ROCK SHOP MASTER

            Veškerá dnešní tržba stojí za houby. Totéž bych moh říct i o tý včerejší. Nebo za minulej tejden. Už pár měsíců náš krám skomírá a ačkoli není můj, rve mi to srdce. Postávám tu třetím rokem (pokud zrovna neposedávám), prodávám rockovou, zvláště pak metalovou muziku, stylový cetky z lacinejch kovů a čtyřiačtyřicet černejch triček plus jedno tmavě modrý. Počet znám přesně, páč je pořád přepočítávám.

Venku je pošmourno, sem dolů proniká jen málo světla prosklenejma dveřma, zářivky udržujem zhasnutý, šéf chce, aby se šetřilo, když už jsme jeho nejprodělečnější kšeft. Rozhlížím se po místnosti, do uší mi tlačí ticho. Nepatřičný, stojatý. (Ticho teda nesnesu dýl jak pět minut, obzvlášť tady, v rock shopu má bejt muzika.) Přesunu se k hlavnímu pultu a z komínku DVDýček, který jsem si pečlivě sestavil hned ráno po příchodu do rachoty, sejmu Twight Light od Amonů, páč je zrovna na řadě. Otevřu obal, něžně uchopím disk hranama všech prstů pravý ruky, nejde to, kruci, prostředek nechce povolit. Po stručným zápase pokládám soupeře na stůl (he he, největší vzrůšo za celej dnešní den), budu na to muset jít voběma rukama, a to mě netěší, páč za ty tři roky, co dělám profíka v tomhle sympatickým podzemí, bych si zasloužil předvádět trochu frajerštější frajeřiny.

„Ty vole, už vidím, že to zlomíš!“ můj kolega se právě dohoupal na židli a otevřel na mě jedno oko. Většinu času podřimuje, když nejsou zákazníci (a ti nejsou v poslední době skoro vůbec), ale jinak má o všem dokonalej přehled. Hlavně o mně. (Asi proto, že je starší, větší (a vousatější), oficiálně se tu střídáme na směny, ale fakticky jsme tu oba pořád.)

„Doprdelepráce,“ vlasy se mi sesuly do obličeje, jsem nervní, něco je ve vzduchu. Za čtvrt hodiny máme padla, uzavřem tu naši rockovou perlu, zajdem na jedno (já na jedno, Marcek aspoň na tři). Poslední zákazník odešel před půlhodinou, mladej kluk, vokouněl nějakou dobu u klasiky osumdesátejch let, pak odešel. Nekoupil nic.

Náhle se rozklinká zvonek nade dveřma. Rychle pohodím hlavou, abych viděl, kdo přišel – a už jen zůstanu zírat. Pod pravou rukou pociťuju rupnutí. Dývýdýčko na kusy, já koukám před sebe, přichází ke mně holka v krátkejch (ještě kratších, než myslíte, he) červenejch šatech. (Marcek ani nedejchá.) Kráska, jaká do těchto míst ještě nikdy nevkročila, nepřístojný ticho se mi vpíjí do mozku. Sladkej úsměv, blond vlásky upravený v dokonalej účes, sytě vymalovaný rty, víc jsem z její hlavy nepochytil, prohlížel jsem si ty její přiléhavý mini (a hlavou mi projelo pomyšlení, že jen v prádle by nahatější bejt nemohla).

Šla rovnou ke mně a její přímej pohled na blyštivý kousky v mejch prstech ze mě udělal důležitýho muže. Uvědomil jsem si, že se usmívám, pitomě se na ni culím, a to mlčení všude, jak je nesnesitelný, opanoval jsem se, až když mi položila otázku. Až tehdy mý profesionální já překonalo  vnitřní zmatek. Nabral jsem dech a trosky TwightLightu obřadně schoval do pravý kapsy svejch černejch kapsáčů (už trochu jetejch).

„Chtěla bych takovou hodně tvrdou hudbu,“ pronesla hláskem zvonivým jak jarní povětří.  Hodila přitom hlavou tak koketně, že se i zdi začaly potit a ve mně se rozbouřily všecky sklony k introverzi. Listuju v šuplíku plastovými obaly jak sestřička v kartotéce, mlčím do toho pekelnýho ticha a, doprdele, klepou se mi prsty. Co? Jsem na šrot z jedný žurnálový holčiny, co si snad spletla dveře? (No jasně, od včerejška nekouřím, v tom to bude.)

