KSICHTY Z MIRRORU II

Další série chlapců a chlápků. Je to taková děsuplně smradlavá hospa, ale skoro vždycky tam je na co koukat. A když není, kreslím z hlavy. Technika: pastel, guma, fix.

Ani nevím, jestli ho znám. Dozajista bych ho ovšem podle té kresby poznala.

Taková nekonečně milá hlava, řekla bych.

Stíny bez kontury. Hleďme, z metloše je vampíří přízrak. Líbí se mi.

Tenhle si je celkem podobný, potkávám ho občas v centru. Skutečně má v sobě tolik přislizlé uhlazenosti, nejedná se o nadsázku. A mluvím o vzhledu, osobně ho neznám, nemám k tomu ani důvod.

Nějaký rádobyintelektuál, má v sobě cosi z vlezlé urputnosti. Ale pro studenta akceptovatelná image.

 A na závěr. Nevím vůbec proč, ale říkám mu "Modrý trpaslík".

INHUME

           „Tak neblbni, vstávej už,“ klečíš tu na zemi, čelo opřené o podlahu, jak by ses právě snažil odnaučit dýchat. A jak tě znám, jseš fakt schopen se přidusit.

            „No tak, Koťátko moje, přestaň,“ kurňa, je už půl desáté, mám na stole práci tak ještě na dvě hodiny, opravdu to musíme hrotit zrovna teď?! Sedím na židli, nechceš se nechat zvednout ze země, nechceš spolupracovat, a já tě neunesu. Pozoruju tvoje záda, oblečená do černého trička s velkou hnijící okousanou mrtvolou, tvůj krk, na kterém se houpe stříbrný kostlivec přivázaný k pentagramu. Tedy měl by se houpat!!

            „Pojď, sakra!“ zvedám ti hlavu, kterou teď prostě neovládáš, že? Pasivní odpor je ten nejúčinnější, jak jsi mě sám učil.

            „Dýchej, no tak!“ teče ti z nosu, z pusy, z očí, jsi bez vlády nad svým tělem, pustit tě, praštíš se do hlavy o stolní přepážku. Na černé bavlně velký červený nápis, který v překladu znamená Nelidský, vyvedený v dojmu, že z něj kape hnis. Drsné. Chlapské. Skalpované mrtvole se chvějou pahýly ohryzaných končetin, jak v pláči nabíráš. Tak fatálně, jak by ti šlo o život. Metal má někdy k trapnosti docela blízko, víš.

            „Pojď, Kocourku, půjdeme tě uložit do postýlky,“ vstávej, doprdele! Co chceš slyšet, že jsem to tak nemyslela? Na to zapomeň, tentokrát už ne! Procházíme ateliérem k ložnici, kočka nás sleduje.

            „Pozor, dveře, teď rozsvítíme,“ takhle jsem tě nevlekla ani v těch nejtěžších alkoholových stavech, potřebuješ kapesník, za krkem mám potok tvých slz a hlenů.

            „...Rybičko, já tě miluju...“ poslední, co zvládneš říct, chvíli posloucháš moje ticho, pak se roztřeseš. Já vím, musím tu teď být chvíli s tebou, jinak budeš otravovat celou noc kecama o tom, že beze mě nedokážeš žít a že když umřeš, tak konečně budu mít ten prostor pro sebe, který od tebe žádám. Zkoušíš to na mě už po sto padesáté osmé, sto padesátým osmým způsobem, ale furt to nějak nefunguje. Neustoupím, rozumíš? Ani kdyby čert na koze jezdil! Je to dva týdny, co jsi dostal definitivně poslední příležitost. A selhal jsi! Už zase! Ne, nedokážeš to.

            „No tak, no tak, no tak...“ utírám ti obličej, zbytečně, všechno mi to teče do klína.

            „Pojď, uložíme Koťátko, moje malinké Koťátko,“ ukládám tě, začínáš sebou docela škubat. Znám tě tolik let, brečel jsi dohromady pětkrát, z toho třikrát za poslední dobu, ale tohle je tedy nové. Záchvat? Hraješ to na mě?! Takové věci se stávají útlocitným holkám, ale tobě? Mám sto chutí dát ti pár facek.

            „Položíme hlavičku,“ podkládám ji dalším polštářem, „uvolníme krček,“ sundávám ti ten drsňácký přívěšek, nebráníš se, jsi tedy skutečně mimo.

