VLKOV - AUDIENCE

Pozn. I. díl novely Vlkov.

              Agnes se nesla zpříma přijímací síní, poněkud pohoršena tím, že je audience odbývána vzadu v soukromé komnatě. Že Barbar nemá úroveň, vyslechla stokrát. Oblečena byla stále do nenápadných cestovních šatů, nechtěla se převlékat, dokud nenabude jistoty, že je v bezpečí, že může před tou zdejší lůzou ukázat, kým je. Čtyři špinaví chlapi se na ni křenili, z místnosti, k níž mířila, vycházely podezřelé zvuky. Rytmický lidský sten. Krok za krokem sílily. Zarazila se, to přeci nelze, tohle… Pohlédla na Chesmicka, jenž ji doprovázel. Lišácky se usmál a oči mu zle zasvítily.

„No běž, jen kupředu, vždyť říkám, že přijímá!“

Chlapi se zájmem na ni hleděli a očima ji tlačili dál za pootevřené dveře. Tušila něco značně neblahého, ale přece otevřela. Když překročila práh, zděšením div nevykřikla. Jak zvířecký zde mrav! Uviděla věci, na něž se vychovaná dáma ostýchá byť pomyslet.

Dvě nahá, zpocená těla, svíjí se v rytmickém náporu stále zběsilejším. Ale jaký to zvrácený, divošský způsob: osmahlé dívčí tělo napůl stojí napůl visí na dlouhých řetězech, jež má nešťastnice připoutány k oběma zápěstím. Tak vězí uprostřed místnosti, s roztaženými údy, naproti krbu, v němž hoří snad celé kmeny. Dlouhé černé vlasy se v pramenech lepí na tělo, šíje se sklání a zase vzpíná, jak sevře pěsti a zarve řetězy, kov zařinčí. Mužské tělo pak ji drží zezadu za boky… ach, to je příliš… Takové necudné orgie, i ta stěna se stydí, že musí přihlížet!

Ještě štěstí, že se neohlédli, plně zaujati svým tělesným dílem. Byla by se studem propadla. Neslyšně vyklouzla z pokoje a dveře znovu opatrně přivřela. Stiskla zuby a spolkla vztek. Vystřelili si z ní. Teď se smějou. Procházela sálem zpátky s kamennou tváří, ale cítila, jak jí rudnou líce a styděla se ještě víc. Pryč odsud z tohoto doupěte zvířeckosti! Pobavili se chlapci na její účet, dáma však neztratí dekórum.

„Váš pán je zaneprázdněn. To jste nevěděli?“ spěchala ven.

Dva se tiše zachechtali, Chesmick jí zastoupil cestu. Tázavě zvedla oči a vzdechy zezadu, či spíše skřeky, byly stále hlasitější a naléhavější.

„Myslím, že bude už brzo hotovej,“ zasmál se pobaveně vlastnímu žertu a jejím rozpakům. Tos nečekala, co, říkaly jeho bledé oči, náš velitel se neupejpá. Hraješ na nás tvrdou, ale nádherně se klepeš studem. Nebo strachy? Baví mě to. Ven tě nepustím.

A vskutku, vzápětí skřeky přešly v sytý ženský jekot a temný chlapský řev. Agnes projel tělem mráz jak dlouhá čepel. Nadarmo mu nepřezdívají Barbar. Nevídaná nestoudnost v těchto pevných zdech, jejichž stavitelé se musí v hrobě obracet.

„Co jsem říkal!“ rozhodil Chesmick výmluvně rukama a všichni čtyři chlapi se hlasitě rozchechtali.

Ach, prokleta budiž válka, která zpřeházela mocenské vztahy v celé oblasti. Teď je ona, šlechtična z nejvznešenějších, přinucena vyjednávat s tím neomalencem přímo v jeho zatuchlém hnízdě. Cítila, jak se jí potí dlaně, ten děsivý obraz nahých těl v záři ohně ne a ne zmizet, jak by se vpil do mozku. A tohle zvíře že ji teď má v moci, toho že se má doprošovat? Neslýchané ponížení pro modrou tambrinickou krev.

