Dům u jezera VIII - (závěr)

Chlapy moc nebaví poslouchat vyprávěnky o úklidu. Což teprve o velkém, generálním a super-poctivě provedeném. Snad bys na měl byl hrdý, kdybys mě viděl. Protože máš rád akceschopnost. Takovou tu rozhodnout, účinnou, odhodlanou. A máš taky rád, když vezmu „věc do rukou“, abych se vyjádřila decentně. Na tomhle úklidu nebylo decentního vůbec nic. Ale proč zdržuju… jak říkám: vy chlapi o úklidech nechcete nic slyšet. Počítáte jen výsledky. A ty moje tě mohly úžasně ohromit, kdybys měl srovnání se stavem nějakých pět hodin před svým příjezdem. Minimálně stejně jako ty dva borce.

          Dělala jsem vlastně jen to, cos mě naučil. Trochu nadstandardní fantazie už je vlastní iniciativa. Líbilo se mi představovat si, že mě zkoušíš. Taková malá maturita: vaporizovat celý ten svinčík do Saidého příchodu. Taková prima adrenalinová výzva: tak, Agnes, jak s tím vším bordelem teď naložíš, abys to všechno stihla? Podívej: dva opilí alfa-samci povalující se v chládku košatého javoru, flašky a provizorní popelníky po verandě, zbytky a střepy, rozlitý sirup na betonu, mastná oka po pečené rybě, půl tuny odpadků. A ten smrad z laboratoře. Zválené, zbahněné ručníky v nadpočetném množství, rozházené terče a dva tucty šipek v kůře všech vůkolních stromů. Ještě ta jejich mašina, to ani nevíš, že jsem loni dělala řidičák na velkou motorku; zpravidla se ti chlubím jen dokončenými úkoly. Jeden by nevěřil, co se dá všecko rozkramařit a zasvinit za pouhé tři dny!

          No tak uznej, že výsledek byl dokonalý!

          Neuznáš. Protože vy chlapi nevidíte ani ty výsledky. Vy si nevšimnete vypraných ručníků, nadto i vysušených a sklizených do polic. Nepoznáte vycíděnou betonovou rampu i s vyčištěnou skvrnou od lepkavého sirupu. Vymetenou „kapli“, přeměněnou zpátky na dodžo. Zahlazené rány v kůrách stromů. Zaklidněnou hladinu jezera. Vy nepoznáte, co dalo práce vměstnat všecky odpadky, kam patří. Jakého násilí bylo k tomu potřeba. Jak ohromná, odhodlaná musela být síla, která je sklidila, ba pohřbila, aby již více nepřekážely v našem světě, v tom našem milém domě u jezera.

          Co ale nikdy neopomenete: upozornit na věci trapně zjevné, trpěné jen pro svou nevyhnutelnost, zbytkové, vlastně nic než detaily:

          „Ten smrad je příšerný, Agnes.“

          Pozdní odpoledne vrhá žluté lesky do našeho letního sídla. Zaparkovals sotva deset kroků za závorou. Ještě jsi ani neschoval klíčky do kapsy, a už mě musíš buzerovat.

          „Kouř je vidět až za kopec, děvče,“ hlásíš tónem nekompromisního hodnotitele.

          Stojím na rampě, celá utahaná, zbídačená, ale vlastně celkem spokojená, protože vím, že práce se povedla. Velká je Smrt a my jsme její radostný hlas.

           Pomalu a důležitě zvedáš hlavu k proužku šedi vycházejícímu z komína. Pak se rozhlížíš kolem. Já rozumím, hledáš otisky pneumatik. Víš, myslela jsem na všechno. Z té zválené trávy nevyčteš vůbec nic konkrétního.

          „Jsi sama?“

          „Celé tři dny jsem sama, čekals snad něco jiného?“

          Oběma nám letí hlavou, jak dlouho ještě bude hořet onen svinčík napěchovaný do žároviště za velikými kovovými vraty. Asi myslíš na to, jestli jsem pomýšlela i na zazdění. Což o to, materiálu se válelo v hasičárně víc než dost. Jen jestli to umím s maltou.

         „Co se tváříš tak přísně, příteli? Já tedy myslím, že jsem obstála, hm? Ten kouř nehraje roli, nikdo se sem kvůli němu nepožene.“

          Stojíme naproti sobě bez hnutí. Hledím ti do tváře, pozoruju, jak zkoumavě jezdíš očima doprava, doleva. Co hledáš? Koho hledáš? Později se ti stočí hlava k vodní hladině. Snad to místo pod křovím ti přijde nějak podezřelé?