            „Povol ruce,“ škubeš sebou už docela zarputile, všechny končetiny v nekontrolované křeči, „uvolni, no, uvolni pacičku,“ hladím ti pravou ruku, kterou jsi mě ještě před rokem s takovou chutí chytával pod krkem a vyhrožoval, že stiskneš víc, daleko víc. Dýchal jsi mi při tom do obličeje, s úsměvem, který mě mátl. A tak dvakrát třikrát z toho... jseš choler, k tomu chlast, můj život jsi měl doslova ve svých rukou. Jo, bývalo to občas slabší, vzpomínáš? Už nevím přesně, v čem byl spor. Snad to, že ti moje kočka okousala tvůj asparágus. Řval jsi na mě jak fotr, kterého jsem nikdy neměla, že mi tu kočku zabiješ ještě tuto noc. Fakt jsem ti to věřila. Anebo byl spor v tom, že si čtu životopis Crowleyho? Vyjel jsi na mě, že jsem snad v nějaké sektě a jestli tedy chci poznat zlo, že ty mi ho předvedeš! Strčil jsi do mě a já tě pozorovala, jak bereš do rukou předměty v tom pokoji, všechny ty, u nichž jsi předpokládal, že mi na nich sejde. – Jo, trefil ses, rozmlátil jsi mi taky to, na čem mi vskutku celkem záleželo. Moje soška se rozlítla na kusy, posbírala jsem je do klína, vytrhl jsi mi ten největší, a třískl jím znovu o zem. „Poctivost keramického střepu se pozná, teprve když se výrobek rozbije,“ učitel ze sochařství byl trochu podivín, měla jsem ho ráda, už umřel. Něčemu jsi mě tehdy naučil: na hmotných věcech mi nesmí záležet. Takový luxus jako je náklonnost k nějakému předmětu si teď už nedovoluju.

            „Víš co, otevřu okno, víš, Kocourku, venku lítají takoví malí kyslíčci, a já je teď pustím dovnitř, ať se Koťátku dobře dýchá, ano?“ Je skoro deset. Otevírám okno, doufám, že se rychle uklidníš, mám fakt práci. Sedím u tebe, přikrýt tě? Radši ne, takhle se dřív vzpamatuješ. Opravdu sis nemohl vybrat lepší den. Hladím tě po hrudníku, po hrudníku toho oběšence, a ty ne a ne se uklidnit.

            „No tak, povol prstíky, budou tě bolet,“ tyhle dva prostřední, kterými jsi na mě milionkrát hrál tu blbou hru, co se dělá na základkách obětem šikany. Tu, jak se dva prsty přistrčí druhému těsně proti očím a čeká se, jak bude reagovat. Chytám tě za druhou ruku, hladím ji, ale křeč nepovoluje. Zkouším tě nějak uklidnit. Řeknu něco něžného, a rozklepeš se ještě víc.

            „Zazpívám ti, chceš?“ usměju se nad tím, že jsi můj zpěv vlastně nikdy nemohl vystát. Nesměla jsem zpívat, pokud jsi byl se mnou. A to bylo vlastně skoro pořád. Já vím, že zpívám hrozně. Ve školce taky věděli, proč mě vyhazujou ze sboru. Ale za poslední dobu už můžu. Za poslední měsíc, co jsi přistoupil na nová pravidla, co jsi přísahal, že mi dáš veškerou volnost a všechno, co chci, že chápeš, jak to potřebuju. Jenom, ať tě nevyhazuju. Za poslední měsíc máš moje zpívání hrozně rád.

            „Zazpívám ti to, co jsi dneska ráno zpíval kočce, chceš? ...má je ráda, proč by ne... jsou krásné a růžové...“ notuju, ale klid ti to teda nepřináší. Ruku máš zkroucenou v lokti, snažím se ti ji uvolnit. Není to snad ta, co mi vloni spálila sešit do latiny? Tři měsíce soustavného vyhledávání, vypisování, sbírání shořelo v kamnech, a to jen proto, že jsem v něm měla založený kontakt na týpka, kterého jsi neznal. Nemám co mít jaké kontakty, pokud tě o tom předem nezpravím, že? Vzpomínky, ty vole, tolik vzpomínek, a jedna lepší než druhá. Tenkrát jsem tě ovšem potrestala, plameny musely sežehnout i tvoje nejoblíbenější tričko.

            Otevíráš oči, jsou zarudlé, ale jinak ti nic není. Vždyť je to jen pláč. Koukáš na mě tak odevzdaně.

            „Ty moje malinké Koťátko, nebolí tě nic?“ utřít nos, utřít pusu, oči, všechno.

            „Zzzzzz zzzz...“ přikrývám tě dekou, co jsem před časem šila dědovi. Vždyť už ji nepotřebuje, zpopelněným není zima.

            „Odpusť mi to, Rybičko.“

            Tohle ne, hochu, tohle přece oba dobře známe. Zradil jsi mou důvěru. Už zase! Znáš mě dlouho a víš, že důslednosti se učím postupně, ale když tedy chceš, přistoupíme rovnou k závěrečným zkouškám. Tvářím se věcně a ty už znovu nabíráš.

            „Rybičko, prosím tě, Rybičko...“ natahuješ. Sereš mě přímo pekelně! Je dvanáct!

