IMMORTAL V

Tohle je krize.

Krize, krize, velká krize.  Nad ránem jsem na chvilku zdříml a měl jsem sen. To se mi nestalo už pár staletí. Nepotřebuju sny, k čemu by mi byly? A mrtví nemají co snít. Teď sedím sotva na půl zadku na hraně své kancelářské židle, vyděšený, paralyzovaný, po zádech mi stéká ledový pot, churavím zimnicí, zatímco za okny kalně svítá. Vyvalenýma očima zírám na kloubnatá zápěstí lezoucí zpod sepraných rukávů a hlava mi třeští příšernou jistotou.

Není pochyb: V jediném těle jsme dva. Jeden immortal, jehož osudy už krapet znáš, a jistej adolescent jménem Jamie.

„Jak se to, u všech kurev, mohlo stát?!!“ chce se mi štěknout, ale nejde to, kluk drží zuby stisknuté a jeho vyděšené mlčení je silnější než moje vzteklé klení. Ten kluk se normálně probral, po týdnu mého hospodaření s jeho tělem vstal z mrtvejch! Anebo prostě jen nebyl mrtvej dost.

„Sakra,“ vydechneme shodně tichounkým slabým hláskem. Jak jsem se moh inkarnovat do neopuštěného těla? Doteď jsem netušil, že taková možnost vůbec existuje. Cítím, že ochabuje jeho tenze, je unavený; zvedám nás ze židle, chviličku popocházíme, pak nás šetrně ukládám pod peřinu. Máme asi horečku a potřebujem inzulín. A pak se taky najíst. Natahuju se pro jehlu přes pitomý plastový budík ve tvaru oranžového kuřete.

„Pekelně blbá situace,“ napadá mě, když ji zas odkládám, „jak jsi takový malér vůbec mohl dopustit, Stvořiteli? Či kde podle tebe nastala chyba?“

Chlapec se pod pokrývkou stočil do klubíčka, obejmul prokřehlá kolena a vzlyká. V očích mě pálí jeho slzy, cítím, jak natékají sliznice a dutiny se zvolna zanášejí hleny. Taky bych brečel, kdybych to uměl. Od nekonečného rozvažování mě svinsky bolí hlava, a pláč nám jen přidá. Přitom toho na přemýšlení moc není.

No, mí rozmilí, uznávám, že tentokrát jste mě přelstili. A když jsem přelstěný,… ani nevím. Ještě jsem nikdá přelstěný nebyl.

Teče mi z nosu, utřel bych ho do cípu povlečení, máma nám ho vyměnila zrovna včera, eh, ale Jamie se za každou cenu hrabe z postele k hornímu šuplíku v komodě, sople nám zatím zkrápí propocené pyžamo, a on chce nutně nejdřív ke stolu pro brejle. Motá se jak zfetovanej krtek, mám toho dost a táhnu nás do koupelny. Nerozumíme si. Chlapec se prstíky zadrápl do futer a křečovitě se jich drží. Předkusem z nás lezou poblázněné syčivé skřeky, moc to žene do konfliktu. Proč, sakra? Pořád jsem to já, kdo nás drží na nohou, jenže on se zaťal do těch futer, a pitomě nás ohýbá, teď už skoro do pravého úhlu. To sevření, jak buldočí zahryznutí, nejde uvolnit, proto násilím zvedám jeden prst, druhý prst… pak třetí, a pak to vzdávám.

Tělo upadlo na podlahu, v prstech křeč, úder pravým loktem o práh, nakonec jsme se ještě jebli o zárubně do temene.

„Spokojenej, ty vole?!“

Zlej sen. Nezbytně potřebuju novou inkarnaci, odmítám se domlouvat s touhle parodií na chlapa. Jak kdyby to slyšel… no asi slyšel – těžko před ním skryju jedinou myšlenku, je to přece jeho mozek -  posbíral nás a vsedě na záchodové míse jsem moh pohodlně pozorovat, jak nám do našeho hubeného chřtánu cpe prášky. Jeden proti bolesti, druhý na uklidnění, pak ještě proti bolesti a ještě dva na uklidnění...

Kurvadrát, že bych se předávkoval? Nepochybně tě napadlo, že jsem to byl já, kdo tlačil na pilu a hecoval do polykání sympaticky oblejch tabletek. Pleteš se. Mlčel jsem. Mé vědomí Zákona, to není jen svědomí, jaké zakoušíte vy smrtelníci. Zákon je mou podstatou. Z něj vyrůstám, z něj existuju, nemůžu se mu postavit. Anebo prostě jen nemám odvahu? Na té záchodové míse jsem byl čistě za pozorovatele. Bez přání a bez emocí. Nemůžu zabít člověka, jenž se nenapil. A nesmím ho ponoukat k sebevraždě, byť by se mi teď krutě hodila.

Nepřísluší mi zasahovat do osudu Nevinných. Jen jsem přihlížel a asi po dvou minutách ten bordel vyblil. Tedy ne já. A ani Jamie. Jednoduše se nám zvedl žaludek a vychrst celou hrst hořkejch lentilek stylem: „Tohle si, kurva, strčte, já takový svinstvo neberu!!“ Aspoň někdo tady má rozum. Tak sedíme na záchodě a civíme na potřísněnou podlahu (jinak bezva bledě modrá dlažba s béžovým spárováním) a oba se divíme, kolik toho do nás dokázal Jamie natlačit.

Sedíme, civíme a nevíme si rady. Oba dva.

Jestli ti právě cuká v koutcích, přimlouvám se, aby ses mi laskavě nevysmíval. Si zkus koordinovat spolupráci s vyjukaným teenagerem a dělit se s ním o jediné tělo. Bych tě chtěl vidět, frajere. Takhle nějak, představuju si, se asi rozhejbávaj lidi po mrtvici.

První den jsme ze strachu a otráveného vzteku skorem nevystrčili nos z postele. Druhej den nás máma starostlivě táhla k doktorovi. Ještěže má ordinaci jen přes dvě ulice, i tak se nám slušně pletly nohy, opírali jsme se o maminku, div jsme se neskáceli všichni tři. Asi jsem tu drobnou paseku inicioval já, nemoh jsem si pomoct a tlačil nás zpátky domů. Nechce se mi vybavovat s doktory a svlíkat před něma tričko… A pak jsem se bál, že se Jamie prokecne a praktik nařídí vyšetření… S rozbitejma lidma se tu, hádám, neserou. Spiknou-li se jinak slepé a hloupé síly proti mně, nasadí schizofrenikovi antipsychotika… Kurva nerad bych živořil desítky let utlumený a paralyzovaný někde za mřížema mezi chápajícíma a na lecjaký magory uvyklejma sestřičkama.

V lochu jsem se octnul mockrát. Většinou cíleně, nemálo mých klientů tam přede mnou hledalo útočiště. Ve cvokhausu bych se zabydlel prvně, ne, nemusím okusit všecko. Chápej, Jamie, chápejte mě přece všichni: mám důležitou misi. A Jádro čeká. Pojď, půjdem radši domů, není nám dobře, poprosíme mámu, ať zavolá do školy, ať nás navštíví slečna Hermannová, víš, ta pěkná, ta se nám přece líbí oběma, přinese nám úkoly, předvede se v pěknejch šatech, procvičíme němčinu…

„Sakra, chlape!!“ neposloucháš. Milovaná maminka zavelí, a jeden zabiják, ahasver staletý civilizace v tvý hlavě neznamená nic. Lhal bych, kdybych tvrdil, že tě chápu. Je ti sedmnáct, ne sedm, zatraceně moc ti chybí táta, až chorobně ti chybí mužskej vzor. A otři ty zamlžený brejle, leze mi to na nervy!

Doktor byl naštěstí lhostejnej, unavenej chlap, nadto se krátce před naším příchodem řízl do prstu, což zaměstnalo všecku jeho pozornost. Doporučil klid na lůžku, vitamíny, hodně jíst a za tejden kontrolu. Nějaký fádní prášky, na ty se můžem potom vysrat, teď je uctivě vyzvednem v lékárně, ať neřeknou, a poděkujem, hochu, poděkujem! V tvý paměti čtu, že k tomuto břichatému doktůrkovi chodíš už mnoho let. Vždycky tak lhostejnej a jakoby chronicky unavenej? Nepřijde ti to podezřelé: cítíš ten zápach? Ne, to není desinfekce, Jamie, věř mi, hochu, nadechni se znova. Vypadá jako zachovalý, obézní padesátník, což? Není všechno takové, jak vypadá. Musíš se hodně učit.

Mamča je neschopnější, než jsme doufali, office jí do telefonu vmetl, že slečna Hermannová je mimo pracoviště, a máma bez dalších požadavků telefon típne. Ach, nechápe, jak je pro nás naše němčinářka důležitá, ty taky nechápeš, pozoruju, ale já vím, věř mi. Vím ledacos. Až ti dojde, kdo jsem a co tu hledám, porozumíš. Pochopíš a pomůžeš mi. Moc potřebuju tvoji pomoc, Jamie. Mám prosit? Pak prosím, věř mi, s těžkým srdcem.

Tak spolu žijem v jedný cele z masa pátej den, co o sobě navzájem víme, a toto unikátní soužití… jde ztuha. Chlapec je nejistý, chlapec je vyděšený. Ždímám ze sebe maximum trpělivosti a kázání mu dělám snad desetkrát za den. Ztuha, ztuha, hoch je rozmazlený teplíčkem a pohodlíčkem, zhýčkaný maminkou, k tomu nově pérovaný zkušeným zabijákem. Eh, nezávidím mu. Děláme kliky, zvedáme činky, chodíme na procházky, zkoušíme běhat v parku (v noci, když se v unavené trávě uvelebí jinovatka), věř mi, nic zlého nám nehrozí, brýle jsme zajistili gumičkou a jsme ozbrojení, sáhni tady do bundy… neboj, umíme zacházet s dýkou, umíme zacházet s boxerem, to jsi přece vždycky chtěl, ne? Jsou to tvoje zbraně. A v zimě na narozky budeme chtít bajonet, pravej, z první světový! To bude teprve frajeřina, uvidíš.

U fialovejch kurev, takhle jsem se snad nikdy nenadřel, myslím psychicky. Furt a furt hecovat vyhublého klučíka do akce a padesátkrát za hodinu ho přesvědčovat, ať to nevzdává, že ještě nekončíme, ne, ještě nejdeme domů, i když je nám zima, právě proto jsme tady, budeme běhat, ne, nemíříme ještě do postýlky, ještě jedno kolo, ještě osm opakování…

Po pěti dnech jsem normálně udřený. A když jsem udřený, bývám rozhodnutý. A tentokrát jsem rozhodnutý návštěvu Jádra dále neodkládat. Nebudu ti lhát, Jamie, zřejmě dostanem přes držku. Ale Jádro je zdroj našeho prokletí, jsme povinni tam zajít a vyzískat pár informací. Jo, je to riziko. Ne, nelze se mu vyhnout. Ozbrojovat se nebudem (vidím se, jak sahám po koženém pouzdře s tou nejpěknější dýkou, která je spíš efektně zdobená než prakticky použitelná), tentokrát jsme za tu slabší stranu; neboj, přísahám, že nás nevystavím smrtelnému nebezpečí – to stejně nemohu. Nesmím. Ani nechci. Chci jen ty informace, no tak, kluku, budem jak z filmu, jak z PC hry; už mě nebaví do tebe hučet, prostě se oblíknem a jdem!!

