Ve světnici pro deset služek se
valně netopilo. Snad to těm vesničankám ani nepřišlo, ovšem Agnes pod
obhroublou přikrývkou naplněnou nedobře přebraným peřím po celou noc oka
nezamhouřila. Hleděla do tmy a ledové ruce si přikládala na horké čelo rozbolavělé
z nekonečného rozvažování. Jak to vůbec přišlo, že se stříbrná šlechtična
krčí osamocena na sleželém slamníku v koutě vlkovského čeledníku. Že
jediný člověk na celém širém světě má informaci, kam se poděla poslední naděje
panovnického rodu. Dozajista byl zavčasný útěk z Tambriniky moudrým
počinem. Kdyby byla zůstala, laply by ji rozdováděné voje zhroucené východní
armády či snad přímo invazní jednotky Černého krále. Bůhví jak by s ní
zacházeli, je-li poslední bytostí, jíž bylo svěřeno tajemství tambrinického
pokladu. Ach, tambrinický státní poklad. Opentlený závistivými zvěstmi značně
přehnanými. Ve skutečnosti jde o stříbro v hodnotě plného provozu všech
jejích dolů, jež by vydaly za necelé půlstoletí. Smí se ho dopátrat jedině ten,
kdo obnoví stříbrné vévodství tambrinické, a tím je ona sama. V duchu vybírala,
komu jinému by mohla natolik důvěřovat. Přirozeně toliko v rámci svého
rodu. Kdo se nenechá uplatit, vystrašit, zlomit na mučidlech…
Před oči jí předstupovali
nevlastní bratři, od nejstaršího jeden za druhým. Odmítala jejich obrazy,
vyřazovala kandidáty, již byli mrtví či málo důvěryhodní. Činila si citové
násilí, když se pokoušela nahlédnout jejich osobnosti nezaujatě. Portrét svého
manžela podržela v mysli déle… Žalostná její povaha usoudila, že nikomu
nemůže věřit jako sobě. Ostatně jsou všichni daleko. Patrně ve službách jejího
královského kmotra nebo prchli na sever, nebo se skrývají bůhvíkde či
přehrabují popel hlavního města.
Ukrýt se na Vlkově bylo nejméně
špatným řešením ze všech. Že o ní neví živá duše, až na onu ramenatou výjimku,
je největší nadějí na záchranu. Nakolik lze věřit Barbarovi? Promítla si na
trámový strop jeho hrozivý vztek, když třísknul řetězem o dřevo, div se znovu
nevylekala. Nelze!! Jak se ho ovšem zbavit? Mohla by poslat list západnímu
králi. Ale došel by v těchto výsostně nejistých časech? Cesta rychlému
poslovi by zabrala na dva týdny. Čertví kdo by ho uchvátil. Barbar není hloupý,
odmítá-li zbytečně riskovat.
Tak vybrat jiný úkryt? Ostatní
prubířské pevnosti v jižní oblasti budou prázdné, zpustošené či obsazené
kdovíjakou verbeží. Je zlá doba, tuze zlá. Žádné právo, pražádná bezpečnost
v její rozvrácené zemi. Anarchie a boj o přežití nadcházející zimy.
Nad ránem upadla
v melancholické vize svých pohřbených příbuzných. Jak by se tvářil otec,
že se vydala osamoceně, v přestrojení, smrtí posetou Pustinou…
Vzbudil se dávno před úsvitem
v krutě dobré náladě. Přestože ho včerejší víno tlačilo ještě
v hlavě, na něco se velmi těšil. Pomyslel na svou vzácnou návštěvu a
radoval se, jak to s ní večer skvěle sehrál. Nejraději by si ji dal
předvést hned teď. V duchu viděl její pobledlý zoufalý obličej a sebe, jak
stojí před ní, pevný a velkolepý, slyšel se říkat: „Tak co, vévodkyně
znejmilejších, už máte dost?“ A ona zezelená vzteky, seká zlostná slova, křičí
a nakonec prosí. On to všechno pobaveně hltá, pak říká jasně a tvrdě NE. A dáma
hraje na city a dojemně se rozpláče a žadoní znovu a on je neoblomný, „Řek
jsem, že NE!“
Obrátil se na záda. Nesmysl. To
by nebyla žádná zábava, kdyby se vzdala hned. Zvát si ji nebude. Však nakonec
přileze sama. Beztoho to nebude trvat dlouho. Je-li odolná, dává jí tak čtrnáct
dní.
