Mí psi

V transu IV - závěr

A toto všechno prožral strach, tak důvěrně známý všem živým, zrovna ten strach, který Saidého obvykle burcuje, dodává mu hybnost a vystřelí adrenalin, napruží svalstvo a zvýší ostražitost…  Jenže v tomto dívčím kontextu ten stejný strach generuje pouze a jenom PARALÝZU. A Saidé se náhle cítil slabý, slabší než kdykoli předtím, stulil se v židli a trnul, kdy bude rozšlápnut něčím ohromným. Příšernou krutost zažíval nyní, TEN KTERÝ BERE stanul před trůnem a jeho dlaň věčně lačná, neosobní a nutná chmátla po posledním závoji, jehož cíp mu byl odevzdán. Kreatura se otočila k odchodu a pruh průsvitné látky se odvíjel z dívčina těla jak nit z cívky. Zkřehlé tílko zůstalo obnaženo toliko ve zteřelém korzetu a chatrném cípu sukně.
   A scéna spěje na dřeň a Saidému tuhne krev, stařec se vrací pro další dávku, není už čím splácet, nemá-li zůstat zcela nahý. Maně zkříží ruce přes hrudník, jak by posledním počinem bylo uchránit si to málo šatů, co zbývá. Co vložit do nastavené dlaně? A Saidé jako ve snách tam vloží svoji drobnou levou ruku… Stařec stiskne prsty jako kleště, stejně studené a netečně konající.
   A odebere prostřední dívčí prst.
   Odchází ke dveřím a Saidé hledí na nevídané dílo: levou ruku má bez prstu. Nezbyl ani pahýl, jak mívají zranění pracanti s cirkulárkou. Nezbylo nic, ani jizva, jak by tam prst snad nikdy ani nebyl vyrostl. Prázdné místo, které nebolí úrazem, ale hrůzně čpí ZTRÁTOU. Ani pomyslet, co vezme příště.
   A příště nastane dříve, než se naděješ. A potom zase, zase, zase. A Saidé zírá už jen jedním okem, pravá noha mu končí úzkým kotníkem, prstů na rukou už je taky poskrovnu. A dění pokračuje, pokračuje v děsné této tortuře, z níž není úniku. Panika nepomůže. Zoufalství nepomůže. A Saidého síly jsou dokonale paralyzovány. Co dělat?
   CHCI KŘIČET, ale tento scénář není přístupný.
   CHCI UTÉCT, ani takový scénář není přístupný.
   CHCI SE BRÁNIT, ha ha ha.
   CHCI KONEC HRY, a sám dobře ví, že takové východisko není možné.
   CHCI PRYČ!!!

   Snad všechny svaly v urostlém těle sebou náhle škubly. Zprudka otevřel oči, rozhlédl se vyděšeně a uhlídav, že je opět v chatrči těch dobrotivých stařečků, s úlevou je na chvíli znovu zavřel. Je zpátky! Jaký zázrak. V ohništi tiše a poklidně plane noční oheň, nad ním spokojeně klimbá starý muž. Jeho stará žena usnula v křesle s klubíčkem nití v klíně. Jen Agnes mu stále sedí u nohou a drží ho za levou ruku. Pozorně si prohlíží obličej navrátilce a ten je, ksakru, upřímně rád, že jsou ty vidiny už pryč. Není mu do hovoru a nervy má ještě dost polechtané, znepokojeně si prohlíží svoje údy a rozkýve kolena, aby se ujistil, že je s ním všechno v pořádku. Agnes na něj stále pátravě hledí, vyjme svou ruku z jejího něžného sevření a pro jistotu si přepočítá prsty, zda žádný nechybí.
   „Fuj,“ procedil pro sebe s výdechem. Její upřený pohled mu byl nepříjemný. Mohla mu snad vidět do hlavy, zatímco byl v transu? Kdepak, tohle bylo naposled, podobných dobrodružství se příště radši vyvaruje. DĚKUJU PĚKNĚ, STAČILO. Znovu se rozhlédl místností, až nakonec se jeho oči střetly s jejími. Usmívala se tak dvojznačně, vlastně nepříjemně způsobem, který ho mátl. Jemu do úsměvu nebylo ani trochu. Ani do přátelské tvářnosti. A už vůbec ne do rozebírání.
   Konečně promluvila, tónem laskavým s odstínem tvrdé jízlivosti: „TAK JAKÉ TO JE, PŘÍTELI - BÝT TÍM, KDO PLATÍ A PLATÍ?!“
   Neodpověděl, chtěl hlavně pryč, zapřel dlaně do opěráků, soustředěně se zvedl, krátce protáhl a odešel do studené podzimní noci.

