SQUAT

              I.

                  Přes dvacet let to byl celkem nezajímavý panelák, podobný desítkám dalších na tomhle sídlišti. Sídlišti, kde vyrostla. Po celou dobu, co tady stál na kopci, co vedle byla škola, co pod ním děti na hřišti dováděly a pištěly na sebe z jeho balkonů a oken. Po celou dobu, kdy ještě všechno bez problémů fungovalo, kdy žil životy svých obyvatel. Až do té noci, kdy vyhořel - do loňského října, kdy byl evakuován, vyrabován, rozkraden, a opuštěn.

                „Jako já, patříme k sobě,“ stáhla si sluchátka z uší a přihrnula bundu více ke krku, je pozdní podzimní večer, je chladno. Jistěže se mohla vydat kterýmkoli jiným směrem, tenhle dům ji však přitáhl silou nepoznané nutnosti.

                Černý proti temné obloze, pustý. Okna bez záclon, zdi bez obyvatelů, alespoň v to doufala. Vyšplhala po zarostlém kopci a zamířila ke třetímu vchodu, kde v rozbitém skle vězel příslib snadného průchodu do útrob stavby.

                „Fujtajksl,“ překročila kaluž vysýchající tekutiny mezi střepy, přikrčila se a proklouzla dírou ve skleněné tabuli. Přijít si sem přes den hrát je záležitost srdnatého sebevědomí místních školních dětí. Přes zákaz rodičů, přes výchovná vyhrožování učitelek. Stejně se neodvažují dál než metr za práh. A i to je dost. Demoliční výměr se zasekl někde na svých úředních cestách, vyhořelý panelák si nebere do huby, kdo má rozum a střízlivost v krvi, tomuhle baráku se vyhni.

                Stoupala po špinavých schodech, tiše, ani jediným zvukem nevyrušit posvátnost prázdných chodeb. Okny procházel slabý svit vzdálených pouličních lamp, ze stropů padal chlad. Ze stěn vystupovala tíseň, úzkost, jež procházela kůží do těla. Čím vyšší patro, tím vyšší tlak. „Žádná sranda, kruci,“ horký dech a zběsilý tlukot srdce. Nikdo tady není, nic tady není, jen ty, jen ty. Jenže to si můžeš opakovat, a stejně tvůj sluch zaznamenává tlumený šelest sádrokartonu a podezřelý praskot starých odlupujících se tapet. A vrzání kdesi vzadu, kdesi poblíž, za rohem, za zády.

                Konečně desáté podlaží. To, které si vybrala. Prošla dveřmi, jejichž výplň vzala za své zřejmě při loňských dramatických událostech. Teď doprava dlouhou chodbou, vyloženou linoleem, nasyceným nepopsatelným pachem. Nikdo, klid, jenže každý stín je přece potenciální nebezpečí.

                Zastavila se až úplně vzadu. U posledního okna západní zdi za vylomenými dveřmi, odložila batoh, nyní už dýchala volně, shlížela přes sklo na střechu školní budovy. Jak je nizoučká. Úžasný výhled, celé blikající město jí leží u nohou, tmavý horizont splývá v parách s noční oblohou, krása, jen pro ni. Otočila se zpátky do místnosti. Tohle by šlo, nefouká tu, nikdo ji tu nenajde, tak vysoko, tak daleko, tak hluboko.

                „Je to tvoje,“ usmála se, strach zůstal viset kdesi v chodbě, tady je to přece domov, vykoukla do chodby a zavýskla. Ozvěna projela železobetonovou konstrukcí, prolítla schodiště, chodby, výtahové šachty, opuštěné byty, zanešené sklepy. Zpátky žádná odezva, ani hlesnutí, jistě, kdo by si dovolil? Jen ona, jen ona se nebojí, královna svého hradu, vládkyně prokletého podsvětí.

