Korále

Nebýt těch dvou kreseb (asi pokus o kreslený příběh), dávno bych byla zapomněla, že se mi někdy takový sen zdál. Úplně odlišný od všech ostatních.

V tmavé světnici stála na stole miska s bílými korálky. Nevzhledný starý chlap, střapatý a jetý jak bezdomovec, je navlékal na nit. Měla jsem z něho prapodivný pocit. Dílem dobrácký loupežník z pohádky, dílem něco invazivního, nepatřičného, ba hrůzného. A pořád funěl, jak bývá u obézních starochů.
Přišla jsem až ke stolu. Jakoby by nebylo zbytí než ty pozornosti strpět.

A mladá dívka (tak byla jsem to já?) se podvolila a nechala si korále připnout. Chlípný starcův dech jí rosil mléčnou kůži. A ona bez výrazu, bez záchvěvu. Dílem rezignace, dílem paralýza, co přijde potom.