KSICHTY Z MIRRORU

UNIVERZÁLNÍ MLADÍK

nezvyklých rysů.

Stačí se dívat tak, aby tě neviděl on.

DIALOG

Tyhle kšiltovkové typy mě vlastně děsí. Nečekám od nich než neurvalost a podraz. A zkušenost - hle, jsou to neurvalí podrazáci. Naštěstí se s nimi nemusím vídat. Natož bavit.

Slečnu jsem trochu nadsadila. Ale jak jinak by měla vypadat jeho partnerka v konverzaci? Možná jako obézní duch.

HUDEBNÍK

Nemohu si pomoct, ale kdykoli hodím oko na tento ksichtík, neubráním se dojmu, že má týpek něco společného s hudbou. Budiž tedy: konzervatorista, hra na nástroj - ještě nevím jaký.

Co navrhuje čtenář?

MISTR KLID

Čím víc se na něj dívám, tím víc se mi líbí. Měl na sobě tmavě modrou mikinu a četl si. Brzy odpoledne, takřka prázdný lokál. Jaký šel z něho prazvláštní sálavý klid... Přijde mi, že ho ten hnědý fix znamenitě polapil a, ehm, zafixoval i s jeho klidem.

Skoro si říká o to stát se postavou z některého mého příběhu. A! Do roka a do dne se dočká.

MISTR S.

Znáš-li Ostravu, znáš i mistra S. Co chybí na výšce, dohání korpulencí. Bohém a excentrik jak z učebnice. Vlastně mě nijak zvlášť netěší, když ho uhlídám u nás ve škole. Jeho pes si oběhne všechny rohy, jak by mu to tam patřilo. Málokomu by prošlo, co prochází mistru S. Ve městě ho vídám ráda, v hospodě dovede být neškodný.

A je to špičkový výtvarník, to především.

MOJE MĚSTO

Radnice na Slezské za chladné noci

(Zas taková zima nebyla, to by mě nikdo nedonutil v ní zevlovat a kreslit.) Z levého břehu Ostravice. Po rekonstrukci, hrdě nasvícená.

 

 

Husův sad

Léto ve městě.

 

 

 

Futurum

Když se lidé živí, ztrácejí obezřetnost a dobře drží pózu.

 

Zpěvy staré Číny

Vzpomínka na přítele v podzimní noci

 

Podzimní noc –

já na něho myslím;

verše ty skládám,

půlnocí chodím,

půlnocí chladnou.

V pohoří pustém

padají

šišky z borovic.

Ťukají.

Ty v dálce a tichu

nespíš jak já,

půlnocí chodíš i ty.

(Wej Jing-wu)

Stáří

 

Podušku měkkou

tíží tvář má bílá.

Na loži stále –

neznat, co je sen!

Život? Nic nedá,

život bere jen.

Tak bez bolesti,

být přece nemocen.

Na křehké skráni

studí jarmo let.

Hlas přívětivý

prázdnem neslyšet.

Na vápno vybělena

červeň líc:

lety, jež odplula,

jak údy těžké jsou

a srdce ještě víc!

(Po Ťü-ji)

 

 

Obora bílých jelenů

 

Vysoko, chladně

stojí kol hory.

Shořívá večer.

Host cizích hor

bloudí tu sám.

Nevím, co dělají

v sosnových hájích

domácí lidé.

Vidím jen stopy

cest, kudy prošli

večerní rosou

jeleni bílí.

(Pchej Ti)

 

K cyklu VYVOLENÍ

...

Řekla by mu, že Spáleniště je obrovské, jak sám tuší, zamořená krajina, kde raší toxický lišejník a prohánějí se divoké zrůdy, zbytky zubožených savců zaživa uhnilých. Ale není nekonečné, přejdeš ho za pár dní, jen musíš mít zásoby, odvahu a dost sil. Dávat pozor, kam šlapeš a vůbec se mít na pozoru. Nedopustit, aby se tvé naděje vpily do jedovaté půdy, aby ti kůži poleptal kyselý déšť a tvé svaly se rozpustily ve shnilých kalužích. Aby ti obličej rozežraly jehličky smrdutého popela, jenž přichází ve větrných poryvech, agresivní a lstivý. Několikadenní pouť, sebere ti slova. V obsažném mlčení pozorovali skomírající oheň a zaposlouchali se do dávno odeznělých zvuků nádraží.

             ...    
   
            ...
            „Co jsou zač?“ blonďákovi se třese hlas.

„Hádej,“ Saidé uchopí volnou rukou starou obrubu, jak by se chtěl přesvědčit, že věž dosud stojí, nedrolí se, nepraská a nesype, že ho jen jímá dočasná závrať, „která banda se s klídkem usadí uprostřed bažiny, kde se ti v kaluži rozpustí celej pes i s chlupama?“
...
 

    „Tak mluv!“ pustili ho u schodiště. Těžce hekl a vrávoravě se obracel ke kamenným stupňům.

            „Je zfetovanej.“

            Saidé si přetáhl šátek přes obličej a vyměnil své kožené rukavice za žluté, gumové. Přiklekl k nečekanému hostu, uchopil jeho hlavu do obou rukou a natočil směrem k nebi. Reakce přítomných prozradily úlek. Muži sykli, z ženského hrdla vyšel krátký výkřik. Pískovcové sochy světců na římse kostela jako by se zachvěly odporem. Saidé se nepohnul, jen na moment zavřel oči. Muž měl ústa rozežraná až k bradě. Odhalená čelist bez rtů a všech předních zubů dala tušit zbytky jazyka ve svých útrobách.

            ...

            „Nažral se toho slizkého lišejníku, idiot!"
            „Kudy přišel?!“ Saidé zvýšil hlas.

            Muži mlčeli a jaksi automaticky se všichni podívali na Agnes. Před jejich zraky pomalu couvla. Všimli si, ach moc dobře si všimli, jak se na cizince prvně dívala.

            „Neznám ho,“ pronesla tiše v posvátné hrůze z živoucí mrtvoly.

            ...

 

VLKOV - AUDIENCE

Pozn. I. díl novely Vlkov.

              Agnes se nesla zpříma přijímací síní, poněkud pohoršena tím, že je audience odbývána vzadu v soukromé komnatě. Že Barbar nemá úroveň, vyslechla stokrát. Oblečena byla stále do nenápadných cestovních šatů, nechtěla se převlékat, dokud nenabude jistoty, že je v bezpečí, že může před tou zdejší lůzou ukázat, kým je. Čtyři špinaví chlapi se na ni křenili, z místnosti, k níž mířila, vycházely podezřelé zvuky. Rytmický lidský sten. Krok za krokem sílily. Zarazila se, to přeci nelze, tohle… Pohlédla na Chesmicka, jenž ji doprovázel. Lišácky se usmál a oči mu zle zasvítily.