V transu III

A jakmile mu toto došlo… vznesl se, pozbyv své dočasné schrány ohnutého starcova těla, už zase jako lehké chvění, zbavené břemene bolesti. Zaradoval se a povzbuzen, že se mu hra tak pěkně daří, už se rozhlížel, kam se snese nyní. Scéna se vlastně nezměnila, oba protagonisté dále prodělávali své role a čas na ně netlačil. Musel si přiznat, že na tu holku nemá právě náladu, jak ji viděl tak slabou a zmučenou tím scénářem, snad na ni rovnou neměl žaludek.
     Chvíli jeho vědomí kroužilo nízko nad zemí, než se nadchl pro malý experiment: Vletěl do dění zezadu a vpil se do toho trůnu.
   No ano, takový malý vtip být na chvíli nábytkem. Nemoci se hýbat, což nevadí. Nemoci růst, což je lhostejné. Zato jasně a silně: rozprostírat se v prostoru, jenž je nábytku přiřčen. Hmatat! Tak jasně Saidé cítil, odkud kam sahá, každou svoji třísku, tlak dívčího těla v sedáku, nalepená prachová zrna zespodu na dřevěných stojnách. A líbilo se mu propůjčit křeslu lidské smysly, být trůnem, který vidí a slyší, tudíž žije! Přitom jasně rozlišoval hranici neživého dřeva, jež ho hostí, a živost svého vědomí, které se dává hostit. Navíc: velmi zřetelně pociťoval chlad, jímž byl sál naplněn. SAKRA KOSA, napadlo ho, že pouze ve věci natolik vegetativní, jako je židle, jest možno prožít teplotu zplna, pozorně ji nasávat povrchem, pak jí otevřít póry, jimiž netečně prostoupí, aniž by způsobovala bolest. Když jsi židlí, nic ti nevadí. Ani polární zima by mu nezpůsobila bolest, ani plameny páchnoucího ohně. I kdyby ho někdo zlámal, sekerou pobil na třísky nebo v zatuchlém vetešnictví ponechal prohryzat červotočem. Nábytek nezná bolest, jest zroben lidmi, což mu je lhostejné, jimi zobchodován, přesouván, manipulován, pozměňován, proklínán a opouštěn – vše je mu dokonale jedno. Zato: je tichým svědkem, s nímž se nepočítá.
     A Saidé se znovu pustil do studia scény. Změnilo se něco? V podstatě ani ne, TEN, KTERÝ BERE se šourá naproti, slečna jak očarovaná strhne poslední perlu ze svého korzetu, aby měla co vložit do nastavené ruky starcovy. JAK JSME VLASTNĚ DALEKO? Většina je už asi pryč, zbývá něco málo šperků, jeden střevíc, ohlodaná látka šatů, z níž trčí oranžové nitě. Dívčí tělo je náramně zpocené, všiml si, nadto TEN DĚDULA PĚKNĚ SMRDÍ, ZAJÍMAVÉ – tolik detailů, jimž uniká naše pozornost, dokud se nepozastavíme a neztišíme na úroveň… nábytku.
     Dívka se v křesle přikrčila, přitáhla kolena k tělu a Saidému se promáčklo čalounění. Byla v něm nyní vklíněna jako do veliké náruče ochráncovy, udivilo ho, jak slabé a skorem průsvitné je toto křehké stvoření, které si zulo zbývající střevíc a tisklo ho nyní mezi stehny a trupem, jak by ho chtělo bránit vlastním životem. Však TEN, KTERÝ BERE nezná slitování, právě se navrací do bílého světla s malou vlásenkou. Jeden by doufal, že až nebude co brát, ustane, rozplyne se v té záři za dveřmi, scéna skončí. Saidé však měl tu čest prozkoumat nelidského starce zevnitř, proto věděl, i teď jako letitá sesle to jasně věděl: tohle postupné odebírání neskončí, neboť je svým vlastním cílem. GRADACE? Záleží na úhlu pohledu, ohava odnáší kus po kuse a tak činí, dokud trvá. Nábytku je to dokonale jedno. Všechno je mu jedno, nakrásně se v něm může Saidé ponořit do lhostejné neochvějnosti, nic nevidět, nevnímat, nemyslet. A takové bytí v nebytí je vpravdě hodně lákavé.
     JDE SE NA VĚC, rozhodl se Saidé nepustit se svého činorodého odhodlání a vpil se do té holky. Tak! TEĎ JSEM ČLOVĚK, NENÍ POCHYB. A JSEM ŽENA, SKORO TAK. Zasmál by se tomu zjištění, ale měl jaksi nezvykle stažené hrdlo. Rozprostřel se dívčiným tělem a pokusil se prostoupit i mozkem, narazil však brzy na jistou bariéru, již se hrozil překročit. Stal se protagonistkou jen částečně, což je pochopitelné a správné vzhledem k nebezpečí, jaké hrozí muži, jenž by na sebe byť jedinkrát přijal ženství v širších jeho souvislostech. Školákem zůstal, pozorným učedníkem, vyladil své smysly a to nejpokornější v sobě, aby konečně zvěděl, O CO TADY KRUCI JDE.
     ZVLÁŠTNÍ, BÝT ŽENOU, copak někdy dříve neprožil takové bláznivé touhy? A nyní příležitost: mít čtrnáctileté dívčí já v křehkém těle je velmi, velmi nepříjemné. Předně se cítil úžasně nejistě, jakási podlomenost a ustrašenost v něm vládla. A dále ohromný stud, měl nepatřičně poodhalené tělo a zvláště na dně pánevní oblasti cítil fyzickou úzkost a zranitelnost, kterou jako muž nikdy v životě nezažil! Stařec nastavil dlaň a Saidé rychle vyřídil transakci druhým střevíčkem. TAK TAKHLE TEĎ VYPADÁM?  Neodolal a fascinovaně se prohlížel :
     DROBNÉ PRSTÍKY, útloučké a slabé – skrze ně poznal svou BEZMOC.
     TENOUNKÁ ZÁPĚSTÍ, potažené bílou tenkou kůží – skrze ně poznal svou ZRANITELNOST.
     MALÁ ŇADRA, poupata, jež nikdy více nevykvetou – skrze ně poznal svou NEPRŮBOJNOST.
   NAKADRŘENÉ VLASY, dlouhé a zářící jak koroze pod vodou – skrze ně poznal svou      SKRYTOST.
   MLAĎOUČKÁ STEHNA, bílá a roztřesená, kolena, mezi nimiž ještě neležel muž – skrze ně poznal svou ODEVZDANOST.

