SKLEP

Intro: Jak se Agnes dostala do hospody, kdo jsou Josef, Michal a Grozar, to je zdlouhavá a nudná historie. Proto ji vynechám. Všechno, co potřebuješ vědět, laskavý čtenáři, je, že Josef má důležité poslání, dílem posvátné, dílem hnusné. Posvátné jak lidství jeho návštěv, co mu lezou do sklepa; hnusné jak jejich slabosti, před nimiž tam prchají. A že je Agnes trochu nezdravě zvědavá, Ti dojde samo. Jako všechno ostatní. Kdyby ale ne, přečti SKLEP 2 – prequel. Budeš-li se při něm nudit, vzpomeň, žes byl varován.

Mezi šedé baráky se připlížila zároveň s chladnou zataženou nocí. Přes matované sklo dveří skomírá slabé světlo jakoby od svíček. Přes otvírací dobu visí čistá cedulka Z PROVOZNÍCH DŮVODŮ ZAVŘENO, uvnitř sedí lidé kolem jediného stolu při oranžovém  světle, aby to zákazníky nemátlo. Sedí tam Josef, a taky Michal, a ještě ti další, nejspíš, aby je radši vzal čert, muži příkrých pohledů. „Neměla ses vracet, neřek jsem to jasně?, dneska je čtvrtek, teprve čtvrtek,“ projelo jí hlavou, „opustil mě, pane šéf, dostala jsem strach, a venku je taková zima...“ Možná by nebylo od věci zasimulovat horečku, mdlobu, smrtelnou úzkost.

Zaklepala. Ještě jednou. Asi je to chyba, lépe by bylo počkat, až smečka odejde a Josef zůstane sám, jít přímo za ním, do pátého patra, přešlapovat po zeleném koberci. Už jde otevřít, otáčí klíčem v zámku, poslední nádech, děvče. Rozsvěcuje venkovní žárovku nad její hlavou a otevírá, jen maličko, jen tak, aby proklouzla zrzavá hlava a jedno rameno v tmavém svetru.

„Co chcete? Máme zavřeno!“

„Michale, to jsem já.“

„Máme zavřeno,“ ty jeho vtípky, je s to zabouchnout jí dveře před nosem.

„Přestaň blbnout,“ vsunula nohu mezi práh a tělo dveří, „je tu Josef?“

„Blbá seš jedině ty,“ prohodil polohlasem, vise očima na útlém chodidle, „počkej, dám ti...,“ nedopověděl, zpoza jeho ramen se vysunula silná ruka, která uchopila rám dveří a rozevřela dokořán. Josef. Nevypadal vůbec dobře naladěn a obezřetně se rozhlížel kolem. Dívka o krok ustoupila. Zbytečně, ohromná tlapa po ní surově chmátla a smýkla jí dovnitř.

„Co tu děláš, co tu, kurva, děláš!?“ funí vztekem a rudne v obličeji, „co sem ti řek – jasně sem ti řek... kurva, jasně sem řek...“ může jasně říkat, co chce, Agnes sotva drží rovnováhu, vyškubnout se tomu sevření, na lokti z toho zůstanou otisky palců několik týdnů! Na dřevěné lavici při teplém světle svic sedí Grozar a potahuje z cigarety. S takovou chutí. S bizarním klidem. Tady tě máme, holka, ještě nás pobavíš.

„Na mě se čum! Kurva, na mě, když s tebou mluvím!!“ drží ji za obě ramena a cloumá jí s takovou urputností, až dívka nezadrží pláč.

„Neřvi, do prdele, neřvi, ti řikám!!“ jsou na ni jenom tři, jenže jeden postává strnule u dveří a tupě civí do země, druhý se pohodlně rozvaluje a těší ho, že poteče krev, a třetí, ten nejohromnější, ten, kterému jedinému bylo co věřit, ji táhne dozadu, k těm dveřím od sklepa...

„Zvědavá, co?! No tak se poď podívat, mrcho, já ti to ukážu, když to tak moc chceš vidět!“ neměla ses vracet, dneska je čtvrtek, teprve čtvrtek, místnost naplnil čistý dívčí vřískot. Zachytit se stolu, židle, zárubní... Grozarova pohledu... ani se nepohnuli, grázlové. Josef ji zručně protáhl skladem lahví a vystrčil ji za dveře. Za ty zadní, tajné, smrtící.

