DÁMY

Kreslím je pomálu. Proč vlastně? Kdybys hádal, uhodneš. Sama totiž vlastně nevím.

Dívka z Mirroru.

Dáma z kavárny v knihkupectvi Academia.

Dívka za barem v Bastile na Stodolní.

Divná, divná dívka. No tak to bylo určitě v Mirroru.

A tahle? No tak ta nebyla nikde. Medúza ve svém ztrápeném bezčasí. (Ta strašná nuda!)

Howard Phillips Lovecraft - HUDBA ERICHA ZANNA

Můj nejoblíbenější autor hororů. Prý kolik nedostatků v jeho psaní... Zkus ho. Jak propadneš, hned pochopíš, proč je to kultovní spisovatel. Jen nezačínej sebranými spisy. Zkus soubor Šepot ve tmě.
Hudba Ericha Zanna je vpravdě dokonalost sama. Nic neschází, nic nepřebývá. Šílený hudebník, nešťastný, němý, geniální, pronásledován silami za svým oknem. Je jedinou drobnost bych poupravila - neměl hrát na violu. Měl ho autor učinit raděj hráčem na cello - pak by byl při hře vpravdě vězněm - usazen na židli, ukotven svým nástrojem, hnán hrůzou do tempa stále šílenějšího, šíleného tak, že se roztříští celá ulice rue d´Auseil.

Nikdy jsem neviděl druhou ulici tak úzkou a strmou jako rue d´Auseil. Byla to téměř skalní věž, kam nemohlo vjet žádné vozidlo, na několika místech se měnila ve schodiště a na konci ji uzavírala vysoká zeď porostlá břečťanem. Dláždění bylo nepravidelné, místy kamenné desky, místy kočičí hlavy a místy byla jen holá zem se zelenošedým porostem zápasícím o život. Domy byly vysoké, se špičatými střechami, neuvěřitelně staré a bláznivě nakloněné dozadu, dopředu či do strany. Místy se k sobě nachýlené protilehlé domy nad ulicí málem stýkaly v oblouku; rozhodně braly půdě pod sebou většinu světla. Přes ulici se také klenulo několik můstků spojujících protější domy jeden s druhým.

I obyvatelé ulice měli zvláštní povahu. Zprvu jsem se domníval, že je to tím, jak jsou všichni mlčenliví a uzavření, později jsem však usoudil, že za to může jejich značné pokročilý věk. Nevím, proč jsem se vlastně v té ulici usadil, ale když jsem se tam nastěhoval, necítil jsem se zpočátku ve své kůži. Bydlel jsem předtím v mnoha chudých končinách a pokaždé mě vystěhovali pro nedostatek peněz; až jsem nakonec narazil na onen vratký dům v rue d´Auseil, který spravoval věčně opilý Blandot. Byl to třetí dům odshora a byl daleko nejvyšší ze všech v ulici.

Můj pokojík byl v pátém poschodí a bydlel jsem na patře úplně sám, protože dům byl skoro prázdný. Tu noc, kdy jsem se nastěhoval, jsem ze strmého podkroví nad sebou zaslechl podivnou hudbu a druhý den jsem se na ni Blandota zeptal. Vysvětlil mi, že tam bydlí starý německý hráč na violu, němý podivín, který se podepisuje jako Erich Zann a po večerech hraje v orchestru laciného divadla. Dodal, že Zannovo přání smět v noci po návratu z divadla hrát je důvodem, proč si zvolil tu vysoko položenou, osamělou podkrovní místnost, jejíž okno ve štítě je jediným místem v celé ulici, odkud lze přes zadní zeď spatřit panoráma za ním.

 

 LOVECRAFT, H. P. Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy. Praha: Mladá fronta, 1992.

SMÍŠ VEJÍT

Do mých krajin. Do prostorů bez obzoru. Do exteriérů bez dálek, a přece beze zdí.

Měsíční jezero. Vlhko a podvečerní chlad.

Krajina stará, prastará. Z mělkých vod trčí kopí proti zataženému nebi, jímž se dere světlo.

Pahýly místo stromů, zima a mrtvolné sucho.

Rozbolavělá zimní mlha. Sníh a opar, hm, dojmy druhého otisku.

A nakonec - kde to uvšechčertů...?

VLKOV - VÍTĚZSTVÍ

Pozn. III. díl novely Vlkov (I. díl Vlkov - Audience, II. díl Vlkov - V područí).

A Bohové volání vyslyšeli. Velmi brzy. Vzduch už voněl nadcházející zimou, k ránu se objevil první bílý poprašek a celá posádka Vlkova měla náhle napilno.  Zlá zvěst se rozlila mdlými hlavami venkovanů, už nemluvili o ničem jiném. Jeden tvrdil, že jsou obklíčeni, jiný, že se na noc čeká přepadení, další připsal válečnou scenérii. Agnes si došla za Barbarem hned, co viděla vracet se bránou Chesmickovu hlídku.

„Teď na tebe nemám čas,“ odseknul, sotva se objevila ve výhledu. Obouval si vysoké boty s žilovaným řemením. Když se nedala odbýt, vysvětlil stručně situaci. Na Vlkov táhne trestná výprava, asi sto mužů. Útok lze čekat zítra po ránu. Proto ten shon, musíme se připravit.

„Černá holubice?“ vydechla s napětím.

