Střelecká soutěž Hliník

     Střelecká soutěž na Hliníku, letos už třetí. Tentokrát jen patnáct soutěžících, široký sortiment amatérů od začátečníků, kteří zatím jen aspirují na zbroják, přes takové normální smrtelníky (jako jsem já) a fanatiky do zbraní a střelby až po poloprofesionály, jimž se přezdívá „sběrači cen“. Nutno uznat, že vyložení zmrdi s podváženým střelivem a kvérem za pětačtyřicet litrů sem nechodí – neboť jsou zde ceny jen symbolické, a to je právě proto, aby sem nelezli takoví vykukové.

     Letní odpoledne jako vymalované, paní pořadatelová zas maká v kuchyni a zachraňuje připálenou gulášovou polévku (ohřát ji tam dal správce střelnice, jenž následně už neměl čas se o ni starat, neboť musí shánět náhradní klíče od trezoru – zasekly se mu dveře a původní klíče nechal uvnitř). Poslední přípravy terčů a už začíná úvodní instruktáž.

     „Jsem strašně moc rád, že jste dneska přišli, a budu ještě radši, když se tu navzájem nepostřílíme. Proto zas připomínám, že s ostrým střelivem se manipuluje pouze na střelnici, nikde jinde, v baráku, na terase, na zahradě, kdekoli,“ školí ohromný policajt v černém tričku, „manipulace s bouchačkami jasně, ukazujte si je, prohlížejte, jakkoli chcete, ale jak jsem řek: zásobníky páskovat pouze a jenom tady na střelnici!“ Pak si prohlížíme terče, soutěž je připravena podobně jako minule, dvě disciplíny – mířená na pětadvacet metrů z dlouhé opakovací malorážky a parkour s pistolí na čas. „Bacha ty balónky tady, to je neterč, to je jako baba, kdo ho sestřelí, má plus šedesát sekund. Tady otevírací okno, hele: zvednu jednou rukou, střílím z druhé – a upozorňuju, že kdo si to položí na palici, aby moh střílet oběma, toho vyhodím, chápeme?“

     Začíná se soutěžit, což znamená pro většinu, jež není na řadě, krásný veget, parta mládenců se vrací na terasu k dobře míněnému pokecu.

     „Trezor jsem si právě už vybral,“ hlásí ten, jenž má svoji novou P-desítku v reklamaci, což se probralo před chvílí.

     „Jak velký? Na kolik zbraní?“ vyslýchá mladý sběratel kvérů.

     „Na tři dlouhé a pak jsou tam ještě všelijaké poličky, kam se vejdou krátké nebo něco jiného…“

     „Na tři je málo! Na tři je málo, ti říkám, vyhozené peníze, to ti nebude stačit.“

    „Tři dlouhé že mi nebudou stačit? Uvažuju leda tak jednu brokovnici, malorážku a možná něco navíc, ale k čemu bych jich měl mít víc?“

     „Nebude ti to stačit, věř mi. Já mám zbroják od dva šestnáct a už mám dlouhé čtyři.“

    „Co ty, ještě pořád myslíš, že je trezor zbytečnost?“ obracejí se oba na vysokého mlčenlivého blonďáka, který jim místo odpovědi přikývne. Zbrojní průkaz má půl roku.

     „Ha ha, a kolik že už toho máš, tady toho mausera, P-devítku, tu brokovou pumpu a co bylo to poslední? Ne, fakt, trezor nejmíň na pět dlouhých, nejmíň, dejte na mě,“ uzavírá se téma. Pak se probírá vyhazování do dlaně, „Kravina, fakt kravina, chceš vidět tu fotku s tou prostřelenou rukou?!“

     „To jsem rovnou odmít!“ vysvětluje metloš s tmavými vlasy, jenž neplánuje víc než tři dlouhé, pak se osazenstvo obrací na mě. „A on vás to fakt učil? A na co by to jako mělo být dobré?“

     „Důvěra, prý důvěra,“ začínám tiše, mám obhájit postoj, s nímž nesouhlasím čistě jen proto, aby učitel nevyšel z tématu jako nekompetentní blbec?

     „Jaká důvěra?“

    „No k vlastní zbrani. Je to součást důvěry k vlastní zbrani,“ vysvětluju a prohlížím si rozbité sklíčko na svých náramkových hodinkách, fakticky smolné hodinky, schytají kdejaký úder, tentokrát do nich klepla nábojnice, a naštípnuté sklo prasklo zcela. Kolik tak může stát oprava?