            „Ale tak už dost, hezky spi, potřebuju to dodělat a ráno vstávám brzo, vždyť víš,“ pokyvuješ poslušně, tváříš se jak to nejubožejší zvířátko, líbám tě na shnilou mrtvolu a na čelo a jdu to konečně dopapírovat. Ne, nemiluju tě, už dávno ne. A ani ti to nepředstírám, už mi ani za to nestojíš. Jsou jen zbytky intimity, kterou jsme kdysi měli, která se rozplynula, jen si to nechceš připustit. A stále se potvrzuje, že nedokážeš spoluexistovat. Ne, pokud se vším, co jsem, nepatřím jenom a jenom tobě.

            Usedám ke stolu, na krku ten tvůj pentagram, deset sekund, sotva vezmu tužku do ruky, a stojíš mezi dveřmi.

            „Jsem zrůda, Rybičko.“ Jdi, kurva, už do té postele!! Musím to ráno mít!!! Ne, nechci se s tebou teď bavit, nechci se bavit o tobě, o nás, přestaň mě vydírat!

            „Rybičko... Koťátko se polepší, slibuju,“ opřu obličej do dlaní. Inhume, Inhume, Inhume, opakuju si jak nějakou mahamantru.

            „Prosím tě... dej mi ještě šanci, poslední, prosím... nedokážu... bez tebe...“ padáš na kolena před mým stolem, TO SNAD NE, držíš se přes břicho ohnilého chudáka toho svého, TO SI DĚLÁŠ PRDEL, opíráš čelo o zem... a pak už jen vzlykot a slzy a slzy a třes.

            Jsme tam, kde jsme byli, nemyslíš?

            „Budeš se muset odstěhovat,“ a nový záchvat je na cestě. Hladím tě po zádech, čím víc slábneš, tím já jsem silnější.

            „Nespěchám na to, ale musí to být,“ tělo ti znovu začíná tuhnout v křeči.

            Sedám si k papírům, beru tužku do ruky... poslední pohled na červenou mrtvolu... Opravdu se nechci dožít chvíle, kdy tě začnu nenávidět.

MŮJ EX

Všechny vzpomínky na něj zapulzují hořkostí, kdykoli jim udělám místo v hlavě. Ovšem jako model byl nepřekonatelný.

Dozajista je tohle vůbec nejlepší portrét, který se mi kdy podařil. 15 minut práce. Tajíte dech? Předcházely mu desítky polovyvedenin a matlanin... plné koše.

Je v tom vidět jeho typická tenze? 

 

Za většinou klidných, pohodlně vyhlížejících póz bývaly četné nářky. Že je mu zima. Že se nudí. Že se při kresbě blbě tvářím, na což ho nebaví koukat. Že má žízeň. Že má hlad. Že při tom poslouchám moc agresivní hudbu. Že dělám moc pomalu. Že dělám moc rychle.









Stěžuju si? Vůbec ne.

Byl vynikajícím, velmi ochotným modelem.
Jen to bez těch keců prostě neuměl.

Tyhle kresby jsou někdy z podzimu/zimy 2008. Naše poslední podzim/zima.
Koho kreslím od té doby? Asi toho, který teprve přijde. (A pár týpků návdavkem, jistě, čekání je někdy dlouhé.)

Zpěvy staré Číny II

Píseň o bílých hlavách

 

Bílý je v horách napadaný sníh,

bílá je luna v polích oblačných.

Když mého pána rozdvojil se cit,

proč – jeho žena – mám tu déle dlít?

Číš naposledy vínem naplním,

odpluji odtud v svitu měsíčním.

Vlny mne Jukou budou kolébat,

též dvojí se: na východ, na západ

a navždy. – Srdce, co jsi těždé tak?

Proč, nevěsty, vám slzy kalí zrak?

Váš druh je věrný. Smát byste se měly:

vždyť společně vám stáří hlavy zbělí

a budou bílé jako horský sníh,

bílé jako luna v polích oblačných.

(Wen-ťün)

Fragment

Smutna jsi, noci podzimní!

Měsíc jasně svítí!

Všechno spí.

Člověk jde s ženou svou, bolestí,

po bílém jíní.

Dívám se na Mléčnou dráhu;

kačírek – slyšíš – kách!

Byliny, voňavé bylina na horách!

Myslím na tě, a ty o tom nevíš!?

(Lü Čao-lin)

 

Po sklonu nebes…

Po sklonu nebes váhavým krokem

podzim se blíží.

Po dvorcích lidí měsíce stíny

ostře se plíží.

Panáček z luny tancuje chvíli

po hládi vodní;

panenka z luny klaní se čile

jak dáma dvorní.

Zářivá chvíle, proč tebou hořkne

rudé mé srdce,

proč, chvíle, sčítáš prořidlé vlasy

na bílé lebce.

Neměl bys svítit, měsíci bílý,

na štíty, kopí,

neměl bys hladit vojáků stany,

mor naší doby.