„Ale kde,“ šněroval řemeny okolo kotníků,  „jsou ze západu.“

Vyvalila oči. „Pak jsou to spojenci!!“

Ušklíbl se, nechtělo se mu složitě oponovat. „Nejsou!“ Popadl svrchník, měl se k odchodu. Zadržela ho.

„Jsou-li ze západní armády -“ v hlase tolik náhlé naděje.

„Milá zlatá,“ sundal si její prsty z paže, „západní král svému vojsku osobně nevelí. Jsou to nepřátelé a jdou po mně!!"

Už už by vyrazil ze dveří, tu si vzpomněl, že se neozbrojil. Prošel rychle zpátky kolem zamyšlené vévodkyně, skoro slyšel její mozkové závity hladově spřádat politické plány.

„Kdo je vede?“

„Nevím, mí špehové ho neznají,“ v chůzi zasunuje dýku do pouzdra. Zastoupila mu cestu. „Nevíš, kdo to je, ale jsi jist, že jde po tobě,“ a bylo v tom tónu něco urputné výsměšnosti.

Měl toho zrovna dost. Uchopil ji za obě ramena, sklonil se na její výšku a zpříma pravil: „Západní armádu má pod sebou králův první leník, jestli to nevíš. Jméno jsem zapomněl – takovej vousatej vzteklej pes. Nemá mě rád. Ví, že jsem na Vlkově. Poslal na mě pár svejch lidí – čekal jsem to – jsou tady – zítra je vyřídíme. Konec!“

Vytočila hlavu a vzkřikla. „Chesmicku!!“

Mimoděk s ní zatřepal. „Není to tvoje věc!“

Opakovala: „Tak Chesmicku!!!“

„Zatraceně!!“ zalomcoval jí znovu, „Co jsem řek! Ty uděláš, co se ti poručí!“

Ve dveřích stanul Barbarův pobočník a tázavýma očima hleděl na tu dvojku. Pospíšila si, aby ho oslovila první. „Chesmicku, mluv, jak vypadá velitel té nepřátelské družiny?“

Oslovený se pozastavil nad tou strojenou spisovností i sebejistým přízvukem. „Normálně,“ odpověděl pomalu klouzaje napilým pohledem od jedné tváře ke druhé.

„Musel jsi snad vidět, co má ve znamení, jaké nosí barvy!“ naléhala dál.

„No, možná,“ váhal, pak se vnutil k Barbarovi, „uniklo mi něco?“

„Prostě odpověz!“ poručila nervózně, „jaký znak jsi viděl?!“

Velitel pokrčil rameny a promnul si nadočnicové oblouky. Co se po mně sakra chce… Mám tě vzít za rukojmí? Slítnou se sem další znuděné voje jak mouchy na hnojiště. Či chceš přesednout na čerstvého koně? Nenechám tě pláchnout, upustit svou stříbrnou příležitost, to zrovna! Nejlíp zavřít tě do sklepa, zatímco tady nahoře vyřídím tu drobnou záležitost. Pár hochů padne, ale Vlkov obstojí, za to ti ručí sám vrchní velitel páté kolony zurag-narských jednotek… Pak budeme mít konečně klid... Poslední myšlenky se vpíjely do sněhových vloček, jež zpozoroval přes okno. Tu pocítil prapodivnou únavu a takřka stařeckou touhu po pokojném nicnedělání tváří v tvář plynoucímu zimnímu času. 

„Mno – a kdo to jako chce vědět?“ hleděl si špinavec své příznačné obezřetnosti. Velitel mu ledabyle pokynul, ať vysype, co ví.

„Takový jako kolo – divný, námořnický bílý kolo, uf,“ škytl a obřadně si chytil rty do prstů.

„Stříbrné kormidlo v modrém poli, tak?“ opravila ho.

„Jj-jo,“ škytl znovu, „jsem si říkal, co dělaj námořníci uprostřed kontinentu…“ škytavka ho přepadla plnou silou.

„Ty máš ten mozek už úplně vychlastanej, příteli,“ otočil se Barbar zpátky k oknu.

„Pošli ho pryč, zvedá se mi z toho smradu žaludek,“ sykla dáma v dialektu tambrinických diplomatů. Velitel opilce propustil a jeho pozornost opět pohltila bílá podívaná. Pravda je, že do boje se mu chce jak rozespalému pacholeti do ledového deště. Snad ho ten čtvrtrok v zázemí zcela demobilizoval? Navykl si prohřívat kosti v malátném teple přesyceného krbu, rozvalovat se v měkké posteli. Ostrost jeho hran se obrousila, vláční a tloustne, ztrácí – soudnost.

„Je to můj bratr,“ pochlubila se konečně.

„A kterej?“ ty a ta tvoje slavná famílije.

„Nejsem jista, snad Isidor, ten nastoupil do západní armády.“

Taky způsob, jak se vyhnout válečným radovánkám. Stál nehnutě, civě stále do houstnoucího sněžení. „Kolik mu je?“

„Pětadvacet.“

„Pak to není velitel výpravy.“

„Proč by nebyl?“

Sebevýchovně stiskl zuby a sevřel levou pěst, v níž třímal zapouzdřenou dýku, s nádechem se narovnal a zvrátil hlavu, aby ulevil šíji. Ještě je tu ona – bezpečný zdroj jeho mužné ctižádosti. Otočil se k ní čelem a bezostyšně nechal oči klouzat po ženských křivkách. Dal si záležet, aby mlčení bylo tvrdé, nevyzpytatelné a dlouhé.

