Dům u jezera VII

 Víš, to se vždycky stane. Strašná, strašná kocovina.

„Ty vole…“ chlapci přebrali. Euforie tatam a nyní je čeká bolestný detox. Povalují se na šedé nafukovačce půl dopoledne, a že došly nápady, chtějí jen kafe „smrťák“, které stejně nepijou. Pokud jde o mě: nikdy do sebe nedostanu až tolik alkoholu, že bych se přiotrávila, proto neznám ono slavné utrpení. Ale to zdaleka neznamená, že by mi bylo hej. Celé ráno se procházím lesem – protože se pro nával myšlenek nemohu rozběhnout. Je mi zle, k smrti zle, to se mužům nedá vysvětlit. Natož jejich stínům. A když vidím ty dva borce, jak se potácejí jejich jinak pevná těla… Jak už zase jsou všechna jejich témata tak banální… Ne, to se nedá vypovědět tomu, kdo se stará zásadně o sebe.

Prokletý mám dar, příteli můj. Chtěla bych být jako ty: Rebelem bez příčiny, který je vždycky „nad věcí“, který zbožňuje adrenalinové zábavy a málokdy si s něčím dělá starosti.

Když se mladíci konečně vypotácejí na světlo boží, tak vidím tu bídu. Vezmi dva průměrné kousky z nějaké house-party, navlíkni je do sepraných tepláků, hlavy omoč v rosolu pitomosti a trochu protřepej. Jeden by se styděl… Může být pravda, že jsem s tímhletím někdy vlezla do postele?! Odklízím ze stolu, zatímco z mobilu nám drsný raper sděluje své politické názory, a blonďák mi nonšalantně přiloží dlaň na pozadí. A jak se otočím, pokouší se laškovně mrknout pravým okem, úsilí mu však pouze pokroutilo výraz. Před obličejem mi pohupuje nedopitou lahví bourbonu. Jeho kolega zakotvil na okraji rampy, spustil dolů jednu nohu, pak se svalil na záda a skučí. Tím hlasitěji, čím víc si myslí, že ho slyšíme. Někde mezi tím si stihl zapálit cigaretu. Volnou rukou si kasá tričko a snad si hraje s bradavkami, pokud právě neurovnává rozkrok. Zápach by se dal krájet. Chápeš tu scénu – co myslíš, že udělám?

Tohle zlatavé svinstvo se dobře pije! Rychle, rychle se mi do žil vrací včerejší šelma, která urvala kus masa – a jen tak ho nepustí! Čas nám přátelsky plyne a jako laskavý lékař odnáší z našich těl starou žluč. Tak se paří, když je ti dvacet.

„Vypni toho kokota a pusť tam tu blonďatou diskošku, hej! Jebat fííííkúúús…!“ V poledne už můžem i chodit, odpoledne blbnout a večer… Však scénář znáš. Jen už nejsme tak opatrní jako včera. Člověk se brzy otrká, nejdřív si přeje, pak si řekne, pak si poručí, nakonec si bere bez ptaní. Asi takhle: vyhledej libovolný pornoweb, pak klikej na videa – chvíli tohle, chvíli tamto – hned jak to začne být nezajímavé, klik, klik, pak gradace, něco míň obyčejného, něco víc extra, klik, klik, klik… Až z toho vznikne v těle pořádný guláš, tak jseš u cíle. A nezapomeň podlívat alkoholem.

No. Jestli jsme včera ráno byli na sračky, tak nevím, co za hnojiště je z nás dneska. Jsme všichni tři znovu na terase – z podlahy je jeden velký popelník, z lidí přepocená klubíčka jedu. Piju. Taky kouřím a nechce se mi oblékat. Nevolnosti preventivně zajídám ibalginem.

„Hele, schválně: kdyby sem přišel Saidé, myslíte, že by se přidal?“ Blonďák se zasněně usmívá, jak se mu rozeběhne fantazie.

„Pochválil by nás, vole, he he. Že jsme si vystačili s chlastem a jen dvěma krabičkami,“ Martin opět leží na okraji s nohou dole, rozvážlivě nasaje z poslední cigarety a natočí hlavu ke mně, „a přitom jsme se o tu jeho samičku postarali prvotřídně, což? Uspokojená, madam?“

Jeho řeči mi nejsou po chuti ani za mák, „Brzdi, gigolo. Saidé se vrátí zítra, to znamená, že vypadnete ještě dneska večer, ať stihnu uklidit.“

Čekám, že bude protestovat, ale překvapí mě: „Myslím, že se vrátí už dneska. Říkal pátek, že, Danek?“

„Jo jo, pátek odpoledne,“ přitaká mu parťák.

„V sobotu,“ kontruju hlasem stále nejistějším a oči mi sjíždějí z jednoho na druhého.

Oba synchronně kroutí hlavou. A kurva!!! „Si děláte prdel.“

Kroucení hlavami pokračuje.

Exploduje ve mně ukázková panika. Vyskočím na nohy, „To, kurva, ne!“

„Už to tak bude, kotě. Volal mi ještě, když jsme stáli na benzínce na cestě sem.“

Dům u jezera VI

     

     „Víš, to se vždycky stane,“ šeptám ti nazdařbůh.     „Já vím. Jsem rád, že se bavíš,“ tvůj stín mi odpovídá.     „Nejsi. Já taky ne. Nejde o rozkoš, ale o špínu, již nelze smýt.“     „Předsudky hoď za hlavu. Nikdo tě nebude soudit.“     „Bude, Saidé. My dva přece. Budu to na sebe vědět. A ty… jediný pohled na mě, a budeš to vědět taky.“

     Po další skleničce už mě nějaký tvůj stín neoslovuje, nakonec zbylo jen trochu vzteku, který se snadno utopí na dně. Dan a Martin, už nevnímám, co se mluví. A s houstnoucí tmou ani nevidím jejich obrysy, zato velmi dobře prociťuji, jak čekají, co já. Že by? Čeká se na můj signál. Nějaký souhlas, stačil by jim v náznaku. Ale asi už nemám věk na nějaké naznačování.

     „Ne, nikdo se tady už nechce bavit o motorkách, dáme sprchu, hm? Heble neřeš, vydrží tu do rána. Počkej, flašku berem!“ A v každém ze tří omámených mozečků se vaří nápady, jak co ještě vylepšit. Dan: světlo – nějaké intimčo!  Smůla, v naší mizerné koupelně svítí bledá tyčová zářivka – a můžem být rádi, že vůbec funguje. Shání se po nějakých svíčkách, ale je příliš nedočkavý, než aby riskoval absenci v místě dění, když začínají být věci zajímavé. Martin: hudbu – nějakou prima atmošku! Ech, nemáme tu reprobedny, nemáme tu ani žádný signál, nakonec leží mobil na zrezlém umakartovém stolečku při zdi a z něho vřeští Korpiklaani. A já – já chci vodu – a ta je dokolaná, teplá a očistná. A v jejím proudu si naposledy pro tento večer připadám nekompromitovaná, když mi prsty kloužou po mládím napjaté kůži mužských ramen.

     A zrcadla kolem stěn v mé majestátní ložnici se jim náhle moc líbí, toliko dát pozor, aby se nějaké neskoplo bosou nohou. Zrcadla jsou důležitá. A nově napočnutá flaška je důležitá. A powerspeed z mobilu a souhra stínů v odrazech; a měsíc už zase pouští nám do kaple svůj zvědavý prst a tak nám bohové kážou svou vůli – a měsíční kněžka rozumí tomu příkazu a sakra dobře ví, co má dělat. Na okamžik se zastaví můj portrét v jednom ze zrcadel, nu ano, mám tak plné rty a černé oči, mokré vlasy splývají po těle, dlaněmi nadzdvihávám si ňadra vysoko nad štíhlým pasem a tobě, Saidé, mohu říct jediné: „Ano, tvůj stín je zván, smí zůstat na prahu, tak jak tam stojí. Dívej se, dívej, spiklenci noci ti předvedou kus umění!“

     Jsme trojice odevzdanců, kult Chtění nám poroučí. Schází-li odvaha, lijem si do těla přes hrdlo lahve další dávky. Chlapecké maso si počíná nejprve nejistě a chtivě, pak cíleně a zaujatě, nakonec se mlčky odevzdává Síle, námahou vyvstanou na kůži kapičky potu. Špatný metal ve špatné zvukové kvalitě je nám svědkem, že jsme to chtěli příliš… a až hlasitý dech nám pohltí vysílené mlčení, trochu si odpočinem, napijeme se. Pak chceme znovu. A až unavená těla spočinou rozvalená na matraci, naše odezvy v zrcadlech pokračují v napočatém díle, dokud Vůle opět nenabude vlády nad vysílenými údy. Jsme trojice odevzdanců – jedna bohyně se svými pátery, jest něco posvátného, že jsme se odevzdali, čertvíkdo nám předepsal scénář, neřeš, dělej, neřeš, napij se, pojď, dělej!Usnula jsem opilá a ošklivá, jak bývají vyžilé ženy. Jen nemluv, tys mě neviděl, já na sebe hleděla na záchodě při světle žárovky! Ještě větší rudé rty, ještě pichlavější oči, zarudlý nos a tváře nateklé… ale spokojená a zklidněná. Jak po katarzním rituálu. Uspokojená, řekl bys. Já bych řekla: vysoko nad tebou, můj Osudový, už nejsi víc než drobek ve mně, jejž vyplivnu jedinou porcí slin přímo do klozetu, pak spláchnu, dobrou noc!

      Uberu z hromady nanošených přikrývek, pak pokryju spící těla, jež vydechují tíži alkoholu, a ulehnu doprostřed, kde je mé místo. A dlaně obou mých spolunocležníků hledí se naplnit mými tvary (ach, jak nepohodlné musí být takové ležení), neboť jsou příležitosti, jimiž se neplýtvá. Těžká mám víčka, točí se mi hlava, spíš pád do bezvědomí než usnutí mě nyní čeká – tvůj stín stojí pořád u zdi, propouštím ho s výdechem, jenž by ti určitě nevoněl. Smíš odejít.