                Zabydlela poslední místnost. Rychle a prakticky, rozložila věci po zemi, nikdo z ulice si nesmí ničeho všimnout. Žádné světlo, žádný pohyb za okny. Zapálila svíčku, usedla na karimatku, ještě hudbu do sluchátek, bude to dokonalé; natáhla nohy a opřela hlavu o zeď. V uších nechat Nostradama, ať podmanivě vzývá své noční vize, jen dýchat, být, rozplývat se pomalu prostorem, chodbami, střežená clonou strachu přísných schodišť, chráněná před vším svinstvem ulic, jejich úskočných nástrah, jejich špinavého života, před kterým se ona tak zoufale potřebuje schovat. Jen dýchat, a pomalu usínat.

                „Ksakru,“ Nostradamus se šprajcl kdesi „na cestě do hor“ a s výmluvným LOW BATTERY se odmlčel. Stáhla sluchátka...

a krev v mladých žilách se zastavila:

                Chodbou se blížily kroky. Pevné, pravidelné, odhodlané. V rychlosti uhasila svíčku, mělo-li to však vůbec smysl? Ten, co se blížil, evidentně věděl, pro co si přichází. Pramínek kouře vystoupal z knotu ke stropu, kde se rozptýlil. Co dělat? Nic. Počkat, až vejde, až se vyjádří, usadit ho, usmívat se. Opít ho? Nenápadně se sbalit, dezertovat. A vytáhne-li zbraň? No co, leda nechat se zabít. Do prdele, tohle je tak dokonalé místo, věčná škoda.

                Po vzoru filmových policajtů jí posvítil do obličeje, pak zmapoval věci kolem ní.

                „Co tady chceš?!“ mladý hlas, mladý obličej, černé vlasy, černý ohoz. Ovšem dost nevybíravý tón.

                „Co asi... normálně...“ dala si záležet, aby to znělo měkce, nevinně.

                Prošel pokojem, těžké podrážky masírovaly světlé lino. Neodvažovala se pohnout, jen sledovala, jak si host počíná sebevědomě v těchto obávaných místech. Chvíli pozoroval oknem horizont, nelze si nechat ten pohled ujít, to není v lidských silách. Nakonec vytáhl zapalovač, přidřepl, a svíčka znovu obživla veselým plamenem.

                „Squat... tak to sis vybrala nejhorší místo ve městě.“

                „Proč? Komu tu vadím?“ skrčila nohy, přitáhla je k tělu a obejmula rukama.

                Chvíli bylo ticho, zkoumavě si ji prohlížel.

                „Můžeš zůstat za jistých podmínek.“

                Dodala si odvahy: „To jako tvých podmínek?“ nevypadal nebezpečně, nebude o moc starší než ona.

                Natáhl ruku a stiskl její levý kotník, až sykla. „Myslíš, že žertuju?!“ pomalu zakroutila hlavou, pak stisk povolil.

                „Žádné světlo, nic podezřelého, nic, co by bylo vidět z ulice, a žádné hlasité zvuky,“ delší vlasy mu spadaly přes uši, „a žádné návštěvy,“ pak zvedl oči vysoko nad její hlavu, jakoby hledal inspiraci, „a budeš platit nájem,“ dodal s jistou samozřejmostí.

                Při těch slovech sebou mírně škubla. To nemůže myslet vážně.

                Ukázalo se, že může.

                „Kolik?“ strnula.

                „Litr,“ řekl. Trochu se uklidnila, no to by se snad během měsíce i nějak dalo sehnat.

                „Každé pondělí,“ dodal a vypadal, že se docela těší na její reakci.

                Hned ráno odsaď padám, letělo jí hlavou. Jen mu koukala do obličeje, jak výrazné byly jeho lícní kosti.

                Postavil se: „Dneska je pondělí, kočko,“ sledoval její úžas, který rychle přecházel v nefalšovaný vztek.

                „Zapomeň na to, nad ránem vypadnu,“ pronesla klidně, ale na to se tady nehraje.

                Popadl její batoh: „Vypadneš hned!“ otevřel okno, to ji rozhýbalo.

