Dům u jezera IV

Studená a zlá je voda, když tady nejsi. Nevýslovně opuštěný je náš dům u jezera, zrádné a tiché větve černých stromů kynou mi v ústrety. Absurdní prázdno provane přes práh, kudy vcházím zabalena v měkké osušce. Pak stojím uprostřed nepřátelské kuchyně, stojím dlouhé minuty neschopna pohybu, jak by mě naložili do paralytického rosolu. Tak sevřené mám srdce, když tady nejsi.

     Věděla jsem, že budeš průběžně odjíždět a přijíždět, však taková byla dohoda a já s ní počítala. A stejně nyní obtáčí vlákno úzkosti, již vypocují jedovaté stěny, osamocenou kořist. Drtí mě samota, jíž jsi mě zanechal, tak záhy, tak nestydatě. Ach, Saidé, zase a znova musíš upřednostnit kdejakého švába, a co bude se mnou, to tě netrápí ani za mák!

     Nehraješ fér. Neumíš to. Nechceš.

     Tak co, budu tu stát do večera? Nutno učinit na sobě jisté násilí a začít fungovat. Držím se tréninkového plánu bod za bodem, jen šidím jídlo a volný čas nahrazuju vyklízením hasičárny (ach, zde bude ještě mnoho práce, než se vyčistí, s některými břemeny ani sama nepohnu), navečer je cvičná štola aspoň základně průchodná – o to zanešenější moje plíce. Po setmění brouzdám internetem, usazena v jednom nanicovatém baru, pozornost pupkatých džentlmenů mi však nedělá dobře. V noci pak (stále dle svého výkonného plánu) běžím domů po zanedbané cestě okolo lesa – a ty čtyři kilometry mírně z kopce nejsou dost, aby mě utahaly, přesněji: nejsou dost, aby utišily bolest, jejíž záchvaty mě uvrhají do pláče. To by si jeden div nevyrval srdce z těla. (Vážně jsem použila obrat „domů“?)

     A v naší budově u jezera nemohu usnout, ze stěn jako by vzlínalo vápenné mléko a matrace je cítit zánovní gumou. Snad mě tu démon Úzkosti zadáví?

     A tak někdy po půlnoci hrabu ve skladišti firmy, která obchoduje s nábytkem, a mezi krabicemi hledám… Ha! Jsou tady!

     Místnost, kterou jsi nazval dodžo, měním na osobní zrcadlovou kapli. Měli jich na skladě dost, abych obložila všech dvanáct metrů stěn. Vysoké nebe vymetlo oblaka už před pár hodinami, a laskavý měsíc pouští sklepním oknem jeden moudrý prst – a v tomto magickém vláknu sedím na patách a hledím na svůj odraz a odrazy odrazů, já Agnes, zmnožena tisíckrát, hlídám své zkřehlé a zraněné já, až mě prostoupí únava, uléhám mezi zrcadly. A říkám si, že jestli takhle vypadá má první osamocená noc zde v domě u jezera, tak se něco musí rychle stát. Ano, NĚCO se musí stát, a to RYCHLE. MUSÍ se stát… jinak tady uhynu. A to si říkám, dokud neusne mé do černých šatů oděné tělo v opalizující záři měsíce. Dokud neusnou všechna má šedavá těla.

Dům u jezera III

     Samozřejmě jsme začátek vzorově přepálili. Vstávat o půl šesté přijde snadné, když do lůžka padá ranní slunce a když člověk nemůže dospat jak prvňáček v úvodní svůj školní den. Jít běhat raději hned, dokud se teplota drží nejníž, se jeví racionálně. Že jsme v tom lese museli dát rovnou deset kilometrů – toť patrně záležitost osobních ambicí. Po snídani fuška v záchranárně – chceme to přece vyklizené co nejdřív, ne? (Kdo tam, u všech čertů, musel nanosit tolik šrotu?!) Po obědě (ne, ryby se mi nikdy nepřejí, ale dík, že ses zeptal) padnu na svoji nafukovací matraci na zemi v jen nahrubo vybíleném sklepě sotva na deset minut – to čekám na tebe, sprchuješ se od rána už počtvrté. Venku žhne čerstvé letní odpoledne, v přívětivém chládku naší podzemní laboratoře přebíjíme náboje 9 mm Luger. Poslední kontrola výzbroje ve stínu košatého javoru, a jde se na střelnici – pěšky přes kopec (přece si chceme prohlídnout ten důl, že). Myslím na lidi, co právě povzdechují při pohledu na teploměry, kde rtuť přelézá třicítku, zatímco my dva přelézáme plot, ozbrojení jak na manévry. Jen základní prohlídka areálu, taková rychlovka, nic víc. (A přece jsme se zdrželi déle, než jsme měli, je toho tolik, tolik!!) Pak spěcháme na střelnici. Hodinka ostřejší chůze testuje mou srdeční kondici a tvoje nové boty. Ale budeš si stěžovat na maličkosti, když je toho teď tolik, tolik!!

        Jo, střílím přesněji, nevěřils mi? I z pistole na padesát metrů do černého.

    Na sklonku odpoledne se táhneme přes městečko, nelíbí se ti, jak si nás místní prohlížejí, zapadnem do ušmudlané kavárny a bavíme se otypováváním jednotlivců. Pak nás ještě čeká cesta přes les (to už máme zas přepocená těla), vyhřátá hladina štěrkovny, nad níž se pod větvemi jív rojí večerní hmyz, nás uvítá zlatavými oky. Tak se jdem vykoupat a samozřejmě musíme radovánky okamžitě proměnit v kondiční trénink. Smráká se a nad zbytky lehké pozdní večeře řešíme světovou politiku, oba uchození a slastně utahaní.

      Druhý den je všechno jinak. Jak by někdo vyměnil svět. Totam je včerejší bezstarostné štěstí, elán, jímž jsme přetékali, stáhl se do kostí a ti dva, co nyní koexistují vedle sebe, si už zase nevěří. Zapouzdřil ses a oba víme, co visí ve vzduchu. Nad ránem jsi odešel na kopec lovit signál a prostor mezi námi opět zarůstá trním.

     „Půjdem pohnout s tou ráchranárnou?“ ptám se odvrácena k oknu, poklízíš po snídani, stojím opodál a prsty si zaplétám vlasy, pak zase rozplétám a znova, znova pramen za pramenem zaplétám a rozplétám.

     „Dneska ne,“ odpovídáš červenému světýlku na průtokovém ohřívači, z perlátoru crčí voda, odřené nádobí cinká o sebe a tvoje mlčení se masívními drápy zarývá do studených stěn.

Svou zbytečnou kadeřnickou meditaci zakončím jedním křivým copem, který podvážu, pak uchopím svůj tréninkový plán (poslední výkvět včerejší sdílené tvořivosti) a studuju ho v bledém světle, které neochotně vniká kuchyňským oknem. Na druhou stranu plánu pak musím připsat verše, které k němu nezbytně patří (a nejdou mi z hlavy, co jsem se probudila).