Netrvalo dlouho a holčina vyšla z velitelovy ložnice, rozcuchaná, zabalená do lněného sukna. Unaveným, opilým krokem mířila přes síň, nebylo lze si nevšimnout zarudlých pruhů na zápěstí. S Agnes po sobě sekly očima. Coura zatracená, v duchu přivazovala divošku k pranýři před tambrinickou radnicí. Zpráskat takové poběhlice. K neuvěření, do jakého bláta Vlkov padl.

„Tak můžeš!“ hlásil špinavec, jemuž v hubě chyběla snad polovina zubů, „velitel tě přijme,“ a otevřel dveře dokořán. Žádalas přece o audienci, že. „Žádný strachy, paninko,“ chlácholil, „je docela – voblečenej, he he.“

Zavřela oči, Bohové, stůjte při mně.

                Barbar byl očividně v dobrém rozmaru. Když vcházela, dopínal kožené kalhoty, s košilí v ruce jí vykročil naproti.

                „Podívejme, lady Agnes,“ spustil východním dialektem beze strachu, že by jim takto mohli rozumět jeho lidé, „dávno jsem nehostil tak vznešenou návštěvu.“

                Postavil se před ni, jeho rozložitý obnažený hrudník zaplnil snad celé zorné pole, že nevěděla kam s očima. Pak pověsila zraky na jeho štítnou chrupavku, „NIKDY jste nehostil tak vznešenou návštěvu.“

                Pochopil, odkráčel doprostřed místnosti a pozvolna si oblékal zmuchlanou košili.

                „Tak co pro vás může udělat pán Vlkova?“

                Jak si dovoluje! V ženě se zvedla vlna zlosti, jak by jí dal facku. Stiskla zuby a procedila: „Mluvíte s vévodkyní tambrinickou, Barbare.“

                Otočil se po hlase, chvíli na ni hleděl, pak se teatrálně uklonil naznačuje rukou smekání neviditelného klobouku. Když se znovu napřímil, přikročil blíž, aby si mohl pohodlně prohlížet její obličej. Zatvářil se potutelně a syrově spustil: „Tambrinika padla. Východní armáda ji obrátila v prach.“ Zvědavě hltal každý záchvěv té pyšné tváře.

                „Lžete!!!“ vykřikla zděšeně.

                Lehce zakroutil hlavou hledě na ni široce rozevřenýma očima. „Byl jsem u toho. A taky jsem si zapálil ohníček, jak by ne,“ užíval si to vítězství, „jste vévodkyně hromádky popela, dámo.“ Měl co dělat, aby skryl radost.

                Vrávoravě pokročila k mohutnému stolu a ztěžka dosedla na židli. Tak obrana přece nevydržela. Jaká rána pro dědičku stříbrného stolce. Barbar přihodil do ohně poleno široké jak jeho silná paže a zvolna odvazoval řetěz, jenž zůstal viset podél podpěrného sloupce.

                „Ale Tambrinika není jen město a doly,“ pokračovala znovu pevným hlasem, vzpomínajíc na válkou vyprázdněné vesnice, „máme exklávy po celé Pustině,“ zvedla k němu zrak, „Vlkov například!“

                „Ale to já vím,“ odvětil klidně, „vlastně jsme teď u vás na návštěvě, že. Na vašem místě bych o tom radši mlčel.“ Užíval si ten údiv.

                „Kam míříte?“ její hluboký tón se mu zamlouval stále víc. Uvidíme, co sneseš.

                „Vyjděte na dvůr, vykřičte, že jste tambrinická vévodkyně, a uvidíte, co se stane,“ opřev se lokty o stůl, své tělo naklonil nevhodně blízko, „vyžvaňte to v čeledníku, a ženské z vás servou šaty a řemeny vám sedřou kůži, to vám garantuju!“

                Agnes se sevřelo srdce, v mozku znovu vyvstala podívaná na rozpálená, rozkoše lačná těla.