                „Ne, neblbni!“ chytila ho za rukáv, jenže on nevyhrožoval, ze zásady nikdy nevyhrožoval. Jednal přímo. Jediný rozmach a veškerý její majetek poletí z desátého patra.

                „Zaplatím ti, dám ti litr, teď, slyšíš, já ti ho dám!!“ zvedla hlas skoro panicky.

                Slzy jí zvlhčovaly oči, ruce se třásly zlostí, když vytahovala bankovku. Do prdele, bude to teď mnohem komplikovanější, než si slibovala. Ale nepřemýšlej nad tím, tady nic nevypřemýšlíš, je skoro o dvě hlavy vyšší. Natáhla ruku.

                Vzal si z ní to, pro co si přišel, takové hovado, celý litr, strč si ho, kreténe!

                „Chcípni,“ procedila, když se otáčel k odchodu.

                Strnul. Slyšel dobře.

                „Říkalas něco?“ oči mu zaplály.

                Nečekal na odpověď, chmátl po ní, podjely jí nohy, jak se asi bránit? Smýkl jí po podlaze, praštila se do ramene o zbytky zárubní.

                „Mě pošleš do prdele jenom jednou!!!“ táhl ji chodbou, křičela. Ten křik projížděl železobetonovou konstrukcí, prolítl chodbami, výtahovými šachtami, opuštěnými byty, zanešenými sklepy. Zpátky žádná odezva, ani hlesnutí, jistě, kdo by si dovolil? Vrznutí dveří se zbytkem skleněné výplně, podřela si levé předloktí, klouby prstů už bolely křečí a slzy, horké slzy jí znemožňovaly orientaci. Dotáhl ji ke schodišti a jednoduše pustil ze schodů. Sjela po nich, trochu se potloukla.

                Zůstal stát nahoře, sledoval, jak se pomalu zvedá, jak se souká zpátky nahoru, už ani jedno nevhodné slovo, učí se rychle. Protáhla se kolem něho, ale nenechal ji projít bez rozloučení.

                „Mně je jedno, kdo jseš. Jednou jseš tady, a tady platí moje pravidla. Ber, nebo nech bejt,“ svíral ji pod krkem, v té tmě ale neviděla jeho oči.

                „Máš zaplaceno na týden,“ odcházel chodbou dozadu, pevným krokem, pak se ztratil mezi stíny.

 

II.

                Celé město leží u nohou, tmavý horizont splývá v parách s večerní oblohou, krása, jen pro ni. Zatím. Opřela dlaně o sklo. Co na tom teď záleží, je pondělí.

                „Je to v prdeli,“ rozhlédla se po místnosti, není to domov, nic jí tu nepatří, tak proč?

                Za okny je ještě světlo, shlédla dolů na chodník, trochu pozdě pro školní děti. Postava v černém si to rázovala ke třetímu vchodu. „Vidíš, porušuju pravidla, blbečku.“ Než zmizel v domě, zvedl k ní oči. Sotva zlomek vteřiny, zapomnělas? Tohohle pošleš do prdele jenom jednou. Cítíš ho, jak stoupá schodištěm, opře se do dveří, když to nedokážeš sama, třeba to takhle půjde líp.

                „Takže?“ zvedl její zelený batoh, jakoby chtěl potěžkat, o kolik zhubnul. Jenže ona už není ta naivní dívenka, kterou před týdnem tak snadno vyděsil, dospěla, strašně moc.

                „Co jsi zač?“ opřela se pohodlně o parapet.

                Bez odpovědi, bez výrazu, „Je pondělí.“

                „Já nemám.“

                „Vůbec?“

                Smlouvat. Lhát. Prosit ho. Usmála se, „Mám, ale málo.“

                Máchl batohem, sotva stihla nastavit náruč. „Do půlnoci sežeň, co chybí a přines to ke strojovně na dvojce.“

                „Kam??“

                Slunce je za obzorem, ne, skutečně nemá náladu si hrát, „K výtahové strojovně druhého vchodu. Jasné?“

                Přehodila batoh přes rameno, hlavně tu nic nenechat, nepůjde-li to teď, tak kdy? Nezapálenou svíčku schovala do kapsy. Volným krokem zamířila ke schodům, levou ruku táhla po zdi.

