A.:
S. pro mě stvořil hru. Počítačovou.
Musela dát pekelně hodně práce. Tak proč si myslím, že ji dělal pro mě?
Každopádně jsem první, kdo ji má ozkoušet. (Či být jí ozkoušen?) Na to už ho
znám dostatečně, každý jeho dar je questem…
Pracuje prý už na pátém levelu,
poslal mi první tři. Tak jdeme na to… PRESS ANY KEY TO CONTINUE…
Střílečka! Jaj. Jak by mě neznal –
střílečky nehraju; bojím se, že mě sejmou. Ještě tak se s chutí podívám,
jak jde k zemi někdo jiný, ale já osobně?? (Snad právě proto, že mě zná!)
Ale no tak dobře, pro jednou… PRAZVLÁŠTNÍ OKOLNOST nemohu nezmínit: nesedím před monitorem, jsem
V TÉ HŘE.
PRINCIP je v podstatě vždy stejný:
DOMINANTNÍ PRVEK: časová TÍSEŇ.
NEPŘÍTEL: Obrovský GOLEM, snad 12
metrů na výšku, děsivý design. Krok za krokem se přibližuje – ke mně, jak
jinak. OZBROJEN: záleží na levelu. Z MATERIÁLU: záleží na levelu.
JÁ: OBRÁNCE. Co bráním: dvoupodlažní
BUDOVU (proti golemovi poloviční výšky), SVOJI budovu, v ní řádku SVÝCH LIDÍ. OZBROJENA: záleží na levelu. Ne,
nemám čas se podrobně rozhlížet, protože už to frčí…
LEVEL 1!
GOLEM je hliněný. Postupuje – kruci,
bez zastávek, stále, neúprosně, už to začalo. Co mám: SADU NOŽŮ v okrovém koženém
pouzdře. Kletě, S., to je všechno?? To ho mám bodnout do té nezměrné tlapy či
jak?! Rychle se otáčím a horečnatě studuju, co je vlastně moje zázemí –
vykachlíkovaný dvorek, prosklené dveře – jo, to se fakt hodí… pár lidí
civilisti/vojáci, NENÍ ČAS to studovat, posílám je všechny dovnitř do bezpečí.
V prvním patře má budova předsazenou terasu s bytelnou přední zdí
místo zábradlí, takový betonový ochoz, běžím tam (ať sahám nepříteli výš než po
kotníky:))
Golem není ozbrojen, ale je už,
kruci, svinsky blízko – tak co?? Šest nebo sedm ČERNÝCH NOŽŮ (snad něčím
napuštěných?) – vytahuju jeden – hleďme, má ostří z obou stran čepele (pak
to přece není nůž) –> už nepřemýšlím –> vrhnu dýku –> zapíchne se do hlíny jak do kypřeného těsta. Tak další,
další, další… kov sviští vzduchem, každý můj pokus trefí cíl – éééhh. VICTORY!-
Golem se rozpadá.
Tak co, půjdem to zapít? Kdeže by mi
S. dopřál oddechu…
LEVEL 2!
GOLEM je z jakéhos kovu,
OZBROJEN: asi metrový SRP na konci pravého pahýlu, ksakru, hejbe se rychleji
než předtím! Co mám: krátkou STŘELNOU zbraň, jediný zásobník. Proti kovu?? Pět
mých mužů (takové klony průměrného soldiera v khaki ohozech) čeká na
rozkaz. Dlabu na ně, a oni jdou automaticky za mnou. Asi se dají nějak využít,
ale je čas se tím zabývat? Není!! –> Volím stejnou strategii jako prve –> fičím na ochoz –> a STŘÍLET na slabá místa – a to jsou
kčertu která? „Kam střílet, sakra?“
„Na oči!“ radí mi kdo? Asi jeden z mých
uniformovaných. Tak vida, stačí se jen správně zeptat. Snad jsou i lepší
střelci než já, ale na předávku není čas. Pálím –> náboj za nábojem –> nestresovat, kruciš –> nejprve levé očičko –> pak pravé (to už je nestvůra tak
blízko, že to nelze netrefit) –> rozmachuje se tím upgradeovaným pahýlem –> kletěéé –> uf. VÍTĚZSTVÍ. Golem ustrnul v nápřahu (přišed i o druhé
oko, jeho program ho zastavil) – a elegantně se sype na zem v kusech. Jo,
S., já vím, že si umíš vyhrát – ale kdo bude uklízet ten bordel z mýho dlážděnýho
dvorku?? :) Nikdo, páč fičíme dál...