Pod tíhou té chlapské převahy se jí tělo slabě rozechvělo. Sotva to zpozorovala, ožila starou ješitností. „Co si mě tak prohlížíš…,“ čuně, „poslouchej, napíšeme vzkaz… vyhneme se boji…“ Odkráčela ke stolu za zvuku svých vytříbených slov, jež se řetězily obratně a mile, rozhodně a jasně, jak žádá umění politických projevů. Kupila věty na sebe a široce líčila svůj důmyslný plán na záchranu Vlkova, jeho dobrých obyvatel, již byli vytrpěli až dost, statečné vojenské posádky, jež přes své nesporně úctyhodné válečné zkušenosti je přece poněkud podpočetná a vzhledem k zálibě v alkoholu také ne zcela akceschopná – a sám velitel – jehož přízni a laskavé ochraně se stříbrná dědička těší – dozajista hrdý, přitom moudrý a rozvážný muž, nebude zbytečně riskovat a mařit životy svých oddaných, je již po válce – zabíjení nesmí pokračovat… Rozveselila se tou mnohamluvnou záplavou, dávno toho tolik nenapovídala. Barbarovy přísné oči a zlověstný výraz ji hnaly dál a dál, rychleji… jen nepřipustit, aby to obludné ticho, jež tu číhá v šerých koutech, nabylo vrchu.

„Tak dost!!“ poručil a Agnes zmlkla.

Zasedli za stůl naproti sobě k vážnému jednání.

„Navrhuješ mi, abych se vzdal.“

„To jsem neřekla!“

„Abych dal otevřít bránu stovce hrdlořezů.“

„Přeháníš!“

„Abych sem vpustil smečku hladových vlků čistě proto, že tvůj bratříček je mezi nimi.“

„Posloucháš se vůbec?!“

Udeřil oběma dlaněmi do stolu a prudce se zvedl, teď mluvím já!!

„A sám se mám vydat nepříteli!!“

Vehementně ho napodobila a vztyčila se neméně vztekle. „No ano!“ štěkla, „přesně tohle chci!“ S chutí sápat tu namyšlenou horu tuhého masa, „a přesně tohle taky uděláš!!! Nebylo už dost krve?! Či tě válka tak posedla, že už bez toho vraždění nemůžeš být?!!“

Hodila sebou zpátky na židli a stisknuvši čelisti, umíněně založila ruce. To víš, že mě poslechneš, parchante jeden, škoda invence v těchhle neomalených poměrech. Ze stovky žoldáků máš sám nahnáno – a jestli ne ty, tak zbytek Vlkova je vysloveně na kaši – si je běž vyzpovídat. Nečekals úder ze západu, to mi nelži, nenapadlo tě, že si v tomhle rozvráceném čase královi šlechtici vzpomenou na jednu zpupnou barbarskou krysu.

Teď ji napodobil on a také usedl. Opřel se o loket a spodní třetinu obličeje skryl v levé ruce. „Proč bych to měl dělat, Agnes?“ namítl už docela věcným tónem, věřit ti, že sama zvládneš ošéfovat celý pluk a že tvá svrchovanost zajistí bezpečí všem mým lidem, včetně jejich velitele, pro nějž si sem banda přišla.

Ladně se opřela v židli a otázky mu četla v očích. „Na světě je jen málo věcí, které se nedají koupit – a zrovna loajalita žoldáků je úplatná naprosto vždy,“ vyčkala souhlasného přikývnutí, „stříbrné kormidlo ovládne směr každého větru. Můj bratr je sem přivedl, na to dám krk. A soudím, ačkoli se v tomto mohu mýlit, že po tobě teda nejdou. Hledají klíč k nové slávě Tambriniky, hledají královu kmotřenku.“

Když stále mlčel, pokračovala: „Pošleme jim list, tím nic neriskuješ. Přední tambrinický rod drží vždy pohromadě. Ostatně tu nepobudou dlouho. Máme přece dohodu – ta platí – dovedeš mě na dvůr k západnímu králi – se stovkou strážců to půjde přepychově snadno – ještě tento měsíc jsme tam – a odměna tě nemine, na tom trvám.“

Prohlížel si ji pátravýma očima.

„Nad čím váháš?“

„Říkám si, jak moc ti věřil vévoda,“ pronesl temně.

Opanovala se zavčasu. „Chceš, abych ti přísahala? Že nikomu na Vlkově se nezkřiví vlas, že tvé zájmy nebudou nikterak ohroženy, že jsi přece pod ochranou tambrinické vévodkyně, jíž obzvlášť na tobě velmi záleží? Když už jsem ti byla věřila natolik, že jsem všechny své naděje svěřila do tvých rukou – bez rezervy, bez podmínek – důvěřuj jednou ty mně!“

Ta by vymluvila díru do hlavy, napadlo ho. A ten její lichý úsměv je taky pěkně podezřelý.

„Na jaké bohy se věří v Tambrinice?“ pronesl ledabyle, zatímco si ukládal nohy na vedlejší židli.

Teď se usmála upřímně. „Na žádné. A na všechny. Náboženství je taky politika.“

Usmál se rovněž. „A vy, vévodkyně?“

„Nezanedbávám žádného,“ přiznala měkce, „tuze potřebuji jejich požehnání.“

„Modlíte se?“

„Docela často,“ doznala tiše.

„Funguje to?“

„No ano, rozhodně,“ konečně nalezla odvahu pohlédnout mu znovu do očí.

