Píseň o bílých hlavách
Bílý je v horách
napadaný sníh,
bílá je luna
v polích oblačných.
Když mého
pána rozdvojil se cit,
proč – jeho žena
– mám tu déle dlít?
Číš
naposledy vínem naplním,
odpluji odtud
v svitu měsíčním.
Vlny mne
Jukou budou kolébat,
též dvojí se:
na východ, na západ
a navždy. –
Srdce, co jsi těždé tak?
Proč,
nevěsty, vám slzy kalí zrak?
Váš druh je
věrný. Smát byste se měly:
vždyť společně vám stáří hlavy zbělí
a budou bílé
jako horský sníh,
bílé jako
luna v polích oblačných.
(Wen-ťün)
Fragment
Smutna jsi,
noci podzimní!
Měsíc jasně
svítí!
Všechno spí.
Člověk jde s ženou
svou, bolestí,
po bílém
jíní.
Dívám se na
Mléčnou dráhu;
kačírek –
slyšíš – kách!
Byliny,
voňavé bylina na horách!
Myslím na
tě, a ty o tom nevíš!?
(Lü Čao-lin)
Po sklonu nebes…
Po sklonu
nebes váhavým krokem
podzim se
blíží.
Po dvorcích
lidí měsíce stíny
ostře se
plíží.
Panáček z luny
tancuje chvíli
po hládi
vodní;
panenka z luny
klaní se čile
jak dáma
dvorní.
Zářivá
chvíle, proč tebou hořkne
rudé mé
srdce,
proč,
chvíle, sčítáš prořidlé vlasy
na bílé lebce.
Neměl bys
svítit, měsíci bílý,
na štíty,
kopí,
neměl bys
hladit vojáků stany,
mor naší
doby.
(Tu Fu)
Žádné komentáře:
Okomentovat