(Tu Fu)

AUTOPORTRÉT

Kdy: malovaný přes půlnoc 31. prosince 2013 / 1. ledna 2014.
Technika: kvaš podkreslená tuší
Formát: A3

Ve stavu: směs samotářské euforie a rezignace (bez alkoholu, jen na vodě z vodovodu), vypnutý (vybitý) mobil, v uších metal (ať neslyším zvuky od sousedů)
Čas: když maluju, tak stojí; ale pro Vás bylo mezi 23:00 a 01:20
Předtím: dva akvarelové pokusy o krajinu - nepoužitelné + jeden, co by ušel (kdybych byla někým jiným)
Potom: dva pokusy namalovat jeho - katastrofální selhání + úklid

Míra upřímnosti: Možno si všimnout, že pravá strana jaksi nekoresponduje s levou. Ale od jistých dob už si nepokládám otázku: Kde je chyba?, spíš se zamýšlím, co vzniklo. Tady se (její) levé oko ohlíží někam dozadu, kdežto pravé je upřeno na diváka (do zrcadla, jistě, takže na mě?). Klasickou školskou optikou: pravé oko plave o půl centimetru. Záleží na tom? Líbí se mi ta malba hodně. Rozhodně nejlepší autoportrét za posledních deset let.

A co jste na přelomu roku dělali Vy?

DUBLET

A.:

            S. pro mě stvořil hru. Počítačovou. Musela dát pekelně hodně práce. Tak proč si myslím, že ji dělal pro mě? Každopádně jsem první, kdo ji má ozkoušet. (Či být jí ozkoušen?) Na to už ho znám dostatečně, každý jeho dar je questem…

            Pracuje prý už na pátém levelu, poslal mi první tři. Tak jdeme na to… PRESS ANY KEY TO CONTINUE…

            Střílečka! Jaj. Jak by mě neznal – střílečky nehraju; bojím se, že mě sejmou. Ještě tak se s chutí podívám, jak jde k zemi někdo jiný, ale já osobně?? (Snad právě proto, že mě zná!) Ale no tak dobře, pro jednou… PRAZVLÁŠTNÍ OKOLNOST  nemohu nezmínit: nesedím před monitorem, jsem V TÉ HŘE.

            PRINCIP je v podstatě vždy stejný:

            DOMINANTNÍ PRVEK: časová TÍSEŇ.

            NEPŘÍTEL: Obrovský GOLEM, snad 12 metrů na výšku, děsivý design. Krok za krokem se přibližuje – ke mně, jak jinak. OZBROJEN: záleží na levelu. Z MATERIÁLU: záleží na levelu.

            JÁ: OBRÁNCE. Co bráním: dvoupodlažní BUDOVU (proti golemovi poloviční výšky), SVOJI budovu, v ní řádku  SVÝCH LIDÍ. OZBROJENA: záleží na levelu. Ne, nemám čas se podrobně rozhlížet, protože už to frčí…

            LEVEL 1!

            GOLEM je hliněný. Postupuje – kruci, bez zastávek, stále, neúprosně, už to začalo. Co mám: SADU NOŽŮ v okrovém koženém pouzdře. Kletě, S., to je všechno?? To ho mám bodnout do té nezměrné tlapy či jak?! Rychle se otáčím a horečnatě studuju, co je vlastně moje zázemí – vykachlíkovaný dvorek, prosklené dveře – jo, to se fakt hodí… pár lidí civilisti/vojáci, NENÍ ČAS to studovat, posílám je všechny dovnitř do bezpečí. V prvním patře má budova předsazenou terasu s bytelnou přední zdí místo zábradlí, takový betonový ochoz, běžím tam (ať sahám nepříteli výš než po kotníky:))

            Golem není ozbrojen, ale je už, kruci, svinsky blízko – tak co?? Šest nebo sedm ČERNÝCH NOŽŮ (snad něčím napuštěných?) – vytahuju jeden – hleďme, má ostří z obou stran čepele (pak to přece není nůž) –> už nepřemýšlím  –> vrhnu dýku  –> zapíchne se do hlíny jak do kypřeného těsta. Tak další, další, další… kov sviští vzduchem, každý můj pokus trefí cíl – éééhh. VICTORY!- Golem se rozpadá.

            Tak co, půjdem to zapít? Kdeže by mi S. dopřál oddechu…

            LEVEL 2!

            GOLEM je z jakéhos kovu, OZBROJEN: asi metrový SRP na konci pravého pahýlu, ksakru, hejbe se rychleji než předtím! Co mám: krátkou STŘELNOU zbraň, jediný zásobník. Proti kovu?? Pět mých mužů (takové klony průměrného soldiera v khaki ohozech) čeká na rozkaz. Dlabu na ně, a oni jdou automaticky za mnou. Asi se dají nějak využít, ale je čas se tím zabývat? Není!! –> Volím stejnou strategii jako prve  –>  fičím na ochoz  –> a STŘÍLET na slabá místa – a to jsou kčertu která? „Kam střílet, sakra?“

            „Na oči!“ radí mi kdo? Asi jeden z mých uniformovaných. Tak vida, stačí se jen správně zeptat. Snad jsou i lepší střelci než já, ale na předávku není čas. Pálím  –> náboj za nábojem  –> nestresovat, kruciš  –> nejprve levé očičko  –> pak pravé (to už je nestvůra tak blízko, že to nelze netrefit) –> rozmachuje se tím upgradeovaným pahýlem  –> kletěéé  –> uf. VÍTĚZSTVÍ. Golem ustrnul v nápřahu (přišed i o druhé oko, jeho program ho zastavil) – a elegantně se sype na zem v kusech. Jo, S., já vím, že si umíš vyhrát – ale kdo bude uklízet ten bordel z mýho dlážděnýho dvorku?? :) Nikdo, páč fičíme dál...