„No běž, jen kupředu, vždyť říkám, že přijímá!“

Chlapi se zájmem na ni hleděli a očima ji tlačili dál za pootevřené dveře. Tušila něco značně neblahého, ale přece otevřela. Když překročila práh, zděšením div nevykřikla. Jak zvířecký zde mrav! Uviděla věci, na něž se vychovaná dáma ostýchá byť pomyslet.

Dvě nahá, zpocená těla, svíjí se v rytmickém náporu stále zběsilejším. Ale jaký to zvrácený, divošský způsob: osmahlé dívčí tělo napůl stojí napůl visí na dlouhých řetězech, jež má nešťastnice připoutány k oběma zápěstím. Tak vězí uprostřed místnosti, s roztaženými údy, naproti krbu, v němž hoří snad celé kmeny. Dlouhé černé vlasy se v pramenech lepí na tělo, šíje se sklání a zase vzpíná, jak sevře pěsti a zarve řetězy, kov zařinčí. Mužské tělo pak ji drží zezadu za boky… ach, to je příliš… Takové necudné orgie, i ta stěna se stydí, že musí přihlížet!

Ještě štěstí, že se neohlédli, plně zaujati svým tělesným dílem. Byla by se studem propadla. Neslyšně vyklouzla z pokoje a dveře znovu opatrně přivřela. Stiskla zuby a spolkla vztek. Vystřelili si z ní. Teď se smějou. Procházela sálem zpátky s kamennou tváří, ale cítila, jak jí rudnou líce a styděla se ještě víc. Pryč odsud z tohoto doupěte zvířeckosti! Pobavili se chlapci na její účet, dáma však neztratí dekórum.

„Váš pán je zaneprázdněn. To jste nevěděli?“ spěchala ven.

Dva se tiše zachechtali, Chesmick jí zastoupil cestu. Tázavě zvedla oči a vzdechy zezadu, či spíše skřeky, byly stále hlasitější a naléhavější.

„Myslím, že bude už brzo hotovej,“ zasmál se pobaveně vlastnímu žertu a jejím rozpakům. Tos nečekala, co, říkaly jeho bledé oči, náš velitel se neupejpá. Hraješ na nás tvrdou, ale nádherně se klepeš studem. Nebo strachy? Baví mě to. Ven tě nepustím.

A vskutku, vzápětí skřeky přešly v sytý ženský jekot a temný chlapský řev. Agnes projel tělem mráz jak dlouhá čepel. Nadarmo mu nepřezdívají Barbar. Nevídaná nestoudnost v těchto pevných zdech, jejichž stavitelé se musí v hrobě obracet.

„Co jsem říkal!“ rozhodil Chesmick výmluvně rukama a všichni čtyři chlapi se hlasitě rozchechtali.

Ach, prokleta budiž válka, která zpřeházela mocenské vztahy v celé oblasti. Teď je ona, šlechtična z nejvznešenějších, přinucena vyjednávat s tím neomalencem přímo v jeho zatuchlém hnízdě. Cítila, jak se jí potí dlaně, ten děsivý obraz nahých těl v záři ohně ne a ne zmizet, jak by se vpil do mozku. A tohle zvíře že ji teď má v moci, toho že se má doprošovat? Neslýchané ponížení pro modrou tambrinickou krev.

Netrvalo dlouho a holčina vyšla z velitelovy ložnice, rozcuchaná, zabalená do lněného sukna. Unaveným, opilým krokem mířila přes síň, nebylo lze si nevšimnout zarudlých pruhů na zápěstí. S Agnes po sobě sekly očima. Coura zatracená, v duchu přivazovala divošku k pranýři před tambrinickou radnicí. Zpráskat takové poběhlice. K neuvěření, do jakého bláta Vlkov padl.

„Tak můžeš!“ hlásil špinavec, jemuž v hubě chyběla snad polovina zubů, „velitel tě přijme,“ a otevřel dveře dokořán. Žádalas přece o audienci, že. „Žádný strachy, paninko,“ chlácholil, „je docela – voblečenej, he he.“

Zavřela oči, Bohové, stůjte při mně.

                Barbar byl očividně v dobrém rozmaru. Když vcházela, dopínal kožené kalhoty, s košilí v ruce jí vykročil naproti.

                „Podívejme, lady Agnes,“ spustil východním dialektem beze strachu, že by jim takto mohli rozumět jeho lidé, „dávno jsem nehostil tak vznešenou návštěvu.“

                Postavil se před ni, jeho rozložitý obnažený hrudník zaplnil snad celé zorné pole, že nevěděla kam s očima. Pak pověsila zraky na jeho štítnou chrupavku, „NIKDY jste nehostil tak vznešenou návštěvu.“

                Pochopil, odkráčel doprostřed místnosti a pozvolna si oblékal zmuchlanou košili.

                „Tak co pro vás může udělat pán Vlkova?“

                Jak si dovoluje! V ženě se zvedla vlna zlosti, jak by jí dal facku. Stiskla zuby a procedila: „Mluvíte s vévodkyní tambrinickou, Barbare.“

                Otočil se po hlase, chvíli na ni hleděl, pak se teatrálně uklonil naznačuje rukou smekání neviditelného klobouku. Když se znovu napřímil, přikročil blíž, aby si mohl pohodlně prohlížet její obličej. Zatvářil se potutelně a syrově spustil: „Tambrinika padla. Východní armáda ji obrátila v prach.“ Zvědavě hltal každý záchvěv té pyšné tváře.

                „Lžete!!!“ vykřikla zděšeně.

                Lehce zakroutil hlavou hledě na ni široce rozevřenýma očima. „Byl jsem u toho. A taky jsem si zapálil ohníček, jak by ne,“ užíval si to vítězství, „jste vévodkyně hromádky popela, dámo.“ Měl co dělat, aby skryl radost.

                Vrávoravě pokročila k mohutnému stolu a ztěžka dosedla na židli. Tak obrana přece nevydržela. Jaká rána pro dědičku stříbrného stolce. Barbar přihodil do ohně poleno široké jak jeho silná paže a zvolna odvazoval řetěz, jenž zůstal viset podél podpěrného sloupce.

                „Ale Tambrinika není jen město a doly,“ pokračovala znovu pevným hlasem, vzpomínajíc na válkou vyprázdněné vesnice, „máme exklávy po celé Pustině,“ zvedla k němu zrak, „Vlkov například!“

                „Ale to já vím,“ odvětil klidně, „vlastně jsme teď u vás na návštěvě, že. Na vašem místě bych o tom radši mlčel.“ Užíval si ten údiv.

                „Kam míříte?“ její hluboký tón se mu zamlouval stále víc. Uvidíme, co sneseš.

                „Vyjděte na dvůr, vykřičte, že jste tambrinická vévodkyně, a uvidíte, co se stane,“ opřev se lokty o stůl, své tělo naklonil nevhodně blízko, „vyžvaňte to v čeledníku, a ženské z vás servou šaty a řemeny vám sedřou kůži, to vám garantuju!“

                Agnes se sevřelo srdce, v mozku znovu vyvstala podívaná na rozpálená, rozkoše lačná těla.