Přehrabuju sbírku metalovejch tutovek, oči zabodnutý do šuplete, a exponát z výkladní skříně s názvem „Jak nadělat z chlapů debily“ začíná bejt pomalu nervozní. A slyším Marcka, jak mi za zády hlasitě dejchá, v tom svinským tichu jsem vobnaženej, neschopnej, trapnej.

Vyhodil jsem na stůl párek Jihoameričanů s heroicky přechlapštělým vokálem, metálek pro náročný holky, a do přehrávače konečně šoupnul ty Amony (Surtur Rising). A dívenka si mě káravě měří a „ne ne ne, to není dost tvrdý, to teda ne,“ a špulí červenou pusinu, že bych jí skorem nafackoval, a jak se jí při tom všem natřásaj kozy narvaný do tenoučkýho saténu (vycpanýho molitanem), či co to, kurva, za extra čínskej produkt, mě taky pěkně sere.

Strkám do krabice placku za plackou, vždycky o něco drsnější trash – death – metalcore – gutural/grind/gore  a ona furt, že to není „dost vono“. (Mám se posrat?) Zkouším klasiky i avantgardu, Sepulturu (dávno tomu, co jsem na nich začínal, zlatý časy), Slayery (ten velkej koncert tenkrát v Praze, vyhrál jsme na ně lístky v rádiu), Machine Head (valivej hardcore na solidním trashovým základě, live, a ještě jednou řekne, že je to „měkkoučký“, a fakt vyletím), i ty ďábly Suicide Silence (kterej další rokáč může nabídnout Černou korunu?), vybírám z alb ty jadrnější věci , a „ne ne ne“, blackový ječáčky – „ne“, ublitý zombíky – „ne“,  vyřvanou deathovou temnotu – „ne“, mladistvej nu nářez – „ne“, šklebí se, jak si zas tak děsně elegantně a opatrně nasazuje sluchny a její šaty se mi zdaj zas o něco záludně menší než před chvílí. V duchu do tý červeně vykresluju nahnilou mrtvolu, ukřižovanou v pentagramu.

A už to trvá moc dlouho, Marcek se zvedá s významným nádechem a už mě znalec-suverén odstavuje bokem od pultu. Mám jich teda pokrk. Obou! Můj starší kolega si významně uhlazuje vousy na bradě a očima s ní hraje tu pitomou svlíkací hru, kterou jsem se nikdy nedoved naučit (a pak – až do dnešního dne bych, kurva, ani nevěřil, že existujou holky, na který to zabírá). V ten ráz je ze mě trapnej vocas, posílá mě zamknout dveře, že přece padla (přihrnout závěs, víme?) a nasadit na éter ty zatracený Ekvádorce, co se tu flákaj dýl jak já – asi proto, že je to spíš výblitek než hudba.

Kletě blbá situace – a já: jsem pomalej a poslušnej. Jako vždy. Ten obtížně zařaditelnej repelent-metal (Infectology, přejmenoval bych je na Insectology) řve, až drnčí skleněná výplň našich zbytečně velkejch dvoukřídlovek (ostatně taky jediný zdroj denního světla v tom našem rockovým kutlochu), ze zvyku ještě narovnám rukáv trička na kraji (máme to tu, u všech kurev, skoro jak v ťamanský tržnici), to nechutný pískání (nahrazuje patrně chybějící kytarový riffy, který bych tam vsadil já, kdyby se mě někdo ptal, taky bych kapku zpřehlednil ten bordel v rytmech) mi rve mozek a čísi ruka (ani nechci vědět která, musel bych si pak myslet, že moje vlastní) přitlačila na volume up! Bezva! Už nedrtíme uši jenom svoje, ale celýmu baráku (to mi tvrď, že se to tý pičince v červeným líbí?!). Už vidím, jak nám sem po víkendu vtancujou ty důchodci, a hned po nich šéf, náš hrdej majitel, kšeftař a spekulant.