Zprvu předpokládali, že je ta
nová pod velitelovou zvláštní ochranou. Když se o ni však už týden nezajímal,
jejich respekt opadl. Držela se stranou, přesto nemohla zabránit, aby
nedoráželi. „Agnes, odkud máš ty pěkné šaty? Agnes, odkud umíš ten východní
jazyk? Agnes, to jsi tak nešikovná, či se jen stavíš? A proč mluvíš tak
strojeně? Myslíš si, že jsi lepší než my? Nemehlo, proč ti všechno tak trvá –
co, došla ti řeč? Neumíš poslouchat? Vida toho rozmazleného fracka!“
A ona má jen jednu odpověď:
„Sloužila jsem u senátního soudce.“
„Ták!“ Holkám je rázem všechno
jasné. Heleďme se! Tyhle panské, to jsou pěkné potvory. No aby to nemělo sukně
z hedvábí, známe tyhle vypasené ptáčky z lepších lidí – jsou samej
ouřad a samý spis a hostiny a drahé koberce – a komorná má dvojí šichtu! Ha ha
ha, známe to, hanba mluvit, zač ty coury dostávají plat. Však já bych jim
naložila, kdepak mušelíny…
Dlužno poznamenat: nechodil za
ní, ale zdaleka nezůstával chladným. Přesvědčen, že mezi ženskými se naprosto
všechno okamžitě roznese, umínil si, že je jeho výsostnou povinností řádně dbát
své pověsti. A tak se z čeledníku každý večer některé děvče vytratilo, aby
se vrátilo k ránu. Ačkoli zdaleka nebyl od přírody až tak posedlý ženským
tělem, že by je musil míti denně, rozhodl se pro svůj záměr něco obětovat.
Kdyby zde nebylo vévodkyně v utajení, byl by si vystačil
s černovlasou divoškou, jež zkušeně přijímala jeho způsoby. Navíc měla ten
u žen zcela ojedinělý dar – dovedla mlčet. Teď je však hleděl střídat docela
demokraticky – vyhýbal se toliko přespříliš zralým, vážně zadaným či vysloveně
nezralým. Aby měl přehled, co se točí v jejich světnici, zval si i hubenou
Bařku, jakkoli toto stvoření naprosto nebylo po jeho vkusu.
Dokonce hrubě měnil své návyky: nechával
je u sebe spát do rána, mnohdy vyčerpané, bolavé, ba zbité, byl zdvořilý, když
se s nimi loučil, dával jim dárky. Dokonce si s nimi povídal – tedy
naslouchal šumu jejich plkání přemítaje o svých věcech. Zkrátka – byl by se i
rozkrájel, jen aby byl jist, že ona zuří.
A zuřila velmi. Takový hampejz by
v tambrinické pevnosti nikdy nepřipustila! A vrchní hospodyně se válí
s Chesmickem, tím špinavcem, jehož si Barbar přitáhl z armády a co
prý je ze šlechtické krve. Ten zrovna! Má projevy, že by se i valach styděl.
Ale darmo se rozčilovat. Však se tu dějí horší zvěrstva. Nevidět zlo, neslyšet
zlo. Ta maličká, co spává na vedlejší houni, celou noc skučela bolestmi. Kolem
půlnoci blouznila. Ženské kolem ní kmitaly ve strachu, že vykrvácí. Agnes
nebyla účastna, necítila s nešťastnicí. Však je to patnáctileté děcko
pěkně zkažené! Musela ovšem asistovat. Vynášela lavor plný zakrvácené vody,
v níž tlely růžové chuchvalce. A jsme doma! Bodejď by nekrvácela! Však se
z toho vylíže, takové mají tuhý kořínek. A on – Agnes po zbytek noci
skládala modlitbu ve starých jazycích, jak ji chůva učívala v dětství –
Bohové dají a soud nad tebou bude již brzy – jinak není možná!!