Ach, můj laskavý Stvořiteli, jsi mi svědkem, že jsem pro svou misi udělal maximum. Nezanedbal jsem, kurva, vůbec nic! Nasoukal jsem tělo do dokonale uniformní kombinace vyšisovaných džínů a šedý mikiny, v batohu na zádech pár nevinnejch nezbytností, na nohou takové ty plátěné a nápadně drahé boty, co vypadaj okázale levně. Za jedinou výzbroj by se dala považovat minimalistická inzulínová sada (eh, ne, tou drobnou stříkačkou bych se nechtěl strefovat nikomu do krku). Zkrátka: kdyby mohla nenápadnost odkapávat, táhla by se za mnou pěkná mokrá cestička. Nastrkal jsem Jamieho do podzemky, a chlapec, musím uznat, byl to nedělní ráno vcelku poddajný, ba až odevzdaný. Jako malý vojáček nasazený u výdejny proviantu. Navzdory jeho zářivě rezatým vláskům přišel mi tentokrát náležitě zešedlý, a když jsem si v žlutočerném okně vagónu prohlížel jeho obličej: spatřil jsem svou únavu v jeho mládí a jeho zmatený smutek ve svém přímočarém odhodlání. Z toho odrazu ve skle (a z toho fádního pohupování) na mě padla chvilková melancholie. Bohužel, jen kouzlo utlumeného okamžiku, z nějž mě vytrhl nezaměnitelný zápach.

V pátý stanici přistoupil náš doktůrek, náhodička – zavalitý měšťák s kulatým temenem potaženým vrstvičkou vlasů a rukama malejma a růžovejma jako svazek buřtíků. Ledabyle usadil své tělo, kupku sádelnatý hmoty, na hnědé sedadlo a lhostejně se zahleděl do podsvíceného displeje.

„Si představ, Jamie, jak nás má dobrá víla ráda, když nám do cesty posílá tak mile obézní dáreček!“ Kluk sebou škubnul, asi na něj musím pomalu. „Jen klid,“ nejsme ozbrojení, mapujem terén, hm?

Hra jak z dětství, hra na stopaře. A tak jsme našeho milého praktika stopovali. Sledovali jsme, jak o tři stanice dál vystoupil, jak se kolébavou chůzí vymotal z metra, zastavil se v trafice, pak hopsnul na autobus (hopsnuli jsme na poslední chvíli taky), vysoukal se v „pásmu nikoho“, ani se nerozhlíd, a dál se sunul chodníkem (jaké štěstí) k opuštěné průmyslové zóně (!)

„Provlhlost,“ napadlo mě slovo v tu chvíli nejvýstižnější. Lezavé vlhko podzimního dopoledne, to nezvyklé ticho opuštěné zóny, tak banální klapot doktorových podrážek po dlažbě, do toho svíravá bolest kolem žaludku, že se div nezkroutíme. Tepovka vylezla vysoko přes sto šedesát a obličej se nám vaří v adrenalinovým koktejlu. Chlapec má děsný strach, už tuší, co zamýšlím. Mám ho lživě konejšít?

„Věř mi, Jamie, je to padouch. Nevím, jak bych ti to stručně řek… Nekráčí před náma padesátiletej doktor, cítíš tu zatuchlinu, ne? Pach jeho krve, vysvětlím ti to později. Dobrý místo, liduprázdný.  A možná jsme se přece jen měli ozbrojit, jeden nikdy neví. V chvatu obhlížím pobořený zarezlý plot s pozoruhodným kováním: každá šprušle nádherně vytažená přes čtyřhran do špice. A krčky pod těmi zdobnými píkami jsou ohlodané rzí, některé ohnuté stářím, pojď, Jamie, to dáme! Jednu si odkroutíme, čistě pro účelnou zábavu, kyselé průmyslové deště nám popřály těch pár vteřin srandy, Jamie, chlape, tohle si NEMŮŽEM nechat ujít, prostě ne!

Prostě ne.

A sotva jsem doformuloval ten jednoduchý výrok, tu bazální stvrzenku (co jsi, kurva, ode mě čekal, co jsi čekal od zabijáka ve své hlavě?!!) ODHODLÁNÍ silnějšího než princip jeho strachu, Jamie omdlel. Pocítil jsem ztěžknutí a úlevu zároveň. Prostor uprázdněného jeviště, příležitost být zas jednou sám za sebe a konat svou práci.

Nechal jsem cíl odkráčet za další roh a vrhnul jsem se na ten plot. Hubenými prstíky přes rukáv teplákovky uchopit kovový hrot s nejprožranějším krčkem a zarvat tak mocně, že si je div nevykloubím. Pak nekonečné sekundy kroucení prohnilou hmotou (koroze mi zalézá přes protržená oka až do kůže na dlani), nakonec úspěch! Na dvacet centimetrů dlouhá improvizovaná píka, špičku jsem další dvě minuty dobrušoval o obrubník. Jen klid, doktůrek moc daleko neuteče. Však není těžké uhodnout, že míří do polí. Jestřáb si tam doletí pro zatoulaného čoklíčka (s nejmíň stoletým rodokmenem, ha).

Lovit zvěř v polích. Příliš hloupou a neohrabanou, než aby se mohla bránit. Podivné zvyky těchhle zbloudilých intelektuálů, courat zvadlou přírodou za městem. Podivný nápad kořisti myslet si, že olysalé křoví skryje její stopu. Neskryje. Ne přede mnou.

Jako filmový záběr by to určitě nebylo marný: neduživý, pobledlý klučina pádí přes louku s bezbarvou slehlou trávou, tiše a mrštně. A tlusťoch už konečně tuší a jeho hlava se vytáčí na sádelnatém krku, obalené nožky se rozkmitají, už se rozbíhá, už funí hrůzou, už se potí pod béžovou bundou a očička se mu zalijí slzami, kudy?! Kudy utéct?!! Jeho tělo má proti mému váhu tak dvojnásobnou, a stejně… Ach, mí ctění klienti… Jakmile mě rozpoznáte (lhostejno kde a za jakých okolností), jste prostě v prdeli.

Stačí mi pár skoků a kus kovu v pravé ruce.

IMMORTAL IV

  

              Viděl jsem ve filmech vstávat mrtvé z hrobů. Kterak hladce a sebejistě, byť pomalu, se posadí v rakvi, protáhnou krk, zakřupou kostma jak kulturista po tréninku, a už se rozhlížejí po úkolech. Když na mě přijde fáze Probouzení, upřímně jim závidím. Všechna má vzkříšení jsou krajně nefotogenická, vlastně beze zbytku nekulturní. A zrovna tohle Procitnutí je ovšem kousek!

                Dárce umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici. Sotva si to dovedeš představit: zatuhlé krční svalstvo a vystydlá mícha pod pronujícím obratlem: ani za nic jsem ho nemohl nahodit. Hlava už dobrá, ale od krku dolů jen takové náznaky citu, krev dávno proudila, oběh nikde nepřerušený, a spojení mozek-svaly pořád jak při celozávodní stávce.

                Bolesti a zima. Snažil jsem se tělo rozhoupat, až jsem konečně spadl na koberec a kolečka kancelářské židle mi přemasírovala záda. Dostat se zpod stolu zabralo snad půl dne, a to se prosím nejedná o žádnou kládu, mám tělíčko sedmnáctiletého klučiny s rachitickým hrudníkem, brejličkami jak dva popelníky a chorobnou závislostí na kofeinu, soudě podle množství lahví od coca-coly light, nadto je koš pod stolem přímo narvaný plechovkami od všelijakejch těch divnobarevnejch energetickejch nápojů. Tedy já nevím, co tu mládež dnes ve škole učí. Tento hošík, vřelé díky za tak vytříbený dar, zemřel u počítače. Zřejmě krapet přepálil při hraní on-line her. Magor. Pro tuto PC-generaci, či jak je správně nazvat, nemám a nechci mít pochopení. „To za nás nebylo,“ chce se mi říct, ať už tím „my“ myslím kohokoli z dřívějších hostitelů.

                A ještě jeden bonus nemohu nevzpomenout:

                Přišel jsem na to skoro náhodou. Naštěstí. Už jsem zmínil, že „rozchodit“ (pro začátek aspoň základně ovládnout, na nějakou vážnou chůzi stěží pomyslet) toto nové tělo mi trvalo řadu hodin. Oči jsem otevřel ještě za tmy. K poledni se mi svalstvo začalo nějak třást. Malátnost, bolesti, ona celková „podebranost“ mi nepřišla nápadná. Ale proč se třepu, jak bych měl solit housky? Nebylo to zimou. Pustil jsem se do poctivé šťáry, třeba najdu nějaké vysvětlení, prohledám-li pokoj.

                „A rychtyk!“ Čert mi byl dlužen takový prezent! V horním šupleti pod počítačem tucet jednorázových inzulinek, dávkovač i tester. Na nočním stolku takové to píchací pero (konečně mi došlo, co že je to za záhadný předmět). Vida, jaký humor je na mně páchán, říkám si, kvůli jednomu vpichu do svalu jsem musel sejít ze světa, teď se budu píchat do břicha xkrát za den, abych moh fungovat.

                S hlasitým zaklením jsem si vyhrnul tričko a vpravil dávku, pomohla rychle. S každou minutou se mi tělo uvěřitelněji navracelo do života. „No, na inzulínu jsem vskutku nikdá nefrčel, to bych si pamatoval.“ Potácel jsem se po místnosti a náhle mě napadlo… Celý jsem se svlékl a v zrcadle na dveřích skříně naproti jsem přes brýle (umírající je šetrně odložil vedle klávesnice, než odpadl, všechna čest) uviděl celé své dědictví doslova v plné nahotě. Hubený náctiletý diabetik s bílou kůží a zrzavým porostem, brutálně krátkozraký, ramínka jak dětský věšák. Nechyběla ani aknózní pleť. Přišoural jsem se k zrcadlu, abych si ji prohlíd zblízka – a tam jsem dostal záchvat smíchu. Tak parádní předkus nemají ani koně!

                A bylo ohromně příjemné se smát a vůbec se mi nechtělo se zastavit, dokud stačil dech. Slyšel jsem, jak hýkám, a to bylo směšné ještě víc. Smál jsem se upřímně a zplna, až jsem se předkláněl opřený o komodu, třásla se mi kolínka, klouby vystouplé jak uzly na biči, smál jsem se Osudu, smál jsem se Stvořiteli, záměru, smyslu; jak by se zároveň se mnou smály samotné základy mé mise.

                Pak už jsem jenom hýkal, popadal dech a začal se shánět po koupelně, páč se mi dost chtělo na záchod, a nerad bych opět naplnil láhev od coca-coly. No a hadry, co jsem sundal ze spodní poloviny těla, byly všecky zralé na likvidaci. Jak říkám: závidím těm oživlým ve filmech. Žádné z mých Procitnutí není podobně čisté a bezproblémové.