Dům u jezera V

   Za pár hodin je pozdní ráno, slunce se majestátně vlévá do „kaple“, kde procitám (na gumové matraci bez přikrývky) a mých tisíc já v zrcadlech kolem stěn se mnou. Hlava bolí, jak by mě kdosi udeřil přes oči, a zvenku zcela zřetelně zní hovor neznámých mužských hlasů. A náhle vím, jako šíp letí mi hlavou myšlenka, tak jasně a palčivě vím: že jsi mě zradil hned dvakrát.

     Měla bych se bát? Dva mladí kluci se rozvalují po nákladové rampě (naší terase) jako dvojice, která čeká, a probírají nějaké technické téma. Když odemykám dveře, synchronně vykročí.

     Dan, Martin (oba mladí, urostlí a nelíbí se mi ani jeden) mi poslušně hlásí, že heslo je „Jebat fíkus“.

     Ach, můj výjimečný příteli,

     co jsi mi to sem poslal za dáreček?! Ten první s nakrčeným obličejíkem jak by vypadl z historických fotek hitlerjugend, jeho kolega by naopak zapadl mezi frajery z cyklistických stájí (přijeli sice společně na motorce, ale nějak si od něj nedovedu odmyslet sportovní kolo). A proč, proč vlastně, k čemu mi mají být dobří?!

     Zamýšlel jsi snad pro mě tělesnou stráž? Ach, od kdy Ty se staráš o mou bezpečnost! Zatím se chovají dost opovrhovačně, pověsili na kmen našeho majestátního javoru pistolový terč a střílejí do něj z tvé nové kuše, chtěla jsem se s ní taky naučit, ale myslíš, že by mě nechali? Pche, že prý mám uvařit oběd. A tak vařím, zatímco oni střílejí a jásají, jak se jim postupně zlepšuje záměrná. A já čistím šupiny z lososa a skřípu zuby.

     Či prostě jen, abych si měla s kým povídat a jednoduše nebyla sama? Nemohl ses zmýlit víc! Když se najedli, vykoupali v jezeře a nachytali leže na trávníku dostatek bronzu, prošmejdili celý náš příbytek a zdupli mě hned dvakrát: nejprve za „ty krámy natahané do sklepní tělocvičny“ (a ať to do zítřka vynosím nějak pryč, kdyby se jim náhodou zachtělo cvičit), následně za „příšerný kurva-smrad“ v laboratoři, kam jsem se uklidila na většinu odpoledne. Nakonec ode mě bylo ještě prozíravé topit zde v benzínu trhaný polystyren – páchne to skutečně strašně, ale když chceš, uvykneš rychle, konečně aspoň někde mám svůj klid a můžu si nerušeně experimentovat s podvažováním nábojů – a deset litrů napalmu se přece může vždycky hodit, že. Řeč s nimi rozhodně kloudná není. Veškerá komunikace se omezuje na vyslovování požadavků a komentovanou kontrolu.

     Anebo jsi pro mě chtěl dva schopné společníky, kteří mi budou k ruce? Ha, ha, ha! Smích mě přešel hned po obědě, když chtěli kafe. A sladký dezert. Později pivo. A svačinu (koupáním vyhládne). Něco odnést, uklidit, nějak přeprat v mělčině vyválený ručník, „A hele, fakt se to páře, kurva, to je nové tričko!“ – „Zkus říct jí, však ženské si s hadrama vždycky umí nějak poradit.“ – „Poslyš, nemohla bys…?“ – nakonec hledím střídavě na dvacet centimetrů vypárané spodní nitě dolního lemu, jehož oprava by zabrala nejméně dvě hodiny ručního šití, a do upřímných modrých očí blonďatého tazatele. Kurva, kurva, Saidé!! Tos mi sem vážně musel nasáčkovat chlapce o patnáct let mladší, co se ke mně chovají jak k matce?!!

     Večer mám všeho tak akorát. Ty mě normálně zkoušíš! A já obstojím. „Večeři si zrobte sami, lednička je plná kdečeho. A oběd zítra vaříte vy, ať se to férově střídá. Až klesne teplota, můžem ta zrcadla vynosit společně, jestli překážejí. Kávovar poznáš, kafe je ve skříňce nad ním, já teď jdu plavat, ale jestli tak udělej i pro mě – do hrnku málo kafe, hodně mléka a žádný cukr, dík.“ Obstojím! „Nemohla, je to na dvě tři hodiny trpělivé práce, kterou mi nezaplatíš. Ale jestli chceš, naučím tě, jak se to dělá, a můžeš si to sešít sám.“ Obstojím!!! Připíchnu na javor terč pro střelecký výcvik policajtů, odkrokuju nějakých pětadvacet metrů a posílám jednu šipku za druhou do kresleného útočníka, jenž sráží na kolena bílou figuru nahé ženy. Kuši mám sice v rukou prvně, ale ono to není až tak těžké, když si předem nastuduješ návod. Jdou se ze zvědavosti podívat, a zásahy do šedých trojúhelníků reprezentujících srdce, hlavu a klín neoděného teroristy je přesvědčí, že odteď bude nejlepší trénovat společně.

     Vyznívá to jako malá letní idylka, ne? Poslals mi mladé mužské maso, dychtivé po dobrodružství rozkoše a zkoušíš mě, jestli se do něj zakousnu. A když konečně padne noc a všichni tři máme po teplém večeru na terase popito, dva v křeslech vyložení koloušci jsou pořád ještě cizí lidé přišedší odnikud. Sedím tu s nimi a mlčím, mdle naslouchám jejich řečem o motorce, zbraních, plánech na zbytek léta, nakonec trendech ve vývoji počítačových her. A v tom bezstarostném tlachání slyším vzlykat její hlas. Sedím a mlčím a před sebou v houstnoucí tmě vidím tvůj stín, jak bys vážně stál u stolu a hleděl na mě a usmíval se šibalsky, „Tak co říkáš, Agnes, na můj dárek, líbí? Co s ním uděláš?“

Dům u jezera IV

Studená a zlá je voda, když tady nejsi. Nevýslovně opuštěný je náš dům u jezera, zrádné a tiché větve černých stromů kynou mi v ústrety. Absurdní prázdno provane přes práh, kudy vcházím zabalena v měkké osušce. Pak stojím uprostřed nepřátelské kuchyně, stojím dlouhé minuty neschopna pohybu, jak by mě naložili do paralytického rosolu. Tak sevřené mám srdce, když tady nejsi.

     Věděla jsem, že budeš průběžně odjíždět a přijíždět, však taková byla dohoda a já s ní počítala. A stejně nyní obtáčí vlákno úzkosti, již vypocují jedovaté stěny, osamocenou kořist. Drtí mě samota, jíž jsi mě zanechal, tak záhy, tak nestydatě. Ach, Saidé, zase a znova musíš upřednostnit kdejakého švába, a co bude se mnou, to tě netrápí ani za mák!

     Nehraješ fér. Neumíš to. Nechceš.

     Tak co, budu tu stát do večera? Nutno učinit na sobě jisté násilí a začít fungovat. Držím se tréninkového plánu bod za bodem, jen šidím jídlo a volný čas nahrazuju vyklízením hasičárny (ach, zde bude ještě mnoho práce, než se vyčistí, s některými břemeny ani sama nepohnu), navečer je cvičná štola aspoň základně průchodná – o to zanešenější moje plíce. Po setmění brouzdám internetem, usazena v jednom nanicovatém baru, pozornost pupkatých džentlmenů mi však nedělá dobře. V noci pak (stále dle svého výkonného plánu) běžím domů po zanedbané cestě okolo lesa – a ty čtyři kilometry mírně z kopce nejsou dost, aby mě utahaly, přesněji: nejsou dost, aby utišily bolest, jejíž záchvaty mě uvrhají do pláče. To by si jeden div nevyrval srdce z těla. (Vážně jsem použila obrat „domů“?)

     A v naší budově u jezera nemohu usnout, ze stěn jako by vzlínalo vápenné mléko a matrace je cítit zánovní gumou. Snad mě tu démon Úzkosti zadáví?

     A tak někdy po půlnoci hrabu ve skladišti firmy, která obchoduje s nábytkem, a mezi krabicemi hledám… Ha! Jsou tady!

     Místnost, kterou jsi nazval dodžo, měním na osobní zrcadlovou kapli. Měli jich na skladě dost, abych obložila všech dvanáct metrů stěn. Vysoké nebe vymetlo oblaka už před pár hodinami, a laskavý měsíc pouští sklepním oknem jeden moudrý prst – a v tomto magickém vláknu sedím na patách a hledím na svůj odraz a odrazy odrazů, já Agnes, zmnožena tisíckrát, hlídám své zkřehlé a zraněné já, až mě prostoupí únava, uléhám mezi zrcadly. A říkám si, že jestli takhle vypadá má první osamocená noc zde v domě u jezera, tak se něco musí rychle stát. Ano, NĚCO se musí stát, a to RYCHLE. MUSÍ se stát… jinak tady uhynu. A to si říkám, dokud neusne mé do černých šatů oděné tělo v opalizující záři měsíce. Dokud neusnou všechna má šedavá těla.

Dům u jezera III

     Samozřejmě jsme začátek vzorově přepálili. Vstávat o půl šesté přijde snadné, když do lůžka padá ranní slunce a když člověk nemůže dospat jak prvňáček v úvodní svůj školní den. Jít běhat raději hned, dokud se teplota drží nejníž, se jeví racionálně. Že jsme v tom lese museli dát rovnou deset kilometrů – toť patrně záležitost osobních ambicí. Po snídani fuška v záchranárně – chceme to přece vyklizené co nejdřív, ne? (Kdo tam, u všech čertů, musel nanosit tolik šrotu?!) Po obědě (ne, ryby se mi nikdy nepřejí, ale dík, že ses zeptal) padnu na svoji nafukovací matraci na zemi v jen nahrubo vybíleném sklepě sotva na deset minut – to čekám na tebe, sprchuješ se od rána už počtvrté. Venku žhne čerstvé letní odpoledne, v přívětivém chládku naší podzemní laboratoře přebíjíme náboje 9 mm Luger. Poslední kontrola výzbroje ve stínu košatého javoru, a jde se na střelnici – pěšky přes kopec (přece si chceme prohlídnout ten důl, že). Myslím na lidi, co právě povzdechují při pohledu na teploměry, kde rtuť přelézá třicítku, zatímco my dva přelézáme plot, ozbrojení jak na manévry. Jen základní prohlídka areálu, taková rychlovka, nic víc. (A přece jsme se zdrželi déle, než jsme měli, je toho tolik, tolik!!) Pak spěcháme na střelnici. Hodinka ostřejší chůze testuje mou srdeční kondici a tvoje nové boty. Ale budeš si stěžovat na maličkosti, když je toho teď tolik, tolik!!