...

V transu II

Ohnuté stvoření, tento hrůzný stařec v děsných hadrech, přibelhal se pokaždé k trůnu, kde se sklíčené děvče děsilo jeho přítomnosti. Natáhl pravou ruku, kostnatou nazelenalou hnátu, jež vylezla mu z rukávu, dívenka si pak poslušně sňala z vlasů, z ruky nebo kotníku perlu nebo jiný šperk a odevzdala tento do nastavené dlaně. Ohyzda neprodléval déle před trůnem, nýbrž sevřel lesklou kořist v šedé pasti vrásčité ruky, otočil se a odpajdal za pomocí své hole zpět ke dveřím. Otevřel je, tu jimi vnikla bílá záře, v níž na chvíli zmizel. Než ses však vzpamatoval, byl opět v sále, dveře uzavřeny, belhal se k děvčeti pro další dávku, další poplatek, aby s ním zas vstoupil do bílého světla za dveřmi, tak se to opakovalo znovu, znovu, toliko v tom scéna pozvolna gradovala: dívence šperků ubývalo, jak jich odevzdávala do pokaždé prázdné a znovu a znovu nastavované dlaně kosmaté kreatury.
   Saidé vpravdě nevěděl, co si o tom myslet. Kdo je ten stařec? A ta holka? Co se tady u všech všudy… A napadlo ho, že by mohl využít své nehmotné podoby k rozluštění této teatrální záhady. Jako ve snu soustředil chvíli svou energii a snesa se níže, uvažoval, koho si vybrat. Však to nebylo nějak dlouhé rozmýšlení, vybral si starce a vpil své zvědavé já do ohnutého těla nehezkého kostlivce.
A v ten moment pocítil příšernou bolest v zádech. Tak urputný tlak, proti němuž nebylo možno vzbouřit se silou svalů, rázem chápal, proč je toto tělo permanentně ohnuté. JSEM MUŽ, uvědomil si rychle, že se prve nespletl. Levou ruku měl uvězněnou křečí, jak svíral konec hole, bez níž by sotva učinil jediný krok. A dělat kroky, jak brzy pochopil, bylo nezbytné. Zastavit se jen na chvíli hrozilo by zhroucením celého biologického agregátu, v němž se teď Saidé sunul sálem. Viděl trochu rozmazaně a šeré paprsky ze severních oken ho štípaly do vodnatých očí, sklonil proto hlavu a chránil se proti nim převisem své špinavé kápě. Pravou ruku měl volnou, neboť byl právě na cestě k trůnu, zvedl ji a dotkl se své brady. JSEM NEJSPÍŠ POŘÁDNĚ HNUSNEJ, pomyslel, ohmatávaje si protenčené zbytky vousů na hrubých záhybech nějak podivně zmokvané kůže. KDO, SAKRA, JSEM? Uvědomil si jazyk, nějak strnulý a nepříjemně olezlý, a hořce čpící zbytky zubů. Shlédl-li dolů pod sebe, viděl pokroucené prsty deroucí se z prošlápnutých sandálů. SRANDOVNÍ HNUS, pousmál se pro sebe, pomyšlení, že by tohoto těla taky už nemusel pozbýt, se raději vyhnul.
   Přiblížil se ve své nové podobě k dívce a pohleděl jí do tváře. Byla vyděšená, jak by ji měl rozřezat, vyděšená a poslušná, pomalu mu podala do nastavené hnáty jeden svůj závoj, ten oranžový pruh lehké látky, a zas se tak sklíčila v předimenzované sesli, sklopila veliké oči plné slz, půvabná muška chycená v lepivé pavučině. I skála by se ustrnula, nikoli však Saidé v ohyzdově těle. Nebylo nikterak přístupno prožívat nějaké dojetí. Byť je Saidé dobře chápal, nemohl je cítit, jako nelze vyluzovat zvuky brnkáním na struny, když chybí nástroj. Zato velmi ostře vnímal kontrast měkkého hedvábí ve svých kloubnatých, svraštělých, nazelenalých prstech. Jak by byl samotnou esencí staroby, jež se už už chystá podstoupiti hnilobný rozklad. Uvědomoval si, kterak mu strmí klouby, v nichž pochybí mazu, kterak se pnou vyhublé svaly mezi jejich drsnatinami, jen nuzně potažené vetchou, byť hrubou kůží.
   KDO, SAKRA, JSEM? CHCI NA TO PŘIJÍT! Zatvrdil se ve svém úsilí a začal luštit podstatu věci. Tělo se mu rytmicky naklánělo, jak se sunul ke dveřím. CO JE ZA NIMI? Krátce zapřemýšlel, kterou rukou uchopit kliku, když si všiml, že zde žádná není. Ohromná vrata se sama pomalu otevřela a bílé světlo, bělejší než sníh, do nějž se na horách opírá polední slunce, ho vtáhlo, pak se v něm rozpustil. A než se nadál: hleďme, stojí zpátky v sále, za sebou zavřenou bránu, pravá ruka prázdná, v levé hůl. Opírá se o ni a šine se zpátky k židli, o nic moudřejší než před chvílí. O nic prázdnější nebo plnější, o nic starší. Žádný posun, žádná zkušenost. NEUDÁLOST, řekl si, až překvapen vlastní intelektuálností. Jedno ale věděl jistě: tam za dveřmi, to bílé světlo, to není nic k řešení. Spíš nějaká forma zdi. Nic vyššího. Jen to, co potkáváme pořád: BANALITA.
   POJĎME TEDY NA VĚC SYSTEMATICKY, odhodlal se Saidé prozkoumat ohyzdovu paměť. Pátral, pátral, nedovedl však proniknout nikam dál, než že je v sále, chodí tam a zpátky, nastavuje dlaň, odnáší a odnáší. Víc nic. Nikoli zapomnětlivost, nikoli nepřístup k něčemu zasutému v zapomenutí. Opravdové nic. NEJSEM ČLOVĚK, o tom již není žádných pochyb. KDO TEDY JSEM?
   JSEM SMRT? A Saidé se pokusil uvědomit si konečnost věcí. Tato dimenze nebyla přístupna.   NEJSEM.
   JSEM STÁŘÍ? A Saidé se pokusil uvědomit si proces života. Ale dimenze plynutí nebyla přístupna.    NEJSEM.
   JSEM VYKONAVATEL TRESTU? A Saidé se pokusil uvědomit si hranice viny. Dimenze morálky také nebyla přístupna. NEJSEM.
   JSEM NEMOC? A Saidé se pokusil uvědomit si dualitu vlády a bolesti. Až na rozbolavělé klouby a páteř taková dimenze rovněž nebyla přístupna. NEJSEM.
   JSEM OSUD? NE. A Saidé náhle prozřel, jak jednoduché, jak nevznešené a samozřejmé. Náhle věděl přesně a úplně:
   ALE HOVNO: JÁ JSEM TEN, KTERÝ BERE.