                „Ten chlapec si vůbec nežil špatně,“ napadá mě, když konečně ležím v posteli a prohlížím si místnost. Vlastní pokoj, mile zařízený, k němu samostatná koupelna (!), překrásně pohodlná matrace, květinkované povlečení z nějaké fajnové látky, ještě vonící po aviváži. Veliké hodiny na zdi, tak ohleduplné, že netikají, jen plynou, ukazují čtyři a mně je teď už vlastně skvěle. Osprchoval jsem se, oblík do čistého pyžama ze skříně, napil se coly a uložil do peřin. Dokonce jsem si dopřál jedno pohlavní ukojení a nyní si ležím slastně a prociťuji život, který mladé tělo přátelsky a bez skrupulí znovu přijalo za svůj. Baví mě se vleže pomalu protahovat, na jednu stranu, na druhou stranu, baví mě i ten pocit hladu, víš, je báječné být živý, za pár dní přejde i ta bolest za krkem. A jídlo pro mě bude taky vbrzku připraveno (nepochybně něco, co mi děsně chutná), protože slyším klíč v zámku vchodových dveří.

                Tak co, Jamie… je nám sedmnáct, uvažuju (vím, jak se teď oficiálně jmenuju, nastudoval jsem si celou peněženku), to by se mohla vracet z práce naše matka. A už ji slyším klepat na dveře a starostlivý hlásek, co je se mnou, že jsem už doma.

               „Mom, I am sick,“ kňourám tím nejvtíravějším tónem a přistihnu se, že doufám v tu nejušlápnutější puťku, pro niž je jediný synek vlastním smyslem života.

               „May I enter?“ žádá zdvořile, když zkouší kliku. Mám zamčeno. Cestou ke dveřím se zkontroluju v zrcadle: Fakt vypadám přepadle, asi jako bych byl nedávno mrtvej.

„Sakra trefa!“ napadá mě, jakmile už jsem zase šťastně v posteli. Mamča mi smaží přírodní řízeček, voní až sem. Na stolku chladne čaj s citrónem, přes přikrývku ještě jedna prošívaná deka, ať mám teplíčko. Z aparatury zní tiše reggae, prohlížím si obrázkovou knížku se zvířaty, co mi dala. (K tomu poctivě studuju návod na testování cukru v krvi, chci mít svou chorobu pod kontrolou.) Při pohledu na malované gibbony v knížce si maně pod peřinou prohmatávám paže. Zvolna uvažuju, kolik práce by zabralo udělat s tím něco kloudného, a v myšlenkách už se vidím, jak zvedám tu činku, co na mě kouká zpod komody. Těší mě hladit si tělo, ač je to takový výsměšný polotovar, a mám děsnou chuť být hodným chlapcem a nechat se hýčkat máminou péčí. Už ve mně zraje rozhodnutí. Mnu si ztuhlý, stále polomrtvý krk a nemám vůbec chuť vracet se k zabíjení. Zůstanu pěkně v postýlce nejmíň týden!

Ani nevzpomínám, kdy jsem si naposled dopřál takovouhle dovolenou. Maně si představuju, jak bych se na věc díval být svým vlastním stvořitelem. A úvahy mě vrhají do filosofických tůní: mohl bych jím být? Těžko. Cítím se jako zaúkolovaný pěšák, co dostal nové tělo, novou příležitost. Šestý den se poflakuju v posteli a vymlouvám se na mapování záludné situace, místo abych poctivě vyrazil do terénu, jak bych od sebe čekal. Příprava. Jo, s kapkou nadsázky je to ode mě systematická příprava.

Vážím nějakejch šedesát kilo, pokud jsem zvlád přepočet těch jejich americkejch jednotek, v šedé ulici razím jak sluníčko v trní, na vybíjení Provinilých chabá výbava. „Musí v tom bejt nějaký jiný fígl,“ řekl jsem si, víceméně jsem se přinutil uvěřit účelu této inkarnace, abych si moh poležet v měkkoučkých peřinách a nechat se obskakovat. A má-li v tom bejt fígl, musím si taktéž počínat fikaně! Velkolepá myšlenka. Přizpůsobil jsem jí všecko.

Tak třeba svůj denní program: hodně spím a dosyta jím (máminy čokoládový muffiny vysloveně miluju, včera mi jich napekla zas plný plech celá šťastná, jak mi chutná, a na zítra jsem si navymýšlel pečenou kachnu s jablky!), studuju svoji knihovnu – tam, tuším, leží pravý poklad: hoch má hromadu knížek o zbraních a vojenství, čím víc tím listuju, tím víc se rozpomínám. Jo, tahle hlavička je jiný kafe než ten potetovanej debil předtím, Napojení se mi daří nesrovnatelně líp, mám přístup k lecjakým možnostem dříve netušeným. Například ovládám skvěle angličtinu (načase, řeklo by se, eh) a umím to s počítačema. „Jdu asi s dobou,“ napadlo mě dneska ráno, když jsem se zas prohlíd polonahej v zrcadle, abych posoudil, má-li moje intenzivní posilování s činkami a vlastní vahou nějaký zaznamenatelný výsledek. Eh, nemá, krom detailu, že jsem z toho nebývale utahanej. Kruci, moh bych si přivydělávat vylepšováním těl. Ty mi odevzdáš svoji mrtvolu, já ji dostanu do formy. Zbývá jen pořešit, jak si ji pak převezmeš nazpátek. „Jdu s dobou,“ řek jsem si u zrcadla a usedl zpátky k on-line hře. Nebaví mě ani zmála, ale sonduju mezi kámošema z „grupy“. Anebo prostě jen zabíjím čas, než se zas vrátím mezi cejchy.

Za ten týden jsem vyspanej. Nebo možná i přespanej. A nacpanej. Je mi skvěle! Tu a tam trénuju chvaty… S nožem, dýkou (ve skříni jsem jich našel celou sbírku), s inzulínkou. Přejdu-li na tyhle blbinky, bude ze mě originální zabiják. Klienta 1. vyděsím, 2. chytnu za paži, 3. píchnu mu do žíly vzduch. Pak počkám, jestli to zabere. Třeba nezabere, třeba to funguje jen ve filmech, pojistím ho nožem. Po večerech se kradu z domu, když mamka spí, chodím městem v mikině s přetaženou kapucí a nechce se mi do žádných operací. Je podzim, v noci padá teplota skorem k nule, ujdu dvě ulice, a zas hledím dostat se co nejrychleji do své bezkonkurenčně pohodlné postele. Občas myslím na „Jádro“, kterak se rozrůstá, kterak sbírá síly proti mně, a je mi to asi jedno. Vybrals mi chabé, neduživé a zhýčkané tělo, tak co ode mě čekáš?

Sedmého dne mi veget skončil. Však jsem si moh myslet, že taková chvíle přijde. Nějak, v podobě někoho… Sedmého dne po obědě (lebedil jsem si právě v posteli nad knihou o japonských bojových uměních a trávil tři domácí burgery) za mnou přišla slečna Hermannová! Smál bych se, kdyby se mi nechtělo řvát a vzteky lámat kosti zpráchnivělých.

Vpravdě: spíš jsem se obával, že se náhle objeví nasranej fotr, jemuž vděčím za tuhle hromádku nedovyvinutýho masíčka; náhle mi stane v pokoji ohromnej jak zasloužilej bizon, aby mi konečně zvedl mandle! To se však nestalo, maj tyhle americký rodiny krapet jinou tektoniku, než si já, pamětník starejch evropskejch poměrů, představuju. Nakonec ale přece něco muselo přijít. Co mě konečně vykope z postele. Asi se už na mě nedalo koukat, co?

Přišla ona (a přišla sama): slečna Agnes Hermannová, moje učitelka němčiny (Chodím na němčinu?? Jo, to se vlastně hodí.) mě ze samé starostlivosti přišla navštívit!

Ach, Jamie, ty kluku rezatá, studujem ňákou hyper-super školu, se fotr zřejmě pěkně prohejbá pod tíhou výživnýho, aby to všecko zacáloval. Pátrám v matčině sádelnatém obličeji, když mi to mezi dveřmi oznamuje, je překvapena jen málo. A ještě něco jí čtu v ksichtíku: Konečně je tady, nějaká změna, nějaký hybatel děje, nějaká naděje. Snad vyslyšels poctivé modlitby bezradné, opuštěné matinky umíněného spratka a poslals jí na pomoc anděla.

Jak jsem zvyklej nebejt nikdá zaskočenej, tentokrát jsem nedovedl ovládnout mladou krev, aby se mi nenahrnula do hlavy. Zrudly mi tváře… k těm mejm rezatejm pačesům… musel jsem vypadat jak lampička v bordelu, kruci. Vyletět zpod peřiny, když vešla, bylo všecko, co jsem na úvod stihl.

„Jak se máme, Jamie? Už celý týden nám moc chybíš…“ uvede se s odporně spisovným školským přízvukem, přicupitá, naklání se ke mně jak k chundelatému kotěti a v koutcích úst jí hraje pobavený úsměv. Sedím před ní na matraci ve froté pyžamu s tenkejma nohama natlačenejma k sobě, potí se mi dlaně a připadám si jak poslední debil. Mám chuť ji hryznout do brady. Jen počkej, mrcho, já ti dám leukémii!!

„Mami, skákneš pro čokoládovou zmrzlinu,“ pouštím se do opanování situace, aniž bych spustil zrak z dekoltu, co se koketně nabízí, a poroučím té dobrotivé dámě ve dveřích submisivním hláskem. Obě se po sobě užasle podívají. Fakt jsem to řek?

„Prosím…“ protahuju tón nestoudně vysoko. Jo, ksakru, myslím to vážně, že máš vodprejsknout, mám tu práci. Důležitou práci.

Ze samého překvapení zavřela otevřenou pusu a uposlechla, hodná mamča, synek zavelí, a maminka popadne peněženku, a už si to fičí výtahem dolů k těm Vietnamcům či kýhočerta komu ten krám na rohu patří. To má za to, že uvádí ženský v krátký sukni k chlapovi v nedbalkách. To bych neudělal ani sedmiletýmu klukovi. Lidi už nevěděj, co se sluší.

„Jak jste mě, kurva, našli?!!“ popad jsem blondýnu za ramena a třísknul jí temenem o skříň, až jí vyletěly sponky z účesu.

„To bys rád věděl!“ zasyčela.

„Snad zapomínáš, holka, s kým si zahráváš? Sereš mě, sereš,“ tak dělám kázání, zatímco jí jednu ruku vytahuju přes záda k šíji a druhou, drže ji za ten rozvrkočenej drdol, mávám ženským tělem přes půl pokoje. Dá to ňákou fušku, však nejsem skorem o nic těžší než ona.

„Sereš, sereš, sereš,“ cedím skrz předkus v odpověď jejímu nářku, do toho se mi svezou brýle a blbě plandají. Dva prstíčky, tři prstíčky, však mi to ještě ráda povíš!

Vtom na chodbě zachrastí kov. Ježkovyzraky! Oba trneme, a fakt: klíč v zámku! A to jsme si mysleli, že nám bude popřáno víc než nějaký tři minuty.