            LEVEL 3!

            GOLEM je z nějakého onačejšího, světlejšího kovu. OZBROJEN: do prdele!! Má střelnou zbraň  –> z malé sci-fi pistolky metá svítivé modré blesky  –> hvizd hvizd  –> trefil naše betonové zábradlí  –> znovu –> a ještě jednou –> odsunuli jsme se od té šílenosti  –> beton je prožírán modrými pablesky a žílami, už se drolí a rozpadá na kusy  –> dovnitř, do prdele (no, tak doslova radši ne), všichni dovnitř!!!

            Co mám: taky tu divnou sci-fi pistoli  –> 4 hlavně metají kobaltové střely. Výhoda: zásobník je bezedný  –> tedy dokud nezačnu pochybovat a bát se, že mi dojdou náboje – pak vskutku docházejí - musím OBNOVIT svou víru, pak je zas nabitý donekonečna.

            Kletě, S., cos to na mě ušil za masakr – co teď? – golem nám sejme barák jak hrádek z lega! Myslet, myslet! Stojím uprostřed velké místnosti a rozhlížím se na všecky strany. Mých pět vojáků – třímají v rukou klasické kolty a čekají na rozkaz, dále: asi 10 civilistů – stojí a vyděšeně na mě civí, ruce prázdné, čekají na rozkaz. Za obrovitými okny GOLEM nám svými blesky rozebírá zbytky ochozu. Rekvizity: nitě, šňůry, provazy navinuté na cívkách všech myslitelných velikostí a krabice s nějakým podobným zbožím – to jsme, ksakru, v nějaké textilce?? –> Nařizuji civilistům nanosit ty krámy k čelní zdi, fofrem  –> a skrýt se za onou improvizovanou barikádu. Beton je v dupě, ale provazy třeba odolají.

            Svých pět vojáků berou s sebou dolů. Skryjem se pod okny, z této žabí perspektivy je kovové monstrum doslova MONSTRÓZNÍ. Vypálím po něm dírou po dříve zaskleném okně  –> odpověď mi hnedle hvízdne nad hlavou  –> a blíží se, sviňa, krok za krokem  –> pokud ho nesejmem včas,  rozdupe nás na kaši.

            Zbraně mých vojáků ten jeho pancíř ani nepoškodí  –> ale k čemu by je potom měli? –> Mysli, sakra  –> no jasně, mohou odvést pozornost. Nařizuju po něm střílet na přeskáčku  –> každý výstřel odměňuje svým (namyšlenec) –> ale po každém výstřelu mu chvilku TRVÁ, než vypálí znova  –> té chvilky využiju já, ale je to značně náročná strategie – vysunout se do okna, zamířit, střílet (zas na oči), dám tak 3 rány a hned zalezu – JAJ!! – kletě, tohle bylo o fous – střela mi proletěla dvacet čísel od hlavy a ťala do betonového sloupu za námi. Barák se otřásl, síť modrých žilek rozhlodává cementovou vrstvu a já dávám PAUSE!!!

            Tos mi zas dal jednou pokouřit, S., klepu se, oči navrch hlavy a nervy na dranc. Sedím před obrazovkou a ztěžka oddechuju. Tvrdím, že musím někam jít, dohraju to později. A je to pravda. No ale TRNU, až toho golema ožvýkáme do úspěšného konce – jaký záhul asi budou vyšší levely?

            Asi jsem ráda, že se mi to JEN ZDÁLO.

S.:

            Vycházíme společně z jejího bytu ve Výškovicích. Já v obleku, jdeme totiž na svatbu. Žení se můj kámoš, jen už jsem zapomněl, který vlastně. Máme jedinečný svatební dar, který sehnala ona, neptejte se jak. Je to něco, co se krutě těžko shání. Automaticky se počítá, že to vezmu já. A. by ho stejně neunesla, je to takový svinsky velký černý kufr. Dopnul jsem poslední popruhy a dávám si je přes rameno…

            Kurvadrát, je to těžké jak čtyry svině. Kdybych to naložil do auta, zdechlo by tak po třech stech metrech. Přetížením, he. Proto to vleču pěšky. Co padesát kroků se zastavuju, abych znovu nabral sílu, kterou jsem poztrácel cestou. Zatažený, takový nijaký den. Náš cíl je obřadní síň v Zábřehu a ona navrhla, že to vezmem na kopec k Luně a pak tramvají. No, už se vidím, jak mě tramvaják nechá nastoupit s takovým bazmekem, na délku ne o moc menším než jsem sám. Asi nezbude, než abych to dovláčel pěšky. Přes půl Ostravy – to si ze mě někdo dělá prdel, ne?!

