Hudba Ericha Zanna je vpravdě dokonalost sama. Nic neschází, nic nepřebývá. Šílený hudebník, nešťastný, němý, geniální, pronásledován silami za svým oknem. Je jedinou drobnost bych poupravila - neměl hrát na violu. Měl ho autor učinit raděj hráčem na cello - pak by byl při hře vpravdě vězněm - usazen na židli, ukotven svým nástrojem, hnán hrůzou do tempa stále šílenějšího, šíleného tak, že se roztříští celá ulice rue d´Auseil.
Nikdy jsem neviděl druhou ulici
tak úzkou a strmou jako rue d´Auseil. Byla to téměř skalní věž, kam nemohlo
vjet žádné vozidlo, na několika místech se měnila ve schodiště a na konci ji
uzavírala vysoká zeď porostlá břečťanem. Dláždění bylo nepravidelné, místy
kamenné desky, místy kočičí hlavy a místy byla jen holá zem se zelenošedým
porostem zápasícím o život. Domy byly vysoké, se špičatými střechami,
neuvěřitelně staré a bláznivě nakloněné dozadu, dopředu či do strany. Místy se
k sobě nachýlené protilehlé domy nad ulicí málem stýkaly v oblouku;
rozhodně braly půdě pod sebou většinu světla. Přes ulici se také klenulo
několik můstků spojujících protější domy jeden s druhým.
I obyvatelé ulice měli zvláštní
povahu. Zprvu jsem se domníval, že je to tím, jak jsou všichni mlčenliví a
uzavření, později jsem však usoudil, že za to může jejich značné pokročilý věk.
Nevím, proč jsem se vlastně v té ulici usadil, ale když jsem se tam nastěhoval,
necítil jsem se zpočátku ve své kůži. Bydlel jsem předtím v mnoha chudých
končinách a pokaždé mě vystěhovali pro nedostatek peněz; až jsem nakonec
narazil na onen vratký dům v rue d´Auseil, který spravoval věčně opilý
Blandot. Byl to třetí dům odshora a byl daleko nejvyšší ze všech v ulici.
Můj pokojík byl v pátém poschodí
a bydlel jsem na patře úplně sám, protože dům byl skoro prázdný. Tu noc, kdy
jsem se nastěhoval, jsem ze strmého podkroví nad sebou zaslechl podivnou hudbu
a druhý den jsem se na ni Blandota zeptal. Vysvětlil mi, že tam bydlí starý
německý hráč na violu, němý podivín, který se podepisuje jako Erich Zann a po
večerech hraje v orchestru laciného divadla. Dodal, že Zannovo přání smět
v noci po návratu z divadla hrát je důvodem, proč si zvolil tu vysoko
položenou, osamělou podkrovní místnost, jejíž okno ve štítě je jediným místem v celé
ulici, odkud lze přes zadní zeď spatřit panoráma za ním.
Žádné komentáře:
Okomentovat