...

Židovská čtvrť - zaniklá před stoletím

V transu I

Do vesnice padla studená noc, leč v chatrči panovalo příjemné teplo.  Stařec přešel k rozpálenému ohništi a vložil do jeho středu placatý kámen. Na něj pak narovnal hrst jakéhos listí a pohrabáčem upravil věnec z vlhkých větví, které mu pod rukama syčely a škubaly trnitými těly, jež nepřestávaly do plamenů ronit jedovaté slzy. Víc už Saidé ze svého křesla neviděl, neboť ho závan kouře zaštípal v očích. Všiml si ještě, že Agnes i stařena poklekly na zem k jeho nohám a uložily mu chodidla na tvrdý polštář. Pak už ho přemohla únava a zavřel oči. Víčka fantasticky ztěžkla a znovu je otevřít již nebylo možno.
     Každá z žen uchopila jednu jeho ruku a třela ji v dlaních, až se mu prsty rozžhavily a krev ohřála, a stále více malátněl, až definitivně ztratil vládu nad tělem a naslouchal jen syčení listí v ohni a šepotu ženských dlaní a onomu záhadnému mručení, které celou dobu znělo na pozadí, ač si ho před chvílí sotva všiml. Nyní se stalo táhlým a jasným zvukem, jenž se rozpíná a dominuje tomuto klidnému večeru. Saidé netušil, odkud se bere takové mručivé zurčení, ani se mu nad tím nechtělo přemítat, jen vnímal, jak se mu usazuje v nitru a nabývá v něm objemu, že ho prostupuje a vyplňuje jako teplá vlitá sádra svou formu. Poddal se tomu zvuku nikoli nepodobnému předení velkých koček, poddal se a všechny orgány se mu rozechvěly jeho frekvencí. A už to nebyl vnější zvuk, ale hmatatelná vibrace, rozlezla se jeho unavenými svaly a prošla do kostí. Prochvěla chromozómy buněk, v nichž uvolnila prastará tajemství. A tehdy ztratil tělo, což bylo příjemné. A ztratil svou hmotu, jež se rozpustila v rovnoměrné vibraci, tak měkké a jemné, jako je dech měsíce.
     Všechna únava a veškerý spěch, ach, tak úporně zakoušené v posledních dnech, zůstaly tam dole v chatrči, však nikam neutečou. Vítaná a příjemná změna být zbaven tíže pozemskosti, byť na jediný večer, byť i s tou podmínkou, že nyní nezažije svobodu vyletět si kamkoli. Vzpomněl na dobrodružství, které Agnes slibovala, a pocítil touhu, teď chce ty vize, tak sem s nimi!
     A hleďme! Saidé se ocitl v místnosti. Existoval stále v podobě nehmotné vibrace, ale kolem sebe jasně vnímal pevné stěny, vlastně ohromně pevné, až nadpřirozeně vyztužené nějakou tvrdou bytností a neprostupností. Vpravdě dokonalé zdi a dokonalý strop. A soustředil-li se pozorně na její vnitřní architekturu, mohl si rychle osvojit vědomí, kde je a co všechno se zde nachází. A mohl si také velmi dobře vzpomenout na slova, jimiž by vnímané výstižně popsal, kdyby pak někomu chtěl zážitek vyprávět…
     A hned prvním by bylo SÁL! Nepochybně by se nevyhnul takovému pojmenování při těch takřka dvaceti metrech do všech směrů. Snesl se níž a vypočítával: MRAMOR, ŠACHOVNICE, SCHODY, TRŮN... Pak si všiml tří štíhlých oken vlámaných do jediné zdi vysoko nad zemí, jimiž sem pronikalo zsinale bledé světlo, a Saidé hned věděl: SEVER. (Tajemství severu bylo mu svěřeno už kdysi dávno v jednom z jeho dětství.) DVEŘE, doplnil s ohledem na ohromná vrata na protějším konci. A RESONANCE, napadlo ho, když si uvědomil přítomnost bytostí, těch jediných dvou protagonistů na bizardním dějišti, jemuž mu bylo nyní prostudovat... Krátce ještě zadumal, zda je mu toto místo nějak známé, nějak zažité, byť v zapomnění, nějak povědomé či jinak od jeho nitra odvozené. Ale shledal ho pouze cizím, novým a nikterak vytouženým, a najednou zcela samo vytanulo mu na mysli slovo CELA.