            Tak kráčíme volným krokem, co chvíli zastavujem. Tedy, A. kráčí, nalehko jen s kytkou, já se brodím hustým bahnem gravitace. Ten odporně hranatý hranolovitý kufr má snad 190 kilo. No, možná přeháním, nejspíš nemá víc než takových 120; táhnu ho už půl kiláku a přes veškerou tu nechutnou námahu mi vře krev.

            Jak se tohle, do prdele, mohlo stát? Jak jsem se moh nechat uvrtat do něčeho tak obludného?! Prostě mi řekla, ať to vezmu, a já neřek ani „popel“ a prostě to vzal. Dělá se mi rudo před očima, to už jsem, kurva, tak snadno na ovládání?? Já vím, že je to svatba mýho kámoše, ale co je mi ksakru do nějakého svatebního daru? Co mě vůbec má co zajímat, jak se ta posraně těžká černá bestie dostane na místo… Mrdat takovéhle questy…

            Dech mi sotva stačí, abych s tím popošel zas pár desítek metrů, tak nenadávám nahlas. Komu taky… Já přece vím, proč to nesu.

            To pomyšlení mě hryže v mozku. A dodá zrovna tolik vzteku, abych měl dost páry ten hranatej bordel zvednout a popotáhnout zas dál. Říkáte si, proč se na to nevyseru. Rád bych. Nejde to. Ze stejného důvodu. Prostě si nemůžu vybírat.

            Má mě.

            „Co je vlastně v tom kufru?“ říkám ve stínu pod mostem.

            Udiveně na mě pohlédne: „Přece jsme to balili spolu.“

            Kouká tak vyčítavě, že už se radši na nic neptám. Zkusím si vzpomenout sám. Vleču své břemeno obloukem do kopce a už si vybavuju předsíň a světle hnědý koberec – takový ten komoušácký. Rozevřený černý kufr zabírá celou šíři místnosti. Vidím černý zip a jakési lakované dřevo…

            Eh, už dohlédnu na koleje na mostě, s rachotem projíždí tramvaj.

            „Že bysme přece jen zkusili tu tramvaj (proč mě nenapadne autobus?) – aspoň na pár zastávek?“

            A. krčí rameny, oba víme, že je to beznadějné. Tak prostě odvláčím tu děsnou věc až do cíle, o těch pár kiláků, že… Co je, do prdele, uvnitř?!

            Lovím zpátky ten obraz předsíně, tak dívej se přece dolů pod sebe…

            A kurva! Stojím trochu křivě, ale už se ani nehnu – jak by mi do páteře někdo praštil bouracím kladivem. Vidím se  –> tam dole asi před hodinou – tam v té panelákové předsíni – zatloukám víko lakované rakve – v ní kámoš (SK….E), co zemřel před dvěma dny.

LOĎ V BOUŘI

Pozn. zadání - 5 samostatných odstavců, z nichž každý naznačí jiný scénář/příběh na stejné téma - loď v bouři, poblíž je ostrov.

Má nejdražší,

                očekáváš mě každým okamžikem, a já jsem stále ještě na moři. A vím s jistotou, že se z této cesty nevrátím. Pátá bouře v řadě nám ukládá o život, kýl kvílí vysílením, stožáry se klátí a posádka už se přestala modlit. Vítr nás žene k místu, jemuž jsme se chtěli za každou cenu vyhnout. Ne nadarmo  tomu roztroušenému skalisku přezdívají  Ostrov mrtvých. Sotva jsme ho zahlédli na pravoboku, utichl i kapitánův ochraptělý řev. Tohle je konec! Opustil jsem palubu a uchýlil se do malé pracovny, abych ty poslední chvíle strávil s Tebou. Loď se zmítá ve vlnách vysokých jak domy u nás na náměstí, v děsných úhlech naklánějí se stěny a co bylo v policích, dávno putuje po podlaze. Každou chvíli mi kdosi buší na dveře – zamknul jsem na dva západy. Nechci ztrácet poslední vteřiny marným bojem.

                „Všichni muži na palubu!!!“ řvu o závod s tou zlořečenou vichřicí. Tři lidi jsem poslal na záď, s ostatními rveme za lana hlavního stěžně. Jsme parta ostřílených chlapů, a stejně si s námi moře hraje jak s kyblíkem balónků. Kletě! Povolují nám přívazy – je nás nějak málo – zdá se mi to? Počítám figury v modrých pláštěnkách… „Kde je ten zatracenej kuchař?!!“ Najal jsem ho v přístavu na poslední chvíli, ani jsem si ho neprohlíd. Předpokládal jsem, že kluk o moři ksakru něco ví. Třebaže když jde do tuhého…  No to mě poser – faktže se ten srab krčí v kuchyni! Jdu si pro něj a z očí mi šlehají blesky. Schoulený modrý balík se křečovitě drží dřezu a viditelně se klepe. No ano, houpe to, loď tančí jako baletka. „Co si sakra myslíš, proud nás žene na skálu!!!“ řvu na něj výchovně a hmátnu mu po rameni. Vyškub se mi. „Ještě jsem tu u čerta kapitán!!!“ popadnu ho za kapuci – a prostě zírám! Pod rukou se mi vysype záplava blond vlasů a vyděšeně na mě hledí široce rozevřené ženské oči.