        Velká je Smrt

        A my jsme její radostný hlas

        Když zdá se,

        Že život zní nejplněji,

        Tu slyšíme ji,

        Jak vzlyká v nás.

       Když dopisuji třetí verš, utíráš si ruce a odcházíš beze slova z místnosti. Dívám se do prázdných zárubní a poprvé na mě doléhá syrová tvrdost těchto zdí. „Ještě jsme se nestihly řádně seznámit, budiž nám vítána, Agnes. Máme před sebou společných pět týdnů.“

     Ne, já vážně neočekávala, že mě budeš pořád nějak zabavovat. Jde jen o to, že žádné z tvých mlčení mi ještě nikdy nepřineslo nic příjemného.

     „Tak já teda jdu,“ hlásíš pro úplnost s úsměvem, který patří víc tvé očekávané budoucnosti než mně.

       „Jasně,“ odpovídám stojíc v plavkách zpola ponořena ve vodě.

      „Takže za čtyři dny. To zvládneš,“ nahazuješ batoh na pravé rameno, z levé pěsti ti trčí klíče od auta.

       „Neměj strach,“ cedím skrze zuby, pod zamračeným nebem mi začíná být zima.

       „A dodržuj ten plán,“ zkoušíš odlehčit napětí, „si tě v sobotu otestuju.“

     Vyprovázím tě očima, zdvihám na pozdrav pravou ruku a nemůžu se ubránit jisté zlosti, již nesmím dát najevo, a vzpomínce na svůj nebohý fíkus.

        Pak obracím zrak k ocelovému nebi, které je už zase hluché, a zvolna plavu šedavou masou vody na druhý břeh.

Dům u jezera II

„Líbí?“ No jasně, že chceš slyšet pochvalu. Sotva jsme přijeli, stojíme před zatopenou štěrkovnou a jaksi dychtivě, ba žíznivě na ni hledíme. Však je taky třicet ve stínu.

    „Jdeme plavat, ne?“ obracím se na tebe s něžným úsměvem, cítím, jak nám oběma v hlavách šrotuje ve stejný moment stejná úvaha: Přece by se nejdřív mělo… vynosit, nastěhovat, vysvětlit, prohlédnout, vybalit, uchystat, převléknout… jak pevně už nám v mozcích trůní Systém! Jsme oba zpocení, takže!     

Svlékla bych se úplně, kdybys byl kýmkoli jiným z mých přátel. Ne že by byli všichni tak tolerantní, spíš mě jejich přítomnost jednoduše neumenšuje a neparalyzuje. Je radost nořit se do vlídné vody a s rozpačitým smíchem vydýchávat její chlad. Je radost zabírat silou dlouhých svalů proti jejímu odporu a připadat si přeplněná energií. Automaticky nás pohltí touha poměřit se ve výkonu a sprintujeme oba směr opačný břeh.     

Zkouším zabírat na kraula, plavat pod hladinou, chytit tě za nohu. A stejně musíš vyhrát o dvě délky.

          „S přehledem, že,“ směješ se na mě stoje ve vodě po pás.    

 „Jebat fíkus,“ odpovídám žertem, hlava mi hoří, upravím si vlasy a zvolna plaveme zpátky.

Tak tedy stavení – nejedná se o obytný dům, aby bylo jasno. Nýbrž částečně zbytněný technický objekt – patříval hasičům, nynější stav: dílem sklad jakés firmy s nábytkem, dílem vbudovaná ubikace, jíž by snad NASA mohlo testovat, co člověk vydrží. Nadřel ses tu hodně, je to poznat.

     

„Líbí moc,“ říkám nahlas, abych ti ušetřila otázku. Procházíme suterén, poslouchám odborný výklad autora. „Laboratoř, tvoje ložnice, komora ještě nevím k čemu, dodžo.“  Nahoře: „Ze sprch funguje jenom ta první vlevo. Záchod. Komora univerzální. Můj pokoj tam, tady jídelna a přednáškový sál a kuchyň v jednom.“     

„Tak to abych tu nic nepřipálila,“ zahledím se oknem vsazeným v nahrubo omítnuté betonové stěně ke sluncem zalité vodní hladině a neúpravnému hustému křoví. Není krásnějšího místa na světě. Ne pro nás dva.     

„A teď to nejlepší,“ potěžkáváš svazek klíčů, do levé ruky bereš svítilnu. Ta druhá část budovy, kam lezeme přes nákladovou rampu a veliká kovová vrata, začíná předsíní až nehorázně zaskládanou balenými bytovými doplňky, pokračuje po stranách místnostmi naplněnými velkými krabicemi, které patrně nikomu nechybí. Nakonec…    

 „Poznáváš?“    

 „Vypadá to jak cvičiště záchranářů, jaká bývají na dolech.“    

 „Trefa. Šachta je hned za kopcem. Už zavřená samozřejmě. Ještě jsem si ji neprohlížel, třeba tam taky zajdeme. Potřebuje to trochu – zprůchodnit. Ale může být sranda.“     

Ve tmě odhaluje kužel světla ztrouchnivělou dřevěnou konstrukci se zbytky trámového schodiště, po němž rozvážně stoupáme, pak vidím tunelovou kostru s cestičkou pnoucí se blízko ke stropu a jakousi hromadu trubek a zaprášeného šrotu.     

„Daly by se tu dělat věci,“ aktivuješ fantazii.     

„Jo, třeba úklid a zocelování alergiků,“ nevysmívám se. Je to tu krásně autentické. A horko jak v sauně.     

„Dneska vařím já,“ obracíš list a naše kroky, procházíme ven bytelným systémem protipožárních dveří. Do konce dne už jen probíráme naše plány a zabydlujem a zútulňujem a povídáme a povídáme jak dva přátelé, co se dlouho neviděli. Jediná výtka: ne, neumíš udělat pstruha.

Dům u jezera I

   

 Zmizet na pět týdnů. Kdo si to dneska může dovolit? Divím se ti, divím, žes na nápad se vzájemným doučováním přistoupil, ač oba víme, že je příslib z tvé strany zas jen polovičatý. Ale chci tě brát vážně a soustředit se na náš záměr, však především já se mám učit. Pro tebe je dost velkou vzpruhou už fakt, že tam budeme dlouho spolu sami.

     Před chvílí jsme sjeli z dálnice. Pokračujeme po rychlostní komunikaci za mizivého provozu, krajina ubíhá spokojeně dozadu, asfalt před námi se tetelí v zrcadlech nahřátého vzduchu.

     „Ksakru, fíkus,“ říkám pro sebe.

     „Cože?“

     „Nic. Jen, že jsem zapomněla přestěhovat fíkus na chodbu,“ očima doprovázím linii svodidel.