        Jo, střílím přesněji, nevěřils mi? I z pistole na padesát metrů do černého.

    Na sklonku odpoledne se táhneme přes městečko, nelíbí se ti, jak si nás místní prohlížejí, zapadnem do ušmudlané kavárny a bavíme se otypováváním jednotlivců. Pak nás ještě čeká cesta přes les (to už máme zas přepocená těla), vyhřátá hladina štěrkovny, nad níž se pod větvemi jív rojí večerní hmyz, nás uvítá zlatavými oky. Tak se jdem vykoupat a samozřejmě musíme radovánky okamžitě proměnit v kondiční trénink. Smráká se a nad zbytky lehké pozdní večeře řešíme světovou politiku, oba uchození a slastně utahaní.

      Druhý den je všechno jinak. Jak by někdo vyměnil svět. Totam je včerejší bezstarostné štěstí, elán, jímž jsme přetékali, stáhl se do kostí a ti dva, co nyní koexistují vedle sebe, si už zase nevěří. Zapouzdřil ses a oba víme, co visí ve vzduchu. Nad ránem jsi odešel na kopec lovit signál a prostor mezi námi opět zarůstá trním.

     „Půjdem pohnout s tou ráchranárnou?“ ptám se odvrácena k oknu, poklízíš po snídani, stojím opodál a prsty si zaplétám vlasy, pak zase rozplétám a znova, znova pramen za pramenem zaplétám a rozplétám.

     „Dneska ne,“ odpovídáš červenému světýlku na průtokovém ohřívači, z perlátoru crčí voda, odřené nádobí cinká o sebe a tvoje mlčení se masívními drápy zarývá do studených stěn.

Svou zbytečnou kadeřnickou meditaci zakončím jedním křivým copem, který podvážu, pak uchopím svůj tréninkový plán (poslední výkvět včerejší sdílené tvořivosti) a studuju ho v bledém světle, které neochotně vniká kuchyňským oknem. Na druhou stranu plánu pak musím připsat verše, které k němu nezbytně patří (a nejdou mi z hlavy, co jsem se probudila).

        Velká je Smrt

        A my jsme její radostný hlas

        Když zdá se,

        Že život zní nejplněji,

        Tu slyšíme ji,

        Jak vzlyká v nás.

       Když dopisuji třetí verš, utíráš si ruce a odcházíš beze slova z místnosti. Dívám se do prázdných zárubní a poprvé na mě doléhá syrová tvrdost těchto zdí. „Ještě jsme se nestihly řádně seznámit, budiž nám vítána, Agnes. Máme před sebou společných pět týdnů.“

     Ne, já vážně neočekávala, že mě budeš pořád nějak zabavovat. Jde jen o to, že žádné z tvých mlčení mi ještě nikdy nepřineslo nic příjemného.

     „Tak já teda jdu,“ hlásíš pro úplnost s úsměvem, který patří víc tvé očekávané budoucnosti než mně.

       „Jasně,“ odpovídám stojíc v plavkách zpola ponořena ve vodě.

      „Takže za čtyři dny. To zvládneš,“ nahazuješ batoh na pravé rameno, z levé pěsti ti trčí klíče od auta.

       „Neměj strach,“ cedím skrze zuby, pod zamračeným nebem mi začíná být zima.

       „A dodržuj ten plán,“ zkoušíš odlehčit napětí, „si tě v sobotu otestuju.“

     Vyprovázím tě očima, zdvihám na pozdrav pravou ruku a nemůžu se ubránit jisté zlosti, již nesmím dát najevo, a vzpomínce na svůj nebohý fíkus.

        Pak obracím zrak k ocelovému nebi, které je už zase hluché, a zvolna plavu šedavou masou vody na druhý břeh.

Dům u jezera II

„Líbí?“ No jasně, že chceš slyšet pochvalu. Sotva jsme přijeli, stojíme před zatopenou štěrkovnou a jaksi dychtivě, ba žíznivě na ni hledíme. Však je taky třicet ve stínu.

    „Jdeme plavat, ne?“ obracím se na tebe s něžným úsměvem, cítím, jak nám oběma v hlavách šrotuje ve stejný moment stejná úvaha: Přece by se nejdřív mělo… vynosit, nastěhovat, vysvětlit, prohlédnout, vybalit, uchystat, převléknout… jak pevně už nám v mozcích trůní Systém! Jsme oba zpocení, takže!     

Svlékla bych se úplně, kdybys byl kýmkoli jiným z mých přátel. Ne že by byli všichni tak tolerantní, spíš mě jejich přítomnost jednoduše neumenšuje a neparalyzuje. Je radost nořit se do vlídné vody a s rozpačitým smíchem vydýchávat její chlad. Je radost zabírat silou dlouhých svalů proti jejímu odporu a připadat si přeplněná energií. Automaticky nás pohltí touha poměřit se ve výkonu a sprintujeme oba směr opačný břeh.     

Zkouším zabírat na kraula, plavat pod hladinou, chytit tě za nohu. A stejně musíš vyhrát o dvě délky.

          „S přehledem, že,“ směješ se na mě stoje ve vodě po pás.    

 „Jebat fíkus,“ odpovídám žertem, hlava mi hoří, upravím si vlasy a zvolna plaveme zpátky.

Tak tedy stavení – nejedná se o obytný dům, aby bylo jasno. Nýbrž částečně zbytněný technický objekt – patříval hasičům, nynější stav: dílem sklad jakés firmy s nábytkem, dílem vbudovaná ubikace, jíž by snad NASA mohlo testovat, co člověk vydrží. Nadřel ses tu hodně, je to poznat.

     

„Líbí moc,“ říkám nahlas, abych ti ušetřila otázku. Procházíme suterén, poslouchám odborný výklad autora. „Laboratoř, tvoje ložnice, komora ještě nevím k čemu, dodžo.“  Nahoře: „Ze sprch funguje jenom ta první vlevo. Záchod. Komora univerzální. Můj pokoj tam, tady jídelna a přednáškový sál a kuchyň v jednom.“     

„Tak to abych tu nic nepřipálila,“ zahledím se oknem vsazeným v nahrubo omítnuté betonové stěně ke sluncem zalité vodní hladině a neúpravnému hustému křoví. Není krásnějšího místa na světě. Ne pro nás dva.     

„A teď to nejlepší,“ potěžkáváš svazek klíčů, do levé ruky bereš svítilnu. Ta druhá část budovy, kam lezeme přes nákladovou rampu a veliká kovová vrata, začíná předsíní až nehorázně zaskládanou balenými bytovými doplňky, pokračuje po stranách místnostmi naplněnými velkými krabicemi, které patrně nikomu nechybí. Nakonec…    

 „Poznáváš?“    

 „Vypadá to jak cvičiště záchranářů, jaká bývají na dolech.“    

 „Trefa. Šachta je hned za kopcem. Už zavřená samozřejmě. Ještě jsem si ji neprohlížel, třeba tam taky zajdeme. Potřebuje to trochu – zprůchodnit. Ale může být sranda.“     

Ve tmě odhaluje kužel světla ztrouchnivělou dřevěnou konstrukci se zbytky trámového schodiště, po němž rozvážně stoupáme, pak vidím tunelovou kostru s cestičkou pnoucí se blízko ke stropu a jakousi hromadu trubek a zaprášeného šrotu.     

„Daly by se tu dělat věci,“ aktivuješ fantazii.     

„Jo, třeba úklid a zocelování alergiků,“ nevysmívám se. Je to tu krásně autentické. A horko jak v sauně.     

„Dneska vařím já,“ obracíš list a naše kroky, procházíme ven bytelným systémem protipožárních dveří. Do konce dne už jen probíráme naše plány a zabydlujem a zútulňujem a povídáme a povídáme jak dva přátelé, co se dlouho neviděli. Jediná výtka: ne, neumíš udělat pstruha.

Dům u jezera I

   

 Zmizet na pět týdnů. Kdo si to dneska může dovolit? Divím se ti, divím, žes na nápad se vzájemným doučováním přistoupil, ač oba víme, že je příslib z tvé strany zas jen polovičatý. Ale chci tě brát vážně a soustředit se na náš záměr, však především já se mám učit. Pro tebe je dost velkou vzpruhou už fakt, že tam budeme dlouho spolu sami.

     Před chvílí jsme sjeli z dálnice. Pokračujeme po rychlostní komunikaci za mizivého provozu, krajina ubíhá spokojeně dozadu, asfalt před námi se tetelí v zrcadlech nahřátého vzduchu.

     „Ksakru, fíkus,“ říkám pro sebe.

     „Cože?“

     „Nic. Jen, že jsem zapomněla přestěhovat fíkus na chodbu,“ očima doprovázím linii svodidel.

     „Mám to otočit? Ujeli jsme nějakých šedesát kilometrů.“

     No, příteli, tahle tvoje laskavá ochota je pěkně podezřelá. Vrátit se do Ostravy a riskovat, že celou akci odvoláš. No to zrovna – znám tě, znám, jak náhle přeladíš a hledíš co nejelegantněji vycouvat.

     „Ale ne, pokračujem:“

     Cítíš můj pohled na své pravé tváři, krátce se po mně ohlédneš, „A někomu zavolat, ať ti ho přijde zalít? Za pět týdnů ti zdechne.“

     „Tak zdechne. Jebat fíkus,“ konstatuju smířeně.

