Má nejdražší,
očekáváš
mě každým okamžikem, a já jsem stále ještě na moři. A vím s jistotou, že
se z této cesty nevrátím. Pátá bouře v řadě nám ukládá o život, kýl
kvílí vysílením, stožáry se klátí a posádka už se přestala modlit. Vítr nás žene
k místu, jemuž jsme se chtěli za každou cenu vyhnout. Ne nadarmo tomu roztroušenému skalisku přezdívají Ostrov mrtvých. Sotva jsme ho zahlédli na
pravoboku, utichl i kapitánův ochraptělý řev. Tohle je konec! Opustil jsem
palubu a uchýlil se do malé pracovny, abych ty poslední chvíle strávil
s Tebou. Loď se zmítá ve vlnách vysokých jak domy u nás na náměstí,
v děsných úhlech naklánějí se stěny a co bylo v policích, dávno
putuje po podlaze. Každou chvíli mi kdosi buší na dveře – zamknul jsem na dva
západy. Nechci ztrácet poslední vteřiny marným bojem.
„Všichni
muži na palubu!!!“ řvu o závod s tou zlořečenou vichřicí. Tři lidi jsem
poslal na záď, s ostatními rveme za lana hlavního stěžně. Jsme parta ostřílených
chlapů, a stejně si s námi moře hraje jak s kyblíkem balónků. Kletě!
Povolují nám přívazy – je nás nějak málo – zdá se mi to? Počítám figury
v modrých pláštěnkách… „Kde je ten zatracenej kuchař?!!“ Najal jsem ho
v přístavu na poslední chvíli, ani jsem si ho neprohlíd. Předpokládal
jsem, že kluk o moři ksakru něco ví. Třebaže když jde do tuhého… No to mě poser – faktže se ten srab krčí
v kuchyni! Jdu si pro něj a z očí mi šlehají blesky. Schoulený modrý
balík se křečovitě drží dřezu a viditelně se klepe. No ano, houpe to, loď tančí
jako baletka. „Co si sakra myslíš, proud nás žene na skálu!!!“ řvu na něj
výchovně a hmátnu mu po rameni. Vyškub se mi. „Ještě jsem tu u čerta
kapitán!!!“ popadnu ho za kapuci – a prostě zírám! Pod rukou se mi vysype
záplava blond vlasů a vyděšeně na mě hledí široce rozevřené ženské oči.
Snad
stokrát jsem prosil inspekčního důstojníka, aby mě převeleli z majáku
pryč. Někam mezi lidi. Copak jsem té babylónii tady neobětoval už dost? Je těch
dvacet let málo? Z přihlouplých vydutých
stěn mi brzo hrábne jak rybičce v kulatém akváriu. Člověka vidím na
vlastní oči tak dvakrát za rok a o ženách kdybych aspoň nečetl, nevěděl bych
pomalu, že existujou. Ale on ne, že nejsou lidi a že takový ostřílený strážný
jako já a že těžké časy a že by se mnou hned měnil, kdyby na to měl vliv a
čertvíjaké výmluvy jsem od něho už vyslechl. Naposled jsem se měl co hlídat,
abych mu nenafackoval. Před měsícem mi konečně došla trpělivost a
v hlavě uzrál plán. Ďábelský a
krutý. Na velitelství se budou ještě divit! Sedím a dívám se oknem do husté
fujavice. Sotva pár mil odsud vidno šedou skvrnu – jedna z obchodních lodí
prostřední velikosti. Zmítá jí vichr v ledové náruči sněhové bouře. Sotva
rozeznám obrysy v poryvech hutných šedí. Zhasnul jsem všechna světla. Můj
maják je dnes němý jak hrobka. Dávám jim tak půl hodiny, pak se jejich loď
roztříští o skálu. Studená, nevyhnutelná smrt celé posádce. Sedím a dívám se.
Bez výčitek.
Symetrická
bílá lodička z kladívkového papíru, zespodu potřená vrstvičkou stearinu.
Báječná věc! Chlapec opatrně položí skládanku na teplou hladinu a ani nedýchá
nad její křehkou rovnováhou. Popostrčí věcičku kupředu, pluje! A zpátky. A tam.