Zrána se zvěst o nočním dění
v čeledníku donesla i Barbarovi. Nejprve pokrčil rameny, však nemají muži
vládu nad přírodními cykly. A není ani první ani poslední. Pak mu ale nedalo a
svou oddanou služtičku osobně vyhledal. Děvče napůl vleže odpočívalo venku u
studny, z níž sama vévodkyně dolovala vodu. Zápasila s těžkým
břemenem, jemuž nebyla zvyklá. Přišel ke studni a okázale ji přehlédl, jakkoli
mu věnovala pohled nejobávanějších inkvizitorů. Chvíli tlachal se svou
mladičkou frynou, dvorně se vyptal po zdraví, otcovsky ji hladil po vlasech.
Byla v sedmém nebi, i sto takových nocí by pro něj vytrpěla! Jak je
laskavý. Usmíval se blahosklonně, na pár kroků od své nejzajímavější kořisti,
koukej, co teď udělám: něžně rozevřel malou ručku a vložil do ní třpytivý
dárek. „Odpustíš mi, maličká?“
Ten nenápadný výjev s Agnes
div nesekl o zem. Zahlédla velmi dobře ušlechtilý lesk velké stříbrné mince!
Měla se co hlídat, aby po něm nemrštila to těžké vědro. Prokletý hajzl!!!
Bohové dají – soudit tě budu já!
Večer ležela šlechtična vedle
nejšťastnějšího děvčátka na světě. Aby ne. Tambrinický tolar má hodnotu pěti
takových usmrkanců.
„Agnes,“ špitla maličká, „Agnes,
ty jsi přece z Tambriniky. Viděla jsi už někdy takový peníz?“
Mladá žena se ušklíbla do šera,
aniž by otočila hlavu. „Nevím, možná jsem ho někdy viděla.“
„Myslíš, že má velkou cenu?“
„Všechno, co je
z Tambriniky, má cenu.“
Hleděla ke stropu a stíny na něm
rudly, nestvůrné přízraky se kroutí v záblescích vilných plamenů. Den ze
dne jsou zběsilejší. Mozek překrucuje vzpomínku do stále větších perverzí,
připisuje sluchové vjemy. Rozpálená stvoření štěkají oplzlá slova povzbuzení… a
pak ten jekot… nestoudný, příšerný… Agnes je stydno, jak by ji nahou vedli
zablácenou uličkou. Je toho zrovna dost!
Vstala a jala se hbitě oblékat.
Šest týdnů přihlížím tvým zlotřilým radovánkám, zatímco tvoje služky ze mě dřou
kůži. Hraješ si na správce Vlkova – tak budeš poslouchat svou paní!
Byl sotva večer, ženské se baví
ve zbrojnici či někde. To jenom ona chodí spát se slepicemi, co taky jiného by
mohla dělat – a jsou ty noci chladnější a stále delší, plné neklidných myšlenek
a narůstající tísně.
Venku si měsíc proklestil cestu
apatickými mraky a dláždil nádvoří před kapitulou výsměšným bledým světlem.
Mrazivý vítr jí dýchl do tváře vůní pozdního podzimu. Ve dvou železných koších
hoří ohně nazdařbůh. Nikdo jí nejde v ústrety, nikdo nestráží hlavní
budovu. Až ven je slyšet, co se v ní děje.
Vrazila do zdobených dveří
s vervou, jíž hodlá chůva vypeskovat své rozdováděné svěřence. Nebyly až
tak těžké, levé křídlo vletělo dovnitř, s mohutnou ranou je zeď odrazila
zpátky. Početná společnost náhle ztichla a všichni hleděli ke vchodu. To, co
viděla, jí vehnalo krev do hlavy. Kol dlouhého stolu se rozvalovala Barbarova
skupina veteránů prokládaná polonahým ženským masem. Jaké tu dusno! A ten
smrad! Chvatně se přiblížila, při pohledu na velikou hnědou kaluž na zemi jí
naběhly spánkové svaly. Celý ten zmatek těl pořád mlčel v nestrojeném
údivu, jedno děvče se rozškytalo. Byla to Bařka, jež seděla na klíně samotnému
veliteli za hromadou okousaných mastných vepřových kostí. Chandra! Živůtek
necudně rozvázaný a v něm nastrkané jakés hranaté předměty… Agnes se
ostýchala dovtípit. Hleděli opile, v překvapeném očekávání, že je vážně přišla
seřvat velká matka. Ale kde by ta přivandrovalá služka vzala tolik drzosti?
