SQUAT

              I.

                  Přes dvacet let to byl celkem nezajímavý panelák, podobný desítkám dalších na tomhle sídlišti. Sídlišti, kde vyrostla. Po celou dobu, co tady stál na kopci, co vedle byla škola, co pod ním děti na hřišti dováděly a pištěly na sebe z jeho balkonů a oken. Po celou dobu, kdy ještě všechno bez problémů fungovalo, kdy žil životy svých obyvatel. Až do té noci, kdy vyhořel - do loňského října, kdy byl evakuován, vyrabován, rozkraden, a opuštěn.

                „Jako já, patříme k sobě,“ stáhla si sluchátka z uší a přihrnula bundu více ke krku, je pozdní podzimní večer, je chladno. Jistěže se mohla vydat kterýmkoli jiným směrem, tenhle dům ji však přitáhl silou nepoznané nutnosti.

                Černý proti temné obloze, pustý. Okna bez záclon, zdi bez obyvatelů, alespoň v to doufala. Vyšplhala po zarostlém kopci a zamířila ke třetímu vchodu, kde v rozbitém skle vězel příslib snadného průchodu do útrob stavby.

                „Fujtajksl,“ překročila kaluž vysýchající tekutiny mezi střepy, přikrčila se a proklouzla dírou ve skleněné tabuli. Přijít si sem přes den hrát je záležitost srdnatého sebevědomí místních školních dětí. Přes zákaz rodičů, přes výchovná vyhrožování učitelek. Stejně se neodvažují dál než metr za práh. A i to je dost. Demoliční výměr se zasekl někde na svých úředních cestách, vyhořelý panelák si nebere do huby, kdo má rozum a střízlivost v krvi, tomuhle baráku se vyhni.

                Stoupala po špinavých schodech, tiše, ani jediným zvukem nevyrušit posvátnost prázdných chodeb. Okny procházel slabý svit vzdálených pouličních lamp, ze stropů padal chlad. Ze stěn vystupovala tíseň, úzkost, jež procházela kůží do těla. Čím vyšší patro, tím vyšší tlak. „Žádná sranda, kruci,“ horký dech a zběsilý tlukot srdce. Nikdo tady není, nic tady není, jen ty, jen ty. Jenže to si můžeš opakovat, a stejně tvůj sluch zaznamenává tlumený šelest sádrokartonu a podezřelý praskot starých odlupujících se tapet. A vrzání kdesi vzadu, kdesi poblíž, za rohem, za zády.

                Konečně desáté podlaží. To, které si vybrala. Prošla dveřmi, jejichž výplň vzala za své zřejmě při loňských dramatických událostech. Teď doprava dlouhou chodbou, vyloženou linoleem, nasyceným nepopsatelným pachem. Nikdo, klid, jenže každý stín je přece potenciální nebezpečí.

                Zastavila se až úplně vzadu. U posledního okna západní zdi za vylomenými dveřmi, odložila batoh, nyní už dýchala volně, shlížela přes sklo na střechu školní budovy. Jak je nizoučká. Úžasný výhled, celé blikající město jí leží u nohou, tmavý horizont splývá v parách s noční oblohou, krása, jen pro ni. Otočila se zpátky do místnosti. Tohle by šlo, nefouká tu, nikdo ji tu nenajde, tak vysoko, tak daleko, tak hluboko.

                „Je to tvoje,“ usmála se, strach zůstal viset kdesi v chodbě, tady je to přece domov, vykoukla do chodby a zavýskla. Ozvěna projela železobetonovou konstrukcí, prolítla schodiště, chodby, výtahové šachty, opuštěné byty, zanešené sklepy. Zpátky žádná odezva, ani hlesnutí, jistě, kdo by si dovolil? Jen ona, jen ona se nebojí, královna svého hradu, vládkyně prokletého podsvětí.

                Zabydlela poslední místnost. Rychle a prakticky, rozložila věci po zemi, nikdo z ulice si nesmí ničeho všimnout. Žádné světlo, žádný pohyb za okny. Zapálila svíčku, usedla na karimatku, ještě hudbu do sluchátek, bude to dokonalé; natáhla nohy a opřela hlavu o zeď. V uších nechat Nostradama, ať podmanivě vzývá své noční vize, jen dýchat, být, rozplývat se pomalu prostorem, chodbami, střežená clonou strachu přísných schodišť, chráněná před vším svinstvem ulic, jejich úskočných nástrah, jejich špinavého života, před kterým se ona tak zoufale potřebuje schovat. Jen dýchat, a pomalu usínat.

                „Ksakru,“ Nostradamus se šprajcl kdesi „na cestě do hor“ a s výmluvným LOW BATTERY se odmlčel. Stáhla sluchátka...

a krev v mladých žilách se zastavila:

                Chodbou se blížily kroky. Pevné, pravidelné, odhodlané. V rychlosti uhasila svíčku, mělo-li to však vůbec smysl? Ten, co se blížil, evidentně věděl, pro co si přichází. Pramínek kouře vystoupal z knotu ke stropu, kde se rozptýlil. Co dělat? Nic. Počkat, až vejde, až se vyjádří, usadit ho, usmívat se. Opít ho? Nenápadně se sbalit, dezertovat. A vytáhne-li zbraň? No co, leda nechat se zabít. Do prdele, tohle je tak dokonalé místo, věčná škoda.

                Po vzoru filmových policajtů jí posvítil do obličeje, pak zmapoval věci kolem ní.

                „Co tady chceš?!“ mladý hlas, mladý obličej, černé vlasy, černý ohoz. Ovšem dost nevybíravý tón.

                „Co asi... normálně...“ dala si záležet, aby to znělo měkce, nevinně.

                Prošel pokojem, těžké podrážky masírovaly světlé lino. Neodvažovala se pohnout, jen sledovala, jak si host počíná sebevědomě v těchto obávaných místech. Chvíli pozoroval oknem horizont, nelze si nechat ten pohled ujít, to není v lidských silách. Nakonec vytáhl zapalovač, přidřepl, a svíčka znovu obživla veselým plamenem.

                „Squat... tak to sis vybrala nejhorší místo ve městě.“

                „Proč? Komu tu vadím?“ skrčila nohy, přitáhla je k tělu a obejmula rukama.

                Chvíli bylo ticho, zkoumavě si ji prohlížel.

                „Můžeš zůstat za jistých podmínek.“

                Dodala si odvahy: „To jako tvých podmínek?“ nevypadal nebezpečně, nebude o moc starší než ona.

                Natáhl ruku a stiskl její levý kotník, až sykla. „Myslíš, že žertuju?!“ pomalu zakroutila hlavou, pak stisk povolil.

                „Žádné světlo, nic podezřelého, nic, co by bylo vidět z ulice, a žádné hlasité zvuky,“ delší vlasy mu spadaly přes uši, „a žádné návštěvy,“ pak zvedl oči vysoko nad její hlavu, jakoby hledal inspiraci, „a budeš platit nájem,“ dodal s jistou samozřejmostí.

                Při těch slovech sebou mírně škubla. To nemůže myslet vážně.

                Ukázalo se, že může.

                „Kolik?“ strnula.

                „Litr,“ řekl. Trochu se uklidnila, no to by se snad během měsíce i nějak dalo sehnat.