     „Jebat fíkus,“ opakuješ tiše pro sebe a přišlápneš plyn.

     Křoví podél cesty se mění v zelenou šmouhu, mezery v bílé čáře před námi to taky vzdávají, kufr máme nacpaný vybavením vesměs legálním (neznamená přímo bezpečným) a řítíme se vpřed, jak bychom měli dohnat těch jedenáct prováhaných let.

     Těšíš se. Vidno, že po nějaké delší době se zase dovedeš těšit a vrhat něčemu vstříc. Dívám se ti na ruce, přes pravé zápěstí k lokti, pak vnímám tebe celého, jak sedíš a řídíš svoje auto, jak bys byl stvořen právě k této činnosti a pro tuto chvíli. A já si ji chci zapamatovat. Sluší ti to ohromně.

     „Na zítra jsem nás objednal na střelnici.“

Nekontroluju tachometr, ale přes sto padesát jedem určitě. Baví mě střílet? Ach, ano, baví a moc. Při manipulaci se zbraní si připadám emancipovaná. Při střelbě krásná. Zvolna pouštím myšlenky bezstarostným vyletněným směrem. Vzít na sebe kalhoty s maskáčovým vzorem a černý ramínkový top, který odhaluje břicho? Čert vem rozpálené nábojnice. Svázat vlasy na temeni do ohonu? Nebo radši jeden cop na záda?

     „A co je na programu přednášek? Jsem fakt zvědavý, co mě naučíš.“

     „Jedeš rychle, příteli,“ mluví ze mě zvyk.

     „Vadí ti rychlost na rovné cestě?“

     „Ne, vadí mi, že se s tím tak couráš. Přednášky,“ lovím z hlavy, „geopolitika, mezinárodní vztahy a politika kolektivní bezpečnosti, něco z globalistky, taky dějiny střelných zbraní, dějiny válčení, chování lidí v krizových situacích a tak podobně,“ v duchu pokračuju: teorie vkusného tetování, morální základ dospělého muže, kdo je Agnes a jak s ní zacházet, mystérium ženské sexuality, pravidla českého pravopisu.

     „Skvěle! Jsem si na to pořídil sešit,“ směješ se jako ta rozjásaná krajina kolem, „no fakt, pravý školní – jsem našel jeden ještě ze střední skoro celý nepopsaný.“

     Sundals nohu z plynu, spořádaně zpomalujem, silnice se zvedá nad obzor. Tam je křižovatka, na níž odbočíme.

     „Vypadá to, že program je slušně našlapaný. A polystyren už je tam taky. Jsem to včera otočil hned dvakrát, nemělo by nám nic chybět.“

     „Živé cíle možná,“ žertuju.

     „Živé cíle? Mám ti nějaké sehnat?“ jak se rozhlížíš na křižovatce, sjedou ti oči do mého dekoltu.

Mluvíme-li o čase II

Po návratu z koupelny.

ONA (sedí na posteli a pomalu si dlaněmi hladí holeně od kolen ke kotníkům): Splň mi přání, slíbils mi to.
ON (obezřetně): To jsem udělal chybu, ne? V nějaké nestřežené chvilce.
ONA: Splň mi přání, Chrone.
ON (zívaje ulehne): Tak co chceš? Další půlrok, že? Snad se ti divím, to už si sakra museli všichni všimnout, že tě čas nějak podivně obchází. Dvanáct let a ani vráska navíc. S takovou aby ses brzo přestěhovala. Budou tě mít za maskované zombie, pche. (Znovu zívá.)
ONA (chladně): Půlrok je moje cena. Neodvedla jsem snad svůj díl poctivě? Přání mám jiné. (Naklání se ke stolu a pravou rukou šátrá v šuplíku.) Jde o tohoto muže (ukazuje mu potištěný list papíru).
ON: Kdo to je? (Uchopí list mezi prsty.)
ONA (ulehá mu po boku a vysvětluje): M. P. Jsme přátelé už dlouho.
ON: Nějaká stará fotka, ne? Saidé (čte dole).
ONA: Devět let. Jinou nemám. Z jeho maturitního večírku. Hele, jak kouká. Občas tuze nesnesitelně.
ON (přimhouří oči): Nějaký bližší popis?
Ona mu šeptá do ucha.
ON (soustředí se se zavřenýma očima): Jo, už vím. Tak toho neznám.
ONA: Vážně ne? On si v jednom kuse stěžuje, jak jsi k němu krutý.
ON: Nesmysl. Mé síly jím procházejí jako každým jiným smrtelníkem. (Otáčí list do rubu a zpátky.) Není to jeden z těch blbečků, co věčně opakujou „nemám čas, nemám čas“ a pak jdou a čumí do těch trapných udělátek půl dne?
ONA: Patrně. A jak se mu paměť vzpouzí!
ON: A v tom má mít prsty bohyně? Uf, unavuje mě, sotva o něm slyším. No a co s ním chceš? (Vrací jí papír.)
ONA: Potrápit ho (konstatuje, přitom zasouvá fotku zpátky do plastikové složky). Jak kouká!
ON: Jinými slovy pomstít se. Vy ženské jste příšerné, když se umanete. A co chceš ode mě?
ONA: Jako bohové. Ty jsi pán času. Odeber mu dary, jichž si neváží.
ON (prohlíží si ji pozorně): Aha?
ONA: Ať se jeho dny počítají na dvacet hodin nejvýš. Tak, (zasněně) zkrať ho o čtyři hodiny denně. Aspoň na pár let.
ON (stále přísnějším hlasem): A kdo jsi ty, smrtelnice, že chceš krátit druhé na životě?
ONA (vyjednává hledíc mu do tváře): Za celých dvanáct let, co za mnou chodíš, jsem si na tobě ničeho nežádala! A tys měl přání nespočet (promne si obě ňadra). Splň mi rozmar, Chrone. Pro jednou.
ON (hlasitě se nadechne a vstane, zůstane zády, k posteli natočí toliko hlavu): Máš to mít, kněžko. Nakonec mně to může být jedno.
ONA (s nadšením): Skutečně? Půjde to?
ON: Ještě líp, než myslíš, zlomyslná čarodějnice. (Vrací se do postele kolenem napřed.) Sežeň aspoň trochu jeho krve.
ONA (Spiklenecky): Ano?
ON: Přinesu ti pouštní písek z mé prastaré smrtonosné domoviny. Smícháme ho s krví toho kluka, písek pak přetavím na jeho čas a uzavřu do skleněné schrány, kterou se otáčí. Jak jí tady říkáte?
ONA: Přesýpací hodiny.
ON: Tak. Budeš ho mít takříkajíc v hrsti. A můžeš přesýpat a přesýpat dle libosti. Když budeš otáčet jak divá, zestárne ti před očima.
ONA (uspokojeně se usmívá, pro sebe): Báječný artefakt. Po kolenou se přede mnou bude plazit, až na to přijde.
ON (lehá si pod přikrývku): To nepochybně bude. Ale tohohle růžového bordelu se do příště zbav. Hnus je to. A tak pitomě chlupatý. Jak říkám: pokud mu dokážeš nějak kradmo pustit žilou, o nadcházejícím slunovratu z tebe bude mocná paní.
ONA (tiše): Chronova velekněžka.
ON (trpce se usměje): Pro mě za mě. Ale něco za něco!
Ona zvedne zraky a už tuší. Usmívajíc se odhrne si vlasy a nastaví mu odkryté ucho.ON: Myslím, že víš.
ONA (dílem pobaveně, dílem vážně): Budiž tvá vůle, hi hi. Jsi mrzký chlap.
ON (dovětkem): Ještě abych nebyl.
ONA (pohodí hlavou a povysune čelist): Teď dost keců a otoč se!
Zbytek dění se vzpouzí zápisu.x
  

Mluvíme-li o čase I

Místo: Agnesina ložnice, po půlnoci, osvětlení žlutým světlem malé noční lampičky, zatažené žaluzie
Rekvizity: postel 140 x 200 cm, černé saténové prostěradlo, které dalece přesahuje a pokrývá většinu místnosti, lůžkoviny povlečené do ostře růžového plyše, na stole džbán čisté vody
Protagonisté: Agnes a bůh (přirozený erotický kontakt)

