Před chvílí jsme sjeli
z dálnice. Pokračujeme po rychlostní komunikaci za mizivého provozu,
krajina ubíhá spokojeně dozadu, asfalt před námi se tetelí v zrcadlech
nahřátého vzduchu.
„Ksakru, fíkus,“ říkám pro sebe.
„Cože?“
„Nic. Jen, že jsem zapomněla
přestěhovat fíkus na chodbu,“ očima doprovázím linii svodidel.
„Mám to otočit? Ujeli jsme
nějakých šedesát kilometrů.“
No, příteli, tahle tvoje laskavá
ochota je pěkně podezřelá. Vrátit se do Ostravy a riskovat, že celou akci
odvoláš. No to zrovna – znám tě, znám, jak náhle přeladíš a hledíš co
nejelegantněji vycouvat.
„Ale ne, pokračujem:“
Cítíš můj pohled na své pravé
tváři, krátce se po mně ohlédneš, „A někomu zavolat, ať ti ho přijde zalít? Za
pět týdnů ti zdechne.“
„Tak zdechne. Jebat fíkus,“ konstatuju
smířeně.
„Jebat fíkus,“ opakuješ tiše pro
sebe a přišlápneš plyn.
Křoví podél cesty se mění
v zelenou šmouhu, mezery v bílé čáře před námi to taky vzdávají, kufr
máme nacpaný vybavením vesměs legálním (neznamená přímo bezpečným) a řítíme se
vpřed, jak bychom měli dohnat těch jedenáct prováhaných let.
Těšíš se. Vidno, že po nějaké
delší době se zase dovedeš těšit a vrhat něčemu vstříc. Dívám se ti na ruce,
přes pravé zápěstí k lokti, pak vnímám tebe celého, jak sedíš a řídíš
svoje auto, jak bys byl stvořen právě k této činnosti a pro tuto chvíli. A
já si ji chci zapamatovat. Sluší ti to ohromně.
„Na zítra jsem nás objednal na
střelnici.“
Nekontroluju tachometr, ale přes sto padesát jedem určitě. Baví mě střílet? Ach, ano, baví a moc. Při manipulaci se
zbraní si připadám emancipovaná. Při střelbě krásná. Zvolna pouštím myšlenky
bezstarostným vyletněným směrem. Vzít na sebe kalhoty s maskáčovým vzorem
a černý ramínkový top, který odhaluje břicho? Čert vem rozpálené nábojnice.
Svázat vlasy na temeni do ohonu? Nebo radši jeden cop na záda?
„A co je na programu přednášek?
Jsem fakt zvědavý, co mě naučíš.“
„Jedeš rychle, příteli,“ mluví ze
mě zvyk.
„Vadí ti rychlost na rovné
cestě?“
„Ne, vadí mi, že se s tím
tak couráš. Přednášky,“ lovím z hlavy, „geopolitika, mezinárodní vztahy a
politika kolektivní bezpečnosti, něco z globalistky, taky dějiny střelných
zbraní, dějiny válčení, chování lidí v krizových situacích a tak podobně,“
v duchu pokračuju: teorie vkusného tetování, morální základ dospělého
muže, kdo je Agnes a jak s ní zacházet, mystérium ženské sexuality,
pravidla českého pravopisu.
„Skvěle! Jsem si na to pořídil
sešit,“ směješ se jako ta rozjásaná krajina kolem, „no fakt, pravý školní – jsem
našel jeden ještě ze střední skoro celý nepopsaný.“
Sundals nohu z plynu,
spořádaně zpomalujem, silnice se zvedá nad obzor. Tam je křižovatka, na níž
odbočíme.
„Vypadá to, že program je slušně
našlapaný. A polystyren už je tam taky. Jsem to včera otočil hned dvakrát,
nemělo by nám nic chybět.“
„Živé cíle možná,“ žertuju.
„Živé cíle? Mám ti nějaké
sehnat?“ jak se rozhlížíš na křižovatce, sjedou ti oči do mého dekoltu.
Žádné komentáře:
Okomentovat