nitru.
     Pohlédla naň krátce očima, jež rychle vlhly slzami. A cosi teplé a hedvábné v jejím srdci se svléklo na dřeň a nastavilo se tomu noži. Samotného ďábla z pekel raději, než toto zvíře hryzající jen ze zvyku! Krátce její pozornost zaujala dívenka opodál, halící se do bílého plátna, jež i děvku vyzvedá ku vznešenosti antických bohyň. A Agnes nemůže se jí rovnat štíhlostí ani mladostí. Jedině vahou svého majestátu a silou stříbrného jmění a obdivuhodností svého moudrého vladaření. A tato moudrost – ach, jak vysokou daň si ještě vyžádá?
     Večer prošel a prošla noc. A ráno prošlo tak lehce a bez povšimnutí, jako když myšky se ochomýtnou kolem nábytku. Dvě komorné mlčky vyoblékaly nevěstu. „Stárnu,“ vytkla si Agnes patříc do zrcadla, když jí služebná zaplétala vlasy. A žádné slovo nepřišlo nazpátek, aby jí vyvrátilo přísný úsudek. Nepochybně viděla všecku krásu nablýskaných ozdob a ušlechtilost křivek svého portrétu, v tom syrovém světle však umrzají hrany lícních kostí a vrásky kol očí vystoupí a vztekem stisknuté zuby celku nepřidávají. Žádná lehkost nebyla v jejím kroku, když s průvodem stoupala ke královskému paláci. Žádný triumf krásy v této cestě.
     „Ani zvony nerozhoupali,“ podotkla pro sebe, načež smírně pokynula té hrstce zvědavců, co se s bázlivým odstupem táhla podél její svity. Tak je to tedy, kdepak slavnost, jen chladnokrevný obchod se zbožím, kterým si král nechce příliš špinit ruce.
     V audienčním sále byl zástup hustší, málem obstojný. Že se vdávala podruhé, neměla závoj ani symboly nevinnosti. (Však na tomto kšeftu s ženským masem pranic nevinného nebylo.) Vpředu ji s knězem čekal ženich, tři pištci se nemohli trefit do společné melodie (snad předčasně krapet přebrali). Pak stanula vedle ohromného muže a počala se zkrácená ceremonie. Barbar se ošíval dlouhou chvíli a čas zlomyslně zpomalil. Cítila, jak svatebčané přešlapují, snad ze strachu, aby jim nohy neprorostly do podlahy. Kdosi z leníků několikrát hlasitě zakašlal, hlavně ať už je tohle konečně za námi, sotva kněz odříkal svá požehnání, král odříkal svoje a Agnesina dlaň se odležela v obhroublé Barbarově pracce přepásaná vyšívanou obřadní stuhou, vzala důstojnost rychlý konec. Královský sluha přistoupil a odebral jí opálový náhrdelník.  A ještě než jí stará pajdavá kojná stihla připnout šňůru chabých perel, jichž bylo tak málo, že většina obvodu musela být nahrazena nitěnou krajkou, držela už nevěsta pohár, jímž novomanželé připíjejí s gratulanty. A těch se v mžiku vytvořila dlouhá řada, a tak se připíjelo, trochu mluvilo a zase připíjelo. Načež se celý svatební průvod přemýstil do hodovní síně, kde se znovu připíjelo a připíjelo. Dokud se nezačalo chlastat.
     Ta dlouhá řada svatebčanů tu však nebyla kvůli Agnes, a vlastně i Barbar jim mohl být nakrásně ukradený, přišli proto, že královské víno zde teklo proudem, a to bylo vskutku to jediné, čím se zde nešetřilo. Král odešel po poledni, nikdo z jeho příbuzných se na svatbě neukázal, leníci zůstávali jen v tom rozsahu, dokud nápoje lahodily jejich hrdlům. Z Agnesiných lidí se na hostinu nedostal nikdo, neboť zde neměla šlechticů hodných té výsady. Vévodkyně jich neželela, ptala se toliko po Isidorovi, ten však byl poslán pryč už včera. Navečer zbyla u stolu jen opilá sebranka z družiny jejího muže.
Nastokrát už chtěla vstát a rázně odejít, vždy jí jakás zemdlenost v odhodlání oslabila. Snad se tím rituálem odevzdala? V podobné apatii stanula o svatební noci v ložnici se svým novým manželem. Bylo dávno po půlnoci a prkenná podlaha mu nesmyslně vrzala pod nohama, když přecházel z kouta do kouta, okázale netrpělivý, zatímco se nevěsta líně svlékala z krajek.
     „Co že tu špacírujete jak lev v kleci?“ zmohla se konečně.
     „Špacíruju?“ rychle sjel očima její bledost, „Zachtělo se mi. Tak špacíruju.“
     „Inu,“ otočila se ledabyle ke svícnu, kde plálo patero tučných voskovic, „můžete nyní vyšpacírovat tam za ten práh a zavřít za sebou z druhé strany.“
     Po těch slovech se zastavil. Otevřel dveře dokořán, jak by vpouštěl neviditelné vrahy, ve tmě se zalesknul práh, o němž nyní byla řeč.
     Ohlédla se za zvukem, zda Barbar vážně odchází a sama v sobě nedovedla posoudit, jestli by se jí ulevilo, kdyby vážně zmizel a nechal ji nocovat samotnou.
     Pak stačil jen mžik, jaký stačí predátorům, když skočí po kořisti: Muž popadl ženské tělo jistým nacvičeným nelítostným chvatem a smýkl jím ku podlaze. Než se Agnes nadála, klečela násilím sehnuta před rámem zárubní, z vyděšeného hrdla nevyšlo ani zaúpění. Zato její choť měl náhle slov a slov, která cedil skrze zuby.
     „To je práh naší ložnice, jestli to nevíte, drahá vévodkyně! A teď si dobře zapamatuj: Jediný, říkám jediný muž, který kdy tento práh překročí, budu já – tvůj manžel, rozumíš?!!
     Vévodkyní zalomcoval vztek. S chutí by ho kousla do předloktí, ale není radno dráždit tygra, když nám cení tesáky hned u ucha. Prokousl by jí bílý krk? Snad má řezáky již tak zvířecky narostlé, že by to mohlo takto být: beze spěchu a bez emocí přiblížil by hlavu k pravé tepně a krátce začenichal. Pak pysky odhalí mohutný chrup, ten se rozevře a celou šíří zahryzne se do ženské šíje. Ona se ani nehne, už se nepokouší ani nadechnout, proud horké krve teče po krajkách, zatéká pod hranu korzetu… jaká to zima náhle, jaká slabost. Snad by takto umřít bylo lepší, umřít čistě, k čemu jinak mají tito muži tak obludné chřtány?