     „Mám to otočit? Ujeli jsme nějakých šedesát kilometrů.“

     No, příteli, tahle tvoje laskavá ochota je pěkně podezřelá. Vrátit se do Ostravy a riskovat, že celou akci odvoláš. No to zrovna – znám tě, znám, jak náhle přeladíš a hledíš co nejelegantněji vycouvat.

     „Ale ne, pokračujem:“

     Cítíš můj pohled na své pravé tváři, krátce se po mně ohlédneš, „A někomu zavolat, ať ti ho přijde zalít? Za pět týdnů ti zdechne.“

     „Tak zdechne. Jebat fíkus,“ konstatuju smířeně.

     „Jebat fíkus,“ opakuješ tiše pro sebe a přišlápneš plyn.

     Křoví podél cesty se mění v zelenou šmouhu, mezery v bílé čáře před námi to taky vzdávají, kufr máme nacpaný vybavením vesměs legálním (neznamená přímo bezpečným) a řítíme se vpřed, jak bychom měli dohnat těch jedenáct prováhaných let.

     Těšíš se. Vidno, že po nějaké delší době se zase dovedeš těšit a vrhat něčemu vstříc. Dívám se ti na ruce, přes pravé zápěstí k lokti, pak vnímám tebe celého, jak sedíš a řídíš svoje auto, jak bys byl stvořen právě k této činnosti a pro tuto chvíli. A já si ji chci zapamatovat. Sluší ti to ohromně.

     „Na zítra jsem nás objednal na střelnici.“

Nekontroluju tachometr, ale přes sto padesát jedem určitě. Baví mě střílet? Ach, ano, baví a moc. Při manipulaci se zbraní si připadám emancipovaná. Při střelbě krásná. Zvolna pouštím myšlenky bezstarostným vyletněným směrem. Vzít na sebe kalhoty s maskáčovým vzorem a černý ramínkový top, který odhaluje břicho? Čert vem rozpálené nábojnice. Svázat vlasy na temeni do ohonu? Nebo radši jeden cop na záda?

     „A co je na programu přednášek? Jsem fakt zvědavý, co mě naučíš.“

     „Jedeš rychle, příteli,“ mluví ze mě zvyk.

     „Vadí ti rychlost na rovné cestě?“

     „Ne, vadí mi, že se s tím tak couráš. Přednášky,“ lovím z hlavy, „geopolitika, mezinárodní vztahy a politika kolektivní bezpečnosti, něco z globalistky, taky dějiny střelných zbraní, dějiny válčení, chování lidí v krizových situacích a tak podobně,“ v duchu pokračuju: teorie vkusného tetování, morální základ dospělého muže, kdo je Agnes a jak s ní zacházet, mystérium ženské sexuality, pravidla českého pravopisu.

     „Skvěle! Jsem si na to pořídil sešit,“ směješ se jako ta rozjásaná krajina kolem, „no fakt, pravý školní – jsem našel jeden ještě ze střední skoro celý nepopsaný.“

     Sundals nohu z plynu, spořádaně zpomalujem, silnice se zvedá nad obzor. Tam je křižovatka, na níž odbočíme.

     „Vypadá to, že program je slušně našlapaný. A polystyren už je tam taky. Jsem to včera otočil hned dvakrát, nemělo by nám nic chybět.“

     „Živé cíle možná,“ žertuju.

     „Živé cíle? Mám ti nějaké sehnat?“ jak se rozhlížíš na křižovatce, sjedou ti oči do mého dekoltu.

Mluvíme-li o čase II

Po návratu z koupelny.

ONA (sedí na posteli a pomalu si dlaněmi hladí holeně od kolen ke kotníkům): Splň mi přání, slíbils mi to.
ON (obezřetně): To jsem udělal chybu, ne? V nějaké nestřežené chvilce.
ONA: Splň mi přání, Chrone.
ON (zívaje ulehne): Tak co chceš? Další půlrok, že? Snad se ti divím, to už si sakra museli všichni všimnout, že tě čas nějak podivně obchází. Dvanáct let a ani vráska navíc. S takovou aby ses brzo přestěhovala. Budou tě mít za maskované zombie, pche. (Znovu zívá.)
ONA (chladně): Půlrok je moje cena. Neodvedla jsem snad svůj díl poctivě? Přání mám jiné. (Naklání se ke stolu a pravou rukou šátrá v šuplíku.) Jde o tohoto muže (ukazuje mu potištěný list papíru).
ON: Kdo to je? (Uchopí list mezi prsty.)
ONA (ulehá mu po boku a vysvětluje): M. P. Jsme přátelé už dlouho.
ON: Nějaká stará fotka, ne? Saidé (čte dole).
ONA: Devět let. Jinou nemám. Z jeho maturitního večírku. Hele, jak kouká. Občas tuze nesnesitelně.
ON (přimhouří oči): Nějaký bližší popis?
Ona mu šeptá do ucha.
ON (soustředí se se zavřenýma očima): Jo, už vím. Tak toho neznám.
ONA: Vážně ne? On si v jednom kuse stěžuje, jak jsi k němu krutý.
ON: Nesmysl. Mé síly jím procházejí jako každým jiným smrtelníkem. (Otáčí list do rubu a zpátky.) Není to jeden z těch blbečků, co věčně opakujou „nemám čas, nemám čas“ a pak jdou a čumí do těch trapných udělátek půl dne?
ONA: Patrně. A jak se mu paměť vzpouzí!
ON: A v tom má mít prsty bohyně? Uf, unavuje mě, sotva o něm slyším. No a co s ním chceš? (Vrací jí papír.)
ONA: Potrápit ho (konstatuje, přitom zasouvá fotku zpátky do plastikové složky). Jak kouká!
ON: Jinými slovy pomstít se. Vy ženské jste příšerné, když se umanete. A co chceš ode mě?
ONA: Jako bohové. Ty jsi pán času. Odeber mu dary, jichž si neváží.
ON (prohlíží si ji pozorně): Aha?
ONA: Ať se jeho dny počítají na dvacet hodin nejvýš. Tak, (zasněně) zkrať ho o čtyři hodiny denně. Aspoň na pár let.
ON (stále přísnějším hlasem): A kdo jsi ty, smrtelnice, že chceš krátit druhé na životě?
ONA (vyjednává hledíc mu do tváře): Za celých dvanáct let, co za mnou chodíš, jsem si na tobě ničeho nežádala! A tys měl přání nespočet (promne si obě ňadra). Splň mi rozmar, Chrone. Pro jednou.
ON (hlasitě se nadechne a vstane, zůstane zády, k posteli natočí toliko hlavu): Máš to mít, kněžko. Nakonec mně to může být jedno.
ONA (s nadšením): Skutečně? Půjde to?
ON: Ještě líp, než myslíš, zlomyslná čarodějnice. (Vrací se do postele kolenem napřed.) Sežeň aspoň trochu jeho krve.
ONA (Spiklenecky): Ano?
ON: Přinesu ti pouštní písek z mé prastaré smrtonosné domoviny. Smícháme ho s krví toho kluka, písek pak přetavím na jeho čas a uzavřu do skleněné schrány, kterou se otáčí. Jak jí tady říkáte?
ONA: Přesýpací hodiny.
ON: Tak. Budeš ho mít takříkajíc v hrsti. A můžeš přesýpat a přesýpat dle libosti. Když budeš otáčet jak divá, zestárne ti před očima.
ONA (uspokojeně se usmívá, pro sebe): Báječný artefakt. Po kolenou se přede mnou bude plazit, až na to přijde.
ON (lehá si pod přikrývku): To nepochybně bude. Ale tohohle růžového bordelu se do příště zbav. Hnus je to. A tak pitomě chlupatý. Jak říkám: pokud mu dokážeš nějak kradmo pustit žilou, o nadcházejícím slunovratu z tebe bude mocná paní.
ONA (tiše): Chronova velekněžka.
ON (trpce se usměje): Pro mě za mě. Ale něco za něco!
Ona zvedne zraky a už tuší. Usmívajíc se odhrne si vlasy a nastaví mu odkryté ucho.ON: Myslím, že víš.
ONA (dílem pobaveně, dílem vážně): Budiž tvá vůle, hi hi. Jsi mrzký chlap.
ON (dovětkem): Ještě abych nebyl.
ONA (pohodí hlavou a povysune čelist): Teď dost keců a otoč se!
Zbytek dění se vzpouzí zápisu.x
  