                „Každé pondělí,“ dodal a vypadal, že se docela těší na její reakci.

                Hned ráno odsaď padám, letělo jí hlavou. Jen mu koukala do obličeje, jak výrazné byly jeho lícní kosti.

                Postavil se: „Dneska je pondělí, kočko,“ sledoval její úžas, který rychle přecházel v nefalšovaný vztek.

                „Zapomeň na to, nad ránem vypadnu,“ pronesla klidně, ale na to se tady nehraje.

                Popadl její batoh: „Vypadneš hned!“ otevřel okno, to ji rozhýbalo.

                „Ne, neblbni!“ chytila ho za rukáv, jenže on nevyhrožoval, ze zásady nikdy nevyhrožoval. Jednal přímo. Jediný rozmach a veškerý její majetek poletí z desátého patra.

                „Zaplatím ti, dám ti litr, teď, slyšíš, já ti ho dám!!“ zvedla hlas skoro panicky.

                Slzy jí zvlhčovaly oči, ruce se třásly zlostí, když vytahovala bankovku. Do prdele, bude to teď mnohem komplikovanější, než si slibovala. Ale nepřemýšlej nad tím, tady nic nevypřemýšlíš, je skoro o dvě hlavy vyšší. Natáhla ruku.

                Vzal si z ní to, pro co si přišel, takové hovado, celý litr, strč si ho, kreténe!

                „Chcípni,“ procedila, když se otáčel k odchodu.

                Strnul. Slyšel dobře.

                „Říkalas něco?“ oči mu zaplály.

                Nečekal na odpověď, chmátl po ní, podjely jí nohy, jak se asi bránit? Smýkl jí po podlaze, praštila se do ramene o zbytky zárubní.

                „Mě pošleš do prdele jenom jednou!!!“ táhl ji chodbou, křičela. Ten křik projížděl železobetonovou konstrukcí, prolítl chodbami, výtahovými šachtami, opuštěnými byty, zanešenými sklepy. Zpátky žádná odezva, ani hlesnutí, jistě, kdo by si dovolil? Vrznutí dveří se zbytkem skleněné výplně, podřela si levé předloktí, klouby prstů už bolely křečí a slzy, horké slzy jí znemožňovaly orientaci. Dotáhl ji ke schodišti a jednoduše pustil ze schodů. Sjela po nich, trochu se potloukla.

                Zůstal stát nahoře, sledoval, jak se pomalu zvedá, jak se souká zpátky nahoru, už ani jedno nevhodné slovo, učí se rychle. Protáhla se kolem něho, ale nenechal ji projít bez rozloučení.

                „Mně je jedno, kdo jseš. Jednou jseš tady, a tady platí moje pravidla. Ber, nebo nech bejt,“ svíral ji pod krkem, v té tmě ale neviděla jeho oči.

                „Máš zaplaceno na týden,“ odcházel chodbou dozadu, pevným krokem, pak se ztratil mezi stíny.

 

II.

                Celé město leží u nohou, tmavý horizont splývá v parách s večerní oblohou, krása, jen pro ni. Zatím. Opřela dlaně o sklo. Co na tom teď záleží, je pondělí.

                „Je to v prdeli,“ rozhlédla se po místnosti, není to domov, nic jí tu nepatří, tak proč?

                Za okny je ještě světlo, shlédla dolů na chodník, trochu pozdě pro školní děti. Postava v černém si to rázovala ke třetímu vchodu. „Vidíš, porušuju pravidla, blbečku.“ Než zmizel v domě, zvedl k ní oči. Sotva zlomek vteřiny, zapomnělas? Tohohle pošleš do prdele jenom jednou. Cítíš ho, jak stoupá schodištěm, opře se do dveří, když to nedokážeš sama, třeba to takhle půjde líp.

                „Takže?“ zvedl její zelený batoh, jakoby chtěl potěžkat, o kolik zhubnul. Jenže ona už není ta naivní dívenka, kterou před týdnem tak snadno vyděsil, dospěla, strašně moc.

                „Co jsi zač?“ opřela se pohodlně o parapet.

                Bez odpovědi, bez výrazu, „Je pondělí.“

                „Já nemám.“

                „Vůbec?“

                Smlouvat. Lhát. Prosit ho. Usmála se, „Mám, ale málo.“

                Máchl batohem, sotva stihla nastavit náruč. „Do půlnoci sežeň, co chybí a přines to ke strojovně na dvojce.“

                „Kam??“

                Slunce je za obzorem, ne, skutečně nemá náladu si hrát, „K výtahové strojovně druhého vchodu. Jasné?“

                Přehodila batoh přes rameno, hlavně tu nic nenechat, nepůjde-li to teď, tak kdy? Nezapálenou svíčku schovala do kapsy. Volným krokem zamířila ke schodům, levou ruku táhla po zdi.

                „Co naňho říkáš? Frajer jak chleba,“ stěna pod jejími doteky jakoby zvláčněla. Je blízko, velmi blízko. Cítí jeho teplou ruku, jak svírá madlo zábradlí. Jeho dech zahřívá chladný vzduch. Jeho tep doznívá za plíživými kroky. Ale pustíš se zdi, a je pryč. Jseš sama v dlouhé chodbě baráku, kterému se krátí dny. Zůstaneš ještě chvíli, a tohle místo tě sežehne. Shoříš tady v loňském ohni.

                „Nejvyšší čas zmizet.“

                Protáhla se dírou ve skle, jak snadné, a to je tma. Pospíchala ulicí a připadala si lehká, svobodná. Je to pryč, je to pryč, jsi venku, jen se neohlížej. Větrem se nesl známý zápach tlejícího listí, tak něžně sešlapávaného podrážkami pokojných chodců. Svěží chlad stoupal sliznicemi a občerstvoval dívčí myšlenky. No co, je přece spousta jiných squatů, jen dál. Je spousta míst, v tomhle městě, i jinde. Je fůra vyhřátých pokojů za okny jiných domů, obydlených, živoucích. Jsou zralé ženy v kuchyních, vyčkávající svých dospělých synů, poflakujících se do tmy venku. Jsou dívky v koupelnách, chystající se na doteky svých mládenců, zapomenuvších se někde s kamarády. Jsou holčičky v postýlkách, třesoucí se, kdo přileze oknem, aby je kousl pod peřinou. Jen ten, kdo je venku, si může vybírat, jak dlouho chce být očekáván.

                Přeběhla koleje, zrak jí padl do výkladní skříně. Ta cetka vpravo byla ještě včera její. Zastavila se. Daleko za tvými zády, na travnatém kopci, pořád tam stojí, sleduje tě svými potemnělými okny s klidem, až lhostejně. V kapse zbývá ještě svíčka a přehrávač. Nehty zabořila do bílého parafínu, tohohle je sakra škoda, jenže všichni chceme, aby si nás dospělost už konečně našla. A víme, že nezbyde než odevzdat všechny hračky, Nostradamus Nenostradamus. „Všeho dočasu. Stejně to děsně žere.“

                Chvátala chodníkem podél kolejí, rychleji a rychleji, sotva popadala dech. Co chvíli pozvedala zrak k černým sklům, pokojným, vědoucím. Tisíc jemu, dvě stě sobě. Kolik dní se tak dá vydržet? A co potom? Potom už to bude konečně v prdeli. Už není co prodat. Přijde čas  toho nejhoršího.  Pohlédla do očí dvěma proplešlým chlapům, které právě míjela. Cítila ještě, jak se za ní otáčejí. Slizouni. Zvykej si. Přijde čas, dojde i na žraní popela.