„Tak se teda dobře podívej, a neřvi furt, kdo to má poslouchat,“ zabouchnul, div že jí prsty nepřiskřípl, „a rozsviť si na to!“ dodal už polohlasem při otáčení klíče v zámku. Agnes zůstala přilepená na dveře z druhé strany a jakmile ztichla, zaslechla ještě sérii nadávek a pak ještě jedno zamykání. Strnula ve vlhké tmě a podezřelém tichu. Poznala, že sedí na studených schodech a poznala, že je konec tomu předešlému, ať už to bylo cokoli. Od chvíle, kdy za ní zabouchnul, je definitivně sama, sama proti démonům tohoto nového světa, sama proti hrůze, před kterou ji varovali, která je natolik zkázonosná, že ji zavírají do sklepa za tajné dveře. Otočila se ještě čelem do místnosti plné tmy, ve které se marně snažila rozkoukat. Pak už se neodvažovala pohnout, ani po dlouhých minutách, když stále nerozeznávala žádné obrysy v celistvé temnotě.

Zachraptění. Nebyl to lidský zvuk. Trhla sebou a zatajila dech. Snad si to pro ni už jde, vyhmátne ji, slepou, sedící na studeném pískovci. Bez pohybu, bez myšlenek zírá jen před sebe, čeká, až ucítí cizí dech přímo před obličejem. Pořád nic. Až potom – vzdech. Zase někde daleko od ní, někdo s ní tady je. Jenže kdo? Leží někde na podlaze neschopen vstát, ožralý, umírající, hluchý? Nebo stojí s rozpřaženou sekerou pár kroků od dívčí hlavy? Myslet, myslet! Koho tady Josef má? Pacienty na léčení, hříšníky na pokání, zoufalce žíznící po takovém utrpení, které by přehlušilo řev svědomí? Koho zamyká pod dva zámky? Jakou bestii, že jí předhazuje živé mladé maso? Pocítila pálení v očích, došlo jí, že příliš zírá, zavřela je, a znovu už se neodvážila otevřít. Jen tiše dýchat a neztrácet rovnováhu. Počkat, až si to pro ni samo přijde. Odevzdaně, pak už bude všechno jedno, až to přejde, až všechno přejde. Všemu na světě je vyměřený čas, má-li ten její vypršet v tuto noc, pak každá ukrácená minuta je dobrá, sklonila hlavu, dlaně přiložila na líce a bříšky prostředníčků si zacpala uši.

Probudila se na pohovce, již neznala, tváří k podlaze, kterou pokrýval zelený koberec. Černá chemlonová vlákna v něm vytvářela florální ornament, takový prošlapaný, ovšem čistý, Josef si na pořádek potrpěl. Ještě chvíli se moci dívat na ten koberec, nepotřebovat přemýšlet, nic nezjišťovat. Snad naposledy prohlédla, než usnula, prohlédla někam přes hranice svého světa, ve kterém je jí předurčeno být nepřetržitě někým vězněná. Nejprve doma, později na ulici ve vší její špíně, naposled v zatuchlém teple hospody – Josefem, jenž ji s klidem předhodí svým nenechavým pudům nebo rovnou sklepní příšeře – a teď snad tímhle zákeřným grázlem, který tu funí.

Na zeleném koberci, dobré dva metry od pérové pohovky, kam uložili děvče, bledé jako stěna, klikoval Grozar s dlaněmi blízko sebe a soustředil se na pravidelný dech. Černé tričko, dost moderní, bez rukávů, odhalovalo mladé paže až k ramenům. „Bože, je fakt nemocnej,“ po celé délce měl ruce pokryty řeznými ranami, více či méně zahojenými. Kdyby na něho neměla tak děsný vztek, snad by se rozplakala.

 Nechtěla, aby si všiml, že už se probudila, že je jí docela dobře, teplo, že nabrala barvu. Včera ji zabili, tak teď je mrtvá, nemají nárok na sebemenší odpuštění, nemají ani právo jakkoli manipulovat s jejím zaživa mrtvým tělem.

„Zdravím, krásko,“ procedil Grozar, aniž by ustal v pravidelných pohybech nebo se snad jen málo ohlédl.

