IMMORTAL VII

Ale dej pokoj s granátem! Co myslíš, že by takový standardní vzorek (i kdybych ho schovával od první světový) udělal s řádkou umakartových kabinek, až k prasknutí narvaných marnivejma slečnama – snad jsi zapomněl, co jsem prve povídal? Neriskuju životy Nevinných a nenechal bych vybuchnout granát v obchodním centru – to bych se musel stydět do morku svejch zapůjčenejch kostí! Jen jedna malá tajuplná lahvička ze starejch zásob, však nemusíš vědět všecko, hm? Důležitý je, že Helmut v tomto příběhu končí (mít ještě ono osvalené hispánské tělo, pořád cítím jeho kopance), budiž mu lehko. A taky: Jedna okouzlující detonace laboratorních rozměrů vyvolala řádný poprask, ječení a paniku, pobíhání a žvanění do mobilů a vysílaček (dokonce i ta cintavá hudba z repráků ustala) přesně tak, jak jsem to mohl potřebovat. Druhý z bodyguardů se mi ztratil v davu, zřejmě mu jeho první větší adrenalin napověděl, jak se bere do zaječích. S útěkem neposkvrněného jsem ostatně dobře srozuměn, na rozdíl od jisté blondýny, jež zůstala nečekaně sama a kterou se mi podařilo nadmíru hladce zajmout.

Zajmout a dokopat až do suterénu. Na schodišti nás spěchající masa mohla dobře považovat za starostlivý pár na úrovni, mladou dámu a zasloužilého šikmookého gentlemana, vedeme se ve zrychleném tempu k toaletám (kdo by nevěděl, co jsou starší pánové s prostatou?). Vstrčil jsem ji za dveře (ale ne ty s panáčkama, nýbrž za ty nejzadnější, do místnůstky s přebalovacím pultem (co ty víš, co budeš ještě na stará kolena potřebovat, phe)).

A divný je, že se vlastně nikterak nebránila, ani když jsem vytáhnul nůž a zapíchnul jí ho pod žebra. Svíjí se mi tu na zemi, tiskne si k hrudníku módně střižený kožíšek, jak by jí snad mohl ulevit od bolesti, a náramně se diví. Jsem asi zklamaný, čekal bych od tebe víc, holka.

Chvíli stojím a koukám na ni, přidržuji se bílého přebalovacího pultu (stejně si myslím, že spíš než maminy ho používají mládežníci na šoustání), těžce se mi dýchá, no jo, nejsem nejmladší. Až pak si všimnu, že můj útok stihla adekvátně opětovat: podívám se dolů, vidím, že mi přes kabát kolmo trčí konec asi třiceticentimetrové bodné zbraně (rozpoznávám autenticky starej bajonet, ach, můj zamilovaný bajonet, tak jsme zase spolu, brachu, a zas nemám možnost tě někde pěkně ukrýt, kruci), že krvácím z díry v břiše, a automaticky jdu do kolen.

Pár minut se rozvalujem po neosobní zánovní dlažbě a vzdycháme jak hypochondr pod stetoskopem. Kdybys tam byl, chápal bys to. Koukáme na sebe přes celou místnůstku, chabě podepřeni o protilehlé stěny, vysoko nad její hlavou zachytím koutkem oka bílou cedulku s nápisem „šetřete vodou“. Je možné, že nevedu svou misi kupředu, nýbrž že se trapně motám v kruhu? Právě jsem vyřídil nejobtížnější problém, co za svou kariéru pamatuju (ještě těžší než toho Turka, co se přede mnou zavřel do pevnosti málem uprostřed pouště a nechal se strážit snad stovkou Nevinných – však mi taky trvalo dobrých patnáct let, než jsem ho dostal, šel jsem na to psychologicky a pravidelně ho strašil: nakonec se mě bál tak, že sebral odvahu ke smrti a podříznul se sám), ale nějak odvázanej z toho nejsem.

V tom světle bílých zářivek vypadá má soupeřka starší, než když jsem ji před měsícem objevil. Asi o sto let. Tytam jsou pevné rysy odhodlaných tváří, z vlasů vyprchala zář, pohasly oči (dřív chtivé jak dva voje hladových bojovnic), poklesla ramena hráčské alegorie, do záhybů vrásek padl stín. To všechno jsem jí udělal já? Nesmrděla jako jiní klienti, ale tentokrát jsem si dovolil vsadit na svou intuici (a vsadil jsem na ni veškerou svou profesní čest). Nespletl jsem se, teď proti mně umírá nafintěná postarší bába, povrchně vzato. Ale podívej se líp: krásně vyostřené ženství, které přetrvá do věčnosti. Být smrtelným mužem, už pro ten její vyjevený výraz by mě bavilo drtit podrážkou veškerou ženskou emancipaci. Tolik bych jí toho řek, ale nějak mně není do řeči. Jsem zraněný. A když jsem zraněný, bývám…

„Mlčenlivý,“ zachraptěla s lahodným kolínským akcentem, „děláme pokroky.“

„V čem konkrétně?“ pravačkou si vytahuju z rány svého věrného druha, není snad úsměvné, že i já scházím tím, s čímž jsem rád zacházel? Ale zas jsem o jeden způsob bolesti chytřejší… jo, to se vlastně hodí. Horší je, že začínám mít nepěkně velkou spotřebu těl. Bejt svým vlastním šéfem, už se zvu na kobereček.

„Tohle je tvá poslední inkarnace, kterou jsem ti nevybrala já,“ tiše kašle ve snaze vyloudit vítězoslavný smích. Namáhá se zbytečně, jsem prostě jen unavenej, neschopen větších emocí. Mám starý tělo, starej mozek a pocit, že už mě nic nepřekvapí. Všecko jsem viděl, všecko jsem zažil, všecko znám. (V útrobách moderní stavby slyším spěšné kroky a vyděšený shon, kapku jsme to tady rozproudil, jen co je pravda. Ovšem když se kácí les…) Mně budeš vyprávět, bábo! A přitom bych byl velmi rád zvědavý a rád bych se cítil překvapený, ohromený, nelze mi dobře. Zato se mi chce, kruci, na záchod!

„No nepovídej, chodící leukémie, tvoje armáda je už na cestě, co?“ utírám bajonet (už zase svůj, byť patrně ne nadlouho) do košile starýho dědy, co je mi do Číňana, co je mi do života, jsem utahanej, normálně bych si dal dvacet. Jenže: příroda volá, příroda šéfuje, musím se pokusit vstát, nemám-li mu návdavkem promočit kalhoty. Třaslavýma rukama se šplhám po chromovaný noze toho krámu (čert věř dnešnímu nábytku) a funím přitom jak astmatik nad výfukem.

„Taky se musíš chytit kdejaké kraviny, co? Sám toho někdy nakecáš, že by si jeden radši uříz hlavu.  Ale pravdu máš, příteli, mí lidi jsou tu za pár minut,“ zakuckala se, ale takovým méně zmíravým způsobem (!), převážil jsem se zpátky, abych na ni viděl: Vskutku, starou bábou by ji nyní nenazval už ani náctiletý hipík, mládne, sílí… Tak jsem to posral, u všech ďasů, v těch vrásčitých rukách mám hovno cit, nevymlouvám se!

Anebo jo, vymlouvám se. Ale snad chápeš, že mladší tělo = praktičtější tělo = lepší výsledky.

„A na co se jako můžem těšit pro příští kolo?“  Bod bych ji znova, líp, jenže nemám sil. Uf, stáří mě dohání, svoje krvácení jsem nezastavil, propadám něčemu, co bych nazval „smír“ (tyhle čínský reflexy mně byl čert dlužen).

Usmívá se pro sebe, usmívá se upřímně, taková nějaká celkem žádoucí třicítka, blond, typicky germánský ksichtík (nemůžu si pomoct, ale prsatý, světlý Evropanky byly vždycky můj typ, ať jsem měl tělo jakékoli). „Vzpomínáš si snad na naše setkání v cihlovém domě, vzpomínáš si na miminko v postýlce, že? Není to přece tak dlouho.“

„Ale hovno! Pche, nesmrtelný se nemůže inkarnovat do dětského těla, hlouposti! Patrně proto… že se tam… nevejde.“ Ten pohrdavý tón hraju, poznávám svou slabost. V každé buňce, v každé synapsi, v každém nádechu. Sotva to řekla, upadám v halucinogenní mrákoty, vzpomínám si na to dítě před pár týdny, zřetelně a z nezvyklého úhlu dění: vidím místnost přes mřížoví dřevěné postýlky, napětím ani nedutám, slyším exploze tříštícího se skla, ze stolu v plném slunečním světle zmizí jedním rázem, jediným máchnutím, všecky nádobky, krupobití skla a porcelánu o dřevěnou podlahu (znáš ten zvuk, když se tříští sklo o dřevěnou překážku?), ale já ještě nevím, co je sklo, a nevím, co je porcelán, jen se bojím, děje se něco velkého. Fatálního. Bojím se křičet, bojím se hlesnout, bojím se cokoli pociťovat. Nerozumím tomu. Je však záhodno se bát. Když jsi dítě, vyděsíš se snadno z toho, co neznáš. A neznáš skoro nic. (Nebyl čas moc toho poznat, jsi přece malé dítě.) …a cizí strejda, ohromnej hispánec, jde ke mně a jeho tlapa, větší než moje hlava, mi přejede přes měkkou lebku.

„Zlé sny?“

„Ty jsi ta můra,“ otvírám oči a vidím, že je to blbý: už se neválím na zemi, jsem vlečen, tak nějak nadnášivě tažen okachlíkovanou chodbou, místo zářivek svítí jen nouzové diody, jsem evakuován nějakými těly v bundách, ani je nedovedu spočítat. A kousek za hlavou se mi pohybuje zdroj toho zvláštního pachu, taková nevkusná směska feromonů, cigaretového kouře a jakéhos dávno prošlého deodorantu – znovu zavírám oči, vnímám, jak mnou otřásají, musím se stydět!

Čich mám skvělej, ale paměť občas přehlednou jak knósskej labyrint.

