INHUME

           „Tak neblbni, vstávej už,“ klečíš tu na zemi, čelo opřené o podlahu, jak by ses právě snažil odnaučit dýchat. A jak tě znám, jseš fakt schopen se přidusit.

            „No tak, Koťátko moje, přestaň,“ kurňa, je už půl desáté, mám na stole práci tak ještě na dvě hodiny, opravdu to musíme hrotit zrovna teď?! Sedím na židli, nechceš se nechat zvednout ze země, nechceš spolupracovat, a já tě neunesu. Pozoruju tvoje záda, oblečená do černého trička s velkou hnijící okousanou mrtvolou, tvůj krk, na kterém se houpe stříbrný kostlivec přivázaný k pentagramu. Tedy měl by se houpat!!

            „Pojď, sakra!“ zvedám ti hlavu, kterou teď prostě neovládáš, že? Pasivní odpor je ten nejúčinnější, jak jsi mě sám učil.

            „Dýchej, no tak!“ teče ti z nosu, z pusy, z očí, jsi bez vlády nad svým tělem, pustit tě, praštíš se do hlavy o stolní přepážku. Na černé bavlně velký červený nápis, který v překladu znamená Nelidský, vyvedený v dojmu, že z něj kape hnis. Drsné. Chlapské. Skalpované mrtvole se chvějou pahýly ohryzaných končetin, jak v pláči nabíráš. Tak fatálně, jak by ti šlo o život. Metal má někdy k trapnosti docela blízko, víš.

            „Pojď, Kocourku, půjdeme tě uložit do postýlky,“ vstávej, doprdele! Co chceš slyšet, že jsem to tak nemyslela? Na to zapomeň, tentokrát už ne! Procházíme ateliérem k ložnici, kočka nás sleduje.

            „Pozor, dveře, teď rozsvítíme,“ takhle jsem tě nevlekla ani v těch nejtěžších alkoholových stavech, potřebuješ kapesník, za krkem mám potok tvých slz a hlenů.

            „...Rybičko, já tě miluju...“ poslední, co zvládneš říct, chvíli posloucháš moje ticho, pak se roztřeseš. Já vím, musím tu teď být chvíli s tebou, jinak budeš otravovat celou noc kecama o tom, že beze mě nedokážeš žít a že když umřeš, tak konečně budu mít ten prostor pro sebe, který od tebe žádám. Zkoušíš to na mě už po sto padesáté osmé, sto padesátým osmým způsobem, ale furt to nějak nefunguje. Neustoupím, rozumíš? Ani kdyby čert na koze jezdil! Je to dva týdny, co jsi dostal definitivně poslední příležitost. A selhal jsi! Už zase! Ne, nedokážeš to.

            „No tak, no tak, no tak...“ utírám ti obličej, zbytečně, všechno mi to teče do klína.

            „Pojď, uložíme Koťátko, moje malinké Koťátko,“ ukládám tě, začínáš sebou docela škubat. Znám tě tolik let, brečel jsi dohromady pětkrát, z toho třikrát za poslední dobu, ale tohle je tedy nové. Záchvat? Hraješ to na mě?! Takové věci se stávají útlocitným holkám, ale tobě? Mám sto chutí dát ti pár facek.

            „Položíme hlavičku,“ podkládám ji dalším polštářem, „uvolníme krček,“ sundávám ti ten drsňácký přívěšek, nebráníš se, jsi tedy skutečně mimo.

            „Povol ruce,“ škubeš sebou už docela zarputile, všechny končetiny v nekontrolované křeči, „uvolni, no, uvolni pacičku,“ hladím ti pravou ruku, kterou jsi mě ještě před rokem s takovou chutí chytával pod krkem a vyhrožoval, že stiskneš víc, daleko víc. Dýchal jsi mi při tom do obličeje, s úsměvem, který mě mátl. A tak dvakrát třikrát z toho... jseš choler, k tomu chlast, můj život jsi měl doslova ve svých rukou. Jo, bývalo to občas slabší, vzpomínáš? Už nevím přesně, v čem byl spor. Snad to, že ti moje kočka okousala tvůj asparágus. Řval jsi na mě jak fotr, kterého jsem nikdy neměla, že mi tu kočku zabiješ ještě tuto noc. Fakt jsem ti to věřila. Anebo byl spor v tom, že si čtu životopis Crowleyho? Vyjel jsi na mě, že jsem snad v nějaké sektě a jestli tedy chci poznat zlo, že ty mi ho předvedeš! Strčil jsi do mě a já tě pozorovala, jak bereš do rukou předměty v tom pokoji, všechny ty, u nichž jsi předpokládal, že mi na nich sejde. – Jo, trefil ses, rozmlátil jsi mi taky to, na čem mi vskutku celkem záleželo. Moje soška se rozlítla na kusy, posbírala jsem je do klína, vytrhl jsi mi ten největší, a třískl jím znovu o zem. „Poctivost keramického střepu se pozná, teprve když se výrobek rozbije,“ učitel ze sochařství byl trochu podivín, měla jsem ho ráda, už umřel. Něčemu jsi mě tehdy naučil: na hmotných věcech mi nesmí záležet. Takový luxus jako je náklonnost k nějakému předmětu si teď už nedovoluju.