 ON: Jo, to se mi líbí. (Leže na zádech přivírá oči, prohloubí dech, pak oči znovu otevře a uchopí cíp plyše do ohromných prstů.) Ale tohle růžové svinstvo ani trochu. Lidi vašeho věku nemají vkus, hmmm (zavírá oči).
ONA (vysune zpod lůžkovin hlavu a nahá ramena): A tys ještě neuvykl?  
ON: Eh, že sahám z věků do věků, nutně neznamená, že musím uvyknout na každou módní pitomost. A nepřestávej, nepřišel jsem za tebou kecat.
ONA (přiklopí jeho pánev svými boky): Hi hi, teď mluvíš jako chlap, jako bys byl z lidí.
Ona se nad něj vypne a oba si chvíli mlčky hledí společného díla.
ONA (šeptem, spíš pro sebe): Obyčejně lidský, normální chlap.
ON (řečnicky): A co víc by chtěla lidská milenka?
ONA (skloní se a šeptá mu do ucha): Vezmi na sebe pro jednou svou božskou podobu. Chci tě vidět. Chci tě procítit.
ON (vzdychne, ustane v pohybech): To jsme probrali už před pěti lety, Agnes. Třetího května o půl jedenácté středoevropského času. Nebudu riskovat duševní zdraví svých společnic. Zkousni průměr, holka, však ti neplatím málo. (Odhrne přikrývku a povzbudí ji plácnutím.)Chvíle soustředěného úsilí, při němž se potí mladá kůže hladkých těl.ONA (vypne se a zvrátí hlavu): Ty nikdy nezapomínáš, že. (Skulí se přes jeho pravý bok a pokračuje se rozšafně v propletenci zkřížených těl, saténové prostěradlo vlhne pod tím náporem.)
ONA (stranou, kousajíc se do spodního rtu): Všaks taky bratrem bohyně paměti.
ON (Úlevným vzdechem vyhlašuje krátkou přestávku. Pomalu vstane a stoje vprostřed místnosti zmáčí si obličej vodou ze džbánu.): Mnémosyné není moje sestra. Nemám nic společného s titány. A jsem za to rád.
ONA (lehne si na břicho a s dlaněmi pod bradou naň zálibně hledí): Copak nejsi zrozen z Úrana a Gaje?
ON: Ani omylem nejsem zrozen. (Kyne jí prstem k okraji postele, před nějž poklekne.) Snad je věčným tajemstvím, z čeho jsme povstali. Pro mě stejně jako pro vás. (Lehkým stiskem pravé ruky pečuje o své mužství, přitom se filosoficky zahledí před sebe do prázdna.) Ale čím víc stárnu… tím hlouběji jsem přesvědčen… že je má existence odvozena. (Z usebrání ho vytrhne její zakloněná šíje a lačná, leč něžná ústa. On skloní hlavu.) Právě z vás, lidí.
Tělesné dění přerůstá do zběsilejšího tempa, které si vyžádá oběti nepohodlí, ba jisté bolesti, až se přirozeně zakončí horkým vykypěním.ONA (pomalu a s námahou se zvedne, otírá si rty o předloktí, pak hltavě pije vodu z ústí džbánu, otočí se na něj): Pak jsi dnes nejváženějším z bohů, chich. Celé národy před tebou poklekají do bláta svých dní a prosí, ať dáš víc, víc. (Starostlivě) Je ti dobře?
ON (stále klečí před postelí, skloněn opírá lokty o matraci, jako by se modlil): Jistě, jsem jen… vždycky znovu… překvapen. No, jistě (zvedne hlavu), vzývají mě i proklínají. Zvlášť tady u vás je můj kult v kondici. Asi by mě dřív nenapadlo (vstává a protahuje se v páteři), že se dočkám tak vrcholné popularity.
ONA: Jaké to je, když k tobě vzhlížejí celé davy? (Znovu měkce uléhají do něžného a pohodlného objetí.)ON: Ať k tobě vzhlíží kdokoli, je to únavné. (Uchopí její hlavu do dlaní a srovná ji lehkým tlakem proti svým očím.) Únavné. Tebe mám rád, Agnes. Hledíš na mě zpříma. Mimo jiné (uvolněnou rukou jí potěžkává ňadra).ONA (vážně): Proto jsem si tě taky vybrala, Chrone, můj mocný pane.
ON (pobaveně): A to má být výsada? Jseš taky kurevsky drahá, kněžko z nejmilejších. (Zajede levou rukou ke středu svého těla, aby prozkoumal kolbiště.) Hm, řek bych, že máš tady znovu práci.
ONA (popuzeně v žertu): Práci? Jak ve fabrice?
ON: Stojíš mě půl roku za každou noc lásky!
ONA (lehce): Však ti neubude.
ON (něžným tlakem ji zasunuje pod deku): Jistě. Ale tolik jsem cáloval naposledy… ehm… to už bude… ahhh… jasně, tak… tak nejmíň tři století.
ONA (náhle se vynoří a zašvitoří): Ty nevíš přesně? Pán času a nepamatuje si, co dělal v jakém čase:
ON (sune ji zpátky): Pamatuju si všechno. Když se mi chce.
Dvacet minut nepřerušovaného boje o závěrečný příval rozkoše.-----------------------------------------

Před Vánocemi (z cyklu Rozhovory)

     „Promluvit si s Dášou“ znamená „nechat si to nasázet“ narovinu, natvrdo, jak pár facek. Jedna z těch, co vidí život v jeho syrovosti. Bez pentliček a kudrlinek, iluze z druhé strany, již lidé pojmenovávají Tvrdá realita.

     Kavárna, pět odpoledne, venku lehký mráz a tma, do níž poblikávají statisíce barevných světýlek, přiměřený předvánoční cvrkot (kdy se lidé potácejí mezi cílevědomým spěchem a povinným objímáním druhých lidí). Dvě sklenky bílého. Dřevěný lakovaný stůl, ze kterého trčí třísky.

     „Ty vole, chlapi…“ výdech existenciální únavy, při němž zaklání hlavu, až se jí drdol z tmavých vlasů na temeni opře o stěnu.

      „Rve mi to srdce na kusy,“ šeptám.

      „Se dalo čekat. Vyser se na něho, uděláš nejlíp.“

     „To nelze…“

     „Proč by to nešlo… Žije s jinou, mají děcko… A tys to věděla?“

   „Napadlo mě, že má těhotnou holku. Už někdy v září. A pak pravidelně co pár týdnů mě to přepadalo znova a znova… a vždycky jsem to tak děsně obrečela. Asi díky tomu jsem se předevčírem před ním nezhroutila. Protože jsem měla natrénováno. Udržela jsem se tak tak. Teď abych ještě čekala, až se rozvede.“

     „Cože?!“ rázem se narovná v celé své výšce, „On je s ní ženatý?!!“

     „Jo, jak jsem pochopila. A nekřič.“

     „No, ty vole! To nemá smysl, jak dlouho už to s ním tak máš?“

    „Známe se přes devět let. A miluju ho asi pět, myslím. Fatálně moc, s tím nejde nic dělat, srdci neporučíš.“

    „Nasadí tón mezi hořkostí a výsměchem: „Vidíš. Já to přece pozoruju, co tě znám… Devět let! Pořád opakuješ, jak jseš z něho nadšená, jak ho miluješ, jak patříte k sobě, a přitom jseš z něho pořád v prdeli a akorát brečíš. Není v tom žádný vývoj. Co pamatuju, jsi na tom furt stejně.“

     „Je v tom vývoj, veliký,“ obhajuju se jak školáček nad nekonečnou řadou špatných známek.

     Nadechne se prudčeji: „Vývoj? Tak já ti řeknu jaký: Jediný vývoj je ten, že se oženil s jinou a na tebe sere zvysoka! Na co, kurva, chceš čekat – v co doufáš, že se změní?!!“

     „Tak nějak,“ ušklíbám se, „řekněme, až se rozejdou.“

     „Jako že pak budeš na řadě ty, myslíš. A rozejdou se vůbec?“

     „Nepochybně. On lže, podvádí, zatajuje… když někdo lže, tak vždycky nejvíc tomu, s kým žije, to je jasné…“

     „Tak proč ho tak chceš? Co vlastně dokázal – má aspoň dodělanou školu?“

     „Nemá dodělanou školu,“ mluvíme už docela chladně.

     „A co dělá?“

     „Tak nějak všechno a nic pořádně.“

     „A můžeš mi vysvětlit, co je na něm tak úžasného?“

     „Má svůj vlastní mýtus.“

     „A to má být jako co?“

     „Nedovedu vysvětlit,“ mluvím přece pravdu a hledím před sebe na ty třísky.

     „Aha.“

     Chvíli ticho, srkáme víno.

    „Ne, to nedopadne dobře, myslím,“ pokračuje volně, „já říkám, že člověk se nemá na nikoho vázat. Lidi prostě přicházejí do našich životů… něco nám dají… pak odcházejí. Proč je zdržovat?“

     „Náš vztah stojí trochu výš. Nad tím pozemským hemžením. Vytrvá až do konce života,“ pravím tvrdě, jak mi z vína trnou rty.

     Tázavě na mě pohlédne, „Tak teď by to chtělo takový ten střih, jak bývá ve filmech. Teď bychom se podívaly, jak to vidí ta druhá strana. Že by jako na kameru mluvil on. By ses asi divila.“

     „Třeba ne. Pojmenoval po mně dceru.“

     „To nemusí nic znamenat, že má Lilianu. Je to pěkné jméno samo o sobě.“

     „A v ložnici má můj oltář – dlouhou komodu, kde jsou vystaveny všecky věci, co dostal ode mě.“

    „V ložnici? To ti lže,“ konstatuje s jistotou. Napadá mě, že tuto větu vydechl zatím každý, komu jsem o oltáři říkala, „Jeho žena podle mě o tobě vůbec neví. Hele, tihleti muži, co pořád zatajujou a žijou dvojí život… znám je moc dobře, na golfu je vidím pořád. Jeden týden jsou tam s manželkou, další týden s milenkou, jedna o druhé neví, anebo ví, ale dělá, že neví, a chlap se spokojeně tlemí, jakej je borec, jak si to umí zařídit. Tyhlety skety znám moc dobře, ten tvůj Saidé bude zrovna takový, myslím si. A víš co, nejvíc to dělají ti, co hodně pracovně cestují. Cestuje hodně?“

     „Cestuje hodně. Pracovně.“

     „No vidíš. Fakt bys to takhle chtěla?!“

     „Myslíš podvůdky, šaškárnu, bigamii? Ne.“

     „Vysrat se na něho je jediná správná volba.“

    „Nelze mi dobře a ani nechci. Chápej, nemám nouzi o chlapy a třeba ten současný je skutečně třída a můžu ho mít seberadši a být sebenadšenější, kdybys viděla, jak mu to sluší při koncertě na jevišti… Ale pak se objeví Saidé a září světlem silným tak, že překryje celý vůkolní svět. A jsme jenom on a já a nic dalšího už neexistuje. Jakým světlem asi zářím já, když on se mě bojí?“

     Usedá ke mně čelem a pravé předloktí zapře o stůl. „Hele, kotě, všimla sis, že jsi na něm závislá?“

     Tak už mě má, teď to schytám, „Asi jo.“

    „Tak toho by ses měla sakra rychle zbavit! Co když ho zítra přejede auto, co ty? Pozítří se oběsíš?“

    „Patrně,“ hledím smířeně oknem přes ulici, kde za výlohou pracují elektrikáři – a z toho vysokého nemůžu spustit oči. Že by on?“

     „To podle mě není dobře. Není to dobře,“ natočí se zpátky bokem a zvedá sklenici.

