A Bohové volání vyslyšeli. Velmi
brzy. Vzduch už voněl nadcházející zimou, k ránu se objevil první bílý
poprašek a celá posádka Vlkova měla náhle napilno. Zlá zvěst se rozlila mdlými hlavami venkovanů,
už nemluvili o ničem jiném. Jeden tvrdil, že jsou obklíčeni, jiný, že se na noc
čeká přepadení, další připsal válečnou scenérii. Agnes si došla za Barbarem
hned, co viděla vracet se bránou Chesmickovu hlídku.
„Teď na tebe nemám čas,“
odseknul, sotva se objevila ve výhledu. Obouval si vysoké boty s žilovaným
řemením. Když se nedala odbýt, vysvětlil stručně situaci. Na Vlkov táhne
trestná výprava, asi sto mužů. Útok lze čekat zítra po ránu. Proto ten shon,
musíme se připravit.
„Černá holubice?“ vydechla
s napětím.
„Ale kde,“ šněroval řemeny okolo
kotníků, „jsou ze západu.“
Vyvalila oči. „Pak jsou to
spojenci!!“
Ušklíbl se, nechtělo se mu
složitě oponovat. „Nejsou!“ Popadl svrchník, měl se k odchodu. Zadržela
ho.
„Jsou-li ze západní armády -“
v hlase tolik náhlé naděje.
„Milá zlatá,“ sundal si její
prsty z paže, „západní král svému vojsku osobně nevelí. Jsou to nepřátelé
a jdou po mně!!"
Už už by vyrazil ze dveří, tu si
vzpomněl, že se neozbrojil. Prošel rychle zpátky kolem zamyšlené vévodkyně,
skoro slyšel její mozkové závity hladově spřádat politické plány.
„Kdo je vede?“
„Nevím, mí špehové ho neznají,“
v chůzi zasunuje dýku do pouzdra. Zastoupila mu cestu. „Nevíš, kdo to je,
ale jsi jist, že jde po tobě,“ a bylo v tom tónu něco urputné výsměšnosti.
Měl toho zrovna dost. Uchopil ji
za obě ramena, sklonil se na její výšku a zpříma pravil: „Západní armádu má pod
sebou králův první leník, jestli to nevíš. Jméno jsem zapomněl – takovej
vousatej vzteklej pes. Nemá mě rád. Ví, že jsem na Vlkově. Poslal na mě pár
svejch lidí – čekal jsem to – jsou tady – zítra je vyřídíme. Konec!“
Vytočila hlavu a vzkřikla.
„Chesmicku!!“
Mimoděk s ní zatřepal. „Není
to tvoje věc!“
Opakovala: „Tak Chesmicku!!!“
„Zatraceně!!“ zalomcoval jí
znovu, „Co jsem řek! Ty uděláš, co se ti poručí!“
Ve dveřích stanul Barbarův pobočník
a tázavýma očima hleděl na tu dvojku. Pospíšila si, aby ho oslovila první.
„Chesmicku, mluv, jak vypadá velitel té nepřátelské družiny?“
Oslovený se pozastavil nad tou
strojenou spisovností i sebejistým přízvukem. „Normálně,“ odpověděl pomalu
klouzaje napilým pohledem od jedné tváře ke druhé.
„Musel jsi snad vidět, co má ve
znamení, jaké nosí barvy!“ naléhala dál.
„No, možná,“ váhal, pak se vnutil
k Barbarovi, „uniklo mi něco?“
„Prostě odpověz!“ poručila
nervózně, „jaký znak jsi viděl?!“
Velitel pokrčil rameny a promnul
si nadočnicové oblouky. Co se po mně sakra chce… Mám tě vzít za rukojmí?
Slítnou se sem další znuděné voje jak mouchy na hnojiště. Či chceš přesednout
na čerstvého koně? Nenechám tě pláchnout, upustit svou stříbrnou příležitost,
to zrovna! Nejlíp zavřít tě do sklepa, zatímco tady nahoře vyřídím tu drobnou
záležitost. Pár hochů padne, ale Vlkov obstojí, za to ti ručí sám vrchní
velitel páté kolony zurag-narských jednotek… Pak budeme mít konečně klid...