Slova ji pálila na jazyku,
udržela je však nevyslovená. Chesmick se rozchechtal, až mu po vousech kanuly
sliny. Holky se ošily a ozval se tlumený vrčivý hovor. Barbar zadržoval smích,
překroutil úsměv do šklebu a pomalu vytáhl levou ruku holce zpod sukně. Hleďme,
jak pěkně to vyšlo! Už mám tady toho ožralého póvlu po krk. A sama důstojnost
si pro mě přijde jak na zavolanou.
Bezzubec se po ní natáhl a
zahnědlou pazourou jí prohrábl sukně. Agnes ucukla a sestřelila ho pohledem.
Konečně stanula před Barbarem.
„Jsi opilý, či můžeme jednat?“
řekla ledově.
„A co chce služka veliteli
Vlkova?“ neodpustil si provokaci v jazyce zdejších lidí.
Zbledla. Jak by ji kůži na zádech
propíchly špičaté jehly. Je tohle možné?! Udělal z ní nulu z nul,
její bohatství, její titul, její politický význam – všechno že smazal jediným
pohrdavým gestem?
Všiml si, že zavrávorala. Jak
vidno, nemáš smysl pro humor. Ještě se tu poskládá. Uchopil holku za hubené
boky a přesunul její vínem zvláčnělé tělo na vedlejší židli. Postavil se, což
jeho svaly uvítaly.
„Jen klid, lady Agnes, promluvíme
si,“ ukázal za dveře své snad již pověstné ložnice. Uvedl ji dovnitř, šla jak
znavený kůň na porážku. Nechal ji však čekat, dokud si se svou milou
společností nevyměnil několik oplzlých vtipů.
V krbu skomíral oheň a byla
tu skoro tma. Když dovíral dveře, cítil se před ní náhle ušpiněný, ruce ulepené
svinstvem, jímž je tělo přesycené. Vyhledal umyvadlo, svlékl košili a vyráchal
se ve studené vodě.
„Čekal jsem, že přijdeš dřív,“
ohlédl se po ní, přejížděje si ručníkem šíji. Stála jak přikovaná. Cesta sem ji
vyčerpala, udusala vztek na dno žaludku, kde tlačí a otravuje mladou krev.
„Vlastně jsem ti chtěl něco
ukázat,“ vzkřísil oheň a přiživil ho pěti tlustými špalky. Stále stála na tom
stejném fleku, jak by jí to jakás síla nařídila. Přišel si ji prohlédnout
zblízka. S pevně sevřenými rty se zvolna rozpomínala na svou zlost.
„My si tykáme, veliteli?“ pustila
pohled na jeho obnažené prsní svaly.
Já věděl, že se rozehřeješ. „Znáš
mě, nejsem na ty formality. A jak je v čeledníku?“ pomalu odkráčel
k dřevěné truhlici. Jejím tvářím se zvolna vracela barva.
„Utahuješ si ze mě. Budeš
litovat. Všichni budete… litovat,“ zašeptala prohlížejíc si rozházené lůžko.
Usmál se sám pro sebe. Mám tak
rád, když vyhrožuješ.
„Tohle znáte, madam?“ vsunul jí
před obličej vyrolovaný pomačkaný svitek.
Hrůza jí rozevřela oči doširoka,
pomalu uchopila papír do obou rukou a zírajíc na něj udělala bezděky pár
nejistých kroků dozadu ke stěně. Pohled jí těkal z rohu do rohu obrovitým
písmem popsaného listu. Je hledaná! Odměna třicet tolarů… Podobenka chybí, snad
vypálili Tambriniku dřív, než nějakou našli. Odměna za její dopadení… Jak by
pohlédla do tváře samotné Smrti. Tělo se mohutně nadechlo. Pak zase a zase,
aniž by stihlo vydechnout. Lapalo po větší a větší dávce vzduchu, jak by se
samo chtělo zadusit, po tváři tekly horké slzy. Třásla se neúměrně klidu
pokoje, jenž se s ní točil, zachytila dlaní zeď, a tělo se přesto kácí, aniž
by přestalo divoce hltat vzduch a nedůstojně hýkat.