     „Dobře to není. Ale já nemůžu škrtnout ze svého života devadesát procent své inspirace. Jediné, co můžu, je zkusit mu ten prostor umenšit. Z devadesáti procent zredukovat Saidého na nějakých, řekněme, šedesát čtyry, potrvá to dlouho, ale to je myslím reálný cíl. Proto jsem se tak vrhla na ten metal. Ale víš,“ ne, to se nedá vysvětlit druhému člověku, „nic a nikdo… mě nenaplňuje ani z desetiny tak jako vztah se Saidém.“

     „Tak to je v prdeli,“ říká tiše.

     „V prdeli,“ souhlasím.

     „Můj Tomáš to říká zrovna tak, vy ženské, jak se zamilujete, tak to je konec! Konec.“

   „Konec. Ne, počkej! Podívej z nadhledu: znám ho desátým rokem. Možná máme před sebou takových dekád třeba ještě pět! Třeba jsme pořád spíš na začátku.“

     „Lže ti někdy?“ kontruje trpce.

     „Přistihla jsem ho dvakrát.“

     „Tak to ti lže furt.“

     „To je jasné, není pochyb.“

    „Proto s tebou nikdy nebude. Znáš ho, to je ten problém. Jistě, on se s tebou bude vídat, jsi hezká, je mu s tebou dobře, dáváš mu dárky, jasně. Ale až se rozejdou, bude hledat nějakou mladou naivku, která ti zas nebude sahat po kotníky. A s tou bude tak dlouho, dokud ho neprokoukne, chápeš. Tihle podvodníci…“

     „… nesnesou svědky svého života,“ šeptám filosoficky.

    „… a ty budeš akorát starší. A nešťastná budeš pořád stejně. A čekat, že se chlap změní… je ten úplně největší omyl… A zvlášť takovíhle chlapi se nemění – proč by měli, když jim ty podvody vycházejí? Když jim je tolerujete a i tak je milujete… a ještě na ně chcete čekat až do konce života.“

A s nadhledem filosofek dopíjíme své sklenice a pak opíráme smířeně temena o stěnu a hledíme každá někam dopředu.

     „Víš,“ říká Dáša, nyní se naposledy ponořím se svou kamarádkou pod hladinu smutku žen, které milují špatné muže, „možná jsme neměly tolik studovat. Jasně, bavilo nás to, jeden obor za druhým, skvělé známky, úspěch, dokázaly jsme, co jsme chtěly, máme svoje vysněné profese, ale víš… tak si říkám… kdybychom se spokojily jen se střední školou… a pracovaly někde prostě v kanceláři, předstíraly trochu nižší IQ… Víš, chlapi by se nás tak nebáli. A mohly jsme být šťastné a založit rodiny… ty třeba s tím svým Saidém… možná jsme neměly na sobě tak pracovat.“

     Na dno sklenic se usazuje melancholie. A já soudím, že jsou to marné stesky.

    „Nesouhlasím,“ končíme, platit, „není cesty zpátky a já jí nelituju. Nedovedu ze sebe dělat něco, co nejsem, a ani to nechci umět. Mám před sebou svoje úkoly, svoje cíle, řekněme. Jsem bez něj velmi nešťastná, ale asi je to pořád lepší, než být nešťastná s ním. Raději půjdu napřed a dobudu vysokou horu, než zabředat do bahna jen proto, že on z něj momentálně nedokáže vytáhnout kotníky. Chjo, Vánoce,“ hledím do výlohy na světýlka v blyštivé větvičkové dekoraci, „nejhorší část roku.“

     Venku se obřadně loučíme. Ve žluté polotmě teprve jasně vidím, jak moc jí za poslední rok přibylo vrásek.

     „Jasně, tobě taky. A zavolej mi pak v lednu, jestli jsem to přežila.“

Střelecká soutěž Hliník

     Střelecká soutěž na Hliníku, letos už třetí. Tentokrát jen patnáct soutěžících, široký sortiment amatérů od začátečníků, kteří zatím jen aspirují na zbroják, přes takové normální smrtelníky (jako jsem já) a fanatiky do zbraní a střelby až po poloprofesionály, jimž se přezdívá „sběrači cen“. Nutno uznat, že vyložení zmrdi s podváženým střelivem a kvérem za pětačtyřicet litrů sem nechodí – neboť jsou zde ceny jen symbolické, a to je právě proto, aby sem nelezli takoví vykukové.

     Letní odpoledne jako vymalované, paní pořadatelová zas maká v kuchyni a zachraňuje připálenou gulášovou polévku (ohřát ji tam dal správce střelnice, jenž následně už neměl čas se o ni starat, neboť musí shánět náhradní klíče od trezoru – zasekly se mu dveře a původní klíče nechal uvnitř). Poslední přípravy terčů a už začíná úvodní instruktáž.

     „Jsem strašně moc rád, že jste dneska přišli, a budu ještě radši, když se tu navzájem nepostřílíme. Proto zas připomínám, že s ostrým střelivem se manipuluje pouze na střelnici, nikde jinde, v baráku, na terase, na zahradě, kdekoli,“ školí ohromný policajt v černém tričku, „manipulace s bouchačkami jasně, ukazujte si je, prohlížejte, jakkoli chcete, ale jak jsem řek: zásobníky páskovat pouze a jenom tady na střelnici!“ Pak si prohlížíme terče, soutěž je připravena podobně jako minule, dvě disciplíny – mířená na pětadvacet metrů z dlouhé opakovací malorážky a parkour s pistolí na čas. „Bacha ty balónky tady, to je neterč, to je jako baba, kdo ho sestřelí, má plus šedesát sekund. Tady otevírací okno, hele: zvednu jednou rukou, střílím z druhé – a upozorňuju, že kdo si to položí na palici, aby moh střílet oběma, toho vyhodím, chápeme?“

     Začíná se soutěžit, což znamená pro většinu, jež není na řadě, krásný veget, parta mládenců se vrací na terasu k dobře míněnému pokecu.

     „Trezor jsem si právě už vybral,“ hlásí ten, jenž má svoji novou P-desítku v reklamaci, což se probralo před chvílí.

     „Jak velký? Na kolik zbraní?“ vyslýchá mladý sběratel kvérů.

     „Na tři dlouhé a pak jsou tam ještě všelijaké poličky, kam se vejdou krátké nebo něco jiného…“

     „Na tři je málo! Na tři je málo, ti říkám, vyhozené peníze, to ti nebude stačit.“

    „Tři dlouhé že mi nebudou stačit? Uvažuju leda tak jednu brokovnici, malorážku a možná něco navíc, ale k čemu bych jich měl mít víc?“

     „Nebude ti to stačit, věř mi. Já mám zbroják od dva šestnáct a už mám dlouhé čtyři.“

    „Co ty, ještě pořád myslíš, že je trezor zbytečnost?“ obracejí se oba na vysokého mlčenlivého blonďáka, který jim místo odpovědi přikývne. Zbrojní průkaz má půl roku.

     „Ha ha, a kolik že už toho máš, tady toho mausera, P-devítku, tu brokovou pumpu a co bylo to poslední? Ne, fakt, trezor nejmíň na pět dlouhých, nejmíň, dejte na mě,“ uzavírá se téma. Pak se probírá vyhazování do dlaně, „Kravina, fakt kravina, chceš vidět tu fotku s tou prostřelenou rukou?!“

     „To jsem rovnou odmít!“ vysvětluje metloš s tmavými vlasy, jenž neplánuje víc než tři dlouhé, pak se osazenstvo obrací na mě. „A on vás to fakt učil? A na co by to jako mělo být dobré?“

     „Důvěra, prý důvěra,“ začínám tiše, mám obhájit postoj, s nímž nesouhlasím čistě jen proto, aby učitel nevyšel z tématu jako nekompetentní blbec?

     „Jaká důvěra?“

    „No k vlastní zbrani. Je to součást důvěry k vlastní zbrani,“ vysvětluju a prohlížím si rozbité sklíčko na svých náramkových hodinkách, fakticky smolné hodinky, schytají kdejaký úder, tentokrát do nich klepla nábojnice, a naštípnuté sklo prasklo zcela. Kolik tak může stát oprava?

     „Aha,“ obrací se zamaskáčovaný muž s úšklebkem zamyšleně a je na něm vidět, že mu takový argument není zcela jasný.

     „No to ještě nic není, jak jsem byl na kurzu v tom Krnově, jak jsem vám říkal,“ přidává odborník na trezory, „tak jsem musel ještě navíc dělat kliky, že mi to spadlo!“

     „Ty vole, fakt magoři,“ googlí blonďák na mobilu krvavý obrázek s nadpisem (v překladu) Nikdy nechytej vyhazovaný náboj do dlaně. Obrázek putuje z ruky do ruky, aby si každý prohlédl, „a ještě kliky.“

     „No, prej abych si to dobře zapamatoval, he,“ společnost se směje.

     „Co jim na náboji na zemi pořád tak vadí? Že to sebere nějaké děcko a hodí ho do ohně, nebo jak?!“ Smích se prodlužuje, jak padají vize, kterak by se tento scénář odehrával.

     Na střelnici se pokračuje v soutěži. Favoriti si to odbyli mezi prvními. Holky jsme tu tentokrát jen dvě, skončíme za polovinou, uvažuju, jestli budu zase nejlepší ze všech účastněných žen jako minule. Ve skupince postávajících mladíčků se řeší, která zbraň je nejlepší na nošení. Celkem rychle se to uzavře glockem čtyřicet dva nebo tři. Pak přijde na řadu nošení náboje v komoře.

     „Ne, to nemá řešení, to jsou prostě dva nesmiřitelné tábory, to fakt neřešte, oba mají pravdu,“ snaží se dlouhovlasý v tričku z metalového festivalu vyřešit předčasně.

     „Nemáš čas natahovat, nemáš na to obě ruce, když levou musíš bránit!“ opře se do debaty jedna strana.

     „Právě proto musíš umět natahovat o cokoli, o kalhoty, o kapsu, o sponku…“ kontruje druhá.