                „Co naňho říkáš? Frajer jak chleba,“ stěna pod jejími doteky jakoby zvláčněla. Je blízko, velmi blízko. Cítí jeho teplou ruku, jak svírá madlo zábradlí. Jeho dech zahřívá chladný vzduch. Jeho tep doznívá za plíživými kroky. Ale pustíš se zdi, a je pryč. Jseš sama v dlouhé chodbě baráku, kterému se krátí dny. Zůstaneš ještě chvíli, a tohle místo tě sežehne. Shoříš tady v loňském ohni.

                „Nejvyšší čas zmizet.“

                Protáhla se dírou ve skle, jak snadné, a to je tma. Pospíchala ulicí a připadala si lehká, svobodná. Je to pryč, je to pryč, jsi venku, jen se neohlížej. Větrem se nesl známý zápach tlejícího listí, tak něžně sešlapávaného podrážkami pokojných chodců. Svěží chlad stoupal sliznicemi a občerstvoval dívčí myšlenky. No co, je přece spousta jiných squatů, jen dál. Je spousta míst, v tomhle městě, i jinde. Je fůra vyhřátých pokojů za okny jiných domů, obydlených, živoucích. Jsou zralé ženy v kuchyních, vyčkávající svých dospělých synů, poflakujících se do tmy venku. Jsou dívky v koupelnách, chystající se na doteky svých mládenců, zapomenuvších se někde s kamarády. Jsou holčičky v postýlkách, třesoucí se, kdo přileze oknem, aby je kousl pod peřinou. Jen ten, kdo je venku, si může vybírat, jak dlouho chce být očekáván.

                Přeběhla koleje, zrak jí padl do výkladní skříně. Ta cetka vpravo byla ještě včera její. Zastavila se. Daleko za tvými zády, na travnatém kopci, pořád tam stojí, sleduje tě svými potemnělými okny s klidem, až lhostejně. V kapse zbývá ještě svíčka a přehrávač. Nehty zabořila do bílého parafínu, tohohle je sakra škoda, jenže všichni chceme, aby si nás dospělost už konečně našla. A víme, že nezbyde než odevzdat všechny hračky, Nostradamus Nenostradamus. „Všeho dočasu. Stejně to děsně žere.“

                Chvátala chodníkem podél kolejí, rychleji a rychleji, sotva popadala dech. Co chvíli pozvedala zrak k černým sklům, pokojným, vědoucím. Tisíc jemu, dvě stě sobě. Kolik dní se tak dá vydržet? A co potom? Potom už to bude konečně v prdeli. Už není co prodat. Přijde čas  toho nejhoršího.  Pohlédla do očí dvěma proplešlým chlapům, které právě míjela. Cítila ještě, jak se za ní otáčejí. Slizouni. Zvykej si. Přijde čas, dojde i na žraní popela.

                Druhý vchod to schytal nejvíc. Jakoby si stále držel atmosféru toho zmatku. Přejela prsty ohořelou omítku. Ne, nikdy neviděla velký oheň. Vzpomněla si akorát, jak kdysi u dědečka pálili na zahradě starý stůl. Kolik z něho bylo světla. A žáru, že to dědečkovi opálilo vousy, i když stál docela daleko. Procházela chodbou, kde nebylo lino, jen rozteklý slepenec, na stropě vrstva sazí, podél stěn kusy nechtěného nábytku. Nikdo tady není, nic tady není, jen ty. A stejně sluch zaznamenává tlumený šelest sádrokartonu a podezřelý praskot starých odlupujících se tapet. A vrzání kdesi vzadu, kdesi poblíž, za rohem, za zády.