Tak se mi rozutíkaj myšlenky, jak ještě chvíli čučím ven na schody, dávám si na čas (takovej jsem, se vším si dávám na čas, asi ho mám pro sebe prostě moc). Naposled si zkouším uvědomit, jak se tvářím. Asi šklebně a nasraně. A navíc: hoří mi hlava a vlasy mě na krku až pálej. A sound up! Up! Up! Duní dlážděná podlaha, vibruje sklo, řve i ten vzduch (do tý doby nepovšimnutej) – co to, kurva, Marcek předvádí?!

Otočím se (spíš s nechutí než zájmem) a prostě zírám! Oni dva si to rozdávaj na stole (přesněji na pultě, na tom jediným bytelným kusu nábytku, kterej tu máme), dobytci! Maně zajedu pravou rukou do kapsy a stisknu ty plastový střepy (až na krev, kurva!), jestli se mi tohle nezdá?!

Nezdá. Minišatičky vyhrnutý nad kyčle, roztažený nohy v luftě, zaklání se a hřbet ohejbá jak ve filmech. Marcek – celej v černým, hřebec s bohatou kšticí (asi po celým těle, řek bych) se činí, jak příroda káže (boj o přežití druhu, phe). Oba asi řvou, v tom rachotu je není slyšet, zesilovač je snad na max, a to máme krutě solidní stroj, civím jí na cecky, jak jí naběhlá bradavka naráží do hrany tuhý podprsenky, a mám sto chutí vraždit!

Jak se tohle, u všech mrdů, může dít?!! V mým krámě, s mým kámošem! Jak bych tě slyšel: „Tvůj problém, vole, je, že všecko moc řešíš, víme?“ Víme!! Krev mi buší ve spáncích a vztek se mísí se slepou vůlí hormonů, udělej něco, kurva! NĚCO!!! Hele, slečno, šest už bylo, máme zavřeno…

Kravál náhle ztich (na ty pitomý bubínky si nikdy nezvyknu) – na pět vteřin – proluka mezi skladbama, eh (stejně jsou prakticky všechny stejný), hned začne nanovo. Škublo to se mnou, s něma taky. A nová dávka randálu, tý zběsilý energie, mě opíjí. Už nepřemejšlím, už nejsem, jen to šílenství žije za mě. Nebezpečný, odhodlaný, nasraný!

Ty vole, uhni, teď já  (a jsem uvnitř zpocenýho dění), dojdi mi pro krabku, páč tohle bude nikotinovej večer. A ty, má milá, svlíkni ze sebe to rudý svinstvo (a nechtěj, abych tu blbou strečovou krajku přehryz!) a koukej se snažit! (Fakt jsem ji udeřil? Phe, nic, co by se jí nelíbilo.) Rozpadá se ten její pečlivej účes a líčidla tonou v potu, tak tvrdou hudbu, holčičko, he he he, máš to mít! Jediným hmatem poslepu – přesně na černou tatranku - a Ekvádorci jedou znova, v plný parádě svejch rádoby metalovejch kreací (a tentokrát už opravdu na max), no jedem, hoši, tady nejste na fesťáku béčkovejch kapel, tady to frčí, tady se maká, jak káže váš rock shop master!

Tak strašnou kocovinu teda nepamatuju. Nasával jsem celej víkend, na oslavu (svýho invazivního mužství) i na žal, na smutek prokletý, prchavý chvíle. Divný, fakt divný. Kdybych to někde vykládal, nevěřili by mi. Že nám v pátek před zavíračkou nakráčí do krámu holčina, napůl královna ďáblovejch sabatů, napůl luxusní štětka, každopádně žádoucí (a to krutě moc), že prostě přijde, roztáhne nohy a nechá se zklátit. Jen tak, bez předehry, bez následků, bez nároku na honorář… Nevěřili by mi, takhle to, hochu, na světě nechodí, proč by zrovna o tebe zaškobrt takovej červeně naaranžovanej kousek? To stojí majlant, chlapče, majlant, a ten ty nemáš. A mít nebudeš.