Poslední myšlenky se vpíjely do sněhových vloček, jež zpozoroval přes okno. Tu
pocítil prapodivnou únavu a takřka stařeckou touhu po pokojném nicnedělání
tváří v tvář plynoucímu zimnímu času.
„Mno – a kdo to jako chce vědět?“
hleděl si špinavec své příznačné obezřetnosti. Velitel mu ledabyle pokynul, ať
vysype, co ví.
„Takový jako kolo – divný,
námořnický bílý kolo, uf,“ škytl a obřadně si chytil rty do prstů.
„Stříbrné kormidlo v modrém
poli, tak?“ opravila ho.
„Jj-jo,“ škytl znovu, „jsem si
říkal, co dělaj námořníci uprostřed kontinentu…“ škytavka ho přepadla plnou
silou.
„Ty máš ten mozek už úplně
vychlastanej, příteli,“ otočil se Barbar zpátky k oknu.
„Pošli ho pryč, zvedá se mi
z toho smradu žaludek,“ sykla dáma v dialektu tambrinických
diplomatů. Velitel opilce propustil a jeho pozornost opět pohltila bílá
podívaná. Pravda je, že do boje se mu chce jak rozespalému pacholeti do
ledového deště. Snad ho ten čtvrtrok v zázemí zcela demobilizoval? Navykl
si prohřívat kosti v malátném teple přesyceného krbu, rozvalovat se
v měkké posteli. Ostrost jeho hran se obrousila, vláční a tloustne, ztrácí
– soudnost.
„Je to můj bratr,“ pochlubila se
konečně.
„A kterej?“ ty a ta tvoje slavná
famílije.
„Nejsem jista, snad Isidor, ten
nastoupil do západní armády.“
Taky způsob, jak se vyhnout válečným
radovánkám. Stál nehnutě, civě stále do houstnoucího sněžení. „Kolik mu je?“
„Pětadvacet.“
„Pak to není velitel výpravy.“
„Proč by nebyl?“
Sebevýchovně stiskl zuby a sevřel
levou pěst, v níž třímal zapouzdřenou dýku, s nádechem se narovnal a
zvrátil hlavu, aby ulevil šíji. Ještě je tu ona – bezpečný zdroj jeho mužné
ctižádosti. Otočil se k ní čelem a bezostyšně nechal oči klouzat po
ženských křivkách. Dal si záležet, aby mlčení bylo tvrdé, nevyzpytatelné a
dlouhé.
Pod tíhou té chlapské převahy se
jí tělo slabě rozechvělo. Sotva to zpozorovala, ožila starou ješitností. „Co si
mě tak prohlížíš…,“ čuně, „poslouchej, napíšeme vzkaz… vyhneme se boji…“
Odkráčela ke stolu za zvuku svých vytříbených slov, jež se řetězily obratně a
mile, rozhodně a jasně, jak žádá umění politických projevů. Kupila věty na sebe
a široce líčila svůj důmyslný plán na záchranu Vlkova, jeho dobrých obyvatel,
již byli vytrpěli až dost, statečné vojenské posádky, jež přes své nesporně
úctyhodné válečné zkušenosti je přece poněkud podpočetná a vzhledem
k zálibě v alkoholu také ne zcela akceschopná – a sám velitel – jehož
přízni a laskavé ochraně se stříbrná dědička těší – dozajista hrdý, přitom
moudrý a rozvážný muž, nebude zbytečně riskovat a mařit životy svých oddaných,
je již po válce – zabíjení nesmí pokračovat… Rozveselila se tou mnohamluvnou
záplavou, dávno toho tolik nenapovídala. Barbarovy přísné oči a zlověstný výraz
ji hnaly dál a dál, rychleji… jen nepřipustit, aby to obludné ticho, jež tu
číhá v šerých koutech, nabylo vrchu.
„Tak dost!!“ poručil a Agnes
zmlkla.
Zasedli za stůl naproti sobě
k vážnému jednání.
„Navrhuješ mi, abych se vzdal.“
„To jsem neřekla!“
„Abych dal otevřít bránu stovce
hrdlořezů.“
„Přeháníš!“
„Abych sem vpustil smečku
hladových vlků čistě proto, že tvůj bratříček je mezi nimi.“
„Posloucháš se vůbec?!“
Udeřil oběma dlaněmi do stolu a
prudce se zvedl, teď mluvím já!!