                U strojovny na dvojce visel ze stropu železný žebřík. Za ten týden tady prozkoumala skoro všechno, ale na střeše ještě nebyla. Prolezla otvorem ve stropě a za chvíli stanula na ipou vyložené ploše. Veliké jak dno vypuštěného bazénu. Uprostřed stál mladý muž, pohodlně opřen o stupačkovou zídku, sledoval hvězdnou oblohu. Nespustil z ní oči, ani když dívka přistoupila k němu a dotkla se rukávu na jeho levém předloktí.

                „Líbí se ti tady?“ pronesl lehkým tónem majitele přímořského letoviska.

                „Hodně,“ noční nebe přitáhlo i její pozornost.

                Trvalo ještě chvíli, než se navrátili do své pozemské reality.

                „Víš, já neberu squatery,“ díval se na ni upřeně schovávaje peníze do kapsy, „proto jsem stanovil tak vysokou cenu. Čekám, až ti to samo dojde. Až se sbalíš a vypadneš.“

                Dívala se mu do očí stejně pevně.

                „Ty víš sakra dobře, že to nejde. Má tě stejně jako má mě. Nic na světě si nepřeju tolik, jako odsaď vypadnout.“

                „A nemuset se vracet!“

III.

                Uvedl ji do své audienční síně. 1+1 ve druhém podlaží na jedničce, po zemi kusy starých koberců, jedna odrbaná matrace, campingové vybavení (včetně prastarého plynového vařiče),  v koutě hadry, igelitové tašky, na okně tucty bílých svic, dokonalost sama. Zaujal ji omlácený hrnek, fakt stylové. Pán ohořelého podsvětí ti dovolil vstoupit, tak nezdržuj, je tu kosa, brzo ztratí náladu, a jsi to ty, kdo něco chce. A je to on, který ví, že tomu tak je, a těší se, co z tebe vyleze. Zatím simuluje pohostinnost, rýpe v plechovce zbytky fazolí malou vidličkou, ukrajuje z chleba hrubé krajíce velikým nožem a obsažně mlčí. Klečí na zemi, jak se natáhne pro sirky, zpod černé mikiny zasvítí hladká kůže, mladé mužné tělo, ten pohled si nelze nechat ujít, to není v lidských silách.

                Opřela se zády o parapet. Do nohou jí stoupá chlad, s ním se žilami rozlévá nervozita. Úzkost tlačí na hrdlo, jak by ji právě učitel přistihl při opisování a ona si má navrhnout trest. Pohlédnout do jeho přísných očí. Hrábnout do sebe do těch vod, kterým jsme zvyklí říkat  "moje důstojnost".

                "Tak o čem chceš mluvit?" pronesl, aniž by se odvrátil od fazolí.

                Koukala, jak si shrnuje vlasy ke krku, pomalu a obřadně, sakra, tohle je pěkně blbá situace. Ještě nikdy na tom nebyla tak špatně, že by se musela nabízet. Vyčkávat déle však nemá cenu, dojde na to tak jako tak. Aby kradla po obchodech osušky, na to nemá žaludek, a tohle je vlastně docela přirozené, navíc tenhle kluk...

                Zapřel se levou dlaní o koleno a lehce se zvedl, postavil se zpříma, je skoro o dvě hlavy vyšší než jeho oběť, pozorně se jí zadíval do očí. Pár vteřin, přijde k ní blíž, bude to k zblití.

               "Tisícovka je dost," nechala sklouznout oči na jeho hrudník.

                "A?" pohodlně založil ruce, váhu přenesl z kontrapostu na obě nohy. Je to hajzl.

                "Potřebuju si vydělat-" zalapala po dechu, sakra, tohle je blbé, "napadlo mě..."

                Slíbila si, že vytrvá, zvedla pohled k jeho hlavě. Celý v černém, drsňák jak z filmu, vladař, co shlíží na malou zlodějku. Nic jako slitování nečekej.

                "...napadlo mě, jestli bys měl zájem..." pot na rukou a závrať, "...být... prvním zákazníkem."

Dokonáno. Ať už se stane cokoli, za tuhle větu se bude do smrti nenávidět.