Pokýval rozvážně, jakoby chtěl zahnat spodní síly, jež v něm splašeně řvaly NEBLBNI! „Všichni bohové jsou mi tedy svědkem, že jsem vám věřil, lady Agnes. A že jsem vložil do vašich rukou život svůj a šesti desítek svých lidí, čímž,“ zaposlouchal se do vlastního hlasu, „jsem vám předal všechnu svou moc.“

Pak jí osobně došel pro psací náčiní a zatímco skládala litery na nažloutlý list, nahlas meditoval. „Jsem válečníkem už celou věčnost. Zkušeností na rozdávání. A řek bych, že tahle poslední válka se dokonale nepovedla.“ Vzdychl a nalil si vína. „Východní monarchie je na cáry, Tambrinika v troskách. A černá holubice lačně krouží nad tou spouští, vyzobává krví nasáklý prach, neschopná se jím nasytit. Stejně hladová, jak v den, kdy poprvé se zrodil plán urvat z východu půdu a maso,“ sledoval ženskou ruku, jak vykresluje bříška rovnoměrné kurzívy, „a zajíst to stříbrným dezertem z jihu.“

„Pošli s tím bezzubého,“ instruovala, když byla završila dílo podpisem, „a ať vyčká na odpověď.“ Vida, jak si rychle zvyká, je tu paní sotva půl hodiny a už rozkazuje.

Zbývalo ještě přesvědčit delegaci, opatřenou bílým praporem, že akce je zcela bezpečná, poslům se v dobách míru žádné křivdy v podobě uříznutých uší nedějí. Potom už šly věci ráz na ráz. Možná nabraly až příliš opojně rychlý spád.

Výpravě vskutku velel Isidor, Agnesin desátý nevlastní bratr, mladší o tři roky, jeden z nejmilejších. Ze sestřiny přítomnosti byl upřímně nadšený, jakkoli prvotním cílem zůstávalo lapit loupeživého veterána přezdívaného Barbar, na něhož byla v západní monarchii vypsána slušná odměna, bude-li doveden živý. A vévodkyně nemá důvod mařit bratrovy ušlechtilé cíle. Zvláště shodují-li se s jejími. Ještě téhož večera byla příchozím otevřena hlavní vlkovská brána a Agnes nastoupila roli skutečné panovnice své pevnosti. S Isidorem a jeho lidmi po boku ujala se rychle vlády a každá bytost na Vlkově, i ta poslední myš, byla zhurta zpravena o té nevšední události. Záhy nový velitel zjistil, že jeho sestra naštěstí ke svému bývalému ochránci nijak nelne. Barbar byl zajat, přemožen vlastním údivem, násobeným překvapením, čemu se vlastně diví, nekladl žádný odpor. Podobně nechala zneškodnit jeho slavnou čtyřčlennou družinu. Zírali mlčky, jakému zvratu přišli za oběť, jen Chesmick, z něhož táhlo jak ze sudu, komentoval události lámanou stylistikou, že se Barbar musel nadobro zbláznit, když tohle dopustil, amen.

Západní žoldáci se rádi rozvalili v pohodlí zásobeného Vlkova, ještě omámeni štěstím, že získali kořist tak snadno. Domácí v roli vystrašených hostitelů dostali řádně zabrat. Zcela v souladu s vévodčinou vůlí a osvědčenou moudrostí, že na chudý lid patří přísnost. Dlouho do noci rokovali nevlastní sourozenci u bohatě vyživovaného krbu a spřádali plány o společné zářné budoucnosti, o nové Tambrinice a stříbrných nadějích, zatímco zrazený zajatec nocoval dole ve staré kovárně, spoutaný kovem a sebetrýznivým vztekem. Chtěla ho mít v budově kapituly, již dala poctivě strážit. Chtěla ho mít nablízku. Těšila se, až osamí a ulehne do měkkého lůžka. Zprvu se obávala, že bude litovat, že ho nemá tady u sebe, svázaného a vstrčeného do kouta pokoje, či ještě lépe – upoutaného vstoje k jednomu z nosníků, ale usnula záhy. Nedlouho po vyslání díku Bohům, kteří na svou služebnici nezapomněli a po hořkých útrapách ji odměnili sladkým darem.

Na druhý den se ve vyhřáté ložnici (Isidor se podivil, co to má sestra za podivný způsob zvát jednání do ložnice, snad kvůli tomu hýčkavému teplu?) dohadovali, co udělají se svou ramenatou kořistí. Agnes, její bratr, dva jeho pobočníci a oba strážní, již byli vězně přitáhli a přitlačili k podlaze, jak se před monarchou sluší, si vyměňovali nápady. Kdy a jak podniknout cestu zpět, je-li již zima při síle, či poskytne-li ještě počasí přízeň dobré cestě, jak s sebou vléci toto metrákové břemeno…  Když se shodli, že žádné ohledy nejsou na místě, toliko aby Barbar třítýdenní putování přežil bez horeček, padaly návrhy, aby byl vězeň dopraven napřed jednoduchou rychlou skupinou, zatímco zbytek zůstane na Vlkově do jara. S tím dáma nesouhlasila, chce na západ co nejdříve, a zásadně zároveň s celou výpravou. Prokřehlí vojáci si nejprve odpočinou a načerpají nových sil, zima je teprve v začátcích, vleklé mrazy mohou čekat nejdříve za pět sedm týdnů – je tedy stále dobrý čas, vyrazí za deset dnů. Ujednáno. Zajatec zatím seděl na podlaze, pouštěl klokot těch nadbytečných řečí jedním uchem – druhým uchem a myslel si svoje. Už sobě nečinil násilí, od včerejšího večera stavěl v hlavě scénáře pomsty. Není jí ostatně až tak vzdálen. Pár týdnů podle všeho. Tu a tam si ji přeměřil zkušeným zrakem. Tak jsem ti na měsíc přepustil své místo, holka, předveď se. A ať to stojí za to, další příležitost už nedostaneš.