                „Proč by měli?“ zašeptala.

                Pokrčil rameny a odtáhnuv se, usedl ke stolu naproti své návštěvě. „Chesmicku!!!“ zařval a hned pokračoval k ní, „nemají tambrinické vévodství příliš v lásce. Tak sakra, Chesmicku!!“

                Otevřely se dveře a jmenovaný stanul na prahu.

                „Dones víno, jednání se zřejmě protáhne,“ poručil, aniž z ní spustil oči. Pobočník s pokývnutím odešel, Barbar pokračoval: „Jejich otcové pochcípali ve stříbrných dolech.“

                Nechápala. Co to za lži? „Že stříbrní rubači umírali v našich dolech??“

                „Věnné kolonie v jižní provincii,“ napověděl, „tam se už šestiletá děcka plahočí štolami, aby vy jste si mohli naplnit svoje plechová břicha.“ Usmíval se nad důmyslností svého rébusu.

                „Ach proboha,“ vzdechla, „potomci vzbouřenců… tak to je…“

                V prdeli, doplnil ji v duchu. Nahlas pronesl: „Trochu smůla. Jo… váš pan děd se s tím nes-, nemazal, stanovil robotu po pět generací-“

                Vstoupil Chesmick a rozestavil po stole kovové nádoby. Pak se diskrétně vzdálil.

                Barbar se živě chopil konvice, dneska je povedený den. Agnes seděla sklesle, zabraná do melancholických úvah. Když ho viděla nalévat víno, záblesk světla v tmavém proudu, vzpomněla si, proč za ním vlastně přišla. Zalovila v sukních a vytáhla velkou naleštěnou minci. Její hostitel už dosedal, poslala mu po stole stříbrný peníz. Zachytil ho dlaní a zvedl do prstů.

                „K čemu to?“

                „Stříbrný tambrinický tolar,“ pronesla suše, „nejpevnější platidlo na kontinentu.“

                Usmál se sám pro sebe. „No ale tady je vám to na nic.“

                Pohlédla na něj studenýma očima.

                „Nedá se to žrát. Nedá se s tím lovit, leda ryby, možná,“ hraje se s ní?, „ani zabíjet.“ Prohlížel si mělký reliéf na lícové straně. Narovnala se a oči už jí zase jiskří.

                „Za tohle si můžete pořídit žrádla na celou zimu! A ryb pro celý Vlkov! Za jednu tuhle minci zabije vesničan třeba vlastní matku. Není skoro nic, co by se za naše stříbro nedalo koupit! A když jich máte hodně – a já jich mám tuze mnoho – můžete mít cokoli. Armádu, zbraně, stáda koní, ženy… Ani vám na to nestačí fantazie!!“ zakončila surově.

                „Moje fantazie je docela v pořádku,“ zhoupl se na židli a uhladil si vlasy, „máte jich hodně – ale nemáte je u sebe, že?!“

                Zatracený chlap. Vychytralost mu leze až z uší. Obrátila se k němu zpříma a nasadila ten nejsladší hlas, jakého bylo stažené hrdlo schopno. „Doveďte mě na dvůr západního krále a dostanete, cokoli si řeknete.“

                Potáhl nosem. „Co máte se západním králem?“ utahuje si z ní?

                „Je mi kmotrem, s jeho pomocí vystavím Tambriniku znovu, pak se vrátím domů. Prastaré stříbrné město opět zazáří plným leskem ku prospěchu celého kontinentu a všeho lidu.“

                Hlasitě vzdychl. Ty pohrdavé kecy by si mohla odpustit. „Proč já?“ No mluv, začínám být zvědavý.

                „Vaše nevychovanost je slavná. Ale hrdinství, jež jste prokázal ve východní válce – nemohu mít lepšího ochránce. A já ochranu potřebuji. Cesta je dlouhá a nebezpečná.“ Tak prosí šlechtična, již prosit nikdo neučil.

