Pouštím se nazad a padám pomalu k zemi. Žádný strach,
jsem vycpaná vatelínem. Ech, rozvalím se na skle rovném a tvrdém, netlačí mě,
studeném, nezebe mě, obrovitém, nebojím se. Složím ruce pod hlavu (širokou, ale
vůbec ne neelegantní) – místo loktů se mi vyvlní na pažích legrační obloučky.
Koukám na strop, celý je zrcadlový a pod ním plují lampióny. Veliké, žluté,
svítící. Ten maličký vzadu je snad trochu začouzený řáděním neposedné svíčky.
Ach, jak pohodlné ležení. Vidím se stokrát, tisíckrát. Zepředu, zezadu… Nedohledné
zástupy červeně oblečených panenek prokládané skupinkami lampionů. Zamávám, a
celá hadrová armáda s vyšívanýma očima mi zamává zpět. Protahuju stehy na
nožkách a převalím se na bok, pak na druhý. Pak ještě tam, a ještě jednou, a už
se kutálím po kluzkém skle. Buch! Aj. Zrcadlový svět je zrádný. Ani si
nevšimneš, kde končí stěna – a propána, co kdyby tu tak zela nějaká zrcadlová
jáma. Nutno postupovat obezřetně.
Tu slyším jakýs nevrlý hlásek pronášet zpěvavě brblavá slova.
A co to najednou za špitlavé vůně? Strašidlo? Jsem jenom malá panenka, nutno se
mít na pozoru. A vlhko tu náhle, až se stěny stydlivě orosí. Opatrně se
vykloním zpoza rohu, ať mě příšera nezmerčí, a hle – už ho vidím, potvoru! Za sloupem sedí na verpánku vodník a vaří mlhu
v baňatém kotlíku. V maličkém ohništi syčí řeřavé uhlíky a sklo pod
nimi píská, jak po něm tančí jiskry. Maličký je ten mužíček v zeleném
kabátku, míchá klackem hustou pěnu. Ta kypí a rozpíná se, až neposedné chomáčky
vyskakují z hrnce. A té páry, husté a vláčné, bílé jak chmýří mléčných
drah. V zrcadlech jeho věrní druhové, tisíce malých mužíčků
s hrbatými nosy, činí se velmi, schovaní v parách jak v hustém
podvečerním lese, mručení tisíců pracovitých hrdélek, jež prozpěvují
zaklínadla. A místnůstka se plní mlhami. Stoupají kouře z magických kotlíků,
vznášejí se v houstnoucích oblacích, míří ke stropu, kde se rozlézají po
chladném povrchu němých skel. Teplá mlha, čerstvě uvařená. A je jí víc a více,
už krouží kolem velkých lampionů, už polyká jejich obrysy. V síni je náhle
jak na oslavě jitřního svitu. Jak klokotají temné vodníkovy písně, tak jemně
tančí drobná zrnka světel, při zrcadlech hledají svých společnic, s nimiž
se snoubí do družných souhvězdí.
Je mlhy už tolik, že mohu proklouznout nepozorovaně? Páry jak
v prastaré lázni, kde voní pramínky levandulových vodiček a syté tóny
kafrových mastí. Houstne a syčí, když vodník prozpěvuje a míchá a míchá,
soutředěnými krouživými pohyby. Kotlík sedí na své železné podnoži a napovídá:
tak teď! Vyběhnu po špičkách do
neprůhledného mraku směrem, v němž tuším příslib průchodu do dalších síní.
Popletla jsem cestu? Jen kapánek tamhle za roh, tak ne, spíš
tudy, vlastně tamhle, radši táhnout pravou ruku, spíš pahýlek, hi hi, po zdi.
Držíme se s mou veselou kopií za ruce a jdeme spolu mléčnou tmou a ta nás
vede čertvíkam. Stmívá se a z podlahy rostou stromy. Ustoupí zrcadla
silným kmenům? Nestydatě vystrkují propletené kořeny a vystavují je chladným
odrazům. Tak se podívej – pár stromů a jsme snad v lese. Potměšilé koruny
jsou husté tak, že nevidím už ani na strop. Jen kdesi vysoko mezi větvemi visí
dvě malé panenky hlavou dolů a koukají na nás. Ach, tudy přece ne, tudy to
určitě není správně! A houští přibývá a těch hadovitých větví… Íííííí,
příšera!! Dvě bodlinatá monstra přímo před námi. Pustíme se a prcháme každá na
svou stranu. Ježek jen zakroutí paličatou hlavou a bezmocně dál hrabe do obrazu
zetlelého klestí. Ať si! Jen se nesměj. Však by ty ostny nadělaly
s hedvábnými šatkami pěknou paseku – a to nemluvím o plátěném inkarnátu.
Pak padá tma a lampióny rudnou. Každá svíčička přece někdy
dohoří, hm? Kampak cestovat po tmě ve skleníkovém bludišti? Lépe bude položit
hlavu semhle do vrstvičky stydlivého mechu. Šimrá jak perské koberce na dně
horské řeky, v níž se koupou bosé nohy. Schoulila bych se po způsobu
májových koťátek, kdyby mi má pružná výplň nenarovnávala údy do dlouhých
srovnaných ruliček. Ve vláscích snad ulpělo jehličí. Pročísla bych ten
neposedný chomáček, ale ručka nějak ztěžkla. A šatečky už nesplývají, jen leží
a přikrývají balíček hadříků. Vidím se nad sebou průzorem mezi větvemi. Tmí se
a červená už ztrácí zář. Jak umdlévají žlutá světla kulatých svítidel, mizí
obraz ve stínech hutné koruny. Nezavírám oči, neboť jsou vyšívané. Nezazpívám
večerní píseň, neuměle dokreslená linie úst se nedovede rozevřít. Pozoruji, jak
tělíčko tvrdne a já nad ním nemám více vlády.
Nezbývá než pomyslet…
Dobrou noc, Kopísku.
Žádné komentáře:
Okomentovat