INTERNÁT

„...kde vzteklý pes na nepřítele pad...“

            Víš, Kathará, odešel jsem na školu do vzdáleného města, abych Ti sešel z očí. Abys mě nemusela potkávat, až se uzdravíš. Abys mě mohla svobodně proklínat, zatratit, nenávidět, a to alespoň tak, jako se nenávidím já, za to, co jsem Ti proved. Přesunul jsem se přes půl republiky, daleko od Tebe, a nechal tak mámu doma samotnou. Zprvu jsem naivně doufal, Kathará, že na ten pitomý incident zapomeneš a že mi odpustíš. O to větší bylo moje překvapení, že mě Tvoje prokletí přece jen dostihlo.

            Na intr jsem se přistěhoval koncem října, byla neděle. Poslední teplý den v tomto posraném roce, šel jsem se projít, přitáhla mě alej žloutnoucích topolů. Myslel jsem na to, že bydlím se dvěma prvákama z chemky a na Tebe. Tvoje oči, Čistá, mě pronásledují pořád, kamkoli se hnu.

            Pozoroval jsem špičky svých bot, jak si razí cestu vrstvou spadaného listí, a pak jsem pocítil, že nejsem sám. Čtyři týpci tak mého věku si to rázovali mým směrem. Co by mi mohli chtít? Usmál jsem se nad svou sebestředností a zpomalil krok, ať projdou kolem a pokračujou dál za svým šíleně důležitým cílem. Už jsem slyšel jejich dech a ruka, která mě náhle uchopila za rameno a smýkla mnou dozadu, mě ujistila, že přece jen jdou po mně.

            Nestačil jsem se otočit, kdosi mě podkopl, mžik, a už jsem se válel v listí.

            Proč?

            Narazil jsem na místní zvykové právo, Kathará. Byl jsem tu nový a ještě jsem se nepředstavil.

            Blonďák v kšiltovce mi podával ruku. Tušil jsem podraz a zvedl jsem se sám.

            „Nejseš moc vychovanej, vole,“ byl o hlavu menší, „sleduj!“ Přistrčil mi těsně před oči dva natažené prsty a pomalu jimi kroužil. Čekali, až se oženu, připraveni dát mi pěstí. Znám tyhle pitomé hry, nehnul jsem brvou, mlčky jsem shlížel pod ten jeho kšilt, dokud mě kdosi nechytil zezadu za svázané vlasy a neškubl mi hlavou, až jsem zavrávoral. Tolik se těšili, až se začnu bránit. Jenže Ty víš, Kathará, že to neudělám. Už kvůli Tobě. Kvůli mámě, kvůli bráchovi.

            „Co jsi říkal?!!“ blonďatý buzerant mi zašlápl levou nohu. Ani jednu nadávku, Čistá, ani jedno slovo. Inkasoval jsem ještě slabší ránu pod žebra, ale stačilo to, abych šel do kolen.

            „Zeptej se těch svejch leprounů z desítky na mý jméno! A dobře si ho zapamatuj – nevidíme se naposled!“

            Odcházeli a jejich kroky vířily listí. Sbíral jsem se pomalu a Tvoje oči, Kathará, Tvoje oči mě sledovaly.

            „Zigi je nebezpečnej,“ vysvětloval mi můj brýlatý spolubydlící, nesmíš ho provokovat.“

            „Jseš novej, udělej, co chce, a budeš mít pokoj,“ dodal ten druhý, kudrnatý, aniž by zvedl oči od mobilu, do kterého intenzivně ťukal.

            Nasadil jsem si sluchátka, pustil do nich Cradly a hladil si namodralé chodidlo. Nový život, Čistá. Pro nás oba. Žij ten svůj líp, než to dokážu já.

„...je kolem mrtvol jako plev...“ 

            Zprvu jsem myslel, že to bude jen taková blbost, jak u nás na základce, ale ukázalo se, jak těžce jsem je podcenil. Ještě tu stejnou noc mě probudil úder do obličeje. Instiktivně jsem máchl pravačkou, zachytil ono zdvořilé zápěstí a po svém starém způsobu vydatně zmáčkl.  Příliš rychlá reakce, sotva jsem se vzpamatoval, pustil jsem ho. Dovolil jsem si ale zřejmě trochu moc, vrhli se na mě tři a nafasoval jsem ukázkovou „deku“.

            Další noc přišli zas, tentokrát všichni čtyři. Chtěli prachy a cigára, chemáci začali lovit v batožině, já jsem zíral. Slyšel jsem o tom mockrát, ale v životě by mě nenapadlo, že to zažiju sám. Já, největší rváč z celého sídliště, kterému od první třídy nepřestali vyhrožovat diagnostickým ústavem, já, bratr skinského vůdce, já, grázl, který nikdy neměl co makat na něco tak křehkého, jako jsi Ty, Čistá.

            Přísahal jsem mámě, že neskončím jako brácha. A přísahal jsem sobě, že už se nedopustím násilí, protože jiná cesta není. To, co jsem udělal Tobě, si nikdy neodpustím.