                „Proč by měli?“ zašeptala.

                Pokrčil rameny a odtáhnuv se, usedl ke stolu naproti své návštěvě. „Chesmicku!!!“ zařval a hned pokračoval k ní, „nemají tambrinické vévodství příliš v lásce. Tak sakra, Chesmicku!!“

                Otevřely se dveře a jmenovaný stanul na prahu.

                „Dones víno, jednání se zřejmě protáhne,“ poručil, aniž z ní spustil oči. Pobočník s pokývnutím odešel, Barbar pokračoval: „Jejich otcové pochcípali ve stříbrných dolech.“

                Nechápala. Co to za lži? „Že stříbrní rubači umírali v našich dolech??“

                „Věnné kolonie v jižní provincii,“ napověděl, „tam se už šestiletá děcka plahočí štolami, aby vy jste si mohli naplnit svoje plechová břicha.“ Usmíval se nad důmyslností svého rébusu.

                „Ach proboha,“ vzdechla, „potomci vzbouřenců… tak to je…“

                V prdeli, doplnil ji v duchu. Nahlas pronesl: „Trochu smůla. Jo… váš pan děd se s tím nes-, nemazal, stanovil robotu po pět generací-“

                Vstoupil Chesmick a rozestavil po stole kovové nádoby. Pak se diskrétně vzdálil.

                Barbar se živě chopil konvice, dneska je povedený den. Agnes seděla sklesle, zabraná do melancholických úvah. Když ho viděla nalévat víno, záblesk světla v tmavém proudu, vzpomněla si, proč za ním vlastně přišla. Zalovila v sukních a vytáhla velkou naleštěnou minci. Její hostitel už dosedal, poslala mu po stole stříbrný peníz. Zachytil ho dlaní a zvedl do prstů.

                „K čemu to?“

                „Stříbrný tambrinický tolar,“ pronesla suše, „nejpevnější platidlo na kontinentu.“

                Usmál se sám pro sebe. „No ale tady je vám to na nic.“

                Pohlédla na něj studenýma očima.

                „Nedá se to žrát. Nedá se s tím lovit, leda ryby, možná,“ hraje se s ní?, „ani zabíjet.“ Prohlížel si mělký reliéf na lícové straně. Narovnala se a oči už jí zase jiskří.

                „Za tohle si můžete pořídit žrádla na celou zimu! A ryb pro celý Vlkov! Za jednu tuhle minci zabije vesničan třeba vlastní matku. Není skoro nic, co by se za naše stříbro nedalo koupit! A když jich máte hodně – a já jich mám tuze mnoho – můžete mít cokoli. Armádu, zbraně, stáda koní, ženy… Ani vám na to nestačí fantazie!!“ zakončila surově.

                „Moje fantazie je docela v pořádku,“ zhoupl se na židli a uhladil si vlasy, „máte jich hodně – ale nemáte je u sebe, že?!“

                Zatracený chlap. Vychytralost mu leze až z uší. Obrátila se k němu zpříma a nasadila ten nejsladší hlas, jakého bylo stažené hrdlo schopno. „Doveďte mě na dvůr západního krále a dostanete, cokoli si řeknete.“

                Potáhl nosem. „Co máte se západním králem?“ utahuje si z ní?

                „Je mi kmotrem, s jeho pomocí vystavím Tambriniku znovu, pak se vrátím domů. Prastaré stříbrné město opět zazáří plným leskem ku prospěchu celého kontinentu a všeho lidu.“

                Hlasitě vzdychl. Ty pohrdavé kecy by si mohla odpustit. „Proč já?“ No mluv, začínám být zvědavý.

                „Vaše nevychovanost je slavná. Ale hrdinství, jež jste prokázal ve východní válce – nemohu mít lepšího ochránce. A já ochranu potřebuji. Cesta je dlouhá a nebezpečná.“ Tak prosí šlechtična, již prosit nikdo neučil.

                Lichotky by jí šly. Stejně jako jemu předstírání skromnosti. „Ve válce byl hrdina kdekdo.“

                „Kdekdo nevelel celé páté koloně zurag-narských bojovníků,“ usmála se, snad poprvé přívětivě.

                „Do Tambriniky se všecko donese, co?“

                Vykouzlila úsměv ještě milejší. „To víte, křižovatka obchodních cest.“

                „No, v armádě se taky dost kecá. O vás například.“ Vstal, aby odvázal i druhý řetěz, na nějž prve zapomněl.

                „Nevím, jestli jsem zvědavá,“ vzdychla.

                „No, třeba že vám a nebožtíku mladému vévodovi kolovala v těle stejná krev.“ Opřel se o krbovou římsu a pohrabáčem dělal v ohni pořádek.

                „Můj otec, blahé paměti, měl spoustu nemanželských synů,“ usmála se trpce nad letmou vzpomínkou.

                „Ale ani jednoho dědice,“ poznamenal.

                „Dědičku,“ odvětila, „provdal mě za prvorozeného.“

                Sám pro sebe protáhl obličej. Jsou to ale věci na světě. „Děti jste neměli?“

                „Ne,“ upila z poháru.

                „Byli jste dlouho svoji?“

                „Pět let.“

                „To musela být rána…“

                „Co myslíte?“

                „Když ho sejmuli,“ zkouší ji?

                „Ne, ani ne.“

                Tato nečekaná upřímnost ho narovnala. Obrátil se k ní a prostě zíral. Tak tudy na tebe, prevíte.

                „Můj manžel neměl cit pro politiku. Nadělal spoustu chyb.“

                „Vy byste ale chyby nedělala, že?“

                „Já ne,“ řekla pevně, „ctím zásady svých moudrých předků. Všechny tři sousední říše musí stát v mocenské rovnováze. Tambrinika je, byla bohatá, když vznikla na jedné straně koalice, posílili jsme toho třetího. Stovky i tisíce hřiven stříbra z našich požehnaných dolů, ne málo, ne příliš. Jedině tak jsme si zachovali samostatnost po celá staletí.“

                „Politika mě nudí,“ obrátil se zase k ohni, „váš manžel jí patrně tak nerozuměl?“

                „Můj manžel…,“ několik slov spolkla, „východní válka byla posledním výsledkem. Katastrofální selhání tambrinické diplomacie.“ Promnula si čelo a kořen nosu, jaké tu příjemné teplo.

                „Chápu. Dědice jste mu nedala a na vaše rady nebyl zvědavý. Tak dělal, jak uměl, až jste přišli o všechno. On o život a vy-“

                Přerušila ho: „Já? Jsem panovnice stříbrné monarchie, Barbare, dokud je stříbro, je i naděje.“

                Uchopil řetěz a pomalu ho smotal přes loket. Sám se divil, kde se v něm ta nebývalá činorodost bere. „No, každému, co jeho jest.“

                Zvedla k němu tázavě zrak.