                Druhý vchod to schytal nejvíc. Jakoby si stále držel atmosféru toho zmatku. Přejela prsty ohořelou omítku. Ne, nikdy neviděla velký oheň. Vzpomněla si akorát, jak kdysi u dědečka pálili na zahradě starý stůl. Kolik z něho bylo světla. A žáru, že to dědečkovi opálilo vousy, i když stál docela daleko. Procházela chodbou, kde nebylo lino, jen rozteklý slepenec, na stropě vrstva sazí, podél stěn kusy nechtěného nábytku. Nikdo tady není, nic tady není, jen ty. A stejně sluch zaznamenává tlumený šelest sádrokartonu a podezřelý praskot starých odlupujících se tapet. A vrzání kdesi vzadu, kdesi poblíž, za rohem, za zády.

                U strojovny na dvojce visel ze stropu železný žebřík. Za ten týden tady prozkoumala skoro všechno, ale na střeše ještě nebyla. Prolezla otvorem ve stropě a za chvíli stanula na ipou vyložené ploše. Veliké jak dno vypuštěného bazénu. Uprostřed stál mladý muž, pohodlně opřen o stupačkovou zídku, sledoval hvězdnou oblohu. Nespustil z ní oči, ani když dívka přistoupila k němu a dotkla se rukávu na jeho levém předloktí.

                „Líbí se ti tady?“ pronesl lehkým tónem majitele přímořského letoviska.

                „Hodně,“ noční nebe přitáhlo i její pozornost.

                Trvalo ještě chvíli, než se navrátili do své pozemské reality.

                „Víš, já neberu squatery,“ díval se na ni upřeně schovávaje peníze do kapsy, „proto jsem stanovil tak vysokou cenu. Čekám, až ti to samo dojde. Až se sbalíš a vypadneš.“

                Dívala se mu do očí stejně pevně.

                „Ty víš sakra dobře, že to nejde. Má tě stejně jako má mě. Nic na světě si nepřeju tolik, jako odsaď vypadnout.“

                „A nemuset se vracet!“

III.

                Uvedl ji do své audienční síně. 1+1 ve druhém podlaží na jedničce, po zemi kusy starých koberců, jedna odrbaná matrace, campingové vybavení (včetně prastarého plynového vařiče),  v koutě hadry, igelitové tašky, na okně tucty bílých svic, dokonalost sama. Zaujal ji omlácený hrnek, fakt stylové. Pán ohořelého podsvětí ti dovolil vstoupit, tak nezdržuj, je tu kosa, brzo ztratí náladu, a jsi to ty, kdo něco chce. A je to on, který ví, že tomu tak je, a těší se, co z tebe vyleze. Zatím simuluje pohostinnost, rýpe v plechovce zbytky fazolí malou vidličkou, ukrajuje z chleba hrubé krajíce velikým nožem a obsažně mlčí. Klečí na zemi, jak se natáhne pro sirky, zpod černé mikiny zasvítí hladká kůže, mladé mužné tělo, ten pohled si nelze nechat ujít, to není v lidských silách.

                Opřela se zády o parapet. Do nohou jí stoupá chlad, s ním se žilami rozlévá nervozita. Úzkost tlačí na hrdlo, jak by ji právě učitel přistihl při opisování a ona si má navrhnout trest. Pohlédnout do jeho přísných očí. Hrábnout do sebe do těch vod, kterým jsme zvyklí říkat  "moje důstojnost".

                "Tak o čem chceš mluvit?" pronesl, aniž by se odvrátil od fazolí.

                Koukala, jak si shrnuje vlasy ke krku, pomalu a obřadně, sakra, tohle je pěkně blbá situace. Ještě nikdy na tom nebyla tak špatně, že by se musela nabízet. Vyčkávat déle však nemá cenu, dojde na to tak jako tak. Aby kradla po obchodech osušky, na to nemá žaludek, a tohle je vlastně docela přirozené, navíc tenhle kluk...

                Zapřel se levou dlaní o koleno a lehce se zvedl, postavil se zpříma, je skoro o dvě hlavy vyšší než jeho oběť, pozorně se jí zadíval do očí. Pár vteřin, přijde k ní blíž, bude to k zblití.

               "Tisícovka je dost," nechala sklouznout oči na jeho hrudník.

                "A?" pohodlně založil ruce, váhu přenesl z kontrapostu na obě nohy. Je to hajzl.

                "Potřebuju si vydělat-" zalapala po dechu, sakra, tohle je blbé, "napadlo mě..."

                Slíbila si, že vytrvá, zvedla pohled k jeho hlavě. Celý v černém, drsňák jak z filmu, vladař, co shlíží na malou zlodějku. Nic jako slitování nečekej.

                "...napadlo mě, jestli bys měl zájem..." pot na rukou a závrať, "...být... prvním zákazníkem."

Dokonáno. Ať už se stane cokoli, za tuhle větu se bude do smrti nenávidět.

Ticho.

Očekávatelné.

Vůbec ji předtím nenapadlo, že by ji mohl odmítnout. Až teď jí to projelo hlavou. Jako možnost, jako černá jáma, do které se co nevidět zřítí! Ale to jí snad neudělá. Bože dobrý, to snad ne

                Ani v tom největším dramatu se nedá pauza protahovat donekonečna.

                "Může být, " dal si záležet, aby to znělo, "dám ti pět pětek za jedno číslo."

                "To si děláš srandu..."

                Pomalu zakroutil hlavou. Velmi pomalu. Aniž by z ní spustil zrak.

                Cítila, jak na něho hledí vytřeštěnýma očima, neschopná se ovládnout, taktéž pomalu kroutila hlavou.

                "Viděl jsem tě v okně. Včera, dneska. Ty sereš na moje pravidla, já seru na tebe. Řek jsem pade, to je moje JEDINÁ nabídka. Bereš?"

                Přistihla se, jak odevzdaně přikyvuje.

                Spokojeně zasunul ruce do kapes. "Čekám tě zítra tady v jednadvacet nula nula," číselné údaje dodají  větám příznak závažnosti, "teď vypadni, pokud je to všechno, a hádám, že je!" nakonec pohodil hlavou směrem ke dveřím, jak by si byl ty efekty cvičil před zrcadlem.

                Projít kolem něho pevným krokem, ať si nevšimne, jak vrávorá.

                Ještě než se vytratí, z posledních sil pronést nalomeným hlasem: „Byl jsi tady tu noc ... myslím... viděl jsi ten oheň?“ 

                 „Viděl,“ chvíle ustrnutí, „sám jsem ho totiž zapálil!“

                Dopotácela se do své zašívárny v posledním patře, v tomhle pekelně drahém hotelu, zachytila se zárubní a klesla do kolen.