                Lichotky by jí šly. Stejně jako jemu předstírání skromnosti. „Ve válce byl hrdina kdekdo.“

                „Kdekdo nevelel celé páté koloně zurag-narských bojovníků,“ usmála se, snad poprvé přívětivě.

                „Do Tambriniky se všecko donese, co?“

                Vykouzlila úsměv ještě milejší. „To víte, křižovatka obchodních cest.“

                „No, v armádě se taky dost kecá. O vás například.“ Vstal, aby odvázal i druhý řetěz, na nějž prve zapomněl.

                „Nevím, jestli jsem zvědavá,“ vzdychla.

                „No, třeba že vám a nebožtíku mladému vévodovi kolovala v těle stejná krev.“ Opřel se o krbovou římsu a pohrabáčem dělal v ohni pořádek.

                „Můj otec, blahé paměti, měl spoustu nemanželských synů,“ usmála se trpce nad letmou vzpomínkou.

                „Ale ani jednoho dědice,“ poznamenal.

                „Dědičku,“ odvětila, „provdal mě za prvorozeného.“

                Sám pro sebe protáhl obličej. Jsou to ale věci na světě. „Děti jste neměli?“

                „Ne,“ upila z poháru.

                „Byli jste dlouho svoji?“

                „Pět let.“

                „To musela být rána…“

                „Co myslíte?“

                „Když ho sejmuli,“ zkouší ji?

                „Ne, ani ne.“

                Tato nečekaná upřímnost ho narovnala. Obrátil se k ní a prostě zíral. Tak tudy na tebe, prevíte.

                „Můj manžel neměl cit pro politiku. Nadělal spoustu chyb.“

                „Vy byste ale chyby nedělala, že?“

                „Já ne,“ řekla pevně, „ctím zásady svých moudrých předků. Všechny tři sousední říše musí stát v mocenské rovnováze. Tambrinika je, byla bohatá, když vznikla na jedné straně koalice, posílili jsme toho třetího. Stovky i tisíce hřiven stříbra z našich požehnaných dolů, ne málo, ne příliš. Jedině tak jsme si zachovali samostatnost po celá staletí.“

                „Politika mě nudí,“ obrátil se zase k ohni, „váš manžel jí patrně tak nerozuměl?“

                „Můj manžel…,“ několik slov spolkla, „východní válka byla posledním výsledkem. Katastrofální selhání tambrinické diplomacie.“ Promnula si čelo a kořen nosu, jaké tu příjemné teplo.

                „Chápu. Dědice jste mu nedala a na vaše rady nebyl zvědavý. Tak dělal, jak uměl, až jste přišli o všechno. On o život a vy-“

                Přerušila ho: „Já? Jsem panovnice stříbrné monarchie, Barbare, dokud je stříbro, je i naděje.“

                Uchopil řetěz a pomalu ho smotal přes loket. Sám se divil, kde se v něm ta nebývalá činorodost bere. „No, každému, co jeho jest.“

                Zvedla k němu tázavě zrak.

                „Jsem se taky dozvěděl… že mělo to vražedné komando ve znaku černou holubici.“ Tak tohle si užiju. Přistoupil ke stolu a posunul si židli až k lemu její sukně, usedl naproti své kořisti, smotaný řetěz s rachotem pustil na stůl. Odtáhla by se, kdyby bylo kam.

                „Nic vám to neříká?“

                Tušila, co přijde.

                „S Černým králem jste přece vyjednávala vy, hm? Tři návštěvy v Severní Velle ještě v předjaří, je to tak?“ Zatraceně dobře informovaný zmetek. Vypnula se v páteři.

                „Nechci pomyslet, kam míříte.“

                „Nechcete? Hm,“ sklonil hlavu, aby na ni mohl civět z podobočí, „objednala jste si vraždu vlastního manžela, milostivá!“ Zle se usmál a rozhodil rukama. „A pak že já se neumím chovat.“

                Viditelně zbledla. „Nemáte ponětí, jakým peklem jsem si prošla v manželství,“ zašeptala tvrdě.