Jasně že ho znám! Bývávaly časy, kdy jsem takovédlenc výpary snídal, obědval i večeřel jako zákusek k dennímu chlebu: trávíval jsem v Kuchyni takové moře času, že jsem ho brzy nedovedl cítit, než zase až druhý den, kdy jsem tam znovu vešel. Musel jsem jím smrdět přes půl města, říkávali mi, že přes dvě ulice každej pozná, že jdu zrovna ze služby. Tím odérem jsem se dovedl proplížit do každé komory a každé ložnice ukryté za hrázděným zdivem. Dlouhé hodiny jsem věnoval drhnutí stárnoucí zašedlé (později i nazelenalé) kůže v kádích s kafrovou vodou, mazal jsem se octem, dokonce olovnatou mastí, zbytečně. Chodili si stěžovat i sousedi z koželužny. A prej ani barvírna za městem za plného provozu se nevyrovná jedinému okamžiku, kdy si dovolím ve svém kamrlíku na moment otevřít okno. Je to dávno, tak dávno, že na tom nezáleží, a já si zatraceně hlídám jedno zlaté pravidlo: nebejt sentimentální! A to slovo na A ani nebudu zmiňovat. Jednak je pěkně zastaralé, jednak mi lezlo krkem, co se pamatuju. Ale řekněme, že tentokrát je klíčem k mé nynější situaci.

Stydím se, že mě netrklo už před těmi několika týdny, kdy jsem objevil jejich várnu v posledním patře cihlového domu. Stydím se, že jsem nepoznal tu Němku, a tudíž jsem případ trestuhodně podcenil.

Nadto: ani ty kalhoty jsem Číňanovi nezachránil.

Obrazy se míhají, jako když usneš v kině. Parkoviště: tak už si hned tak nezařídím, je mi to jedno. Cihlovej barák v americkým stylu: moje další rakev, je mi šumák. Staříkovo tělo (důstojné vzezření se mi hned tak nepoštěstí): mám zcela paralyzované, čert ho vem. Aspoň orientačně se v hlavě probírám všemi svými klienty, jež jsem v tomto městě vyřídil. Hm. Až na tu trojčlennou rodinku prve v parku, všecko to byli tzv. „prošlé balíčky“ (tenhle termín se asi neujme, ale mně se líbí), vyděšení z pohledu do propasti vlastní nezasloužené dlouhověkosti, chtěli umřít. Považoval jsem se za lovce: zatím jsem se sám stal lovnou zvěří, nemám k tomu emoce. V posledku: napíchali toho do mě docela dost, zůstávám klidný. A můžeš hádat proč.

„Co si slibuješ od tohoto experimentu, Agnes?“ šeptám, přes oči mám těžký studený hadr, ale cítím, že je tu se mnou. Taky poznám, že ležím na stole.

A slyším její lehké kroky: „Jako vždycky, novou naději.“

„Paralýza je vám k hovnu. Zastavím Číňanovo srdce, zítra jsem tu zas.“

„Vlastně se těším, tělíčko je připraveno.“

„Sračky. Nikdá jsem neměl tělo mladší… mladší…“ kdybych si jen vzpomněl, uvšechvšudy.

„Sedmnácti? To byl Jamie. A ano, ta školačka tenkrát, té bylo snad třináct,“ a tiché „hm“ jak spokojená babička, když se usmívá nad pošetilým světem mládí, „celkově vzato: děláme pokroky, to nepopřeš.“

„Povídej mi,“ už to vím jistě, jsem nehybný od krku dolů, ale hadr zmizel, je v mé moci se dívat škvírkami místo očí… vidím strop, fádní, svítidlem je jen úsporná žárovka.

„Na to, jak dlouho hrajem tuto Hru, nikdy jsme nebyli dost spolu, příteli. Pro příště začneme jinak, něžněji.“

Dokonce mohu poněkud pohnout hlavou, chci si ji prohlédnout, chci si vzpomenout, co hůř: poznávám toto Chtění, „Jak dlouho hrajem Hru?“

„Celá staletí.“

„Jak to, že mě furt baví?“ říkám spíš pro sebe.

„Saješ chuť do života od hostitelů svých inkarnací.“ Si představ, že hraješ nějakou hru nejen pár dní, nýbrž od sklonku šestnáctého století!

„A ty?“

„Darmo vysvětlovat, Nesmrtelný, máš srdce z kamene.“ A už se nade mnou skloní, konečky plavých vlasů mi olíznou nedůtklivé tváře.

„A teď si myslíš, že mě nacpeš do kojenecké hlavy? Vzpamatuj se.“

„No to se uvidí!“

Na moment si připouštím tu variantu, že by se to vážně mohlo stát: nesmrtelný zabiják v těle dítěte, mimina… To je tak trapné, že by se nesmál ani placený komik. Už nás vidím, jak mi děláš mamku, vozíš mě v kočárku, přebaluješ. Couráme po parčících (třeba tam, kde jsem trénoval Jamieho, kde jsem oddělal tu kočandu s červenými rtíky), hihňám se a ty mě honíš po bytě, jak ťapkám po podlaze, zas jsem cosi proved, a vřeštím, nééé, já nechci jít spááát!! (Ale ty cecíky by se mi líbit mohly, do jakého věku si s nimi budu moct hrát? Hm.) Směšné. Svým způsobem krásné, škoda, že příliš…

„Nereálné? Asi jako elixír dlouhověkosti, že. Uvidíme zítra, teď spi.“ Oteklá víčka mi zchladí studený hadr, a to už je asi poslední zážitek v tomto kole.

Dobře, usnu. Proč ne. Jsem zvědavý na ráno. Jsem zvědavý, jak mě zvládneš natěsnat k žijícímu děcku do jednoho mozečku. Jest to myšlenka šílená natolik, že nemůže nebýt uhrančivá. Tvůj plán patrně nevyjde (asi zas přijdu jako nějakej chlapskej ksindl, hovno si budu pamatovat, podám si tě víceméně bolestivě, možná tě i zabiju, jako už tolikrát), ale nevěš hlavu, zkusíš to pak znova, znova…jo, bavíme se už celá staletí a (náhodou) vím proč!

„Nechť to trvá navěky.“

Už usínám velkým spánkem, Číňan umírá podruhé, já sám svá usnutí nepočítám. Tak tedy zítra, plavovlasá. Kdybych si jen teď dovedl vzpomenout, kdo jsi.

A na samý závěr nemohu neopomenout Tebe! Ať jsi ženská, nebo mužskej, jsi-li na seznamu mejch klientů, tak i pro Tebe si dojdu, o to vůbec nemusíš mít strach. Pro každýho Provinilýho si jednou dojdu. Pomni, odkud k Tobě přišla ta opěvaná Naděje na život věčný v malé ampulce – odtud taky čekej mne. Ukrátím Tvé trápení a vím, že se mě bojíš. Chápej, kdyby Tě ONA nepokoušela, to by přece nebyla žádná hra. Jseš její (vcelku vedlejší) součástí, ale to jsi přece musel vědět, když ses napil. Možná Ti Tvá sličná pokušitelka dneska získala pár let k dobru, budiž. Koukej si je užít, páč Nesmrtelný je na cestě… Jaksi z podstaty věci, že.

IMMORTAL VI

Posledních čtrnáct dní si vážně nezapíšu na seznam světlejch období svý mise. Můžeš třikrát hádat, jak jsem je prožil. Blbě, příteli, maximálně blbě. Ale snad nejšťastnější vlastností minulosti je, že už minula. Teď ležím na chodníku v louži krve vyteklé z dolámanýho hubenýho tělíčka a koukám zpátky nahoru na otevřený okno v pátým patře nemocnice, ze kterýho jsem úspěšně vypad. Bez brýlí ho vidím děsně rozmazaně. Klíží se mi oči, tak by se hodila nějaká tryzna za Jamieho mrtvolku, a taky nějaká veselá hitovka za mý osvobození! Za pár minut zkapu, čeká mě další inkarnace, nemůžu se dočkat, to mi věř!

Můj hostitel, v tento moment už o něm přemýšlím fakticky in memoriam (v tomto těle již není možné odejít po svejch, čehož nelituju), mě rekordně nasral. Ač jsem doktůrka odpravil řádně, rychle a humánně (podříznul jsem mu zezadu hrdlo a vyprovodil ho laskavým slovem), ten náctiletej zrzavej prevít mě ještě ten den zatáh na fízlárnu a normálně nás udal. Nedokázal jsem tomu zabránit, v horečnatém stavu jeho paniky jsem se ztrácel, zřejmě mi bylo umožněno na vlastní kůži zakusit to, čemu se říká „svobodná vůle“.

Následky jsme si užili oba dostatečně. Podal si nás kolotoč policie – psychiatrie – nemocnice v mnoha obměnách. Utlumující dávky, zvracení a zimniční třes, nekonečná vyšetření, připitomělé výslechy „A ten hlas v hlavě ti říká, abys zabíjel?“, příchody a odchody uplakané matinky. (Ze zarytého mlčení nás mělo probrat album rodinných fotek, které přinesla. Tentokrát jsem to byl já, kdo začal vyšilovat, jakmile jsme zahlídli fotku Jamieho-batolete v modrých dupačkách.) A ve finále: jedna triumfální návštěva té blonďaté německé kurvy, co si říká Agnes.

„Co tu děláš, ke schizofrennímu vrahounovi směj jedině uniformovaní,“ plivnul jsem jí pod nohy, protože jinak jsem měl tělo fixované ke kolečkovému křeslu, v němž mě převáželi po chodbách. Jamie byl v ten čas v limbu, je na ty trapný prášky poněkud citlivější, budiž mu spánek úlevou.

„Hm,“ samolibě se zavrtěla na židli a jehlovým podpatkem prořízla můj plivanec, „nechtěl ses spíš zeptat, jak jsme to dokázali?“

„Jak jste to dokázali? To by mě fakticky zajímalo, píchli jste mi toho kluka v tekutým stavu? Vážně geniální, se musí uznat.“

Usmála se tak jedovatě, že mě natáhlo, „Jamie je poklad, že? Hned, jak ke mně začal chodit na němčinu, věděla jsem, že to bude pro tebe to pravé. Pro nás všecky.“

„U čerta, hrozně rád bych poznal toho talentovaného alchymistu, kterej dokáže vybrat immortalovi hostitele.“

„Hm,“ vytáhla z nechutně růžový kabelky pilníček a začala si okázale vylepšovat manikúru, „takhle mluvíš pokaždé. A mně už unavuje dokolečka ti vysvětlovat samozřejmosti.“

„Slituj se, holka, už pro tendlencten trapnej předkus, kterým se na tebe musím culit.“ Sotva jsem to dořek, čísi ohromná tlapa mi pocuchala vlasy na temeni, až se mi svezly obroučky. Pitomá germánská gorila, tý bude nejmíň sto, a já nejsem ve stavu jí ukrátit trápení, ach jo.

„Tentokrát povídej ty, příteli, jsem zvědavá: Jak dlouho se my dva známe?“

„Pár týdnů? Ne dost na to, abysme se kámošili, řek bych.“ Pazoura mi přerovnala brejle na nose, jen jsem se ošil.