            Zařek jsem se, že to zkousnu a podrobím se těm kreténům a prostě počkám, až je to přestane bavit. Rozhod jsem se, Kathará, a Ty víš, co to pro mě obvykle znamená. I kdybych se měl posrat!!

            Jeden z těch buzerantů se mnou chodí do třídy, což moc nechápu, neboť ti tři další se na vedlejší škole učí na obkladače. Takticky dělá, že si mě nevšímá. Sám si nic nedovolí, protože, Kathará, já nemám  strach. Toho jsem si všiml docela rychle, že strach ostatních je to jediné, co jim dává tu sílu a moc. Sklonit hlavu a ztratit se v množství jiných skoněných hlav. Nejnadějnější způsob, jak přežít koncentrák. Jenže já na to nemám, abych simuloval, že se jich bojím, zkurvených malých hajzlíků, které bych ještě před rokem s čistým svědomím zbouchal na jednu hromadu, jenže to byl brácha ještě venku. Tohle je nejhorší rok, co jsem zažil, Čistá, nejdřív on, pak Ty, teď oni.

            Až na ten údernější úvod se to první týdny docela dalo. Jejich blonďaté kápo se hodil marod, čtrnáct dní jsem o nich skoro nevěděl. Pak se přehouplo čtvrtletí a ... Vybrali si mě. K ohromnému zděšení mých spolubydlících, kteří jsou z toho komanda dokonale hotoví. Náš pokoj se stal žrádlem číslo jedna na jídelníčku agresora, kterému chutná ponižovat dva mladší kluky – a co je hlavní – má pořád hlad. Já jsem dezert, Kathará, protože mě si musí obzvláště užít, je mi devatenáct, jsem o půl hlavy vyšší než pseudočíro toho největšího z nich a je na mě hodně poznat, jak mě serou.

            Tvoje prokletí, Kathará, je kruté, schytají to nevinní a já nemám moc, abych s tím něco dělal. Ale možná jsem teď k Tobě trestuhodně nespravedlivý, možná jsi mi odpustila a já Tě špiním vinou, kterou nemáš. Jsem děsnej sobec, Kathará, Aei Kathará.

„...žer těla jejich, máš-li hlad...“

            Před koncem listopadu jsem pochopil, že to nás jen tak olizovali, protože pak přišlo reálné hryznutí. Moje MP3 padlo za vlast hned z kraje, což mě nepotěšilo, zvykl jsem si poslouchat Cradly a představovat si, jak přicházíš ráno ke škole, opatrně a tiše, jak to děláváš, děsíš se, kdy mě potkáš. A pak Ti řeknou, že už tam nechodím, že ten hajzl, který Tě tak ničil, je fuč. A po Tvém těle se rozlije úleva a vzpomeneš si na mě... co asi dělám, a já bych za sebe řek, že se smažím v pekle.     

            Před týdnem jsem byl vytahovat stehy. Nabod jsem se totiž ramenem na střepy z rozmláceného okna, které jsem před tím sám rozbil, protože se mi nelíbilo, že se moc leskne. K tomu jsem sjel po hlavě ze schodů, podle toho, jak to pořád bolí, bych hádal, že jsem si nalomil žebra, ale o tom mlčím. Nešikovně jsem si narazil holeň o čísi botu, pořídil jsem si pár modřin, praštil se dřevěnou tyčí do klíční kosti. Občas krvácím z nosu, jsem pořád bez peněz a furt si kupuju cigarety a Pražskou vodku. Ve středu jsem si patrně z nudy vytrhal dvě hrsti vlasů, ve čtvrtek jsem se škrtil kabelem, do batohu jsem si obrátil jahodový jogurt. O víkendu jsem byl doma, musel jsem vysvětlovat to okno a hlídat se, aby si máma nevšimla strangulační rýhy, ale tuším, že jí to stejně došlo.

            Včera večer dorazil náš jinak brýlatý kolega na intr bez bundy a bez brýlí. Počkali si na něho přímo na nádraží. Brečel, ale neměl odvahu jít za vychovatelkou, to tady vlastně nemá nikdo. Stejně by s tím baba dokázala leda kulové, navíc ji občas podezírám, že tomu čtyřlístku nosí cíga za to, že jí udržují na patře pořádek.

            Seděl jsem na posteli a jeho slzy mě uváděly do rozpaků, kudrnatý chemik se mě vyptával, jak dlouho trvá, než se vyřídí přestup na jinou školu, a místo do mobilu, který se mu záhadně ztratil před třemi dny, ťukal do stolu. Všichni tři jsme cítili rostoucí napětí, tušili, že se něco chystá, že už jdou.

            „Udělej něco...“ zachytil jsem slova pronesená  mezi vzlyky zajíkavým hlasem.

            Strnule jsem civěl do zdi. Chtěl říct „něco, co nás zachrání“? To jako co? Síly, kterou jsem oplýval ještě rok zpátky, jsem se vzdal. A možná to všechno zašlo už příliš daleko a nedal bych je, ani kdybych ji ještě měl.