          Nakonec se usměješ. A s dokonale přátelskou přímostí mě obejmeš. Cítím se upracovaná a je mi skvěle. Jsme to zase my, nejlepší příteli.

          „Tak v tom nejsem sám, jak vidím,“ šeptáš mi nad uchem, „i Agnes dovede zpackat oběd. Ta spálená ryba páchne děsně.“

Léto ve Frenštátu

V létě je to všude pěkné.

Most nad soutokem ve studených barvách

Frenštát pod Radhoštěm je však méně pěkný než jiná města.
Jeden by řekl, že přece město v horách, že vzduch, že kopce, jak by to nebylo krásné?
A přece je tak nějak o ničem.

Velmi suchý podvečer, na pozadí Čertův mlýn

Nechtěla jsem být nespravedlivá a věnovala jsem mu dva měsíce, dala jsem šanci všem malebným zákoutím, ať se mi vystaví co modelové.

Podvečer v aleji ke hřbitovu

Obrazy vyšly dobře. Ale Frenštát samotný... Snad potřebuje jiné roční období, nevím.

Zemdlená zahrada, povadlá a krásná

Křoví mezi poli

Ráno před slunečným dnem

Dům u jezera VII

 Víš, to se vždycky stane. Strašná, strašná kocovina.

„Ty vole…“ chlapci přebrali. Euforie tatam a nyní je čeká bolestný detox. Povalují se na šedé nafukovačce půl dopoledne, a že došly nápady, chtějí jen kafe „smrťák“, které stejně nepijou. Pokud jde o mě: nikdy do sebe nedostanu až tolik alkoholu, že bych se přiotrávila, proto neznám ono slavné utrpení. Ale to zdaleka neznamená, že by mi bylo hej. Celé ráno se procházím lesem – protože se pro nával myšlenek nemohu rozběhnout. Je mi zle, k smrti zle, to se mužům nedá vysvětlit. Natož jejich stínům. A když vidím ty dva borce, jak se potácejí jejich jinak pevná těla… Jak už zase jsou všechna jejich témata tak banální… Ne, to se nedá vypovědět tomu, kdo se stará zásadně o sebe.

Prokletý mám dar, příteli můj. Chtěla bych být jako ty: Rebelem bez příčiny, který je vždycky „nad věcí“, který zbožňuje adrenalinové zábavy a málokdy si s něčím dělá starosti.

Když se mladíci konečně vypotácejí na světlo boží, tak vidím tu bídu. Vezmi dva průměrné kousky z nějaké house-party, navlíkni je do sepraných tepláků, hlavy omoč v rosolu pitomosti a trochu protřepej. Jeden by se styděl… Může být pravda, že jsem s tímhletím někdy vlezla do postele?! Odklízím ze stolu, zatímco z mobilu nám drsný raper sděluje své politické názory, a blonďák mi nonšalantně přiloží dlaň na pozadí. A jak se otočím, pokouší se laškovně mrknout pravým okem, úsilí mu však pouze pokroutilo výraz. Před obličejem mi pohupuje nedopitou lahví bourbonu. Jeho kolega zakotvil na okraji rampy, spustil dolů jednu nohu, pak se svalil na záda a skučí. Tím hlasitěji, čím víc si myslí, že ho slyšíme. Někde mezi tím si stihl zapálit cigaretu. Volnou rukou si kasá tričko a snad si hraje s bradavkami, pokud právě neurovnává rozkrok. Zápach by se dal krájet. Chápeš tu scénu – co myslíš, že udělám?

Tohle zlatavé svinstvo se dobře pije! Rychle, rychle se mi do žil vrací včerejší šelma, která urvala kus masa – a jen tak ho nepustí! Čas nám přátelsky plyne a jako laskavý lékař odnáší z našich těl starou žluč. Tak se paří, když je ti dvacet.

„Vypni toho kokota a pusť tam tu blonďatou diskošku, hej! Jebat fííííkúúús…!“ V poledne už můžem i chodit, odpoledne blbnout a večer… Však scénář znáš. Jen už nejsme tak opatrní jako včera. Člověk se brzy otrká, nejdřív si přeje, pak si řekne, pak si poručí, nakonec si bere bez ptaní. Asi takhle: vyhledej libovolný pornoweb, pak klikej na videa – chvíli tohle, chvíli tamto – hned jak to začne být nezajímavé, klik, klik, pak gradace, něco míň obyčejného, něco víc extra, klik, klik, klik… Až z toho vznikne v těle pořádný guláš, tak jseš u cíle. A nezapomeň podlívat alkoholem.