Zvedla pobaveně oči, a mě poprvé napadlo, že ji znám možná dýl, než myslím. Mnohem dýl, ksakru. Co horšího: právě jsem se prořek. Poznal jsem to podle toho, jak se začali spokojeně sbírat k odchodu. Udělal jsem chybu, když jsem myslel, že ty rádoby mystické kecy hraje stejně trapně, jako když mi tvrdila, že se bojí leukémie.

„Kdo jseš, Agnes Hermannová?“ zmizeli mi ze zorného pole, neměl jsem možnost ani pořádně otočit hlavou, natož zakřičet, ale slyšela mě a pocítil jsem na krku její vlasy a dotek snad rtů na levým uchu.

„Já jsem ta, která nesmrdí.“

Následovalo něco jako přitlumené hi hi, a pak už jsem zůstal sám ve svém bezvládném vězení, sám se svým vztekem hlubokým jak moje bezmoc. Děsnej stav, hnus. Naštěstí už pominul. Uznávám, že jste podali fenomenálně skvělý výkon, mí emancipovaní dobrodinci, ale každej pachatel něco opomene. A ejhle: zas jen drobnůstka, ale přece… Podcenili jste Jamieho nervičky.

Jedno pěkné slunečné odpoledne, kdy je na chodbě nemocnice krapet přetopeno, vydýchanej a těžkej vzduch po jedný nahnědlý rodince, která právě halasně odešla, otevře ošetřovatelka veliké okno bez mříží, jediné okno bez mříží, které nešťastný chlapec vídá na svých cestách národními institucemi. To okno, které si vyhlídl už před řádkou dní, no, věděl jsem o tom. A občas jsem na něj myslel s dobrým pocitem.  To je celé, co mezi mnou a tím oknem bylo. Všemu ostatnímu můžete říkat „náhodička“.

Že se rodinka hlasitě rozhádala hned za dveřmi ještě před výtahem (a když říkám „hlasitě“, tak fakt myslím „hlasitě“) – náhoda. Že pomocná sestra, která okno otevřela, kvapně odešla odvolána křikem zpoza dveří – náhoda. Že Jamieho ponechal personál nemocnice nepřikurtovaného v kolečkovém křesle odstaveném u stěny – náhoda. A zrovna dneska nedostal po ránu svou dávku prášků, to kvůli tomu vyšetření… Neříká se tomu „shoda náhod“?

No, výsledek je poněkud neestetický, ale jako humanista můžu konstatovat, že je to takhle pro něj lepší. Ostatně to byla jeho volba. Teď cítím, že upadám do šoku, omdlím taky. Prostě usnu z té bolesti a agónie, dláždění je pokryté jinovatkou a slyším, že se začínají sbíhat lidi. Oči už neudržím otevřené. Doufám, že až znovu spatřím světlo světa, poctí mě nová naděje svou laskavou návštěvou, je mi jí, kurva, zapotřebí!

A probouzím se znova, další kolo? Díky, Stvořiteli, až se jednou setkáme, rád bych viděl seznam. Do mého neustále přeskupovaného vědomí se moc dat, abych se vyjádřil moderně, nevejde. Tentokrát je ze mě solidní stařík, budiž. Polehávám na tomdlenctom katafalku už pár hodin, a přijde mi, jak bych měl furt nějak rozjebaný záda. Jak se tak rozhlížím bíle vyzdobenou místností, narůstá ve mně podezření, musím se vidět v zrcadle. To bych moh zvládnout tak za hodinku, až vstanu, prozatím jen ležím a dělám mrtvýho, páč mě sem co chvíli kdosi chodí kontrolovat.

Tak je to pravda: je ze mě Číňan. Před chvílí jsem si neodpustil žertík, posadil jsem se, pomalu a strnule jak umrlec z hororu, před celou přihlížející rodinou. S nikým to tedy neseklo, bělovlasá babča – zřejmě moje vdova – jen koukala, oči rozšířené skoro do evropských rozměrů, hlouček mládeže se roztiňťongoval v posvátné hrůze, teď se polovina odešla modlit. (Jestli poděkovat bohům za návrat ztraceného dědečka, či si stěžovat na existenciální nehoráznosti, těžko soudit.) Druhá polovina mi dělá servis, oceňuju tuhletu asijskou výchovu, osobně bych na zombie-dědu zavolal nějaký ozbrojený hochy, nešel bych ho převlíkat do čistejch tepláků. Za opačnou stranu dění ale děkuju, nebo aspoň takové nějaké zvuky produkuju, nerozumím jim, neumím čínsky, mluví ze mě zbytek toho dědy (protentokrát chci věřit, že bezpečně a definitivně zemřelého). Nechal jsem se usadit do starého křesla naproti velkému zrcadlu a pohodlně se prohlížím. Vida, jaký důstojný pán je ze mě, nenakynutý, neplešatý, z očních škvírek mi leze sama moudrost. Pořád mi trne levá ruka a ta slabost na hrudi, chápu, dědula sešel na infarkt, to se spraví rychle. Kolik mi může bejt? Sedumdesát nejmíň. A ejhle, jak dobře vidím! Klobouk dolů, patrně jakás vrozená dalekozrakost tělu kompenzuje nahromaděná léta, díky, fakt díky, do smrti se nechci starat o nějaký brejle, se zrzkem jsem si jich užil ažaž. (Aspoň do třetí smrti v řadě, pche.) Pěkné tělo, líbí se mi. Mezi lidmi nevyvolám sebemenší podezření: takovej seriozní stařík - a vrahoun? Ale, jděte k šípku s podobnými nesmysly. Jediné, čím se mohu vyzradit: Číňan, co neumí čínsky, nadto krásně negramotný.

No tak budu naturalizovanej americkej Číňan, pan Ho nebo Li nebo To Fu (ať je aspoň nějaká legrace). Zavolali na mě doktora, odpovídám mu jen „hm, hm“, jsem tu zas jen já, moje univerzální vzdělání a jediný, co vím o celý Číně, je, že tam vařej dobrý nudle. Uklání se mi skoro až k zemi, měl bych odsaď vypadnout dřív, než se to rozkřikne a udělaj si ze mě kult.

Probudil jsem se znovu v tom stejným městě, kdyby tě zajímalo. To je taky takovej dárek, nemuset se štrachat přes půl světa. Čtvrtý den pozoruju Jádro z druhé strany ulice, a nějak se nemám k intervenci. Ne že by mi bránily nové inkarnační vlastnosti, trochu se šourám, když jdu, ale nemrtvý zabiják s drahnými zkušenostmi nepotřebuje šplhat po lanech, skákat z výšek nebo se bít na pěsti. Stačí vyčkat série vhodných okamžiků, oddělám je jednoho po druhém, jak na střídačku vylízají z hnízda. Pravda, líbilo by se mi nakráčet tam se svým někdejším sebevědomím, jenže to mě opustilo. Tentokrát jsem opatrný. A když jsem opatrný, bývám pomalý.

Moje oblíbená blonďatá Němka chodívá ven v doprovodu dvou bodyguardů (matně rozpoznávám širokej ksicht slyšící na jméno Helmut). Nemusím bejt kdovíjakej znalec, abych pochopil: je to celý její podnik. Musím ji dostat, musím ji sejmout, a těsně předtím, než dokoná svou kariéru v immortalově misi, něco pěkného jí povědět. Zbytek už popadá jako hrušky. Pravda, po smrti hlavní velitelky je nejspíš panika vyžene na všecky strany, uvidíme, v nejhorším… Hleďme, my o vlku…, slabě sněží a do ulice právě vyšli z prosklených dveří tři zajímaví lidičkové. Uprostřed v tom kožíšku moje favoritka, toho čahouna nalevo si nepamatuju, že by Nevinný? Helmuta už známe. Kde jsem to skončil? Aha, „v nejhorším“, ale no tak, už jsem ti to přece říkal – pro každého Provinilého si časem dojdu, a pro tebe, Agnes-Leukémie, si jdu zrovna teď!

Jsem vcelku mizerný řidič, zato trpělivý. Mám auto z půjčovny (žel, půjčil si ho tam někdo jiný, podrobnosti vynechám), nejmíň jednou denně mu měním poznávací značku. Zaparkuju na nějakém klidnějším parkovišti a provedu výměnu se sousedem. Parkování mi trvá věčnost (Není to rouhání, říkat „věčnost“, když jsem Nesmrtelný?), se šroubovákem jsem rychlostní rekordman. Pro tuto chvíli se mě ovšem drží štěstí, vidět mě nějaký instruktor z autoškoly, bude na mě při mém pokročilém věku vpravdě hrdý: vlepil jsem tu černě lakovanou americkou šunku do řádky invalidních vozítek u obrubníku hned napoprvé, zarovnáno na centimetr.

„Ordnung muss sein,“ chválím se a už cupu do olbřímího obchodního centra s takovým spěchem, jak bych byl poobědval půl kila nahnilých hrušek. Vítá mě příjemně vytopená hala plná pestrobarevných blikátek a světélkujících lucerniček a kdejakého umělohmotného jehličí. Z neviditelných repráků se line vlezlé kýčovité vytí a ve mně se stydí vzpomínka na jednu nedávnou inkarnaci do speed metalového bubeníka. (Před pár lety v Evropě. Otrávil se alkoholem, blbec, pak jsem tělo na pár měsíců obsadil já a definitivně ho znemožnil před všemi bývalými fanoušky. Neudělal jsem to schválně. Ve zkušebně končetiny ještě poslouchaly staré návyky a já frontmanovi vskutku uvěřil, že to půjde i před lidmi, ale na prvním koncertě se provalil můj vlastní, bohužel omezený talent. Jako zabiják se ovšem neměl za co stydět, jenže to dneska valně lidí neocení.)

„…jingle bells, jingle bells…“ Advent na americkej způsob, co já jsem komu udělal? Ách, jak zřetelně zde cítit vzduch konzumním vzrušením a koupěchtivých zákazníků, jak by nasel. Někde mezi nimi jedna milá trojice, smysl mého momentálního bytí. Postavil jsem se do fronty u stánku s ohromným zeleným burgerem na plakátě, je snadné být nenápadný s tímto důstojně vetchým tělem. Stojím a čuchám, čuchám provinilou člověčinu, právě vystoupila z výtahu o patro výš.