A zpátky. Strčí prstík zespodu do prohlubně v papírovém dnu a lodička jede
nadél dlouhou vanou. Její hrdý majitel našpulí rtíky a už drnčí lodní motor.
Ach, je ještě malý, jde mu to nevalně, motor vynechává, tu tam vyprskne. Ne,
žádný člun. Bude to slavný zaoceánský koráb! Posádka z pomyslných človíčků
se raduje z pěkného počasí. Žárovka je hřejivé slunce, človíčci se rozvalí
po palubě a nastavují mu svá bříška. Jejich malý bůh se na ně usmívá. Ručkou
posílá korábek od jedné smaltované stěny ke druhé. Pak zaplácá do hladiny a
lodička se rozhoupe. „Co to?“ podiví se neviditelná posádka. Chlapec víří vodu
a koráb se legračně naklání. „Bouřkáá!“ rozjásá se bůh teplých moří a loď je
rázem v nebezpečí. Obloha se zatáhla hrozivými mraky a růžovoučká hydra
pod hladinou rozpoutá pravé mořské peklo. Vlny bijí o sebe a vítr zlověstně
skučí a voda šplíchá, až zmáčí papírovou palubu i celý hlavní stěžeň. Človíčci
pobíhají se tam, „pomóóóc“, napovídá jim hoch. Tu přijde vlna velká jak celý
koráb, lodička je v tu chvíli plná vody a začíná klesat. Chlapec krčí
ramínky, trochu škoda. Imaginární živůtky visí na vlásku. Nebojte, človíčci, malý
bůh jim nastaví dlaně, kam si můžou přelézt. Až má všechny, převeze je bezpečně
na ostrov – na svá drobná kolínka.
Dřevěný
trup se povážlivě nakloní a mou hrudí projede vlna rozkoše. Pár vzdechů uznání,
jinak jsme zticha. Usmívám se do tmy. Cítím sílu moře a mám radost, již jsem
nepocítil kolik let. Představuju si ten zmatek na palubě. Dvacetičlenná posádka
se klepe v proudech štiplavého deště a zoufá pod palbou nejistých a
nejspíš už konečně bezradných rozkazů. Kapitán je voják, žádný námořník, to jsem
si všim už v přístavu. Kterej čerchmant mu svěřil zaoceánskou fregatu? Snad
nějaký dobrý známý z vyšších kruhů se chtěl zbavit naivního vousáče, jenž
nevyrostl z chlapeckých snů. Anebo můj anděl strážnej posílá svýmu
nevěrnýmu svěřenci spásu. Dvacet chlápků pod špatným velením je na tehle oceán
nízká šarže. Pak jsme tu ještě my – šedesát vězňů zamknutých v podpalubí.
Radujem se z počasí, jak by ne. Získal jsem je snadno pro svůj plán.
Každou chvíli sem slezou zeshora. Přijdou prosit o pomoc. Nabídnu deset mužů
pod mým osobním velením – vlastně celou svou někdejší bandu – všech deset a já!
Chceme zbavit pout, pak pomůžem zachánit loď. Ber, nebo nech bejt. A těm
vyklepaným mariňákům se sakra nebude chtít rozvázat početnou pirátskou chasu,
je nasnadě, že převezmeme celou loď. Neustoupíme ani o píď. Pro mě za mě –
klidně si tu zdechnu v tom slaném pekle, my nemáme co ztratit! Když budou
hoši hodný, vysadíme je na nejbližším ostrově. Pak poplujem po své trase, kletě
zářná budoucnost! Trámy skřípou a za dveřma už slyším kohosi sestupovat po
schodech – co jsem říkal! Klíč zarachotí v zámku a sám kapitán
s prvním důstojníkem jsou tady. Najdou mě rychle, lampou mi posvítí do
obličeje. Chráním se, ať mě neoslní, ale vidím, co jsem chtěl vidět – vyděšené
oči a prosebný výraz ve vousaté tváři.
Žádné komentáře:
Okomentovat