     „Jo, to jsem taky zkoušel, to je snad blbost.“

    „To není blbost, hele!“ a tlouštík předvádí, jak bleskově tasí a otěrem po bílých šortkách s modrým károváním na stehně natáhne, „Ruka do pouzdra dolů, pak nahoru tasím, rychle dolů natáhnu, a nahoru už střílím od pasu, všecko krásně jednou rukou.“

     My přihlížející nestačíme zírat. Pak zíráme znova, neboť tlouštík vypočítává, kolik vystřílí nábojů. Deset tisíc na dva roky. To ještě nic není, zná borce, co dají čtyřicet tisíc do tří let! Pak tu bouchačku odepíšou.

     „České pistole jsou snad stavěné právě na čtyřicet tisíc. Ale jednomu střelci by to mělo vydržet celý život,“ namítám slyšenou verzi, která se mi líbí daleko více než tato nová.

     „Nevěř tomu, holka,“ a mladý střelec je rázem nejdospělejší ze všech, „těch tři sta za jednu hodinu střelby udělám normálně.“

     Skupinkou proběhne ohromný chlap v žabkách, „Hele, hoši, já musím běžet, cenu mi pak pošlete.“ V jeho hlase není pramálo ironie. Na mířené nastříleli tři favoriti plný počet, a z těch má tento nejlepší čas na parkouru. Kdo zbývá do konce soutěže? Jedna holka (moje maličkost) a dva mladí metloši, kteří ani nemají svoje pistole.

     Z malorážky mám radost, konečně zbraň, kterou znám, typ mauser, ale výroba je sovětská. Viděla jsem, jak z ní stříleli ti chlapi přede mnou. Klečeli na betonu, obvykle na obou kolenou. Vypadá to legračně, ale chci to taky zkusit.

     „No fakt, nejlepší výsledky tady nastříleli z kleku. Není to sice úplně košer, ale když jsem to povolil hned tomu druhému na řadě, tak si tak střílejte třeba všichni, pro mě za mě, udělejte si to, jak chcete, hlavně ať to nastřílíte co nejlíp,“ radí správce, který mířenku dohlíží. Na terč praží slunce, pro mě první příležitost zakusit tmavá skla na střeleckých brýlích, ruce se mi chvějí, když je vyměňuju otočena zády ke střeleckým stanovištím, v zápalu boje nezareaguju včas na povel… PRÁSK!!! Tak takhle zní výstřel z devítky, když člověk nechrání sluch!

     „Ty, neštvi mě, vem si rychle uši,“ domlouvá něžným tónem policajt své manželce. Kdyby někoho snad zajímalo, co udělá se sluchem ignorace tohoto jednoduchého pravidla, může si promluvit s dlouhodobým správcem této střelnice – stařík jak z pohádky, ale tahej z něho moudra, když si pořád ukazuje na uši, že musíš víc nahlas, víc NAHLAS!

     „K terčům!“

     Už mám nastříleno, kráčím se zálepkami v ruce a vím, že to nebude žádné příjemné překvapení. Jako většina jsem se pokusila trefit trojúhelník A, tedy „týpka do kulí“, všech pět ran by bylo za plný počet, kdybych uspěla. Ale utrefila jsem právě jen jednu střelu, všechny ostatní jsou malusy, sice drobné, ale hned čtyři. Výsledek mohl být i horší, ale podprůměrný je rozhodně. A soustřel je rozcápnutý na ploše půdorysu tenisového míčku, a to je příliš, příliš špatný výsledek. Vracím se na stanoviště a slyším, jak ohromný policajt říká mladému metalistovi, co plánuje jen tři dlouhé zbraně: „To je snad nejlepší čas, co jsme tu dneska měli. Jestli nastřílíš tu malorážku na plný počet, tak vyhraješ.“ A mladík v černém tričku z festivalu, který už zrušili, se usměje a rozechvěje zároveň. Pak vrací kamarádovi, jenž je vytáhlejší, blonďatější a tričko má z festivalu, který pořád funguje, vypůjčenou P-devítku.

     Měním si skla za žlutá a náhle si všimnu, že na parkouru se čeká už jen na mě. Aha. Potřebuju půjčit zbraň. Fasuju shadow, skvělý kousek, který patří k eráru, pročež se moc nečistí, a páskuju a páskuju do dvou zásobníků, tentokrát mi nikdo nepomáhá. Fígl je v tom, nedopustit, aby člověk musel přebíjet zásobník zrovna v tom okně, co se musí držet jednou rukou. Zouvám boty, usedám před obstarožní stůl, slyším „Střelba!“, ale očekávám policejní výzvu: „Takže střelče, připrav se…“

     Nespěchám. Na to ani nejsem dost zběhlá. Doufám, že nechytím závadu. A po zkušenosti toho zamaskáčovaného chlapa taky doufám, že mi vítr nevrhne do rány žádný z balónků. Poslední stanoviště: jsme mladá a v kondici, ale po tom prkně pod stolem se soukám trapně nešikovně, což je mrzuté. „Nasypej tam další, normálně tam napal všechno, jedem!“ povzbuzuje mě obrovitý rozhodčí, protože chce, abych vyprázdnila jejich zásobník.

    „Střelba ukončena,“ komentuju polohlasem otevřený závěr, pak se zas soukám pozpátku zpod stolu, je to směšné soukání, ale nikdo se nedívá. Jdem k terčům. Všechno jsem nastřílela správně, ač jedna „baba“ má na papíře líznuté rameno, ale: „Hranici počítám ve prospěch střelce, už jsem to tu dneska taky někomu toleroval, jdeme dál, v pořádku, v pořádku, v pořádku…“ Pobíhám za ním a nestačím lepit díry.

     V zázemí střelnice pak na velikém papíře, jenž je vlepen na dveře staré skříně, studuju svůj výsledek v porovnání s výsledky třinácti střelců před mnou. Jsem v průměru a bez malusů, ale zprasená malorážka mě odsune někam od osmého místa dál. Dlouhovlasý mladík se usmívá zeširoka a chvěje jím eustres. Poslední mířenka z celé soutěže – pět ran umístěných v zóně A v perfektním soustřelu jak na hrací kostce – na ploše asi 1x1 centimetr.

     Rozdávání cen je snad trochu zklamáním, protože tentokrát jsou jen poháry a medaile, žádné poukazy na kurzy a zážitkovou střelbu jako minule. Stříbrná pozice patří tomu v žabkách, co už odběhl, třetí místo je v rukou jiného ze „sběračů trofejí“. A pro zlato jde mladík v metalovém tričku, do nějž mu soutěž vpíchla malou díru v místě, kde se látka dostala mezi trn pásku a prkno v parkouru, na které byl skočil a zhurta se po něm svezl.

      A výherce se usmívá a usmívá, neboť: nemá nastříleno ještě ani tisíc střel, zbroják mu ještě smrdí tiskárnou, ustřílel to s půjčenou pistolí, bez střeleckého pásku a všech vymožeností, s druhým zásobníkem prostě vloženým do kapsy. A oba pořadatelé se na něj usmívají, neboť: „Máme velkou radost, že se umisťují naši odchovanci!“, vyhrál to někdo nový, nadto: vyhrál to někdo jiný, než obvyklí favoriti!

      Pozdě večer, kdy už jsou zbraně v trezoru, od nějž se nakonec klíče našly, a z naražené bečky je vypito víc než půlka, sedí se u ohně a mluví se o kdečem. Třu si levou klíční kost, která dostala zásah rozpálenou nábojnicí od dlouhovlasé slečny – normální popálenina, to zas budu celý týden poslouchat: „Furt ti opakuju, že se máš na střelnici pořádně oblíkat!“, zvolna uvažuju, kde seženu v červenci slušivý rolák. Vítěz sedí po mé levé ruce a na krku má medaili, protože z ní má radost. A já mám radost. A oba pořadatelé mají radost. Jen s radostí zamaskáčovaného, který mi sedí po pravici, to není zcela jisté, že mu tam vítr přifoukl nečekaně ten prokletý balónek (a jenom jemu!), vypráví už popáté.

     „Ech, kamaráde, kdybys věděl, koho jsi dneska přestřílel!“ natáhne policajt své ohromné tělo a zahledí se do hvězdné oblohy. Chcem to vědět všichni. Rychle mi hlavou proletí portréty dnešních soutěžících, s nimiž jsem měla tu čest: dva mladí metloši, z nichž jeden zapůjčil vítěznou zbraň; tlouštík, co vystřílí deset tisíc nábojů za dva roky; odborník na trezory, který vede vlastní střelecké kurzy; vousatý dálkově vyučený puškař, jenž s bratrem řeší zbraně už celé roky, jednou prý vykutili pistoli, která střílela dávkou; několik machrů, s nimiž by se člověk nechtěl dostat do konfliktu.

     Veliký muž to zná z jiné stránky: „Ten vousatý, takový hodně vysoký, víš? To je policejní odstřelovač, ten má bronz. Pak tu byl policajt z URNY, ten ale nesoutěžil (asi škoda), zato jeho brácha… co má druhé místo, ten je voják. O to by ani nešlo. Jde o to, že se vždycky chlubí, že v pistoli na něj nikdo nemá, he he! Ty žabky, to byla chyba, on původně nechtěl soutěžit, jen se přišel podívat, ale jak střelec slyší střelbu… prostě neodolal. Až mu řeknu, že ho přestřílel ajťák, ty vole!“

„Jo, he he,“ druhý z pořadatelů – menší a starší – doplní, „ten nebude spát,“ a zvedne hlavu a zahledí se taky do hvězd, z nichž ve svém stavu ale nevidí ani jednu.