No. Jestli jsme včera ráno byli na sračky, tak nevím, co za hnojiště je z nás dneska. Jsme všichni tři znovu na terase – z podlahy je jeden velký popelník, z lidí přepocená klubíčka jedu. Piju. Taky kouřím a nechce se mi oblékat. Nevolnosti preventivně zajídám ibalginem.

„Hele, schválně: kdyby sem přišel Saidé, myslíte, že by se přidal?“ Blonďák se zasněně usmívá, jak se mu rozeběhne fantazie.

„Pochválil by nás, vole, he he. Že jsme si vystačili s chlastem a jen dvěma krabičkami,“ Martin opět leží na okraji s nohou dole, rozvážlivě nasaje z poslední cigarety a natočí hlavu ke mně, „a přitom jsme se o tu jeho samičku postarali prvotřídně, což? Uspokojená, madam?“

Jeho řeči mi nejsou po chuti ani za mák, „Brzdi, gigolo. Saidé se vrátí zítra, to znamená, že vypadnete ještě dneska večer, ať stihnu uklidit.“

Čekám, že bude protestovat, ale překvapí mě: „Myslím, že se vrátí už dneska. Říkal pátek, že, Danek?“

„Jo jo, pátek odpoledne,“ přitaká mu parťák.

„V sobotu,“ kontruju hlasem stále nejistějším a oči mi sjíždějí z jednoho na druhého.

Oba synchronně kroutí hlavou. A kurva!!! „Si děláte prdel.“

Kroucení hlavami pokračuje.

Exploduje ve mně ukázková panika. Vyskočím na nohy, „To, kurva, ne!“

„Už to tak bude, kotě. Volal mi ještě, když jsme stáli na benzínce na cestě sem.“

Dům u jezera VI

     

     „Víš, to se vždycky stane,“ šeptám ti nazdařbůh.     „Já vím. Jsem rád, že se bavíš,“ tvůj stín mi odpovídá.     „Nejsi. Já taky ne. Nejde o rozkoš, ale o špínu, již nelze smýt.“     „Předsudky hoď za hlavu. Nikdo tě nebude soudit.“     „Bude, Saidé. My dva přece. Budu to na sebe vědět. A ty… jediný pohled na mě, a budeš to vědět taky.“

     Po další skleničce už mě nějaký tvůj stín neoslovuje, nakonec zbylo jen trochu vzteku, který se snadno utopí na dně. Dan a Martin, už nevnímám, co se mluví. A s houstnoucí tmou ani nevidím jejich obrysy, zato velmi dobře prociťuji, jak čekají, co já. Že by? Čeká se na můj signál. Nějaký souhlas, stačil by jim v náznaku. Ale asi už nemám věk na nějaké naznačování.

     „Ne, nikdo se tady už nechce bavit o motorkách, dáme sprchu, hm? Heble neřeš, vydrží tu do rána. Počkej, flašku berem!“ A v každém ze tří omámených mozečků se vaří nápady, jak co ještě vylepšit. Dan: světlo – nějaké intimčo!  Smůla, v naší mizerné koupelně svítí bledá tyčová zářivka – a můžem být rádi, že vůbec funguje. Shání se po nějakých svíčkách, ale je příliš nedočkavý, než aby riskoval absenci v místě dění, když začínají být věci zajímavé. Martin: hudbu – nějakou prima atmošku! Ech, nemáme tu reprobedny, nemáme tu ani žádný signál, nakonec leží mobil na zrezlém umakartovém stolečku při zdi a z něho vřeští Korpiklaani. A já – já chci vodu – a ta je dokolaná, teplá a očistná. A v jejím proudu si naposledy pro tento večer připadám nekompromitovaná, když mi prsty kloužou po mládím napjaté kůži mužských ramen.