„No a co s ním teď?“ prohodil první Isidorův pobočník věcně.

Vévodkyně se po něm otočila, chladné oči zdánlivě bez účasti.

„Zmrskejte ho do bezvědomí!“

Chlapi se po sobě udiveně podívali. Barbar se ušklíbl a odplivl na podlahu. Vždyť jsem si to myslel, jseš sadistická bestie.

Isidor si sestru tázavě prohlížel. „Jsi krutá, má paní.“

Nadechla se. „Každému, co jeho jest,“ pravila studeně, tělem se jí však převalilo blažené teplo a vzrušené rozechvění.

„Moje řeč,“ pokývali strážní. Pak vězně povzbudili kopancem. Zůstala stát blízko dveří. Schválně? Hledí stranou, ale hltá své vítězství, už se jí dere před oči obraz bičovaného těla, plamen vášně jí olízl srdce. Tolik opojení, a to je teprve začátek! No jen se přiznej, hrdino, máš strach. Dám ti naložit, že se pozvracíš bolestí!

Protáhli ho kolem jejích sukní. Pochopil to gesto. Co si myslíš, že budu prosit??

„Přijdeš se podívat, jak ze mě teče krev?“ hodil jí zblízka. Nohy měl volné, musel se hlídat, aby s chutí nenakopnul tu namyšlenou zadnici.

Jakmile se za nimi zavřely dveře, Agnes si promnula šíji a přistoupila ke krbu. Opřela se loktem o  římsu, kterak  to vídala u něho, a pohrabáčem si probírala prozářené oharky. Jen počkej, parchante, až uzříš to překvápko venku!

Když ho vytáhli na světlo, kousla ho do zornic oslňující záře, to se slunce opíralo do vrstvičky mokrého sněhu. Čerstvý zimní vítr mu lichotivě pročísl vlasy. Však bylo vevnitř vedro na zdechnutí. Zarazilo ho toliko nápadné ticho, otevřel oči a rychle se rozhlédl – a – už to viděl! Ta děvka!! Ta zatracená pomstychtivá děvka!!!

Až sem ho slyšela, jak zařval. Líbí? Usmála se jemně do plamenů. Viděla ho docela živě, kterak se vyškubne strážným, utíká těch pár kroků k hradbám, kaluž nekaluž, ruce svázané, zatnuté horké pěsti. Už padá na kolena a nevěřícně kroutí hlavou ze strany na stranu. Vztek a zoufalství tlačí na hrdlo a zběsilá touha rvát a hryzat a škubat a sápat a zadávit… všechny…všechno… Tak už znáš, v čem jsem žila pod tvou laskavou ochranou, veliteli? A neříkej, že jsi nebyl varován! Je to tady!!! Kam se hrabou všechny radovánky stříbrného paláce, celé davy, jež v úctě poklekají do bláta… Ach ano, přijdu se podívat, jak z tebe teče krev!

Přes okraj vysoké vnitřní hradby, podél semknuté dřevěné kulatiny visí tu čtyři provazy. A na nich, nu ovšem, celá tvoje vojenská družina. V čele s Chesmickem. Bezvládná těla pověšená za krky, sklánějí hlavy, jak by je chtěli schovat do kabátů. Ten pohled mi rve vnitřnosti. Údy trnou z nedostatku krve, jež se stáhne do srdce… Cos provedla, Agnes?! Poslalas na smrt nejlepší vojáky, co zbyli z celé páté kolony. Není mnoho takových, oddaných… spolehlivých.. přátel… nemáš ani ponětí!  A já jim slíbil, kurva, já jim přece slíbil, že když přežijem ten poslední masakr… zašijem se… někam…  a budem… konečně… kurva!!!

Isidor svěřil veškerou vládu nad Vlkovem stříbrné vévodkyni a na její radu se oddal bezstarostnému odpočinku. Toliko sledoval její počínání, příliš unaven dlouhou cestou, než aby se citově angažoval. A měla jeho sestra napilno – vyřídit všechny účty, popořadě, důrazně.

Dala si zavolat služky z čeledníku. Seřadily se v kapitulní síni a zaraženě hleděly k zemi. Snad stále nespolkly to nenadálé překvapení, že ona neoblíbená spolunocležnice, jejíž povýšený tón nikdy nepřestal být terčem posměchu, je nyní někým tak mocným a nebezpečným. Ach, kdyby je to jen v jediný moment bylo napadlo! Teď se bude mstít, strašná chvíle. A jaký tu byl svatý klid – všechny přípravy na zimu dávno dokončeny, jen málo práce a spousta pohodlí – hřáli se tu všichni ve svém bezpečném štěstí, daleko od válečného běsnění a tambrinických galejí… Zlé, velmi zlé časy přišly s těmi cizáky, první čtyři už visí a pán je v řetězech.