                „Bože to je grázl, takovej svinskej grázl,“ zmáčela si obličej slzami, dlaně tiskla na zeď, prsty zarýt hluboko do panelu, sápat, drtit, „PUSŤ MĚ VEN..... PUSŤ MĚ VEN!!!“ tloukla pěstí do studené stěny, údery projížděly železobetonovou konstrukcí, prolítly chodbami, výtahovými šachtami, opuštěnými byty, zanešenými sklepy. Zpátky žádná odezva, ani hlesnutí, jistě, kdo by si dovolil

                Probudilo ji denní světlo a s ním se do těla navrátila známá úzkost. Opuchlá oční víčka  a slepený oční sekret jí bránily vidět víc než šedavou mlhu. Bolela ji hlava a při letmé vzpomínce na včerejší večer se zvedal žaludek.

                Ale je den! Je den! Opláchnout obličej, znova, znova, smýt to svinstvo.... vyrazit do ulic, vydýchat, dokud nenastane další noc a s ní návrat do baráku, kde to znova začíná čpět loňským kouřem.

                Loudala se ulicemi, míjela lidi spěchající za svými cíli, postávající na zastávce, pošťuchující se děti, hloučky mládeže před školní budovou. Pohledem klouzala po chodníku, přihrnula si bundu více ke krku, je chladno. Skupina kuřáků před průmyslovkou však přitáhla její pozornost silou nepoznané nutnosti...

                HELE HO! Vládce prokletého podsvětí, temný žhář a samolibý grázlík tu stojí mezi nimi. S červeným batohem a petlahví nažloutlé minerálky tu potahuje z cigarety (za její peníze!), tak obyčejný, tak neškodný, tak mladý, mladší než ona, a to o dost!  Uskočila do ústraní, nesmí si jí všimnout. Prudce jí stoupl krevní tlak, „bože já jsem blbá, tak strašně blbá“, zvedla oči k šedému nebi, tlumeně ze sebe vyrážejíc smích i slzy vzteku. Ale teď není čas na emoce, je třeba jednat!

                Pozorovala ho, jak zašlapuje nedopalek, se spolužáky v družném hovoru prochází prosklenými dveřmi, hodí stručnou řeč s chlápkem na chodbě, pak mizí v útrobách budovy. Chlápek tam pořád stojí, že by učitel? To je fuk, zjevně se znají. Opatrně přiťapkat, nasadit odevzdaný výraz, nevinná zamilovaná holčička, kdo je ten krásný kluk s dlouhýma vlasama, kde bydlí, do jaké třídy chodí, řekněte, řekněte a hlavně on se nesmí nic dozvědět, prosím prosím...

                Za pár chvil už projížděla jména na zvoncích u nejbližších baráků. Dá-li se za těch pár hodin, co zbývá do večera, projít celé sídliště? Snad, dá-li bůh, a myslím, že dá, uvidíme, co jsi zač!

                Nakonec to zase takovou práci nepotřebovalo, ženské jméno, prostřední dveře, tyhle svobodárny, copak copak, že bys bydlel s maminkou? Hned vedle mého squatu, který sis přivlastnil, ačkoli tam naprosto nemáš co dělat, k tomu mě ponižovat, srážet ze schodů, tahat ze mě poslední prachy, uvidíme, kdo s koho, ty šmejde! Zajela rukou do kapsy, kde zůstala jen svíčka, stiskla teplý parafín. Za Nostradama, ty nevychovanej hajzlíku, zazvonila a ustrnula v očekávání, kdo otevře.

                Otevřela roztěkaná žena v zástěře, „Co si přejete?“ jo, jsem tu správně, její ustaraný výraz se pěkně doplňuje s tvým usilovným klidem.

                Za jejími zády se ozvalo pípání kuchyňského budíku, „Pavlíček není doma,“ odbíhala za zvukem. Ta slova se zaryla do srdce jak žiletky. Něco umírá. Ale je to přece dobře, konec je na dosah, už si jen užít vítězství.

                Nakoukla ještě zběžně za dveře, jediný pokoj, no jistě, víc už vidět netřeba. Jeho psací stůl, sešity do školy, na skříni plyšové hračky a plakát s velkou lebkou, aby se cítil dospělejší, když už tedy spává se svou matkou v jednom pokoji. Hlavně nad tím neplýtvej emocemi, venku už je tma, finále je na spadnutí.

                Scházela pomalu ze schodů, když ji ještě dostihlo volání: „Slečno! Jestli s ním budete, vyřiďte Pavlíčkovi, ať je tentokrát doma v devět, ne jako včera, ano...?“

                Ale jistě, proč by ne.

               

                V jednadvacet nula nula (neměl už být doma u večeře?) stáli naproti sobě při svitu několika svic v mírném napětí, kdo se přiblíží první.

                „Nové boty?“ hádám, že svinsky drahé.

                Odpověděl pokývnutím k odrbané matraci na zemi. Temný aristokrat, nesaháš mu po kotníky.

                Jeho tmavé vlasy spadají přes obličej, jak výrazné má lícní kosti. Odpustit mu? Mlčet a podvolit se? Pro jednou, pro chvíli, pro okamžik, pro teplou kůži pod černou mikinou, pro oheň v tomto domě, pro prosté lidské chtění.

                Ne, nejde to!

                Už pro ty dva litry, co jí tahle sranda stála. Pro znovunalezenou důstojnost, pomstít se, zakousnout, budeš mi chutnat!

                Svléká se, vychytat ten pravý okamžik, kdy je jeho mužnost nejzranitelnější, a udeřit!

         

                „Maminka ti vzkazuje, že máš být doma v devět, Pavlíčku!!“

                Královna svého hradu shlíží z okna. Vyletěl jak závodní chrt, už je to deset minut. Příjemný pocit se rozlije po těle, vyjde na chodbu a zavýskne. Hodí batoh přes rameno, je volná, poslední doteky známých zdí, svoboda, už stojí pod kopcem a naposledy se ohlíží. Černý proti temné obloze, ne, už se není třeba více vracet, zítra nabývá demoliční výměr své účinnosti.

MIRROR ZNÁMÝ/NEZNÁMÝ

Že prej by tam slečnu nepozval, do takové smradlavé nálevny. No, taky se mám co hlídat, abych hlasitě nenadávala, stačí se tam jen protáhnout, a člověk se může celý hodit rovnou do pračky. Asi bude nejlepší s tím prostě počítat a obléknout se do tohoto terénu "jednorázově".
Snad tam ani nikdy pořádně neuklidili. Předměty na stěnách žijí svůj život pozorovatelů, zdá se, nedotčeny. Po tolik let! A proč tam vlastně chodit, když je tady v centru Ostravy tolik čistších podniků? Ten jediný rozdíl, co snad stojí i za ten smrad - genius loci, víme?

Prvně jsem tam vkročila snad někdy před dvanácti lety. Zprvu jsem si myslela, že je to "mirror" proto, že přes chodbu je další hospoda - laickým úsudkem jsme myslela, že k sobě přiléhají zrcadlově. Tak nepřiléhají. Škoda. Mirror prý proto, že jsou tam na stěnách stará zrcadla. Aha.

Ta svérázná výzdoba...

A pak - kde jinde se vidí taková škála zvláštních zjevů? No, napovězte mi, jsem žádostiva.