     Na trůně sedělo děvče. Pubescentní rusovláska bledé pleti, útloučkých údů a vyděšené tváře, v onom mrtvolném světle takřka průsvitné. Nikoli majestátně, spíše znepokojeně a úzkostně vězela vsazena do čalounění širokého sedáku, uchopujíc drobnýma rukama bohatě vypolstrované opěrky, nohama v lesklých střevíčcích sotva dosahujíc podlahy. Příliš veliká byla tato židle, která by snad mohla skýtat pohodlí nějakému vzrostlému tlouštíkovi, příliš veliká pro drobné, zrzavé, zhruba čtrnáctileté děvče upnuté v tuhých šatech se zlatavým leskem, pošitých perlami. Pravda, mnoho šperků skvělo se jí na prstech, zápěstích, ve vlasech i na drobných kotnících. A množství závojů v barvě kuchaného lososa vinulo se jí přes krk, paže a kolena. Nepochopitelně mnoho nádhery do kontrastu se strachem velkých zelených očí. Skandálně mnoho perleti a zlata v sále ponuřejším, než je shnilá hrobka.
     Druhou postavou bylo belhavé ohnuté stvoření, jež se blížilo ode dveří. STAŘEC, řekl si Saidé, ale hned to slovo zapudil jako nepřesné. Předně nebylo snadné odhadnout pohlaví této kreatury, vysoké, odporně zhublé a kostnaté, zabalené v šedých a nepěkně odrbaných hadrech. HUMANOID, snažil se poopravit, než i to zavrhl jako nestylové a do SÁLU se nehodící. ŽEBRÁK? OSUD? NEMOC? INKVIZITOR? Samá unáhlení. Saidé ztišil své úvahy a sledoval dění, jímž byl nadšen stejně jako zklamán. Protože to bylo dění stereotypní. A oba protagonisté zdáli se v něm uvězněni stejně, jako býváme uvězněni biologickými cykly svých těl.

...

Z továrny

Radimovi se to nelíbí.
Že prý jen přemalované fotky.

Jenže on tam nebyl a neviděl ji.

Zatím jen první pokus zachytit její atmosféru.
Fantastické místo, líbilo by se ti.

Mé sestry mě tam zavedly, i přes svůj zjevný odpor k takovým ruinám, kde sídlí Postrach všech spořádaných lidí. A já jim za to děkuji.

Léčba ohněm

 

Uprostřed zbitých zdí těsných jak klec

jsme vybrali dějiště pro naši věc.

Podpálím sirkou pod úhlednou hromádkou

zmačkané noviny s kreslenou oprátkou,

bez dlouhých projevů, zbytečných řečí

karton se zkroutí bolestnou křečí,

Tvé prsty drtí, co bývalo celé:

konstrukce oken a trámy od postele.

 

„Už sálá žár, už plameny vstaly,

už hoří zlý oheň, co jsme rozdělali!“

„Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!“

 

Mrtvolky hlodavců už taky hoří,

panáček z PVC jiskrám se dvoří.

Z dlaní si utřeš krev a hadr syčí,

to oheň slibuje, co všechno zničí,

štípe nás do očí - do tůní stínů,

kam napadá tucet hvězd za vteřinu.

Nahusto vzlíná kouř a noc se šklebí,

„Co tedy vzkážeme hluchému nebi?“

 

„Že sálá žár, že plameny vstaly,

že hoří zlý oheň, co jsme rozdělali.

Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!“

 

„Máš nové boty?“ „Vlastně mě serou.

Podívej, plameny jak je hned žerou!“

Pět plechovek cideru, z nichž padá špína,

dva leštěné poháry a láhev vína -

Hledíme do světla a oheň tráví,

co mělo být přípitkem na naše zdraví.

Hoří Tvůj batoh, prsten a nejvíce

mění se v oharky mé rudé střevíce.