Agnes se zvedla a začala si trpělivě uhlazovat beznadějně zmačkanou blůzku. „Totálně sešrotovaná, kreténi!“ pomyslela si poněkud ukvapeně, bylo by lépe si nejprve prohlédnout dodřené nohy pod roztrženými punčochami.

Muž zakončil sérii kliků pružným vzporem a plynule vstal. Natáhl si košili a podal Agnes ruku, aby se snáze mohla postavit. Odpovědí mu byl vzdorovitý škleb, na který si zvykl nereagovat. Chvíli se díval na svou neopětovanou zjizvenou dlaň, pak holku uchopil za paži a zvedl na nohy, přestože se vydatně škubala.

„Nesahej na mě, grázle!!!“ a přece jí pozice ve stoje přišla vhod.

„Cos mu nakecal, hovado, cos mu nalhal, cos mu jako o mě řek ty.... ty....?!!!“

Chytil ji za krk a maličko s ní smýkl k sobě, „Neřvi,“ když skutečně zmlkla, pustil holku a poněkud důvěřivě ji nechal za zády, aby se odebral do kuchyně pro vodu.

Všechno se jednou sečte, v jeden okamžik, kdy jde konečně o poslední důstojnost, hrábla po něm s takovou silou, že sotva udržel rovnováhu, lomcovala jím, zatímco byl její záměr spíš do něho pořádně žduchnout. Kupodivu nevřískala, jen cosi syčela, jako když chce matka doma zoufale učinit pořádek, ovšem tak, aby sousedi neměli podezření, že se vedle něco děje.

„Cos mu řek?! Cos mu o mně nažvanil?!! Cos mu...,“ to už se rozkřičela, „...pročs mě tam nechal!!!“ A agresi pohltily slzy.

Vzal ji za lokty jak malou holčičku, zírala mu mokrýma očima na nečitelný metalový nápis na hrudi a chrčivě dýchala.

„Řek sem mu, žes mě sváděla.“

Vyvalila oči, „proboha proč?“

Znatelně pokrčil levým ramenem, „To víš...“

„No to teda nevím!“ vyškubla se, aby se mu co největší silou pomstila. „Seš kretén, sež hajzl, ty grázle, zasranej grázle...!!“ udeřila ho měkce pěstí, jakoby se nemohla rozhodnout, jestli ho raději nezkopat.

Oběma rukama ji od sebe odstavil, „Máš chuť mě zbít?“

Neřekla nic.

„Tak máš?!“ kdo by neměl, dívala se na něho, vztek jí trhal obličejovými svaly.

Beze slova poodstoupil, rozepnul pásek, vytáhl ho z poutek a s klepnutím položil na stůl po její pravé ruce. Pak přetáhl přes hlavu tričko i s košilí, odhalil hrudník zdobený stříbrným přívěskem, četnými stopami nože či žiletky a návdavkem popáleninami snad od jakéhos rozžhaveného kovu. Bylo to jen pár mžiků, kdy nedovedla odtrhnout oči. Zvolna se postavil čelem ke stěně, opřel se o ni oběma dlaněmi a nastavil dívce obnažená záda, zbrázděná dlouhými ztvrdlými pruhy, hluboké rány, které se prosekaly kůží, takové, co se nezahojí, než se oženíš. Tak setrval a se skloněnou hlavou čekal na její tah.

„Seš nemocnej!“ sykla a už se nevydržela déle dívat, dělá si to sám, všechno si to udělal sám, ani boky, břicho ani krk či dlaně neušetřil, „Je mi z tebe zle!“ Rozeštkala se směrem k oknu, jímž vyhlédla do rozmazaného šedého dne.

Přistoupil k ní zezadu a objal ji tak něžně a teple, že v tom nemohla netušit zlé zakončení. Cítila jeho hlavu na svém rameni a ruce, jimiž jí objímá paže. Vzlykala pořád, však tiše v posvátné hrůze. Pomalu vložil do její pravé ruky černý kožený pásek. Pasivně ho přijala a brada se jí chvěje.

„Ne, ne, to ne.“

„Uleví se ti. Slibuju,“ šeptal důvěrně.

A jeho teplo a vůně mladé pokožky byly něčím tak příjemným a novým, co snad nikdy nepoznala. „To přece nemůžu.“

„To víš, že můžeš,“ naléhal měkce.

„Nn ne, já nechci,“ bránila se chabě.