„Máma jde!“ fakt jsem to řek?? V šoku od sebe odskočíme, jsem normálně vyjukanej jak náctiletej klučina v trapným pyžamu. Má soupeřka je zjevně cvičenější, v mžiku si urychtuje svršky, a už si před zrcadlem stáčí vlasy, do toho mě sebejistě poučuje tichým vzteklým tónem:

„Už na mě nešahej,“ zírám na ty její rychlý, zkušený pohyby, „nikdy, rozumíš? A já ti můžu slíbit…“ A od momentu, kdy už jsme v pokoji zas všichni tři, opět tím děsným školním tónem: „Že ti tu tvoji milující matinku nezabijeme.“

Ještě že mamča nerozumí německy ani šajze. Ve sladké naivitě nabízí kávu, slečna Hermannová si nedá, děkuje, je už na odchodu, má ještě jiného churavého žáka, jmenuje se Helmut, je to miláček a bydlí nedaleko. Ve dveřích mi na rozloučenou přihodí:

„Měl jsi přijít před pěti dny, Nesmrtelný. Dostal bys to, co tak chceš. Ale ty se raději vrátíš do postýlky, že?“

Po zbytek dne ze mě nevypadlo žádné slovo, než že jsem Jamieho mámě odpověděl jednou „ano“ a dvakrát „ne“. Zavřel jsem se do pokoje, otestoval cukr, píchnul dávku, a teď už jen pochoduju po koberci od okna ke dveřím a zas zpátky, tam, zpátky, tam, zpátky, a zřejmě si ochodím plosky na krev, protože to dělám už čtyři hodiny a moc bych za to nedal, že prochodím celou noc. Nadto jsem se nabod na vlásenku, co zůstala na podlaze, hergot.  Nejde, nejde mi na rozum několik věcí. A hlavně jsem nasraný. A když jsem nasraný, bývám vyhecovaný. Jenže tentokrát navíc bezradný.

„Co po mně všichni ksakru chcete?! Je mi jen sedmnáct.“

IMMORTAL III

Už dlouho jsem se na sebe nemrzel pro omezenou slovní zásobu, to se přiznám. Teď za tu půlhodinu, co tady ležím ve vaně s okraji vysokými jak dětské brouzdaliště (čert vem tyhle „vydesignované“ hotelové pokoje!), ze mě stihlo vylítnout už nejmíň tisíc kurev, na stovky různejch způsobů. Když zrovna nekleju, příliš jasně cítím, jak mi odumírá pravá ruka, a to mě vpravdě netěší. Posledních deset minut už vím jistě, že proces nezvrátím žádným mazáním z nonstop lékárny (Proč jsem si líp nenastudoval anglickou terminologii? Těžko se pak s bábou dohadovat, ještě přes oloupanou mřížku, v týhle divný zemi jsou mříže snad úplně všude.), natož horkou koupelí.

„Do fialovejch kurev!“ vyškrabuju ze dna fantazie poslední drobky úlevy, jak mi dochází, že už je pozdě i na amputaci, ne že bych si řezal paži z ramenního kloubu zrovna často. Nicméně jednorukej borec je pořád lepší, než kompletní náctiletá školačka, o tom já něco vím. A zima mnou třese! Zas upustím trochu vody, abych si prsty levé nohy připustil novou, teplejší.

Mrzí mě to, vážně moc. Mrzí mě, že jsem tak hloupě přišel o tohle tělo. A sere mě, že jsem tak línej, že se tu válím ve vaně, a užírám se, jak jed postupuje ke klíční kosti, místo abych zabalil těch pár svejch pokladů (počítám v hlavě): bajonet, sbírka dokladů, nějaký prachy, taky ty brýle (bezva věc, třeba se šikne v dalším kole, zřídka fasuju těla mladší pětatřiceti) a narychlo splichtěnej seznam základních poznámek – co, kde, kdy proběhlo naposled + co, kde, kdy je v plánu na další dny – abych se rychlejc zorientoval, až se zítra ráno probudím. Zabalil a ukryl. Nechat pozůstalost tady v hotelu, to už ji můžu rovnou spláchnout do záchodu; nebo poslat do úschovy na policejní stanici.

Na svou obhajobu nemám moc co říct. Jednoduše jsem je podcenil. Mí klienti se zřídka organizujou, takže snadno vyjdu ze cviku. Ovšem když to udělají… jsem poctěný. A když jsem poctěný, bývám uznalý. A tentokrát uznávám, že mě převezli. Naředili se Nevinnými ve vysokém poměru, což mě zmátlo, v tom přesmraděném bunkru (kde jsem čertvíjak dokázal ztratit celé odpoledne, aniž bych si toho pořádně všim) se ne a ne zorientovat. Myslel jsem si, že jdu po nich, jak jsem se plížil kolem výtahové šachty… za rohem se ukázalo, že jdou oni po mně. Sakra dobře zaopatřené jádro, ten, co mě odzbrojil, to byl nějakej profík. Úplně jsem si ho představil v uniformě slavnejch americkejch mariňáků, jak se o nich točí ty propagační videa. Potom stačila partička pěti maníků, a dostal jsem nakládačku jak bažant s přerostlými brky. Zaujal mě největší z nich, Helmut (tak na něj křikla ona blondska, ze který už jsem neviděl víc než nohy, jak jsem se tak převaloval na zemi a hošíci (včetně toho poslíčka s kšiltovkou) do mě na střídačku kopali. Zapamatoval jsem si ho pro jeho fantasticky širokou hlavu, skoro žádnej krk a smrad jak z leprosária. Eh, žádná sebereflexe u těchhle typů s překrmeným egem, já bych ani za nic nechtěl žádnej přesčas s takhle pitomě vytvarovaným kukučem. Kruci, ani kdyby mi zaplatili! Helmut, jo, to se na něj hodí. Hovado jedno germánské! Každý jeho šťouch jak rána kovadlinou, se divím, že jsem po cestě zpátky nechrastil kostma (ač pár žeber si nepochybně potykalo), ale hlavně: než jsem se nadál, píchnul mi přes rukáv košile (už dávno ne tak jižansky bělostné) nahnědlou sračku, přímo do vnější hlavy bicepsu brachii. Zmrd.

První, co mě napadlo, že na mě zkoušejí koncentrovaný vzorek dryjáku, jehož likvidací se tak svědomitě zabývám. (Nebylo by to prvně. Moc koukáte na horory, moji milí, nejsem vyčarovaná stvůrka, abych se dávkou vašeho zbožňovaného elixíru rozpad na kusy či rozplynul s ranní mlhou. Ani se nerekapituluju, a bohužel, neproměním se v anděla. Nadto: Nepoděkuju, jdu totiž akorát blejt, to je celý.) Avšak hovno. Tohle jádro, u čerta, nevedou žádný amatéři. Odtáhli mě na zadní dvůr, tam mě kopli do prdele a víceméně darovali svobodu. Sbíral jsem se sakra pomalu. Zprvu mně nebylo jasné, kde je nahoře a kde dole. Nějakej dobrák mě musel šikovně zasáhnout do hlavy, protože se mi v ní začaly motat cizí vzpomínky. Pěkně pitomej efekt, říkám mu „flashback nesmrtelných“, což je můj vlastní termín, kterej bych měl rychle někam vepsat. Ne že bych znal nějakého dalšího immortala, považuji se za ultimátní unikát, jednoznačně, ale… ani já nevím, co bude, až se třeba jednou ten, co mě stvořil, rozhodne, že jsem beznadějný břídil, a odvolá mě ze služby. (Každý je nahraditelný – jakkoli neskromně tu a tam doufám, že právě já dostanu z tohoto pravidla generální pardon.) Až třeba přijde někdo po mně.

A pokud jde o ten flashback: vidím se v posteli s květinkovanou přikrývkou, pravou rukou se natahuju po drnčícím budíku ve tvaru oranžového kuřete a sahám po brejličkách na nočním stolku, z nichž rozpoznávám jen rozmlžené obroučky. Nejsem to já. Ani tendlencten hispánskej magor, o jehož fetem prolezlý tělo se tak příkladně starám. Je to ještě kdosi další, čert vem podrobnosti. Flashback je důkaz, že začíná skřípat moje ukotvenost v hostitelském mozku. Předzvěst konce. Teď se vidím jako capart asi tříletý, čumím na sebe do zrcadla v čímsi obýváku, mám na sobě nemožně bledě modré dupačky a nosík jak rozinku. Ne, fakt to nejsem já, v žádné myslitelné variantě, nedokážu se inkarnovat do dětského těla. A ani mě to nemrzí.

Násilím otvírám oči. Válím se po zasviněné cementové dlažbě a odvrácená tvář cihlového baráku se mi vítězoslavně směje. Chválíte dne před večerem, velevážení, už vstávám na všecky čtyři a sčítám vaše laskavosti: krapet jetej papírovej sáček, v jakejch se tu nosí nákupy, hodí se mi, tam naskládám svůj po celým dvorku rozházený majeteček. Mezi peněženku, zlomenej hřeben a takové dlouhé bodlo umisťuju ještě nějakou plechovku od barvy, stočenej drát a rozšlápnutou petku… těžko, přetěžko se vzpamatovávám, nemyslí mi to, ten latinoameričan okolo mě je sťatej, trvá mi dost dlouho získat zpátky nadvládu a jakož takož čistej rozum. Do toho brebentím španělsky, čemuž nerozumím ani hovno, a marně hledám v hlavě kód.

Konečně jsem stál na nohou víceméně rovně a čuměl do sáčku jak zevlák do děravé flašky. Konečně jsem začal rozpoznávat, co z té sbírky odpadků má pro mě význam… Pomohla haptika – prst jsem si pořezal o ocelový hrot – drobná ostrá bolest - až v posledku přišel okamžik prozření! Hle - dokonce mi vrátili bajonet!

Krev se mi nahrnula do hlavy, a hleděl jsem se rychle vypakovat. Zpočátku snad jen psychologickej efekt, ale nemoh jsem riskovat, vážně ne: hibernační sedativum, u všech kurev, a dobře nakalibrované!

Poznal jsem ho podle toho nakysle-ovocného odéru v nose a pozvolnosti, s jakou mi začalo trnout okolí vpichu. Když jsem se všoural k zamřížovanému okýnku pohotovostní lékárny (dávno padla tma), bezmoc se mi roztékala po předloktí.

Poznal jsem tu látku po chuti na sliznicích, jen se stále nedovedu rozpomenout, kdy jsem ji byl okusil dříve. Vím jen, že to bylo. A muselo to být zlé, jinak by mě dneska nezachvátila taková panika. Ale čert vem vzpomínání – záměr je jednoduchý jak hlasitý pšouk: když uvíznu v bezvládném těle, všichni mí klienti mají po ten čas pré. (Ne že bych jim tu euforickou chvilku nepřál.) Tentokrát jim ovšem nedopřeju, nechce se mi trávit dovolenou v těle s mocí na úrovni uskladněné zeleniny. Postarám se, abych zdechnul dřív, než zatuhnu zaživa. Chudáčci vynalézaví, drobná trhlinka ve vaší strategii:

jen drobnost… neměli jste mě propouštět ze sevření.

„Přece jen, nejsou na tebe dost chytří,“ lichotím si, tváří v tvář trapasu, že teď tu pitomě odumírám ve vaně. Kousek nad sprchou visí cedule, velkými písmeny na ní stojí: „Voda je omezený zdroj, prosíme, šetřete jí.“ Očima sjedu zas doprava, vidím, jak se mi z kůže ztrácí barva. Potetované předloktí se jeví černo-bílé, ne nepodobné tomu plakátku o šetření vodou. S dalším hlubokým nádechem zjišťuju, že i pravá plíce už je chycená, že už stihnu leda hovno, a že už prostě nemůžu dál váhat. S námahou se levačkou natáhnu po řádně vybroušeném bajonetu (eh, kdybych dnes ráno jen tušil, že spolu ten rituál podstupujem naposled, dal bych si záležet ještě víc). Mám ho snad už rovnejch sto let. Drahná doba, kus života, eh. Celý století, snad v zákopech první světový se ke mně zatoulal (abych ze sebe zas nedělal většího hrdinu, než vskutku jsem), kolikrát jsem ho přeleštil, neolejoval, nabrousil, použil. Kolika těly už projel, kolik zasviněnejch podrážek jsem jím zušlechtil… Sto let. Snad nekecám. Začínám bejt sentimentální – a zas se musím učit základnímu pravidlu: NELPĚT NA NIČEM.