 

„Zas sálá žár, zas plameny vstaly,

zas hoří zlý oheň, co jsme rozdělali!“

„Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!“

 

„Laciná voňavka – jen mouchy přivábí,“

přihodíš lucernu, já šátek z hedvábí.

Můj diplom, rodný list a všechna vysvědčení,

Tvůj zbroják a kreditky, řidičské oprávnění,

bankovky, mince, účty i s bankéři -

radostná budoucnost všech našich večeří -

Rodokmen, majetky, „Jak se to peče!“

Za náramkem od tebe mi slza steče.

 

„Proč sálá žár, proč plameny vstaly?

Proč hoří zlý oheň, co jsme rozdělali?“

„Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!“

 

Knihovna, obrazy, všecky mé skicáře,

Tvůj notebook, mobily, ať nejsi za lháře,

„Čert vem ty závazky“ čistému procesu

věnuješ na oltář svou opavskou adresu.

„Co ještě?“ šicí stroj, náplasti, šperky,

všechny Tvé čepele i špatné kérky,

hlad, pýchu, starosti: „Co s námi bude?“

se promění ve výhni na světlo rudé,

 

„Nám sálá žár, nám plameny vstaly,

nám hoří zlý oheň, co jsme rozdělali!“

„Nelituj, Agnes, a krm ho s upřímností,

z popela vzejde klid, který nás neopustí!

 

Když nakonec požár sytý jak pokání

požral i vzpomínky na první setkání,

naposled vyšlehne vzhůru, kde chybí strop,

a světla vyhasnout a stíny beze stop

odejdou a popel čpí jak sedlá večeře...

A my dva mlčíme

                               až ze dna páteře.

Na židli

Dne 1. června 2017, v prdeli světa – provincie Muang, Thajsko

                 

Eolla Agnes,

nastokrát jsem si sliboval, že Ti napíšu hned po svém příjezdu do Asie, jen co se trošku rozkoukám, a hleďme, za celé tři měsíce jsem se k tomu nedostal. Ne že bych neměl čas. Nebo že by nebylo o čem. Možná toho bylo až příliš, co by stálo (kdyby jen za zmínku, pche) za vypsání. Ale dost výmluv, píšu Ti teď a mám na to omezený čas. Asi hodinu, tipuju, tak uvidíme, co stihnu.

Tak, sedím na miniaturní židli z bambusových stvolů, což je, kurva, příjemné asi stejně jako procedura, na kterou tu takhle čekám. Přiznám se, nakrásně otevřeně, že bych teď byl kdekoli jinde radši. V Kanadě, v jižní Evropě, ve zkurveném Bulharsku nebo klidně doma v Opavě (ale to už si maluju moc růžovýma barvama, protože stesk po domově jsem si zakázal). Abych Ti trochu popsal lokaci: místnost rozlohou asi stejně velká jako Tvůj byt, ale není tu snad nic, co by se Tvému bydlení podobalo. Strop je nízký. Všechno je obložené dřevem nebo bambusovým roštím, v němž se s oblibou schovává hmyz. Nelíbilo by se Ti tu. Zrovna tamhle u zdi leží zdechlý pavouk, pořádně velký a pořádně vysušený. Hmyz je snad to jediné, co zde mají větší než my, jinak je tu všechno pomenší, s dvoumetrovým Evropanem se tady naprosto nepočítá. A ten stolík pod mým zadkem, který se minutu za minutou snaží vytlačit mi do těla hlubší a hlubší rýhy, je snad největší nábytek, co jsem našel. Asi se na něj vykašlu a přesunu se na podlahu, protože s koleny pod bradou tu trčím už desítky minut, cítím, jak mi tuhnou klouby (zvlášť to nešťastné levé koleno) a rád bych šel zpříma, až si pro mě přijdou.

Hned je to lepší. Zem je plná snad stoletého prachu, protože ač skoro v jednom kuse něco zametáme, vytírat jsem tady nikdy nikoho neviděl, asi sem vynález typu mop ještě nedorazil. Jako tolik jiných věcí. Zakonzervovaný středověk (kdyby sem měli přístup turisti, jako že nemají, neodtrhli by prsty od spouští mobilů a foťáků). A možná proto jsou všechny naše hadry šedé (?), oblečení, v němž chodím do učebny, na seance, do tělocvičny, do města, do postele… Jedinou výjimkou je kimono na trénink techniky, to musí být tradičně bílé, protože bílá je smrt, v jejímž stínu se boj odehrává.  Tradice je tady úplně nejvíc. Nejvyšší hodnota, na níž si škola výsostně zakládá.

Sedíme tu dva. Kromě mě ještě jeden… typický Asiat, řek bych, jmenuje se Hong nebo Kung, teď nevím, přijde mi, že se všichni Thajci jmenujou stejně. (Ale v jednom jsem se v tomhle jejich systému jmen našel: Jsem Saidé. Samozřejmě a neoddiskutovatelně. Nikoho by nenapadlo oslovovat tu člověka jménem, co má v občance, takový národní zvyk, který se mi líbí.) Takže já a ten druhý: Epizodní stručný konflikt nás dostal dohromady, jedna trochu zbytečná rvačka, ale co už – znáš mě, nevyhýbám se boji. A už dlouho jsem tušil, že tu někomu asi dám po hubě, podrobnosti smlčím. Když zvednu oči od papíru (ano, tipuješ správně, nemáme přístup k elektronice, internetím z kavárny, když se dostanu do města, což je asi 2x do měsíce), vidím přímo na něho. Snaží se meditovat, ale vypadá krajně vynervovaně, takže z duševního klidu nebude asi nic.

