Gustav Meyrink - GOLEM

            Jde vpravdě o úchvatnou novelu talentovaného autora z okruhu tzv. pražských Němců z meziválečných let. Jeho jméno poněkud bledne vedle stokrát převařené slávy Franze Kafky, což je disproporce spíše ku škodě. Příběh plný prapodivných vizí a magické atmosféry se odehrává ve staré židovské čtvrti, již město před sto lety zbouralo, aby mohlo historické centrum modernizovat a vystavět prostornější komunikace. Až se někdy dorvu (dozajista se jednou hecnu) k záznamům kresebným či fotografickým těch domů a ulic, rozšířím svůj ilustrační sortiment. Ne že bych to nezkoušela kutit z hlavy... Zkoušela. Nejde mi to. Nevygeneruju ani okap. Asi proto, že v Ostravě, kde žiju, je duch historie řádně chudokrevný. Jak bych pak mohla nahánět ten pražský?

            

             Vrieslander stále ještě vyřezával hlavu a dřevo skřípalo pod čepelí nože.

Ten zvuk mě skoro bolel, podíval jsem se, jestli snad už Vrieslander brzy neskončí.

Jak se ta hlava v rukou malíře obracela sem a tam, vypadalo to, jako by měla vědomí a slídila po koutech pokoje. Pak její oči dlouze spočinuly na mně, uspokojeny, že mě konečně našly.

Ani já jsem nedokázal spustit z ní zrak a upřeně jsem zíral na dřevěný obličej.

Na chvíli jako by malířův nůž váhavě cosi hledal, pak se s rozhodností zařízl a najednou rysy dřevěného špalíčku strašidelně ožily.

Poznal jsem žlutý obličej cizince, jenž mi tenkrát přinesl knihu.

Pak už jsem nemohl rozeznat nic. Pohled trval pouze vteřinu. Cítil jsem, jak mi srdce přestalo bít a jen se vystrašeně třepotalo.

Přesto však – jako tenkrát – jsem si stále uvědomoval onen obličej.

Byl jsem to já sám, ležel jsem ve Vrieslanderově klíně a slídil pohledem kolem.

Moje oči putovaly po pokoji a mou lebkou pohybovala cizí ruka.

Pak jsem náhle uviděl Zwakhovu rozčilenou tvář a uslyšel jeho slova: Proboha, to je přece Golem!

A začala krátká potyčka, Vrieslanderovi chtěli vytrhnout jeho řezbu násilím, ten se však bránil a se smíchem volal:

„Co chcete, stejně je to úplně nepodařené.“ A vymanil se jim, otevřel okno a vyhodil hlavu dolů na ulici.

Tu jsem pozbyl vědomí a ponořil se do hluboké temnoty, kterou se táhla třpytivá vlákna, a když jsem se probudil – jak se mi zdálo –po dlouhé, dlouhé době, tu jsem teprve zaslechl klapnout dřevo dole na dláždění.

 

„Spal jste tak pevně, že jste ani nevnímal, jak jsme vámi třásli,“ řekl mi Josua Prokop, „punč je pryč a vy jste všechno propásl.“

Zmocnila se mě znovu žhavá bolest z toho, co jsem před chvílí vyslechl, a chtěl jsem vykřiknout, že jsem nesnil, když jsem jim vyprávěl o knize Ibbur – a že ji mohu vyjmout ze schránky a ukázat jim ji.

Avšak tyto myšlenky se nedostaly ke slovu a nemohly se prodrat náladou všeobecných příprav k odchodu, která se mých hostí zmocnila.

Zwakh mi násilím přehodil kabát a volal:

„Jen pojďte s námi k Lojzíčkovi, mistře Pernathe, to vás rozptýlí.“

 

MEYRINK, G. Golem. Praha: Argo, 1993.