Se zaujetím sledoval její nervový
záchvat. Viděl jich na frontě několik. Nečekal by ho však v pohodlném
bezpečí nad kusem papíru. Tihle aristokrati jsou hrdinové jak moje bota.
Uchopil ji za ramena a zatřepal
s ní. „Už je to dobrý, hej, říkám, že dobrý!“ Usadil ji na postel.
Zklidnila se, toliko pokračovala v pláči. To nic. Věděla, že po ní jdou,
jenom tomu nikdy nestanula takhle zblízka, tak doslovně.
„Straší mi to tu měsíc,“
poznamenal. Sebral svitek a hodil ho do ohně. Posunul si židli ke krbu a natáhl
nohy. Přestala vzlykat. Hlas měla náhle drsný a chlapský.
„Kdo všechno to viděl?“
Mávl rukou. „Mí čtyři hoši byli
se mnou, ale nevšimli si toho. Strhnul jsem to z kůlu uprostřed té
vypleněné dědiny dole u bažin.“ Vyslal k ní lišácký úsměv. „Jen klid,
stejně z nich umí číst akorát Chesmick. Ale musí mít řádně upito,“ rozesmál
se nad vlastním vtipem. Když viděl, jak sedí sklesle, přistoupil
k posteli a poklekl před ní.
Hleděla šikmo ke krbu, kde se kroutily zbytky zčernalé stránky.
„Jsi pod mou ochranou, Agnes,“
zahleděl se jí vážně do zarudlých lesklých očí.
„A jak vím, že mě nevydáš sám?“
To si o mně myslíš? Znal ji už
natolik, aby odhadl, na co bude slyšet. Uchopil ji za ruku a pokračoval měkce:
„Byl bych blázen, abych prodával klíč k pohádkovému pokladu za pár
drobných.“
Zírala do plamenů v moci
temné melancholie. „Co když není žádný pohádkový poklad?“
Usmál se přívětivě. „Ale je,
jasně že je. Kdyby nebyl, dávno bys ryla bradou v hlíně, hm?“
Pohlédla na něj, ve tváři záblesk
nové energie. „A co tví lidi? Ta špinavá lůza, jíž jsi zamořil tambrinickou
pevnost?“
Serou tě, Agnes, to mě těší.
„Copak by je napadlo, že stříbrná vévodkyně slouží pod kapitulou?“ Byla jí ta
slova zjevně útěchou. „Chceš tu zůstat přes noc?“
Zavrtěla hlavou. To tak! Slípky
ze světnice by ji roznesly v nestoudných řečech. Na svou houni ulehla
v hlubokém trudném rozjímání. Půl roku ani omylem, zblázním se tu!
V několika následujících
dnech ji držel na uzdě úlek z listiny spatřené v jeho ložnici.
Pociťovala skorem vděk za své podřadné postavení, jak bývají štvaná zvířata
vděčná hnilobnému brlohu, že je ukryl ve svém blátě a zápachu. Po týdnu jí
otrnulo. Setřepala se submisivní mlhy a znovu dala průchod podvyživené hrdosti.
Dlouho tlumená nenávist vyplula nad hladinu a hledala si oběť.
Konečně se chytla s Bařkou.
S tou zatracenou pajdavou děvkou, jež se obden kurví s velitelem a
ještě se tím okázale vychloubá. Naběhla si, coura, velmi naivně. Štípla Agnes
kašmírový šál. Asi už před pár dny. Vedle několika šperků, jež vévodkyně nosila
stále při sobě, a mince, na niž neradno vzpomínat, byl ten šál poslední opravdu
drahá věc, s níž byla opustila rodný tambrinický palác. Ani si nevšimla,
že ho postrádá. Když tu ho náhle zahlédla, jak leží zmuchlaný ve zlodějčině
posteli. Ták! Zatracená svině, jak si dovoluje! Vytáhla ho zpod pokrývky a
přičichla k němu, jak by očekávala skandální zápach zvířecké perverze.
V ten moment vešla do světnice sama Bařka.