                Snad stokrát jsem prosil inspekčního důstojníka, aby mě převeleli z majáku pryč. Někam mezi lidi. Copak jsem té babylónii tady neobětoval už dost? Je těch dvacet let málo? Z přihlouplých vydutých  stěn mi brzo hrábne jak rybičce v kulatém akváriu. Člověka vidím na vlastní oči tak dvakrát za rok a o ženách kdybych aspoň nečetl, nevěděl bych pomalu, že existujou. Ale on ne, že nejsou lidi a že takový ostřílený strážný jako já a že těžké časy a že by se mnou hned měnil, kdyby na to měl vliv a čertvíjaké výmluvy jsem od něho už vyslechl. Naposled jsem se měl co hlídat, abych mu nenafackoval. Před měsícem mi konečně došla trpělivost a v hlavě  uzrál plán. Ďábelský a krutý. Na velitelství se budou ještě divit! Sedím a dívám se oknem do husté fujavice. Sotva pár mil odsud vidno šedou skvrnu – jedna z obchodních lodí prostřední velikosti. Zmítá jí vichr v ledové náruči sněhové bouře. Sotva rozeznám obrysy v poryvech hutných šedí. Zhasnul jsem všechna světla. Můj maják je dnes němý jak hrobka. Dávám jim tak půl hodiny, pak se jejich loď roztříští o skálu. Studená, nevyhnutelná smrt celé posádce. Sedím a dívám se. Bez výčitek.

                Symetrická bílá lodička z kladívkového papíru, zespodu potřená vrstvičkou stearinu. Báječná věc! Chlapec opatrně položí skládanku na teplou hladinu a ani nedýchá nad její křehkou rovnováhou. Popostrčí věcičku kupředu, pluje! A zpátky. A tam. A zpátky. Strčí prstík zespodu do prohlubně v papírovém dnu a lodička jede nadél dlouhou vanou. Její hrdý majitel našpulí rtíky a už drnčí lodní motor. Ach, je ještě malý, jde mu to nevalně, motor vynechává, tu tam vyprskne. Ne, žádný člun. Bude to slavný zaoceánský koráb! Posádka z pomyslných človíčků se raduje z pěkného počasí. Žárovka je hřejivé slunce, človíčci se rozvalí po palubě a nastavují mu svá bříška. Jejich malý bůh se na ně usmívá. Ručkou posílá korábek od jedné smaltované stěny ke druhé. Pak zaplácá do hladiny a lodička se rozhoupe. „Co to?“ podiví se neviditelná posádka. Chlapec víří vodu a koráb se legračně naklání. „Bouřkáá!“ rozjásá se bůh teplých moří a loď je rázem v nebezpečí. Obloha se zatáhla hrozivými mraky a růžovoučká hydra pod hladinou rozpoutá pravé mořské peklo. Vlny bijí o sebe a vítr zlověstně skučí a voda šplíchá, až zmáčí papírovou palubu i celý hlavní stěžeň. Človíčci pobíhají se tam, „pomóóóc“, napovídá jim hoch. Tu přijde vlna velká jak celý koráb, lodička je v tu chvíli plná vody a začíná klesat. Chlapec krčí ramínky, trochu škoda. Imaginární živůtky visí na vlásku. Nebojte, človíčci, malý bůh jim nastaví dlaně, kam si můžou přelézt. Až má všechny, převeze je bezpečně na ostrov – na svá drobná kolínka.