     Jenže hra ještě neskončila. Agnes se narodila pro vysokou politiku. A právě se začalo další dějství… Nemysli si, ty parchante, že mě budeš ponižovat beztrestně! Vzal sis mou ruku, vezmeš celé tělo, tomu nezabrání ani chórum tambrinických bohů. Máš to mít, pse. Urvi maso, cos chytil do zubů, cos ukrad na stříbrné hostině. Urvi a mysli si, žes vyhrál.
     A když již dohořívaly voskovice a jejich lůj tál měkce do ranního šera, spala Agnes klidně a spokojeně, vláčné a příjemně znavené odpočívalo její tělo. Zato Barbar bděl. Bděl a pozoroval prameny plavých vlasů spočívajících na přikrývce, v bledém zimním úsvitu šerých a nějak neuvěřitelně skutečných. Vzduch od večera zchladl velmi, svíral mu obnažená ramena, ale nedbal toho. Fascinován sledoval spící. Je vážně možné, že se to stalo? Že se v noci usmířili, jako se v děsném odvěkém zápase nakonec usmiřují protipolné síly, někde na konci věků, a v jejich něžném objetí se skončí svět? Je možné, že z tohoto konečného splynutí byl zaset nový počátek, následník. Barbarův aristokratický syn, anděl Míru, jenž zpřetrhá roucho Nenávisti, jehož se Ona nechce vzdát, a plášť Pýchy, který si On pečlivě tká po celý svůj dosavadní život? Vyhlédl oknem do blednoucího oparu a popadla ho krátká nostalgie za všemi nocemi, co jich v mládí strávil v lůžku milenek. Tolik se naproklínal té blednoucí oblohy, tolik se nechce z měkkého tepla do studeného bahna tam venku!
Skončila se naše válka, Agnes? Odpověz, že ano. A já slíbím, daruju ti… já se vzdám těch děvek. Jsem už unavený, věčně vyplavovat onen přetlak vzruchů, vedlejší produkty vzteku, další a další kratochvíle obětované modle Zbytečnosti. Řekni, že ten boj je už za námi. Že není vítězů ani poražených. Ve jménu Harmonie mezi mužem a jeho ženou, ve kterou se stále zdráhám uvěřit, ale která nutně nějak musí existovat v řádu Světa. Tak jako jsem ji cítil dnešní noci, radost mi prostoupila tělem, cítím osvobozující úlevu a chci ji už pořád! Tvoje tělo odpočívá klidně, žádné zlomyslné křeče hněvu, co ti včera cukaly ve tváři. Řekni, že začínáme nový život, a já ti slíbím, že naše spojenectví dobude celý starý kontinent. Na nejvyšší trůn tě posadím, císařovnu celého světa, zlato bude slušet tvé kráse. A náš syn…
     Kdyby Barbar uměl plakat, patrně by se nyní neudržel.
     Pak nastoupilo do ložnice denní světlo a vévodkyně procitla. Mírně a pomalu otevřela oči a sotva zpozoroval její první úsměv, hned věděl:
     Kdepak. Není míru mezi námi, není spočinutí pro dva rozené válečníky. Možná by to jiný nepostřehl. Ale to bych tě já nesměl znát tak dobře!
     Když stála zabalena do přikrývky před oknem a hleděla z něj do prázdné budoucnosti (jak si zvykla dělávat každé ráno v těchto zimních měsících, jež dávají popřát jedině vyčkávání) prohlížel si její siluetu a den za dnem mu vytanuly ty stejné otázky. Co dělám špatně? Mé úmysly jsou přece čisté. A nedovedl najít odpověď, neboť není možné být pyšným mužem a nalézt příčinu. Není možné být mužem a vědět: Chlape, nebude míru, dokud myslíš, že je žena tvoje.
     Pomalu plynul zimní čas a jejich soužití nedávalo na první pohled smysl. Sám se tomu opakovaně divil. V noci se vřele a samozřejmě dotýkali druhého, se stejnou samozřejmostí spolu přes den nedokázali mluvit. Sotva o něj pohledem zavadila. Kdykoli s ní začal hovor, odměřovala mu se studenou úsečností, až si odvykl obtěžovat se osobně a posílal jí vzkazy po její komorné. A přece se nakonec, jak by jakýms podivným zákonem bylo dáno, sešli v soukromí jediné místnosti a mluvilo se skrze těla. Jakoby ten prokletý práh ložnice odděloval dva vesmíry s odlišnými přírodními zákony. Nad ránem spala, on býval uvolněný a zároveň ho pokoušela další vlna úzkosti. Po celý zbytek zimy to vydržel. Protože věřil. V následníka, jemuž se již podařilo otevřít brány.
     Asi měsíc po svatbě, po obřadech, jichž ten den odžila hned několik a jimiž se začalo další dějství jejího boje o novou Tambriniku, začala Agnes navštěvovat vědmu. „Další ohyzdná bába,“ vyjádřil se Barbar, když se sám sebe ptal, má-li tím být nějak znepokojen. Vévodkyně obvykle přijímala své poddané v malém audienčním pokojíku naproti úzkému schodišti; tak si vymínila, že její návštěvy musí vystoupat po schodech, aby pocítily význam majestátu osoby, k níž přicházejí.  Přešla i fakt, že obstarožní dubové stupně řádně vrzaly a vůbec byl tento prostor úzký a tmavý tak, že museli delegáti stoupat v řádce za sebou, bedlivě se přidržujíce stěn, jak do nějakého tajného doupěte spiklenců. Za vědmou však docházela stříbrná dědička osobně, tiše a jakoby mimoděk, bez doprovodu. Cílem těchto cest byl dřevěný brloh vmáčknutý do ostrého úhlu městských hradeb. Dělají snad muži chybu, když nepřikládají ženskému srocování význam?  Je pravda, že u té prastaré jedubáby, již viděl zblízka jen jednou a jejíž uhrančivý pohled na sobě cítil snad týden, pobývaly ještě další tři čarodějnice i s nepřehlednou kupou ratolestí, ale jaké politické riziko by tak mohlo asi povstat z takového hnízdiště? A jeho choť se obléká v šedý vlněný plášť a komorná jí dává znamení tak, aby manžel neviděl.
     „Co s ní furt máte, že jdete zas?“ škádlíval ji.
     „Věštíme Tambrinice dobré časy,“ odvětila mu jednou. Jindy ho ponechávala bez odpovědi.