                „Jsem se taky dozvěděl… že mělo to vražedné komando ve znaku černou holubici.“ Tak tohle si užiju. Přistoupil ke stolu a posunul si židli až k lemu její sukně, usedl naproti své kořisti, smotaný řetěz s rachotem pustil na stůl. Odtáhla by se, kdyby bylo kam.

                „Nic vám to neříká?“

                Tušila, co přijde.

                „S Černým králem jste přece vyjednávala vy, hm? Tři návštěvy v Severní Velle ještě v předjaří, je to tak?“ Zatraceně dobře informovaný zmetek. Vypnula se v páteři.

                „Nechci pomyslet, kam míříte.“

                „Nechcete? Hm,“ sklonil hlavu, aby na ni mohl civět z podobočí, „objednala jste si vraždu vlastního manžela, milostivá!“ Zle se usmál a rozhodil rukama. „A pak že já se neumím chovat.“

                Viditelně zbledla. „Nemáte ponětí, jakým peklem jsem si prošla v manželství,“ zašeptala tvrdě.

                „Nemáte ponětí, co je peklo,“ kontroval. „Chcete ukázku?“

                „Ne!“

                Usmál se pravým koutkem, „ach, jak jste skromná, má drahá Agnes. Stále si odpíráte… Přitom Vlkov vám toho může popřát vrchovatě!“ Vstal, aby si dolil.

                „Snad abychom se vrátili k našemu obchodu.“ Myslíš si, že si mě namažeš na chleba, parchante? To se pleteš.

                „Jo… no jo…,“ zakroužil pohárem, „co chcete, není tak snadné.. Je po válce, cesty jsou plné hladových žoldáků. Musíme počkat nejmíň… do jara.“ Chtěl říct napřesrok, když ale viděl, jak se tváří, lhůtu zkrátil.

                „Vždyť je sotva podzim,“ zasténala, „pane, já nemám tolik času!“

                „No já vás tu nedržím, že. Chesmicku!!!“

                Do komnaty přišel bezzubec a výmluvně pokrčil rameny. Barbar by se před ní rád předved, ale nebylo jaksi čím. „Co se večeří ve zbrojnici?“

                Sluha poškrábal svou hrbolatou hlavu. „Zaječí…“

                „To chci taky,“ poručil velitel. Agnes se nadechla, dal jí nenápadné znamení, aby mlčela.

                „Neporoučejte mým lidem,“ vysvětlil, když se zavřely dveře, „prozradíte se.“ Dělal pořádek na stole, ještě ten řetěz tu zbytečně straší.

                „Půl roku,“ povzdechla polohlasem.

                „To nejmíň,“ potvrdil, „ale nevěšte hlavu, Agnes, Vlkov je počertech dobře zásobený, nic nám tu nebude chybět.“ Zapřemýšlel. „Řemeslnické domky jsou všechny obsazené, kapitula by pro vás byla zlatou klecí… Neprovdané ženy přespávají v čeledníku, tam budete v bezpečí.“

                Vyvalila oči. „Náš rod je starý sedm století! Chcete mě poslat mezi služky?!!!“ Zlost ji postavila na nohy.

                „Chcete do zbrojnice mezi chlapy?“ kontroval.

                „Snad zapomínáte,“ kdo jsem, „že mi dlužíte za svůj úkryt na mém panství!“

                Mužským tělem prošlehly plameny. Mžik. Rozmáchl se a praštil stočeným řetězem o sloup, div ho nerozseknul ve dví. Mrcha jedna namyšlená. Při té hrozné ráně nadskočila, div jí nevyhrkly slzy.

                „Já ti ksakru NIC NEDLUŽÍM!!!“ Vztek mu škubal ve svalech, ale ovládl ho. Za zdí je slyšet kroky, strhnout pozornost pobočníků by byl nerozum. Zlostně se chopil konvice, až pohár přelil. Neslyšně zaklel. Pak konečně odhodil řetěz do kouta, usedl a rukávem stíral rudou louži. Bledé plátno nasákalo růžovými skvrnami.

                Přesto nemohla netrvat na základních věcech. „Pane, já potřebuji vlastní ložnici, lázeň a komornou.“ A nemáš co sedět, burane, když dáma stojí.

                „Mno,“ blýsknul očima, „taky vás můžu vystrčit za hradby a les už se postará, madam.“

                Při tom pomyšlení div nezezelenala. Tohle bylo trochu kah, skoro zalitoval, přišel k ní, oběma rukama uchopil její horkou dlaň v důvěrném gestu, mírně se sklonil a nasadil přátelský tón. „Jsem to tak nemyslel, chci říct: Já vám rád dopřeju veškeré pohodlí, o něž si řeknete, nicméně je mou povinností vás upozornit,“ měl ze sebe radost, jak dovede dvorsky řečnit, inu víno dodá inspiraci, „že můj lid je nepřátelsky naladěn vůči vévodkyni tambrinické. A není v mé moci s tím pohnout. Hledáte útočiště a Vlkov je velmi bezpečný pro, řekněme, bývalou… komornou… tambrinické… -ho… no-“

                „Senátního soudce, řekněme,“ doplnila ho smutně, nespouštějíc oči z velkých rudých skvrn na jeho rukávu.

                Spokojeně napřímil šíji a zvedl jemnou ruku až ke své bradě, neboť si myslel, že se to tak u dvora sluší. „Oba víme, že po vás jde Černá holubice,“ parchant, „nebylo by dobré, kdyby se v okolí rozkecalo, že stříbrná šlechtična je zde.“ Přisál rty k jejím prstům, přesvědčen, že je mile důvěrný.

                Strpěla to. Měl v lecčems krutou pravdu. A pořád lepší, když jí cicmá záprstní klouby, než když výhružně řinčí řetězem.

                Prudce ruku vyškubla, jelikož se dveřmi soukal zadek bezzubého veterána, jemuž byl vrchovatě naložen těžký kovový tác. Vídala při aristokratických hostinách ledacos, ale přece jen – tolik zvěřiny pro jediného člověka – a taková hromada pšeničných placek – z toho se div netočí hlava. To je večeře pro celé vojenské ležení.

                Z masa se ještě kouřilo. Když ho viděl, rozveselil se. Požehnaná tahle válka, vychytal ten nejlepší flek z celé oblasti. Žrádlo, vojáky, holky, moc nad dědičkou stříbrné monarchie, chuť do života. Cítí se silný a šťastný, sakra dobrej rok! Čertví, třeba se ještě dá na vysokou politiku, má-li stříbro, všichni nepřátelé se rozpustí v blátě pod jeho nohama.

                „Tak jak se rozhodnete, lady Agnes?“ Nepokrytě se pustil do večeře a s plnou hubou jí rychle pokynul, že se může přidat. Neměla na jídlo pomyšlení a když ho viděla, jak se nehorázně cpe, umínila si, že jí nesmí maso na oči aspoň dva dny.