     A zrcadla kolem stěn v mé majestátní ložnici se jim náhle moc líbí, toliko dát pozor, aby se nějaké neskoplo bosou nohou. Zrcadla jsou důležitá. A nově napočnutá flaška je důležitá. A powerspeed z mobilu a souhra stínů v odrazech; a měsíc už zase pouští nám do kaple svůj zvědavý prst a tak nám bohové kážou svou vůli – a měsíční kněžka rozumí tomu příkazu a sakra dobře ví, co má dělat. Na okamžik se zastaví můj portrét v jednom ze zrcadel, nu ano, mám tak plné rty a černé oči, mokré vlasy splývají po těle, dlaněmi nadzdvihávám si ňadra vysoko nad štíhlým pasem a tobě, Saidé, mohu říct jediné: „Ano, tvůj stín je zván, smí zůstat na prahu, tak jak tam stojí. Dívej se, dívej, spiklenci noci ti předvedou kus umění!“

     Jsme trojice odevzdanců, kult Chtění nám poroučí. Schází-li odvaha, lijem si do těla přes hrdlo lahve další dávky. Chlapecké maso si počíná nejprve nejistě a chtivě, pak cíleně a zaujatě, nakonec se mlčky odevzdává Síle, námahou vyvstanou na kůži kapičky potu. Špatný metal ve špatné zvukové kvalitě je nám svědkem, že jsme to chtěli příliš… a až hlasitý dech nám pohltí vysílené mlčení, trochu si odpočinem, napijeme se. Pak chceme znovu. A až unavená těla spočinou rozvalená na matraci, naše odezvy v zrcadlech pokračují v napočatém díle, dokud Vůle opět nenabude vlády nad vysílenými údy. Jsme trojice odevzdanců – jedna bohyně se svými pátery, jest něco posvátného, že jsme se odevzdali, čertvíkdo nám předepsal scénář, neřeš, dělej, neřeš, napij se, pojď, dělej!Usnula jsem opilá a ošklivá, jak bývají vyžilé ženy. Jen nemluv, tys mě neviděl, já na sebe hleděla na záchodě při světle žárovky! Ještě větší rudé rty, ještě pichlavější oči, zarudlý nos a tváře nateklé… ale spokojená a zklidněná. Jak po katarzním rituálu. Uspokojená, řekl bys. Já bych řekla: vysoko nad tebou, můj Osudový, už nejsi víc než drobek ve mně, jejž vyplivnu jedinou porcí slin přímo do klozetu, pak spláchnu, dobrou noc!

      Uberu z hromady nanošených přikrývek, pak pokryju spící těla, jež vydechují tíži alkoholu, a ulehnu doprostřed, kde je mé místo. A dlaně obou mých spolunocležníků hledí se naplnit mými tvary (ach, jak nepohodlné musí být takové ležení), neboť jsou příležitosti, jimiž se neplýtvá. Těžká mám víčka, točí se mi hlava, spíš pád do bezvědomí než usnutí mě nyní čeká – tvůj stín stojí pořád u zdi, propouštím ho s výdechem, jenž by ti určitě nevoněl. Smíš odejít.

Dům u jezera V

   Za pár hodin je pozdní ráno, slunce se majestátně vlévá do „kaple“, kde procitám (na gumové matraci bez přikrývky) a mých tisíc já v zrcadlech kolem stěn se mnou. Hlava bolí, jak by mě kdosi udeřil přes oči, a zvenku zcela zřetelně zní hovor neznámých mužských hlasů. A náhle vím, jako šíp letí mi hlavou myšlenka, tak jasně a palčivě vím: že jsi mě zradil hned dvakrát.

     Měla bych se bát? Dva mladí kluci se rozvalují po nákladové rampě (naší terase) jako dvojice, která čeká, a probírají nějaké technické téma. Když odemykám dveře, synchronně vykročí.

     Dan, Martin (oba mladí, urostlí a nelíbí se mi ani jeden) mi poslušně hlásí, že heslo je „Jebat fíkus“.

     Ach, můj výjimečný příteli,

     co jsi mi to sem poslal za dáreček?! Ten první s nakrčeným obličejíkem jak by vypadl z historických fotek hitlerjugend, jeho kolega by naopak zapadl mezi frajery z cyklistických stájí (přijeli sice společně na motorce, ale nějak si od něj nedovedu odmyslet sportovní kolo). A proč, proč vlastně, k čemu mi mají být dobří?!