Ani na tomhle těle. Trochu zkoksovatělý játra, naleptaný sliznice a cévy místy jak zauzlovaný, ale jinak parádně funkční hora pružnýho masa. Kurva, kterej chlap by ho nebral?! Tři roky jsme si skvěle rozuměli… nakonec, nejpozdějc napřesrok bych ho stejně musel uložit do tmy, kam dávno patří, já vím. „Všecko vím,“ koukám na tu trapnou ceduli jak na svatej obrázek, „odpusť, že mi pořád musíš připomínat. Zas děkuju, že vím, kde je mé místo.“ Ráno začnu od nuly, budiž. Jen bych se přimlouval, abych se nemusel štrachat přes půl světa, to je celý. Dík.

Teď mi přitéká voda skoro vařící. Úpí mi v ní ty ponořené části těla, které ještě cítím. Čepel zakrojím špičkou do krčního svalstva napravo (na poslední dobrou, už ani tam nemám žádnej cit) a středem do levé dlaně a bříšek přitlačených prstů. Jasně že cítím bolest, co bys myslel? Svůj díl umírání jsem nikdy neodflák.

Mockrát už jsem zemřel. Na nesčetně způsobů. Zbývá jen málo metod, jichž bych si ještě nedopřál. Je to asi fér. Žádnej soucit, kdyby tě snad napadlo, ani omylem! Dělám jen, co je nezbytné. A koukám skutit to pořádně.

V pěsti pod hladinou pořád svírám kovové ostří, z ran mi stoupají krvavé cáry, jak červené stuhy, jak rudej kouř přes nažloutlý papír. A přes hrudník se řine krev, proud nedohuštěné omáčky. Tlak za očima – to už je ono. Kurvy jedny vyjebaný! – už můžu jen pomyslet, ani jsem je nestih zavřít. A čumím na ceduli na stěně, těžko uhnout hlavou, uvízla napevno přes hranu nesmyslně moderní vany. Už nepřečtu ani to W, jak se mi zakaluje zrak, ale smrt je stále daleko. Půl minuty nejmíň. Věčnost. Nebo aspoň dost dlouho na to, abych zahlíd rozmazaný přízrak: nějaký šedavý obraz mi zaclonil protilehlou zeď. Začínám magořit na sladkej způsob: tenhle tvar žádnej chlap nepřehlídne. Pěkný ženský vnady kousek od mý hlavy, jen tak tak, že nevypadnou z výstřihu.

Kruci, ještě jedna modlitbička: zítra se chci probudit v těle zachovalého chlapa na vrcholu sil. A to už je pro dnešek opravdu všechno. Dík.

GROZAR II - REKTOR

III. díl novely (I. díl: PAK-NAKOR, II. díl: AKADEMIE)

               

                 Prorektor vyváděl psí kusy, aby ho zadržel. Vyhrožoval. Taky prosil. Varoval. Ale Grozarova zvědavost tím vším jen narůstala. Stejně by na to jednou přišlo – tak o co jde?

                „O co jde??!“ prorektor skoro řve, „No tak běž a podívej se! A já chtěl chránit zrovna tebe, zrovna tebe…“

                „Chceš mi něco říct, Udi,“ uhadoval protějšek s očima široce rozevřenýma.

                „Ani nevíš,“ klesla prorektorova hlava spolu s rameny, „byl jsi tehdy jako můj starší bratr. A když jsi potom odešel,“ užil ten nejjemnější eufemismus, „zůstal jsem sám. Úplně sám.“

                Grozar zpozorněl. O co, sakra, jde? A znovunalezený mladší bratr, muž dávno dospělý a v plné síle, nechce přestat s těmi pošetilými intimnostmi.

                „Expanze Temné říše, bojové koleje, temná armáda, pak mírová politika nové vlády… Nejprve povinnost, potom ty… jsem unavený, bratře, jsem už unavený! Nejvyšší dění jsem přestal sledovat hned tehdy, kdy mě poprvé nakrmili těmi „moudrostmi“. Že to prý právě my jsme ta ztracená generace, s níž se experimentovalo… že jsme neznali své rodiče a měli jsme sloužit celku s láskou, jakou mravencům dává jejich mraveniště…“

                „Jsi prorektor Zurag-narských kolejí, jsi ve službě!“ to se tu snad už všichni zbláznili?

                „Máš pravdu, dost nářků,“ snaží se Udi ze všech sil pochlapit, ačkoli má snad na krajíčku. „Ty jsi byl vždycky tak silný. Proto jsem tě obdivoval, proto jsem tě potřeboval… Jsem rád, že jsi zpátky,“ a pohlédl na Grozara pohledem tak upřímně dětským, že to v osloveném nemohlo nevyvolat nechuť.

                „Když jsi rád, můžeš pro mě něco udělat,“ řekl tvrdě.

                „A to?“ elf trnul.

                „Chci zpátky mezi eliandary. Tenkrát jsem školu nedokončil. Moh bych to zkusit znova.“

                „Ale ty…“

                „Ale! Prorektor to může zařídit, že!“

                Oslovený se zprvu nezmohl na odpor. Jen zbledl, vyskočil z křesla a chvíli přecházel tam a sem podél nejdelší zdi. Jaká pošetilost svěřovat se zrádci, kterého neviděl dvacet let.

                „Víš ty vůbec, co po mně chceš?!!“ zastavil se před Grozarem a zvedl k němu zachmuřený obličej, „to nestačí, že mě natáhli na tenhle skřipec?!“ a ukázal šikmo ke stolu.

                „Co činíš ty svému národu, bude ti vracet s úrokem.“

                Prorektor se hlasitě nadechl a znovu rozpochodoval, až se náhle zastavil u okna a pohlédl skrze lhostejné sklo dolů na cvičiště.

                „Narážíš na ty dva břídily – ti si svůj trest zasloužili. A když vidím, že se tu procházíš nadále ozbrojen, měl bych je dát zpráskat znovu…“ pravil kysele. Pak se otočil do místnosti, „po těch nekonečných letech tady už věřím jenom na ten bič, příteli,“ zadíval se na bratra přiznávaje nejniternější filosofii, „nenávidím to tady, Grozare, nenávidím! A když teče krev, podle mého rozkazu – pak aspoň trochu cítím… že jsem naživu.“ Znovu vpadl do hlubokého křesla, jakoby vysílen, jakoby vysát neviditelnými predátory.

                Grozar se otočil k odchodu.

                „Nechoď tam, prosím tě…“ zaslechl ještě sténání unaveného funkcionáře, když za sebou zavíral dveře.

-------------------------------------------------

                Hned první jeho kroky zamířily k rektorově pracovně. Jak jinak? Hlídají ho opravdu skvěle. Přede dveřmi se rozvaluje dvoučlenná stráž, dvě ceremoniální kopí opřená o zeď. Jak se přiblížil, vyvalili oči. Tenhle šlendrián, to je k vzteku, adepti asi závěrečného ročníku, ti už by mohli mít trochu smyslu pro povinnost – s takovou tu armádu můžem rovnou rozpustit!

                Ani nezpomalil, překročil jednu nohu, vzal za kliku a prošel dovnitř. Oba mladíci zprudka vyskočili, však jediné, co stihli: jeden za ním zvolal „Stát!“ a druhý jenom „s-“. A to má být vycvičená elfí elitka! Přibouchl jim před nosem, když za sebou svižně zavřel. Nakročil pro jistotu bokem – to kdyby za ním vtrhli, ale nic takového se nestalo. Zato tím, co spatřil před sebou, byl v mžiku paralyzován.

                Nevelká průchozí místnost zaskládaná těžkopádným nábytkem z tmavého ořechu tonula v mléčné mlze tvořené rozvířeným prachem v záplavě slunečního světla, jež sem pronikalo jediným vysokým oknem, proloženým kdysi snad skvostnou vitráží z matovaného skla. A u toho okna stála žena. Subtilní elfka ve vínově červených lněných šatech, jíž studené světlo laskalo už tak skoro bílou pleť. Trochu nesvá z nenadálé návštěvy sepjala prázdné ruce a natočila k němu tázavě svou tvrdou tvář.

                Nemoha uvěřit vlastním očím, Grozar pomalu pustil kliku a jako ve snách popošel k ní o tři kroky, aby si to zjevení prohlédl zblízka. A s každým tím krokem se na něj dívala víc dotčeně, a to ani nemusel vztáhnout ruce. Pravda, že by si i sáhl na ten zázrak, jímž snad kdosi zkouší jeho smysl pro nepříliš vkusný humor.

                „No to mě podrž,“ procedil místo pozdravu. V odpověď zle zasvítily její žlutozelené oči a obličej jí ledověl zlostí stisknutými zuby.

                „Co, ksakru, dělá ženská na zurag-narské bojové škole?“ vypustil pomalu, s přiškrceným výdechem; a to ještě nevěděl, jak dlouze bude muset na tuto fundamentální otázku hledat odpověď.

                Kočičí oči se otevřely dokořán a hleděly naň s podivnou nepřátelskou trpělivostí.

                Ne, na tu myšlenku bylo nemožné uvyknout, čeho je moc, toho je příliš, ještě je Akademie jeho domovem… a v Grozarovi se vypjala první vlna spravedlivého hněvu. „Tak hlava věhlasné instituce si sem přivede sekretářku,“ uvažuje nahlas měře si ji jako exotickou kořist, „a já si říkal, jakých zvráceností se tu můžu dočkat.“ Přistoupil k ní docela blízko a překvapení zvolna vystřídalo pohrdání. „Račte mě ohlásit, dámo, třetí pedelův poskok, jistý Grozar ze Zurag-naru, žádá ctěného rektora o audienci.“

                Kupodivu neucouvla ani poslušně nesklopila zrak, jen na něj dál studeně hledí, jak by mu nerozuměla.

                „Mám se snad uvést sám?!“ ilustračně hodil očima ke dveřím za jejími zády. ,Na tebe začínám být zvědavý, chlape,´ otevírá v hlavě dialog s tím tajemným funkcionářem, dosazeným prý snad samotným Patriarchou, ukrytým v posledním koutě prastaré budovy rektorátu, ,i kdybys tam měl být zamčený, jeden válečník dá s tebou vážnou řeč, a to ještě dneska!´

                „Tak bude to?!“ přisadil na důrazu a zakoulel očima. Konečně poslechla. Sklonila hlavu, do prstů uchopila záhyby své sukně a lehce proklouzla kolem něj. Zdvořile přitom uhnul, žel – jaký údiv – nezamířila k těm dveřím, jak čekal, nýbrž stanula u protilehlé zdi a filcovou paličkou udeřila do visutého gongu takovou silou, že zalehlo v uších i poslednímu hlodavci ve sklepě. Grozarovi se div neprotočily panenky; do pěti sekund tu byl prorektor a s ním ti dva strážní, jejichž službu je zbytečno komentovat, a v závěsu tři eliandaři, jež prvně potkal na chodbě. Kdo všechno ještě přiběhne, možno jen hádat, třeba celý areál, třeba i mrtvoly ze zásvětí.

                Přispěchavší shromáždění se rychle rozprostřelo do řady podél západní zdi. Ne snad přímo po vojensku, ale rozhodně hbitě a poslušně. Grozar jen zíral, sedm postav si ho teď měřilo a v každém obličeji četl všelijak podbarvený nepokoj.