„Musím tě prosit?“

Vrátil se opět ke stěně a čekal. Pocítila nad sebou neviditelný, však hrozivý stín a pláč ji přešel. Jen horké oči bloudí po uzlíčkovém koberci. Udělala krok a švihla tím směrem, aniž by si byla jista, kam rána dopadla. Pak znovu a ještě jednou. Odpovědí nebylo než napjaté ticho. Teprve teď našla odvahu zvednout zrak od podlahy. Viděla štíhlé mužské tělo v černých kalhotách se zády zbarvenými jak žíhané piškotové těsto. Nad čím váháš, Agnes? Zvrátil k ní hlavu a jeho oči vypadaly podnapile a cize. Oči prokletého. A jakýsi naléhavý vnitřní hlas pravil: „Proboha, neponižuj ho ještě víc.“

Pak už nebyla ona a nebyl on. Démon si vzal jejich duše a hrál si s nimi pro vlastní potěšení. Otočila opasek těžkou ostrou přezkou dolů a uchopila ho pevně a jistě, volný konec si omotala přes dlaň a zápěstí. Pak udeřila poctivou silou a přezka ťala do kůže. A v další ráně ještě víc. A ještě. Víc. Nepoznávala se. Bila ho skutečně, či jen přihlížela kruté tortuře? Zírala na to dílo, jež vykvétalo Grozarovi na zádech. Zlé, rudé, ba snad černé. Tak hlasitě hekl? Ne, to ona. To z něj zbývá jen kaluž krve? Ne, to ona má přes oči rudou clonu a bije dál a víc a rychleji. A démon jí hlásí do ucha: tak teď! Teď! Teď! Krev za krev! A dívka poslouchá a už se neptá, nediví, neotálí. A přepíná předloktí a umdlévá jí paže a trvá to snad celou věčnost. Ale zde není čas a nejsou ohledy, příčiny ani následky. Jen vůle. Slepá a nesmlouvavá. A temná bolest, jíž se špiní čisté srdce. Zaslechla výkřik. A další. Pak zase. Když jí konečně došlo, že je to její hlas, vzpamatovala se a přestala ho bít. Celá se třese a připadá si drobná a poničená. Odstoupila, a svezla se na židli, ruce spustila do klína.

Přišel k ní a odmotal svůj řemen z její ruky. Vpletl si ho zpátky do kalhot a odešel do koupelny, aby se umyl. To už byla plně při smyslech, ale dělala, že je mimo. Čistě ze strachu z výčitek. Trnula, až uslyší: „Zbláznila ses? Chceš mě zabít?!“ Nic takového však nepřišlo.

Vrátil se za pár minut, dlouhých jak celé roky. Našel ji v téže zatuhlé poloze. Nehrej komedii, Agnes. Tleskl jí před obličejem mokrými dlaněmi.

„Jak to šlo?“ prohodila tiše v odpověď.

„No skvěle,“ chtěl ji povzbudit.

Pomalu k němu vzhlédla. „Jseš zrůda,“ jednoduché, tvrdé konstatování.

„To jsem,“ přisunul si druhou židli a opatrně usedl. „My všichni jsme takoví. Všichni Josefovi klienti. Byli jsme zrůdy předtím a zůstáváme jimi nadále, dokud nezdechnem,“ dodal filosoficky. Uchopil její vychladlou ruku a přiložil si ji na levý prsní sval. „Ten démon je tam pořád.“ Zvolna ohýbal dívčí prsty. „Nedá se vyrvat. Ani uspat.“ Stiskl a vtlačil pěstěné nehty do jedné čerstvější řezné rány, jen lehce potažené kožní blankou, jež se snadno potrhala. „Žije a chce žrát.“ Konečky prstů se ocitly v teplém mase.

Trnula a chvěla se a hleděla stranou. Naslouchala, jak muž vydýchává bolest, ohromená, zasvěcená do vědění, o nějž rozhodně nestála. A tlukot mladého prokletého srdce byl tak opojně splašený a hmatatelný – Nadosah.

Když ji propustil ze svého intimního rituálu, olízl ještě hroty jemných (naposledy včera ve vlaku mytých, napadlo ji) prstů, na nichž ulpěla krev. Čistě místo poděkování. No ano, Agnes, tohle jsem já. Teď můžeš jít zvracet.

„Tak proč mu lezete do sklepa…“ navázala apaticky na předešlou řeč.