     Zima se vskutku vlekla, nebylo moc co dělat. Na jaro naplánoval renovační práce a brzké přesídlení do státu, který vyženil. Jedna menší invaze však je na pořadu, ještě než sleze sníh, je třeba posunout severní hranici do původních končin, k Vellskému toku. První teplé paprsky zahřejí novou Tambriniku již cele kontrolovanou a systematicky čištěnou od potulné verbeže. Všichni bojeschopní muži vstoupí do jeho služeb a splní vlasteneckou povinnost. Deset tisíc vojáků, jež si od bratra vymínil jako svatební dar, už se odpočítalo a první zálohy jsou vyplaceny. Návdavkem jedno malé překvapení pro nevěstu. Zaslouží-li si vůbec nějaké. Agnes se málo zajímá o jeho plány, pravda, čekal od ní více. Kam se poděla její politická horečka, v níž vyčkávala nejnovějších zpráv, ten roztomilý vztek, když se přeli o logistiku první invaze a o stěhování dvoru? Svatební noc ji změnila. Ale jinak, než by si přál. Je před ním zamlklá. A den ze dne mrzutější. Nedovedl ani zcela pojmenovat, co jeho žena dělá celé dny. Znal pouze průběh nocí, a to byla úplně jiná Agnes, vábná a lidská, byla jen ženou, jak by nikdy nikým jiným ani být nedovedla. Jak plynuly týdny, nemohl se zbavit dojmu, že někde na té tajuplné hranici mezi jejími novými osobnostmi je zakopaný záhadný pes. Ale jaký a kde přesně, toho se nemohl dovtípit. Dal prověřit ten babinec u hradeb, dal sledovat její kroky, nedozvěděl se nic zvláštního. Žádná tajná dostaveníčka s cizím mužem, žádné paralelní vyjednávání s cizinci, žádná alternativní dohoda s králem. Občas uvažoval, že by s ní probral nějaký svůj vojenský nápad, dal ji zavolat, ale sotva se dostavila a on uviděl její obličej, rázem ho přešla chuť. A nakonec… třeba je zde nějaké jiné, mnohem jednodušší vysvětlení. A když na to pomyslel, upokojil se a v noci byl k ní obzvláště ohleduplný.
     Pak dostal zprávu, že se navrací Isidorova skupina. Vida, z někdejšího soka je nyní švagr. Stejně si ho pohlídá.  Ale snad aspoň jemu se podaří sestru rozveselit.
     Ovšem když pak v konci týdne mladík skutečně přišel a podal hlášení, napadlo Barbara, aby veselí nebylo nakonec příliš. Vévodkyně si umínila, že bude bratr přivítán, jak se na aristokrata sluší. Co se mohlo obejít jen s větší večeří, bylo shledáno jako příležitost k nákladné hostině. Objednávky putovaly až do královského paláce, hostů posbírala z tambrinických uprchlíků na padesát. Tabule musela být prostřena v hodovní síni až na radnici. Na tucet hus bylo zaříznuto, cožpak se zbláznila? Tolik činorodosti pro jednu běžnou rodinnou událost? Neměla zde více blízkých příbuzných, to manžel musel uznat. A každá příležitost předvést se v někdejším lesku svého zruinovaného jmění je pro ni vítaným zpestřením zdlouhavého a ponižujícího exilu. To všechno by se ještě dalo chápat a podpořit. Jenže Barbar znal až moc dobře pravý důvod této okázalé rozmařilosti.
      Věděl předem, s čím se večer zasedne ke stolu. „Nejseš jako my,“ zášť v Isidorových očích mluvila jasně, „vetřel ses do stříbrného rodu, aniž tě kdo pozval. Otázka času, než obdržíš, čeho jsi hoden.“ Přesně ta stejná zášť, ono namyšlené, vzteklé pohrdání, které plálo z očí i Agnes. Snad si chlapec vážně myslí, že mu ramenatý vetřelec ukradl klíč ke štěstí? Cožpak ho vražda posledního vévody nepohnula ani k malému zamyšlení? Takových zbytečných úvah mohl si Barbar zaplétat po libosti, strach obdrží malou roli, hraje-li se o stříbrný stolec.
     Protože tušil, že se na hostině objeví nepříjemnosti, přišel tam za svou stranu svatební smlouvy sám, toliko s jediným svým druhem, kterého ve jménu starých válečnických časů přejmenoval na Chesmicka. Statný chlapík pocházel ze Zurag-narských lovišť, a jak ho velitel oslovuje, mu bylo srdečně jedno. Po cestě byl však nepříjemně hovorný.
      „Asi tomu nějak nerozumím, pane. Hostina málem státního významu a ty tam jdeš, jak by jen do počtu. Měli by ti skládat pocty a dary k nohám a tak, jsi přece jejich vládcem, jsi nejvyšší, málem bůh. Máš mít takové ty vyšívané hadry a manželku po boku a celou družinu. A zatím jdeš s obyčejným chlapem, jak bys nic neznamenal. To já bych… Na tvém místě… já bych jim ukázal, ukázal hned zkraje -“
     „Máš o tambrinickém majestátu příliš divoké představy, příteli,“ přerušil ho Barbar tiše, „na vyšívanou nádheru a poklonkování bude čas, až vystavím nový stříbrný palác v sídelním městě.“
      No snad aspoň velitelé tvé armády by měli přijít s sebou, ne? Nemají tyhlety večeře lepších lidí nějaké ty ceremoniální předpisy?“
       „Ceremoniální předpisy,“ vida, na to by sám ani nepřipadl. „Tak na rovinu, Chesmicku: řekněme, řekněme, že tato, ehm, večeře… tak trochu smrdí podrazem. Jestli to praskne, nemusí každej vědět. Poslal jsem dva skauty zadem. Dávej pozor, co do sebe leješ. A vyhni se každému podezřelému ostří.
Chlapík protáhl obličej a bleskově se rozhlédl na všecky strany. „Čekáš atentát?! Od vlastních poddaných? Od vévodkyně?“
     Barbarovi se rozproudila krev menším vztekem. „Moc mluvíš, chlape.“
     Ještě než vešli první branou, stáhl rukavice a mimoděk si prohlédl svoje velké ruce. Jasně, ty ho zatím nikdy nezklamaly. Dnes večer zrovna tak, bude vojákem v kruhu nepřátel. Ve věnci zmijí, který upletla stříbrná dědička. Nebude od věci promluvit si s ní ještě před prvním chodem.
 

