Samozřejmě jsme začátek vzorově
přepálili. Vstávat o půl šesté přijde snadné, když do lůžka padá ranní slunce a
když člověk nemůže dospat jak prvňáček v úvodní svůj školní den. Jít běhat
raději hned, dokud se teplota drží nejníž, se jeví racionálně. Že jsme
v tom lese museli dát rovnou deset kilometrů – toť patrně záležitost
osobních ambicí. Po snídani fuška v záchranárně – chceme to přece
vyklizené co nejdřív, ne? (Kdo tam, u všech čertů, musel nanosit tolik šrotu?!)
Po obědě (ne, ryby se mi nikdy nepřejí, ale dík, že ses zeptal) padnu na svoji
nafukovací matraci na zemi v jen nahrubo vybíleném sklepě sotva na deset
minut – to čekám na tebe, sprchuješ se od rána už počtvrté. Venku žhne čerstvé
letní odpoledne, v přívětivém chládku naší podzemní laboratoře přebíjíme
náboje 9 mm Luger. Poslední kontrola výzbroje ve stínu košatého javoru, a jde
se na střelnici – pěšky přes kopec (přece si chceme prohlídnout ten důl, že).
Myslím na lidi, co právě povzdechují při pohledu na teploměry, kde rtuť přelézá
třicítku, zatímco my dva přelézáme plot, ozbrojení jak na manévry. Jen základní
prohlídka areálu, taková rychlovka, nic víc. (A přece jsme se zdrželi déle, než
jsme měli, je toho tolik, tolik!!) Pak spěcháme na střelnici. Hodinka ostřejší
chůze testuje mou srdeční kondici a tvoje nové boty. Ale budeš si stěžovat na
maličkosti, když je toho teď tolik, tolik!!
Jo, střílím přesněji, nevěřils
mi? I z pistole na padesát metrů do černého.
Na sklonku odpoledne se táhneme
přes městečko, nelíbí se ti, jak si nás místní prohlížejí, zapadnem do
ušmudlané kavárny a bavíme se otypováváním jednotlivců. Pak nás ještě čeká
cesta přes les (to už máme zas přepocená těla), vyhřátá hladina štěrkovny, nad
níž se pod větvemi jív rojí večerní hmyz, nás uvítá zlatavými oky. Tak se jdem
vykoupat a samozřejmě musíme radovánky okamžitě proměnit v kondiční
trénink. Smráká se a nad zbytky lehké pozdní večeře řešíme světovou politiku,
oba uchození a slastně utahaní.
Druhý den je všechno jinak. Jak
by někdo vyměnil svět. Totam je včerejší bezstarostné štěstí, elán, jímž jsme
přetékali, stáhl se do kostí a ti dva, co nyní koexistují vedle sebe, si už
zase nevěří. Zapouzdřil ses a oba víme, co visí ve vzduchu. Nad ránem jsi
odešel na kopec lovit signál a prostor mezi námi opět zarůstá trním.
„Půjdem pohnout s tou
ráchranárnou?“ ptám se odvrácena k oknu, poklízíš po snídani, stojím
opodál a prsty si zaplétám vlasy, pak zase rozplétám a znova, znova pramen za
pramenem zaplétám a rozplétám.
„Dneska ne,“ odpovídáš červenému
světýlku na průtokovém ohřívači, z perlátoru crčí voda, odřené nádobí
cinká o sebe a tvoje mlčení se masívními drápy zarývá do studených stěn.
Svou zbytečnou kadeřnickou
meditaci zakončím jedním křivým copem, který podvážu, pak uchopím svůj
tréninkový plán (poslední výkvět včerejší sdílené tvořivosti) a studuju ho
v bledém světle, které neochotně vniká kuchyňským oknem. Na druhou stranu
plánu pak musím připsat verše, které k němu nezbytně patří (a nejdou mi
z hlavy, co jsem se probudila).
Velká je Smrt
A my jsme její radostný hlas
Když zdá se,
Že život zní nejplněji,
Tu slyšíme ji,
Jak vzlyká v nás.
Když dopisuji třetí verš, utíráš
si ruce a odcházíš beze slova z místnosti. Dívám se do prázdných zárubní a
poprvé na mě doléhá syrová tvrdost těchto zdí. „Ještě jsme se nestihly řádně
seznámit, budiž nám vítána, Agnes. Máme před sebou společných pět týdnů.“
Ne, já vážně neočekávala, že mě
budeš pořád nějak zabavovat. Jde jen o to, že žádné z tvých mlčení mi
ještě nikdy nepřineslo nic příjemného.
„Tak já teda jdu,“ hlásíš pro
úplnost s úsměvem, který patří víc tvé očekávané budoucnosti než mně.
„Jasně,“ odpovídám stojíc
v plavkách zpola ponořena ve vodě.
„Takže za čtyři dny. To
zvládneš,“ nahazuješ batoh na pravé rameno, z levé pěsti ti trčí klíče od
auta.
„Neměj strach,“ cedím skrze zuby,
pod zamračeným nebem mi začíná být zima.
„A dodržuj ten plán,“ zkoušíš
odlehčit napětí, „si tě v sobotu otestuju.“
Vyprovázím tě očima, zdvihám na
pozdrav pravou ruku a nemůžu se ubránit jisté zlosti, již nesmím dát najevo, a
vzpomínce na svůj nebohý fíkus.
Pak obracím zrak k ocelovému
nebi, které je už zase hluché, a zvolna plavu šedavou masou vody na druhý břeh.
Žádné komentáře:
Okomentovat