                Váhala. „Zůstanu inkognito, radíte-li mi,“ co mám taky dělat, když je pevnost plná lotrů z jižní provincie, bůhví kde jsi k nim přišel.

                „To je moudré, madam,“ otíral si hřbetem ruky zamaštěné rty.

                Zatímco se sytil, upíjela pomalu vína nakradeného v její vlasti. Naslouchala jeho mlaskavému žvýkání a hleděla ke krbu. Na půl cesty vězely přízraky nahých divokých těl a svíjely se v horečnaté zběsilosti. Pozorovala je s rezignovaným odporem. To jí skutečně nezbyla žádná moc? Žádný bič na tuhle špinavou lůzu? Jejich vychytralý velitel je silný soupeř. Okolnosti stojí na jeho straně. Asi nezbyde než vyčkat a nespouštět ho z očí. Zůstala sama. Proti Barbarovi, sama proti svým bývalým lidem ve své vlastní pevnosti, proti Černému králi. Osamocená proti půlce kontinentu a spojenci jsou tuze daleko. Ach, kdyby tu tak byl některý z jejích bratrů. Kdyby tu tak byl vévoda…

                Když ji propouštěl, udav instrukce bezzubému, protože Chesmick se podle všeho zlil ve zbrojnici červeným vínem, nedalo mu nevybavit ji na cestu nějakými moudrostmi. „Nezapomeňte na své slavné poslání, stříbrná vévodkyně. Já budu držet jazyk za zuby, to vám přísahám. Ale jestli se na Vlkově prokecnete vy – tak neručím za vaši bezpečnost. Mí lidi jsou věrní jako vlci. Ale jak vlk zmerčí kořist – nezná bratra, víme?"

                V odpověď mu diskrétně vložila do dlaně onen velký stříbrný peníz. „U vás bude ve větším bezpečí.“

                Zavřel se ve své vyhřáté komnatě a bylo mu skvěle. Koukal na minci. Žere mu to, holčina? I s navijákem! A to se bál, že bude zima nudná a zbytečně dlouhá.

SKLEP

Intro: Jak se Agnes dostala do hospody, kdo jsou Josef, Michal a Grozar, to je zdlouhavá a nudná historie. Proto ji vynechám. Všechno, co potřebuješ vědět, laskavý čtenáři, je, že Josef má důležité poslání, dílem posvátné, dílem hnusné. Posvátné jak lidství jeho návštěv, co mu lezou do sklepa; hnusné jak jejich slabosti, před nimiž tam prchají. A že je Agnes trochu nezdravě zvědavá, Ti dojde samo. Jako všechno ostatní. Kdyby ale ne, přečti SKLEP 2 – prequel. Budeš-li se při něm nudit, vzpomeň, žes byl varován.

Mezi šedé baráky se připlížila zároveň s chladnou zataženou nocí. Přes matované sklo dveří skomírá slabé světlo jakoby od svíček. Přes otvírací dobu visí čistá cedulka Z PROVOZNÍCH DŮVODŮ ZAVŘENO, uvnitř sedí lidé kolem jediného stolu při oranžovém  světle, aby to zákazníky nemátlo. Sedí tam Josef, a taky Michal, a ještě ti další, nejspíš, aby je radši vzal čert, muži příkrých pohledů. „Neměla ses vracet, neřek jsem to jasně?, dneska je čtvrtek, teprve čtvrtek,“ projelo jí hlavou, „opustil mě, pane šéf, dostala jsem strach, a venku je taková zima...“ Možná by nebylo od věci zasimulovat horečku, mdlobu, smrtelnou úzkost.

Zaklepala. Ještě jednou. Asi je to chyba, lépe by bylo počkat, až smečka odejde a Josef zůstane sám, jít přímo za ním, do pátého patra, přešlapovat po zeleném koberci. Už jde otevřít, otáčí klíčem v zámku, poslední nádech, děvče. Rozsvěcuje venkovní žárovku nad její hlavou a otevírá, jen maličko, jen tak, aby proklouzla zrzavá hlava a jedno rameno v tmavém svetru.

„Co chcete? Máme zavřeno!“

„Michale, to jsem já.“

„Máme zavřeno,“ ty jeho vtípky, je s to zabouchnout jí dveře před nosem.

„Přestaň blbnout,“ vsunula nohu mezi práh a tělo dveří, „je tu Josef?“

„Blbá seš jedině ty,“ prohodil polohlasem, vise očima na útlém chodidle, „počkej, dám ti...,“ nedopověděl, zpoza jeho ramen se vysunula silná ruka, která uchopila rám dveří a rozevřela dokořán. Josef. Nevypadal vůbec dobře naladěn a obezřetně se rozhlížel kolem. Dívka o krok ustoupila. Zbytečně, ohromná tlapa po ní surově chmátla a smýkla jí dovnitř.

„Co tu děláš, co tu, kurva, děláš!?“ funí vztekem a rudne v obličeji, „co sem ti řek – jasně sem ti řek... kurva, jasně sem řek...“ může jasně říkat, co chce, Agnes sotva drží rovnováhu, vyškubnout se tomu sevření, na lokti z toho zůstanou otisky palců několik týdnů! Na dřevěné lavici při teplém světle svic sedí Grozar a potahuje z cigarety. S takovou chutí. S bizarním klidem. Tady tě máme, holka, ještě nás pobavíš.

„Na mě se čum! Kurva, na mě, když s tebou mluvím!!“ drží ji za obě ramena a cloumá jí s takovou urputností, až dívka nezadrží pláč.

„Neřvi, do prdele, neřvi, ti řikám!!“ jsou na ni jenom tři, jenže jeden postává strnule u dveří a tupě civí do země, druhý se pohodlně rozvaluje a těší ho, že poteče krev, a třetí, ten nejohromnější, ten, kterému jedinému bylo co věřit, ji táhne dozadu, k těm dveřím od sklepa...

„Zvědavá, co?! No tak se poď podívat, mrcho, já ti to ukážu, když to tak moc chceš vidět!“ neměla ses vracet, dneska je čtvrtek, teprve čtvrtek, místnost naplnil čistý dívčí vřískot. Zachytit se stolu, židle, zárubní... Grozarova pohledu... ani se nepohnuli, grázlové. Josef ji zručně protáhl skladem lahví a vystrčil ji za dveře. Za ty zadní, tajné, smrtící.

„Tak se teda dobře podívej, a neřvi furt, kdo to má poslouchat,“ zabouchnul, div že jí prsty nepřiskřípl, „a rozsviť si na to!“ dodal už polohlasem při otáčení klíče v zámku. Agnes zůstala přilepená na dveře z druhé strany a jakmile ztichla, zaslechla ještě sérii nadávek a pak ještě jedno zamykání. Strnula ve vlhké tmě a podezřelém tichu. Poznala, že sedí na studených schodech a poznala, že je konec tomu předešlému, ať už to bylo cokoli. Od chvíle, kdy za ní zabouchnul, je definitivně sama, sama proti démonům tohoto nového světa, sama proti hrůze, před kterou ji varovali, která je natolik zkázonosná, že ji zavírají do sklepa za tajné dveře. Otočila se ještě čelem do místnosti plné tmy, ve které se marně snažila rozkoukat. Pak už se neodvažovala pohnout, ani po dlouhých minutách, když stále nerozeznávala žádné obrysy v celistvé temnotě.