                Dřevěný trup se povážlivě nakloní a mou hrudí projede vlna rozkoše. Pár vzdechů uznání, jinak jsme zticha. Usmívám se do tmy. Cítím sílu moře a mám radost, již jsem nepocítil kolik let. Představuju si ten zmatek na palubě. Dvacetičlenná posádka se klepe v proudech štiplavého deště a zoufá pod palbou nejistých a nejspíš už konečně bezradných rozkazů. Kapitán je voják, žádný námořník, to jsem si všim už v přístavu. Kterej čerchmant mu svěřil zaoceánskou fregatu? Snad nějaký dobrý známý z vyšších kruhů se chtěl zbavit naivního vousáče, jenž nevyrostl z chlapeckých snů. Anebo můj anděl strážnej posílá svýmu nevěrnýmu svěřenci spásu. Dvacet chlápků pod špatným velením je na tehle oceán nízká šarže. Pak jsme tu ještě my – šedesát vězňů zamknutých v podpalubí. Radujem se z počasí, jak by ne. Získal jsem je snadno pro svůj plán. Každou chvíli sem slezou zeshora. Přijdou prosit o pomoc. Nabídnu deset mužů pod mým osobním velením – vlastně celou svou někdejší bandu – všech deset a já! Chceme zbavit pout, pak pomůžem zachánit loď. Ber, nebo nech bejt. A těm vyklepaným mariňákům se sakra nebude chtít rozvázat početnou pirátskou chasu, je nasnadě, že převezmeme celou loď. Neustoupíme ani o píď. Pro mě za mě – klidně si tu zdechnu v tom slaném pekle, my nemáme co ztratit! Když budou hoši hodný, vysadíme je na nejbližším ostrově. Pak poplujem po své trase, kletě zářná budoucnost! Trámy skřípou a za dveřma už slyším kohosi sestupovat po schodech – co jsem říkal! Klíč zarachotí v zámku a sám kapitán s prvním důstojníkem jsou tady. Najdou mě rychle, lampou mi posvítí do obličeje. Chráním se, ať mě neoslní, ale vidím, co jsem chtěl vidět – vyděšené oči a prosebný výraz ve vousaté tváři.

 

 

Gustav Meyrink - GOLEM

            Jde vpravdě o úchvatnou novelu talentovaného autora z okruhu tzv. pražských Němců z meziválečných let. Jeho jméno poněkud bledne vedle stokrát převařené slávy Franze Kafky, což je disproporce spíše ku škodě. Příběh plný prapodivných vizí a magické atmosféry se odehrává ve staré židovské čtvrti, již město před sto lety zbouralo, aby mohlo historické centrum modernizovat a vystavět prostornější komunikace. Až se někdy dorvu (dozajista se jednou hecnu) k záznamům kresebným či fotografickým těch domů a ulic, rozšířím svůj ilustrační sortiment. Ne že bych to nezkoušela kutit z hlavy... Zkoušela. Nejde mi to. Nevygeneruju ani okap. Asi proto, že v Ostravě, kde žiju, je duch historie řádně chudokrevný. Jak bych pak mohla nahánět ten pražský?

            

             Vrieslander stále ještě vyřezával hlavu a dřevo skřípalo pod čepelí nože.

Ten zvuk mě skoro bolel, podíval jsem se, jestli snad už Vrieslander brzy neskončí.

Jak se ta hlava v rukou malíře obracela sem a tam, vypadalo to, jako by měla vědomí a slídila po koutech pokoje. Pak její oči dlouze spočinuly na mně, uspokojeny, že mě konečně našly.

Ani já jsem nedokázal spustit z ní zrak a upřeně jsem zíral na dřevěný obličej.

Na chvíli jako by malířův nůž váhavě cosi hledal, pak se s rozhodností zařízl a najednou rysy dřevěného špalíčku strašidelně ožily.

Poznal jsem žlutý obličej cizince, jenž mi tenkrát přinesl knihu.

Pak už jsem nemohl rozeznat nic. Pohled trval pouze vteřinu. Cítil jsem, jak mi srdce přestalo bít a jen se vystrašeně třepotalo.

Přesto však – jako tenkrát – jsem si stále uvědomoval onen obličej.

Byl jsem to já sám, ležel jsem ve Vrieslanderově klíně a slídil pohledem kolem.

Moje oči putovaly po pokoji a mou lebkou pohybovala cizí ruka.

Pak jsem náhle uviděl Zwakhovu rozčilenou tvář a uslyšel jeho slova: Proboha, to je přece Golem!

A začala krátká potyčka, Vrieslanderovi chtěli vytrhnout jeho řezbu násilím, ten se však bránil a se smíchem volal:

„Co chcete, stejně je to úplně nepodařené.“ A vymanil se jim, otevřel okno a vyhodil hlavu dolů na ulici.

Tu jsem pozbyl vědomí a ponořil se do hluboké temnoty, kterou se táhla třpytivá vlákna, a když jsem se probudil – jak se mi zdálo –po dlouhé, dlouhé době, tu jsem teprve zaslechl klapnout dřevo dole na dláždění.

 

„Spal jste tak pevně, že jste ani nevnímal, jak jsme vámi třásli,“ řekl mi Josua Prokop, „punč je pryč a vy jste všechno propásl.“

Zmocnila se mě znovu žhavá bolest z toho, co jsem před chvílí vyslechl, a chtěl jsem vykřiknout, že jsem nesnil, když jsem jim vyprávěl o knize Ibbur – a že ji mohu vyjmout ze schránky a ukázat jim ji.

Avšak tyto myšlenky se nedostaly ke slovu a nemohly se prodrat náladou všeobecných příprav k odchodu, která se mých hostí zmocnila.

Zwakh mi násilím přehodil kabát a volal:

„Jen pojďte s námi k Lojzíčkovi, mistře Pernathe, to vás rozptýlí.“

 

MEYRINK, G. Golem. Praha: Argo, 1993.