Jednou jsem se dohadovala se studentem architektury, proč je Mirror na kreslení skvělý, kdežto ten jeho zbožňovaný funkcionalismus je akorát trapný. Nakonec z něho vylezlo, že školu vlastně nedokončil (asi málo vkusu, co já vím).

VLKOV - V PODRUČÍ

Pozn. II. díl novely Vlkov (I. díl Vlkov - Audience).

Ve světnici pro deset služek se valně netopilo. Snad to těm vesničankám ani nepřišlo, ovšem Agnes pod obhroublou přikrývkou naplněnou nedobře přebraným peřím po celou noc oka nezamhouřila. Hleděla do tmy a ledové ruce si přikládala na horké čelo rozbolavělé z nekonečného rozvažování. Jak to vůbec přišlo, že se stříbrná šlechtična krčí osamocena na sleželém slamníku v koutě vlkovského čeledníku. Že jediný člověk na celém širém světě má informaci, kam se poděla poslední naděje panovnického rodu. Dozajista byl zavčasný útěk z Tambriniky moudrým počinem. Kdyby byla zůstala, laply by ji rozdováděné voje zhroucené východní armády či snad přímo invazní jednotky Černého krále. Bůhví jak by s ní zacházeli, je-li poslední bytostí, jíž bylo svěřeno tajemství tambrinického pokladu. Ach, tambrinický státní poklad. Opentlený závistivými zvěstmi značně přehnanými. Ve skutečnosti jde o stříbro v hodnotě plného provozu všech jejích dolů, jež by vydaly za necelé půlstoletí. Smí se ho dopátrat jedině ten, kdo obnoví stříbrné vévodství tambrinické, a tím je ona sama. V duchu vybírala, komu jinému by mohla natolik důvěřovat. Přirozeně toliko v rámci svého rodu. Kdo se nenechá uplatit, vystrašit, zlomit na mučidlech…

Před oči jí předstupovali nevlastní bratři, od nejstaršího jeden za druhým. Odmítala jejich obrazy, vyřazovala kandidáty, již byli mrtví či málo důvěryhodní. Činila si citové násilí, když se pokoušela nahlédnout jejich osobnosti nezaujatě. Portrét svého manžela podržela v mysli déle… Žalostná její povaha usoudila, že nikomu nemůže věřit jako sobě. Ostatně jsou všichni daleko. Patrně ve službách jejího královského kmotra nebo prchli na sever, nebo se skrývají bůhvíkde či přehrabují popel hlavního města.

Ukrýt se na Vlkově bylo nejméně špatným řešením ze všech. Že o ní neví živá duše, až na onu ramenatou výjimku, je největší nadějí na záchranu. Nakolik lze věřit Barbarovi? Promítla si na trámový strop jeho hrozivý vztek, když třísknul řetězem o dřevo, div se znovu nevylekala. Nelze!! Jak se ho ovšem zbavit? Mohla by poslat list západnímu králi. Ale došel by v těchto výsostně nejistých časech? Cesta rychlému poslovi by zabrala na dva týdny. Čertví kdo by ho uchvátil. Barbar není hloupý, odmítá-li zbytečně riskovat.

Tak vybrat jiný úkryt? Ostatní prubířské pevnosti v jižní oblasti budou prázdné, zpustošené či obsazené kdovíjakou verbeží. Je zlá doba, tuze zlá. Žádné právo, pražádná bezpečnost v její rozvrácené zemi. Anarchie a boj o přežití nadcházející zimy.

Nad ránem upadla v melancholické vize svých pohřbených příbuzných. Jak by se tvářil otec, že se vydala osamoceně, v přestrojení, smrtí posetou Pustinou…

Vzbudil se dávno před úsvitem v krutě dobré náladě. Přestože ho včerejší víno tlačilo ještě v hlavě, na něco se velmi těšil. Pomyslel na svou vzácnou návštěvu a radoval se, jak to s ní večer skvěle sehrál. Nejraději by si ji dal předvést hned teď. V duchu viděl její pobledlý zoufalý obličej a sebe, jak stojí před ní, pevný a velkolepý, slyšel se říkat: „Tak co, vévodkyně znejmilejších, už máte dost?“ A ona zezelená vzteky, seká zlostná slova, křičí a nakonec prosí. On to všechno pobaveně hltá, pak říká jasně a tvrdě NE. A dáma hraje na city a dojemně se rozpláče a žadoní znovu a on je neoblomný, „Řek jsem, že NE!“

Obrátil se na záda. Nesmysl. To by nebyla žádná zábava, kdyby se vzdala hned. Zvát si ji nebude. Však nakonec přileze sama. Beztoho to nebude trvat dlouho. Je-li odolná, dává jí tak čtrnáct dní.

Zprvu předpokládali, že je ta nová pod velitelovou zvláštní ochranou. Když se o ni však už týden nezajímal, jejich respekt opadl. Držela se stranou, přesto nemohla zabránit, aby nedoráželi. „Agnes, odkud máš ty pěkné šaty? Agnes, odkud umíš ten východní jazyk? Agnes, to jsi tak nešikovná, či se jen stavíš? A proč mluvíš tak strojeně? Myslíš si, že jsi lepší než my? Nemehlo, proč ti všechno tak trvá – co, došla ti řeč? Neumíš poslouchat? Vida toho rozmazleného fracka!“

A ona má jen jednu odpověď: „Sloužila jsem u senátního soudce.“

„Ták!“ Holkám je rázem všechno jasné. Heleďme se! Tyhle panské, to jsou pěkné potvory. No aby to nemělo sukně z hedvábí, známe tyhle vypasené ptáčky z lepších lidí – jsou samej ouřad a samý spis a hostiny a drahé koberce – a komorná má dvojí šichtu! Ha ha ha, známe to, hanba mluvit, zač ty coury dostávají plat. Však já bych jim naložila, kdepak mušelíny…

Dlužno poznamenat: nechodil za ní, ale zdaleka nezůstával chladným. Přesvědčen, že mezi ženskými se naprosto všechno okamžitě roznese, umínil si, že je jeho výsostnou povinností řádně dbát své pověsti. A tak se z čeledníku každý večer některé děvče vytratilo, aby se vrátilo k ránu. Ačkoli zdaleka nebyl od přírody až tak posedlý ženským tělem, že by je musil míti denně, rozhodl se pro svůj záměr něco obětovat. Kdyby zde nebylo vévodkyně v utajení, byl by si vystačil s černovlasou divoškou, jež zkušeně přijímala jeho způsoby. Navíc měla ten u žen zcela ojedinělý dar – dovedla mlčet. Teď je však hleděl střídat docela demokraticky – vyhýbal se toliko přespříliš zralým, vážně zadaným či vysloveně nezralým. Aby měl přehled, co se točí v jejich světnici, zval si i hubenou Bařku, jakkoli toto stvoření naprosto nebylo po jeho vkusu.

Dokonce hrubě měnil své návyky: nechával je u sebe spát do rána, mnohdy vyčerpané, bolavé, ba zbité, byl zdvořilý, když se s nimi loučil, dával jim dárky. Dokonce si s nimi povídal – tedy naslouchal šumu jejich plkání přemítaje o svých věcech. Zkrátka – byl by se i rozkrájel, jen aby byl jist, že ona zuří.