Na maličký moment jsem zasněně zavřel oči, a už stojím před utahaným náctiletým prodavačem, aniž bych se prosil. Štěká na mě, co jako si dám, a zezadu mě pošťuchuje nevychovaný obézní capart v červené santovské čepičce se světélkujícím nápisem. Kouknu do napapaného obličejíku, kterej se na mě vztekle kření, a náramně mě svrbí pravá ruka. Ve jménu důsledného krytí si musím nechat zajít chuť. (A potom: copak jsem tady od toho, abych napravoval důsledky ujetejch výchovnejch metod? To by mně tak ještě scházelo!) Beze slov a bez výrazu opouštím stánek a hledím si těch několika desítek schodů do patra. Uši mi rve obchoďáková hudba na dokreslení láskou požehnané atmosféry a staré srdce už buší radostným očekáváním zodpovědné akce. V opačném směru mě div neporazí rodinka s balíčky a kornouty ovocné zmrzliny. Dokonalej blázinec.

Teda, nikdá nepochopím ty ženský, který s sebou tahaj chlapa do obchodů s dámskou módou. Holčičí dušičky probírají nekonečné řady svršků a „hm, ano, hm, to ne, taky ne, taky ne, hm…“ a týpek zatím stojí jak tvrdé y a sotva uskočí další štafetě bab, co si ho změří pohrdavým pohledem. A jednomu takovému rychlému ženskému soudu teď čelí Helmut, holohlavej pořízek vyčuhující zpoza pultu se zlevněnými topy jak nepatřičně velké B. Nezávidím mu. Jako starej Číňan se, pravda, nevyjímám v záplavě sportovních dámských legín o mnoho lépe, na rozdíl od něj si však nepřipadám, jak by na mě skočilo stádo blech. Vyznám se v dámské módě. Zíráš, hm? Jen za poslední století mě hostilo ženské tělo několikrát. Kdesi v sedmdesátých letech jako stárnoucí pouliční šlapka jsem měl vynikající výsledky. (Myslím v popravování Provinilých samozřejmě!) Každou svou inkarnaci beru zodpovědně. Sžil jsem se i s místy, jako je tohle, naučil se cupitat navoněný na jehlových podpatcích, navlíknout se do krajkový mini  a flirtovat v barech a slibovat noci lásky s pořádnou sadou nožů ukrytou ve vikslajvantový kabelce.

Eh, Helmute, chlapče nešťastná, dočkals času, Nesmrtelný teď ukončí tvé trápení. Ne, nemstím se ti za násilí, jímž jsi mě onehdá obšťastnil, ani za to, jak jste mi vybílili můj malej pronájem za vínovýma dveřma, nic osobního, tvůj osud se prostě naplnil. Už žádné další desetiletí, jež ti nenáleží odžívat, už žádná další potupná návštěva obchodů s dámskými pozlátky, spočineš v pokoji a chladivé hlíně mateřské temnoty. Copak jsi myslel, že vydržíš být stále připravený, v každém okamžiku výsostně obezřetný? Nezáleží, kolika zbraněmi máš napěchované kapsy, jak moc spoléháš na svou sílu, nakolik předvídavá je tvá velitelka. Vidíš, dere se k pokladně s nákupem, je tu příliš mnoho lidí, nestará se o svou ovečku, zanechavši tě na pospas Otupělosti. Jeden starej šikmookej dědula teď nepochopitelně stanul přímo před tebou a do rukou ti mlčky vložil hromádku dámského prádla. Krajkové kalhotky na věšáčcích křehkých tak, že bys je přelomil ve dvou prstech, podprsenky vycpané molitanem, pruží a jsou tak neskladné, že jich máš plnou náruč. Tak překvapivý, tak neuvěřitelný moment, že se nedokážeš bránit. Zíráš na Číňana s vážným, seriozním obličejem a zíráš na svůj prapodivný náklad, je nemožné ho v tu chvíli upustit. Však bych ti to ani neradil, už pro ten zástup nevinných ženštin okolo. Pak už je snadné chytit tě za rukáv, zaplnit tebou zkušební kabinku, pro úplnost zatáhnout závěs a malou pojistku si vsunout do kapsy.

  

ŽIVOTA BÁSĚŇ

JSME Agnes a Saidé

ROZPOZNÁTE NÁS PODLE self-made předmětů, jimiž se vzájemně obdarováváme

VLÁDNE TU dech Transcendence

SPOJUJE NÁS Osud

SNÍME O Onom, velkém questu

NETVRDÍME, ŽE nejsme jen lidé

SNAŽÍME SE, ABYCHOM si udrželi nezbytný odstup

HRAJÍ TU ROLI vzájemná úcta a respekt

DOUFÁM, ŽE to vydrží navěky

IMMORTAL V

Tohle je krize.

Krize, krize, velká krize.  Nad ránem jsem na chvilku zdříml a měl jsem sen. To se mi nestalo už pár staletí. Nepotřebuju sny, k čemu by mi byly? A mrtví nemají co snít. Teď sedím sotva na půl zadku na hraně své kancelářské židle, vyděšený, paralyzovaný, po zádech mi stéká ledový pot, churavím zimnicí, zatímco za okny kalně svítá. Vyvalenýma očima zírám na kloubnatá zápěstí lezoucí zpod sepraných rukávů a hlava mi třeští příšernou jistotou.

Není pochyb: V jediném těle jsme dva. Jeden immortal, jehož osudy už krapet znáš, a jistej adolescent jménem Jamie.

„Jak se to, u všech kurev, mohlo stát?!!“ chce se mi štěknout, ale nejde to, kluk drží zuby stisknuté a jeho vyděšené mlčení je silnější než moje vzteklé klení. Ten kluk se normálně probral, po týdnu mého hospodaření s jeho tělem vstal z mrtvejch! Anebo prostě jen nebyl mrtvej dost.

„Sakra,“ vydechneme shodně tichounkým slabým hláskem. Jak jsem se moh inkarnovat do neopuštěného těla? Doteď jsem netušil, že taková možnost vůbec existuje. Cítím, že ochabuje jeho tenze, je unavený; zvedám nás ze židle, chviličku popocházíme, pak nás šetrně ukládám pod peřinu. Máme asi horečku a potřebujem inzulín. A pak se taky najíst. Natahuju se pro jehlu přes pitomý plastový budík ve tvaru oranžového kuřete.

„Pekelně blbá situace,“ napadá mě, když ji zas odkládám, „jak jsi takový malér vůbec mohl dopustit, Stvořiteli? Či kde podle tebe nastala chyba?“

Chlapec se pod pokrývkou stočil do klubíčka, obejmul prokřehlá kolena a vzlyká. V očích mě pálí jeho slzy, cítím, jak natékají sliznice a dutiny se zvolna zanášejí hleny. Taky bych brečel, kdybych to uměl. Od nekonečného rozvažování mě svinsky bolí hlava, a pláč nám jen přidá. Přitom toho na přemýšlení moc není.

No, mí rozmilí, uznávám, že tentokrát jste mě přelstili. A když jsem přelstěný,… ani nevím. Ještě jsem nikdá přelstěný nebyl.

Teče mi z nosu, utřel bych ho do cípu povlečení, máma nám ho vyměnila zrovna včera, eh, ale Jamie se za každou cenu hrabe z postele k hornímu šuplíku v komodě, sople nám zatím zkrápí propocené pyžamo, a on chce nutně nejdřív ke stolu pro brejle. Motá se jak zfetovanej krtek, mám toho dost a táhnu nás do koupelny. Nerozumíme si. Chlapec se prstíky zadrápl do futer a křečovitě se jich drží. Předkusem z nás lezou poblázněné syčivé skřeky, moc to žene do konfliktu. Proč, sakra? Pořád jsem to já, kdo nás drží na nohou, jenže on se zaťal do těch futer, a pitomě nás ohýbá, teď už skoro do pravého úhlu. To sevření, jak buldočí zahryznutí, nejde uvolnit, proto násilím zvedám jeden prst, druhý prst… pak třetí, a pak to vzdávám.

Tělo upadlo na podlahu, v prstech křeč, úder pravým loktem o práh, nakonec jsme se ještě jebli o zárubně do temene.

„Spokojenej, ty vole?!“

Zlej sen. Nezbytně potřebuju novou inkarnaci, odmítám se domlouvat s touhle parodií na chlapa. Jak kdyby to slyšel… no asi slyšel – těžko před ním skryju jedinou myšlenku, je to přece jeho mozek -  posbíral nás a vsedě na záchodové míse jsem moh pohodlně pozorovat, jak nám do našeho hubeného chřtánu cpe prášky. Jeden proti bolesti, druhý na uklidnění, pak ještě proti bolesti a ještě dva na uklidnění...

Kurvadrát, že bych se předávkoval? Nepochybně tě napadlo, že jsem to byl já, kdo tlačil na pilu a hecoval do polykání sympaticky oblejch tabletek. Pleteš se. Mlčel jsem. Mé vědomí Zákona, to není jen svědomí, jaké zakoušíte vy smrtelníci. Zákon je mou podstatou. Z něj vyrůstám, z něj existuju, nemůžu se mu postavit. Anebo prostě jen nemám odvahu? Na té záchodové míse jsem byl čistě za pozorovatele. Bez přání a bez emocí. Nemůžu zabít člověka, jenž se nenapil. A nesmím ho ponoukat k sebevraždě, byť by se mi teď krutě hodila.

Nepřísluší mi zasahovat do osudu Nevinných. Jen jsem přihlížel a asi po dvou minutách ten bordel vyblil. Tedy ne já. A ani Jamie. Jednoduše se nám zvedl žaludek a vychrst celou hrst hořkejch lentilek stylem: „Tohle si, kurva, strčte, já takový svinstvo neberu!!“ Aspoň někdo tady má rozum. Tak sedíme na záchodě a civíme na potřísněnou podlahu (jinak bezva bledě modrá dlažba s béžovým spárováním) a oba se divíme, kolik toho do nás dokázal Jamie natlačit.

Sedíme, civíme a nevíme si rady. Oba dva.

Jestli ti právě cuká v koutcích, přimlouvám se, aby ses mi laskavě nevysmíval. Si zkus koordinovat spolupráci s vyjukaným teenagerem a dělit se s ním o jediné tělo. Bych tě chtěl vidět, frajere. Takhle nějak, představuju si, se asi rozhejbávaj lidi po mrtvici.

První den jsme ze strachu a otráveného vzteku skorem nevystrčili nos z postele. Druhej den nás máma starostlivě táhla k doktorovi. Ještěže má ordinaci jen přes dvě ulice, i tak se nám slušně pletly nohy, opírali jsme se o maminku, div jsme se neskáceli všichni tři. Asi jsem tu drobnou paseku inicioval já, nemoh jsem si pomoct a tlačil nás zpátky domů. Nechce se mi vybavovat s doktory a svlíkat před něma tričko… A pak jsem se bál, že se Jamie prokecne a praktik nařídí vyšetření… S rozbitejma lidma se tu, hádám, neserou. Spiknou-li se jinak slepé a hloupé síly proti mně, nasadí schizofrenikovi antipsychotika… Kurva nerad bych živořil desítky let utlumený a paralyzovaný někde za mřížema mezi chápajícíma a na lecjaký magory uvyklejma sestřičkama.