„A sám se mám vydat nepříteli!!“
Vehementně ho napodobila a
vztyčila se neméně vztekle. „No ano!“ štěkla, „přesně tohle chci!“ S chutí
sápat tu namyšlenou horu tuhého masa, „a přesně tohle taky uděláš!!! Nebylo už
dost krve?! Či tě válka tak posedla, že už bez toho vraždění nemůžeš být?!!“
Hodila sebou zpátky na židli a
stisknuvši čelisti, umíněně založila ruce. To víš, že mě poslechneš, parchante
jeden, škoda invence v těchhle neomalených poměrech. Ze stovky žoldáků máš
sám nahnáno – a jestli ne ty, tak zbytek Vlkova je vysloveně na kaši – si je
běž vyzpovídat. Nečekals úder ze západu, to mi nelži, nenapadlo tě, že si v tomhle
rozvráceném čase královi šlechtici vzpomenou na jednu zpupnou barbarskou krysu.
Teď ji napodobil on a také usedl.
Opřel se o loket a spodní třetinu obličeje skryl v levé ruce. „Proč bych
to měl dělat, Agnes?“ namítl už docela věcným tónem, věřit ti, že sama zvládneš
ošéfovat celý pluk a že tvá svrchovanost zajistí bezpečí všem mým lidem, včetně
jejich velitele, pro nějž si sem banda přišla.
Ladně se opřela v židli a
otázky mu četla v očích. „Na světě je jen málo věcí, které se nedají
koupit – a zrovna loajalita žoldáků je úplatná naprosto vždy,“ vyčkala
souhlasného přikývnutí, „stříbrné kormidlo ovládne směr každého větru. Můj
bratr je sem přivedl, na to dám krk. A soudím, ačkoli se v tomto mohu
mýlit, že po tobě teda nejdou. Hledají klíč k nové slávě Tambriniky,
hledají královu kmotřenku.“
Když stále mlčel, pokračovala:
„Pošleme jim list, tím nic neriskuješ. Přední tambrinický rod drží vždy
pohromadě. Ostatně tu nepobudou dlouho. Máme přece dohodu – ta platí – dovedeš
mě na dvůr k západnímu králi – se stovkou strážců to půjde přepychově
snadno – ještě tento měsíc jsme tam – a odměna tě nemine, na tom trvám.“
Prohlížel si ji pátravýma očima.
„Nad čím váháš?“
„Říkám si, jak moc ti věřil
vévoda,“ pronesl temně.
Opanovala se zavčasu. „Chceš,
abych ti přísahala? Že nikomu na Vlkově se nezkřiví vlas, že tvé zájmy nebudou
nikterak ohroženy, že jsi přece pod ochranou tambrinické vévodkyně, jíž
obzvlášť na tobě velmi záleží? Když už jsem ti byla věřila natolik, že jsem
všechny své naděje svěřila do tvých rukou – bez rezervy, bez podmínek – důvěřuj
jednou ty mně!“
Ta by vymluvila díru do hlavy,
napadlo ho. A ten její lichý úsměv je taky pěkně podezřelý.
„Na jaké bohy se věří
v Tambrinice?“ pronesl ledabyle, zatímco si ukládal nohy na vedlejší
židli.
Teď se usmála upřímně. „Na žádné.
A na všechny. Náboženství je taky politika.“
Usmál se rovněž. „A vy, vévodkyně?“
„Nezanedbávám žádného,“ přiznala
měkce, „tuze potřebuji jejich požehnání.“
„Modlíte se?“
„Docela často,“ doznala tiše.
„Funguje to?“
„No ano, rozhodně,“ konečně
nalezla odvahu pohlédnout mu znovu do očí.