Usmál se zamyšleně. „Protože Josef mu dokáže otočit směrovku.“

Zvedla k němu tázavě oči. To jako že tohle, co děláš sobě, jsi předtím… Konečně pochopila. Byl za to rád. Snad už se nebude dokola pitomě vyptávat. A pokud, chce jí dát odpovědi sám, než aby  šla za proplešlým, tučným léčitelem. Vstal a luštil kudy do trička, nastavil jí záda – snad schválně?

„Pořád krvácíš.“

„No jo, sakra…“ jal se rabovat svůj jetý bágl, jak na potvoru tu plechovou skřínku ne a ne najít. Přišourala se za ním k pohovce, na niž vyhazoval hadry, knihy, zavírací nože, zápisník a podobné krámy. Jak se přehraboval, vytáhla z hromádky prapodivný svazek tenkých provazů posázených uzly v pravidelných rozestupech. Na co je tohle?? Nestarej se, vyškubnul dívce provaz z rukou. Už tahal lékárničku a zručně přebíral její obsah jak feťák své nádobí.

To si jako myslí, že mu budu asistovat? Nesnáším krev. A nechci mu koukat na ty zrůdnosti. Podává jí gázu zmáčenou dezinfekcí. Kčertu, Agnes, nevidím si tam!

Zachytil se skříně, ať neztratí rovnováhu. No to je bezva, myslí si děvče, jiní chlapi somrujou, aby jim holka umyla záda a masírovala trapézy, a já tady ošetřuju sekance a krvavá jelita. Zaujalo ji, jak se tělo prohne pod dotykem preparátu, štípe? A kluk usilovně mlčí a ani nehlesne. Stát se to mně, ječím na celé sídliště. A ona utírá krev, jako by čistila komplikovanou uměleckou dřevořezbu. Panejo, kdyby sem teď vrazil Josef, dořve je oba, načež provinilce skope ze schodů. A tady to máš proseklé! Volnou rukou jí podal náplast.

Když už bylo konečně po všem a případný příchozí by nenašel nic, z čeho možno hádat na předešlé dějství, cítila se konečně klidná. A snad trochu dospělejší a podivně dojatá. Ohromení se vytratilo. I strach a znepokojivá netrpělivost. Grozar dovazoval černou pásku za zápěstím a pomáhal si zubama. Holka uvažovala, jakou výsadou je pro ni, že „to spolu měli“ a jestli je to něco jako po sexu. Častoval ji úsměvy, jež říkaly, je mi dobře a dík za tu úlevu.

„Políbíš mě?“ nadnesla sladce.

Zatvářil se tajuplně a zavrtěl hlavou. Dovolí si ji odmítnout po tom všem? „Nepolezu Josefovi do zelí,“ vysvětlil.

No to může říct jenom chlap! „Já nejsem Josefovo zelí!“

„Jasněže seš,“ namítl bez emocí, „žiješ u něho, živí tě, šuká tě.“ Když viděl, jak jí tuhnou tváře, dodal povzbudivě: „No ale má tě rád.“ Bezesporu výhoda.

Ach, Josef. Dnes večer ho nelze neočekávat, prase jedno smradlavé.  „Je na mě nasraný.“

„To je,“ na chodbě za dveřmi slyšet kroky a jakési mocné funění, „však ho vztek zas přejde.“ V zámku zachřestí klíč a dovnitř se sune pletenec těl. To tři chlapi vláčí anonymní bezvládné tělo. „Vy ženský na to máte zbraně,“ dodal ještě polohlasem a šel přiložit ruku k dílu.

Michal osamoceně strážil lokál a užíval si vláčnou nudu. Ráno si trošku dal, však se to nepozná. Když přišla Agnes, pitomě se usmíval.

„Byls tam dole?!“ zaútočila hned ze startu vynervovaná scénou s polomrtvým zevlákem, jíž před chvílí musela přihlížet.

Rozšířil úsměv do ještě děsnějších rozměrů a porkčil rameny. „Uklízet.“ Pak už ze sebe nedostal slovo, seděl na baru a tloukl do něj podrážkami z vylehčené gumy.