                „Nemáte ponětí, co je peklo,“ kontroval. „Chcete ukázku?“

                „Ne!“

                Usmál se pravým koutkem, „ach, jak jste skromná, má drahá Agnes. Stále si odpíráte… Přitom Vlkov vám toho může popřát vrchovatě!“ Vstal, aby si dolil.

                „Snad abychom se vrátili k našemu obchodu.“ Myslíš si, že si mě namažeš na chleba, parchante? To se pleteš.

                „Jo… no jo…,“ zakroužil pohárem, „co chcete, není tak snadné.. Je po válce, cesty jsou plné hladových žoldáků. Musíme počkat nejmíň… do jara.“ Chtěl říct napřesrok, když ale viděl, jak se tváří, lhůtu zkrátil.

                „Vždyť je sotva podzim,“ zasténala, „pane, já nemám tolik času!“

                „No já vás tu nedržím, že. Chesmicku!!!“

                Do komnaty přišel bezzubec a výmluvně pokrčil rameny. Barbar by se před ní rád předved, ale nebylo jaksi čím. „Co se večeří ve zbrojnici?“

                Sluha poškrábal svou hrbolatou hlavu. „Zaječí…“

                „To chci taky,“ poručil velitel. Agnes se nadechla, dal jí nenápadné znamení, aby mlčela.

                „Neporoučejte mým lidem,“ vysvětlil, když se zavřely dveře, „prozradíte se.“ Dělal pořádek na stole, ještě ten řetěz tu zbytečně straší.

                „Půl roku,“ povzdechla polohlasem.

                „To nejmíň,“ potvrdil, „ale nevěšte hlavu, Agnes, Vlkov je počertech dobře zásobený, nic nám tu nebude chybět.“ Zapřemýšlel. „Řemeslnické domky jsou všechny obsazené, kapitula by pro vás byla zlatou klecí… Neprovdané ženy přespávají v čeledníku, tam budete v bezpečí.“

                Vyvalila oči. „Náš rod je starý sedm století! Chcete mě poslat mezi služky?!!!“ Zlost ji postavila na nohy.

                „Chcete do zbrojnice mezi chlapy?“ kontroval.

                „Snad zapomínáte,“ kdo jsem, „že mi dlužíte za svůj úkryt na mém panství!“

                Mužským tělem prošlehly plameny. Mžik. Rozmáchl se a praštil stočeným řetězem o sloup, div ho nerozseknul ve dví. Mrcha jedna namyšlená. Při té hrozné ráně nadskočila, div jí nevyhrkly slzy.

                „Já ti ksakru NIC NEDLUŽÍM!!!“ Vztek mu škubal ve svalech, ale ovládl ho. Za zdí je slyšet kroky, strhnout pozornost pobočníků by byl nerozum. Zlostně se chopil konvice, až pohár přelil. Neslyšně zaklel. Pak konečně odhodil řetěz do kouta, usedl a rukávem stíral rudou louži. Bledé plátno nasákalo růžovými skvrnami.

                Přesto nemohla netrvat na základních věcech. „Pane, já potřebuji vlastní ložnici, lázeň a komornou.“ A nemáš co sedět, burane, když dáma stojí.

                „Mno,“ blýsknul očima, „taky vás můžu vystrčit za hradby a les už se postará, madam.“

                Při tom pomyšlení div nezezelenala. Tohle bylo trochu kah, skoro zalitoval, přišel k ní, oběma rukama uchopil její horkou dlaň v důvěrném gestu, mírně se sklonil a nasadil přátelský tón. „Jsem to tak nemyslel, chci říct: Já vám rád dopřeju veškeré pohodlí, o něž si řeknete, nicméně je mou povinností vás upozornit,“ měl ze sebe radost, jak dovede dvorsky řečnit, inu víno dodá inspiraci, „že můj lid je nepřátelsky naladěn vůči vévodkyni tambrinické. A není v mé moci s tím pohnout. Hledáte útočiště a Vlkov je velmi bezpečný pro, řekněme, bývalou… komornou… tambrinické… -ho… no-“

                „Senátního soudce, řekněme,“ doplnila ho smutně, nespouštějíc oči z velkých rudých skvrn na jeho rukávu.