Když tu tak stály vedle sebe, zacloumalo novou paní ohromné pokušení. Dát je odpravit. Všechny svědky svého předešlého ponížení, jemuž uplynul sotva týden. Ale kdo by vlastně zůstal? Tedy je alespoň řádně zpráskat! Ach, vychovaná dáma se přece nenechá unést nectnými vášněmi. A pak – Isidor je tady a celá jeho družina ji pozoruje… na prostý lid patří shovívavá přísnost.

Agnes předstoupila před bledou dívenku.

„Potřebuji komornou, maličká. Co říkáš – půjdeš mi sloužit?“

Dívenka poslušně pokývala. Paní zasimulovala laskavost, pohladila děvče po hebkém líci.

„Teď mi vrať peníz, který jsi dostala od pána,“ dodala měkce. Služtička zrozpačitěla, přesto minci mlčky odevzdala. Když ji vévodkyně uchopila do prstů, překontrolovala pohledem řadu těl – klopily hlavy, až na divošku, jež vzdorně blýskala očima. Co jen s tebou, ty bujná potvoro? Agnes v duchu stříhala černé vlasy a trhala prostopášnou snědou figuru na kusy. Tiše, musí to proběhnout pokradmu, nenápadně. Až získám někoho oddaného, kdo mi splní toto přání a bude spolehlivě mlčet.

Majetnicky chytila novou komornou za paži a poručila: „Zůstane tu ještě Bařka, ostatní jděte po své práci.“

Mlčky se vytratily, zmíněná zůstala stát, ztuhlá a vyděšená. Ach, co by za to Agnes dala, aby ji tu mohla mít zcela o samotě. Nebo lépe – v jeho někdejší ložnici, nyní již své, neboť si ji vymínila pro sebe, jakkoli byla pro dámu poněkud nedůstojná, ano, přesně v té komnatě před krbem – tam na onom neřestí potřísněném místě. Já že na tebe žárlila?! Já! Na co asi? Na tu hubenou hrůzu, které říkáš tvary? Že si tě zval obden k sobě a krmil tě a osahával a kurvil se s tebou tím zvrhlým zločinným způsobem, jak mu přirozeno? I kdyby se denně drhnul, nesmyje to hnusné bláto, jímž se od tebe ušpinil! Co s tebou, ksakru, co teď s tebou?

Takových řečnických otázek si Agnes kladla v onu nelehkou chvíli. Samozřejmě znala odpověď velmi dobře.

„Ten kašmírový šál už nechci. Můžeš si ho nechat,“ pověděla chladně, ženština se pod sílou slov viditelně rozklepala. Panovnice přistoupila blíž, aby ji neslyšeli chlapi vzadu u stolu.

„Kterou rukou jsi ho ukradla, o tu přijdeš!“ a štípla Bařku do levé paže. Vylekané tělo sebou jen škublo.

„Vypadni, je mi z tebe zle!“ špitla Agnes a děvče plaše vypochodovalo ze síně. Teď jenom sehnat exekutora. Mrzačící tresty se v Tambrinice nevykonávaly dobrých pět set let. Nespokojila by se s bitím? Ne! Chce obojí!! Ach, Isidore, musíš mě chápat, dopřej mi tu drobnou slabost, ten hojivý závan mé těžce zkoušené duši, jež vláčí stříbrné břemeno.

A proč by bratr sestře nedopřál? Velikou mincí uplatila Isidorova prvního pobočníka, ostřílený válečník jí splnil všechna vyslovená přání.

Barbarovu exekuci kázala odložit o jeden den. Dnes už bylo trestů dost, je unavena. Vpravdě – chtěla si prodloužit tu slastnou chvíli očekávání. Kéž by tato noc byla dlouhá, jako celá staletí. Zavřela se v jeho dřívějším pokoji a meditovala polonahá před krbem, v němž roznítila mimořádné pekelné světlo, aspoň takové, jaké se odehrávalo v jejím nitru. Naslouchala praskotu dřeva a neřestnému tichu, jímž tu a tam zazněl povzdech živočišné touhy.

Když se na druhý den vkradl do Vlkova nový soumrak, přišla si do sklepení – do staré kovárny – vychutnat nejvydatnější doušky svého vítězství. Neviděl ji, bylť již připoutaný ke zdi. Přišla v naději, že tímto se přízraky nadobro rozptýlí. Přepíše je vzpomínka na bičování, jež sama byla nařídila. Pak švihla první rána, Agnes usedla na dřevěnou lavici pod oknem a začala k němu němý monolog. S každým novým syknutím koženého biče padla další věta. Jeho násilím škrcený dech odpovídal temně a upřímně.

Tady vidíš, příteli, osud zná spravedlivé cesty. Dostala jsem tě na kolena. Na zádech ti nabíhají tmavé pruhy, vynořují se zvolna, odevzdávají se mé rozkoši.  Kde bič prosekne kůži, teče ti krev. Nebudu lhát, líbí se mi to hodně! S tvými lidmi jsem vyřízena. Své soudruhy jsi již uhlídal, nic ti nevzkázali. Tvoje služky taky dostaly svoje. Divil by ses, jak jsem postavila Vlkov do latě! Divošku nehledej. Opustila nás s vydatným jekotem, jehož sis užil svého času dost. Bařce není dobře. Dostala horečku, snad nějaká infekce v ráně, neptej se na podrobnosti. A co ty? Zlobíš se na mě? No ano, neměl jsi mi věřit. Dívám se na tebe, chlap se rozmáchne – švih – prásk – tuhý řemen tě lízne přes lopatky. Tak líbám já – švih – znovu – vévodkyně tambrinická – znovu – ještě! – ještě!!!