Dům u jezera VIII - (závěr)

Chlapy moc nebaví poslouchat vyprávěnky o úklidu. Což teprve o velkém, generálním a super-poctivě provedeném. Snad bys na měl byl hrdý, kdybys mě viděl. Protože máš rád akceschopnost. Takovou tu rozhodnout, účinnou, odhodlanou. A máš taky rád, když vezmu „věc do rukou“, abych se vyjádřila decentně. Na tomhle úklidu nebylo decentního vůbec nic. Ale proč zdržuju… jak říkám: vy chlapi o úklidech nechcete nic slyšet. Počítáte jen výsledky. A ty moje tě mohly úžasně ohromit, kdybys měl srovnání se stavem nějakých pět hodin před svým příjezdem. Minimálně stejně jako ty dva borce.

          Dělala jsem vlastně jen to, cos mě naučil. Trochu nadstandardní fantazie už je vlastní iniciativa. Líbilo se mi představovat si, že mě zkoušíš. Taková malá maturita: vaporizovat celý ten svinčík do Saidého příchodu. Taková prima adrenalinová výzva: tak, Agnes, jak s tím vším bordelem teď naložíš, abys to všechno stihla? Podívej: dva opilí alfa-samci povalující se v chládku košatého javoru, flašky a provizorní popelníky po verandě, zbytky a střepy, rozlitý sirup na betonu, mastná oka po pečené rybě, půl tuny odpadků. A ten smrad z laboratoře. Zválené, zbahněné ručníky v nadpočetném množství, rozházené terče a dva tucty šipek v kůře všech vůkolních stromů. Ještě ta jejich mašina, to ani nevíš, že jsem loni dělala řidičák na velkou motorku; zpravidla se ti chlubím jen dokončenými úkoly. Jeden by nevěřil, co se dá všecko rozkramařit a zasvinit za pouhé tři dny!

          No tak uznej, že výsledek byl dokonalý!

          Neuznáš. Protože vy chlapi nevidíte ani ty výsledky. Vy si nevšimnete vypraných ručníků, nadto i vysušených a sklizených do polic. Nepoznáte vycíděnou betonovou rampu i s vyčištěnou skvrnou od lepkavého sirupu. Vymetenou „kapli“, přeměněnou zpátky na dodžo. Zahlazené rány v kůrách stromů. Zaklidněnou hladinu jezera. Vy nepoznáte, co dalo práce vměstnat všecky odpadky, kam patří. Jakého násilí bylo k tomu potřeba. Jak ohromná, odhodlaná musela být síla, která je sklidila, ba pohřbila, aby již více nepřekážely v našem světě, v tom našem milém domě u jezera.