Zachraptění. Nebyl to lidský zvuk. Trhla sebou a zatajila dech. Snad si to pro ni už jde, vyhmátne ji, slepou, sedící na studeném pískovci. Bez pohybu, bez myšlenek zírá jen před sebe, čeká, až ucítí cizí dech přímo před obličejem. Pořád nic. Až potom – vzdech. Zase někde daleko od ní, někdo s ní tady je. Jenže kdo? Leží někde na podlaze neschopen vstát, ožralý, umírající, hluchý? Nebo stojí s rozpřaženou sekerou pár kroků od dívčí hlavy? Myslet, myslet! Koho tady Josef má? Pacienty na léčení, hříšníky na pokání, zoufalce žíznící po takovém utrpení, které by přehlušilo řev svědomí? Koho zamyká pod dva zámky? Jakou bestii, že jí předhazuje živé mladé maso? Pocítila pálení v očích, došlo jí, že příliš zírá, zavřela je, a znovu už se neodvážila otevřít. Jen tiše dýchat a neztrácet rovnováhu. Počkat, až si to pro ni samo přijde. Odevzdaně, pak už bude všechno jedno, až to přejde, až všechno přejde. Všemu na světě je vyměřený čas, má-li ten její vypršet v tuto noc, pak každá ukrácená minuta je dobrá, sklonila hlavu, dlaně přiložila na líce a bříšky prostředníčků si zacpala uši.

Probudila se na pohovce, již neznala, tváří k podlaze, kterou pokrýval zelený koberec. Černá chemlonová vlákna v něm vytvářela florální ornament, takový prošlapaný, ovšem čistý, Josef si na pořádek potrpěl. Ještě chvíli se moci dívat na ten koberec, nepotřebovat přemýšlet, nic nezjišťovat. Snad naposledy prohlédla, než usnula, prohlédla někam přes hranice svého světa, ve kterém je jí předurčeno být nepřetržitě někým vězněná. Nejprve doma, později na ulici ve vší její špíně, naposled v zatuchlém teple hospody – Josefem, jenž ji s klidem předhodí svým nenechavým pudům nebo rovnou sklepní příšeře – a teď snad tímhle zákeřným grázlem, který tu funí.

Na zeleném koberci, dobré dva metry od pérové pohovky, kam uložili děvče, bledé jako stěna, klikoval Grozar s dlaněmi blízko sebe a soustředil se na pravidelný dech. Černé tričko, dost moderní, bez rukávů, odhalovalo mladé paže až k ramenům. „Bože, je fakt nemocnej,“ po celé délce měl ruce pokryty řeznými ranami, více či méně zahojenými. Kdyby na něho neměla tak děsný vztek, snad by se rozplakala.

 Nechtěla, aby si všiml, že už se probudila, že je jí docela dobře, teplo, že nabrala barvu. Včera ji zabili, tak teď je mrtvá, nemají nárok na sebemenší odpuštění, nemají ani právo jakkoli manipulovat s jejím zaživa mrtvým tělem.

„Zdravím, krásko,“ procedil Grozar, aniž by ustal v pravidelných pohybech nebo se snad jen málo ohlédl.

Agnes se zvedla a začala si trpělivě uhlazovat beznadějně zmačkanou blůzku. „Totálně sešrotovaná, kreténi!“ pomyslela si poněkud ukvapeně, bylo by lépe si nejprve prohlédnout dodřené nohy pod roztrženými punčochami.

Muž zakončil sérii kliků pružným vzporem a plynule vstal. Natáhl si košili a podal Agnes ruku, aby se snáze mohla postavit. Odpovědí mu byl vzdorovitý škleb, na který si zvykl nereagovat. Chvíli se díval na svou neopětovanou zjizvenou dlaň, pak holku uchopil za paži a zvedl na nohy, přestože se vydatně škubala.

„Nesahej na mě, grázle!!!“ a přece jí pozice ve stoje přišla vhod.

„Cos mu nakecal, hovado, cos mu nalhal, cos mu jako o mě řek ty.... ty....?!!!“

Chytil ji za krk a maličko s ní smýkl k sobě, „Neřvi,“ když skutečně zmlkla, pustil holku a poněkud důvěřivě ji nechal za zády, aby se odebral do kuchyně pro vodu.

Všechno se jednou sečte, v jeden okamžik, kdy jde konečně o poslední důstojnost, hrábla po něm s takovou silou, že sotva udržel rovnováhu, lomcovala jím, zatímco byl její záměr spíš do něho pořádně žduchnout. Kupodivu nevřískala, jen cosi syčela, jako když chce matka doma zoufale učinit pořádek, ovšem tak, aby sousedi neměli podezření, že se vedle něco děje.

„Cos mu řek?! Cos mu o mně nažvanil?!! Cos mu...,“ to už se rozkřičela, „...pročs mě tam nechal!!!“ A agresi pohltily slzy.

Vzal ji za lokty jak malou holčičku, zírala mu mokrýma očima na nečitelný metalový nápis na hrudi a chrčivě dýchala.

„Řek sem mu, žes mě sváděla.“

Vyvalila oči, „proboha proč?“

Znatelně pokrčil levým ramenem, „To víš...“

„No to teda nevím!“ vyškubla se, aby se mu co největší silou pomstila. „Seš kretén, sež hajzl, ty grázle, zasranej grázle...!!“ udeřila ho měkce pěstí, jakoby se nemohla rozhodnout, jestli ho raději nezkopat.

Oběma rukama ji od sebe odstavil, „Máš chuť mě zbít?“

Neřekla nic.

„Tak máš?!“ kdo by neměl, dívala se na něho, vztek jí trhal obličejovými svaly.

Beze slova poodstoupil, rozepnul pásek, vytáhl ho z poutek a s klepnutím položil na stůl po její pravé ruce. Pak přetáhl přes hlavu tričko i s košilí, odhalil hrudník zdobený stříbrným přívěskem, četnými stopami nože či žiletky a návdavkem popáleninami snad od jakéhos rozžhaveného kovu. Bylo to jen pár mžiků, kdy nedovedla odtrhnout oči. Zvolna se postavil čelem ke stěně, opřel se o ni oběma dlaněmi a nastavil dívce obnažená záda, zbrázděná dlouhými ztvrdlými pruhy, hluboké rány, které se prosekaly kůží, takové, co se nezahojí, než se oženíš. Tak setrval a se skloněnou hlavou čekal na její tah.