Pokýval rozvážně, jakoby chtěl
zahnat spodní síly, jež v něm splašeně řvaly NEBLBNI! „Všichni bohové jsou
mi tedy svědkem, že jsem vám věřil, lady Agnes. A že jsem vložil do vašich
rukou život svůj a šesti desítek svých lidí, čímž,“ zaposlouchal se do
vlastního hlasu, „jsem vám předal všechnu svou moc.“
Pak jí osobně došel pro psací
náčiní a zatímco skládala litery na nažloutlý list, nahlas meditoval. „Jsem
válečníkem už celou věčnost. Zkušeností na rozdávání. A řek bych, že tahle
poslední válka se dokonale nepovedla.“ Vzdychl a nalil si vína. „Východní
monarchie je na cáry, Tambrinika v troskách. A černá holubice lačně krouží
nad tou spouští, vyzobává krví nasáklý prach, neschopná se jím nasytit. Stejně
hladová, jak v den, kdy poprvé se zrodil plán urvat z východu půdu a
maso,“ sledoval ženskou ruku, jak vykresluje bříška rovnoměrné kurzívy, „a
zajíst to stříbrným dezertem z jihu.“
„Pošli s tím bezzubého,“ instruovala,
když byla završila dílo podpisem, „a ať vyčká na odpověď.“ Vida, jak si rychle
zvyká, je tu paní sotva půl hodiny a už rozkazuje.
Zbývalo ještě přesvědčit
delegaci, opatřenou bílým praporem, že akce je zcela bezpečná, poslům se
v dobách míru žádné křivdy v podobě uříznutých uší nedějí. Potom už
šly věci ráz na ráz. Možná nabraly až příliš opojně rychlý spád.
Výpravě vskutku velel Isidor,
Agnesin desátý nevlastní bratr, mladší o tři roky, jeden z nejmilejších. Ze
sestřiny přítomnosti byl upřímně nadšený, jakkoli prvotním cílem zůstávalo
lapit loupeživého veterána přezdívaného Barbar, na něhož byla v západní
monarchii vypsána slušná odměna, bude-li doveden živý. A vévodkyně nemá důvod
mařit bratrovy ušlechtilé cíle. Zvláště shodují-li se s jejími. Ještě
téhož večera byla příchozím otevřena hlavní vlkovská brána a Agnes nastoupila
roli skutečné panovnice své pevnosti. S Isidorem a jeho lidmi po boku
ujala se rychle vlády a každá bytost na Vlkově, i ta poslední myš, byla zhurta
zpravena o té nevšední události. Záhy nový velitel zjistil, že jeho sestra
naštěstí ke svému bývalému ochránci nijak nelne. Barbar byl zajat, přemožen
vlastním údivem, násobeným překvapením, čemu se vlastně diví, nekladl žádný
odpor. Podobně nechala zneškodnit jeho slavnou čtyřčlennou družinu. Zírali
mlčky, jakému zvratu přišli za oběť, jen Chesmick, z něhož táhlo jak ze
sudu, komentoval události lámanou stylistikou, že se Barbar musel nadobro
zbláznit, když tohle dopustil, amen.
Západní žoldáci se rádi rozvalili
v pohodlí zásobeného Vlkova, ještě omámeni štěstím, že získali kořist tak
snadno. Domácí v roli vystrašených hostitelů dostali řádně zabrat. Zcela
v souladu s vévodčinou vůlí a osvědčenou moudrostí, že na chudý lid
patří přísnost. Dlouho do noci rokovali nevlastní sourozenci u bohatě
vyživovaného krbu a spřádali plány o společné zářné budoucnosti, o nové
Tambrinice a stříbrných nadějích, zatímco zrazený zajatec nocoval dole ve staré
kovárně, spoutaný kovem a sebetrýznivým vztekem. Chtěla ho mít v budově
kapituly, již dala poctivě strážit. Chtěla ho mít nablízku. Těšila se, až osamí
a ulehne do měkkého lůžka. Zprvu se obávala, že bude litovat, že ho nemá tady u
sebe, svázaného a vstrčeného do kouta pokoje, či ještě lépe – upoutaného vstoje
k jednomu z nosníků, ale usnula záhy. Nedlouho po vyslání díku Bohům,
kteří na svou služebnici nezapomněli a po hořkých útrapách ji odměnili sladkým
darem.