Mluvíme-li o čase I

Místo: Agnesina ložnice, po půlnoci, osvětlení žlutým světlem malé noční lampičky, zatažené žaluzie
Rekvizity: postel 140 x 200 cm, černé saténové prostěradlo, které dalece přesahuje a pokrývá většinu místnosti, lůžkoviny povlečené do ostře růžového plyše, na stole džbán čisté vody
Protagonisté: Agnes a bůh (přirozený erotický kontakt)

 ON: Jo, to se mi líbí. (Leže na zádech přivírá oči, prohloubí dech, pak oči znovu otevře a uchopí cíp plyše do ohromných prstů.) Ale tohle růžové svinstvo ani trochu. Lidi vašeho věku nemají vkus, hmmm (zavírá oči).
ONA (vysune zpod lůžkovin hlavu a nahá ramena): A tys ještě neuvykl?  
ON: Eh, že sahám z věků do věků, nutně neznamená, že musím uvyknout na každou módní pitomost. A nepřestávej, nepřišel jsem za tebou kecat.
ONA (přiklopí jeho pánev svými boky): Hi hi, teď mluvíš jako chlap, jako bys byl z lidí.
Ona se nad něj vypne a oba si chvíli mlčky hledí společného díla.
ONA (šeptem, spíš pro sebe): Obyčejně lidský, normální chlap.
ON (řečnicky): A co víc by chtěla lidská milenka?
ONA (skloní se a šeptá mu do ucha): Vezmi na sebe pro jednou svou božskou podobu. Chci tě vidět. Chci tě procítit.
ON (vzdychne, ustane v pohybech): To jsme probrali už před pěti lety, Agnes. Třetího května o půl jedenácté středoevropského času. Nebudu riskovat duševní zdraví svých společnic. Zkousni průměr, holka, však ti neplatím málo. (Odhrne přikrývku a povzbudí ji plácnutím.)Chvíle soustředěného úsilí, při němž se potí mladá kůže hladkých těl.ONA (vypne se a zvrátí hlavu): Ty nikdy nezapomínáš, že. (Skulí se přes jeho pravý bok a pokračuje se rozšafně v propletenci zkřížených těl, saténové prostěradlo vlhne pod tím náporem.)
ONA (stranou, kousajíc se do spodního rtu): Všaks taky bratrem bohyně paměti.
ON (Úlevným vzdechem vyhlašuje krátkou přestávku. Pomalu vstane a stoje vprostřed místnosti zmáčí si obličej vodou ze džbánu.): Mnémosyné není moje sestra. Nemám nic společného s titány. A jsem za to rád.
ONA (lehne si na břicho a s dlaněmi pod bradou naň zálibně hledí): Copak nejsi zrozen z Úrana a Gaje?
ON: Ani omylem nejsem zrozen. (Kyne jí prstem k okraji postele, před nějž poklekne.) Snad je věčným tajemstvím, z čeho jsme povstali. Pro mě stejně jako pro vás. (Lehkým stiskem pravé ruky pečuje o své mužství, přitom se filosoficky zahledí před sebe do prázdna.) Ale čím víc stárnu… tím hlouběji jsem přesvědčen… že je má existence odvozena. (Z usebrání ho vytrhne její zakloněná šíje a lačná, leč něžná ústa. On skloní hlavu.) Právě z vás, lidí.
Tělesné dění přerůstá do zběsilejšího tempa, které si vyžádá oběti nepohodlí, ba jisté bolesti, až se přirozeně zakončí horkým vykypěním.ONA (pomalu a s námahou se zvedne, otírá si rty o předloktí, pak hltavě pije vodu z ústí džbánu, otočí se na něj): Pak jsi dnes nejváženějším z bohů, chich. Celé národy před tebou poklekají do bláta svých dní a prosí, ať dáš víc, víc. (Starostlivě) Je ti dobře?
ON (stále klečí před postelí, skloněn opírá lokty o matraci, jako by se modlil): Jistě, jsem jen… vždycky znovu… překvapen. No, jistě (zvedne hlavu), vzývají mě i proklínají. Zvlášť tady u vás je můj kult v kondici. Asi by mě dřív nenapadlo (vstává a protahuje se v páteři), že se dočkám tak vrcholné popularity.
ONA: Jaké to je, když k tobě vzhlížejí celé davy? (Znovu měkce uléhají do něžného a pohodlného objetí.)ON: Ať k tobě vzhlíží kdokoli, je to únavné. (Uchopí její hlavu do dlaní a srovná ji lehkým tlakem proti svým očím.) Únavné. Tebe mám rád, Agnes. Hledíš na mě zpříma. Mimo jiné (uvolněnou rukou jí potěžkává ňadra).ONA (vážně): Proto jsem si tě taky vybrala, Chrone, můj mocný pane.
ON (pobaveně): A to má být výsada? Jseš taky kurevsky drahá, kněžko z nejmilejších. (Zajede levou rukou ke středu svého těla, aby prozkoumal kolbiště.) Hm, řek bych, že máš tady znovu práci.
ONA (popuzeně v žertu): Práci? Jak ve fabrice?
ON: Stojíš mě půl roku za každou noc lásky!
ONA (lehce): Však ti neubude.
ON (něžným tlakem ji zasunuje pod deku): Jistě. Ale tolik jsem cáloval naposledy… ehm… to už bude… ahhh… jasně, tak… tak nejmíň tři století.
ONA (náhle se vynoří a zašvitoří): Ty nevíš přesně? Pán času a nepamatuje si, co dělal v jakém čase:
ON (sune ji zpátky): Pamatuju si všechno. Když se mi chce.
Dvacet minut nepřerušovaného boje o závěrečný příval rozkoše.-----------------------------------------

Před Vánocemi (z cyklu Rozhovory)

     „Promluvit si s Dášou“ znamená „nechat si to nasázet“ narovinu, natvrdo, jak pár facek. Jedna z těch, co vidí život v jeho syrovosti. Bez pentliček a kudrlinek, iluze z druhé strany, již lidé pojmenovávají Tvrdá realita.

