„Líbí?“ No jasně, že chceš slyšet
pochvalu. Sotva jsme přijeli, stojíme před zatopenou štěrkovnou a jaksi
dychtivě, ba žíznivě na ni hledíme. Však je taky třicet ve stínu.
„Jdeme plavat, ne?“ obracím se na tebe s něžným úsměvem, cítím, jak nám oběma v hlavách šrotuje ve stejný moment stejná úvaha: Přece by se nejdřív mělo… vynosit, nastěhovat, vysvětlit, prohlédnout, vybalit, uchystat, převléknout… jak pevně už nám v mozcích trůní Systém! Jsme oba zpocení, takže!
Svlékla bych se úplně, kdybys byl
kýmkoli jiným z mých přátel. Ne že by byli všichni tak tolerantní, spíš mě
jejich přítomnost jednoduše neumenšuje a neparalyzuje. Je radost nořit se do
vlídné vody a s rozpačitým smíchem vydýchávat její chlad. Je radost
zabírat silou dlouhých svalů proti jejímu odporu a připadat si přeplněná
energií. Automaticky nás pohltí touha poměřit se ve výkonu a sprintujeme oba
směr opačný břeh.
Zkouším zabírat na kraula, plavat
pod hladinou, chytit tě za nohu. A stejně musíš vyhrát o dvě délky.
„S přehledem, že,“ směješ se na mě stoje ve vodě po pás.
„Jebat fíkus,“ odpovídám žertem,
hlava mi hoří, upravím si vlasy a zvolna plaveme zpátky.
Tak tedy stavení – nejedná se o
obytný dům, aby bylo jasno. Nýbrž částečně zbytněný technický objekt – patříval
hasičům, nynější stav: dílem sklad jakés firmy s nábytkem, dílem vbudovaná
ubikace, jíž by snad NASA mohlo testovat, co člověk vydrží. Nadřel ses tu
hodně, je to poznat.
„Líbí moc,“ říkám nahlas, abych
ti ušetřila otázku. Procházíme suterén, poslouchám odborný výklad autora.
„Laboratoř, tvoje ložnice, komora ještě nevím k čemu, dodžo.“ Nahoře: „Ze sprch funguje jenom ta první
vlevo. Záchod. Komora univerzální. Můj pokoj tam, tady jídelna a přednáškový
sál a kuchyň v jednom.“
„Tak to abych tu nic
nepřipálila,“ zahledím se oknem vsazeným v nahrubo omítnuté betonové stěně
ke sluncem zalité vodní hladině a neúpravnému hustému křoví. Není krásnějšího
místa na světě. Ne pro nás dva.
„A teď to nejlepší,“ potěžkáváš
svazek klíčů, do levé ruky bereš svítilnu. Ta druhá část budovy, kam lezeme
přes nákladovou rampu a veliká kovová vrata, začíná předsíní až nehorázně zaskládanou
balenými bytovými doplňky, pokračuje po stranách místnostmi naplněnými velkými
krabicemi, které patrně nikomu nechybí. Nakonec…
„Poznáváš?“
„Vypadá to jak cvičiště
záchranářů, jaká bývají na dolech.“
„Trefa. Šachta je hned za kopcem.
Už zavřená samozřejmě. Ještě jsem si ji neprohlížel, třeba tam taky zajdeme.
Potřebuje to trochu – zprůchodnit. Ale může být sranda.“
Ve tmě odhaluje kužel světla
ztrouchnivělou dřevěnou konstrukci se zbytky trámového schodiště, po němž
rozvážně stoupáme, pak vidím tunelovou kostru s cestičkou pnoucí se blízko
ke stropu a jakousi hromadu trubek a zaprášeného šrotu.
„Daly by se tu dělat věci,“
aktivuješ fantazii.
„Jo, třeba úklid a zocelování
alergiků,“ nevysmívám se. Je to tu krásně autentické. A horko jak v sauně.
„Dneska vařím já,“ obracíš list a
naše kroky, procházíme ven bytelným systémem protipožárních dveří. Do konce dne
už jen probíráme naše plány a zabydlujem a zútulňujem a povídáme a povídáme jak
dva přátelé, co se dlouho neviděli. Jediná výtka: ne, neumíš udělat pstruha.
Žádné komentáře:
Okomentovat