Před Vánocemi (z cyklu Rozhovory)

     „Promluvit si s Dášou“ znamená „nechat si to nasázet“ narovinu, natvrdo, jak pár facek. Jedna z těch, co vidí život v jeho syrovosti. Bez pentliček a kudrlinek, iluze z druhé strany, již lidé pojmenovávají Tvrdá realita.

     Kavárna, pět odpoledne, venku lehký mráz a tma, do níž poblikávají statisíce barevných světýlek, přiměřený předvánoční cvrkot (kdy se lidé potácejí mezi cílevědomým spěchem a povinným objímáním druhých lidí). Dvě sklenky bílého. Dřevěný lakovaný stůl, ze kterého trčí třísky.

     „Ty vole, chlapi…“ výdech existenciální únavy, při němž zaklání hlavu, až se jí drdol z tmavých vlasů na temeni opře o stěnu.

      „Rve mi to srdce na kusy,“ šeptám.

      „Se dalo čekat. Vyser se na něho, uděláš nejlíp.“

     „To nelze…“

     „Proč by to nešlo… Žije s jinou, mají děcko… A tys to věděla?“

   „Napadlo mě, že má těhotnou holku. Už někdy v září. A pak pravidelně co pár týdnů mě to přepadalo znova a znova… a vždycky jsem to tak děsně obrečela. Asi díky tomu jsem se předevčírem před ním nezhroutila. Protože jsem měla natrénováno. Udržela jsem se tak tak. Teď abych ještě čekala, až se rozvede.“

     „Cože?!“ rázem se narovná v celé své výšce, „On je s ní ženatý?!!“

     „Jo, jak jsem pochopila. A nekřič.“

     „No, ty vole! To nemá smysl, jak dlouho už to s ním tak máš?“

    „Známe se přes devět let. A miluju ho asi pět, myslím. Fatálně moc, s tím nejde nic dělat, srdci neporučíš.“

    „Nasadí tón mezi hořkostí a výsměchem: „Vidíš. Já to přece pozoruju, co tě znám… Devět let! Pořád opakuješ, jak jseš z něho nadšená, jak ho miluješ, jak patříte k sobě, a přitom jseš z něho pořád v prdeli a akorát brečíš. Není v tom žádný vývoj. Co pamatuju, jsi na tom furt stejně.“

     „Je v tom vývoj, veliký,“ obhajuju se jak školáček nad nekonečnou řadou špatných známek.

     Nadechne se prudčeji: „Vývoj? Tak já ti řeknu jaký: Jediný vývoj je ten, že se oženil s jinou a na tebe sere zvysoka! Na co, kurva, chceš čekat – v co doufáš, že se změní?!!“

     „Tak nějak,“ ušklíbám se, „řekněme, až se rozejdou.“

     „Jako že pak budeš na řadě ty, myslíš. A rozejdou se vůbec?“

     „Nepochybně. On lže, podvádí, zatajuje… když někdo lže, tak vždycky nejvíc tomu, s kým žije, to je jasné…“

     „Tak proč ho tak chceš? Co vlastně dokázal – má aspoň dodělanou školu?“

     „Nemá dodělanou školu,“ mluvíme už docela chladně.

     „A co dělá?“

     „Tak nějak všechno a nic pořádně.“

     „A můžeš mi vysvětlit, co je na něm tak úžasného?“

     „Má svůj vlastní mýtus.“

     „A to má být jako co?“

     „Nedovedu vysvětlit,“ mluvím přece pravdu a hledím před sebe na ty třísky.

     „Aha.“

     Chvíli ticho, srkáme víno.

    „Ne, to nedopadne dobře, myslím,“ pokračuje volně, „já říkám, že člověk se nemá na nikoho vázat. Lidi prostě přicházejí do našich životů… něco nám dají… pak odcházejí. Proč je zdržovat?“

     „Náš vztah stojí trochu výš. Nad tím pozemským hemžením. Vytrvá až do konce života,“ pravím tvrdě, jak mi z vína trnou rty.

     Tázavě na mě pohlédne, „Tak teď by to chtělo takový ten střih, jak bývá ve filmech. Teď bychom se podívaly, jak to vidí ta druhá strana. Že by jako na kameru mluvil on. By ses asi divila.“

     „Třeba ne. Pojmenoval po mně dceru.“

     „To nemusí nic znamenat, že má Lilianu. Je to pěkné jméno samo o sobě.“

     „A v ložnici má můj oltář – dlouhou komodu, kde jsou vystaveny všecky věci, co dostal ode mě.“

    „V ložnici? To ti lže,“ konstatuje s jistotou. Napadá mě, že tuto větu vydechl zatím každý, komu jsem o oltáři říkala, „Jeho žena podle mě o tobě vůbec neví. Hele, tihleti muži, co pořád zatajujou a žijou dvojí život… znám je moc dobře, na golfu je vidím pořád. Jeden týden jsou tam s manželkou, další týden s milenkou, jedna o druhé neví, anebo ví, ale dělá, že neví, a chlap se spokojeně tlemí, jakej je borec, jak si to umí zařídit. Tyhlety skety znám moc dobře, ten tvůj Saidé bude zrovna takový, myslím si. A víš co, nejvíc to dělají ti, co hodně pracovně cestují. Cestuje hodně?“