     Kavárna, pět odpoledne, venku lehký mráz a tma, do níž poblikávají statisíce barevných světýlek, přiměřený předvánoční cvrkot (kdy se lidé potácejí mezi cílevědomým spěchem a povinným objímáním druhých lidí). Dvě sklenky bílého. Dřevěný lakovaný stůl, ze kterého trčí třísky.

     „Ty vole, chlapi…“ výdech existenciální únavy, při němž zaklání hlavu, až se jí drdol z tmavých vlasů na temeni opře o stěnu.

      „Rve mi to srdce na kusy,“ šeptám.

      „Se dalo čekat. Vyser se na něho, uděláš nejlíp.“

     „To nelze…“

     „Proč by to nešlo… Žije s jinou, mají děcko… A tys to věděla?“

   „Napadlo mě, že má těhotnou holku. Už někdy v září. A pak pravidelně co pár týdnů mě to přepadalo znova a znova… a vždycky jsem to tak děsně obrečela. Asi díky tomu jsem se předevčírem před ním nezhroutila. Protože jsem měla natrénováno. Udržela jsem se tak tak. Teď abych ještě čekala, až se rozvede.“

     „Cože?!“ rázem se narovná v celé své výšce, „On je s ní ženatý?!!“

     „Jo, jak jsem pochopila. A nekřič.“

     „No, ty vole! To nemá smysl, jak dlouho už to s ním tak máš?“

    „Známe se přes devět let. A miluju ho asi pět, myslím. Fatálně moc, s tím nejde nic dělat, srdci neporučíš.“

    „Nasadí tón mezi hořkostí a výsměchem: „Vidíš. Já to přece pozoruju, co tě znám… Devět let! Pořád opakuješ, jak jseš z něho nadšená, jak ho miluješ, jak patříte k sobě, a přitom jseš z něho pořád v prdeli a akorát brečíš. Není v tom žádný vývoj. Co pamatuju, jsi na tom furt stejně.“

     „Je v tom vývoj, veliký,“ obhajuju se jak školáček nad nekonečnou řadou špatných známek.

     Nadechne se prudčeji: „Vývoj? Tak já ti řeknu jaký: Jediný vývoj je ten, že se oženil s jinou a na tebe sere zvysoka! Na co, kurva, chceš čekat – v co doufáš, že se změní?!!“

     „Tak nějak,“ ušklíbám se, „řekněme, až se rozejdou.“

     „Jako že pak budeš na řadě ty, myslíš. A rozejdou se vůbec?“

     „Nepochybně. On lže, podvádí, zatajuje… když někdo lže, tak vždycky nejvíc tomu, s kým žije, to je jasné…“

     „Tak proč ho tak chceš? Co vlastně dokázal – má aspoň dodělanou školu?“

     „Nemá dodělanou školu,“ mluvíme už docela chladně.

     „A co dělá?“

     „Tak nějak všechno a nic pořádně.“

     „A můžeš mi vysvětlit, co je na něm tak úžasného?“

     „Má svůj vlastní mýtus.“

     „A to má být jako co?“

     „Nedovedu vysvětlit,“ mluvím přece pravdu a hledím před sebe na ty třísky.

     „Aha.“

     Chvíli ticho, srkáme víno.

    „Ne, to nedopadne dobře, myslím,“ pokračuje volně, „já říkám, že člověk se nemá na nikoho vázat. Lidi prostě přicházejí do našich životů… něco nám dají… pak odcházejí. Proč je zdržovat?“

     „Náš vztah stojí trochu výš. Nad tím pozemským hemžením. Vytrvá až do konce života,“ pravím tvrdě, jak mi z vína trnou rty.

     Tázavě na mě pohlédne, „Tak teď by to chtělo takový ten střih, jak bývá ve filmech. Teď bychom se podívaly, jak to vidí ta druhá strana. Že by jako na kameru mluvil on. By ses asi divila.“

     „Třeba ne. Pojmenoval po mně dceru.“

     „To nemusí nic znamenat, že má Lilianu. Je to pěkné jméno samo o sobě.“

     „A v ložnici má můj oltář – dlouhou komodu, kde jsou vystaveny všecky věci, co dostal ode mě.“

    „V ložnici? To ti lže,“ konstatuje s jistotou. Napadá mě, že tuto větu vydechl zatím každý, komu jsem o oltáři říkala, „Jeho žena podle mě o tobě vůbec neví. Hele, tihleti muži, co pořád zatajujou a žijou dvojí život… znám je moc dobře, na golfu je vidím pořád. Jeden týden jsou tam s manželkou, další týden s milenkou, jedna o druhé neví, anebo ví, ale dělá, že neví, a chlap se spokojeně tlemí, jakej je borec, jak si to umí zařídit. Tyhlety skety znám moc dobře, ten tvůj Saidé bude zrovna takový, myslím si. A víš co, nejvíc to dělají ti, co hodně pracovně cestují. Cestuje hodně?“

     „Cestuje hodně. Pracovně.“

     „No vidíš. Fakt bys to takhle chtěla?!“

     „Myslíš podvůdky, šaškárnu, bigamii? Ne.“

     „Vysrat se na něho je jediná správná volba.“

    „Nelze mi dobře a ani nechci. Chápej, nemám nouzi o chlapy a třeba ten současný je skutečně třída a můžu ho mít seberadši a být sebenadšenější, kdybys viděla, jak mu to sluší při koncertě na jevišti… Ale pak se objeví Saidé a září světlem silným tak, že překryje celý vůkolní svět. A jsme jenom on a já a nic dalšího už neexistuje. Jakým světlem asi zářím já, když on se mě bojí?“

     Usedá ke mně čelem a pravé předloktí zapře o stůl. „Hele, kotě, všimla sis, že jsi na něm závislá?“

     Tak už mě má, teď to schytám, „Asi jo.“

    „Tak toho by ses měla sakra rychle zbavit! Co když ho zítra přejede auto, co ty? Pozítří se oběsíš?“

    „Patrně,“ hledím smířeně oknem přes ulici, kde za výlohou pracují elektrikáři – a z toho vysokého nemůžu spustit oči. Že by on?“

     „To podle mě není dobře. Není to dobře,“ natočí se zpátky bokem a zvedá sklenici.