„Seš nemocnej!“ sykla a už se nevydržela déle dívat, dělá si to sám, všechno si to udělal sám, ani boky, břicho ani krk či dlaně neušetřil, „Je mi z tebe zle!“ Rozeštkala se směrem k oknu, jímž vyhlédla do rozmazaného šedého dne.

Přistoupil k ní zezadu a objal ji tak něžně a teple, že v tom nemohla netušit zlé zakončení. Cítila jeho hlavu na svém rameni a ruce, jimiž jí objímá paže. Vzlykala pořád, však tiše v posvátné hrůze. Pomalu vložil do její pravé ruky černý kožený pásek. Pasivně ho přijala a brada se jí chvěje.

„Ne, ne, to ne.“

„Uleví se ti. Slibuju,“ šeptal důvěrně.

A jeho teplo a vůně mladé pokožky byly něčím tak příjemným a novým, co snad nikdy nepoznala. „To přece nemůžu.“

„To víš, že můžeš,“ naléhal měkce.

„Nn ne, já nechci,“ bránila se chabě.

„Musím tě prosit?“

Vrátil se opět ke stěně a čekal. Pocítila nad sebou neviditelný, však hrozivý stín a pláč ji přešel. Jen horké oči bloudí po uzlíčkovém koberci. Udělala krok a švihla tím směrem, aniž by si byla jista, kam rána dopadla. Pak znovu a ještě jednou. Odpovědí nebylo než napjaté ticho. Teprve teď našla odvahu zvednout zrak od podlahy. Viděla štíhlé mužské tělo v černých kalhotách se zády zbarvenými jak žíhané piškotové těsto. Nad čím váháš, Agnes? Zvrátil k ní hlavu a jeho oči vypadaly podnapile a cize. Oči prokletého. A jakýsi naléhavý vnitřní hlas pravil: „Proboha, neponižuj ho ještě víc.“

Pak už nebyla ona a nebyl on. Démon si vzal jejich duše a hrál si s nimi pro vlastní potěšení. Otočila opasek těžkou ostrou přezkou dolů a uchopila ho pevně a jistě, volný konec si omotala přes dlaň a zápěstí. Pak udeřila poctivou silou a přezka ťala do kůže. A v další ráně ještě víc. A ještě. Víc. Nepoznávala se. Bila ho skutečně, či jen přihlížela kruté tortuře? Zírala na to dílo, jež vykvétalo Grozarovi na zádech. Zlé, rudé, ba snad černé. Tak hlasitě hekl? Ne, to ona. To z něj zbývá jen kaluž krve? Ne, to ona má přes oči rudou clonu a bije dál a víc a rychleji. A démon jí hlásí do ucha: tak teď! Teď! Teď! Krev za krev! A dívka poslouchá a už se neptá, nediví, neotálí. A přepíná předloktí a umdlévá jí paže a trvá to snad celou věčnost. Ale zde není čas a nejsou ohledy, příčiny ani následky. Jen vůle. Slepá a nesmlouvavá. A temná bolest, jíž se špiní čisté srdce. Zaslechla výkřik. A další. Pak zase. Když jí konečně došlo, že je to její hlas, vzpamatovala se a přestala ho bít. Celá se třese a připadá si drobná a poničená. Odstoupila, a svezla se na židli, ruce spustila do klína.

Přišel k ní a odmotal svůj řemen z její ruky. Vpletl si ho zpátky do kalhot a odešel do koupelny, aby se umyl. To už byla plně při smyslech, ale dělala, že je mimo. Čistě ze strachu z výčitek. Trnula, až uslyší: „Zbláznila ses? Chceš mě zabít?!“ Nic takového však nepřišlo.

Vrátil se za pár minut, dlouhých jak celé roky. Našel ji v téže zatuhlé poloze. Nehrej komedii, Agnes. Tleskl jí před obličejem mokrými dlaněmi.

„Jak to šlo?“ prohodila tiše v odpověď.

„No skvěle,“ chtěl ji povzbudit.

Pomalu k němu vzhlédla. „Jseš zrůda,“ jednoduché, tvrdé konstatování.

„To jsem,“ přisunul si druhou židli a opatrně usedl. „My všichni jsme takoví. Všichni Josefovi klienti. Byli jsme zrůdy předtím a zůstáváme jimi nadále, dokud nezdechnem,“ dodal filosoficky. Uchopil její vychladlou ruku a přiložil si ji na levý prsní sval. „Ten démon je tam pořád.“ Zvolna ohýbal dívčí prsty. „Nedá se vyrvat. Ani uspat.“ Stiskl a vtlačil pěstěné nehty do jedné čerstvější řezné rány, jen lehce potažené kožní blankou, jež se snadno potrhala. „Žije a chce žrát.“ Konečky prstů se ocitly v teplém mase.

Trnula a chvěla se a hleděla stranou. Naslouchala, jak muž vydýchává bolest, ohromená, zasvěcená do vědění, o nějž rozhodně nestála. A tlukot mladého prokletého srdce byl tak opojně splašený a hmatatelný – Nadosah.

Když ji propustil ze svého intimního rituálu, olízl ještě hroty jemných (naposledy včera ve vlaku mytých, napadlo ji) prstů, na nichž ulpěla krev. Čistě místo poděkování. No ano, Agnes, tohle jsem já. Teď můžeš jít zvracet.

„Tak proč mu lezete do sklepa…“ navázala apaticky na předešlou řeč.

Usmál se zamyšleně. „Protože Josef mu dokáže otočit směrovku.“

Zvedla k němu tázavě oči. To jako že tohle, co děláš sobě, jsi předtím… Konečně pochopila. Byl za to rád. Snad už se nebude dokola pitomě vyptávat. A pokud, chce jí dát odpovědi sám, než aby  šla za proplešlým, tučným léčitelem. Vstal a luštil kudy do trička, nastavil jí záda – snad schválně?

„Pořád krvácíš.“

„No jo, sakra…“ jal se rabovat svůj jetý bágl, jak na potvoru tu plechovou skřínku ne a ne najít. Přišourala se za ním k pohovce, na niž vyhazoval hadry, knihy, zavírací nože, zápisník a podobné krámy. Jak se přehraboval, vytáhla z hromádky prapodivný svazek tenkých provazů posázených uzly v pravidelných rozestupech. Na co je tohle?? Nestarej se, vyškubnul dívce provaz z rukou. Už tahal lékárničku a zručně přebíral její obsah jak feťák své nádobí.

To si jako myslí, že mu budu asistovat? Nesnáším krev. A nechci mu koukat na ty zrůdnosti. Podává jí gázu zmáčenou dezinfekcí. Kčertu, Agnes, nevidím si tam!

Zachytil se skříně, ať neztratí rovnováhu. No to je bezva, myslí si děvče, jiní chlapi somrujou, aby jim holka umyla záda a masírovala trapézy, a já tady ošetřuju sekance a krvavá jelita. Zaujalo ji, jak se tělo prohne pod dotykem preparátu, štípe? A kluk usilovně mlčí a ani nehlesne. Stát se to mně, ječím na celé sídliště. A ona utírá krev, jako by čistila komplikovanou uměleckou dřevořezbu. Panejo, kdyby sem teď vrazil Josef, dořve je oba, načež provinilce skope ze schodů. A tady to máš proseklé! Volnou rukou jí podal náplast.