Ticho.

Očekávatelné.

Vůbec ji předtím nenapadlo, že by ji mohl odmítnout. Až teď jí to projelo hlavou. Jako možnost, jako černá jáma, do které se co nevidět zřítí! Ale to jí snad neudělá. Bože dobrý, to snad ne

                Ani v tom největším dramatu se nedá pauza protahovat donekonečna.

                "Může být, " dal si záležet, aby to znělo, "dám ti pět pětek za jedno číslo."

                "To si děláš srandu..."

                Pomalu zakroutil hlavou. Velmi pomalu. Aniž by z ní spustil zrak.

                Cítila, jak na něho hledí vytřeštěnýma očima, neschopná se ovládnout, taktéž pomalu kroutila hlavou.

                "Viděl jsem tě v okně. Včera, dneska. Ty sereš na moje pravidla, já seru na tebe. Řek jsem pade, to je moje JEDINÁ nabídka. Bereš?"

                Přistihla se, jak odevzdaně přikyvuje.

                Spokojeně zasunul ruce do kapes. "Čekám tě zítra tady v jednadvacet nula nula," číselné údaje dodají  větám příznak závažnosti, "teď vypadni, pokud je to všechno, a hádám, že je!" nakonec pohodil hlavou směrem ke dveřím, jak by si byl ty efekty cvičil před zrcadlem.

                Projít kolem něho pevným krokem, ať si nevšimne, jak vrávorá.

                Ještě než se vytratí, z posledních sil pronést nalomeným hlasem: „Byl jsi tady tu noc ... myslím... viděl jsi ten oheň?“ 

                 „Viděl,“ chvíle ustrnutí, „sám jsem ho totiž zapálil!“

                Dopotácela se do své zašívárny v posledním patře, v tomhle pekelně drahém hotelu, zachytila se zárubní a klesla do kolen.

                „Bože to je grázl, takovej svinskej grázl,“ zmáčela si obličej slzami, dlaně tiskla na zeď, prsty zarýt hluboko do panelu, sápat, drtit, „PUSŤ MĚ VEN..... PUSŤ MĚ VEN!!!“ tloukla pěstí do studené stěny, údery projížděly železobetonovou konstrukcí, prolítly chodbami, výtahovými šachtami, opuštěnými byty, zanešenými sklepy. Zpátky žádná odezva, ani hlesnutí, jistě, kdo by si dovolil

                Probudilo ji denní světlo a s ním se do těla navrátila známá úzkost. Opuchlá oční víčka  a slepený oční sekret jí bránily vidět víc než šedavou mlhu. Bolela ji hlava a při letmé vzpomínce na včerejší večer se zvedal žaludek.

                Ale je den! Je den! Opláchnout obličej, znova, znova, smýt to svinstvo.... vyrazit do ulic, vydýchat, dokud nenastane další noc a s ní návrat do baráku, kde to znova začíná čpět loňským kouřem.

                Loudala se ulicemi, míjela lidi spěchající za svými cíli, postávající na zastávce, pošťuchující se děti, hloučky mládeže před školní budovou. Pohledem klouzala po chodníku, přihrnula si bundu více ke krku, je chladno. Skupina kuřáků před průmyslovkou však přitáhla její pozornost silou nepoznané nutnosti...

                HELE HO! Vládce prokletého podsvětí, temný žhář a samolibý grázlík tu stojí mezi nimi. S červeným batohem a petlahví nažloutlé minerálky tu potahuje z cigarety (za její peníze!), tak obyčejný, tak neškodný, tak mladý, mladší než ona, a to o dost!  Uskočila do ústraní, nesmí si jí všimnout. Prudce jí stoupl krevní tlak, „bože já jsem blbá, tak strašně blbá“, zvedla oči k šedému nebi, tlumeně ze sebe vyrážejíc smích i slzy vzteku. Ale teď není čas na emoce, je třeba jednat!