Vypukla vzteklá hádka. Křik
přivábil další holky. Hnedle tu bylo plno a řvaly jedna přes druhou. Hubená
holčice tvrdila, že je její, má ho po mamince. Agnes zlostí bez sebe nadávala
soupeřce do laciných kurev, kde by k němu asi přišla?? „Víš ty vůbec, jak
je kašmír drahý! Ani kdybys nastavila celé armádě, tak si na něj nevyděláš – i
kdyby ti asistovaly dvě matinky!!!“
Ostatní služky se automaticky
přidaly na Bařčinu stranu, ba dosvědčovaly, že ho má Bařka už hodně dlouho.
Byla přece jejich. Agnes okamžik váhala, co by jí přineslo větší úlevu. Má-li sokyni
vyrvat šál a roztrhat ho na kousky, či se vrhnout přímo na ni, nebo jí vmést,
jestli vůbec tuší, na koho si dovoluje, děvka jedna drzá! Zbytky zdravého
rozumu zachránily šál i anonymitu a šlechtična vychovaná v noblese
stříbrného luxusu vystartovala po těle té zlodějské chátry. Jako kočka jí
zaryla nehty do obličeje a s chutí by se zakousla do krku. Bařka taktak
ucukla, za sytého vřískotu se přetahovaly, užuž chytila Agnes soupeřčin drdol a
byla připravena třísknout jí hlavou o pelest, když ji zezadu popadly čtvery či
šestery ženské ruce a odtáhly od její kořisti.
Škubala se v tom mocném
sevření, leč marně. Kostnatá holčina se narovnala, zběžně si urovnala pocuchaný
zevnějšek a přikročila ke druhé fázi.
„Žárlíš na mě, ty pitomá zhýčkaná
mrcho!“ zasadila zostra.
„Však ještě zapláčeš, ty
negramotná kurvo!“ koncentrovaná nenávist jí rvala srdce na kusy.
„Co, půjdeš žalovat?! Já ti ještě
přidám, abys měla proč!!“ rozpřáhla se a udeřila Agnes do tváře. Pak ještě a
ještě hřbetem ruky. Červený otisk ve zdivočelém obličeji vyvolal všeobecné
veselí. To se jí to bije, když jí lítice přidržují oběť! Jen jí přidej,
krasotince!
Agnes zarvala vší silou, až se
hloučku přece vyškubla, a vyběhla z čeledníku. Ženštiny v mžiku
vyrazily za ní. Divoký ženský řev zarazil takřka veškerý život v pevnosti.
Osazenstvo Vlkova ustrnulo v činnosti a hledělo na tu scénu. Zastavili se
i lovci, již vyváděli koně ze stáje, aby vyjeli na hon. Barbar stál vprostřed
dvora drže koně za uzdu.
Sotva ho vévodkyně spatřila, rozběhla
se k němu. Ke své jediné záchraně. Vzápětí se hnala soupeřka a obě
horečnatě zasypaly velitele svými žalobami. Tady měla Agnes navrch. Jedině ona
na něj dovede mluvit tou povýšenou východní řečí.
Jejich soudce na ně přísně hleděl
a čekal, až zmlknou. Za chvíli nastalo konečně ticho, jež s chutí ještě
trochu protáhl. Gestem naznačil své milence, ať o pár kroků ustoupí. Couvla,
div nepřepadla přes ohromný koš s prádlem, jejž zde zanechal kdosi patrně
ve snaze nepřijít o tu melu.
Agnes byla rozcuchaná a
rozpálená. Cítila na sobě pohledy přihlížejících a zrudla ještě víc. Ne,
takovou ji ještě neviděl.
Promluvil k ní klidně. „Koukej,
nemůžeš za mnou lézt s každou capinou. Je to nápadné.“
„Mám pro tebe větší cenu než tři
sta takových Vlkovů, a ty se mě nezastaneš?!“
Maně pohlédl k obloze, jako
by hledal inspiraci. „Kdo poroučí u vás ve světnici?“
„Bařka,“ ta svinská potvora.
„No vidíš. Nad ní je ještě vrchní
hospodyně. Pak celá plejáda chlapů, pak jsem teprve já. Chceš přeskočit celou
hierarchii a poštvat si je všechny proti sobě? Půl roku, Agnes. Řekni, že to
chceš, a já tě vytáhnu z čeledníku třeba ke hvězdám.“
Jeho slova hryzla do šíje. Vrátil
se i závan pozapomenuté tísně a vzpomínka na spálený plakát. Zavrtěla smutně
hlavou.