                „Prorektore,“ promluvila konečně a oslovený ustrnul v neradostném očekávání, „odveďte si tohoto – muže,“ (vážně vložila před objekt kratičkou pauzu?) poručila, „rektor dnes nepřijímá.“ Slova se jí vylupovala z úst jak dlažební kostky z koženého měchu a ve vzduchu nebylo necítit jistou trapnost. Udi si neodpustil úšklebek na téma „proč si mě tak podávají, u všech čertů, co já jsem komu udělal“.  Oba mladí gardisté synchronně vykročili vpřed, dál už se na to vyděděnec dívat nechtěl, poslušně k nim došel a postavil se mezi ně. A nebylo mu necítit jistou nepatřičnost, že se tu přední temní bojovníci řadují, jak ženská káže.

                „A padesát ran bičem rozdělte mezi všechny tři,“ pokračovala, „pokud je nechcete nechat vysázet sobě, prorektore. Rozuměl jste?“

A prorektor submisivně sklonil hlavu, „Ano, honorabilis.“ Grozar se po něm udiveně podíval a žilami se mu rozlila podivná obojaká horkost, která tělo nabuzovala a paralyzovala zároveň. Co se tady, sakra, děje!? Co to tam v té pracovně za nezvykle nedobytnými dveřmi sedí za zvíře, že se tu z jeho konkubíny můžou všichni posrat?! Měl sto chutí zařvat, ale ona všeobecná rozpačitost, jíž to tu smrdělo, ho přiměla mlčet. Elfka je lehkým gestem pravé ruky propustila a celá vážná řada se hnula k východu.

„Prorektore,“ pozoruhodné, jak se některá slova pronesená sotva polohlasem dovedou zaříznout do mozku, „a dalších padesát ran mezi ty, kteří ho měli odzbrojit.“

Všech sedm mužů prošlo tiše chodbou, ejhle, jak hojně zalidněnou, skupiny eliandarů, služba ze sekretariátu, několik dalších funkcionářů, ti všichni přiběhli na ten jediný kovový povel; teď se rozestupovali, aby malý průvod mohl projít a kromě Grozara, jemuž hlava nebyla s to zpracovat tolik nečekaných podnětů, hleděli každý do země a tvářili se do jednoho účastně. Vzduch ztekutěl čistokrevným ponížením.

A těch sedm zbitých vlků šlo a šlo, až prošlo celým rektorátem do přízemí. Teprve v loubí při kraji seschlého trávníku se zastavili a mlčky na sebe vzájemně hleděli, dokonale zapomenuvše na všecku hierarchii a veškeré tenze, co mezi sebou kdy měli. Pro tu chvíli neexistoval čas a hranice mezi já a ty se rozpustila.  V sedmi kusech tu úpělo samo mužství a byla to krutá bolest, až hmatatelná, nejvíc v místech, o nichž se nemluví.

„Tak co ještě nevím?“ obrátil se Grozar na bratra, když se konečně vzpamatoval. Snad že přibyl teprve před třemi týdny, byl asi jediný, kdo ještě nekápnul na to, co zde bylo veřejným tajemstvím. A odpověď nepřicházela. Odevzdal své zbraně kadetovi s kulatým ksichtíkem, mladík je přijal nejistě.

„Udi?“

„Jdi mi z očí!“ hodil bratr úsečně a zlostná mrzutost ho znovu vtěsnala do role krutovládce, již si byl pro svou novou funkci předsevzal. Za pár vteřin už z něj byla slyšet jen povinnost, která rozkazuje a trestá.

A Grozarovi v hlavě odpověděla prorocká moudrost Druhého mistra: „Ještě hůř, můj chlapče, než myslíš. Ještě hůř.“

IMMORTAL II

Zatímco jsem si poctivě hleděl pilné práce, byl jsem okraden. Jak nějakej pitomej vtip. Tuhle smrdutou garsonku v srdci neblahé periférie jsem si vybral kvůli stylové tuctovosti. Omlácenej panelák plnej umouněných feťáků a zbitejch hysterek s mláďaty všech barev. Jeden gauner navíc se tu ztratí. Ne že by mě nenapadlo, že tyhle dveře už  byly otevřeny tucty vynalézavejch způsobů… Zvlášť jejich barva – řídký, jakoby vínový emajlový nátěr – bije do očí, v celým baráku asi jediný, jak velká cedule „tyhle dveře, vole!“ (ale snad právě ten mě tehdá před měsícem nadchnul). Myslel jsem, že když se sousedům nonšalantně předvedu v plné výšce, s kérkami na předloktí a zatvrzele nasraným ksichtem… odloží inventuru nejmíň o pár měsíců, kdy už budu pryč. Tak neodložili, eh, byl jsem naivní.

Chci odemknout, a dveře povolí hned při prvním doteku s lehounkým kovovým kliknutím. Ne že bych tu uchovával poklady… ale aspoň postel mohli nechat, šupáci! V koupelně urvané umyvadlo – visí na jediné konzoli, kurva, zkouším aspoň záchod – a ejhle, posvítit si můžu leda očima, ve své důslednosti vyšroubovali i žárovku. Kurva!! Přišel jsem o tašku s hadrama, nějaký papíry i holicí strojek.

To málo, co mi zbylo, jsem naházel do igelitky a přestěhoval se do hotelu. Žádnej Hilton, ale i tak jsem si polepšil snad o tři třídy. Jen na dnešní noc, recepční na mě příliš podezíravě čučí a tahle prácička, co mě čeká dneska, mě taky může nepěkně proslavit. Ještěže mi to tu pomalu končí, přijel jsem před čtyřmi týdny, pár dní, abych se zorientoval, snad dvacet dní mi trvalo vyhmátnout „jádro“, k tomu ta včerejší rodinka jako bonus. Obkroužil jsem, co se dalo, hlavní je zastavit distribuci, ovšem tady je celá situace poměrně čitelná, přijde mi. Do týdne odjedu, a bude to s vědomím, že po sobě nechávám město čisté. Stopa vede dále na jih, někam do Alabamy, budiž. V téhle branži jste, mí rozmilí, jaksi z podstaty věci napřed. Cestuju rád, až si jednou příležitostně vzpomenu, poděkuju.

V poledním slunci vypadá režné zdivo jak pohlednice z mé milované Evropy. Rád bych řek „jak z mého rodiště“, kdybych si jen trochu pamatoval, kde jsem se vlastně narodil. Myslím tehdá poprvé, jako mimino. Musí to bejt hodně dávno. Z dětství nevím zhola nic. A přece jsem musel mít nějaké dětství, přece mě neukuli někde na pekelné kovadlině, na to si připadám příliš lidsky rozměkle. Eh, dost filosofování, v tomhle maličkém, na místní poměry teda, sotva pětipatrovém baráčku čeká hnízdo distributorů a je mou milou povinností… je navštívit.

Ve skleněné výplni zkontroluju svůj před hodinou ne zrovna levně vylepšenej zevnějšek. Vlasy jsem dal zkrátit – z koňského ohonu na nějakejch sedm milimetrů, sněhobílá košile, pod ní v pouzdře ukrytý bajonet (ještěže jsem nikdá nezatoužil producírovat se po světě s něčím delším, kam bych to asi schoval, když špacírkám už definitivně odzvonilo?), z nosu sundávám brýle, co jsem znárodnil jednomu kravaťákovi ráno v kavárně. Nerad bych si je hned rozbil, vidím přes ně líp než normálně. Zní to asi úsměvně, ale copak mám čas obíhat s tímhle tělem doktory? Co by mi asi řek hned ten první, až by se dohmát, že mám za sebou už jeden učebnicový exitus? Vida, kdybych nebyl línej, moh jsem se zabývat medicínou. Byl by ze mě dobrý znalec smrti. Moh bych napsat věroučnou monografii o hranici mezi světy živých a neživých. Jo, na smrt by ze mě byla fundovaná kapacita. Kdybych nebyl línej. Kdybych uměl psát.

Ach, krásné slunečné poledne. S poslíčkem nějaké restaurace jsme si podali dveře. Zkontroloval jsem ho čichem, poslední človíček, jehož jsem nechal svobodně odejít.

„Bydlím tady nahoře,“ hodil jsem mu, když mě míjel, asi si toho ani nevšim, jak studoval displej se seznamem objednávek. Klaply za mnou dveře, stojím pod schodištěm a zhluboka saju zahuštěný vzduch. Jádro. Takových sedm kousků nejmíň. Jsem tu správně.

Za hodinu vstupuju do posledního bytu, nahoře v pátém patře. Dosavadní bilance: dvě ženské, jeden unavenej chlap a jedno individuum „na půli cesty“, co jsem vyrušil od oběda. Roztroušeni po pokojících, jak by mi je dobrá víla předpřipravila. Další tři jsem odsoudil v nepřítomnosti, počkám si na ně venku, do večera budem mít exekuce za sebou, zítra ráno to tu prohledám. Rutina, řeklo by  se, ale… něco se mi nechce líbit. Teď ještě tenhle byt… pach se táhne zpode dveří, doufám, že mě trochu pobavíte, velevážení, ťuky ťuk. Když jsem pobavený, jsem vděčný.

„Vida,“ říkám, sotva tam vlezu. Bytelný jídelní stůl plný lahviček – výběr jak v apatyce a u kuchyňské linky stojí žena. Těžko říct, jestli mladá, ale rozhodně tak vypadá.

„Success at last,“ objevil jsem várnu. Jak v počítačové hře, nezasloužím aspoň plus deset expů? Jdu ledabyle k ní, levou rukou rozhrnu světle žlutý závěs nalevo, zakrýval dětskou postýlku, v ní vrní nemluvně a poněkud nepřirozeně sebou ve spánku škube.

„Zlé sny?“ pronáším nad ním měkce, blondýna stojí bez hnutí, snad pochopila, že mluvím k ní.

„Ty jsi ta můra,“ odpovídá německy, což lahodí mým uším.

Nasazuju si brýle, ač obnaženy, přežily v kapse bez újmy, přesto bych si na ně měl koupit futrál, tak tady si to prohlídnu zblízka. Tebe i ten vercajk. „Takže se známe,“ beru do ruky jednu nádobku za druhou, otvírám je a obsah liju lehce a samozřejmě na dřevěnou podlahu. Stojí tam furt jak přimražená, jen v jediném momentu popadne zašpuntovanou lahvinku, tak ochranitelsky si ji přivine k hrudi, aby ji ušetřila osudu těch druhých, co už jsem stihl vyprázdnit. Nechávám to bez reakce, fakt se vám divím, přece nemůžete bejt tak vylízaní, že byste netušili, co riskujete. Nemluvně za subtilní mřížkou se probírá a začíná pokňourávat. Zaujala mě sklenička s šupinkami hydroxidu – ten nazelenalý, smaragdově plísňový nádech, žádní amatéři, přinejmenším nadvakrát obohacený. Podívám se na ni, hledíme si do očí. Tak prostě, jakoby mimo čas. Co to na mě hraješ, holka? Nejsme si rovni. Mrštím tou sklínkou o stěnu metr za ní. Úlek jí škubne rameny, děcko se rozeřve, střípky hydroxidu, které na podlaze přistály v kalužích, tiše pění.