Nařídila zastavit. Snad ji zmátlo množství krve, jíž se zbarvila mužská záda. Že má ještě dost sil pochopila, až když k němu přistoupila a uchopivši ho zezadu za vlasy zvedla mu hlavu. Kdyby jen nebyl tak vysoký, tak urostlý…

Na mdloby zapomeň. „Doprovodíš mne k západnímu králi,“ podle původního plánu, jen s malou obměnou, „ve svých vlastních řetězech!“

ŠTAMGASTI S BRÝLEMI

Brýle se prý špatně kreslí. Mají samy o sobě komplikovanou konstrukci. Hm. Já tedy přikresluju brýle vždycky, když je kresba ksichtíku nedobrá. Když už ne obličej, tak aspoň brýle, že. Anebo je to ještě jinak. Líbí se mi muži v brýlích. Od dětství. (To ale neznamená, že mě zrovna tito níže uvedení přitahují, inu, je jim přes třicet.) Kdykoli současný přítel nasadí brýle (ale vlastně jen když chce koukat filmy), zmlknu a jen se dívám. Oslněna. Uchvácena. K pohlednému muži prostě patří brýle. Alespoň sluneční.

Tito týpci tedy nejsou nepovedení. Kdepak. Náhoda tomu chtěla, že jsou prostě brýlatí a já je tak odpozorovala. První dva jsou z Hobita.

Štamgasti, co tam vídám hrát karty. (Nebyla jsem tam však už celou věčnost, tak nevím, jestli třeba ještě žijou nebo tak.)

Starý pán, bývá v Mirroru, ale potkávám ho hodně na ulici. Mám několik povedenějších jeho kreseb, ale než se jich dohmátnu a nechám je nafotit...

Tak ani nevím. Fakt si nepamatuju, odkud je tenhle.

No ale tady jsme v Mirroru u baru, to je jisté.

V ŘÍŠI ZRCADEL A SVĚTEL

Zadání: dvoustránkový text libovolného záměru inspirovaný uvedeným názvem.

Takový je sen. Nevíme jak, kdy a odkud jsme tam přišli. Ale vidíme a víme, kudy dál. Mám na sobě červené šaty, splývají jak dumpionové hedvábí, a na nohou hranaté dívčí botky jak z nepovedených pohádek. A vlasy mám – ach, co se s nimi stalo? V hrubých oplétaných střapcích visí mi z vrcholku hlavy jak žluté koňské žíně, jak třásně na levných kobercích, jak vlněné přádlo ze zapomenutého kolovrátku. A co to mám s nohama – změkly a ztratily váhu – nadzvedávám krajkový lem krátké sukně – dva bledé sloupky – a co to s rukama – ach, můj bože! Tu vzhlédnu před sebe – převeliké zrcadlo. Ach tak! Jsem hadrová panenka. Veliké vyšívané oči, buclaté tváře a úsměv poněkud šibalský dokreslený dětskou ručkou. Líbí se mi má nová veselá vizáž. Nakrucuji se před zrcadlem, vlásky z vlněných vláken, takhle mi nikdy nebude zima. Jak jsem lehoučká. A tady ze zadu? Otáčím se, hle! Za mnou také zrcadlo, a vedle a tam, taky na stropě. A na podlaze! Joj, vždyť mi vidět pod sukně! Snad zde ani není jiných zdí – ni cihel ni dříví…

Pouštím se nazad a padám pomalu k zemi. Žádný strach, jsem vycpaná vatelínem. Ech, rozvalím se na skle rovném a tvrdém, netlačí mě, studeném, nezebe mě, obrovitém, nebojím se. Složím ruce pod hlavu (širokou, ale vůbec ne neelegantní) – místo loktů se mi vyvlní na pažích legrační obloučky. Koukám na strop, celý je zrcadlový a pod ním plují lampióny. Veliké, žluté, svítící. Ten maličký vzadu je snad trochu začouzený řáděním neposedné svíčky. Ach, jak pohodlné ležení. Vidím se stokrát, tisíckrát. Zepředu, zezadu… Nedohledné zástupy červeně oblečených panenek prokládané skupinkami lampionů. Zamávám, a celá hadrová armáda s vyšívanýma očima mi zamává zpět. Protahuju stehy na nožkách a převalím se na bok, pak na druhý. Pak ještě tam, a ještě jednou, a už se kutálím po kluzkém skle. Buch! Aj. Zrcadlový svět je zrádný. Ani si nevšimneš, kde končí stěna – a propána, co kdyby tu tak zela nějaká zrcadlová jáma. Nutno postupovat obezřetně.