     „Aha,“ obrací se zamaskáčovaný muž s úšklebkem zamyšleně a je na něm vidět, že mu takový argument není zcela jasný.

     „No to ještě nic není, jak jsem byl na kurzu v tom Krnově, jak jsem vám říkal,“ přidává odborník na trezory, „tak jsem musel ještě navíc dělat kliky, že mi to spadlo!“

     „Ty vole, fakt magoři,“ googlí blonďák na mobilu krvavý obrázek s nadpisem (v překladu) Nikdy nechytej vyhazovaný náboj do dlaně. Obrázek putuje z ruky do ruky, aby si každý prohlédl, „a ještě kliky.“

     „No, prej abych si to dobře zapamatoval, he,“ společnost se směje.

     „Co jim na náboji na zemi pořád tak vadí? Že to sebere nějaké děcko a hodí ho do ohně, nebo jak?!“ Smích se prodlužuje, jak padají vize, kterak by se tento scénář odehrával.

     Na střelnici se pokračuje v soutěži. Favoriti si to odbyli mezi prvními. Holky jsme tu tentokrát jen dvě, skončíme za polovinou, uvažuju, jestli budu zase nejlepší ze všech účastněných žen jako minule. Ve skupince postávajících mladíčků se řeší, která zbraň je nejlepší na nošení. Celkem rychle se to uzavře glockem čtyřicet dva nebo tři. Pak přijde na řadu nošení náboje v komoře.

     „Ne, to nemá řešení, to jsou prostě dva nesmiřitelné tábory, to fakt neřešte, oba mají pravdu,“ snaží se dlouhovlasý v tričku z metalového festivalu vyřešit předčasně.

     „Nemáš čas natahovat, nemáš na to obě ruce, když levou musíš bránit!“ opře se do debaty jedna strana.

     „Právě proto musíš umět natahovat o cokoli, o kalhoty, o kapsu, o sponku…“ kontruje druhá.

     „Jo, to jsem taky zkoušel, to je snad blbost.“

    „To není blbost, hele!“ a tlouštík předvádí, jak bleskově tasí a otěrem po bílých šortkách s modrým károváním na stehně natáhne, „Ruka do pouzdra dolů, pak nahoru tasím, rychle dolů natáhnu, a nahoru už střílím od pasu, všecko krásně jednou rukou.“

     My přihlížející nestačíme zírat. Pak zíráme znova, neboť tlouštík vypočítává, kolik vystřílí nábojů. Deset tisíc na dva roky. To ještě nic není, zná borce, co dají čtyřicet tisíc do tří let! Pak tu bouchačku odepíšou.

     „České pistole jsou snad stavěné právě na čtyřicet tisíc. Ale jednomu střelci by to mělo vydržet celý život,“ namítám slyšenou verzi, která se mi líbí daleko více než tato nová.

     „Nevěř tomu, holka,“ a mladý střelec je rázem nejdospělejší ze všech, „těch tři sta za jednu hodinu střelby udělám normálně.“

     Skupinkou proběhne ohromný chlap v žabkách, „Hele, hoši, já musím běžet, cenu mi pak pošlete.“ V jeho hlase není pramálo ironie. Na mířené nastříleli tři favoriti plný počet, a z těch má tento nejlepší čas na parkouru. Kdo zbývá do konce soutěže? Jedna holka (moje maličkost) a dva mladí metloši, kteří ani nemají svoje pistole.

     Z malorážky mám radost, konečně zbraň, kterou znám, typ mauser, ale výroba je sovětská. Viděla jsem, jak z ní stříleli ti chlapi přede mnou. Klečeli na betonu, obvykle na obou kolenou. Vypadá to legračně, ale chci to taky zkusit.

     „No fakt, nejlepší výsledky tady nastříleli z kleku. Není to sice úplně košer, ale když jsem to povolil hned tomu druhému na řadě, tak si tak střílejte třeba všichni, pro mě za mě, udělejte si to, jak chcete, hlavně ať to nastřílíte co nejlíp,“ radí správce, který mířenku dohlíží. Na terč praží slunce, pro mě první příležitost zakusit tmavá skla na střeleckých brýlích, ruce se mi chvějí, když je vyměňuju otočena zády ke střeleckým stanovištím, v zápalu boje nezareaguju včas na povel… PRÁSK!!! Tak takhle zní výstřel z devítky, když člověk nechrání sluch!