     Zamýšlel jsi snad pro mě tělesnou stráž? Ach, od kdy Ty se staráš o mou bezpečnost! Zatím se chovají dost opovrhovačně, pověsili na kmen našeho majestátního javoru pistolový terč a střílejí do něj z tvé nové kuše, chtěla jsem se s ní taky naučit, ale myslíš, že by mě nechali? Pche, že prý mám uvařit oběd. A tak vařím, zatímco oni střílejí a jásají, jak se jim postupně zlepšuje záměrná. A já čistím šupiny z lososa a skřípu zuby.

     Či prostě jen, abych si měla s kým povídat a jednoduše nebyla sama? Nemohl ses zmýlit víc! Když se najedli, vykoupali v jezeře a nachytali leže na trávníku dostatek bronzu, prošmejdili celý náš příbytek a zdupli mě hned dvakrát: nejprve za „ty krámy natahané do sklepní tělocvičny“ (a ať to do zítřka vynosím nějak pryč, kdyby se jim náhodou zachtělo cvičit), následně za „příšerný kurva-smrad“ v laboratoři, kam jsem se uklidila na většinu odpoledne. Nakonec ode mě bylo ještě prozíravé topit zde v benzínu trhaný polystyren – páchne to skutečně strašně, ale když chceš, uvykneš rychle, konečně aspoň někde mám svůj klid a můžu si nerušeně experimentovat s podvažováním nábojů – a deset litrů napalmu se přece může vždycky hodit, že. Řeč s nimi rozhodně kloudná není. Veškerá komunikace se omezuje na vyslovování požadavků a komentovanou kontrolu.

     Anebo jsi pro mě chtěl dva schopné společníky, kteří mi budou k ruce? Ha, ha, ha! Smích mě přešel hned po obědě, když chtěli kafe. A sladký dezert. Později pivo. A svačinu (koupáním vyhládne). Něco odnést, uklidit, nějak přeprat v mělčině vyválený ručník, „A hele, fakt se to páře, kurva, to je nové tričko!“ – „Zkus říct jí, však ženské si s hadrama vždycky umí nějak poradit.“ – „Poslyš, nemohla bys…?“ – nakonec hledím střídavě na dvacet centimetrů vypárané spodní nitě dolního lemu, jehož oprava by zabrala nejméně dvě hodiny ručního šití, a do upřímných modrých očí blonďatého tazatele. Kurva, kurva, Saidé!! Tos mi sem vážně musel nasáčkovat chlapce o patnáct let mladší, co se ke mně chovají jak k matce?!!

     Večer mám všeho tak akorát. Ty mě normálně zkoušíš! A já obstojím. „Večeři si zrobte sami, lednička je plná kdečeho. A oběd zítra vaříte vy, ať se to férově střídá. Až klesne teplota, můžem ta zrcadla vynosit společně, jestli překážejí. Kávovar poznáš, kafe je ve skříňce nad ním, já teď jdu plavat, ale jestli tak udělej i pro mě – do hrnku málo kafe, hodně mléka a žádný cukr, dík.“ Obstojím! „Nemohla, je to na dvě tři hodiny trpělivé práce, kterou mi nezaplatíš. Ale jestli chceš, naučím tě, jak se to dělá, a můžeš si to sešít sám.“ Obstojím!!! Připíchnu na javor terč pro střelecký výcvik policajtů, odkrokuju nějakých pětadvacet metrů a posílám jednu šipku za druhou do kresleného útočníka, jenž sráží na kolena bílou figuru nahé ženy. Kuši mám sice v rukou prvně, ale ono to není až tak těžké, když si předem nastuduješ návod. Jdou se ze zvědavosti podívat, a zásahy do šedých trojúhelníků reprezentujících srdce, hlavu a klín neoděného teroristy je přesvědčí, že odteď bude nejlepší trénovat společně.

     Vyznívá to jako malá letní idylka, ne? Poslals mi mladé mužské maso, dychtivé po dobrodružství rozkoše a zkoušíš mě, jestli se do něj zakousnu. A když konečně padne noc a všichni tři máme po teplém večeru na terase popito, dva v křeslech vyložení koloušci jsou pořád ještě cizí lidé přišedší odnikud. Sedím tu s nimi a mlčím, mdle naslouchám jejich řečem o motorce, zbraních, plánech na zbytek léta, nakonec trendech ve vývoji počítačových her. A v tom bezstarostném tlachání slyším vzlykat její hlas. Sedím a mlčím a před sebou v houstnoucí tmě vidím tvůj stín, jak bys vážně stál u stolu a hleděl na mě a usmíval se šibalsky, „Tak co říkáš, Agnes, na můj dárek, líbí? Co s ním uděláš?“

Dům u jezera IV

Studená a zlá je voda, když tady nejsi. Nevýslovně opuštěný je náš dům u jezera, zrádné a tiché větve černých stromů kynou mi v ústrety. Absurdní prázdno provane přes práh, kudy vcházím zabalena v měkké osušce. Pak stojím uprostřed nepřátelské kuchyně, stojím dlouhé minuty neschopna pohybu, jak by mě naložili do paralytického rosolu. Tak sevřené mám srdce, když tady nejsi.