Postávám za pultem (a jsem rád, že držím rovnováhu), však je to moje práce, ne? V zapomenutým, ospalým kšeftě, je pondělní dopoledne, za zády mi něžně vrže židle, Marcek se pohupuje v ospalým přítmí. Mlčíme. O pátečním večeru ani slovo. V hlavě mám vymeteno a ticho (čí bude ruka, která první spáchá ten svatokrádežnej zvukovej hřích?). Marcek je kámoš. Ztopil jsem ty Ekvádorce (a pouštěl si je, kurva, celej víkend do uší, za přivřenejch očí, přiznávám svou slabost) a neřek na to ani popel. Byl jsem prostě rychlejší, první bere. Sahám po krabce (je na mě asi žalostnej pohled), dneska už vosmá, chtěl jsem abstinovat, zatím jsem svou spotřebu ztrojnásobil (proč se mi pořád vracej vzpomínky, jak labužnicky nasála z mý cigarety v tom jistým stastným okamžiku?).

„Co děláš, vole! Padej s tím ven!!“ Njn, vlasatej kolega je starší, furt musí dozorovat, buzerovat, zodpovídat. Jsem rád, že s ním nemusím měnit. Jdem ven kouřit oba. Jak taháme ze smotků, rozumíme si i beze slov. Když jeden odplivne na zem, jak by to udělal i za druhýho.

Pondělní dopoledne (v hlavě mi slabě duní dozvuky víkendový nostalgie), ticho před bouří, čekáme, až si nájemníci zeshora přijdou stěžovat na ten páteční muzikální vodvaz. (A jak nám šéf přijde provětrat hlavy z týhož důvodu.) Bude jedenáct, zatím žádnej zákazník, sahám už po desátý, zápasím s chutí tahat dvě najednou, aspoň abych se zbavil těch neúprosnejch vidin, toho nenechavýho těkání očima (co všechno má kolem mě červenou barvu).

„Zapomeň na ni, vole.“ Říká Marcek mně nebo já jemu? „Na takovou prostě nemáš.“ A jeho hlas je tak kazatelsky vážnej a zžíravě pravdivej.

„Tamhle,“ hodí hlavou daleko za zábradlí, za zápraží našeho každodenního obzoru. V žilách mi rázem zmrzne krev, červená skvrnka ve výhledu, sama naše královna rockovejch orgií osobně. Nejsou to stejný šaty, ale zas červený, kurvadrát, ta děsná drzost, šourá se chodníkem, na někoho čeká. Nepochybně! Ale naším směrem ani kývnutí ani pohled! (Proč mám, u všech kurev, tak zbytečně skvělej zrak?!) Cizinka, phe. Nedostupná, nedotknutelná, a tak odporně žádoucí, jak se nese, propíná v šíji a vykrucuje boky, že bys jí nafackoval. Čučíme na ni, div nám nekanou mastný sliny.

„Kurva,“ utrousí kolega věcně a trefně. Potáhnu z cigarety a dávám do toho gesta všecku mizérii svý existence, celou svou zahořklost i vděk, že vůbec nějakej páteční večer byl. Já přece vím, že jsem si ho nevymyslel!

Cigára jsme dávno stáhli. Už jen mlčky hledím do míst, kde před pár minutama stála ona. Má plavovlasá femme fatale (prej na každýho stvořitel pomyslel).

„Ser na to, vole, pojď,“ chlácholí mě Marcek, jediná spřízněná duše, načítá můj trapnej, přitom upřímnej, bezednej smutek. Dáma inspirativních snů je v tahu. Nasedla do stříbrný audiny našeho šéfa, majitele prodělečnýho rock shopu (vedle řádky jinejch kšeftů výdělečnejch) v suterénu starýho nájemního domu, spekulanta a nabubřelýho pracháče.

Musím se hlídat, abych už netřeštil oči a nesáh pro další brčko. Žvýkám wintersku a abych konečnězahnal to klášterní ticho, nasazuju do éteru ty kletý Amony a volume up! Řek jsem UP! A chlapskej vokál už cloumá starejma bytelnejma cihlama ve zdech a prochvívá kamennou podlahou. UP!!!

Rozpřáhnu ruce. Já – pán svýho metalovýho podsvětí. A řvu s vokalistou WE SHALL – DIE! No tak do toho, jen si přijďte stěžovat, seberete-li odvahu. Váš rock shop master má času dost.