Tu slyším jakýs nevrlý hlásek pronášet zpěvavě brblavá slova. A co to najednou  za špitlavé vůně?  Strašidlo? Jsem jenom malá panenka, nutno se mít na pozoru. A vlhko tu náhle, až se stěny stydlivě orosí. Opatrně se vykloním zpoza rohu, ať mě příšera nezmerčí, a hle – už ho vidím, potvoru!  Za sloupem sedí na verpánku vodník a vaří mlhu v baňatém kotlíku. V maličkém ohništi syčí řeřavé uhlíky a sklo pod nimi píská, jak po něm tančí jiskry. Maličký je ten mužíček v zeleném kabátku, míchá klackem hustou pěnu. Ta kypí a rozpíná se, až neposedné chomáčky vyskakují z hrnce. A té páry, husté a vláčné, bílé jak chmýří mléčných drah. V zrcadlech jeho věrní druhové, tisíce malých mužíčků s hrbatými nosy, činí se velmi, schovaní v parách jak v hustém podvečerním lese, mručení tisíců pracovitých hrdélek, jež prozpěvují zaklínadla. A místnůstka se plní mlhami. Stoupají kouře z magických kotlíků, vznášejí se v houstnoucích oblacích, míří ke stropu, kde se rozlézají po chladném povrchu němých skel. Teplá mlha, čerstvě uvařená. A je jí víc a více, už krouží kolem velkých lampionů, už polyká jejich obrysy. V síni je náhle jak na oslavě jitřního svitu. Jak klokotají temné vodníkovy písně, tak jemně tančí drobná zrnka světel, při zrcadlech hledají svých společnic, s nimiž se snoubí do družných souhvězdí.

Je mlhy už tolik, že mohu proklouznout nepozorovaně? Páry jak v prastaré lázni, kde voní pramínky levandulových vodiček a syté tóny kafrových mastí. Houstne a syčí, když vodník prozpěvuje a míchá a míchá, soutředěnými krouživými pohyby. Kotlík sedí na své železné podnoži a napovídá: tak teď!  Vyběhnu po špičkách do neprůhledného mraku směrem, v němž tuším příslib průchodu do dalších síní.

Popletla jsem cestu? Jen kapánek tamhle za roh, tak ne, spíš tudy, vlastně tamhle, radši táhnout pravou ruku, spíš pahýlek, hi hi, po zdi. Držíme se s mou veselou kopií za ruce a jdeme spolu mléčnou tmou a ta nás vede čertvíkam. Stmívá se a z podlahy rostou stromy. Ustoupí zrcadla silným kmenům? Nestydatě vystrkují propletené kořeny a vystavují je chladným odrazům. Tak se podívej – pár stromů a jsme snad v lese. Potměšilé koruny jsou husté tak, že nevidím už ani na strop. Jen kdesi vysoko mezi větvemi visí dvě malé panenky hlavou dolů a koukají na nás. Ach, tudy přece ne, tudy to určitě není správně! A houští přibývá a těch hadovitých větví… Íííííí, příšera!! Dvě bodlinatá monstra přímo před námi. Pustíme se a prcháme každá na svou stranu. Ježek jen zakroutí paličatou hlavou a bezmocně dál hrabe do obrazu zetlelého klestí. Ať si! Jen se nesměj. Však by ty ostny nadělaly s hedvábnými šatkami pěknou paseku – a to nemluvím o plátěném inkarnátu.

Pak padá tma a lampióny rudnou. Každá svíčička přece někdy dohoří, hm? Kampak cestovat po tmě ve skleníkovém bludišti? Lépe bude položit hlavu semhle do vrstvičky stydlivého mechu. Šimrá jak perské koberce na dně horské řeky, v níž se koupou bosé nohy. Schoulila bych se po způsobu májových koťátek, kdyby mi má pružná výplň nenarovnávala údy do dlouhých srovnaných ruliček. Ve vláscích snad ulpělo jehličí. Pročísla bych ten neposedný chomáček, ale ručka nějak ztěžkla. A šatečky už nesplývají, jen leží a přikrývají balíček hadříků. Vidím se nad sebou průzorem mezi větvemi. Tmí se a červená už ztrácí zář. Jak umdlévají žlutá světla kulatých svítidel, mizí obraz ve stínech hutné koruny. Nezavírám oči, neboť jsou vyšívané. Nezazpívám večerní píseň, neuměle dokreslená linie úst se nedovede rozevřít. Pozoruji, jak tělíčko tvrdne a já nad ním nemám více vlády.

Nezbývá než pomyslet…

Dobrou noc, Kopísku.

Ze ZRZAVÉ MARY

Stejný majitel, stejné pořádky. Či lépe: nepořádky. Ten zatuchlý štiplavý pach přívětivé ošuntělosti a  bazarové patiny. Skoro až s podivem, že tam sedávají čistí hosté.

Dokonce dámy.

Intelektuálové...

Mládí dominuje. 

Už si nevzpomínám, kdy jsem tam přišla prvně. Muselo mi být nějakých dvacet. Ten čas už mizí v mlžném oparu prokleté minulosti. Ale jako hospa se to určitě dá, jen musí člověk počítat, že bude poznamenán šerým zátuchem. 

Závěrem: poslední záchvěv inspirace, plánováno do komiksu Internát.

Korále

Nebýt těch dvou kreseb (asi pokus o kreslený příběh), dávno bych byla zapomněla, že se mi někdy takový sen zdál. Úplně odlišný od všech ostatních.

V tmavé světnici stála na stole miska s bílými korálky. Nevzhledný starý chlap, střapatý a jetý jak bezdomovec, je navlékal na nit. Měla jsem z něho prapodivný pocit. Dílem dobrácký loupežník z pohádky, dílem něco invazivního, nepatřičného, ba hrůzného. A pořád funěl, jak bývá u obézních starochů.
Přišla jsem až ke stolu. Jakoby by nebylo zbytí než ty pozornosti strpět.

A mladá dívka (tak byla jsem to já?) se podvolila a nechala si korále připnout. Chlípný starcův dech jí rosil mléčnou kůži. A ona bez výrazu, bez záchvěvu. Dílem rezignace, dílem paralýza, co přijde potom.