            „Slyšíš?! Ty můžeš...,“ utichl a očekával mou reakci, které se nedočkal. Přikryl se peřinou a zvolna se ho začala zmocňovat panika, protože dveře, které jsme měli zakázáno zavírat, se rozevřely dokořán.

            Tentokrát si přišli přímo pro mě.

            „Skinský zákon, ty vlasatej zmrde!!!“ vyjel na mě ksicht, kterého jsem už dlouho podezříval, že má tu kšiltovku k hlavě přilepenou.

            Skinský zákon? Škubnul jsem sebou. Srazili mě na zem a vzhledem k tomu, že mě začal kopat do břicha, pochopil jsem, že neví, co ta slova znamenají. Ale zbít mě není nikdy jejich hlavním cílem. Snaží se především dokonale mě nasrat a až se to povede, pak teprve jim moje bolest opravdu chutná. Tentokrát si přinesli nůžky, zajeli mi do vlasů a začali tvořit. Bavili se fantasticky, před odchodem mi ještě rýpli hlavou o hranu postele, pak vypadli.

            Stál jsem před zrcadlem, koukal na sebe, vypadal jsem jak úplný debil. A v tu chvíli, Kathará, jsem si řekl, že je toho zrovna dost. Vzal jsem nůžky, strojek, žiletky, byla chladná noc, ale moje hlava hořela. Pomalu, obřadně, s dávkou pečlivosti jsem ji vyholil a představoval si, že brácha stojí za mnou a kouká na mě do zrcadla, dvě holé lebky, zatímco máma sedí a brečí. To byla moje včerejší noc, Kathará, zatímco Ty jsi spala.

„...a chlemtej krev!...“

 

            Dneska jsem se sebral už v šest a místo do školy zamířil rovnou na vlak. Chtěl jsem jít nejdřív za mámou, ale pak jsem si to rozmyslel. Těžko bych jí k tomu cokoli říkal. Víš, Kathará, brácha je starší o devět let... ne, to nemá smysl, neumím Ti to vysvětlit.

            Seděl jsem u umakartového stolu a čekal, až ho přivedou, v hlavě se mi mlelo všechno a nic. Nevěděl jsem, proč za ním jdu, ani co mu budu vykládat, co po něm vlastně chci. Aby mě chránil? Na to už jsem trochu vyrost. Snad jsem ho chtěl opravdu jen vidět. Je to krev, Čistá, ta, co nás oba od mala dostává do průserů.

            Zvolna si sedl, s vážnou tváří, plný klidu, opřel se o umělohmotné opěradlo židle, z jeho očí na mě koukal náš otec. Přesně takový, jak ho pamatuju.

            „Kde máš vlasy?“ možná ho i napadlo, jestli tu snad nesedím, aby mě vzal do svého gangu.

            „Přišel jsem o ně,“ opřel jsem se o lokty a koukal do stolu.

            „Máma už to ví?“

            Zakroutil jsem hlavou.

            Zadíval se na moje odřené čelo, pak se rozhlédl kolem sebe.

            „Když si všichni necháte srát na hlavu, tak kdo je zastaví?“

            Při těch slovech se ve mně něco otevřelo, Kathará, zvedl jsem k němu zrak a už jsem to nebyl já.

            Naklonil se ke mně a zpříma jsme na sebe hleděli, hltal jsem jeho pověstný výraz a žíly se mi roztáhly, je to tady, Kathará, jdu do akce. Zatajil jsem dech, to, co teď řekne, předurčí můj osud na nějakou dobu.

            „V mý komodě ve druhým šuplíku je teleskop.“

            Víc jsem slyšet nepotřeboval.

            Letěl jsem domů, ať jsem rychle venku, dokud je máma v práci, a Jeho oči, Kathará, Jeho oči mě sledovaly.

            Teď sedím ve vlaku, za okny padá tma, levou rukou si pohladím nahé temeno, pravou mám v kapse, svírám v ní bráchovu nejmírumilovnější zbraň. Je se mnou, koluje mi tělem, napětí a nervozita, adrenalin. Nemůžu se dočkat a vím, že co dělám, je správné.

            Je mi to líto, Aei Kathará, ale vzal Tě čas. A rovněž slib, který jsem Ti v duchu dal, nemůžu splnit. Události, o kterých nemáš nejmenší ponětí, Tě odsunuly na druhou kolej, ve spáncích mi buší krev. Máma mi to odpustí, jako vždycky všechno, konečně, to ona nám vybrala otce, mohla si to spočítat. Co uděláš Ty, je Tvoje věc.

            „A vy, zmrdi,“ tisknu pravou pěst a cítím tu sílu, „skinský zákon!“ sevřu pevnou gumu, až mi zapraskají klouby, „vyložím vám ho pečlivě.“

            A nebojím se, že byste ho nepochopili – máme na to celou noc.