A zuřila velmi. Takový hampejz by v tambrinické pevnosti nikdy nepřipustila! A vrchní hospodyně se válí s Chesmickem, tím špinavcem, jehož si Barbar přitáhl z armády a co prý je ze šlechtické krve. Ten zrovna! Má projevy, že by se i valach styděl. Ale darmo se rozčilovat. Však se tu dějí horší zvěrstva. Nevidět zlo, neslyšet zlo. Ta maličká, co spává na vedlejší houni, celou noc skučela bolestmi. Kolem půlnoci blouznila. Ženské kolem ní kmitaly ve strachu, že vykrvácí. Agnes nebyla účastna, necítila s nešťastnicí. Však je to patnáctileté děcko pěkně zkažené! Musela ovšem asistovat. Vynášela lavor plný zakrvácené vody, v níž tlely růžové chuchvalce. A jsme doma! Bodejď by nekrvácela! Však se z toho vylíže, takové mají tuhý kořínek. A on – Agnes po zbytek noci skládala modlitbu ve starých jazycích, jak ji chůva učívala v dětství – Bohové dají a soud nad tebou bude již brzy – jinak není možná!!

Zrána se zvěst o nočním dění v čeledníku donesla i Barbarovi. Nejprve pokrčil rameny, však nemají muži vládu nad přírodními cykly. A není ani první ani poslední. Pak mu ale nedalo a svou oddanou služtičku osobně vyhledal. Děvče napůl vleže odpočívalo venku u studny, z níž sama vévodkyně dolovala vodu. Zápasila s těžkým břemenem, jemuž nebyla zvyklá. Přišel ke studni a okázale ji přehlédl, jakkoli mu věnovala pohled nejobávanějších inkvizitorů. Chvíli tlachal se svou mladičkou frynou, dvorně se vyptal po zdraví, otcovsky ji hladil po vlasech. Byla v sedmém nebi, i sto takových nocí by pro něj vytrpěla! Jak je laskavý. Usmíval se blahosklonně, na pár kroků od své nejzajímavější kořisti, koukej, co teď udělám: něžně rozevřel malou ručku a vložil do ní třpytivý dárek. „Odpustíš mi, maličká?“

Ten nenápadný výjev s Agnes div nesekl o zem. Zahlédla velmi dobře ušlechtilý lesk velké stříbrné mince! Měla se co hlídat, aby po něm nemrštila to těžké vědro. Prokletý hajzl!!! Bohové dají – soudit tě budu já!

Večer ležela šlechtična vedle nejšťastnějšího děvčátka na světě. Aby ne. Tambrinický tolar má hodnotu pěti takových usmrkanců.

„Agnes,“ špitla maličká, „Agnes, ty jsi přece z Tambriniky. Viděla jsi už někdy takový peníz?“

Mladá žena se ušklíbla do šera, aniž by otočila hlavu. „Nevím, možná jsem ho někdy viděla.“

„Myslíš, že má velkou cenu?“

„Všechno, co je z Tambriniky, má cenu.“

Hleděla ke stropu a stíny na něm rudly, nestvůrné přízraky se kroutí v záblescích vilných plamenů. Den ze dne jsou zběsilejší. Mozek překrucuje vzpomínku do stále větších perverzí, připisuje sluchové vjemy. Rozpálená stvoření štěkají oplzlá slova povzbuzení… a pak ten jekot… nestoudný, příšerný… Agnes je stydno, jak by ji nahou vedli zablácenou uličkou. Je toho zrovna dost!

Vstala a jala se hbitě oblékat. Šest týdnů přihlížím tvým zlotřilým radovánkám, zatímco tvoje služky ze mě dřou kůži. Hraješ si na správce Vlkova – tak budeš poslouchat svou paní!

Byl sotva večer, ženské se baví ve zbrojnici či někde. To jenom ona chodí spát se slepicemi, co taky jiného by mohla dělat – a jsou ty noci chladnější a stále delší, plné neklidných myšlenek a narůstající tísně.

Venku si měsíc proklestil cestu apatickými mraky a dláždil nádvoří před kapitulou výsměšným bledým světlem. Mrazivý vítr jí dýchl do tváře vůní pozdního podzimu. Ve dvou železných koších hoří ohně nazdařbůh. Nikdo jí nejde v ústrety, nikdo nestráží hlavní budovu. Až ven je slyšet, co se v ní děje.

Vrazila do zdobených dveří s vervou, jíž hodlá chůva vypeskovat své rozdováděné svěřence. Nebyly až tak těžké, levé křídlo vletělo dovnitř, s mohutnou ranou je zeď odrazila zpátky. Početná společnost náhle ztichla a všichni hleděli ke vchodu. To, co viděla, jí vehnalo krev do hlavy. Kol dlouhého stolu se rozvalovala Barbarova skupina veteránů prokládaná polonahým ženským masem. Jaké tu dusno! A ten smrad! Chvatně se přiblížila, při pohledu na velikou hnědou kaluž na zemi jí naběhly spánkové svaly. Celý ten zmatek těl pořád mlčel v nestrojeném údivu, jedno děvče se rozškytalo. Byla to Bařka, jež seděla na klíně samotnému veliteli za hromadou okousaných mastných vepřových kostí. Chandra! Živůtek necudně rozvázaný a v něm nastrkané jakés hranaté předměty… Agnes se ostýchala dovtípit. Hleděli opile, v překvapeném očekávání, že je vážně přišla seřvat velká matka. Ale kde by ta přivandrovalá služka vzala tolik drzosti?

Slova ji pálila na jazyku, udržela je však nevyslovená. Chesmick se rozchechtal, až mu po vousech kanuly sliny. Holky se ošily a ozval se tlumený vrčivý hovor. Barbar zadržoval smích, překroutil úsměv do šklebu a pomalu vytáhl levou ruku holce zpod sukně. Hleďme, jak pěkně to vyšlo! Už mám tady toho ožralého póvlu po krk. A sama důstojnost si pro mě přijde jak na zavolanou.

Bezzubec se po ní natáhl a zahnědlou pazourou jí prohrábl sukně. Agnes ucukla a sestřelila ho pohledem. Konečně stanula před Barbarem.

„Jsi opilý, či můžeme jednat?“ řekla ledově.

„A co chce služka veliteli Vlkova?“ neodpustil si provokaci v jazyce zdejších lidí.

Zbledla. Jak by ji kůži na zádech propíchly špičaté jehly. Je tohle možné?! Udělal z ní nulu z nul, její bohatství, její titul, její politický význam – všechno že smazal jediným pohrdavým gestem?

Všiml si, že zavrávorala. Jak vidno, nemáš smysl pro humor. Ještě se tu poskládá. Uchopil holku za hubené boky a přesunul její vínem zvláčnělé tělo na vedlejší židli. Postavil se, což jeho svaly uvítaly.

„Jen klid, lady Agnes, promluvíme si,“ ukázal za dveře své snad již pověstné ložnice. Uvedl ji dovnitř, šla jak znavený kůň na porážku. Nechal ji však čekat, dokud si se svou milou společností nevyměnil několik oplzlých vtipů.