          Co ale nikdy neopomenete: upozornit na věci trapně zjevné, trpěné jen pro svou nevyhnutelnost, zbytkové, vlastně nic než detaily:

          „Ten smrad je příšerný, Agnes.“

          Pozdní odpoledne vrhá žluté lesky do našeho letního sídla. Zaparkovals sotva deset kroků za závorou. Ještě jsi ani neschoval klíčky do kapsy, a už mě musíš buzerovat.

          „Kouř je vidět až za kopec, děvče,“ hlásíš tónem nekompromisního hodnotitele.

          Stojím na rampě, celá utahaná, zbídačená, ale vlastně celkem spokojená, protože vím, že práce se povedla. Velká je Smrt a my jsme její radostný hlas.

           Pomalu a důležitě zvedáš hlavu k proužku šedi vycházejícímu z komína. Pak se rozhlížíš kolem. Já rozumím, hledáš otisky pneumatik. Víš, myslela jsem na všechno. Z té zválené trávy nevyčteš vůbec nic konkrétního.

          „Jsi sama?“

          „Celé tři dny jsem sama, čekals snad něco jiného?“

          Oběma nám letí hlavou, jak dlouho ještě bude hořet onen svinčík napěchovaný do žároviště za velikými kovovými vraty. Asi myslíš na to, jestli jsem pomýšlela i na zazdění. Což o to, materiálu se válelo v hasičárně víc než dost. Jen jestli to umím s maltou.

         „Co se tváříš tak přísně, příteli? Já tedy myslím, že jsem obstála, hm? Ten kouř nehraje roli, nikdo se sem kvůli němu nepožene.“

          Stojíme naproti sobě bez hnutí. Hledím ti do tváře, pozoruju, jak zkoumavě jezdíš očima doprava, doleva. Co hledáš? Koho hledáš? Později se ti stočí hlava k vodní hladině. Snad to místo pod křovím ti přijde nějak podezřelé?

          Nakonec se usměješ. A s dokonale přátelskou přímostí mě obejmeš. Cítím se upracovaná a je mi skvěle. Jsme to zase my, nejlepší příteli.

          „Tak v tom nejsem sám, jak vidím,“ šeptáš mi nad uchem, „i Agnes dovede zpackat oběd. Ta spálená ryba páchne děsně.“

Léto ve Frenštátu

V létě je to všude pěkné.

Most nad soutokem ve studených barvách

Frenštát pod Radhoštěm je však méně pěkný než jiná města.
Jeden by řekl, že přece město v horách, že vzduch, že kopce, jak by to nebylo krásné?
A přece je tak nějak o ničem.

Velmi suchý podvečer, na pozadí Čertův mlýn

Nechtěla jsem být nespravedlivá a věnovala jsem mu dva měsíce, dala jsem šanci všem malebným zákoutím, ať se mi vystaví co modelové.

Podvečer v aleji ke hřbitovu

Obrazy vyšly dobře. Ale Frenštát samotný... Snad potřebuje jiné roční období, nevím.

Zemdlená zahrada, povadlá a krásná

Křoví mezi poli

Ráno před slunečným dnem

Dům u jezera VII

 Víš, to se vždycky stane. Strašná, strašná kocovina.

„Ty vole…“ chlapci přebrali. Euforie tatam a nyní je čeká bolestný detox. Povalují se na šedé nafukovačce půl dopoledne, a že došly nápady, chtějí jen kafe „smrťák“, které stejně nepijou. Pokud jde o mě: nikdy do sebe nedostanu až tolik alkoholu, že bych se přiotrávila, proto neznám ono slavné utrpení. Ale to zdaleka neznamená, že by mi bylo hej. Celé ráno se procházím lesem – protože se pro nával myšlenek nemohu rozběhnout. Je mi zle, k smrti zle, to se mužům nedá vysvětlit. Natož jejich stínům. A když vidím ty dva borce, jak se potácejí jejich jinak pevná těla… Jak už zase jsou všechna jejich témata tak banální… Ne, to se nedá vypovědět tomu, kdo se stará zásadně o sebe.

Prokletý mám dar, příteli můj. Chtěla bych být jako ty: Rebelem bez příčiny, který je vždycky „nad věcí“, který zbožňuje adrenalinové zábavy a málokdy si s něčím dělá starosti.

Když se mladíci konečně vypotácejí na světlo boží, tak vidím tu bídu. Vezmi dva průměrné kousky z nějaké house-party, navlíkni je do sepraných tepláků, hlavy omoč v rosolu pitomosti a trochu protřepej. Jeden by se styděl… Může být pravda, že jsem s tímhletím někdy vlezla do postele?! Odklízím ze stolu, zatímco z mobilu nám drsný raper sděluje své politické názory, a blonďák mi nonšalantně přiloží dlaň na pozadí. A jak se otočím, pokouší se laškovně mrknout pravým okem, úsilí mu však pouze pokroutilo výraz. Před obličejem mi pohupuje nedopitou lahví bourbonu. Jeho kolega zakotvil na okraji rampy, spustil dolů jednu nohu, pak se svalil na záda a skučí. Tím hlasitěji, čím víc si myslí, že ho slyšíme. Někde mezi tím si stihl zapálit cigaretu. Volnou rukou si kasá tričko a snad si hraje s bradavkami, pokud právě neurovnává rozkrok. Zápach by se dal krájet. Chápeš tu scénu – co myslíš, že udělám?

Tohle zlatavé svinstvo se dobře pije! Rychle, rychle se mi do žil vrací včerejší šelma, která urvala kus masa – a jen tak ho nepustí! Čas nám přátelsky plyne a jako laskavý lékař odnáší z našich těl starou žluč. Tak se paří, když je ti dvacet.

