V LESE

Pozn. zadání - líčení lesa, zakomponovat motiv lesní tišiny

            Ptáš se mě, příteli, jaký je les, a já musím přiznat, že je to smutný chrám. Se sloupy hanebně vrásčitými a klenbami neuměle uspořádanými. Myslíš snad, že v něm nalezneš líheň Múz? Ach, kolik duší se ještě zklame!

O bujné zeleni a šťavnatém listoví se mluvívá. Já tvrdím, že to jsou jen fantazie zpovykaných básníků, již les vyhledávají toliko ve svých napilých hlavách. O idylických tišinách a romantických vichřicích se hovoří.  O lahodném zpěvu ptáků vysoko ve větvích a něžném pohupování zlatavých lístků. O Duchem naplněném prochvívání. O blahodárném klidu a zdravé síle. Phe! Nevěř, příteli, takovým pověrečným tlachům.

Les, to jest zdivočelý bazar živé i mrtvé samorostlé veteše. To jest zrádná blátivá půda. Mazlavá, kluzká a nerovná, posetá tlejícím listím a kalužemi zkažené vody. Množství děsného hmyzu a vrstvy výsměšně zhnědlého jehličí, v němž uvízneš při každém pátém došlápnutí. Chomáčovitá tráva zdánlivě hebká a měkká, svým zjevem takřka zve k lenošení. Pak přijdeš blíž, a brodíš se po kolena vysokými trsy tuhých zelenavých drátů s pichlavými špicemi. Spadané větve a kmeny zahrazují cestu, bez řádu se tu povalují šišky a klestí. Zakopneš o pařez – a tučný trs jedovatých hub se ti vysměje.

Ze země trčí nálety i tvrdé klacky, a co trní se plazí porostem! Jak hadi se plíží šlahouny ostružníku a drzé výhonky akátů jim sekundují. Bodláčí vystavuje zbraně jak vojáci na přehlídce a mrška svízel číhá v zeleni, nemůže dočkat, až se ti nalepí na nohavice.

Myslíš, že se protáhneš shlukem nízkých smrčků? Poškrábou tě jehličím a zbičují větévkami pružnějšími než těla bujných tanečnic. Do lopuší že si zalazeš? Dužnaté deštníky skryjí terén tak dokonale, že bažina nemůže být zákeřnější. Věříš, kdybys upadl, zase se zvedneš? Nic bych za to nedal, že se vlhká prokypřená půda stala nejednomu hrobem. Jak hbitě se tam činí larvy, jak řádí nohatí brouci! Malin bys rád nasbíral? Nakláněj se přes prohlubně, vykrucuj si páteř skrze křoví, natahuj údy za záclonu z hutného listí… Komáři už šijí do těla a – uf! Co to šustlo támhle v houští?!

Ach, les je zlé místo, příteli. Nepřátelský bývá za deště, v krutém žertu tě zmáčí studenými proudy a samé překážky staví spěchajícímu v cestu. Dekadencí oplývá za soumraku, kdy natahuje stíny jak ladič struny nástroje a v černém hábitu si namlouvá hvězdnou noc. Teatrální jsou paseky zalité stříbrným světlem měsíce a zvlhlá svítání nestydatě vystavují mlhám svou naturalistickou duši. Ranní les mrazí lepkavou rosou, jež zalézá až do kostí, nevěř slibům drobných zrnek slunečního světla ani mihotání pestrých motýlů.

Jedině snad o letním poledni vzal bych les na milost. V horku nahuštěném tak, že i ztrouchnivělé klestí vypocuje sůl. Posvátné je v čemsi lesní ticho o polednách. Ani záchvěv a vzduch stojí, jen tu a tam se zatetelí drobné zrcadélko a hmyz zurčí v jednolitém táhlém tónu. Teplou hnědí odpovídá interiér vlezlým paprskům, dříví vrže jak trámy v opuštěné chaloupce a stromy v tento jediný čas stojí rovně a bezelstně a takřka slibují – odpuštění.