     „Ty, neštvi mě, vem si rychle uši,“ domlouvá něžným tónem policajt své manželce. Kdyby někoho snad zajímalo, co udělá se sluchem ignorace tohoto jednoduchého pravidla, může si promluvit s dlouhodobým správcem této střelnice – stařík jak z pohádky, ale tahej z něho moudra, když si pořád ukazuje na uši, že musíš víc nahlas, víc NAHLAS!

     „K terčům!“

     Už mám nastříleno, kráčím se zálepkami v ruce a vím, že to nebude žádné příjemné překvapení. Jako většina jsem se pokusila trefit trojúhelník A, tedy „týpka do kulí“, všech pět ran by bylo za plný počet, kdybych uspěla. Ale utrefila jsem právě jen jednu střelu, všechny ostatní jsou malusy, sice drobné, ale hned čtyři. Výsledek mohl být i horší, ale podprůměrný je rozhodně. A soustřel je rozcápnutý na ploše půdorysu tenisového míčku, a to je příliš, příliš špatný výsledek. Vracím se na stanoviště a slyším, jak ohromný policajt říká mladému metalistovi, co plánuje jen tři dlouhé zbraně: „To je snad nejlepší čas, co jsme tu dneska měli. Jestli nastřílíš tu malorážku na plný počet, tak vyhraješ.“ A mladík v černém tričku z festivalu, který už zrušili, se usměje a rozechvěje zároveň. Pak vrací kamarádovi, jenž je vytáhlejší, blonďatější a tričko má z festivalu, který pořád funguje, vypůjčenou P-devítku.

     Měním si skla za žlutá a náhle si všimnu, že na parkouru se čeká už jen na mě. Aha. Potřebuju půjčit zbraň. Fasuju shadow, skvělý kousek, který patří k eráru, pročež se moc nečistí, a páskuju a páskuju do dvou zásobníků, tentokrát mi nikdo nepomáhá. Fígl je v tom, nedopustit, aby člověk musel přebíjet zásobník zrovna v tom okně, co se musí držet jednou rukou. Zouvám boty, usedám před obstarožní stůl, slyším „Střelba!“, ale očekávám policejní výzvu: „Takže střelče, připrav se…“

     Nespěchám. Na to ani nejsem dost zběhlá. Doufám, že nechytím závadu. A po zkušenosti toho zamaskáčovaného chlapa taky doufám, že mi vítr nevrhne do rány žádný z balónků. Poslední stanoviště: jsme mladá a v kondici, ale po tom prkně pod stolem se soukám trapně nešikovně, což je mrzuté. „Nasypej tam další, normálně tam napal všechno, jedem!“ povzbuzuje mě obrovitý rozhodčí, protože chce, abych vyprázdnila jejich zásobník.

    „Střelba ukončena,“ komentuju polohlasem otevřený závěr, pak se zas soukám pozpátku zpod stolu, je to směšné soukání, ale nikdo se nedívá. Jdem k terčům. Všechno jsem nastřílela správně, ač jedna „baba“ má na papíře líznuté rameno, ale: „Hranici počítám ve prospěch střelce, už jsem to tu dneska taky někomu toleroval, jdeme dál, v pořádku, v pořádku, v pořádku…“ Pobíhám za ním a nestačím lepit díry.

     V zázemí střelnice pak na velikém papíře, jenž je vlepen na dveře staré skříně, studuju svůj výsledek v porovnání s výsledky třinácti střelců před mnou. Jsem v průměru a bez malusů, ale zprasená malorážka mě odsune někam od osmého místa dál. Dlouhovlasý mladík se usmívá zeširoka a chvěje jím eustres. Poslední mířenka z celé soutěže – pět ran umístěných v zóně A v perfektním soustřelu jak na hrací kostce – na ploše asi 1x1 centimetr.

     Rozdávání cen je snad trochu zklamáním, protože tentokrát jsou jen poháry a medaile, žádné poukazy na kurzy a zážitkovou střelbu jako minule. Stříbrná pozice patří tomu v žabkách, co už odběhl, třetí místo je v rukou jiného ze „sběračů trofejí“. A pro zlato jde mladík v metalovém tričku, do nějž mu soutěž vpíchla malou díru v místě, kde se látka dostala mezi trn pásku a prkno v parkouru, na které byl skočil a zhurta se po něm svezl.