Že prej dětský pláč hněte jen lidi nervozní. Nevím, kdy mi to kdo řek, ale chci si dokázat, jak hluboký je můj klid, selektivní ignorace, mažu ten jekot a špicluju uši na všecky ostatní zvuky v domě. Snad si příliš nefandím, když mám dojem, že slyším tlouct ženské srdce, teď už jen nějakýho půl metru před sebou.

„A tohle ti mám vylít na hrob?“ měřím si ji po intelektuálsku přes horní obroučky.

„Říká se, že vraždíš jenom ty, co se už napili,“ šeptá opatrně.

„Popravuju,“ v některejch výrazech neumím nebýt puntičkář, „a odsoudit tě můžu i za nedokonaný pokus. Nebo za držení, když víš, co držíš,“ kdybych jen v tom smradu, jímž to tu čpí bezkonkurenčně, dovedl poznat, jak moc je v tom namočená tahle, ale cítím spíš jen feromony, cigaretovej kouř a jakýsi deodorant, „a to ty víš, že.“

V ten moment předmět doličný upustila, reflektivně jsem trhnul pravou rukou, zbytečně. Tenké sklo se rozlítlo na střepy, po lakované podlaze se rozstříkne kaluž s hnědavým zákalem. Rázem je ticho. I mimino nastraží ouška, jak by snad mohlo něčemu rozumět.

Proč si všichni pořád myslíte, že mě nějak dovedete přechytračit? Jsem snad smrtka z lidových vyprávěnek, že bych se dal obehrát v kartách? Nenosím po kapsách úpisy podepsané krví, nepřipíjím štamprlí na vaše zdraví, nedám se uvěznit (aspoň ne na dlouho), vydírat, skřípnout v pasti na medvědy, podplatit… a to hlavně proto, že nemáte nic, co byste mi mohli nabídnout. Chápu, že to prostě musíte donekonečna zkoušet, ale podívejte se na věc taky někdy z druhý stránky… fakt mě tím unavujete. Mám normálně chuť zmáčknout ten teplý ženský krček, dozdobený černou šňůrkou, a zabývat se jinýma záležitostma. Obědem například.

„Ještě máš nějakou čest, Bezejmenný,“ říká do ticha, přiznám, že se mi líbí ta kolínská výslovnost, neslyšel jsem ji hodně dlouho.

Pomalu se projdu přes kaluž k oknu, to ať nevidí, jak mi v ksichtě hraje úsměv. „A tvoje jméno, plavovlasá?“ Sahám do škvíry mezi linkou a obvodovou zdí, hned za balíkem dětských plen, „Heleme se, co já všecko nenajdu.“

„Agnes,“ chvěje se jí hlas. Zřejmě tuší.

„A jaké důvody ti velí hrát o čas, andílku, vidina věčného mládí?“ Jediným vzmachem uklízím stůl, a jsem důsledný – o parkety skleněné krupobití, asi jen ty dvě kameninové misky to podle zvuku přežily. Na desku pokládám kufr, zámky mi poslušně klapnou v prstech – a? Čekám další nával pláče, ale kupodivu hrobové ticho.

„Leukémie,“ slyším po malé prodlevě, oba civíme na součástky destilačního přístroje uloženého v pěkně tvarovaném pouzdře.

„Hm, hezké,“ říkám tak pro sebe, přiklopím víko, rozhrnu záclony, otočím klikou. Vypadal jak starožitný, asi škoda, už leží na dvorku dole za plotem, rozcáplý na pár kusů.

„Samé přitěžující okolnosti, princezno,“ zavírám okno a zas dělám kázání, „jestli něco vážně nesnáším, jste to vy,“ že mě to furt baví, připisuju své vitální optimistické povaze, „co se nalokáte té dračí vody ve snaze vyhnout se chorobě,“ rakovina krve, ty vole, to mě má dojmout?, „smrtelné, bolestivé, nevyléčitelné chorobě, která se vleče jak chromej somrák.“ A kruci, vidím, jak se chodníkem vrací ten poslíček, to se mi nechce líbit.

„Potupnému rozkladu zaživa, beznaději, tomu pitomému umírání, co tak hrozně bolí?“

Otočím se po ní tázavě. „Sám bych to neřekl líp.“ Sáhnu pod košili pro bajonet, zíráš, hm? Trochu zamazaný krví Provinilých. Přes šprušle postýlky zírá i to mimino. Ještěže tak malé děti mají hovno rozum a kulové si pamatujou. Ideální nástroje nevinnosti, myslím. Ale co s tebou, holka, teď fakt váhám a sere mě, že to vidíš. Asi už to tak bude, musím za úkoly, co spěchají víc.

„Napít se znamená odsoudit se,“ házím jí na rozloučenou.

Už mířím ke dveřím, když se musím otočit za podivným tupým žuchnutím. Padla na kolena? Vidím ji klečet nad tou kaluží, vidím její odevzdanou siluetu proti záplavě slunečních paprsků, jež se teď opřely do oken.

„Přijď za mnou pozítří, budu tě čekat,“ pronáší hlasitě k té kaluži.

Jasně, imperativů už jsem si taky vyslech nepočítaně. Neodpovím nic, tady jsme protentokrát hotovi. Bohužel pro nás oba, andílku. Vy jste si zvolili, že pro vás přijdu. Ale nerozhodujete o tom, kdy.

Už stojím na chodbě a dveře jsem zavřel umně bez hlesu a za nimi se dítě znova rozeštkalo. Dole u vchodu tuším několik lidí. Eh, komplikace. Jenom je roztřídit dá fušku, budu rád, když stihnu večeři. Fakt že nerad po sobě zanechávám resty, hlavně proto, že mě nebaví si to všecko pamatovat a furt to držet v patrnosti. Rád bych si odškrtnul tohle město, kompletně, a to do konce týdne. Že bys mi zrovna ty překazila plány? Ruku na srdce, nemáš koule, abys mě napínala celé roky, než tě pach zhybernované krve spolehlivě prozradí. Přimáčknu tě ke zdi, doznáš se rychle. A budeš mít k čemu, o tom nepochybuju. Leukémie, pche. Jestli jsi v tuhle chvíli ještě čistá, tak do rána nebudeš. Hrdinka jak z románu, číháš na můj odchod, abys to svinstvo vylízala z podlahy. No, ať ti chutná špína z mých podrážek, krasavice, já o vás dávno nemám iluze.

Víte hovno, co je důstojnost.

IMMORTAL I

Z chodby široké tak, že by v ní mohly parkovat dodávky, vedou desítky dveří do malých kamrlíků, trapně stejných. Dosud jsem teda žádný nenavštívil, ale dovedu si je zevnitř dost dobře představit: Telka chrlí reklamy, olezlé promáčknuté křeslo, sinalé přítmí začouzeného velkoměsta. V kuchyni ze zamaštěného sporáku hvízdá konvice, dědek se šourá z koupelny, a hned se tam zas vrací, že zapomněl spláchnout. Skrblivě zalívá už třikrát vylouhovaný pytlík čaje, vyšlapanou cestičkou v umělohmotným koberci si to sune do pokoje, šoupá bačkorami, jak se mu klepou ruce, hrnek rychle poťukává o podšálek.

Číslo pět set dvanáct, tady to je. Rázné zaklepání na dveře, hernajs, že by zas ta bába vod výtahu?! Čert vem tyhle staré fuchtle, jen tento tejden otravuje už potřetí. Znovu klepání, „Oh yeah, just a minute!“, přes splihlý béžový župan si uvazuje ten saténový, společenštější, dlaní ulízne zbytek vlasů (dříve bílých, teď přešel na šedou), trvá to dlouho, aby ne – v jeho věku. Baba je pěkně rozrajcovaná, znovu tluče (snad rovnou pěstí?) „Not deaf!“, staříkovi se zvedá tlak, rázem zapomene na veškerou belhavost a několika ráznými kroky jde zjednat pořádek. Sotva uchopí kulatou kliku, upamatuje se na seniorskou důstojnost a s pomalým výdechem otevírá dokořán.

Kdepak bába od výtahu… dvoumetrovej hrdlořez!

Jak mám rád tohle tělo, jeho výšku, sílu, spolehlivost… jen do šířky by mohlo být krapet rozložitější, jeden ale nemůže mít všecko, že. Původní barva kůže (jak snůška medu lesních včel) už mi poněkud zpopelavěla, zato z mýho hyspánskýho ksichtu slumem zocelenýho gaunera jde čirá hrůza. Však taky dědek rázem zbledne, mžik – zarve dveřmi, smůla! Velká bota s těžkou podrážkou dosedne za práh. Moje bota. Hostitel na mě valí oči, couvá, třese se jak rosolnatá houba, neschopen slova.

„Řek bych, že víš  přesně, kdo jsem,“ dneska mně invence nějak neslouží. Umím se uvést i zajímavějc. Ale zas si říkám, že je na místě trochu držet styl. K drsňácké vizáži jednoduchý slovník. Automaticky se pozvu dál a vychovaně za sebou zavírám, aniž bych ze svého hostitele spustil zrak. Vida, toť ukázkový exemplář, smrdí jak uhnívající zákopová noha a z vodnatých očí mu čouhá samo zoufalství. Přes sto let starý čtyřicátník. Nešťastný z vlastní dlouhověkosti. To se občas stává.

„N-n-nesmrtelný,“ odpoví se značným zpožděním, „j-já jsem věděl…“

Kývám chápavě hlavou. Stačí se porozhlídnout. Ne každej má nervy na to, aby mu šly roky jen kalendářně. Vrásčitá kůže, protenčený zbledlý vlas, stařecká třesavka, ledabylé šourání i příhody s inkontinencí. To všechno je fingované. Jako když si třináctky vycpávají prsa a patnáctiletí holí žiletkou beznadějně nahou bradu. Smutný je pohled na Provinilé zmučené svědomím. Kdybyste jen věděli, do čeho lezete, vy bláhoví.

„Pak aspoň nemusím nic vysvětlovat,“ prohodím, dva jednoduché chvaty, chlápek na moment ožije, v mžiku omládlé svalstvo se vypruží, ouha! Ještě se ta zaživa pohřbená bizarnost brání?! Držím ho pod krkem, maně vyjede špičatými prsty proti mému obličeji, ale to už ho usazuju do křesla.

„Mír,“ vyprovázím ho šeptem a myslím, že mě ještě slyší. Z hrudníku mu trčí třiceticentimetrový bajonet, jímž jsem se trefil krásně přímo do škvíry nad překladem cípů obou jeho županů, takže krev ani není vidět. Steče pod pyžamem a vpije se do křesla. Vida, vypadá skoro, jako by usnul u televize.

Nechám ho decentně krvácet a prohlídnu kuchyň. No jasně, v kredenci na horní polici, v krabici od vánočních ozdob. Narkomanova zásobárna. Materiál na tři solidní dávky. Cos to za cvoka, chlape? Jak dlouhos tu chtěl ještě strašit. Další dvě století?

„Jste existenciální feťáci,“ mudruju nad jeho nehybnou schránkou, zatímco čistím špičku své oblíbené zbraně, „kdybyste aspoň trochu,“ naposled se rozhlížím tím tuctovým brlohem, nezapomněl jsem na nic? Všecky ingredience spláchnuty do odpadu, „aspoň trochu domýšleli,“ takže tady jsme hotovi, „důsledky svejch činů.“

Přibouchnu za sebou ten vlčí kumbál a jdu si po svejch k požárnímu schodišti. Naproti výtahům stojí stará ženská a vejrá na mě, nelze ji minout.