V lochu jsem se octnul mockrát. Většinou cíleně, nemálo mých klientů tam přede mnou hledalo útočiště. Ve cvokhausu bych se zabydlel prvně, ne, nemusím okusit všecko. Chápej, Jamie, chápejte mě přece všichni: mám důležitou misi. A Jádro čeká. Pojď, půjdem radši domů, není nám dobře, poprosíme mámu, ať zavolá do školy, ať nás navštíví slečna Hermannová, víš, ta pěkná, ta se nám přece líbí oběma, přinese nám úkoly, předvede se v pěknejch šatech, procvičíme němčinu…

„Sakra, chlape!!“ neposloucháš. Milovaná maminka zavelí, a jeden zabiják, ahasver staletý civilizace v tvý hlavě neznamená nic. Lhal bych, kdybych tvrdil, že tě chápu. Je ti sedmnáct, ne sedm, zatraceně moc ti chybí táta, až chorobně ti chybí mužskej vzor. A otři ty zamlžený brejle, leze mi to na nervy!

Doktor byl naštěstí lhostejnej, unavenej chlap, nadto se krátce před naším příchodem řízl do prstu, což zaměstnalo všecku jeho pozornost. Doporučil klid na lůžku, vitamíny, hodně jíst a za tejden kontrolu. Nějaký fádní prášky, na ty se můžem potom vysrat, teď je uctivě vyzvednem v lékárně, ať neřeknou, a poděkujem, hochu, poděkujem! V tvý paměti čtu, že k tomuto břichatému doktůrkovi chodíš už mnoho let. Vždycky tak lhostejnej a jakoby chronicky unavenej? Nepřijde ti to podezřelé: cítíš ten zápach? Ne, to není desinfekce, Jamie, věř mi, hochu, nadechni se znova. Vypadá jako zachovalý, obézní padesátník, což? Není všechno takové, jak vypadá. Musíš se hodně učit.

Mamča je neschopnější, než jsme doufali, office jí do telefonu vmetl, že slečna Hermannová je mimo pracoviště, a máma bez dalších požadavků telefon típne. Ach, nechápe, jak je pro nás naše němčinářka důležitá, ty taky nechápeš, pozoruju, ale já vím, věř mi. Vím ledacos. Až ti dojde, kdo jsem a co tu hledám, porozumíš. Pochopíš a pomůžeš mi. Moc potřebuju tvoji pomoc, Jamie. Mám prosit? Pak prosím, věř mi, s těžkým srdcem.

Tak spolu žijem v jedný cele z masa pátej den, co o sobě navzájem víme, a toto unikátní soužití… jde ztuha. Chlapec je nejistý, chlapec je vyděšený. Ždímám ze sebe maximum trpělivosti a kázání mu dělám snad desetkrát za den. Ztuha, ztuha, hoch je rozmazlený teplíčkem a pohodlíčkem, zhýčkaný maminkou, k tomu nově pérovaný zkušeným zabijákem. Eh, nezávidím mu. Děláme kliky, zvedáme činky, chodíme na procházky, zkoušíme běhat v parku (v noci, když se v unavené trávě uvelebí jinovatka), věř mi, nic zlého nám nehrozí, brýle jsme zajistili gumičkou a jsme ozbrojení, sáhni tady do bundy… neboj, umíme zacházet s dýkou, umíme zacházet s boxerem, to jsi přece vždycky chtěl, ne? Jsou to tvoje zbraně. A v zimě na narozky budeme chtít bajonet, pravej, z první světový! To bude teprve frajeřina, uvidíš.

U fialovejch kurev, takhle jsem se snad nikdy nenadřel, myslím psychicky. Furt a furt hecovat vyhublého klučíka do akce a padesátkrát za hodinu ho přesvědčovat, ať to nevzdává, že ještě nekončíme, ne, ještě nejdeme domů, i když je nám zima, právě proto jsme tady, budeme běhat, ne, nemíříme ještě do postýlky, ještě jedno kolo, ještě osm opakování…

Po pěti dnech jsem normálně udřený. A když jsem udřený, bývám rozhodnutý. A tentokrát jsem rozhodnutý návštěvu Jádra dále neodkládat. Nebudu ti lhát, Jamie, zřejmě dostanem přes držku. Ale Jádro je zdroj našeho prokletí, jsme povinni tam zajít a vyzískat pár informací. Jo, je to riziko. Ne, nelze se mu vyhnout. Ozbrojovat se nebudem (vidím se, jak sahám po koženém pouzdře s tou nejpěknější dýkou, která je spíš efektně zdobená než prakticky použitelná), tentokrát jsme za tu slabší stranu; neboj, přísahám, že nás nevystavím smrtelnému nebezpečí – to stejně nemohu. Nesmím. Ani nechci. Chci jen ty informace, no tak, kluku, budem jak z filmu, jak z PC hry; už mě nebaví do tebe hučet, prostě se oblíknem a jdem!!

Ach, můj laskavý Stvořiteli, jsi mi svědkem, že jsem pro svou misi udělal maximum. Nezanedbal jsem, kurva, vůbec nic! Nasoukal jsem tělo do dokonale uniformní kombinace vyšisovaných džínů a šedý mikiny, v batohu na zádech pár nevinnejch nezbytností, na nohou takové ty plátěné a nápadně drahé boty, co vypadaj okázale levně. Za jedinou výzbroj by se dala považovat minimalistická inzulínová sada (eh, ne, tou drobnou stříkačkou bych se nechtěl strefovat nikomu do krku). Zkrátka: kdyby mohla nenápadnost odkapávat, táhla by se za mnou pěkná mokrá cestička. Nastrkal jsem Jamieho do podzemky, a chlapec, musím uznat, byl to nedělní ráno vcelku poddajný, ba až odevzdaný. Jako malý vojáček nasazený u výdejny proviantu. Navzdory jeho zářivě rezatým vláskům přišel mi tentokrát náležitě zešedlý, a když jsem si v žlutočerném okně vagónu prohlížel jeho obličej: spatřil jsem svou únavu v jeho mládí a jeho zmatený smutek ve svém přímočarém odhodlání. Z toho odrazu ve skle (a z toho fádního pohupování) na mě padla chvilková melancholie. Bohužel, jen kouzlo utlumeného okamžiku, z nějž mě vytrhl nezaměnitelný zápach.

V pátý stanici přistoupil náš doktůrek, náhodička – zavalitý měšťák s kulatým temenem potaženým vrstvičkou vlasů a rukama malejma a růžovejma jako svazek buřtíků. Ledabyle usadil své tělo, kupku sádelnatý hmoty, na hnědé sedadlo a lhostejně se zahleděl do podsvíceného displeje.

„Si představ, Jamie, jak nás má dobrá víla ráda, když nám do cesty posílá tak mile obézní dáreček!“ Kluk sebou škubnul, asi na něj musím pomalu. „Jen klid,“ nejsme ozbrojení, mapujem terén, hm?

Hra jak z dětství, hra na stopaře. A tak jsme našeho milého praktika stopovali. Sledovali jsme, jak o tři stanice dál vystoupil, jak se kolébavou chůzí vymotal z metra, zastavil se v trafice, pak hopsnul na autobus (hopsnuli jsme na poslední chvíli taky), vysoukal se v „pásmu nikoho“, ani se nerozhlíd, a dál se sunul chodníkem (jaké štěstí) k opuštěné průmyslové zóně (!)

„Provlhlost,“ napadlo mě slovo v tu chvíli nejvýstižnější. Lezavé vlhko podzimního dopoledne, to nezvyklé ticho opuštěné zóny, tak banální klapot doktorových podrážek po dlažbě, do toho svíravá bolest kolem žaludku, že se div nezkroutíme. Tepovka vylezla vysoko přes sto šedesát a obličej se nám vaří v adrenalinovým koktejlu. Chlapec má děsný strach, už tuší, co zamýšlím. Mám ho lživě konejšít?

„Věř mi, Jamie, je to padouch. Nevím, jak bych ti to stručně řek… Nekráčí před náma padesátiletej doktor, cítíš tu zatuchlinu, ne? Pach jeho krve, vysvětlím ti to později. Dobrý místo, liduprázdný.  A možná jsme se přece jen měli ozbrojit, jeden nikdy neví. V chvatu obhlížím pobořený zarezlý plot s pozoruhodným kováním: každá šprušle nádherně vytažená přes čtyřhran do špice. A krčky pod těmi zdobnými píkami jsou ohlodané rzí, některé ohnuté stářím, pojď, Jamie, to dáme! Jednu si odkroutíme, čistě pro účelnou zábavu, kyselé průmyslové deště nám popřály těch pár vteřin srandy, Jamie, chlape, tohle si NEMŮŽEM nechat ujít, prostě ne!

Prostě ne.

A sotva jsem doformuloval ten jednoduchý výrok, tu bazální stvrzenku (co jsi, kurva, ode mě čekal, co jsi čekal od zabijáka ve své hlavě?!!) ODHODLÁNÍ silnějšího než princip jeho strachu, Jamie omdlel. Pocítil jsem ztěžknutí a úlevu zároveň. Prostor uprázdněného jeviště, příležitost být zas jednou sám za sebe a konat svou práci.

Nechal jsem cíl odkráčet za další roh a vrhnul jsem se na ten plot. Hubenými prstíky přes rukáv teplákovky uchopit kovový hrot s nejprožranějším krčkem a zarvat tak mocně, že si je div nevykloubím. Pak nekonečné sekundy kroucení prohnilou hmotou (koroze mi zalézá přes protržená oka až do kůže na dlani), nakonec úspěch! Na dvacet centimetrů dlouhá improvizovaná píka, špičku jsem další dvě minuty dobrušoval o obrubník. Jen klid, doktůrek moc daleko neuteče. Však není těžké uhodnout, že míří do polí. Jestřáb si tam doletí pro zatoulaného čoklíčka (s nejmíň stoletým rodokmenem, ha).

Lovit zvěř v polích. Příliš hloupou a neohrabanou, než aby se mohla bránit. Podivné zvyky těchhle zbloudilých intelektuálů, courat zvadlou přírodou za městem. Podivný nápad kořisti myslet si, že olysalé křoví skryje její stopu. Neskryje. Ne přede mnou.