V krbu skomíral oheň a byla tu skoro tma. Když dovíral dveře, cítil se před ní náhle ušpiněný, ruce ulepené svinstvem, jímž je tělo přesycené. Vyhledal umyvadlo, svlékl košili a vyráchal se ve studené vodě.

„Čekal jsem, že přijdeš dřív,“ ohlédl se po ní, přejížděje si ručníkem šíji. Stála jak přikovaná. Cesta sem ji vyčerpala, udusala vztek na dno žaludku, kde tlačí a otravuje mladou krev.

„Vlastně jsem ti chtěl něco ukázat,“ vzkřísil oheň a přiživil ho pěti tlustými špalky. Stále stála na tom stejném fleku, jak by jí to jakás síla nařídila. Přišel si ji prohlédnout zblízka. S pevně sevřenými rty se zvolna rozpomínala na svou zlost.

„My si tykáme, veliteli?“ pustila pohled na jeho obnažené prsní svaly.

Já věděl, že se rozehřeješ. „Znáš mě, nejsem na ty formality. A jak je v čeledníku?“ pomalu odkráčel k dřevěné truhlici. Jejím tvářím se zvolna vracela barva.

„Utahuješ si ze mě. Budeš litovat. Všichni budete… litovat,“ zašeptala prohlížejíc si rozházené lůžko.

Usmál se sám pro sebe. Mám tak rád, když vyhrožuješ.

„Tohle znáte, madam?“ vsunul jí před obličej vyrolovaný pomačkaný svitek.

Hrůza jí rozevřela oči doširoka, pomalu uchopila papír do obou rukou a zírajíc na něj udělala bezděky pár nejistých kroků dozadu ke stěně. Pohled jí těkal z rohu do rohu obrovitým písmem popsaného listu. Je hledaná! Odměna třicet tolarů… Podobenka chybí, snad vypálili Tambriniku dřív, než nějakou našli. Odměna za její dopadení… Jak by pohlédla do tváře samotné Smrti. Tělo se mohutně nadechlo. Pak zase a zase, aniž by stihlo vydechnout. Lapalo po větší a větší dávce vzduchu, jak by se samo chtělo zadusit, po tváři tekly horké slzy. Třásla se neúměrně klidu pokoje, jenž se s ní točil, zachytila dlaní zeď, a tělo se přesto kácí, aniž by přestalo divoce hltat vzduch a nedůstojně hýkat.

Se zaujetím sledoval její nervový záchvat. Viděl jich na frontě několik. Nečekal by ho však v pohodlném bezpečí nad kusem papíru. Tihle aristokrati jsou hrdinové jak moje bota.

Uchopil ji za ramena a zatřepal s ní. „Už je to dobrý, hej, říkám, že dobrý!“ Usadil ji na postel. Zklidnila se, toliko pokračovala v pláči. To nic. Věděla, že po ní jdou, jenom tomu nikdy nestanula takhle zblízka, tak doslovně.

„Straší mi to tu měsíc,“ poznamenal. Sebral svitek a hodil ho do ohně. Posunul si židli ke krbu a natáhl nohy. Přestala vzlykat. Hlas měla náhle drsný a chlapský.

„Kdo všechno to viděl?“

Mávl rukou. „Mí čtyři hoši byli se mnou, ale nevšimli si toho. Strhnul jsem to z kůlu uprostřed té vypleněné dědiny dole u bažin.“ Vyslal k ní lišácký úsměv. „Jen klid, stejně z nich umí číst akorát Chesmick. Ale musí mít řádně upito,“ rozesmál se nad vlastním vtipem. Když viděl, jak sedí sklesle, přistoupil k posteli  a poklekl před ní. Hleděla šikmo ke krbu, kde se kroutily zbytky zčernalé stránky.

„Jsi pod mou ochranou, Agnes,“ zahleděl se jí vážně do zarudlých lesklých očí.

„A jak vím, že mě nevydáš sám?“

To si o mně myslíš? Znal ji už natolik, aby odhadl, na co bude slyšet. Uchopil ji za ruku a pokračoval měkce: „Byl bych blázen, abych prodával klíč k pohádkovému pokladu za pár drobných.“

Zírala do plamenů v moci temné melancholie. „Co když není žádný pohádkový poklad?“

Usmál se přívětivě. „Ale je, jasně že je. Kdyby nebyl, dávno bys ryla bradou v hlíně, hm?“

Pohlédla na něj, ve tváři záblesk nové energie. „A co tví lidi? Ta špinavá lůza, jíž jsi zamořil tambrinickou pevnost?“

Serou tě, Agnes, to mě těší. „Copak by je napadlo, že stříbrná vévodkyně slouží pod kapitulou?“ Byla jí ta slova zjevně útěchou. „Chceš tu zůstat přes noc?“

Zavrtěla hlavou. To tak! Slípky ze světnice by ji roznesly v nestoudných řečech. Na svou houni ulehla v hlubokém trudném rozjímání. Půl roku ani omylem, zblázním se tu!

V několika následujících dnech ji držel na uzdě úlek z listiny spatřené v jeho ložnici. Pociťovala skorem vděk za své podřadné postavení, jak bývají štvaná zvířata vděčná hnilobnému brlohu, že je ukryl ve svém blátě a zápachu. Po týdnu jí otrnulo. Setřepala se submisivní mlhy a znovu dala průchod podvyživené hrdosti. Dlouho tlumená nenávist vyplula nad hladinu a hledala si oběť.

Konečně se chytla s Bařkou. S tou zatracenou pajdavou děvkou, jež se obden kurví s velitelem a ještě se tím okázale vychloubá. Naběhla si, coura, velmi naivně. Štípla Agnes kašmírový šál. Asi už před pár dny. Vedle několika šperků, jež vévodkyně nosila stále při sobě, a mince, na niž neradno vzpomínat, byl ten šál poslední opravdu drahá věc, s níž byla opustila rodný tambrinický palác. Ani si nevšimla, že ho postrádá. Když tu ho náhle zahlédla, jak leží zmuchlaný ve zlodějčině posteli. Ták! Zatracená svině, jak si dovoluje! Vytáhla ho zpod pokrývky a přičichla k němu, jak by očekávala skandální zápach zvířecké perverze. V ten moment vešla do světnice sama Bařka.

Vypukla vzteklá hádka. Křik přivábil další holky. Hnedle tu bylo plno a řvaly jedna přes druhou. Hubená holčice tvrdila, že je její, má ho po mamince. Agnes zlostí bez sebe nadávala soupeřce do laciných kurev, kde by k němu asi přišla?? „Víš ty vůbec, jak je kašmír drahý! Ani kdybys nastavila celé armádě, tak si na něj nevyděláš – i kdyby ti asistovaly dvě matinky!!!“

Ostatní služky se automaticky přidaly na Bařčinu stranu, ba dosvědčovaly, že ho má Bařka už hodně dlouho. Byla přece jejich. Agnes okamžik váhala, co by jí přineslo větší úlevu. Má-li sokyni vyrvat šál a roztrhat ho na kousky, či se vrhnout přímo na ni, nebo jí vmést, jestli vůbec tuší, na koho si dovoluje, děvka jedna drzá! Zbytky zdravého rozumu zachránily šál i anonymitu a šlechtična vychovaná v noblese stříbrného luxusu vystartovala po těle té zlodějské chátry. Jako kočka jí zaryla nehty do obličeje a s chutí by se zakousla do krku. Bařka taktak ucukla, za sytého vřískotu se přetahovaly, užuž chytila Agnes soupeřčin drdol a byla připravena třísknout jí hlavou o pelest, když ji zezadu popadly čtvery či šestery ženské ruce a odtáhly od její kořisti.