Tak už přicházejí. Mistr se dvěma pomocníky, to jsou takoví věční spolužáci všech adeptů, protože ve škole bydlí už od dětství, věčně mladí, věčně nezajímaví a dokonale postradatelní, ale na špinavou práci esa. Nejprve si berou do parády mého kolegu, tak to můžu ještě v klidu sedět a psát. Ten menší se na mě významně dívá, máme nějaké nevyřízené účty, které za chvíli zřejmě s radostí vyrovná. Vůbec jsem tu populární… Kdyby se do řady postavili všichni mí zdejší oponenti, co mají, ehm, důvod si do mě bouchnout, až budu vězet támhle v těch provazech… byla by to slušná frontička. Ale netřeba se bát – výprasky tu vyplácí vždycky jen ten jeden stejný chlápek s černým páskem přes boky a s krátkou bojovou holí v ruce.

Co tu dělám? Teď na mě civí Hong, zápěstí mu přitáhli k tenkým pilířům vysoko až u poddimenzovaného stropu. Stačí mu trochu vytočit hlavu, aby mi dal najevo, že je tahle roztomilá exekuce moje vina. Co já tu, kurva, dělám?! No. Přijel jsem se učit, od toho školy jsou, ne? Jeden z podtypů krabongu, toužil jsem se naučit technikám boje s dlouhým nožem… To by se mi do běžného života hodilo nejvíc. A ejhle, místo větší mačety jsem skončil s dřevěnou tyčí. A teď nemyslím tu, kterou mi za chvíli zmalujou záda.

No, už mu to začlo, nekoukám se tam a zvuky ignoruju. Kde jsem to skončil… Ne že bych měl něco proti tyčím. Bavil jsem se, když prolézali celý barák, aby mi našli bo odpovídající délky. A našli, vyfasoval jsem obě dvoumetrové hole, které tu měli, ale nikdy nepoužili. Čekaly na mě, prý dvacet let. A mám je raději než jo nebo ty kratší, protože mi umožňují využít svého na zdejší poměry nebývalého vzrůstu jako výhody. Jenže co s tím u nás? Že bych se procházel po Masarykáči s bojovou tyčí, až spolu půjdem na kafe? A ještě jeden detail bych mohl zmínit pro zajímavost: na japonské názvy jsou tu alergičtí, takže když říkám jo, bo, hanbo nebo tessen, dojo nebo kimono… tak to si taky říkám o nakládačku, ehm.

Chudák funí jak tlusťoch ve fitku, ale to není jen vydýchávání bolesti, jde o jakýs asijský dechový trik na její ztišení. Kurva, chtěl jsem se ho taky naučit, už to asi nestihnu. Sakra škoda, hodil by se… třeba zrovna dneska. Sere mě to tady, fakt že jo!

Co já tu, u všech svatých kurev, dělám?!! Celé tělo mi dávno hraje všema barvama, nejvíc obě holeně, ale přímo výprask jsem zatím neobdržel. Taková jejich psychologicko-výchovná metoda, pěkně k zblití. Ti dva psi, co se pokousali (a rvačky jsou tu zakázané prioritně), se spolu podělí o jeden trest, který se rozpočítá napůl, pak se vsadí do jedné společné cely (něco na způsob marodky, ale těžko popsat)… Protože rekonvalescence po takovéto materiální kratochvíli bude sakra dlouhá a náročná, potřebuješ někoho druhého, nechce se mi vysvětlovat, domyslíš si sama. Ve výsledku se z nepřátel snad mají stát kámoši nebo parťáci nebo (milenci teda doufám ne, ech) tak něco, prostě prevence, aby se zas někdy nepoklovali znova. Je to ponižující a hysterická metoda, která funguje. Jenom nevím, jestli i na mě. To ukáže následující týden. Jistá naděje snad je, Hong je tu jeden z mála, kdo umí anglicky. Že bych já mohl konverzovat thajsky… ehe, leda že bych se ho donekonečna ptal, kudy se jde na nádraží.

No, zdá se, že má dost. Mistr ostatně taky vypadá unaveně (to bych ale nesměl vědět, že tento pohublý stařík má síly za tři čerty). Jsem na řadě, ale ještě chvíli prodleva, takže toho využiju, ovšem otočím list.

Blíží se moje narozeniny, a pokud pro mě máš dárek, a já tuším, že máš, nečekej na můj návrat z Asie. Budu doma dřív, než se naděješ. Uděláme to takhle: Přivez mi ho do Opavy. Na místo, které má pro mě zvláštní význam. Podrobnosti upřesním mailem.

Zatím, má plavovlasá přítelkyně (dodal bych: modli se za mě, kdyby to nevyznělo příliš troufale, navíc tuším, že právě spíš, tak aspoň mi věnuj jedno snové vlákno),

Saidé, kterému právě kynou trapným gestem… musím jít.

P. S.:  คิดถึงคุณ ครับ

Introspektivní (z cyklu Rozhovory)

Jak poznáš, že žijí tvé ruce?