Jako filmový záběr by to určitě nebylo marný: neduživý, pobledlý klučina pádí přes louku s bezbarvou slehlou trávou, tiše a mrštně. A tlusťoch už konečně tuší a jeho hlava se vytáčí na sádelnatém krku, obalené nožky se rozkmitají, už se rozbíhá, už funí hrůzou, už se potí pod béžovou bundou a očička se mu zalijí slzami, kudy?! Kudy utéct?!! Jeho tělo má proti mému váhu tak dvojnásobnou, a stejně… Ach, mí ctění klienti… Jakmile mě rozpoznáte (lhostejno kde a za jakých okolností), jste prostě v prdeli.

Stačí mi pár skoků a kus kovu v pravé ruce.

IMMORTAL IV

  

              Viděl jsem ve filmech vstávat mrtvé z hrobů. Kterak hladce a sebejistě, byť pomalu, se posadí v rakvi, protáhnou krk, zakřupou kostma jak kulturista po tréninku, a už se rozhlížejí po úkolech. Když na mě přijde fáze Probouzení, upřímně jim závidím. Všechna má vzkříšení jsou krajně nefotogenická, vlastně beze zbytku nekulturní. A zrovna tohle Procitnutí je ovšem kousek!

                Dárce umřel sedě v židli, hlavou na klávesnici. Sotva si to dovedeš představit: zatuhlé krční svalstvo a vystydlá mícha pod pronujícím obratlem: ani za nic jsem ho nemohl nahodit. Hlava už dobrá, ale od krku dolů jen takové náznaky citu, krev dávno proudila, oběh nikde nepřerušený, a spojení mozek-svaly pořád jak při celozávodní stávce.

                Bolesti a zima. Snažil jsem se tělo rozhoupat, až jsem konečně spadl na koberec a kolečka kancelářské židle mi přemasírovala záda. Dostat se zpod stolu zabralo snad půl dne, a to se prosím nejedná o žádnou kládu, mám tělíčko sedmnáctiletého klučiny s rachitickým hrudníkem, brejličkami jak dva popelníky a chorobnou závislostí na kofeinu, soudě podle množství lahví od coca-coly light, nadto je koš pod stolem přímo narvaný plechovkami od všelijakejch těch divnobarevnejch energetickejch nápojů. Tedy já nevím, co tu mládež dnes ve škole učí. Tento hošík, vřelé díky za tak vytříbený dar, zemřel u počítače. Zřejmě krapet přepálil při hraní on-line her. Magor. Pro tuto PC-generaci, či jak je správně nazvat, nemám a nechci mít pochopení. „To za nás nebylo,“ chce se mi říct, ať už tím „my“ myslím kohokoli z dřívějších hostitelů.

                A ještě jeden bonus nemohu nevzpomenout:

                Přišel jsem na to skoro náhodou. Naštěstí. Už jsem zmínil, že „rozchodit“ (pro začátek aspoň základně ovládnout, na nějakou vážnou chůzi stěží pomyslet) toto nové tělo mi trvalo řadu hodin. Oči jsem otevřel ještě za tmy. K poledni se mi svalstvo začalo nějak třást. Malátnost, bolesti, ona celková „podebranost“ mi nepřišla nápadná. Ale proč se třepu, jak bych měl solit housky? Nebylo to zimou. Pustil jsem se do poctivé šťáry, třeba najdu nějaké vysvětlení, prohledám-li pokoj.

                „A rychtyk!“ Čert mi byl dlužen takový prezent! V horním šupleti pod počítačem tucet jednorázových inzulinek, dávkovač i tester. Na nočním stolku takové to píchací pero (konečně mi došlo, co že je to za záhadný předmět). Vida, jaký humor je na mně páchán, říkám si, kvůli jednomu vpichu do svalu jsem musel sejít ze světa, teď se budu píchat do břicha xkrát za den, abych moh fungovat.

                S hlasitým zaklením jsem si vyhrnul tričko a vpravil dávku, pomohla rychle. S každou minutou se mi tělo uvěřitelněji navracelo do života. „No, na inzulínu jsem vskutku nikdá nefrčel, to bych si pamatoval.“ Potácel jsem se po místnosti a náhle mě napadlo… Celý jsem se svlékl a v zrcadle na dveřích skříně naproti jsem přes brýle (umírající je šetrně odložil vedle klávesnice, než odpadl, všechna čest) uviděl celé své dědictví doslova v plné nahotě. Hubený náctiletý diabetik s bílou kůží a zrzavým porostem, brutálně krátkozraký, ramínka jak dětský věšák. Nechyběla ani aknózní pleť. Přišoural jsem se k zrcadlu, abych si ji prohlíd zblízka – a tam jsem dostal záchvat smíchu. Tak parádní předkus nemají ani koně!

                A bylo ohromně příjemné se smát a vůbec se mi nechtělo se zastavit, dokud stačil dech. Slyšel jsem, jak hýkám, a to bylo směšné ještě víc. Smál jsem se upřímně a zplna, až jsem se předkláněl opřený o komodu, třásla se mi kolínka, klouby vystouplé jak uzly na biči, smál jsem se Osudu, smál jsem se Stvořiteli, záměru, smyslu; jak by se zároveň se mnou smály samotné základy mé mise.

                Pak už jsem jenom hýkal, popadal dech a začal se shánět po koupelně, páč se mi dost chtělo na záchod, a nerad bych opět naplnil láhev od coca-coly. No a hadry, co jsem sundal ze spodní poloviny těla, byly všecky zralé na likvidaci. Jak říkám: závidím těm oživlým ve filmech. Žádné z mých Procitnutí není podobně čisté a bezproblémové.

                „Ten chlapec si vůbec nežil špatně,“ napadá mě, když konečně ležím v posteli a prohlížím si místnost. Vlastní pokoj, mile zařízený, k němu samostatná koupelna (!), překrásně pohodlná matrace, květinkované povlečení z nějaké fajnové látky, ještě vonící po aviváži. Veliké hodiny na zdi, tak ohleduplné, že netikají, jen plynou, ukazují čtyři a mně je teď už vlastně skvěle. Osprchoval jsem se, oblík do čistého pyžama ze skříně, napil se coly a uložil do peřin. Dokonce jsem si dopřál jedno pohlavní ukojení a nyní si ležím slastně a prociťuji život, který mladé tělo přátelsky a bez skrupulí znovu přijalo za svůj. Baví mě se vleže pomalu protahovat, na jednu stranu, na druhou stranu, baví mě i ten pocit hladu, víš, je báječné být živý, za pár dní přejde i ta bolest za krkem. A jídlo pro mě bude taky vbrzku připraveno (nepochybně něco, co mi děsně chutná), protože slyším klíč v zámku vchodových dveří.

                Tak co, Jamie… je nám sedmnáct, uvažuju (vím, jak se teď oficiálně jmenuju, nastudoval jsem si celou peněženku), to by se mohla vracet z práce naše matka. A už ji slyším klepat na dveře a starostlivý hlásek, co je se mnou, že jsem už doma.

               „Mom, I am sick,“ kňourám tím nejvtíravějším tónem a přistihnu se, že doufám v tu nejušlápnutější puťku, pro niž je jediný synek vlastním smyslem života.

               „May I enter?“ žádá zdvořile, když zkouší kliku. Mám zamčeno. Cestou ke dveřím se zkontroluju v zrcadle: Fakt vypadám přepadle, asi jako bych byl nedávno mrtvej.

„Sakra trefa!“ napadá mě, jakmile už jsem zase šťastně v posteli. Mamča mi smaží přírodní řízeček, voní až sem. Na stolku chladne čaj s citrónem, přes přikrývku ještě jedna prošívaná deka, ať mám teplíčko. Z aparatury zní tiše reggae, prohlížím si obrázkovou knížku se zvířaty, co mi dala. (K tomu poctivě studuju návod na testování cukru v krvi, chci mít svou chorobu pod kontrolou.) Při pohledu na malované gibbony v knížce si maně pod peřinou prohmatávám paže. Zvolna uvažuju, kolik práce by zabralo udělat s tím něco kloudného, a v myšlenkách už se vidím, jak zvedám tu činku, co na mě kouká zpod komody. Těší mě hladit si tělo, ač je to takový výsměšný polotovar, a mám děsnou chuť být hodným chlapcem a nechat se hýčkat máminou péčí. Už ve mně zraje rozhodnutí. Mnu si ztuhlý, stále polomrtvý krk a nemám vůbec chuť vracet se k zabíjení. Zůstanu pěkně v postýlce nejmíň týden!

Ani nevzpomínám, kdy jsem si naposled dopřál takovouhle dovolenou. Maně si představuju, jak bych se na věc díval být svým vlastním stvořitelem. A úvahy mě vrhají do filosofických tůní: mohl bych jím být? Těžko. Cítím se jako zaúkolovaný pěšák, co dostal nové tělo, novou příležitost. Šestý den se poflakuju v posteli a vymlouvám se na mapování záludné situace, místo abych poctivě vyrazil do terénu, jak bych od sebe čekal. Příprava. Jo, s kapkou nadsázky je to ode mě systematická příprava.

Vážím nějakejch šedesát kilo, pokud jsem zvlád přepočet těch jejich americkejch jednotek, v šedé ulici razím jak sluníčko v trní, na vybíjení Provinilých chabá výbava. „Musí v tom bejt nějaký jiný fígl,“ řekl jsem si, víceméně jsem se přinutil uvěřit účelu této inkarnace, abych si moh poležet v měkkoučkých peřinách a nechat se obskakovat. A má-li v tom bejt fígl, musím si taktéž počínat fikaně! Velkolepá myšlenka. Přizpůsobil jsem jí všecko.

Tak třeba svůj denní program: hodně spím a dosyta jím (máminy čokoládový muffiny vysloveně miluju, včera mi jich napekla zas plný plech celá šťastná, jak mi chutná, a na zítra jsem si navymýšlel pečenou kachnu s jablky!), studuju svoji knihovnu – tam, tuším, leží pravý poklad: hoch má hromadu knížek o zbraních a vojenství, čím víc tím listuju, tím víc se rozpomínám. Jo, tahle hlavička je jiný kafe než ten potetovanej debil předtím, Napojení se mi daří nesrovnatelně líp, mám přístup k lecjakým možnostem dříve netušeným. Například ovládám skvěle angličtinu (načase, řeklo by se, eh) a umím to s počítačema. „Jdu asi s dobou,“ napadlo mě dneska ráno, když jsem se zas prohlíd polonahej v zrcadle, abych posoudil, má-li moje intenzivní posilování s činkami a vlastní vahou nějaký zaznamenatelný výsledek. Eh, nemá, krom detailu, že jsem z toho nebývale utahanej. Kruci, moh bych si přivydělávat vylepšováním těl. Ty mi odevzdáš svoji mrtvolu, já ji dostanu do formy. Zbývá jen pořešit, jak si ji pak převezmeš nazpátek. „Jdu s dobou,“ řek jsem si u zrcadla a usedl zpátky k on-line hře. Nebaví mě ani zmála, ale sonduju mezi kámošema z „grupy“. Anebo prostě jen zabíjím čas, než se zas vrátím mezi cejchy.