     „Cestuje hodně. Pracovně.“

     „No vidíš. Fakt bys to takhle chtěla?!“

     „Myslíš podvůdky, šaškárnu, bigamii? Ne.“

     „Vysrat se na něho je jediná správná volba.“

    „Nelze mi dobře a ani nechci. Chápej, nemám nouzi o chlapy a třeba ten současný je skutečně třída a můžu ho mít seberadši a být sebenadšenější, kdybys viděla, jak mu to sluší při koncertě na jevišti… Ale pak se objeví Saidé a září světlem silným tak, že překryje celý vůkolní svět. A jsme jenom on a já a nic dalšího už neexistuje. Jakým světlem asi zářím já, když on se mě bojí?“

     Usedá ke mně čelem a pravé předloktí zapře o stůl. „Hele, kotě, všimla sis, že jsi na něm závislá?“

     Tak už mě má, teď to schytám, „Asi jo.“

    „Tak toho by ses měla sakra rychle zbavit! Co když ho zítra přejede auto, co ty? Pozítří se oběsíš?“

    „Patrně,“ hledím smířeně oknem přes ulici, kde za výlohou pracují elektrikáři – a z toho vysokého nemůžu spustit oči. Že by on?“

     „To podle mě není dobře. Není to dobře,“ natočí se zpátky bokem a zvedá sklenici.

     „Dobře to není. Ale já nemůžu škrtnout ze svého života devadesát procent své inspirace. Jediné, co můžu, je zkusit mu ten prostor umenšit. Z devadesáti procent zredukovat Saidého na nějakých, řekněme, šedesát čtyry, potrvá to dlouho, ale to je myslím reálný cíl. Proto jsem se tak vrhla na ten metal. Ale víš,“ ne, to se nedá vysvětlit druhému člověku, „nic a nikdo… mě nenaplňuje ani z desetiny tak jako vztah se Saidém.“

     „Tak to je v prdeli,“ říká tiše.

     „V prdeli,“ souhlasím.

     „Můj Tomáš to říká zrovna tak, vy ženské, jak se zamilujete, tak to je konec! Konec.“

   „Konec. Ne, počkej! Podívej z nadhledu: znám ho desátým rokem. Možná máme před sebou takových dekád třeba ještě pět! Třeba jsme pořád spíš na začátku.“

     „Lže ti někdy?“ kontruje trpce.

     „Přistihla jsem ho dvakrát.“

     „Tak to ti lže furt.“

     „To je jasné, není pochyb.“

    „Proto s tebou nikdy nebude. Znáš ho, to je ten problém. Jistě, on se s tebou bude vídat, jsi hezká, je mu s tebou dobře, dáváš mu dárky, jasně. Ale až se rozejdou, bude hledat nějakou mladou naivku, která ti zas nebude sahat po kotníky. A s tou bude tak dlouho, dokud ho neprokoukne, chápeš. Tihle podvodníci…“

     „… nesnesou svědky svého života,“ šeptám filosoficky.

    „… a ty budeš akorát starší. A nešťastná budeš pořád stejně. A čekat, že se chlap změní… je ten úplně největší omyl… A zvlášť takovíhle chlapi se nemění – proč by měli, když jim ty podvody vycházejí? Když jim je tolerujete a i tak je milujete… a ještě na ně chcete čekat až do konce života.“

A s nadhledem filosofek dopíjíme své sklenice a pak opíráme smířeně temena o stěnu a hledíme každá někam dopředu.

     „Víš,“ říká Dáša, nyní se naposledy ponořím se svou kamarádkou pod hladinu smutku žen, které milují špatné muže, „možná jsme neměly tolik studovat. Jasně, bavilo nás to, jeden obor za druhým, skvělé známky, úspěch, dokázaly jsme, co jsme chtěly, máme svoje vysněné profese, ale víš… tak si říkám… kdybychom se spokojily jen se střední školou… a pracovaly někde prostě v kanceláři, předstíraly trochu nižší IQ… Víš, chlapi by se nás tak nebáli. A mohly jsme být šťastné a založit rodiny… ty třeba s tím svým Saidém… možná jsme neměly na sobě tak pracovat.“

     Na dno sklenic se usazuje melancholie. A já soudím, že jsou to marné stesky.

    „Nesouhlasím,“ končíme, platit, „není cesty zpátky a já jí nelituju. Nedovedu ze sebe dělat něco, co nejsem, a ani to nechci umět. Mám před sebou svoje úkoly, svoje cíle, řekněme. Jsem bez něj velmi nešťastná, ale asi je to pořád lepší, než být nešťastná s ním. Raději půjdu napřed a dobudu vysokou horu, než zabředat do bahna jen proto, že on z něj momentálně nedokáže vytáhnout kotníky. Chjo, Vánoce,“ hledím do výlohy na světýlka v blyštivé větvičkové dekoraci, „nejhorší část roku.“

     Venku se obřadně loučíme. Ve žluté polotmě teprve jasně vidím, jak moc jí za poslední rok přibylo vrásek.

     „Jasně, tobě taky. A zavolej mi pak v lednu, jestli jsem to přežila.“