„Vypni toho kokota a pusť tam tu blonďatou diskošku, hej! Jebat fííííkúúús…!“ V poledne už můžem i chodit, odpoledne blbnout a večer… Však scénář znáš. Jen už nejsme tak opatrní jako včera. Člověk se brzy otrká, nejdřív si přeje, pak si řekne, pak si poručí, nakonec si bere bez ptaní. Asi takhle: vyhledej libovolný pornoweb, pak klikej na videa – chvíli tohle, chvíli tamto – hned jak to začne být nezajímavé, klik, klik, pak gradace, něco míň obyčejného, něco víc extra, klik, klik, klik… Až z toho vznikne v těle pořádný guláš, tak jseš u cíle. A nezapomeň podlívat alkoholem.

No. Jestli jsme včera ráno byli na sračky, tak nevím, co za hnojiště je z nás dneska. Jsme všichni tři znovu na terase – z podlahy je jeden velký popelník, z lidí přepocená klubíčka jedu. Piju. Taky kouřím a nechce se mi oblékat. Nevolnosti preventivně zajídám ibalginem.

„Hele, schválně: kdyby sem přišel Saidé, myslíte, že by se přidal?“ Blonďák se zasněně usmívá, jak se mu rozeběhne fantazie.

„Pochválil by nás, vole, he he. Že jsme si vystačili s chlastem a jen dvěma krabičkami,“ Martin opět leží na okraji s nohou dole, rozvážlivě nasaje z poslední cigarety a natočí hlavu ke mně, „a přitom jsme se o tu jeho samičku postarali prvotřídně, což? Uspokojená, madam?“

Jeho řeči mi nejsou po chuti ani za mák, „Brzdi, gigolo. Saidé se vrátí zítra, to znamená, že vypadnete ještě dneska večer, ať stihnu uklidit.“

Čekám, že bude protestovat, ale překvapí mě: „Myslím, že se vrátí už dneska. Říkal pátek, že, Danek?“

„Jo jo, pátek odpoledne,“ přitaká mu parťák.

„V sobotu,“ kontruju hlasem stále nejistějším a oči mi sjíždějí z jednoho na druhého.

Oba synchronně kroutí hlavou. A kurva!!! „Si děláte prdel.“

Kroucení hlavami pokračuje.

Exploduje ve mně ukázková panika. Vyskočím na nohy, „To, kurva, ne!“

„Už to tak bude, kotě. Volal mi ještě, když jsme stáli na benzínce na cestě sem.“

Dům u jezera VI

     

     „Víš, to se vždycky stane,“ šeptám ti nazdařbůh.     „Já vím. Jsem rád, že se bavíš,“ tvůj stín mi odpovídá.     „Nejsi. Já taky ne. Nejde o rozkoš, ale o špínu, již nelze smýt.“     „Předsudky hoď za hlavu. Nikdo tě nebude soudit.“     „Bude, Saidé. My dva přece. Budu to na sebe vědět. A ty… jediný pohled na mě, a budeš to vědět taky.“

     Po další skleničce už mě nějaký tvůj stín neoslovuje, nakonec zbylo jen trochu vzteku, který se snadno utopí na dně. Dan a Martin, už nevnímám, co se mluví. A s houstnoucí tmou ani nevidím jejich obrysy, zato velmi dobře prociťuji, jak čekají, co já. Že by? Čeká se na můj signál. Nějaký souhlas, stačil by jim v náznaku. Ale asi už nemám věk na nějaké naznačování.

     „Ne, nikdo se tady už nechce bavit o motorkách, dáme sprchu, hm? Heble neřeš, vydrží tu do rána. Počkej, flašku berem!“ A v každém ze tří omámených mozečků se vaří nápady, jak co ještě vylepšit. Dan: světlo – nějaké intimčo!  Smůla, v naší mizerné koupelně svítí bledá tyčová zářivka – a můžem být rádi, že vůbec funguje. Shání se po nějakých svíčkách, ale je příliš nedočkavý, než aby riskoval absenci v místě dění, když začínají být věci zajímavé. Martin: hudbu – nějakou prima atmošku! Ech, nemáme tu reprobedny, nemáme tu ani žádný signál, nakonec leží mobil na zrezlém umakartovém stolečku při zdi a z něho vřeští Korpiklaani. A já – já chci vodu – a ta je dokolaná, teplá a očistná. A v jejím proudu si naposledy pro tento večer připadám nekompromitovaná, když mi prsty kloužou po mládím napjaté kůži mužských ramen.

     A zrcadla kolem stěn v mé majestátní ložnici se jim náhle moc líbí, toliko dát pozor, aby se nějaké neskoplo bosou nohou. Zrcadla jsou důležitá. A nově napočnutá flaška je důležitá. A powerspeed z mobilu a souhra stínů v odrazech; a měsíc už zase pouští nám do kaple svůj zvědavý prst a tak nám bohové kážou svou vůli – a měsíční kněžka rozumí tomu příkazu a sakra dobře ví, co má dělat. Na okamžik se zastaví můj portrét v jednom ze zrcadel, nu ano, mám tak plné rty a černé oči, mokré vlasy splývají po těle, dlaněmi nadzdvihávám si ňadra vysoko nad štíhlým pasem a tobě, Saidé, mohu říct jediné: „Ano, tvůj stín je zván, smí zůstat na prahu, tak jak tam stojí. Dívej se, dívej, spiklenci noci ti předvedou kus umění!“