Děvče prošmejdilo všechny dostupné místnosti. Ach, kasa je prázdná a ona sama už nemá nic, i to sako zapomněla nahoře u Josefa. Jaké to divné, bizarní a trapné vězení. Výsměšná dřevěná past. A vlezla do ní sama. Snad už je všechno jedno. Sundala i to poslední, co ještě zbývalo na těle, a šla pod sprchu. Co bylo, je pryč – a co bude, darmo pomyslet.

Když přecházela lokál zabalená toliko do osušky, Michal pořád seděl na baru pohlcen svým vyšinutým transem a komíhal nohama. Je to tu samej magor. Rozestlala si kanape, ručník složila na polštář a položila na něj své mokré vlasy a hlavu podivně přetíženou a malátnou. Zachumlala unavené tělo do přikrývek a s vědomím, že žádnou ze svých chvil už nemá pod kontrolou, usnula hladová bezesným spánkem rezignovaného očekávání.

Probudil ji Josefův příchod. Byla už tma. Rozsvítil nad dřezem starou zářivku, jež zprvu těžkopádně zablikala, než se bílé světlo ustálilo, vykoupeno vtíravým bzukotem. Na uvítanou jí hodil na lůžko obě její zavazadla, s nimiž se včera v hotelu tak překotně rozloučila. Nepoděkovala a jeho zlý obličej to ani nečekal. Promnula si oči a posadila se, cudnost si nenárokovala. Jen ledabyle přikrytá károvanou dekou. Beze slova pohlédla vstříc tomu žoku sádla s kulatou hlavou, v níž vězely zlostné oči. Přišel se vybít. Žrát ji a rozhryzat a vypít zbytek mladé krve. Zaparkoval svá blahobytná kila na umakartovou židli a začal studeně poroučet.

Kéž by jí už bylo všechno jedno. Chlapský chtíč se stával bezuzdnější a perverze zřetelnější a snaha ukojit zlost – eh, Grozare, co teď asi děláš, pomyslela si pro sebe. Hospodský z večerníčku chrlil nadávky, chtěl nahé maso vyslýchat. Co spolu měli, kdy to měli, jak a kolikrát a delaily (!) a co vám mám říkat? Pravdu, čistou, krutou pravdu, ty špinavá děvko, a jí se nechce nic předstírat a už vůbec ne podstupovat cokoli tělesného, kůže na kůži, rána na ráně, a snaha vyhnout se fyzickému útoku, kličkovat před rizikem bolesti a stále si nalhávat a kdo by sakra pomyslel, že ten růžový přerostlý vepřík bude žárlit? Co to tu na mě sakra hraješ, však já čubku naučím… Jakmile padla první facka, bála se upřímně té propocené těžké váhy. Kčertu, Grozare! Cos myslel těmi ženskými zbraněmi?! Tohle budou jatka a já už tu špínu v sobě nechci!!! Jak rozevřela oči dokořán, viděla ho v obludných stínech na stropě, jeho fanatickou touhu tak čistou a říznou a dokonale uzavřenou, že jenom kůže prozradí – a vpíjela do jeho utrpení to své, tak společně zavírali oči a společně zkousli to ponížení a společně se odevzdali démonům a dali pít ze svých žil, oškubaní, odraní a okradení, osekaní až na nahé upřímné lidství.

Viděla ho klečet na chemlonovém koberci v pátém patře v černé tmě. Vyčerpaného katarzí bolesti a kosmického smíru. A byla s ním, ne tam dole v bílém pekle vzteklé chlípnosti, tam se toliko zmítá zbité tělo, lhostejné a tlející pod náporem mrzkých násilností.

Pak noc a její laskavé mlčení všechno pohltí a spláchne v toku času.

Závěr: Jak dopadne tento příběh? Ne, nevezmou se. A neodejdou spolu, Grozar by si kámen na krk nepřivázal, i kdyby měl ty nejladnější křivky. No ale jistý romantický nádech jim nemohu upřít. Minimálně ten, že Grozar už nikdy nikomu dalšímu své tajemství neprozradí. Rozloučí se s Josefem a už ho znovu nevyhledá. Ne že by letité mužské přátelství překazila jedna malá holka… Ostříleného léčitele doženou vlastní vášně, rozdmychané mladým ženským tělem. Má-li aspoň trochu soudnosti (a to by měl mít!), pošle všechny své blízké pryč, definitivně zavře sklep a stane se z něj docela fádní hospodský. A Agnes? Setkáme se s ní v nějakém dalším příběhu.