Za ten týden jsem vyspanej. Nebo možná i přespanej. A nacpanej. Je mi skvěle! Tu a tam trénuju chvaty… S nožem, dýkou (ve skříni jsem jich našel celou sbírku), s inzulínkou. Přejdu-li na tyhle blbinky, bude ze mě originální zabiják. Klienta 1. vyděsím, 2. chytnu za paži, 3. píchnu mu do žíly vzduch. Pak počkám, jestli to zabere. Třeba nezabere, třeba to funguje jen ve filmech, pojistím ho nožem. Po večerech se kradu z domu, když mamka spí, chodím městem v mikině s přetaženou kapucí a nechce se mi do žádných operací. Je podzim, v noci padá teplota skorem k nule, ujdu dvě ulice, a zas hledím dostat se co nejrychleji do své bezkonkurenčně pohodlné postele. Občas myslím na „Jádro“, kterak se rozrůstá, kterak sbírá síly proti mně, a je mi to asi jedno. Vybrals mi chabé, neduživé a zhýčkané tělo, tak co ode mě čekáš?

Sedmého dne mi veget skončil. Však jsem si moh myslet, že taková chvíle přijde. Nějak, v podobě někoho… Sedmého dne po obědě (lebedil jsem si právě v posteli nad knihou o japonských bojových uměních a trávil tři domácí burgery) za mnou přišla slečna Hermannová! Smál bych se, kdyby se mi nechtělo řvát a vzteky lámat kosti zpráchnivělých.

Vpravdě: spíš jsem se obával, že se náhle objeví nasranej fotr, jemuž vděčím za tuhle hromádku nedovyvinutýho masíčka; náhle mi stane v pokoji ohromnej jak zasloužilej bizon, aby mi konečně zvedl mandle! To se však nestalo, maj tyhle americký rodiny krapet jinou tektoniku, než si já, pamětník starejch evropskejch poměrů, představuju. Nakonec ale přece něco muselo přijít. Co mě konečně vykope z postele. Asi se už na mě nedalo koukat, co?

Přišla ona (a přišla sama): slečna Agnes Hermannová, moje učitelka němčiny (Chodím na němčinu?? Jo, to se vlastně hodí.) mě ze samé starostlivosti přišla navštívit!

Ach, Jamie, ty kluku rezatá, studujem ňákou hyper-super školu, se fotr zřejmě pěkně prohejbá pod tíhou výživnýho, aby to všecko zacáloval. Pátrám v matčině sádelnatém obličeji, když mi to mezi dveřmi oznamuje, je překvapena jen málo. A ještě něco jí čtu v ksichtíku: Konečně je tady, nějaká změna, nějaký hybatel děje, nějaká naděje. Snad vyslyšels poctivé modlitby bezradné, opuštěné matinky umíněného spratka a poslals jí na pomoc anděla.

Jak jsem zvyklej nebejt nikdá zaskočenej, tentokrát jsem nedovedl ovládnout mladou krev, aby se mi nenahrnula do hlavy. Zrudly mi tváře… k těm mejm rezatejm pačesům… musel jsem vypadat jak lampička v bordelu, kruci. Vyletět zpod peřiny, když vešla, bylo všecko, co jsem na úvod stihl.

„Jak se máme, Jamie? Už celý týden nám moc chybíš…“ uvede se s odporně spisovným školským přízvukem, přicupitá, naklání se ke mně jak k chundelatému kotěti a v koutcích úst jí hraje pobavený úsměv. Sedím před ní na matraci ve froté pyžamu s tenkejma nohama natlačenejma k sobě, potí se mi dlaně a připadám si jak poslední debil. Mám chuť ji hryznout do brady. Jen počkej, mrcho, já ti dám leukémii!!

„Mami, skákneš pro čokoládovou zmrzlinu,“ pouštím se do opanování situace, aniž bych spustil zrak z dekoltu, co se koketně nabízí, a poroučím té dobrotivé dámě ve dveřích submisivním hláskem. Obě se po sobě užasle podívají. Fakt jsem to řek?

„Prosím…“ protahuju tón nestoudně vysoko. Jo, ksakru, myslím to vážně, že máš vodprejsknout, mám tu práci. Důležitou práci.

Ze samého překvapení zavřela otevřenou pusu a uposlechla, hodná mamča, synek zavelí, a maminka popadne peněženku, a už si to fičí výtahem dolů k těm Vietnamcům či kýhočerta komu ten krám na rohu patří. To má za to, že uvádí ženský v krátký sukni k chlapovi v nedbalkách. To bych neudělal ani sedmiletýmu klukovi. Lidi už nevěděj, co se sluší.

„Jak jste mě, kurva, našli?!!“ popad jsem blondýnu za ramena a třísknul jí temenem o skříň, až jí vyletěly sponky z účesu.

„To bys rád věděl!“ zasyčela.

„Snad zapomínáš, holka, s kým si zahráváš? Sereš mě, sereš,“ tak dělám kázání, zatímco jí jednu ruku vytahuju přes záda k šíji a druhou, drže ji za ten rozvrkočenej drdol, mávám ženským tělem přes půl pokoje. Dá to ňákou fušku, však nejsem skorem o nic těžší než ona.

„Sereš, sereš, sereš,“ cedím skrz předkus v odpověď jejímu nářku, do toho se mi svezou brýle a blbě plandají. Dva prstíčky, tři prstíčky, však mi to ještě ráda povíš!

Vtom na chodbě zachrastí kov. Ježkovyzraky! Oba trneme, a fakt: klíč v zámku! A to jsme si mysleli, že nám bude popřáno víc než nějaký tři minuty.

„Máma jde!“ fakt jsem to řek?? V šoku od sebe odskočíme, jsem normálně vyjukanej jak náctiletej klučina v trapným pyžamu. Má soupeřka je zjevně cvičenější, v mžiku si urychtuje svršky, a už si před zrcadlem stáčí vlasy, do toho mě sebejistě poučuje tichým vzteklým tónem:

„Už na mě nešahej,“ zírám na ty její rychlý, zkušený pohyby, „nikdy, rozumíš? A já ti můžu slíbit…“ A od momentu, kdy už jsme v pokoji zas všichni tři, opět tím děsným školním tónem: „Že ti tu tvoji milující matinku nezabijeme.“

Ještě že mamča nerozumí německy ani šajze. Ve sladké naivitě nabízí kávu, slečna Hermannová si nedá, děkuje, je už na odchodu, má ještě jiného churavého žáka, jmenuje se Helmut, je to miláček a bydlí nedaleko. Ve dveřích mi na rozloučenou přihodí:

„Měl jsi přijít před pěti dny, Nesmrtelný. Dostal bys to, co tak chceš. Ale ty se raději vrátíš do postýlky, že?“

Po zbytek dne ze mě nevypadlo žádné slovo, než že jsem Jamieho mámě odpověděl jednou „ano“ a dvakrát „ne“. Zavřel jsem se do pokoje, otestoval cukr, píchnul dávku, a teď už jen pochoduju po koberci od okna ke dveřím a zas zpátky, tam, zpátky, tam, zpátky, a zřejmě si ochodím plosky na krev, protože to dělám už čtyři hodiny a moc bych za to nedal, že prochodím celou noc. Nadto jsem se nabod na vlásenku, co zůstala na podlaze, hergot.  Nejde, nejde mi na rozum několik věcí. A hlavně jsem nasraný. A když jsem nasraný, bývám vyhecovaný. Jenže tentokrát navíc bezradný.

„Co po mně všichni ksakru chcete?! Je mi jen sedmnáct.“

IMMORTAL III

Už dlouho jsem se na sebe nemrzel pro omezenou slovní zásobu, to se přiznám. Teď za tu půlhodinu, co tady ležím ve vaně s okraji vysokými jak dětské brouzdaliště (čert vem tyhle „vydesignované“ hotelové pokoje!), ze mě stihlo vylítnout už nejmíň tisíc kurev, na stovky různejch způsobů. Když zrovna nekleju, příliš jasně cítím, jak mi odumírá pravá ruka, a to mě vpravdě netěší. Posledních deset minut už vím jistě, že proces nezvrátím žádným mazáním z nonstop lékárny (Proč jsem si líp nenastudoval anglickou terminologii? Těžko se pak s bábou dohadovat, ještě přes oloupanou mřížku, v týhle divný zemi jsou mříže snad úplně všude.), natož horkou koupelí.

„Do fialovejch kurev!“ vyškrabuju ze dna fantazie poslední drobky úlevy, jak mi dochází, že už je pozdě i na amputaci, ne že bych si řezal paži z ramenního kloubu zrovna často. Nicméně jednorukej borec je pořád lepší, než kompletní náctiletá školačka, o tom já něco vím. A zima mnou třese! Zas upustím trochu vody, abych si prsty levé nohy připustil novou, teplejší.

Mrzí mě to, vážně moc. Mrzí mě, že jsem tak hloupě přišel o tohle tělo. A sere mě, že jsem tak línej, že se tu válím ve vaně, a užírám se, jak jed postupuje ke klíční kosti, místo abych zabalil těch pár svejch pokladů (počítám v hlavě): bajonet, sbírka dokladů, nějaký prachy, taky ty brýle (bezva věc, třeba se šikne v dalším kole, zřídka fasuju těla mladší pětatřiceti) a narychlo splichtěnej seznam základních poznámek – co, kde, kdy proběhlo naposled + co, kde, kdy je v plánu na další dny – abych se rychlejc zorientoval, až se zítra ráno probudím. Zabalil a ukryl. Nechat pozůstalost tady v hotelu, to už ji můžu rovnou spláchnout do záchodu; nebo poslat do úschovy na policejní stanici.