Na druhý den se ve vyhřáté
ložnici (Isidor se podivil, co to má sestra za podivný způsob zvát jednání do
ložnice, snad kvůli tomu hýčkavému teplu?) dohadovali, co udělají se svou
ramenatou kořistí. Agnes, její bratr, dva jeho pobočníci a oba strážní, již
byli vězně přitáhli a přitlačili k podlaze, jak se před monarchou sluší,
si vyměňovali nápady. Kdy a jak podniknout cestu zpět, je-li již zima při síle,
či poskytne-li ještě počasí přízeň dobré cestě, jak s sebou vléci toto
metrákové břemeno… Když se shodli, že
žádné ohledy nejsou na místě, toliko aby Barbar třítýdenní putování přežil bez
horeček, padaly návrhy, aby byl vězeň dopraven napřed jednoduchou rychlou
skupinou, zatímco zbytek zůstane na Vlkově do jara. S tím dáma
nesouhlasila, chce na západ co nejdříve, a zásadně zároveň s celou výpravou.
Prokřehlí vojáci si nejprve odpočinou a načerpají nových sil, zima je teprve v začátcích,
vleklé mrazy mohou čekat nejdříve za pět sedm týdnů – je tedy stále dobrý čas,
vyrazí za deset dnů. Ujednáno. Zajatec zatím seděl na podlaze, pouštěl klokot
těch nadbytečných řečí jedním uchem – druhým uchem a myslel si svoje. Už sobě
nečinil násilí, od včerejšího večera stavěl v hlavě scénáře pomsty. Není
jí ostatně až tak vzdálen. Pár týdnů podle všeho. Tu a tam si ji přeměřil
zkušeným zrakem. Tak jsem ti na měsíc přepustil své místo, holka, předveď se. A
ať to stojí za to, další příležitost už nedostaneš.
„No a co s ním teď?“
prohodil první Isidorův pobočník věcně.
Vévodkyně se po něm otočila,
chladné oči zdánlivě bez účasti.
„Zmrskejte ho do bezvědomí!“
Chlapi se po sobě udiveně
podívali. Barbar se ušklíbl a odplivl na podlahu. Vždyť jsem si to myslel, jseš
sadistická bestie.
Isidor si sestru tázavě
prohlížel. „Jsi krutá, má paní.“
Nadechla se. „Každému, co jeho
jest,“ pravila studeně, tělem se jí však převalilo blažené teplo a vzrušené
rozechvění.
„Moje řeč,“ pokývali strážní. Pak
vězně povzbudili kopancem. Zůstala stát blízko dveří. Schválně? Hledí stranou,
ale hltá své vítězství, už se jí dere před oči obraz bičovaného těla, plamen
vášně jí olízl srdce. Tolik opojení, a to je teprve začátek! No jen se přiznej,
hrdino, máš strach. Dám ti naložit, že se pozvracíš bolestí!
Protáhli ho kolem jejích sukní.
Pochopil to gesto. Co si myslíš, že budu prosit??
„Přijdeš se podívat, jak ze mě
teče krev?“ hodil jí zblízka. Nohy měl volné, musel se hlídat, aby s chutí
nenakopnul tu namyšlenou zadnici.
Jakmile se za nimi zavřely dveře,
Agnes si promnula šíji a přistoupila ke krbu. Opřela se loktem o římsu, kterak to vídala u něho, a pohrabáčem si probírala
prozářené oharky. Jen počkej, parchante, až uzříš to překvápko venku!
Když ho vytáhli na světlo, kousla
ho do zornic oslňující záře, to se slunce opíralo do vrstvičky mokrého sněhu.
Čerstvý zimní vítr mu lichotivě pročísl vlasy. Však bylo vevnitř vedro na
zdechnutí. Zarazilo ho toliko nápadné ticho, otevřel oči a rychle se rozhlédl –
a – už to viděl! Ta děvka!! Ta zatracená pomstychtivá děvka!!!
Až sem ho slyšela, jak zařval. Líbí?
Usmála se jemně do plamenů. Viděla ho docela živě, kterak se vyškubne strážným,
utíká těch pár kroků k hradbám, kaluž nekaluž, ruce svázané, zatnuté horké
pěsti. Už padá na kolena a nevěřícně kroutí hlavou ze strany na stranu. Vztek a
zoufalství tlačí na hrdlo a zběsilá touha rvát a hryzat a škubat a sápat a
zadávit… všechny…všechno… Tak už znáš, v čem jsem žila pod tvou laskavou
ochranou, veliteli? A neříkej, že jsi nebyl varován! Je to tady!!! Kam se
hrabou všechny radovánky stříbrného paláce, celé davy, jež v úctě
poklekají do bláta… Ach ano, přijdu se podívat, jak z tebe teče krev!