     Jsme trojice odevzdanců, kult Chtění nám poroučí. Schází-li odvaha, lijem si do těla přes hrdlo lahve další dávky. Chlapecké maso si počíná nejprve nejistě a chtivě, pak cíleně a zaujatě, nakonec se mlčky odevzdává Síle, námahou vyvstanou na kůži kapičky potu. Špatný metal ve špatné zvukové kvalitě je nám svědkem, že jsme to chtěli příliš… a až hlasitý dech nám pohltí vysílené mlčení, trochu si odpočinem, napijeme se. Pak chceme znovu. A až unavená těla spočinou rozvalená na matraci, naše odezvy v zrcadlech pokračují v napočatém díle, dokud Vůle opět nenabude vlády nad vysílenými údy. Jsme trojice odevzdanců – jedna bohyně se svými pátery, jest něco posvátného, že jsme se odevzdali, čertvíkdo nám předepsal scénář, neřeš, dělej, neřeš, napij se, pojď, dělej!Usnula jsem opilá a ošklivá, jak bývají vyžilé ženy. Jen nemluv, tys mě neviděl, já na sebe hleděla na záchodě při světle žárovky! Ještě větší rudé rty, ještě pichlavější oči, zarudlý nos a tváře nateklé… ale spokojená a zklidněná. Jak po katarzním rituálu. Uspokojená, řekl bys. Já bych řekla: vysoko nad tebou, můj Osudový, už nejsi víc než drobek ve mně, jejž vyplivnu jedinou porcí slin přímo do klozetu, pak spláchnu, dobrou noc!

      Uberu z hromady nanošených přikrývek, pak pokryju spící těla, jež vydechují tíži alkoholu, a ulehnu doprostřed, kde je mé místo. A dlaně obou mých spolunocležníků hledí se naplnit mými tvary (ach, jak nepohodlné musí být takové ležení), neboť jsou příležitosti, jimiž se neplýtvá. Těžká mám víčka, točí se mi hlava, spíš pád do bezvědomí než usnutí mě nyní čeká – tvůj stín stojí pořád u zdi, propouštím ho s výdechem, jenž by ti určitě nevoněl. Smíš odejít.

Dům u jezera V

   Za pár hodin je pozdní ráno, slunce se majestátně vlévá do „kaple“, kde procitám (na gumové matraci bez přikrývky) a mých tisíc já v zrcadlech kolem stěn se mnou. Hlava bolí, jak by mě kdosi udeřil přes oči, a zvenku zcela zřetelně zní hovor neznámých mužských hlasů. A náhle vím, jako šíp letí mi hlavou myšlenka, tak jasně a palčivě vím: že jsi mě zradil hned dvakrát.

     Měla bych se bát? Dva mladí kluci se rozvalují po nákladové rampě (naší terase) jako dvojice, která čeká, a probírají nějaké technické téma. Když odemykám dveře, synchronně vykročí.

     Dan, Martin (oba mladí, urostlí a nelíbí se mi ani jeden) mi poslušně hlásí, že heslo je „Jebat fíkus“.

     Ach, můj výjimečný příteli,

     co jsi mi to sem poslal za dáreček?! Ten první s nakrčeným obličejíkem jak by vypadl z historických fotek hitlerjugend, jeho kolega by naopak zapadl mezi frajery z cyklistických stájí (přijeli sice společně na motorce, ale nějak si od něj nedovedu odmyslet sportovní kolo). A proč, proč vlastně, k čemu mi mají být dobří?!

     Zamýšlel jsi snad pro mě tělesnou stráž? Ach, od kdy Ty se staráš o mou bezpečnost! Zatím se chovají dost opovrhovačně, pověsili na kmen našeho majestátního javoru pistolový terč a střílejí do něj z tvé nové kuše, chtěla jsem se s ní taky naučit, ale myslíš, že by mě nechali? Pche, že prý mám uvařit oběd. A tak vařím, zatímco oni střílejí a jásají, jak se jim postupně zlepšuje záměrná. A já čistím šupiny z lososa a skřípu zuby.

     Či prostě jen, abych si měla s kým povídat a jednoduše nebyla sama? Nemohl ses zmýlit víc! Když se najedli, vykoupali v jezeře a nachytali leže na trávníku dostatek bronzu, prošmejdili celý náš příbytek a zdupli mě hned dvakrát: nejprve za „ty krámy natahané do sklepní tělocvičny“ (a ať to do zítřka vynosím nějak pryč, kdyby se jim náhodou zachtělo cvičit), následně za „příšerný kurva-smrad“ v laboratoři, kam jsem se uklidila na většinu odpoledne. Nakonec ode mě bylo ještě prozíravé topit zde v benzínu trhaný polystyren – páchne to skutečně strašně, ale když chceš, uvykneš rychle, konečně aspoň někde mám svůj klid a můžu si nerušeně experimentovat s podvažováním nábojů – a deset litrů napalmu se přece může vždycky hodit, že. Řeč s nimi rozhodně kloudná není. Veškerá komunikace se omezuje na vyslovování požadavků a komentovanou kontrolu.

     Anebo jsi pro mě chtěl dva schopné společníky, kteří mi budou k ruce? Ha, ha, ha! Smích mě přešel hned po obědě, když chtěli kafe. A sladký dezert. Později pivo. A svačinu (koupáním vyhládne). Něco odnést, uklidit, nějak přeprat v mělčině vyválený ručník, „A hele, fakt se to páře, kurva, to je nové tričko!“ – „Zkus říct jí, však ženské si s hadrama vždycky umí nějak poradit.“ – „Poslyš, nemohla bys…?“ – nakonec hledím střídavě na dvacet centimetrů vypárané spodní nitě dolního lemu, jehož oprava by zabrala nejméně dvě hodiny ručního šití, a do upřímných modrých očí blonďatého tazatele. Kurva, kurva, Saidé!! Tos mi sem vážně musel nasáčkovat chlapce o patnáct let mladší, co se ke mně chovají jak k matce?!!