            „Víš co, otevřu okno, víš, Kocourku, venku lítají takoví malí kyslíčci, a já je teď pustím dovnitř, ať se Koťátku dobře dýchá, ano?“ Je skoro deset. Otevírám okno, doufám, že se rychle uklidníš, mám fakt práci. Sedím u tebe, přikrýt tě? Radši ne, takhle se dřív vzpamatuješ. Opravdu sis nemohl vybrat lepší den. Hladím tě po hrudníku, po hrudníku toho oběšence, a ty ne a ne se uklidnit.

            „No tak, povol prstíky, budou tě bolet,“ tyhle dva prostřední, kterými jsi na mě milionkrát hrál tu blbou hru, co se dělá na základkách obětem šikany. Tu, jak se dva prsty přistrčí druhému těsně proti očím a čeká se, jak bude reagovat. Chytám tě za druhou ruku, hladím ji, ale křeč nepovoluje. Zkouším tě nějak uklidnit. Řeknu něco něžného, a rozklepeš se ještě víc.

            „Zazpívám ti, chceš?“ usměju se nad tím, že jsi můj zpěv vlastně nikdy nemohl vystát. Nesměla jsem zpívat, pokud jsi byl se mnou. A to bylo vlastně skoro pořád. Já vím, že zpívám hrozně. Ve školce taky věděli, proč mě vyhazujou ze sboru. Ale za poslední dobu už můžu. Za poslední měsíc, co jsi přistoupil na nová pravidla, co jsi přísahal, že mi dáš veškerou volnost a všechno, co chci, že chápeš, jak to potřebuju. Jenom, ať tě nevyhazuju. Za poslední měsíc máš moje zpívání hrozně rád.

            „Zazpívám ti to, co jsi dneska ráno zpíval kočce, chceš? ...má je ráda, proč by ne... jsou krásné a růžové...“ notuju, ale klid ti to teda nepřináší. Ruku máš zkroucenou v lokti, snažím se ti ji uvolnit. Není to snad ta, co mi vloni spálila sešit do latiny? Tři měsíce soustavného vyhledávání, vypisování, sbírání shořelo v kamnech, a to jen proto, že jsem v něm měla založený kontakt na týpka, kterého jsi neznal. Nemám co mít jaké kontakty, pokud tě o tom předem nezpravím, že? Vzpomínky, ty vole, tolik vzpomínek, a jedna lepší než druhá. Tenkrát jsem tě ovšem potrestala, plameny musely sežehnout i tvoje nejoblíbenější tričko.

            Otevíráš oči, jsou zarudlé, ale jinak ti nic není. Vždyť je to jen pláč. Koukáš na mě tak odevzdaně.

            „Ty moje malinké Koťátko, nebolí tě nic?“ utřít nos, utřít pusu, oči, všechno.

            „Zzzzzz zzzz...“ přikrývám tě dekou, co jsem před časem šila dědovi. Vždyť už ji nepotřebuje, zpopelněným není zima.

            „Odpusť mi to, Rybičko.“

            Tohle ne, hochu, tohle přece oba dobře známe. Zradil jsi mou důvěru. Už zase! Znáš mě dlouho a víš, že důslednosti se učím postupně, ale když tedy chceš, přistoupíme rovnou k závěrečným zkouškám. Tvářím se věcně a ty už znovu nabíráš.

            „Rybičko, prosím tě, Rybičko...“ natahuješ. Sereš mě přímo pekelně! Je dvanáct!

            „Ale tak už dost, hezky spi, potřebuju to dodělat a ráno vstávám brzo, vždyť víš,“ pokyvuješ poslušně, tváříš se jak to nejubožejší zvířátko, líbám tě na shnilou mrtvolu a na čelo a jdu to konečně dopapírovat. Ne, nemiluju tě, už dávno ne. A ani ti to nepředstírám, už mi ani za to nestojíš. Jsou jen zbytky intimity, kterou jsme kdysi měli, která se rozplynula, jen si to nechceš připustit. A stále se potvrzuje, že nedokážeš spoluexistovat. Ne, pokud se vším, co jsem, nepatřím jenom a jenom tobě.

            Usedám ke stolu, na krku ten tvůj pentagram, deset sekund, sotva vezmu tužku do ruky, a stojíš mezi dveřmi.

            „Jsem zrůda, Rybičko.“ Jdi, kurva, už do té postele!! Musím to ráno mít!!! Ne, nechci se s tebou teď bavit, nechci se bavit o tobě, o nás, přestaň mě vydírat!

            „Rybičko... Koťátko se polepší, slibuju,“ opřu obličej do dlaní. Inhume, Inhume, Inhume, opakuju si jak nějakou mahamantru.

            „Prosím tě... dej mi ještě šanci, poslední, prosím... nedokážu... bez tebe...“ padáš na kolena před mým stolem, TO SNAD NE, držíš se přes břicho ohnilého chudáka toho svého, TO SI DĚLÁŠ PRDEL, opíráš čelo o zem... a pak už jen vzlykot a slzy a slzy a třes.

            Jsme tam, kde jsme byli, nemyslíš?

            „Budeš se muset odstěhovat,“ a nový záchvat je na cestě. Hladím tě po zádech, čím víc slábneš, tím já jsem silnější.

            „Nespěchám na to, ale musí to být,“ tělo ti znovu začíná tuhnout v křeči.

            Sedám si k papírům, beru tužku do ruky... poslední pohled na červenou mrtvolu... Opravdu se nechci dožít chvíle, kdy tě začnu nenávidět.