Z VLAKU

Vlak je snad jediný dopravní prostředek, kde se mi nedělá zle. Nedočkavě vyhlížím soumrak motorových vozidel, ale vlak dozajista přetrvá, má v sobě mnoho inspirace. Zde uvádím nejpovedenější kresby spolucestujících z jízd do Olomouce. Hrnu se vždycky do toho velkého otevřeného vozu, kde nejsou kupé. A šmíruju své objekty mezerami mezi sedadly. Jak překrásně otupělé výrazy mají ti lidé. Ospalí a rezignovaní, síla stažená do sebe.

Tento chlápek podřimuje. Krásně. Lehounce se chvěje hlava ze strany na stranu. Je kolem sedmé ráno, pátek.

Večer. Ušlechtilá tvář mladé ženy. Štíhlé, sošné rysy. (Proto jsem zvolila šedou křídu?)

Jen klid, madam, nic se neděje. Netřeba se rozhlížet, cesta je dlouhá a jednotvárná, krajina za okny tak nasládle nudná a až nevkusně rovinatá.

Tento přízrak je ovšem odjinud. Odpolední výlet do Opavy, září. Mám tam jet - nemám? Nakonec jsem jela. Sama na výlet. Nebylo to pěkné. A jediná vydařená kresba - obličej tak urputně přísný a mrazivý - má něco z těch děsivých intelektuálů, jimiž se hemží technické fakulty. Lidský rozměr zde není, ani býti nemůže.