LEVEL 3!
GOLEM je z nějakého onačejšího,
světlejšího kovu. OZBROJEN: do prdele!! Má střelnou zbraň –> z malé sci-fi pistolky metá svítivé modré blesky –> hvizd hvizd –> trefil naše betonové zábradlí –> znovu –> a ještě jednou –> odsunuli jsme se od té šílenosti –> beton je prožírán modrými pablesky a žílami, už se drolí a
rozpadá na kusy –> dovnitř, do prdele (no, tak doslova
radši ne), všichni dovnitř!!!
Co mám: taky tu divnou sci-fi
pistoli –> 4 hlavně metají kobaltové střely.
Výhoda: zásobník je bezedný –> tedy dokud nezačnu pochybovat a bát
se, že mi dojdou náboje – pak vskutku docházejí - musím OBNOVIT svou víru, pak
je zas nabitý donekonečna.
Kletě, S., cos to na mě ušil za
masakr – co teď? – golem nám sejme barák jak hrádek z lega! Myslet, myslet!
Stojím uprostřed velké místnosti a rozhlížím se na všecky strany. Mých pět
vojáků – třímají v rukou klasické kolty a čekají na rozkaz, dále: asi 10
civilistů – stojí a vyděšeně na mě civí, ruce prázdné, čekají na rozkaz. Za
obrovitými okny GOLEM nám svými blesky rozebírá zbytky ochozu. Rekvizity: nitě,
šňůry, provazy navinuté na cívkách všech myslitelných velikostí a krabice s nějakým
podobným zbožím – to jsme, ksakru, v nějaké textilce?? –> Nařizuji civilistům nanosit ty krámy
k čelní zdi, fofrem –> a skrýt se za onou improvizovanou
barikádu. Beton je v dupě, ale provazy třeba odolají.
Svých pět vojáků berou s sebou dolů.
Skryjem se pod okny, z této žabí perspektivy je kovové monstrum doslova
MONSTRÓZNÍ. Vypálím po něm dírou po dříve zaskleném okně –> odpověď mi hnedle hvízdne nad hlavou –> a blíží se, sviňa, krok za krokem –> pokud ho nesejmem včas,
rozdupe nás na kaši.
Zbraně mých vojáků ten jeho pancíř ani
nepoškodí –> ale k čemu by je potom měli? –> Mysli, sakra –> no jasně, mohou odvést pozornost. Nařizuju po něm střílet
na přeskáčku –> každý výstřel odměňuje svým
(namyšlenec) –> ale
po každém výstřelu mu chvilku TRVÁ, než vypálí znova –> té chvilky využiju já, ale je to značně náročná strategie –
vysunout se do okna, zamířit, střílet (zas na oči), dám tak 3 rány a hned
zalezu – JAJ!! – kletě, tohle bylo o fous – střela mi proletěla dvacet čísel od
hlavy a ťala do betonového sloupu za námi. Barák se otřásl, síť modrých žilek
rozhlodává cementovou vrstvu a já dávám PAUSE!!!
Tos mi zas dal jednou pokouřit, S.,
klepu se, oči navrch hlavy a nervy na dranc. Sedím před obrazovkou a ztěžka
oddechuju. Tvrdím, že musím někam jít, dohraju to později. A je to pravda. No
ale TRNU, až toho golema ožvýkáme do úspěšného konce – jaký záhul asi budou
vyšší levely?
Asi jsem ráda, že se mi to JEN
ZDÁLO.