Nepoznám. Vidím -

Kterak na nich sesychá bahno, hrabu-li se v zámlkách své minulosti;

kterak se mi jizví dlaně (kolik skleněných střepů budu ještě muset uhníst v sněhové koule?);

kterak mi v prstech trčí lebky, drtím je mezi kameny selhání, jež trestám.

Vyrábím si nepřátele, Agnes?

Každý z nich úlomkem zrcadla,

tak krmíš bezedný kovový chřtán.

To se mi líbí.

 

Jak poznáš, že žije tvá kůže?

Nepoznám. Cítím -

Kterak se mi do ní zarývá každá zkurvená čepel, co nestihla zchladnout k bodu absolutní nuly;

kterak mi jehly vpichují inkoustové vzkazy, abych konečně vyzrál na nezadržitelně vyhasínající paměť;

kterak zakouším tvůj jediný dotek, pro který jsem si tolikrát přišel (ale ještě nikdy si ho neodnesl).

 

Vypaluju si cejch, Agnes?

Provrtanou kůstkou stehuješ svou duši,

zkrotit průrvy, kudy ti vyhřezly tepny.

To se mi líbí.

 

Jak poznáš, že žije tvé maso?

Nepoznám. Pozoruju -

Kterak mě navečer rozbolí až k hranici rozkoše a nad ránem se rozhicuje ve svalové horečce;

kterak uzvedám úlomky skal stále hutnějších a táhnu po vertikále, proti matce, proti gravitaci;

kterak trhám jeho struktury a ty se zacelují vždy urputněji jakoby s prstem na výsost vztyčeným.

 

Ženu se příliš do výšky, Agnes?

Pod prahem vesmíru tušíš domov,

kdo by vyčítal drobátku, že šátrá ručkama

na hoření desce nedělní police s pozlátky?

To se mi líbí.

 

Jak poznáš, že žije tvůj mozek?

Nepoznám. Hádám -

Kterak jím tečou proudy jisker vlezlých tak, že se mi rosí čelo, naučil jsem se zůstávat netečný;

kterak kdesi vprostřed hlavy se zrodilo to zdání a já uhnětl řetězce slov a nestoudných souvislostí;

kterak mohu vidět začátky i konce, znát smrt svoji, jejich a tvou, tu především (to o mně zatím nevíš).

 

Přepočítávám se v rovnicích existence, Agnes?

Všechny neznámé se přece vysypou portálem,

až na druhé straně překlopíš krabici,

a pozbudou svých malicherných tajemství.

To se mi líbí.

 

Jak poznáš, že žije tvé srdce?

Nepoznám. Věřím -

Kterak mu vůlí vnutím další chod, až se zas sesypou součástky a odejdou zfušované spoje;

kterak si za jedné pěkné noci zajedu prsty pod hrudní kost, dotknu se ukrytého a zatlačím na onen bod;

kterak mi zbytečně horká krev zachladne na předloktí, zarvu tam a stisknu chtivě, kruci!

 

Tys na mě věděla, že mám jalové city, Agnes?

Já vím všechno o živých srdcích, příteli.

Tím vypadávám ze hry.

A to se mi líbí.

Večer

 

Usnul čas
Stín obchází kolem nahých zdí
Za skly město tone v šedé rzi

A oči se mi rozmáčely v kouři svic

Oranží krvácejí pouliční světla

Jak studení světci

(Přimluví se u hluchého spasitele?)

A lhostejní chodci

Vykrmení žebráci při kostele

Za okny mými

Zamlženými

V rozbředlé hlíně strmí skruž

Odpověď v prázdné nebe

Co ještě zbývá?

Malinko přihořívá:

Vzpomínka na Tebe

A Tvůj nůž

Koncerty z poslední sezóny

Níže kresby z několika koncertů, za nimiž jsem se vydala do jiných měst.

Olomouc U-klub, listopad 2016 - už nevím kterého, a co to bylo za kapelu. Nakreslila jsem kytaristu na jevišti vlevo. Ano, není nejmladší (snad jsem mu i přidala navíc vlasy). Ne, nepamatuju si, která je to kapela, nezaujala mě, ale jistojistě jest to skupina místní.

Vpravo: Bruntál, klub Afrika, 26. prosince 2016. V tom čase člověk v onom městě doslova uvízne. Koncertovaly F.O.B. a Nahum. Nicméně jsem hudebníky nekreslila, toliko diváky. Vpravo mladý pár.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pořád Bruntál, zas jiný mladý pár.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vpravo: Třinec, klub Barrocko, 17. února 2017

Přijela jsem na Torturu, nicméně mě příjemně překvapily rovněž Stíny plamenů. V kresbě diváci. Mimochodem: Třinec je zvláštní díra, cesta do klubu dobrodružstvím sama o sobě. Ale sociální složka koncertu - perfektní.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vlevo: Karviná, klub Hard-café, 24. února 2017

Výtečné koncertní výkony Silva Nigry i hostů. Na obrázku vokalista z Chaomegy, Polák krásně pomalovaný a v jevištním projevu vůbec charismatický.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pořád Karviná, závěr koncertu - jak vidno, bylo to náročné. A není to snad ten dobrák, co se uložil ke spánku tak, že si ustlal na mém šátku a vydatně do pozvracel? No, to bude ten vedle.