      A výherce se usmívá a usmívá, neboť: nemá nastříleno ještě ani tisíc střel, zbroják mu ještě smrdí tiskárnou, ustřílel to s půjčenou pistolí, bez střeleckého pásku a všech vymožeností, s druhým zásobníkem prostě vloženým do kapsy. A oba pořadatelé se na něj usmívají, neboť: „Máme velkou radost, že se umisťují naši odchovanci!“, vyhrál to někdo nový, nadto: vyhrál to někdo jiný, než obvyklí favoriti!

      Pozdě večer, kdy už jsou zbraně v trezoru, od nějž se nakonec klíče našly, a z naražené bečky je vypito víc než půlka, sedí se u ohně a mluví se o kdečem. Třu si levou klíční kost, která dostala zásah rozpálenou nábojnicí od dlouhovlasé slečny – normální popálenina, to zas budu celý týden poslouchat: „Furt ti opakuju, že se máš na střelnici pořádně oblíkat!“, zvolna uvažuju, kde seženu v červenci slušivý rolák. Vítěz sedí po mé levé ruce a na krku má medaili, protože z ní má radost. A já mám radost. A oba pořadatelé mají radost. Jen s radostí zamaskáčovaného, který mi sedí po pravici, to není zcela jisté, že mu tam vítr přifoukl nečekaně ten prokletý balónek (a jenom jemu!), vypráví už popáté.

     „Ech, kamaráde, kdybys věděl, koho jsi dneska přestřílel!“ natáhne policajt své ohromné tělo a zahledí se do hvězdné oblohy. Chcem to vědět všichni. Rychle mi hlavou proletí portréty dnešních soutěžících, s nimiž jsem měla tu čest: dva mladí metloši, z nichž jeden zapůjčil vítěznou zbraň; tlouštík, co vystřílí deset tisíc nábojů za dva roky; odborník na trezory, který vede vlastní střelecké kurzy; vousatý dálkově vyučený puškař, jenž s bratrem řeší zbraně už celé roky, jednou prý vykutili pistoli, která střílela dávkou; několik machrů, s nimiž by se člověk nechtěl dostat do konfliktu.

     Veliký muž to zná z jiné stránky: „Ten vousatý, takový hodně vysoký, víš? To je policejní odstřelovač, ten má bronz. Pak tu byl policajt z URNY, ten ale nesoutěžil (asi škoda), zato jeho brácha… co má druhé místo, ten je voják. O to by ani nešlo. Jde o to, že se vždycky chlubí, že v pistoli na něj nikdo nemá, he he! Ty žabky, to byla chyba, on původně nechtěl soutěžit, jen se přišel podívat, ale jak střelec slyší střelbu… prostě neodolal. Až mu řeknu, že ho přestřílel ajťák, ty vole!“

„Jo, he he,“ druhý z pořadatelů – menší a starší – doplní, „ten nebude spát,“ a zvedne hlavu a zahledí se taky do hvězd, z nichž ve svém stavu ale nevidí ani jednu.

     Dva dny na to sedím v křesle a v hlavě si počítám, co všechno si potřebuju s pistolí osvojit – přebíjení zásobníků, zajištění závěru v otevřené poloze, nošení a tasení, to vyhazování do dlaně by asi taky stálo za úvahu… Plastový pohár z jedné pominutelné střelecké soutěže stojí vedle mě na černém konferenčním stolku (zaplněném lecjakým haraburdím v úhrnné ceně přes sto tisíc korun), koukám se na něj, má vytištěn název akce i datum (není to až tak trapný šunt, jak mohlo zprvu vyznít), v hlavě mi doznívá víkend strávený na střelnici Hliník v Místku. V neděli dopoledne jsem tam zaučovala začátečnici, opakuju si slova, která při tom ze mě vylezla a zpětně se mi líbí. „Toto je pistole, má dostřel dva kilometry a po celé dráze letu je účinek střely smrtící. Byla vyrobena na zabíjení. A zabíjí efektivně, jedna rána zvládne sejmout dva až tři lidi. Jak tím někoho trefíš, má po srandě. To jenom blázni jako my z ní střílí pro zábavu do papíru a říkají tomu sport.“

     Z myšlenek mě vytrhne majitelův hlas: „A kdy vyhraješ ty?“