Přes okraj vysoké vnitřní hradby,
podél semknuté dřevěné kulatiny visí tu čtyři provazy. A na nich, nu ovšem,
celá tvoje vojenská družina. V čele s Chesmickem. Bezvládná těla
pověšená za krky, sklánějí hlavy, jak by je chtěli schovat do kabátů. Ten
pohled mi rve vnitřnosti. Údy trnou z nedostatku krve, jež se stáhne do
srdce… Cos provedla, Agnes?! Poslalas na smrt nejlepší vojáky, co zbyli
z celé páté kolony. Není mnoho takových, oddaných… spolehlivých.. přátel…
nemáš ani ponětí! A já jim slíbil,
kurva, já jim přece slíbil, že když přežijem ten poslední masakr… zašijem se…
někam… a budem… konečně… kurva!!!
Isidor svěřil veškerou vládu nad
Vlkovem stříbrné vévodkyni a na její radu se oddal bezstarostnému odpočinku.
Toliko sledoval její počínání, příliš unaven dlouhou cestou, než aby se citově
angažoval. A měla jeho sestra napilno – vyřídit všechny účty, popořadě,
důrazně.
Dala si zavolat služky
z čeledníku. Seřadily se v kapitulní síni a zaraženě hleděly
k zemi. Snad stále nespolkly to nenadálé překvapení, že ona neoblíbená
spolunocležnice, jejíž povýšený tón nikdy nepřestal být terčem posměchu, je
nyní někým tak mocným a nebezpečným. Ach, kdyby je to jen v jediný moment
bylo napadlo! Teď se bude mstít, strašná chvíle. A jaký tu byl svatý klid –
všechny přípravy na zimu dávno dokončeny, jen málo práce a spousta pohodlí –
hřáli se tu všichni ve svém bezpečném štěstí, daleko od válečného běsnění a
tambrinických galejí… Zlé, velmi zlé časy přišly s těmi cizáky, první
čtyři už visí a pán je v řetězech.
Když tu tak stály vedle sebe,
zacloumalo novou paní ohromné pokušení. Dát je odpravit. Všechny svědky svého
předešlého ponížení, jemuž uplynul sotva týden. Ale kdo by vlastně zůstal? Tedy
je alespoň řádně zpráskat! Ach, vychovaná dáma se přece nenechá unést nectnými
vášněmi. A pak – Isidor je tady a celá jeho družina ji pozoruje… na prostý lid
patří shovívavá přísnost.
Agnes předstoupila před bledou
dívenku.
„Potřebuji komornou, maličká. Co
říkáš – půjdeš mi sloužit?“
Dívenka poslušně pokývala. Paní
zasimulovala laskavost, pohladila děvče po hebkém líci.
„Teď mi vrať peníz, který jsi
dostala od pána,“ dodala měkce. Služtička zrozpačitěla, přesto minci mlčky
odevzdala. Když ji vévodkyně uchopila do prstů, překontrolovala pohledem řadu
těl – klopily hlavy, až na divošku, jež vzdorně blýskala očima. Co jen
s tebou, ty bujná potvoro? Agnes v duchu stříhala černé vlasy a trhala
prostopášnou snědou figuru na kusy. Tiše, musí to proběhnout pokradmu,
nenápadně. Až získám někoho oddaného, kdo mi splní toto přání a bude spolehlivě
mlčet.
Majetnicky chytila novou komornou
za paži a poručila: „Zůstane tu ještě Bařka, ostatní jděte po své práci.“
Mlčky se vytratily, zmíněná
zůstala stát, ztuhlá a vyděšená. Ach, co by za to Agnes dala, aby ji tu mohla
mít zcela o samotě. Nebo lépe – v jeho někdejší ložnici, nyní již své,
neboť si ji vymínila pro sebe, jakkoli byla pro dámu poněkud nedůstojná, ano,
přesně v té komnatě před krbem – tam na onom neřestí potřísněném místě. Já
že na tebe žárlila?! Já! Na co asi? Na tu hubenou hrůzu, které říkáš tvary? Že
si tě zval obden k sobě a krmil tě a osahával a kurvil se s tebou tím
zvrhlým zločinným způsobem, jak mu přirozeno? I kdyby se denně drhnul, nesmyje
to hnusné bláto, jímž se od tebe ušpinil! Co s tebou, ksakru, co teď
s tebou?