     „Dobře to není. Ale já nemůžu škrtnout ze svého života devadesát procent své inspirace. Jediné, co můžu, je zkusit mu ten prostor umenšit. Z devadesáti procent zredukovat Saidého na nějakých, řekněme, šedesát čtyry, potrvá to dlouho, ale to je myslím reálný cíl. Proto jsem se tak vrhla na ten metal. Ale víš,“ ne, to se nedá vysvětlit druhému člověku, „nic a nikdo… mě nenaplňuje ani z desetiny tak jako vztah se Saidém.“

     „Tak to je v prdeli,“ říká tiše.

     „V prdeli,“ souhlasím.

     „Můj Tomáš to říká zrovna tak, vy ženské, jak se zamilujete, tak to je konec! Konec.“

   „Konec. Ne, počkej! Podívej z nadhledu: znám ho desátým rokem. Možná máme před sebou takových dekád třeba ještě pět! Třeba jsme pořád spíš na začátku.“

     „Lže ti někdy?“ kontruje trpce.

     „Přistihla jsem ho dvakrát.“

     „Tak to ti lže furt.“

     „To je jasné, není pochyb.“

    „Proto s tebou nikdy nebude. Znáš ho, to je ten problém. Jistě, on se s tebou bude vídat, jsi hezká, je mu s tebou dobře, dáváš mu dárky, jasně. Ale až se rozejdou, bude hledat nějakou mladou naivku, která ti zas nebude sahat po kotníky. A s tou bude tak dlouho, dokud ho neprokoukne, chápeš. Tihle podvodníci…“

     „… nesnesou svědky svého života,“ šeptám filosoficky.

    „… a ty budeš akorát starší. A nešťastná budeš pořád stejně. A čekat, že se chlap změní… je ten úplně největší omyl… A zvlášť takovíhle chlapi se nemění – proč by měli, když jim ty podvody vycházejí? Když jim je tolerujete a i tak je milujete… a ještě na ně chcete čekat až do konce života.“

A s nadhledem filosofek dopíjíme své sklenice a pak opíráme smířeně temena o stěnu a hledíme každá někam dopředu.

     „Víš,“ říká Dáša, nyní se naposledy ponořím se svou kamarádkou pod hladinu smutku žen, které milují špatné muže, „možná jsme neměly tolik studovat. Jasně, bavilo nás to, jeden obor za druhým, skvělé známky, úspěch, dokázaly jsme, co jsme chtěly, máme svoje vysněné profese, ale víš… tak si říkám… kdybychom se spokojily jen se střední školou… a pracovaly někde prostě v kanceláři, předstíraly trochu nižší IQ… Víš, chlapi by se nás tak nebáli. A mohly jsme být šťastné a založit rodiny… ty třeba s tím svým Saidém… možná jsme neměly na sobě tak pracovat.“

     Na dno sklenic se usazuje melancholie. A já soudím, že jsou to marné stesky.

    „Nesouhlasím,“ končíme, platit, „není cesty zpátky a já jí nelituju. Nedovedu ze sebe dělat něco, co nejsem, a ani to nechci umět. Mám před sebou svoje úkoly, svoje cíle, řekněme. Jsem bez něj velmi nešťastná, ale asi je to pořád lepší, než být nešťastná s ním. Raději půjdu napřed a dobudu vysokou horu, než zabředat do bahna jen proto, že on z něj momentálně nedokáže vytáhnout kotníky. Chjo, Vánoce,“ hledím do výlohy na světýlka v blyštivé větvičkové dekoraci, „nejhorší část roku.“

     Venku se obřadně loučíme. Ve žluté polotmě teprve jasně vidím, jak moc jí za poslední rok přibylo vrásek.

     „Jasně, tobě taky. A zavolej mi pak v lednu, jestli jsem to přežila.“

Střelecká soutěž Hliník

     Střelecká soutěž na Hliníku, letos už třetí. Tentokrát jen patnáct soutěžících, široký sortiment amatérů od začátečníků, kteří zatím jen aspirují na zbroják, přes takové normální smrtelníky (jako jsem já) a fanatiky do zbraní a střelby až po poloprofesionály, jimž se přezdívá „sběrači cen“. Nutno uznat, že vyložení zmrdi s podváženým střelivem a kvérem za pětačtyřicet litrů sem nechodí – neboť jsou zde ceny jen symbolické, a to je právě proto, aby sem nelezli takoví vykukové.

     Letní odpoledne jako vymalované, paní pořadatelová zas maká v kuchyni a zachraňuje připálenou gulášovou polévku (ohřát ji tam dal správce střelnice, jenž následně už neměl čas se o ni starat, neboť musí shánět náhradní klíče od trezoru – zasekly se mu dveře a původní klíče nechal uvnitř). Poslední přípravy terčů a už začíná úvodní instruktáž.

     „Jsem strašně moc rád, že jste dneska přišli, a budu ještě radši, když se tu navzájem nepostřílíme. Proto zas připomínám, že s ostrým střelivem se manipuluje pouze na střelnici, nikde jinde, v baráku, na terase, na zahradě, kdekoli,“ školí ohromný policajt v černém tričku, „manipulace s bouchačkami jasně, ukazujte si je, prohlížejte, jakkoli chcete, ale jak jsem řek: zásobníky páskovat pouze a jenom tady na střelnici!“ Pak si prohlížíme terče, soutěž je připravena podobně jako minule, dvě disciplíny – mířená na pětadvacet metrů z dlouhé opakovací malorážky a parkour s pistolí na čas. „Bacha ty balónky tady, to je neterč, to je jako baba, kdo ho sestřelí, má plus šedesát sekund. Tady otevírací okno, hele: zvednu jednou rukou, střílím z druhé – a upozorňuju, že kdo si to položí na palici, aby moh střílet oběma, toho vyhodím, chápeme?“

     Začíná se soutěžit, což znamená pro většinu, jež není na řadě, krásný veget, parta mládenců se vrací na terasu k dobře míněnému pokecu.

     „Trezor jsem si právě už vybral,“ hlásí ten, jenž má svoji novou P-desítku v reklamaci, což se probralo před chvílí.

     „Jak velký? Na kolik zbraní?“ vyslýchá mladý sběratel kvérů.

     „Na tři dlouhé a pak jsou tam ještě všelijaké poličky, kam se vejdou krátké nebo něco jiného…“

     „Na tři je málo! Na tři je málo, ti říkám, vyhozené peníze, to ti nebude stačit.“

    „Tři dlouhé že mi nebudou stačit? Uvažuju leda tak jednu brokovnici, malorážku a možná něco navíc, ale k čemu bych jich měl mít víc?“

     „Nebude ti to stačit, věř mi. Já mám zbroják od dva šestnáct a už mám dlouhé čtyři.“

    „Co ty, ještě pořád myslíš, že je trezor zbytečnost?“ obracejí se oba na vysokého mlčenlivého blonďáka, který jim místo odpovědi přikývne. Zbrojní průkaz má půl roku.