„Poslyšte, vy!“ nasadí ježibaba kurážně. Chci ji ušetřit očního kontaktu, ať mě má třeba za tipaře, skloním hlavu, jak ji míjím.

„Nevlastní synovec, pani. Strejda usnul, nechce bejt rušenej,“ vypustím nenápadným polohlasem, jak bych skrytě uplivnul do květináče. Nehodlám se zastavovat, čeká mě seběh nějakejch devatenácti pater. Sotva zmizím z dohledu, půjde se baba dobývat přesně tam, odkud mě viděla vycházet. Hned potom zalarmuje sousedy, cajty, zásahovku, co já vím. To není moje věc. Je sice šeredná jak noc a její krček by v mých prstech křupnul tiše jak upečená kuřecí kostička, ale… Proč vlastně pouštím fantazii na špacír? O ty, co stárnou poctivě, se zásadně nezajímám.

Večerní město mě vítá otevřenou náručí, už zažehují lampy a já cítím solidní hlad. Ještě než se nechám pohltit spletí zapadlých uliček, dávám si naproti přes ulici hot dog – když už, tak rovnou tři, k smrti rád sytím tohle tělo, ani nepamatuju, že bych kdy narazil na výkonnější metabolismus, už jen sledovat, jak to dovnitř padá, je prima. A když jsem nasycený, jsem spokojený. Sousta kloužou širokým jícnem a kotel se rozpaluje, žilami se rozlije ohřátá krev, zalívám ten americkej blaf vodou z modré pet flašky, dva hlty dovnitř, ten třetí v předklonu ven!

„Kurva, chlape, seš magor?!“ Zpoza rohu se vynoří jediné tichounké policejní auto s blikajícím majáčkem a do maníka v teplákovce jako když kopne ďas – vyrazil jak závodní chrt a v úprku mě smetl pravým loktem, div jsem to nevzal hubou o chodník. Kdybych nebyl tak zaměstnán večeří, asi bych ho chlácholivě chytil za rukáv: „Jen klid, kámo, tihle jdou po mně, respektive: půjdou po mně za pár hodin, až se baba vykecá, až ohledají místo činu a projdou záznamy z kamer, až se sepíše protokol a vytiskne se k podpisu a okopíruje k archivaci a nadpraporčík se vychčije a všichni dědci v sousedství se k smrti vyděsej a státní návladní (či jak se tady ty funkce jmenujou) dá pokyn a šéf oddělení  někoho pověří a konečně vyhlásí pátrání…“ To stihnu ještě jeden chod, tak na cestu, říkám si a stavím se znova do malé frontičky. Prodavač se mile usměje, sypnu mu hrst drobných a zvolna se můj večer, tak slibně rozjetý, začíná kazit.

„Are you OK?“ ptá se bez špetky zájmu, asi dost křivím obličej, napadá mě. Řek bych mu popravdě, že mě pálí žáha, ale nevzpomínám si, jak se to řekne anglicky, tak jen malý úšklebek místo pozdravu a jdu si po svejch.

Hernajs, levou rukou ohmatávám přes kapsu kožené bundy svoje žebra, docela fascinován, neschopen se rozhodnout, jestli je tohle tělo v podstatě živé, či mrtvé, leč oživlé… nebo jaké vlastně. Být zombie, tak se asi necpu párkem v rohlíku, pravou rukou přikrmuju odpadkový koš zbytkem své večeře. Zatraceně, ještě abych si nasadil nějakou dietu, nějaký ten zdravý životní styl, jak se teď říká. Rozvažuju, rozvažuju, takové a onaké myšlenky melu v hlavě, nesleduju ani pořádně, kam směřujou mé kroky, rovně vpravo vlevo, až mě v jednom tom streetu, abych se vyjádřil místně, praští do nosu ten notoricky známej zápach a nutí mě zahnout ostře doleva. „Ale hovno, tak tomu říkám kauf!“

Kousek přede mnou cupe rodinka, miláčci, jak ze starýho dobrýho filmu. Ona načesaná a vražená do fajnovýho kostýmku, střevíce na šteklích delších než můj prostřední prst, on je vedle ní o půl hlavy menší, vykračuje si v takových placatých mokasínách, či jak se teď ty módní trendy jmenujou, a špičky směřuje do stran tak příšerně… že ho hanba nefackuje, napadá mě. K tomu baloňák a koubouk  a nápadně velkej kufr; a malej capart, abychom byli úplní, může mi být vzrůstem asi po pás, kmitá nožičkama a vytáčí hlavu na krku jak churavej krocan – hrome, tak jestli tomuhle děcku není aspoň šedesát, tak ať visím! A už mě zmerčili – už se po mně otáčejí, zrychlí ťukání pánských podpatků i dámských jehel, pche, tos nečekal, co ti takhle při večeru dobrá víla nadělí – a hnedle trojdílný balíček! Chlápek má unylej profil, ona je kost jak z opožděnýho Playboje a kreatuře s dětským ksichtíkem hraje v očích stádo čerchmantů.

Zrychlím taky, co jste mysleli, že na vás nedojde? Asi dvě stě metrů stíhací hra na „třeba-je-to-omyl-hele“, pak už mě to nebaví, tři čtyři rychlé nášlapy a máme tu střet delikventů se strážcem zásvětí. Je to tak ohranej trik mejch milovanejch Evropanů snažit se ukrejt v Jú-es-ej, že se nestačím divit, jak se dovedou divit, když si sem pro ně dojdu. Pro každýho Provinilýho si časem dojdu, i pro tebe, ať jseš kdokoli, ženská či mužskej, jak se jednou zapíšeš na seznam mejch klientů… pach, kterej necítíš, tě prozradí. Nespěchám, k čemu taky, můj čas je neomezený, a ten tvůj ti hořkne v žilách, den ze dne je to horší; tvoje odpovědnost. Teď se dobře dívej, mám chuť se předvádět.

Padla krásná tma, stojíme na kraji bezvýznamnýho parčíku, plachá dvojice s pejsánkem se hledí rychle ztratit, zůstáváme jen my čtyři, na poslední tango akorát. Jdu si nejprv pro ni.

„Uteč!!“ sykne chlap, a děcko skáče do křoví a tam už se ani nehne. Co taky jiného? Že by přede mnou někdo vážně zdrhnul a pádil a pádil, dál a dál, to jsem ještě nezažil. Zato afekty, útoky, scény, slzy, třesy, sračky, děsy… nepočítaně. A kecy! Těch nejvíc.

Couvla ke stromu, kde se jí svezl střevíček po mokrém dřevě. Pravým předloktím se opírám o kmen nad její hlavou, strnula, nosem jí div nesetřu pudr, jak se k ní skláním.

„Zasmrádá ti krev, zlato, to ani chanel číslo pět nepřekryje,“ šeptám důvěrně, není kec, že má ta voňavka afrodiziakální účinky. Eh, jak máš jednou ve správě lidské tělo, musíš se o něj starat, to neosereš.  Její amant trne a tupě na nás čumí, říkám si, co by asi tak udělal, kdybych ji teď přefik.

„Jseš vážně moc krásná, kolik ti je?“ pokračuju v námluvách, chlap šermuje za zády s kufrem, nechci ani pomyslet, co tam loví.

„D-děvětatřicet,“ špitnou rudě natřené rtíky. Asi nám to tentokrát nevyjde, kotě, je to škoda.

„Devětatřicet,“ cvrlikám okouzleně, „a kolik dekád k tomu, maličká?“

„Ne, jen  patnáct let, přísahám,“ vážně škoda. Fakt.

„Nepřísahej. A nelži, nemám to rád,“ hrot bajonetu, jímž jí už chvíli objíždím švy na kabátku, zapichuju do kůžičky nad klíční kostí, zatím jen ten jeden milimetr, to víš, že si umím hrát. Nechtěj, abych tě trestal za školáckou chybku.

Dvakrát se rychle nadechne, „Ročník dvacet jedna.“ Víc slyšet nepotřebuju.

„Utekli jsme před válkou, nechápete to! Kdybyste byl na našem místě, taky…“ zmlkne, když ji vidí padat k zemi. Teď můj part.

„Utéct!“ dělám, dělám kázání, „co komu souzeno, tomu nemá co utíkat,“ čtyři myšky svázaný, „a jak tak čuchám tvoji člověčinu, tys dezertoval tak někdy za maršála Radeckýho, ne? O takovej exponát by se starožitníci porvali!“ přiletěl kos, „moh bych tě prodat do cirkusu naloženýho ve formaldehydu,“ ufik ti nos, „mohli by s tebou objíždět školy, kdepak drogy, dětičky,“ přihnal se ras, „tady máte vzorek z našeho preventivního programu a dobře se dívejte, jak končí ti, co si zahrávají s pravidly existence!!“ Zlomil ti vaz.

Popadnu ho za loket krapet teatrálně a zbytečně pomalu. Jeden plytký řez přes baloňák do břicha, druhým mu vylepšuju čelist.

„Tati!!!“ jo, to jsme potřebovali. Divadýlko.

Otáčím se po hlase, přitom chlápkovi drtím levačkou kůži za krkem tak precizně, že mu bolestí div nelezou švábi z dutin.

„A tomu má bejt jako kolik? Jedenáct, dvanáct? Namíchals ten dryják dvanáctiletýmu děcku?!!!“

Dělám svou práci s nasazením a dělám ji dlouho. Hodně dlouho. A světe div se, tu a tam mě některý klient přece jen dovede překvapit. Ne snad tím, že z kufříku vytáhne kolt. (Chceš střílet na Nesmrtelného? No, zkus to, frajere, takovejch masochistů už jsem taky pár řešil, a ejhle: litovali té pošetilosti nakonec všichni, až do morku svejch za plnýho vědomí rozjebanejch kostí.) A už vůbec ne srdceryvnýma prosbama a sáhodlouhým obviňováním, že já nechápu, já neznám, já nemám tušení, že si nedovedu představit to utrpení a příslib života věčného v ten moment… Jak bych se narodil snad včera. Přitom já toho pamatuju…  Viděl jsem vojáky v zákopech zřízené k nepoznání, jak chlemtali svou marnou naději z kaluže na dně kráteru. Viděl jsem matku, co to lila do hrdla dítěti, jemuž granát urval obě ruce. Měl jsem zákazníky s těžkou mentální retardací, zasloužilé vědátory, jak mastný papír průsvitné tuberačky i lepé holčiny, co se bály, že jim příliš stárne kůže. Trestal jsem mnichy oddané charitě, udřené tatíky, co se cítili odpovědní živit hromadu hladových dětí a děti jejich dětí, unavené chlapce, uznávané mistry řemesel i chasníky prožrané sifilídou. Mimina, dědky nad hrobem, ba i celé rodiny. Byl jsem xkrát přemlouván a uprošován nešťastníky, do nichž byl onen zázračný lomcovák vlit násilím, či se ho nalokali tak nějak omylem. Vyslech jsem kopy příběhů a fantastických dramat (ve výsledku jsou vlastně všechny stejně banální), ne že bych se o ně prosil. Jedním uchem, druhým uchem... Ovšem takovou bizarnost, kdy si děcko samo prodlouží dětství o celé století a tak nějak mimochodem hecne dvě své živé hračky, aby mu dělaly rodiče… nad tím jednomu zůstane rozum stát. Ale kdo jsem já, abych je soudil… Nic takovýho. Jsem jen voják s jednoduchým zadáním a toho si hledím, jak nejlíp dovedu.