     Večer mám všeho tak akorát. Ty mě normálně zkoušíš! A já obstojím. „Večeři si zrobte sami, lednička je plná kdečeho. A oběd zítra vaříte vy, ať se to férově střídá. Až klesne teplota, můžem ta zrcadla vynosit společně, jestli překážejí. Kávovar poznáš, kafe je ve skříňce nad ním, já teď jdu plavat, ale jestli tak udělej i pro mě – do hrnku málo kafe, hodně mléka a žádný cukr, dík.“ Obstojím! „Nemohla, je to na dvě tři hodiny trpělivé práce, kterou mi nezaplatíš. Ale jestli chceš, naučím tě, jak se to dělá, a můžeš si to sešít sám.“ Obstojím!!! Připíchnu na javor terč pro střelecký výcvik policajtů, odkrokuju nějakých pětadvacet metrů a posílám jednu šipku za druhou do kresleného útočníka, jenž sráží na kolena bílou figuru nahé ženy. Kuši mám sice v rukou prvně, ale ono to není až tak těžké, když si předem nastuduješ návod. Jdou se ze zvědavosti podívat, a zásahy do šedých trojúhelníků reprezentujících srdce, hlavu a klín neoděného teroristy je přesvědčí, že odteď bude nejlepší trénovat společně.

     Vyznívá to jako malá letní idylka, ne? Poslals mi mladé mužské maso, dychtivé po dobrodružství rozkoše a zkoušíš mě, jestli se do něj zakousnu. A když konečně padne noc a všichni tři máme po teplém večeru na terase popito, dva v křeslech vyložení koloušci jsou pořád ještě cizí lidé přišedší odnikud. Sedím tu s nimi a mlčím, mdle naslouchám jejich řečem o motorce, zbraních, plánech na zbytek léta, nakonec trendech ve vývoji počítačových her. A v tom bezstarostném tlachání slyším vzlykat její hlas. Sedím a mlčím a před sebou v houstnoucí tmě vidím tvůj stín, jak bys vážně stál u stolu a hleděl na mě a usmíval se šibalsky, „Tak co říkáš, Agnes, na můj dárek, líbí? Co s ním uděláš?“

Dům u jezera IV

Studená a zlá je voda, když tady nejsi. Nevýslovně opuštěný je náš dům u jezera, zrádné a tiché větve černých stromů kynou mi v ústrety. Absurdní prázdno provane přes práh, kudy vcházím zabalena v měkké osušce. Pak stojím uprostřed nepřátelské kuchyně, stojím dlouhé minuty neschopna pohybu, jak by mě naložili do paralytického rosolu. Tak sevřené mám srdce, když tady nejsi.

     Věděla jsem, že budeš průběžně odjíždět a přijíždět, však taková byla dohoda a já s ní počítala. A stejně nyní obtáčí vlákno úzkosti, již vypocují jedovaté stěny, osamocenou kořist. Drtí mě samota, jíž jsi mě zanechal, tak záhy, tak nestydatě. Ach, Saidé, zase a znova musíš upřednostnit kdejakého švába, a co bude se mnou, to tě netrápí ani za mák!

     Nehraješ fér. Neumíš to. Nechceš.

     Tak co, budu tu stát do večera? Nutno učinit na sobě jisté násilí a začít fungovat. Držím se tréninkového plánu bod za bodem, jen šidím jídlo a volný čas nahrazuju vyklízením hasičárny (ach, zde bude ještě mnoho práce, než se vyčistí, s některými břemeny ani sama nepohnu), navečer je cvičná štola aspoň základně průchodná – o to zanešenější moje plíce. Po setmění brouzdám internetem, usazena v jednom nanicovatém baru, pozornost pupkatých džentlmenů mi však nedělá dobře. V noci pak (stále dle svého výkonného plánu) běžím domů po zanedbané cestě okolo lesa – a ty čtyři kilometry mírně z kopce nejsou dost, aby mě utahaly, přesněji: nejsou dost, aby utišily bolest, jejíž záchvaty mě uvrhají do pláče. To by si jeden div nevyrval srdce z těla. (Vážně jsem použila obrat „domů“?)

     A v naší budově u jezera nemohu usnout, ze stěn jako by vzlínalo vápenné mléko a matrace je cítit zánovní gumou. Snad mě tu démon Úzkosti zadáví?

     A tak někdy po půlnoci hrabu ve skladišti firmy, která obchoduje s nábytkem, a mezi krabicemi hledám… Ha! Jsou tady!

     Místnost, kterou jsi nazval dodžo, měním na osobní zrcadlovou kapli. Měli jich na skladě dost, abych obložila všech dvanáct metrů stěn. Vysoké nebe vymetlo oblaka už před pár hodinami, a laskavý měsíc pouští sklepním oknem jeden moudrý prst – a v tomto magickém vláknu sedím na patách a hledím na svůj odraz a odrazy odrazů, já Agnes, zmnožena tisíckrát, hlídám své zkřehlé a zraněné já, až mě prostoupí únava, uléhám mezi zrcadly. A říkám si, že jestli takhle vypadá má první osamocená noc zde v domě u jezera, tak se něco musí rychle stát. Ano, NĚCO se musí stát, a to RYCHLE. MUSÍ se stát… jinak tady uhynu. A to si říkám, dokud neusne mé do černých šatů oděné tělo v opalizující záři měsíce. Dokud neusnou všechna má šedavá těla.