     „Ha ha, a kolik že už toho máš, tady toho mausera, P-devítku, tu brokovou pumpu a co bylo to poslední? Ne, fakt, trezor nejmíň na pět dlouhých, nejmíň, dejte na mě,“ uzavírá se téma. Pak se probírá vyhazování do dlaně, „Kravina, fakt kravina, chceš vidět tu fotku s tou prostřelenou rukou?!“

     „To jsem rovnou odmít!“ vysvětluje metloš s tmavými vlasy, jenž neplánuje víc než tři dlouhé, pak se osazenstvo obrací na mě. „A on vás to fakt učil? A na co by to jako mělo být dobré?“

     „Důvěra, prý důvěra,“ začínám tiše, mám obhájit postoj, s nímž nesouhlasím čistě jen proto, aby učitel nevyšel z tématu jako nekompetentní blbec?

     „Jaká důvěra?“

    „No k vlastní zbrani. Je to součást důvěry k vlastní zbrani,“ vysvětluju a prohlížím si rozbité sklíčko na svých náramkových hodinkách, fakticky smolné hodinky, schytají kdejaký úder, tentokrát do nich klepla nábojnice, a naštípnuté sklo prasklo zcela. Kolik tak může stát oprava?

     „Aha,“ obrací se zamaskáčovaný muž s úšklebkem zamyšleně a je na něm vidět, že mu takový argument není zcela jasný.

     „No to ještě nic není, jak jsem byl na kurzu v tom Krnově, jak jsem vám říkal,“ přidává odborník na trezory, „tak jsem musel ještě navíc dělat kliky, že mi to spadlo!“

     „Ty vole, fakt magoři,“ googlí blonďák na mobilu krvavý obrázek s nadpisem (v překladu) Nikdy nechytej vyhazovaný náboj do dlaně. Obrázek putuje z ruky do ruky, aby si každý prohlédl, „a ještě kliky.“

     „No, prej abych si to dobře zapamatoval, he,“ společnost se směje.

     „Co jim na náboji na zemi pořád tak vadí? Že to sebere nějaké děcko a hodí ho do ohně, nebo jak?!“ Smích se prodlužuje, jak padají vize, kterak by se tento scénář odehrával.

     Na střelnici se pokračuje v soutěži. Favoriti si to odbyli mezi prvními. Holky jsme tu tentokrát jen dvě, skončíme za polovinou, uvažuju, jestli budu zase nejlepší ze všech účastněných žen jako minule. Ve skupince postávajících mladíčků se řeší, která zbraň je nejlepší na nošení. Celkem rychle se to uzavře glockem čtyřicet dva nebo tři. Pak přijde na řadu nošení náboje v komoře.

     „Ne, to nemá řešení, to jsou prostě dva nesmiřitelné tábory, to fakt neřešte, oba mají pravdu,“ snaží se dlouhovlasý v tričku z metalového festivalu vyřešit předčasně.

     „Nemáš čas natahovat, nemáš na to obě ruce, když levou musíš bránit!“ opře se do debaty jedna strana.

     „Právě proto musíš umět natahovat o cokoli, o kalhoty, o kapsu, o sponku…“ kontruje druhá.

     „Jo, to jsem taky zkoušel, to je snad blbost.“

    „To není blbost, hele!“ a tlouštík předvádí, jak bleskově tasí a otěrem po bílých šortkách s modrým károváním na stehně natáhne, „Ruka do pouzdra dolů, pak nahoru tasím, rychle dolů natáhnu, a nahoru už střílím od pasu, všecko krásně jednou rukou.“

     My přihlížející nestačíme zírat. Pak zíráme znova, neboť tlouštík vypočítává, kolik vystřílí nábojů. Deset tisíc na dva roky. To ještě nic není, zná borce, co dají čtyřicet tisíc do tří let! Pak tu bouchačku odepíšou.

     „České pistole jsou snad stavěné právě na čtyřicet tisíc. Ale jednomu střelci by to mělo vydržet celý život,“ namítám slyšenou verzi, která se mi líbí daleko více než tato nová.

     „Nevěř tomu, holka,“ a mladý střelec je rázem nejdospělejší ze všech, „těch tři sta za jednu hodinu střelby udělám normálně.“

     Skupinkou proběhne ohromný chlap v žabkách, „Hele, hoši, já musím běžet, cenu mi pak pošlete.“ V jeho hlase není pramálo ironie. Na mířené nastříleli tři favoriti plný počet, a z těch má tento nejlepší čas na parkouru. Kdo zbývá do konce soutěže? Jedna holka (moje maličkost) a dva mladí metloši, kteří ani nemají svoje pistole.

     Z malorážky mám radost, konečně zbraň, kterou znám, typ mauser, ale výroba je sovětská. Viděla jsem, jak z ní stříleli ti chlapi přede mnou. Klečeli na betonu, obvykle na obou kolenou. Vypadá to legračně, ale chci to taky zkusit.

     „No fakt, nejlepší výsledky tady nastříleli z kleku. Není to sice úplně košer, ale když jsem to povolil hned tomu druhému na řadě, tak si tak střílejte třeba všichni, pro mě za mě, udělejte si to, jak chcete, hlavně ať to nastřílíte co nejlíp,“ radí správce, který mířenku dohlíží. Na terč praží slunce, pro mě první příležitost zakusit tmavá skla na střeleckých brýlích, ruce se mi chvějí, když je vyměňuju otočena zády ke střeleckým stanovištím, v zápalu boje nezareaguju včas na povel… PRÁSK!!! Tak takhle zní výstřel z devítky, když člověk nechrání sluch!

     „Ty, neštvi mě, vem si rychle uši,“ domlouvá něžným tónem policajt své manželce. Kdyby někoho snad zajímalo, co udělá se sluchem ignorace tohoto jednoduchého pravidla, může si promluvit s dlouhodobým správcem této střelnice – stařík jak z pohádky, ale tahej z něho moudra, když si pořád ukazuje na uši, že musíš víc nahlas, víc NAHLAS!

     „K terčům!“

     Už mám nastříleno, kráčím se zálepkami v ruce a vím, že to nebude žádné příjemné překvapení. Jako většina jsem se pokusila trefit trojúhelník A, tedy „týpka do kulí“, všech pět ran by bylo za plný počet, kdybych uspěla. Ale utrefila jsem právě jen jednu střelu, všechny ostatní jsou malusy, sice drobné, ale hned čtyři. Výsledek mohl být i horší, ale podprůměrný je rozhodně. A soustřel je rozcápnutý na ploše půdorysu tenisového míčku, a to je příliš, příliš špatný výsledek. Vracím se na stanoviště a slyším, jak ohromný policajt říká mladému metalistovi, co plánuje jen tři dlouhé zbraně: „To je snad nejlepší čas, co jsme tu dneska měli. Jestli nastřílíš tu malorážku na plný počet, tak vyhraješ.“ A mladík v černém tričku z festivalu, který už zrušili, se usměje a rozechvěje zároveň. Pak vrací kamarádovi, jenž je vytáhlejší, blonďatější a tričko má z festivalu, který pořád funguje, vypůjčenou P-devítku.