Bylo mu jí skoro líto. Na druhou
stranu se mu tělo rozehřívá vzrušením. Víš, holka, je to silnější než já. Snil
jsem o tom dávno. Snad nečekáš, že odolám.
„Agnes, zírají na tebe a ty mi
hledíš do očí?“
Sklonila hlavu a nechala zraky
bloudit po zemi.
„Teď se mi pokloň,“ dodal
samozřejmě. Je to tady! Kam se hrabou všechny válečné opiáty a teplo otrlých
jižanských děvek! Kam se hrabou králové a polní maršálové – žádnému z nich
se na povel nepokloní tambrinická vévodkyně!! Kde je tvoje bohatství, tví mocní
souvěrci s modrou krví a pýcha stříbrných paláců!
Jeden Barbar tě má v hrsti.
Agnes pomalu napodobila svou
dětskou komornou, již si v útlém mládí tolik oblíbila. Sklonila se
v hlubokém půvabném pukrleti, náhle bledá jak vápenné mléko. Představovala
si, že je někým jiným. Malou poslušnou služtičkou v čistých zástěrkách.
Klaní se samotnému vévodovi, břichatému pánovi s laskavou tváří a
majestátným čelem, zatímco jeho mladá dcerka dovádí venku se svými milovanými
bratry. Ale otevřeš oči a peklo je zpátky. Udusaná hlína a ostrá kopyta
neklidných koní, zápach potu venkovské lůzy a odřené kožené boty toho
samolibého grázla.
„Bene,“ pravil měkce, „teď se
pokloň vrchní hospodyni.“ Sledoval, jak zalapala po dechu. Snad ti není na
omdlení. Nezapírám, že se mi to krutě líbí. A ano, přitlačím na pilu ještě víc!
„Zabijou mě,“ špitla.
„Vůbec ne. Přijmou tě mezi sebe.
Jen musíš dát najevo, že se podřídíš hierarchii, to je celé. Nebyla jste
v armádě, lady Agnes, chybí vám zkušenosti,“ dodal vesele.
Věčná budiž hrdá tambrinická věž,
přeříkala si mlčky verš ze starého eposu a podvolila se.
„No vida,“ povzbuzoval ji, „ještě
Bařce a jsme hotovi.“
Skoro se rozklepala nenávistí.
Dusí se, jak by jí do hrdla natlačili hlínu. Jak krutě ji zkoušejí bohové, ale
přijde čas… uhlídáte, kdo je vévodkyně tambrinická. Stiskla zuby a přestoupila
před hubenou ženštinu, aniž by zvedla oči ze země. Skupinou okounějících
zašumělo několik uspokojených zvuků. Že taky na tu namyšlenou měšťku něco
platí! Myslela si, že je víc než my, ale pán s ní pěkně zametl.
Prohlížel si její počínání a na
pár okamžiků se slastně zasnil. Když už nebylo na co koukat, naskočil na koně a
dal své skupině znamení k odjezdu.
„No ani to nebolelo,“ hodil jí
na rozloučenou.
Napůl se za ním otočila. Ještě
nikdo mě neponížil tak jako ty, a že se vévoda snažil. Počkej, ty parchante, až já tě dostanu na kolena – budeš
žadonit o smrt!
Lovci vyjeli bránou a diváci se
rozešli po svém. Agnes stála jako zařezaná.
„Co ti řekl pán?“ promluvila
Bařka povýšeným tónem, zatímco si halila ramena do kašmírového šálu.
„Že vás mám poslouchat,“ odpověděla
šlechtična studeně.
„A budeš?“ ze služky je přísná
paní, jak opojné.
„Ano,“ děj se vůle boží.
„Tak vezmi ten koš a pojď za
mnou,“ poručilo děvče vymýšlejíc rychle nějaký pěkný trest.
Vévodkyně uchopila těžký koš a
podřídila se hierarchii, jak jí její prozíravý obchodní partner byl doporučil.
Bohové! Cožpak nevyslyšíte volání po spravedlnosti?! Cožpak je celý svět tak
beznadějně zvrácený…
Žádné komentáře:
Okomentovat