Stojím na dávno opuštěném rozcestí a slyším, jak se zprava žene bouře. Naléhavá a hřmotná, urputná a hladová. Kde jsem se tu vzala? A v kterém kletém čase? Oděna v dlouhé neuměle zhotovené šaty z režného plátna, nestačím se divit ohyzdnosti jejich střihu, plandají až na zem. A vlasů mám plná záda, snad sahají ke kotníkům, totam je něžné zlato pěstěné drahými šampóny, v ledabylé provazce se propletly, splihlé, netečné, režné jak surový len.
Vesničané panikaří. Dávno tu nepamatují větší hrozbu. Stloukají bednění, zahánějí dobytek a děti, šeptají plané modlitby ke svým beznadějně hluchým bohům. A vítr se zvedá a bouře už olizuje koruny nedalekých borovic – hle! Blesk prořízne ocelové nebe. Rychlejší než vzteklá šelma, pichlavější svěcených ostnů, krásnější než oči prokletého. Udeří hrom – strach padne do kraje a stín ho polyká táhlými nenasytnými hlty. Lid zalézá do útrob svých vetchých chaloupek, do provlhlých sklepů, jak přemnožené krysy když se vtěsnají do sýpek. Marné naděje smrtelných. Bouře už chroupá jejich roubenky, rozmetá chudé podezdívky, do hlíny zasévá zlá semena, rozvíří popel zemřelých. Jekotný nářek a bezmocný suchý řev.
A já? Od strachu tu přece nejsem. Bouře mě sem zavála, bouře mě zase odnese. Už slyším její ledový dech, nastavím jí náruč. Tam na tom bezejmenném rozcestí nad onou nanicovatou vesničkou plnou zatracených dušiček. Já čekám na déšť. Vnadná, ztepilá, krásnější než tvoje sny. Vichr už mi laská tváře, serve dlouhý lněný šat. Ať posbírá ty vlavé vlásky, ať sápe tělo na kosti. Ať sejme kletbu plané lásky na hříšně tichém rozcestí.
Žádné komentáře:
Okomentovat