                Pozorovala ho, jak zašlapuje nedopalek, se spolužáky v družném hovoru prochází prosklenými dveřmi, hodí stručnou řeč s chlápkem na chodbě, pak mizí v útrobách budovy. Chlápek tam pořád stojí, že by učitel? To je fuk, zjevně se znají. Opatrně přiťapkat, nasadit odevzdaný výraz, nevinná zamilovaná holčička, kdo je ten krásný kluk s dlouhýma vlasama, kde bydlí, do jaké třídy chodí, řekněte, řekněte a hlavně on se nesmí nic dozvědět, prosím prosím...

                Za pár chvil už projížděla jména na zvoncích u nejbližších baráků. Dá-li se za těch pár hodin, co zbývá do večera, projít celé sídliště? Snad, dá-li bůh, a myslím, že dá, uvidíme, co jsi zač!

                Nakonec to zase takovou práci nepotřebovalo, ženské jméno, prostřední dveře, tyhle svobodárny, copak copak, že bys bydlel s maminkou? Hned vedle mého squatu, který sis přivlastnil, ačkoli tam naprosto nemáš co dělat, k tomu mě ponižovat, srážet ze schodů, tahat ze mě poslední prachy, uvidíme, kdo s koho, ty šmejde! Zajela rukou do kapsy, kde zůstala jen svíčka, stiskla teplý parafín. Za Nostradama, ty nevychovanej hajzlíku, zazvonila a ustrnula v očekávání, kdo otevře.

                Otevřela roztěkaná žena v zástěře, „Co si přejete?“ jo, jsem tu správně, její ustaraný výraz se pěkně doplňuje s tvým usilovným klidem.

                Za jejími zády se ozvalo pípání kuchyňského budíku, „Pavlíček není doma,“ odbíhala za zvukem. Ta slova se zaryla do srdce jak žiletky. Něco umírá. Ale je to přece dobře, konec je na dosah, už si jen užít vítězství.

                Nakoukla ještě zběžně za dveře, jediný pokoj, no jistě, víc už vidět netřeba. Jeho psací stůl, sešity do školy, na skříni plyšové hračky a plakát s velkou lebkou, aby se cítil dospělejší, když už tedy spává se svou matkou v jednom pokoji. Hlavně nad tím neplýtvej emocemi, venku už je tma, finále je na spadnutí.

                Scházela pomalu ze schodů, když ji ještě dostihlo volání: „Slečno! Jestli s ním budete, vyřiďte Pavlíčkovi, ať je tentokrát doma v devět, ne jako včera, ano...?“

                Ale jistě, proč by ne.

               

                V jednadvacet nula nula (neměl už být doma u večeře?) stáli naproti sobě při svitu několika svic v mírném napětí, kdo se přiblíží první.

                „Nové boty?“ hádám, že svinsky drahé.

                Odpověděl pokývnutím k odrbané matraci na zemi. Temný aristokrat, nesaháš mu po kotníky.

                Jeho tmavé vlasy spadají přes obličej, jak výrazné má lícní kosti. Odpustit mu? Mlčet a podvolit se? Pro jednou, pro chvíli, pro okamžik, pro teplou kůži pod černou mikinou, pro oheň v tomto domě, pro prosté lidské chtění.

                Ne, nejde to!

                Už pro ty dva litry, co jí tahle sranda stála. Pro znovunalezenou důstojnost, pomstít se, zakousnout, budeš mi chutnat!

                Svléká se, vychytat ten pravý okamžik, kdy je jeho mužnost nejzranitelnější, a udeřit!

         

                „Maminka ti vzkazuje, že máš být doma v devět, Pavlíčku!!“

                Královna svého hradu shlíží z okna. Vyletěl jak závodní chrt, už je to deset minut. Příjemný pocit se rozlije po těle, vyjde na chodbu a zavýskne. Hodí batoh přes rameno, je volná, poslední doteky známých zdí, svoboda, už stojí pod kopcem a naposledy se ohlíží. Černý proti temné obloze, ne, už se není třeba více vracet, zítra nabývá demoliční výměr své účinnosti.