Na svou obhajobu nemám moc co říct. Jednoduše jsem je podcenil. Mí klienti se zřídka organizujou, takže snadno vyjdu ze cviku. Ovšem když to udělají… jsem poctěný. A když jsem poctěný, bývám uznalý. A tentokrát uznávám, že mě převezli. Naředili se Nevinnými ve vysokém poměru, což mě zmátlo, v tom přesmraděném bunkru (kde jsem čertvíjak dokázal ztratit celé odpoledne, aniž bych si toho pořádně všim) se ne a ne zorientovat. Myslel jsem si, že jdu po nich, jak jsem se plížil kolem výtahové šachty… za rohem se ukázalo, že jdou oni po mně. Sakra dobře zaopatřené jádro, ten, co mě odzbrojil, to byl nějakej profík. Úplně jsem si ho představil v uniformě slavnejch americkejch mariňáků, jak se o nich točí ty propagační videa. Potom stačila partička pěti maníků, a dostal jsem nakládačku jak bažant s přerostlými brky. Zaujal mě největší z nich, Helmut (tak na něj křikla ona blondska, ze který už jsem neviděl víc než nohy, jak jsem se tak převaloval na zemi a hošíci (včetně toho poslíčka s kšiltovkou) do mě na střídačku kopali. Zapamatoval jsem si ho pro jeho fantasticky širokou hlavu, skoro žádnej krk a smrad jak z leprosária. Eh, žádná sebereflexe u těchhle typů s překrmeným egem, já bych ani za nic nechtěl žádnej přesčas s takhle pitomě vytvarovaným kukučem. Kruci, ani kdyby mi zaplatili! Helmut, jo, to se na něj hodí. Hovado jedno germánské! Každý jeho šťouch jak rána kovadlinou, se divím, že jsem po cestě zpátky nechrastil kostma (ač pár žeber si nepochybně potykalo), ale hlavně: než jsem se nadál, píchnul mi přes rukáv košile (už dávno ne tak jižansky bělostné) nahnědlou sračku, přímo do vnější hlavy bicepsu brachii. Zmrd.

První, co mě napadlo, že na mě zkoušejí koncentrovaný vzorek dryjáku, jehož likvidací se tak svědomitě zabývám. (Nebylo by to prvně. Moc koukáte na horory, moji milí, nejsem vyčarovaná stvůrka, abych se dávkou vašeho zbožňovaného elixíru rozpad na kusy či rozplynul s ranní mlhou. Ani se nerekapituluju, a bohužel, neproměním se v anděla. Nadto: Nepoděkuju, jdu totiž akorát blejt, to je celý.) Avšak hovno. Tohle jádro, u čerta, nevedou žádný amatéři. Odtáhli mě na zadní dvůr, tam mě kopli do prdele a víceméně darovali svobodu. Sbíral jsem se sakra pomalu. Zprvu mně nebylo jasné, kde je nahoře a kde dole. Nějakej dobrák mě musel šikovně zasáhnout do hlavy, protože se mi v ní začaly motat cizí vzpomínky. Pěkně pitomej efekt, říkám mu „flashback nesmrtelných“, což je můj vlastní termín, kterej bych měl rychle někam vepsat. Ne že bych znal nějakého dalšího immortala, považuji se za ultimátní unikát, jednoznačně, ale… ani já nevím, co bude, až se třeba jednou ten, co mě stvořil, rozhodne, že jsem beznadějný břídil, a odvolá mě ze služby. (Každý je nahraditelný – jakkoli neskromně tu a tam doufám, že právě já dostanu z tohoto pravidla generální pardon.) Až třeba přijde někdo po mně.

A pokud jde o ten flashback: vidím se v posteli s květinkovanou přikrývkou, pravou rukou se natahuju po drnčícím budíku ve tvaru oranžového kuřete a sahám po brejličkách na nočním stolku, z nichž rozpoznávám jen rozmlžené obroučky. Nejsem to já. Ani tendlencten hispánskej magor, o jehož fetem prolezlý tělo se tak příkladně starám. Je to ještě kdosi další, čert vem podrobnosti. Flashback je důkaz, že začíná skřípat moje ukotvenost v hostitelském mozku. Předzvěst konce. Teď se vidím jako capart asi tříletý, čumím na sebe do zrcadla v čímsi obýváku, mám na sobě nemožně bledě modré dupačky a nosík jak rozinku. Ne, fakt to nejsem já, v žádné myslitelné variantě, nedokážu se inkarnovat do dětského těla. A ani mě to nemrzí.

Násilím otvírám oči. Válím se po zasviněné cementové dlažbě a odvrácená tvář cihlového baráku se mi vítězoslavně směje. Chválíte dne před večerem, velevážení, už vstávám na všecky čtyři a sčítám vaše laskavosti: krapet jetej papírovej sáček, v jakejch se tu nosí nákupy, hodí se mi, tam naskládám svůj po celým dvorku rozházený majeteček. Mezi peněženku, zlomenej hřeben a takové dlouhé bodlo umisťuju ještě nějakou plechovku od barvy, stočenej drát a rozšlápnutou petku… těžko, přetěžko se vzpamatovávám, nemyslí mi to, ten latinoameričan okolo mě je sťatej, trvá mi dost dlouho získat zpátky nadvládu a jakož takož čistej rozum. Do toho brebentím španělsky, čemuž nerozumím ani hovno, a marně hledám v hlavě kód.

Konečně jsem stál na nohou víceméně rovně a čuměl do sáčku jak zevlák do děravé flašky. Konečně jsem začal rozpoznávat, co z té sbírky odpadků má pro mě význam… Pomohla haptika – prst jsem si pořezal o ocelový hrot – drobná ostrá bolest - až v posledku přišel okamžik prozření! Hle - dokonce mi vrátili bajonet!

Krev se mi nahrnula do hlavy, a hleděl jsem se rychle vypakovat. Zpočátku snad jen psychologickej efekt, ale nemoh jsem riskovat, vážně ne: hibernační sedativum, u všech kurev, a dobře nakalibrované!

Poznal jsem ho podle toho nakysle-ovocného odéru v nose a pozvolnosti, s jakou mi začalo trnout okolí vpichu. Když jsem se všoural k zamřížovanému okýnku pohotovostní lékárny (dávno padla tma), bezmoc se mi roztékala po předloktí.

Poznal jsem tu látku po chuti na sliznicích, jen se stále nedovedu rozpomenout, kdy jsem ji byl okusil dříve. Vím jen, že to bylo. A muselo to být zlé, jinak by mě dneska nezachvátila taková panika. Ale čert vem vzpomínání – záměr je jednoduchý jak hlasitý pšouk: když uvíznu v bezvládném těle, všichni mí klienti mají po ten čas pré. (Ne že bych jim tu euforickou chvilku nepřál.) Tentokrát jim ovšem nedopřeju, nechce se mi trávit dovolenou v těle s mocí na úrovni uskladněné zeleniny. Postarám se, abych zdechnul dřív, než zatuhnu zaživa. Chudáčci vynalézaví, drobná trhlinka ve vaší strategii:

jen drobnost… neměli jste mě propouštět ze sevření.

„Přece jen, nejsou na tebe dost chytří,“ lichotím si, tváří v tvář trapasu, že teď tu pitomě odumírám ve vaně. Kousek nad sprchou visí cedule, velkými písmeny na ní stojí: „Voda je omezený zdroj, prosíme, šetřete jí.“ Očima sjedu zas doprava, vidím, jak se mi z kůže ztrácí barva. Potetované předloktí se jeví černo-bílé, ne nepodobné tomu plakátku o šetření vodou. S dalším hlubokým nádechem zjišťuju, že i pravá plíce už je chycená, že už stihnu leda hovno, a že už prostě nemůžu dál váhat. S námahou se levačkou natáhnu po řádně vybroušeném bajonetu (eh, kdybych dnes ráno jen tušil, že spolu ten rituál podstupujem naposled, dal bych si záležet ještě víc). Mám ho snad už rovnejch sto let. Drahná doba, kus života, eh. Celý století, snad v zákopech první světový se ke mně zatoulal (abych ze sebe zas nedělal většího hrdinu, než vskutku jsem), kolikrát jsem ho přeleštil, neolejoval, nabrousil, použil. Kolika těly už projel, kolik zasviněnejch podrážek jsem jím zušlechtil… Sto let. Snad nekecám. Začínám bejt sentimentální – a zas se musím učit základnímu pravidlu: NELPĚT NA NIČEM.

Ani na tomhle těle. Trochu zkoksovatělý játra, naleptaný sliznice a cévy místy jak zauzlovaný, ale jinak parádně funkční hora pružnýho masa. Kurva, kterej chlap by ho nebral?! Tři roky jsme si skvěle rozuměli… nakonec, nejpozdějc napřesrok bych ho stejně musel uložit do tmy, kam dávno patří, já vím. „Všecko vím,“ koukám na tu trapnou ceduli jak na svatej obrázek, „odpusť, že mi pořád musíš připomínat. Zas děkuju, že vím, kde je mé místo.“ Ráno začnu od nuly, budiž. Jen bych se přimlouval, abych se nemusel štrachat přes půl světa, to je celý. Dík.

Teď mi přitéká voda skoro vařící. Úpí mi v ní ty ponořené části těla, které ještě cítím. Čepel zakrojím špičkou do krčního svalstva napravo (na poslední dobrou, už ani tam nemám žádnej cit) a středem do levé dlaně a bříšek přitlačených prstů. Jasně že cítím bolest, co bys myslel? Svůj díl umírání jsem nikdy neodflák.

Mockrát už jsem zemřel. Na nesčetně způsobů. Zbývá jen málo metod, jichž bych si ještě nedopřál. Je to asi fér. Žádnej soucit, kdyby tě snad napadlo, ani omylem! Dělám jen, co je nezbytné. A koukám skutit to pořádně.

V pěsti pod hladinou pořád svírám kovové ostří, z ran mi stoupají krvavé cáry, jak červené stuhy, jak rudej kouř přes nažloutlý papír. A přes hrudník se řine krev, proud nedohuštěné omáčky. Tlak za očima – to už je ono. Kurvy jedny vyjebaný! – už můžu jen pomyslet, ani jsem je nestih zavřít. A čumím na ceduli na stěně, těžko uhnout hlavou, uvízla napevno přes hranu nesmyslně moderní vany. Už nepřečtu ani to W, jak se mi zakaluje zrak, ale smrt je stále daleko. Půl minuty nejmíň. Věčnost. Nebo aspoň dost dlouho na to, abych zahlíd rozmazaný přízrak: nějaký šedavý obraz mi zaclonil protilehlou zeď. Začínám magořit na sladkej způsob: tenhle tvar žádnej chlap nepřehlídne. Pěkný ženský vnady kousek od mý hlavy, jen tak tak, že nevypadnou z výstřihu.

Kruci, ještě jedna modlitbička: zítra se chci probudit v těle zachovalého chlapa na vrcholu sil. A to už je pro dnešek opravdu všechno. Dík.