Když už bylo konečně po všem a případný příchozí by nenašel nic, z čeho možno hádat na předešlé dějství, cítila se konečně klidná. A snad trochu dospělejší a podivně dojatá. Ohromení se vytratilo. I strach a znepokojivá netrpělivost. Grozar dovazoval černou pásku za zápěstím a pomáhal si zubama. Holka uvažovala, jakou výsadou je pro ni, že „to spolu měli“ a jestli je to něco jako po sexu. Častoval ji úsměvy, jež říkaly, je mi dobře a dík za tu úlevu.

„Políbíš mě?“ nadnesla sladce.

Zatvářil se tajuplně a zavrtěl hlavou. Dovolí si ji odmítnout po tom všem? „Nepolezu Josefovi do zelí,“ vysvětlil.

No to může říct jenom chlap! „Já nejsem Josefovo zelí!“

„Jasněže seš,“ namítl bez emocí, „žiješ u něho, živí tě, šuká tě.“ Když viděl, jak jí tuhnou tváře, dodal povzbudivě: „No ale má tě rád.“ Bezesporu výhoda.

Ach, Josef. Dnes večer ho nelze neočekávat, prase jedno smradlavé.  „Je na mě nasraný.“

„To je,“ na chodbě za dveřmi slyšet kroky a jakési mocné funění, „však ho vztek zas přejde.“ V zámku zachřestí klíč a dovnitř se sune pletenec těl. To tři chlapi vláčí anonymní bezvládné tělo. „Vy ženský na to máte zbraně,“ dodal ještě polohlasem a šel přiložit ruku k dílu.

Michal osamoceně strážil lokál a užíval si vláčnou nudu. Ráno si trošku dal, však se to nepozná. Když přišla Agnes, pitomě se usmíval.

„Byls tam dole?!“ zaútočila hned ze startu vynervovaná scénou s polomrtvým zevlákem, jíž před chvílí musela přihlížet.

Rozšířil úsměv do ještě děsnějších rozměrů a porkčil rameny. „Uklízet.“ Pak už ze sebe nedostal slovo, seděl na baru a tloukl do něj podrážkami z vylehčené gumy.

Děvče prošmejdilo všechny dostupné místnosti. Ach, kasa je prázdná a ona sama už nemá nic, i to sako zapomněla nahoře u Josefa. Jaké to divné, bizarní a trapné vězení. Výsměšná dřevěná past. A vlezla do ní sama. Snad už je všechno jedno. Sundala i to poslední, co ještě zbývalo na těle, a šla pod sprchu. Co bylo, je pryč – a co bude, darmo pomyslet.

Když přecházela lokál zabalená toliko do osušky, Michal pořád seděl na baru pohlcen svým vyšinutým transem a komíhal nohama. Je to tu samej magor. Rozestlala si kanape, ručník složila na polštář a položila na něj své mokré vlasy a hlavu podivně přetíženou a malátnou. Zachumlala unavené tělo do přikrývek a s vědomím, že žádnou ze svých chvil už nemá pod kontrolou, usnula hladová bezesným spánkem rezignovaného očekávání.

Probudil ji Josefův příchod. Byla už tma. Rozsvítil nad dřezem starou zářivku, jež zprvu těžkopádně zablikala, než se bílé světlo ustálilo, vykoupeno vtíravým bzukotem. Na uvítanou jí hodil na lůžko obě její zavazadla, s nimiž se včera v hotelu tak překotně rozloučila. Nepoděkovala a jeho zlý obličej to ani nečekal. Promnula si oči a posadila se, cudnost si nenárokovala. Jen ledabyle přikrytá károvanou dekou. Beze slova pohlédla vstříc tomu žoku sádla s kulatou hlavou, v níž vězely zlostné oči. Přišel se vybít. Žrát ji a rozhryzat a vypít zbytek mladé krve. Zaparkoval svá blahobytná kila na umakartovou židli a začal studeně poroučet.

Kéž by jí už bylo všechno jedno. Chlapský chtíč se stával bezuzdnější a perverze zřetelnější a snaha ukojit zlost – eh, Grozare, co teď asi děláš, pomyslela si pro sebe. Hospodský z večerníčku chrlil nadávky, chtěl nahé maso vyslýchat. Co spolu měli, kdy to měli, jak a kolikrát a delaily (!) a co vám mám říkat? Pravdu, čistou, krutou pravdu, ty špinavá děvko, a jí se nechce nic předstírat a už vůbec ne podstupovat cokoli tělesného, kůže na kůži, rána na ráně, a snaha vyhnout se fyzickému útoku, kličkovat před rizikem bolesti a stále si nalhávat a kdo by sakra pomyslel, že ten růžový přerostlý vepřík bude žárlit? Co to tu na mě sakra hraješ, však já čubku naučím… Jakmile padla první facka, bála se upřímně té propocené těžké váhy. Kčertu, Grozare! Cos myslel těmi ženskými zbraněmi?! Tohle budou jatka a já už tu špínu v sobě nechci!!! Jak rozevřela oči dokořán, viděla ho v obludných stínech na stropě, jeho fanatickou touhu tak čistou a říznou a dokonale uzavřenou, že jenom kůže prozradí – a vpíjela do jeho utrpení to své, tak společně zavírali oči a společně zkousli to ponížení a společně se odevzdali démonům a dali pít ze svých žil, oškubaní, odraní a okradení, osekaní až na nahé upřímné lidství.

Viděla ho klečet na chemlonovém koberci v pátém patře v černé tmě. Vyčerpaného katarzí bolesti a kosmického smíru. A byla s ním, ne tam dole v bílém pekle vzteklé chlípnosti, tam se toliko zmítá zbité tělo, lhostejné a tlející pod náporem mrzkých násilností.

Pak noc a její laskavé mlčení všechno pohltí a spláchne v toku času.

Závěr: Jak dopadne tento příběh? Ne, nevezmou se. A neodejdou spolu, Grozar by si kámen na krk nepřivázal, i kdyby měl ty nejladnější křivky. No ale jistý romantický nádech jim nemohu upřít. Minimálně ten, že Grozar už nikdy nikomu dalšímu své tajemství neprozradí. Rozloučí se s Josefem a už ho znovu nevyhledá. Ne že by letité mužské přátelství překazila jedna malá holka… Ostříleného léčitele doženou vlastní vášně, rozdmychané mladým ženským tělem. Má-li aspoň trochu soudnosti (a to by měl mít!), pošle všechny své blízké pryč, definitivně zavře sklep a stane se z něj docela fádní hospodský. A Agnes? Setkáme se s ní v nějakém dalším příběhu.