     Měním si skla za žlutá a náhle si všimnu, že na parkouru se čeká už jen na mě. Aha. Potřebuju půjčit zbraň. Fasuju shadow, skvělý kousek, který patří k eráru, pročež se moc nečistí, a páskuju a páskuju do dvou zásobníků, tentokrát mi nikdo nepomáhá. Fígl je v tom, nedopustit, aby člověk musel přebíjet zásobník zrovna v tom okně, co se musí držet jednou rukou. Zouvám boty, usedám před obstarožní stůl, slyším „Střelba!“, ale očekávám policejní výzvu: „Takže střelče, připrav se…“

     Nespěchám. Na to ani nejsem dost zběhlá. Doufám, že nechytím závadu. A po zkušenosti toho zamaskáčovaného chlapa taky doufám, že mi vítr nevrhne do rány žádný z balónků. Poslední stanoviště: jsme mladá a v kondici, ale po tom prkně pod stolem se soukám trapně nešikovně, což je mrzuté. „Nasypej tam další, normálně tam napal všechno, jedem!“ povzbuzuje mě obrovitý rozhodčí, protože chce, abych vyprázdnila jejich zásobník.

    „Střelba ukončena,“ komentuju polohlasem otevřený závěr, pak se zas soukám pozpátku zpod stolu, je to směšné soukání, ale nikdo se nedívá. Jdem k terčům. Všechno jsem nastřílela správně, ač jedna „baba“ má na papíře líznuté rameno, ale: „Hranici počítám ve prospěch střelce, už jsem to tu dneska taky někomu toleroval, jdeme dál, v pořádku, v pořádku, v pořádku…“ Pobíhám za ním a nestačím lepit díry.

     V zázemí střelnice pak na velikém papíře, jenž je vlepen na dveře staré skříně, studuju svůj výsledek v porovnání s výsledky třinácti střelců před mnou. Jsem v průměru a bez malusů, ale zprasená malorážka mě odsune někam od osmého místa dál. Dlouhovlasý mladík se usmívá zeširoka a chvěje jím eustres. Poslední mířenka z celé soutěže – pět ran umístěných v zóně A v perfektním soustřelu jak na hrací kostce – na ploše asi 1x1 centimetr.

     Rozdávání cen je snad trochu zklamáním, protože tentokrát jsou jen poháry a medaile, žádné poukazy na kurzy a zážitkovou střelbu jako minule. Stříbrná pozice patří tomu v žabkách, co už odběhl, třetí místo je v rukou jiného ze „sběračů trofejí“. A pro zlato jde mladík v metalovém tričku, do nějž mu soutěž vpíchla malou díru v místě, kde se látka dostala mezi trn pásku a prkno v parkouru, na které byl skočil a zhurta se po něm svezl.

      A výherce se usmívá a usmívá, neboť: nemá nastříleno ještě ani tisíc střel, zbroják mu ještě smrdí tiskárnou, ustřílel to s půjčenou pistolí, bez střeleckého pásku a všech vymožeností, s druhým zásobníkem prostě vloženým do kapsy. A oba pořadatelé se na něj usmívají, neboť: „Máme velkou radost, že se umisťují naši odchovanci!“, vyhrál to někdo nový, nadto: vyhrál to někdo jiný, než obvyklí favoriti!

      Pozdě večer, kdy už jsou zbraně v trezoru, od nějž se nakonec klíče našly, a z naražené bečky je vypito víc než půlka, sedí se u ohně a mluví se o kdečem. Třu si levou klíční kost, která dostala zásah rozpálenou nábojnicí od dlouhovlasé slečny – normální popálenina, to zas budu celý týden poslouchat: „Furt ti opakuju, že se máš na střelnici pořádně oblíkat!“, zvolna uvažuju, kde seženu v červenci slušivý rolák. Vítěz sedí po mé levé ruce a na krku má medaili, protože z ní má radost. A já mám radost. A oba pořadatelé mají radost. Jen s radostí zamaskáčovaného, který mi sedí po pravici, to není zcela jisté, že mu tam vítr přifoukl nečekaně ten prokletý balónek (a jenom jemu!), vypráví už popáté.

     „Ech, kamaráde, kdybys věděl, koho jsi dneska přestřílel!“ natáhne policajt své ohromné tělo a zahledí se do hvězdné oblohy. Chcem to vědět všichni. Rychle mi hlavou proletí portréty dnešních soutěžících, s nimiž jsem měla tu čest: dva mladí metloši, z nichž jeden zapůjčil vítěznou zbraň; tlouštík, co vystřílí deset tisíc nábojů za dva roky; odborník na trezory, který vede vlastní střelecké kurzy; vousatý dálkově vyučený puškař, jenž s bratrem řeší zbraně už celé roky, jednou prý vykutili pistoli, která střílela dávkou; několik machrů, s nimiž by se člověk nechtěl dostat do konfliktu.

     Veliký muž to zná z jiné stránky: „Ten vousatý, takový hodně vysoký, víš? To je policejní odstřelovač, ten má bronz. Pak tu byl policajt z URNY, ten ale nesoutěžil (asi škoda), zato jeho brácha… co má druhé místo, ten je voják. O to by ani nešlo. Jde o to, že se vždycky chlubí, že v pistoli na něj nikdo nemá, he he! Ty žabky, to byla chyba, on původně nechtěl soutěžit, jen se přišel podívat, ale jak střelec slyší střelbu… prostě neodolal. Až mu řeknu, že ho přestřílel ajťák, ty vole!“

„Jo, he he,“ druhý z pořadatelů – menší a starší – doplní, „ten nebude spát,“ a zvedne hlavu a zahledí se taky do hvězd, z nichž ve svém stavu ale nevidí ani jednu.

     Dva dny na to sedím v křesle a v hlavě si počítám, co všechno si potřebuju s pistolí osvojit – přebíjení zásobníků, zajištění závěru v otevřené poloze, nošení a tasení, to vyhazování do dlaně by asi taky stálo za úvahu… Plastový pohár z jedné pominutelné střelecké soutěže stojí vedle mě na černém konferenčním stolku (zaplněném lecjakým haraburdím v úhrnné ceně přes sto tisíc korun), koukám se na něj, má vytištěn název akce i datum (není to až tak trapný šunt, jak mohlo zprvu vyznít), v hlavě mi doznívá víkend strávený na střelnici Hliník v Místku. V neděli dopoledne jsem tam zaučovala začátečnici, opakuju si slova, která při tom ze mě vylezla a zpětně se mi líbí. „Toto je pistole, má dostřel dva kilometry a po celé dráze letu je účinek střely smrtící. Byla vyrobena na zabíjení. A zabíjí efektivně, jedna rána zvládne sejmout dva až tři lidi. Jak tím někoho trefíš, má po srandě. To jenom blázni jako my z ní střílí pro zábavu do papíru a říkají tomu sport.“

     Z myšlenek mě vytrhne majitelův hlas: „A kdy vyhraješ ty?“