     Věděla jsem, že budeš průběžně odjíždět a přijíždět, však taková byla dohoda a já s ní počítala. A stejně nyní obtáčí vlákno úzkosti, již vypocují jedovaté stěny, osamocenou kořist. Drtí mě samota, jíž jsi mě zanechal, tak záhy, tak nestydatě. Ach, Saidé, zase a znova musíš upřednostnit kdejakého švába, a co bude se mnou, to tě netrápí ani za mák!

     Nehraješ fér. Neumíš to. Nechceš.

     Tak co, budu tu stát do večera? Nutno učinit na sobě jisté násilí a začít fungovat. Držím se tréninkového plánu bod za bodem, jen šidím jídlo a volný čas nahrazuju vyklízením hasičárny (ach, zde bude ještě mnoho práce, než se vyčistí, s některými břemeny ani sama nepohnu), navečer je cvičná štola aspoň základně průchodná – o to zanešenější moje plíce. Po setmění brouzdám internetem, usazena v jednom nanicovatém baru, pozornost pupkatých džentlmenů mi však nedělá dobře. V noci pak (stále dle svého výkonného plánu) běžím domů po zanedbané cestě okolo lesa – a ty čtyři kilometry mírně z kopce nejsou dost, aby mě utahaly, přesněji: nejsou dost, aby utišily bolest, jejíž záchvaty mě uvrhají do pláče. To by si jeden div nevyrval srdce z těla. (Vážně jsem použila obrat „domů“?)

     A v naší budově u jezera nemohu usnout, ze stěn jako by vzlínalo vápenné mléko a matrace je cítit zánovní gumou. Snad mě tu démon Úzkosti zadáví?

     A tak někdy po půlnoci hrabu ve skladišti firmy, která obchoduje s nábytkem, a mezi krabicemi hledám… Ha! Jsou tady!

     Místnost, kterou jsi nazval dodžo, měním na osobní zrcadlovou kapli. Měli jich na skladě dost, abych obložila všech dvanáct metrů stěn. Vysoké nebe vymetlo oblaka už před pár hodinami, a laskavý měsíc pouští sklepním oknem jeden moudrý prst – a v tomto magickém vláknu sedím na patách a hledím na svůj odraz a odrazy odrazů, já Agnes, zmnožena tisíckrát, hlídám své zkřehlé a zraněné já, až mě prostoupí únava, uléhám mezi zrcadly. A říkám si, že jestli takhle vypadá má první osamocená noc zde v domě u jezera, tak se něco musí rychle stát. Ano, NĚCO se musí stát, a to RYCHLE. MUSÍ se stát… jinak tady uhynu. A to si říkám, dokud neusne mé do černých šatů oděné tělo v opalizující záři měsíce. Dokud neusnou všechna má šedavá těla.

Dům u jezera III

     Samozřejmě jsme začátek vzorově přepálili. Vstávat o půl šesté přijde snadné, když do lůžka padá ranní slunce a když člověk nemůže dospat jak prvňáček v úvodní svůj školní den. Jít běhat raději hned, dokud se teplota drží nejníž, se jeví racionálně. Že jsme v tom lese museli dát rovnou deset kilometrů – toť patrně záležitost osobních ambicí. Po snídani fuška v záchranárně – chceme to přece vyklizené co nejdřív, ne? (Kdo tam, u všech čertů, musel nanosit tolik šrotu?!) Po obědě (ne, ryby se mi nikdy nepřejí, ale dík, že ses zeptal) padnu na svoji nafukovací matraci na zemi v jen nahrubo vybíleném sklepě sotva na deset minut – to čekám na tebe, sprchuješ se od rána už počtvrté. Venku žhne čerstvé letní odpoledne, v přívětivém chládku naší podzemní laboratoře přebíjíme náboje 9 mm Luger. Poslední kontrola výzbroje ve stínu košatého javoru, a jde se na střelnici – pěšky přes kopec (přece si chceme prohlídnout ten důl, že). Myslím na lidi, co právě povzdechují při pohledu na teploměry, kde rtuť přelézá třicítku, zatímco my dva přelézáme plot, ozbrojení jak na manévry. Jen základní prohlídka areálu, taková rychlovka, nic víc. (A přece jsme se zdrželi déle, než jsme měli, je toho tolik, tolik!!) Pak spěcháme na střelnici. Hodinka ostřejší chůze testuje mou srdeční kondici a tvoje nové boty. Ale budeš si stěžovat na maličkosti, když je toho teď tolik, tolik!!