                Spokojeně napřímil šíji a zvedl jemnou ruku až ke své bradě, neboť si myslel, že se to tak u dvora sluší. „Oba víme, že po vás jde Černá holubice,“ parchant, „nebylo by dobré, kdyby se v okolí rozkecalo, že stříbrná šlechtična je zde.“ Přisál rty k jejím prstům, přesvědčen, že je mile důvěrný.

                Strpěla to. Měl v lecčems krutou pravdu. A pořád lepší, když jí cicmá záprstní klouby, než když výhružně řinčí řetězem.

                Prudce ruku vyškubla, jelikož se dveřmi soukal zadek bezzubého veterána, jemuž byl vrchovatě naložen těžký kovový tác. Vídala při aristokratických hostinách ledacos, ale přece jen – tolik zvěřiny pro jediného člověka – a taková hromada pšeničných placek – z toho se div netočí hlava. To je večeře pro celé vojenské ležení.

                Z masa se ještě kouřilo. Když ho viděl, rozveselil se. Požehnaná tahle válka, vychytal ten nejlepší flek z celé oblasti. Žrádlo, vojáky, holky, moc nad dědičkou stříbrné monarchie, chuť do života. Cítí se silný a šťastný, sakra dobrej rok! Čertví, třeba se ještě dá na vysokou politiku, má-li stříbro, všichni nepřátelé se rozpustí v blátě pod jeho nohama.

                „Tak jak se rozhodnete, lady Agnes?“ Nepokrytě se pustil do večeře a s plnou hubou jí rychle pokynul, že se může přidat. Neměla na jídlo pomyšlení a když ho viděla, jak se nehorázně cpe, umínila si, že jí nesmí maso na oči aspoň dva dny.

                Váhala. „Zůstanu inkognito, radíte-li mi,“ co mám taky dělat, když je pevnost plná lotrů z jižní provincie, bůhví kde jsi k nim přišel.

                „To je moudré, madam,“ otíral si hřbetem ruky zamaštěné rty.

                Zatímco se sytil, upíjela pomalu vína nakradeného v její vlasti. Naslouchala jeho mlaskavému žvýkání a hleděla ke krbu. Na půl cesty vězely přízraky nahých divokých těl a svíjely se v horečnaté zběsilosti. Pozorovala je s rezignovaným odporem. To jí skutečně nezbyla žádná moc? Žádný bič na tuhle špinavou lůzu? Jejich vychytralý velitel je silný soupeř. Okolnosti stojí na jeho straně. Asi nezbyde než vyčkat a nespouštět ho z očí. Zůstala sama. Proti Barbarovi, sama proti svým bývalým lidem ve své vlastní pevnosti, proti Černému králi. Osamocená proti půlce kontinentu a spojenci jsou tuze daleko. Ach, kdyby tu tak byl některý z jejích bratrů. Kdyby tu tak byl vévoda…

                Když ji propouštěl, udav instrukce bezzubému, protože Chesmick se podle všeho zlil ve zbrojnici červeným vínem, nedalo mu nevybavit ji na cestu nějakými moudrostmi. „Nezapomeňte na své slavné poslání, stříbrná vévodkyně. Já budu držet jazyk za zuby, to vám přísahám. Ale jestli se na Vlkově prokecnete vy – tak neručím za vaši bezpečnost. Mí lidi jsou věrní jako vlci. Ale jak vlk zmerčí kořist – nezná bratra, víme?"

                V odpověď mu diskrétně vložila do dlaně onen velký stříbrný peníz. „U vás bude ve větším bezpečí.“

                Zavřel se ve své vyhřáté komnatě a bylo mu skvěle. Koukal na minci. Žere mu to, holčina? I s navijákem! A to se bál, že bude zima nudná a zbytečně dlouhá.