S.:
Vycházíme společně z jejího bytu
ve Výškovicích. Já v obleku, jdeme totiž na svatbu. Žení se můj kámoš, jen
už jsem zapomněl, který vlastně. Máme jedinečný svatební dar, který sehnala
ona, neptejte se jak. Je to něco, co se krutě těžko shání. Automaticky se
počítá, že to vezmu já. A. by ho stejně neunesla, je to takový svinsky velký
černý kufr. Dopnul jsem poslední popruhy a dávám si je přes rameno…
Kurvadrát, je to těžké jak čtyry
svině. Kdybych to naložil do auta, zdechlo by tak po třech stech metrech.
Přetížením, he. Proto to vleču pěšky. Co padesát kroků se zastavuju, abych
znovu nabral sílu, kterou jsem poztrácel cestou. Zatažený, takový nijaký den.
Náš cíl je obřadní síň v Zábřehu a ona navrhla, že to vezmem na kopec k Luně
a pak tramvají. No, už se vidím, jak mě tramvaják nechá nastoupit s takovým
bazmekem, na délku ne o moc menším než jsem sám. Asi nezbude, než abych to
dovláčel pěšky. Přes půl Ostravy – to si ze mě někdo dělá prdel, ne?!
Tak kráčíme volným krokem, co chvíli
zastavujem. Tedy, A. kráčí, nalehko jen s kytkou, já se brodím hustým
bahnem gravitace. Ten odporně hranatý hranolovitý kufr má snad 190 kilo. No,
možná přeháním, nejspíš nemá víc než takových 120; táhnu ho už půl kiláku a
přes veškerou tu nechutnou námahu mi vře krev.
Jak se tohle, do prdele, mohlo stát?
Jak jsem se moh nechat uvrtat do něčeho tak obludného?! Prostě mi řekla, ať to
vezmu, a já neřek ani „popel“ a prostě to vzal. Dělá se mi rudo před očima, to
už jsem, kurva, tak snadno na ovládání?? Já vím, že je to svatba mýho kámoše,
ale co je mi ksakru do nějakého svatebního daru? Co mě vůbec má co zajímat, jak
se ta posraně těžká černá bestie dostane na místo… Mrdat takovéhle questy…
Dech mi sotva stačí, abych s tím
popošel zas pár desítek metrů, tak nenadávám nahlas. Komu taky… Já přece vím,
proč to nesu.
To pomyšlení mě hryže v mozku.
A dodá zrovna tolik vzteku, abych měl dost páry ten hranatej bordel zvednout a
popotáhnout zas dál. Říkáte si, proč se na to nevyseru. Rád bych. Nejde to. Ze
stejného důvodu. Prostě si nemůžu vybírat.
Má mě.
„Co je vlastně v tom kufru?“
říkám ve stínu pod mostem.
Udiveně na mě pohlédne: „Přece jsme
to balili spolu.“
Kouká tak vyčítavě, že už se radši
na nic neptám. Zkusím si vzpomenout sám. Vleču své břemeno obloukem do kopce a
už si vybavuju předsíň a světle hnědý koberec – takový ten komoušácký.
Rozevřený černý kufr zabírá celou šíři místnosti. Vidím černý zip a jakési
lakované dřevo…
Eh, už dohlédnu na koleje na mostě,
s rachotem projíždí tramvaj.
„Že bysme přece jen zkusili tu
tramvaj (proč mě nenapadne autobus?) – aspoň na pár zastávek?“
A. krčí rameny, oba víme, že je to
beznadějné. Tak prostě odvláčím tu děsnou věc až do cíle, o těch pár kiláků, že…
Co je, do prdele, uvnitř?!
Lovím
zpátky ten obraz předsíně, tak dívej se přece dolů pod sebe…
A kurva! Stojím trochu křivě, ale už
se ani nehnu – jak by mi do páteře někdo praštil bouracím kladivem. Vidím se –> tam dole asi před hodinou – tam v té panelákové předsíni
– zatloukám víko lakované rakve – v ní kámoš (SK….E), co zemřel před dvěma
dny.
Žádné komentáře:
Okomentovat