Takových řečnických otázek si
Agnes kladla v onu nelehkou chvíli. Samozřejmě znala odpověď velmi dobře.
„Ten kašmírový šál už nechci.
Můžeš si ho nechat,“ pověděla chladně, ženština se pod sílou slov viditelně
rozklepala. Panovnice přistoupila blíž, aby ji neslyšeli chlapi vzadu u stolu.
„Kterou rukou jsi ho ukradla, o tu
přijdeš!“ a štípla Bařku do levé paže. Vylekané tělo sebou jen škublo.
„Vypadni, je mi z tebe zle!“
špitla Agnes a děvče plaše vypochodovalo ze síně. Teď jenom sehnat exekutora.
Mrzačící tresty se v Tambrinice nevykonávaly dobrých pět set let. Nespokojila
by se s bitím? Ne! Chce obojí!! Ach, Isidore, musíš mě chápat, dopřej mi
tu drobnou slabost, ten hojivý závan mé těžce zkoušené duši, jež vláčí stříbrné
břemeno.
A proč by bratr sestře nedopřál?
Velikou mincí uplatila Isidorova prvního pobočníka, ostřílený válečník jí splnil
všechna vyslovená přání.
Barbarovu exekuci kázala odložit
o jeden den. Dnes už bylo trestů dost, je unavena. Vpravdě – chtěla si
prodloužit tu slastnou chvíli očekávání. Kéž by tato noc byla dlouhá, jako celá
staletí. Zavřela se v jeho dřívějším pokoji a meditovala polonahá před
krbem, v němž roznítila mimořádné pekelné světlo, aspoň takové, jaké se
odehrávalo v jejím nitru. Naslouchala praskotu dřeva a neřestnému tichu,
jímž tu a tam zazněl povzdech živočišné touhy.
Když se na druhý den vkradl do
Vlkova nový soumrak, přišla si do sklepení – do staré kovárny – vychutnat
nejvydatnější doušky svého vítězství. Neviděl ji, bylť již připoutaný ke zdi.
Přišla v naději, že tímto se přízraky nadobro rozptýlí. Přepíše je vzpomínka
na bičování, jež sama byla nařídila. Pak švihla první rána, Agnes usedla na
dřevěnou lavici pod oknem a začala k němu němý monolog. S každým
novým syknutím koženého biče padla další věta. Jeho násilím škrcený dech
odpovídal temně a upřímně.
Tady vidíš, příteli, osud zná
spravedlivé cesty. Dostala jsem tě na kolena. Na zádech ti nabíhají tmavé
pruhy, vynořují se zvolna, odevzdávají se mé rozkoši. Kde bič prosekne kůži, teče ti krev. Nebudu
lhát, líbí se mi to hodně! S tvými lidmi jsem vyřízena. Své soudruhy jsi
již uhlídal, nic ti nevzkázali. Tvoje služky taky dostaly svoje. Divil by ses,
jak jsem postavila Vlkov do latě! Divošku nehledej. Opustila nás
s vydatným jekotem, jehož sis užil svého času dost. Bařce není dobře.
Dostala horečku, snad nějaká infekce v ráně, neptej se na podrobnosti. A
co ty? Zlobíš se na mě? No ano, neměl jsi mi věřit. Dívám se na tebe, chlap se
rozmáchne – švih – prásk – tuhý řemen tě lízne přes lopatky. Tak líbám já –
švih – znovu – vévodkyně tambrinická – znovu – ještě! – ještě!!!
Nařídila zastavit. Snad ji zmátlo
množství krve, jíž se zbarvila mužská záda. Že má ještě dost sil pochopila, až
když k němu přistoupila a uchopivši ho zezadu za vlasy zvedla mu hlavu.
Kdyby jen nebyl tak vysoký, tak urostlý…
Na mdloby zapomeň. „Doprovodíš
mne k západnímu králi,“ podle původního plánu, jen s malou obměnou, „ve
svých vlastních řetězech!“
Žádné komentáře:
Okomentovat