     Dva dny na to sedím v křesle a v hlavě si počítám, co všechno si potřebuju s pistolí osvojit – přebíjení zásobníků, zajištění závěru v otevřené poloze, nošení a tasení, to vyhazování do dlaně by asi taky stálo za úvahu… Plastový pohár z jedné pominutelné střelecké soutěže stojí vedle mě na černém konferenčním stolku (zaplněném lecjakým haraburdím v úhrnné ceně přes sto tisíc korun), koukám se na něj, má vytištěn název akce i datum (není to až tak trapný šunt, jak mohlo zprvu vyznít), v hlavě mi doznívá víkend strávený na střelnici Hliník v Místku. V neděli dopoledne jsem tam zaučovala začátečnici, opakuju si slova, která při tom ze mě vylezla a zpětně se mi líbí. „Toto je pistole, má dostřel dva kilometry a po celé dráze letu je účinek střely smrtící. Byla vyrobena na zabíjení. A zabíjí efektivně, jedna rána zvládne sejmout dva až tři lidi. Jak tím někoho trefíš, má po srandě. To jenom blázni jako my z ní střílí pro zábavu do papíru a říkají tomu sport.“

     Z myšlenek mě vytrhne majitelův hlas: „A kdy vyhraješ ty?“

U lékaře (z cyklu Rozhovory)

     

     Kalné středeční ráno. Ordinace mé praktické lékařky opět vypadá poněkud velká na těch pár kousků nábytku, ale něco je zde náramně nové: místo sympatické Slovenky ční tu ve vší vůkolní bělobě brýlatý doktor v šedomodrém roláku. Tak odkud tenhle vypadl? Asi je ordinace prokletá: Skálovou vystřídala Kortová, Kortovou nahradí Kosmánková. Však v mezičase se tu usídlil tenhleten don quijote a s nesmírným elánem hodlá šířit dobro. Asklépios nám pomáhej!
   „Tak s čímpak jdete? Sestřičko, prosím vás, jak se zbavím tady toho, už mně to zase nejde.“
   Sestřička je dvacetiletá cuchta, kterou na diskotéce omylem navlékli do bílé uniformy. (Líčení a veliké blyštivé šperky zůstaly chlubně vetknuty do kůže.) Klik, klik, „To vám vyskočil ten elektronický recept, pane doktore,“ chlácholí ho výsměšným tónem.
   „Ten nechci. Nechci. Včera na školení nám jasně říkali, že to nemusíme dělat. Vypište papírový, jak jsem chtěl. A děkuju,“ vzteká se mužík mírně.
   „Jak chcete,“ dívčina obrací oči v sloup, „chjo, magor,“ když už je k chjo-magorovi otočena zády.
   A když klapnou dveře sesterny, „Už vás poslouchám.“
   „Potřebovala bych posudek o zdravotní způsobilosti, abych se mohla ucházet o zbrojní průkaz,“ sypu ze sebe spisovně.
   „Zbrojní průkaz?“ hledí na mě přes dvě dioptrie.
    Kývnu.
   „No a… a máte na to… formulář?“ je zjevně zaskočen.
   „Ne, ten snad máte vy.“
   „Aha. Sestři! (Do otevřených dveří) Máme formulář na zbrojní průkaz?“
   „No ten máte taky v tom programu.“
   „Ne, ne, já chci papírový.“
   „Papírový nemáme. Všechno je v tom programu. Tady…“ nakloní se nad jeho klávesnicí, veliké kruhy v lalůčcích se rozhoupou, gelové nehty se zlatými srdíčky putují po tlačítkách rychle k cíli.          „Aha, aha, ale já chci psát. Co když tam budu chtít něco připsat.“
   „Tak to se dělá tady, ta ikonka, aha (?)“
   „Aha! Vidíte.“
   „Nejde to,“ slečna sestřička poprvé ustupuje aspoň intonací, hned se však vzpamatuje, „však tam nemusíte nic psát.“
    Chlapíček div pěstičkou neudeří do stolu, „Já jsem tady doktor a já tam chci něco napsat!“
    „Dobře, dobře,“ je to přece šéf, „tak já vám to vytisknu, a pak tam budete moct psát.“
    „Ano, udělejte to. A tady tohle, co s tím mám dělat?“ Očička zkoumají obrazovku a princezna diskoték ikonku vyklikne.
     „Dobře, dobře, už to chápu,“ následuje dlouhý výdech „chjo, to jsem dopad, vidíte“. Sestřička záhy formulář přinese.
     A když už jsme zase sami: „Zbrojní průkaz. No, to jsme tu dlouho neměli. A jaké ty skupiny vlastně chcete?“
    „Všechny.“
    „Všechny? A proč?“ To bylo jeho první „a proč?“, začátek sókratovského partu.
     Kdo chce zbroják, nesmí se nechat zaskočit, myslím si a poslušně sázím věty: „Skupinu A chci, abych mohla po kamarádovi dědit jeho arzenál…“
     Zaujat obrací ke mně zraky, „Takže to máte v rodině,“ jeho tón zpívá, jak by právě vyluštil rébus.
„Řekněme,“ pokračuju rychle, „skupinu B, abych mohla nabývat střelivo do všech typů zbraní,“ slyším jeho rychlý povzdech, „skupinu C, abych mohla chodit s kolegyní na lov…“ až mě definitivně naserou všichni chlapi (a budu tam, kde ona). Fakt musím pokračovat?
     „Aha,“ nemusím. „Víte, abych vám řekl pravdu, není to obvyklé. Chodí za mnou třeba…“ zhoupne se v křesle a zasněně vyhlédne z okna, „třeba městští strážníci, že potřebují služebně na krátké zbraně, jak oni to potřebují. A vy chcete všechny skupiny? Znovu se zaměří na mě a následuje křížový výslech nad mou zdravotní kartou, jíž mezi řečí obratně listuje. (Mluvíme rychle jak v nějakém slovním souboji.)
     „Léčila jste se někdy na psychiatrii?“
     „Ne.“
     „Jste na něco alergická?“
     „Ne.“
     „Užíváte nějaké léky?“
     „Hormonální antikoncepci. Jinak nic.“
     „Rodové choroby?“
     „Nějaké rakoviny, větev z otcovy strany.“
     „Co je tady s tou krví v roce dva čtrnáct?“
     „Aha. Nechala jsem si vyšetřit krev kvůli antikoncepci.“
     „Proč?“
     „Četla jsem to v novinách.“
     „Co jste četla v novinách?“
     „Že může antikoncepce způsobit mrtvici.“
     „Víte, to je nesmysl, úplně zbytečně vyšetření, co vám k tomu řekl gynekolog?“
     „Že je to zbytečné vyšetření, ale pro klid duše ať se nakrásně nechám vyšetřit.“
     „To řekl dobře. A víte, co bych vám řekl já?“
     „Že nemám číst noviny.“
     „A tady vidím z Vítkovické nemocnice…“
     „Operace křečových žil teď v prosinci.“
     „A proč to, proboha? Kdo vám to poradil?“
     „Můj cévní chirurg.“
     „To snad přehnal, ne? Ve vašem věku? Kdyby vám bylo sedmdesát, tak prosím. Úplně zbytečný zákrok. Platila jste něco?“
     „Šestnáct tisíc…“
     „No prosím! Já to říkám pořád, doktor má být odpočatý, najezený, racionální, prostě normální, nemá jezdit v mercedesu a doporučovat nesmysly. Kupříkladu já jsem doktor a mou starostí, mou hlavní starostí je, aby tu lidi byli do devadesáti!“
     Na poslední straně karty už není nic zajímavého, znovu se dívá na mě: „A od té doby něco nového?“
     „Ne. Vlastně ano, nechala jsem si odstranit nějaká znamínka tady na břiše. Před týdnem.“
     „Můžu se podívat?“ Zvedám tričko, na břiše tři velké bílé zálepky přes zastehované rány, „Aha, víte, to bylo teprve zbytečné,“ usedá zpátky do křesla, stárnoucí muž v zánovních džínách a šedomodrém roláku se stále nemůže smířit s faktem, že tu proti němu sedí vzdělaná žena, která chce zbroják. „Víte… neblbněte, lidi, já mám pacientky, které si nechaly za poslední rok odstranit třeba sto znamínek. Slyšíte dobře, sto!“
     „A no dobrá,“ slevuju, „je mně třicet sedm let, tak za těch třicet sedm let jsem udělala tři zbytečné nerozvážnosti, pane doktore, to není zlá bilance.“
     Nyní se mužík tváří velmi vážně, „Čtyři!“ poklepe na formulář na stole.
     „Víte,“ pokračuje v přednášce, „já jsem tady proto, aby tu lidi byli do devadesáti, já jsem tady proto, abych vás chránil…“
     To už jste říkal.
     „Teď ale ne!“ jeho prst stále pevně kotví ve formuláři, „Teď jsem tady od toho, abych chránil ostatní před vámi! Proto se vás tak vyptávám. I když mi samozřejmě nemusíte odpovídat.“
     „Za jaký svět bojujete, pane doktore? Za starý svět, kdy ještě věci měly smysl?“
     „Ano,“ říká don quijote, „za starý smysluplný svět. Vím, že je to bláznivé.“
     „Třeba takový svět nikdy neexistoval.“
     Mužíkovi poklesne hlava.
     Pokračuju: „Ale považte: zase kupříkladu nemám řidičák.“
     Ožije, „Vy nemáte řidičák? Tak to vám někdy musím koupit kytku! Mám moc rád lidi, co nemají řidičák,“ zahledí se přes okno do ulice, „přiznám se, že sám řídím každý den z Olomouce, nejsem na to hrdý, vlastně se hluboce stydím, tak mně to vadí ta…“
     „Zabetonovaná krajina?“ pomáhám mu něžně.
     „Ano, přesně, zabetonovaná… Takže, určitě jste se neléčila na psychiatrii?“
     „Nikdy.“
     „Dobrá,“ praví jaksi rezignovaně a vpisuje do formuláře divokými klikyháky: Schopna zbrojního průkazu.
     A když už je všechno v této ordinaci vyřízeno a já beru za kliku sesterny a v hlavě probírám, jestli mám v peněžence patřičné množství dvoustovek, přiletí poslední slova filosofa smutku:
„Proboha proč?“
     Naposledy se na něj podívám - skromný intelektuál utopený za bílým stolem, pravdivé oči bezmocného bojovníka, který moc dobře ví, co je svět, ale nechce, nechce se s ním smířit. A přece je to tak jednoduché, tak zlé:
     „Miluji muže, který se zamiloval do zbraní.“