Škubala se v tom mocném sevření, leč marně. Kostnatá holčina se narovnala, zběžně si urovnala pocuchaný zevnějšek a přikročila ke druhé fázi.

„Žárlíš na mě, ty pitomá zhýčkaná mrcho!“ zasadila zostra.

„Však ještě zapláčeš, ty negramotná kurvo!“ koncentrovaná nenávist jí rvala srdce na kusy.

„Co, půjdeš žalovat?! Já ti ještě přidám, abys měla proč!!“ rozpřáhla se a udeřila Agnes do tváře. Pak ještě a ještě hřbetem ruky. Červený otisk ve zdivočelém obličeji vyvolal všeobecné veselí. To se jí to bije, když jí lítice přidržují oběť! Jen jí přidej, krasotince!

Agnes zarvala vší silou, až se hloučku přece vyškubla, a vyběhla z čeledníku. Ženštiny v mžiku vyrazily za ní. Divoký ženský řev zarazil takřka veškerý život v pevnosti. Osazenstvo Vlkova ustrnulo v činnosti a hledělo na tu scénu. Zastavili se i lovci, již vyváděli koně ze stáje, aby vyjeli na hon. Barbar stál vprostřed dvora drže koně za uzdu.

Sotva ho vévodkyně spatřila, rozběhla se k němu. Ke své jediné záchraně. Vzápětí se hnala soupeřka a obě horečnatě zasypaly velitele svými žalobami. Tady měla Agnes navrch. Jedině ona na něj dovede mluvit tou povýšenou východní řečí.

Jejich soudce na ně přísně hleděl a čekal, až zmlknou. Za chvíli nastalo konečně ticho, jež s chutí ještě trochu protáhl. Gestem naznačil své milence, ať o pár kroků ustoupí. Couvla, div nepřepadla přes ohromný koš s prádlem, jejž zde zanechal kdosi patrně ve snaze nepřijít o tu melu.

Agnes byla rozcuchaná a rozpálená. Cítila na sobě pohledy přihlížejících a zrudla ještě víc. Ne, takovou ji ještě neviděl.

Promluvil k ní klidně. „Koukej, nemůžeš za mnou lézt s každou capinou. Je to nápadné.“

„Mám pro tebe větší cenu než tři sta takových Vlkovů, a ty se mě nezastaneš?!“

Maně pohlédl k obloze, jako by hledal inspiraci. „Kdo poroučí u vás ve světnici?“

„Bařka,“ ta svinská potvora.

„No vidíš. Nad ní je ještě vrchní hospodyně. Pak celá plejáda chlapů, pak jsem teprve já. Chceš přeskočit celou hierarchii a poštvat si je všechny proti sobě? Půl roku, Agnes. Řekni, že to chceš, a já tě vytáhnu z čeledníku třeba ke hvězdám.“

Jeho slova hryzla do šíje. Vrátil se i závan pozapomenuté tísně a vzpomínka na spálený plakát. Zavrtěla smutně hlavou.

Bylo mu jí skoro líto. Na druhou stranu se mu tělo rozehřívá vzrušením. Víš, holka, je to silnější než já. Snil jsem o tom dávno. Snad nečekáš, že odolám.

„Agnes, zírají na tebe a ty mi hledíš do očí?“

Sklonila hlavu a nechala zraky bloudit po zemi.

„Teď se mi pokloň,“ dodal samozřejmě. Je to tady! Kam se hrabou všechny válečné opiáty a teplo otrlých jižanských děvek! Kam se hrabou králové a polní maršálové – žádnému z nich se na povel nepokloní tambrinická vévodkyně!! Kde je tvoje bohatství, tví mocní souvěrci s modrou krví a pýcha stříbrných paláců!

Jeden Barbar tě má v hrsti.

Agnes pomalu napodobila svou dětskou komornou, již si v útlém mládí tolik oblíbila. Sklonila se v hlubokém půvabném pukrleti, náhle bledá jak vápenné mléko. Představovala si, že je někým jiným. Malou poslušnou služtičkou v čistých zástěrkách. Klaní se samotnému vévodovi, břichatému pánovi s laskavou tváří a majestátným čelem, zatímco jeho mladá dcerka dovádí venku se svými milovanými bratry. Ale otevřeš oči a peklo je zpátky. Udusaná hlína a ostrá kopyta neklidných koní, zápach potu venkovské lůzy a odřené kožené boty toho samolibého grázla.

„Bene,“ pravil měkce, „teď se pokloň vrchní hospodyni.“ Sledoval, jak zalapala po dechu. Snad ti není na omdlení. Nezapírám, že se mi to krutě líbí. A ano, přitlačím na pilu ještě víc!

„Zabijou mě,“ špitla.

„Vůbec ne. Přijmou tě mezi sebe. Jen musíš dát najevo, že se podřídíš hierarchii, to je celé. Nebyla jste v armádě, lady Agnes, chybí vám zkušenosti,“ dodal vesele.

Věčná budiž hrdá tambrinická věž, přeříkala si mlčky verš ze starého eposu a podvolila se.

„No vida,“ povzbuzoval ji, „ještě Bařce a jsme hotovi.“

Skoro se rozklepala nenávistí. Dusí se, jak by jí do hrdla natlačili hlínu. Jak krutě ji zkoušejí bohové, ale přijde čas… uhlídáte, kdo je vévodkyně tambrinická. Stiskla zuby a přestoupila před hubenou ženštinu, aniž by zvedla oči ze země. Skupinou okounějících zašumělo několik uspokojených zvuků. Že taky na tu namyšlenou měšťku něco platí! Myslela si, že je víc než my, ale pán s ní pěkně zametl.

Prohlížel si její počínání a na pár okamžiků se slastně zasnil. Když už nebylo na co koukat, naskočil na koně a dal své skupině znamení k odjezdu.

„No ani to nebolelo,“ hodil jí na rozloučenou.

Napůl se za ním otočila. Ještě nikdo mě neponížil tak jako ty, a že se vévoda snažil. Počkej, ty  parchante, až já tě dostanu na kolena – budeš žadonit o smrt!

Lovci vyjeli bránou a diváci se rozešli po svém. Agnes stála jako zařezaná.

„Co ti řekl pán?“ promluvila Bařka povýšeným tónem, zatímco si halila ramena do kašmírového šálu.

„Že vás mám poslouchat,“ odpověděla šlechtična studeně.

„A budeš?“ ze služky je přísná paní, jak opojné.

„Ano,“ děj se vůle boží.

„Tak vezmi ten koš a pojď za mnou,“ poručilo děvče vymýšlejíc rychle nějaký pěkný trest.

Vévodkyně uchopila těžký koš a podřídila se hierarchii, jak jí její prozíravý obchodní partner byl doporučil. Bohové! Cožpak nevyslyšíte volání po spravedlnosti?! Cožpak je celý svět tak beznadějně zvrácený…