 |
...
Řekla by mu, že Spáleniště je obrovské, jak sám tuší, zamořená krajina, kde raší toxický lišejník a prohánějí se divoké zrůdy, zbytky zubožených savců zaživa uhnilých. Ale není nekonečné, přejdeš ho za pár dní, jen musíš mít zásoby, odvahu a dost sil. Dávat pozor, kam šlapeš a vůbec se mít na pozoru. Nedopustit, aby se tvé naděje vpily do jedovaté půdy, aby ti kůži poleptal kyselý déšť a tvé svaly se rozpustily ve shnilých kalužích. Aby ti obličej rozežraly jehličky smrdutého popela, jenž přichází ve větrných poryvech, agresivní a lstivý. Několikadenní pouť, sebere ti slova. V obsažném mlčení pozorovali skomírající oheň a zaposlouchali se do dávno odeznělých zvuků nádraží.
... ...
„Co jsou zač?“ blonďákovi se třese hlas.
„Hádej,“
Saidé uchopí volnou rukou starou obrubu, jak by se chtěl přesvědčit, že věž
dosud stojí, nedrolí se, nepraská a nesype, že ho jen jímá dočasná závrať,
„která banda se s klídkem usadí uprostřed bažiny, kde se ti v kaluži
rozpustí celej pes i s chlupama?“
...
...
„Je zfetovanej.“
Saidé si přetáhl šátek přes obličej
a vyměnil své kožené rukavice za žluté, gumové. Přiklekl k nečekanému
hostu, uchopil jeho hlavu do obou rukou a natočil směrem k nebi. Reakce
přítomných prozradily úlek. Muži sykli, z ženského hrdla vyšel krátký
výkřik. Pískovcové sochy světců na římse kostela jako by se zachvěly odporem.
Saidé se nepohnul, jen na moment zavřel oči. Muž měl ústa rozežraná až
k bradě. Odhalená čelist bez rtů a všech předních zubů dala tušit zbytky
jazyka ve svých útrobách.
...
„Nažral se toho slizkého lišejníku, idiot!"
„Kudy přišel?!“ Saidé zvýšil hlas.
„Kudy přišel?!“ Saidé zvýšil hlas.
Muži mlčeli a jaksi automaticky se všichni podívali na Agnes. Před jejich zraky pomalu couvla. Všimli si, ach moc dobře si všimli, jak se na cizince prvně dívala.
„Neznám ho,“ pronesla tiše v posvátné hrůze z živoucí mrtvoly.
...
Žádné komentáře:
Okomentovat