        Jo, střílím přesněji, nevěřils mi? I z pistole na padesát metrů do černého.

    Na sklonku odpoledne se táhneme přes městečko, nelíbí se ti, jak si nás místní prohlížejí, zapadnem do ušmudlané kavárny a bavíme se otypováváním jednotlivců. Pak nás ještě čeká cesta přes les (to už máme zas přepocená těla), vyhřátá hladina štěrkovny, nad níž se pod větvemi jív rojí večerní hmyz, nás uvítá zlatavými oky. Tak se jdem vykoupat a samozřejmě musíme radovánky okamžitě proměnit v kondiční trénink. Smráká se a nad zbytky lehké pozdní večeře řešíme světovou politiku, oba uchození a slastně utahaní.

      Druhý den je všechno jinak. Jak by někdo vyměnil svět. Totam je včerejší bezstarostné štěstí, elán, jímž jsme přetékali, stáhl se do kostí a ti dva, co nyní koexistují vedle sebe, si už zase nevěří. Zapouzdřil ses a oba víme, co visí ve vzduchu. Nad ránem jsi odešel na kopec lovit signál a prostor mezi námi opět zarůstá trním.

     „Půjdem pohnout s tou ráchranárnou?“ ptám se odvrácena k oknu, poklízíš po snídani, stojím opodál a prsty si zaplétám vlasy, pak zase rozplétám a znova, znova pramen za pramenem zaplétám a rozplétám.

     „Dneska ne,“ odpovídáš červenému světýlku na průtokovém ohřívači, z perlátoru crčí voda, odřené nádobí cinká o sebe a tvoje mlčení se masívními drápy zarývá do studených stěn.

Svou zbytečnou kadeřnickou meditaci zakončím jedním křivým copem, který podvážu, pak uchopím svůj tréninkový plán (poslední výkvět včerejší sdílené tvořivosti) a studuju ho v bledém světle, které neochotně vniká kuchyňským oknem. Na druhou stranu plánu pak musím připsat verše, které k němu nezbytně patří (a nejdou mi z hlavy, co jsem se probudila).

        Velká je Smrt

        A my jsme její radostný hlas

        Když zdá se,

        Že život zní nejplněji,

        Tu slyšíme ji,

        Jak vzlyká v nás.

       Když dopisuji třetí verš, utíráš si ruce a odcházíš beze slova z místnosti. Dívám se do prázdných zárubní a poprvé na mě doléhá syrová tvrdost těchto zdí. „Ještě jsme se nestihly řádně seznámit, budiž nám vítána, Agnes. Máme před sebou společných pět týdnů.“

     Ne, já vážně neočekávala, že mě budeš pořád nějak zabavovat. Jde jen o to, že žádné z tvých mlčení mi ještě nikdy nepřineslo nic příjemného.

     „Tak já teda jdu,“ hlásíš pro úplnost s úsměvem, který patří víc tvé očekávané budoucnosti než mně.

       „Jasně,“ odpovídám stojíc v plavkách zpola ponořena ve vodě.

      „Takže za čtyři dny. To zvládneš,“ nahazuješ batoh na pravé rameno, z levé pěsti ti trčí klíče od auta.

       „Neměj strach,“ cedím skrze zuby, pod zamračeným nebem mi začíná být zima.

       „A dodržuj ten plán,“ zkoušíš odlehčit napětí, „si tě v sobotu otestuju.“

     Vyprovázím tě očima, zdvihám na pozdrav pravou ruku a nemůžu se ubránit jisté zlosti, již nesmím dát najevo, a vzpomínce na svůj nebohý fíkus.

        Pak obracím zrak k ocelovému nebi, které je už zase hluché, a zvolna plavu šedavou masou vody na druhý břeh.